Nejslavnější rakouský admirál
Wilhelm von Tegetthoff se narodil 23. prosince roku 1827 v dnešním Mariboru, což je druhé největší město Slovinska. V té době se však jmenovalo Marburg a leželo ve Štýrském vévodství, které bylo pevnou součástí Rakouského císařství. Tegetthoffové pocházeli z německého Vestfálska a už po několik generací sloužili v rakouské armádě (jeho praděd bojoval v sedmileté válce a jiný z jeho předků si později vysloužil řád Marie Terezie). Otcem budoucího slavného admirála byl důstojník jezdectva Karl von Tegetthoff, jenž se svého času aktivně zúčastnil napoleonských válek. Wilhelm měl ještě čtyři bratry. Nejstarší z nich pokračoval v rodinné tradici, takže se stal vojákem a později se zúčastnil i známé bitvy u Hradce Králové. Pro českého čtenáře jistě není bez zajímavosti, že admirálova matka byla dcerou pražského úředníka, takže sám Tegetthoff měl z matčiny strany kořeny v českých zemích, třebaže ona sama se za Češku s největší pravděpodibností nepovažovala. Wilhelm pociťoval k matce po celý život velmi silné pouto a jejich vzájemné vztahy byly vždy příkladné, zatímco od přísného otce si udržoval určitý odstup.
Dětství prožil Wilhelm v Mariboru, kde nejprve studoval zdejší gymnázium, a v roce 1840 byl přijat na námořní kolegium v Benátkách. Jeho otci patrně synova volba žádnou velkou radost neudělala, jelikož služba u námořnictva neslibovala žádnou závratnou perspektivu. Rakouské válečné loďstvo totiž tehdy ještě zdaleka nebylo oním respektovaným vojenským tělesem, které později úspěšně bojovalo v První světové válce. Ještě v polovině 19. století bylo početně slabé a špatně vycvičené. Rovněž kvalita a technický stav rakouských lodí byly častým zdrojem posměšků od zahraničních kolegů. Prestiž válečného námořnictva byla takřka nulová i v samotném Rakousku a bylo vnímáno jako pouhý přívěšek pozemní armády, jež naopak patřila k největším v Evropě. Rakouské loďstvo bylo ostatně až do roku 1856, kdy získalo samostatné velení, podřízeno pozemnímu vojsku, takže se případným námitkám Tegetthoffa staršího proti vstupu jeho syna k námořnictvu nelze příliš divit. Otec mladého Wilhelma dozajista netušil, že rakouské válečné námořnictvo se jednoho dne pokryje nehynoucí slávou, a že tím kdo se o to zaslouží především bude právě jeho syn.
Admirál Tegetthoff v dobách největší slávy
Tegetthoff se tedy začal seznamovat se základy lodní navigace, hydrografie, meteorologie, lodního stavitelství a taktice námořního boje, což vše musel budoucí důstojník zvládnout, aby mohl pokračovat jako námořní kadet. Mladý Tegetthoff kromě němčiny dobře ovládal i italštinu, která byla tenkrát oficiálním jazykem používaným v rakouském námořnictvu, což mu jistě usnadnilo studium. Jak se zdá měl na jazyky zvláštní nadání, protože později zvládl i angličtinu, francouzštinu, španělštinu a částečně i turečtinu. Kadetem se stal 21. července 1845, ale finanční situace jeho rodiny tehdy musela být dosti špatná, jelikož Tegetthoff po zakoupení kadetní uniformy už neměl peníze na cestu domů, takže na místo plánované dovolené okamžitě nastoupil službu na lodi MONTECUCOLIY. S touto lodí navštívil najprve východní část Středozemního moře a poté krátce ochraňoval rakouský obchod před piráty na moři Jaderském, ale brzy byl převelen na korvetu ADRIA. Ve službě si dozajista vedl velmi dobře, protože to již v dubnu 1848 dotáhl k hodnosti praporčího řadové lodi, což byl na dvacetiletého mladíka slušný postup.
Mladý důstojník se stal pobočníkem velitele rakouského loďstva podmaršálka von Martiniho, který měl i hodnost viceadmirála (bylo to ještě před osamostatněním námořního velení). V té době došlo v Benátkách, které byly hlavní základnou rakouského loďstva, k povstání a Benátčané, vojensky podporovaní Sardinií a Neapolskem, na nějaký čas ovládli své město a vyhlásili nezávyslou republiku. Rakouské loďstvo se stáhlo do Terstu, který byl po nějaký čas blokován spojenými eskadramy Sardinie a Neapolska. Brzy se však válečné štěstí obrátilo a Rakušané v roce 1849 dobyli Benátky zpět, k čemuž přispěl i Tegetthoff, který se účastnil námořní blokády města jako druhý důstojník na korvetě ADRIA.
Po vítězné válce dostal zaslouženou dovolenou, takže mohl odcestovat k rodičům, které neviděl osm let. V té době došlo v námořnictvu k velkým změnám. Velení se ujal dánský admirál Dahlerup považovaný za jednoho ze zakladatelů moderního rakouského námořnictva a důstojníci italské národnosti z velké části odešli ze služby. Novým služebním jazykem se stala němčina a po těchto změnách tvořili Italové, již pouze 15 % všech důstojníků a uvolněná místa museli nahradit jejich kolegové z jiných národností, kteří tak dostali mimořádnou příležitost k rychlému služebnímu postupu. Této možnosti využil i nadaný Tegetthoff, který se stal prvním důstojníkem na kolesové lodi MARIA ANNA a v dalších letech sloužil opět na ADRII a nakonec na korvetě CAROLINA.
Někdy v průběhu 50. let 19. století se Tegetthoff seznámil se svým vrstevníkem arcivévodou Ferdinandem Maxmiliánem, který byl mladším bratrem vládnoucího císaře, což jistě urychlilo jeho další kariéru, protože Ferdinand Maxmilián se v roce 1854 stal velitelem rakouského námořnictva a dost možná držel nad Tegetthoffem ochranou ruku, třebaže nadějný důstojnák by se jistě prosadil i bez urozeného příznivce. Téhož roku byl Tegetthoff povýšen na poručíka řadové lodě a brzy dostal samostatné velení na ozbrojeném parníku ELISABETH. Během několika málo let, jež uběhly od potlačení vzpoury v Benátkách se plavil po celém Středomoří a jako velitel parníku TAURUS se později dostal až do Černého moře, kde TAURUS hlídkoval poblíž ústí Dunaje a monitoroval dění na tomto moři, kde právě zuřila Krymská válka, v níž Rakousko skrytě podporovalo protiruskou koalici. Tegetthoff pomáhal udržovat pořádek v Turky ovládaném přistavu Sulina v ústí Dunaje, kudy se plavily rakouské lodě do Černého moře a vedl si natolik dobře, že oddržel vysoké turecké vyznamenání.
V letech 1857 až 1858 byl pověřen tajným úkolem zmapovat východní Středomoří a poté i pobřeží Rudého moře, kde se údajně Rakušané snažili najít nějaké území, jež by mohli odtrhnout od Osmanské říše a udělat zde svou základnu. Dnes se tento případný záměr může jevit jako nepravděpodobný, ale počátkem 20. století se Rakousko-Uhersko pokoušelo podobným způsobem uchytit v Číně, takže není nijak divné, že jisté koloniální ambice mohlo projevovat i o padesát let dříve. Tegetthoff se vylodil v Egyptě, aby cestoval proti proudu Nilu až do Luxoru a odpud se nechal přepravit k Rudému moři. Zde si najal plachetnici a odplul do Adenu a začal se věnovat svému delikátnímu posláni. Jako nejvhodnější lokalita pro zřízení plánované základny, se mu jevil ostrov Sokotra odkud by bylo možné kontrolovat námořní trasy vedoucí z Rudého moře do Indického oceánu, ale Rakušané se o jeho zabrání nakonec nepokusili. Jejich vojenská přítomnost v této strategicky významné oblasti (právě se budoval Suezský průplav) by nepochybně vyvolala odpor Velké Británie a Francie, proti nimž by se slabé rakouské námořnictvo stejně nedokázalo prosadit.
Po návratu byl jmenován korvetním kapitánem a jako velitel korvety ERZHERZOG FRIDRICH zamířil na opačnou stranu Středozemního moře, až k pobřeží Maroka, odkud se vrátil na Jadran právě včas, aby stihl začátek války proti Francii a Sardinií, jejichž spojená loďstva začala operovat i na Jaderském moři. Tegetthoff sloužil v eskadře operující před Benátkami, které tato eskadra měla bránit před útoky nepřátelského loďstva, k nimž ovšem nikdy nedošlo. Mladý důstojník patřil mezi skupinku nespokojenců, která se u arcivévody Ferdinanda Maxmiliána dožadovala povolení k větší aktivitě rakouského loďstva, což ovšem velitel prozíravě zamítl s poukazem na drtivou převahu nepřátel, kteří proti pouhým 77 rakouským plavidlům mohli teoreticky nasadit celkem 399 válečných lodí.
Po prohrané válce doprovázel Tegetthoff arcivévodu Ferdinanda Maxmiliána při jeho návštěvě brazilského císaře Pedra II., takže se podíval až na druhý břeh Atlantského oceánu a dostat zde příležitost osvědčit před rakouským arcivévodou svou odvahu, když Tegetthoff pohotově zabil jedovatého hada, který je ohrožoval. Po návratu byl povýšen na fregatního kapitána a jmenován velitelem zánovní fregaty RADETZKY. Jeho kariéra se ani poté nezastavila a již koncem roku 1861 obdržel vysokou hodnost kapitána řadové lodě a v roce 1862 se z něj stal velitel samostatné eskadry tvořené fregatou NOVARA, korvetou ERZHERZOG FRIEDRICH a dělovými čluny WALL a VELEBIT. Toto uskupení operovalo v řeckých vodách a východním Středomoří, ale NOVARA musela brzy do opravy, takže jí v roli jeho vlajkové lodě nahradila fregata SCHWARZENBERG.
Tegetthoff během války s Dánskem
Počátkem roku 1864 vypukla válka Dánska s Pruskem a Rakouskem, ve které dostal Tegetthoff poprvé příležitost prokázat své schopnosti. Jeho eskadra se tehdy nalézala v Bejrútu, odkud neprodleně zamířila zpět na Jadran a při mezipřistání na ostrově Korfu obdržel její velitel rozkaz odplout na Severní moře, aby tam podpořil slabé pruské námořní síly, jež se na tomto válčišti sami nemohly odvážit větších akcí proti silnějšímu dánskému loďstvu. Tegetthoffova eskadra se skládala z vlajkové fregaty SCHWARZENBERG, korvety DANDOLO a dělového člunu SEEHUND. Tegetthoff měl v Lisabonu počkat na hlavní rakouské síly, jimž velel kontraadmirál Wüllerstorf-Urbair. Ovšem vše nakonec dopadlo úplně jinak, jelikož dlouhá plavba odhalila všechny slabiny rakouského loďstva, které prostě dosud nebylo v takovém stavu, aby tento náročný přesun úspěšně zvládlo a rakouská plavidla cestou odpadávala jedno po druhém. Mezitím Tegetthoff dosáhl prvního válečného „úspěchu“, když se zmocnil dánské plachetnice GRETHE, které velel kapitán Jansen. Rakušané jí poslali do Puly, kde jí kořistní soud prohlásil za válečnou kořist. Podle tehdejšího práva měla být GRETHE propuštěna, jelikož její velitel ještě nevěděl o vypuknutí války, ale rakouský soud rozhodl jinak, což jejího velitele zdrtilo natolik, že se zastřelil.
Od Tegetthoffovy eskadry nakonec kvůli jakési závadě odpadla ještě i korveta DANDOLO a jako náhradu připlula fregata RADETZKY, ovšem Wüllerstorf-Urbairova flotila byla stále v nedohlednu, takže netrpělivý Tegetthoff si vymohl svolení pokračovat v plavbě pouze se svou poměrně slabou eskadrou. Další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Sotva Rakušané vpluli do kanálu La Manche pocítili nepřátelství Velké Británie, jejíž lodě se držely na dohled jejich eskadry. Británie totiž v probíhajícím konfliktu podporovala Dánsko a již dříve kategoricky zakázala rakouským lodím vplout do úžin mezi Jutským a Skandinávským poloostrovem a nyní se tato námořní velmoc hodlala přesvědčit, že její zákaz je brán dostatečně vážně a měla v pohotovosti silnou flotilu skládající se z jedné řadové lodě a šesti fregat. Rakouské lodě se zastavily v anglickém přístavu Deal, aby nabraly uhlí, čehož Tegetthoff, kterého patrně zneklidnily britské hrozby, využil k cestě do londýnského sídla tamější Admirality, kde se snažil vysvětlit, že rakouské lodě budou operovat pouze v Severním moři, což hrdý důstojník dozajista vnímal jako citelné ponížení, ovšem proti hrozbě použití síly ze strany Británie toho mnoho učinit nemohl. Při odplouvání od britských břehů najel dělový člun SEEHUND na mělčinu a nemohl pokračovat v plavbě. Byla to vina anglického lodivoda, takže se nabízí možnost úmyslného poškození tohoto plavidla, ale Tegetthoff musel znovu potlačit svůj vztek a pokračovat v plavbě pouze se svými dvěma fregatami. Na dohled od rakouských lodí se při další plavbě držela britská fregata AURORA, jejíž velitel kapitán McClintock, při každé příležitosti informoval Dány o pohybech Tegetthoffovy eskadry.
Kapitán McClintock
Rakušané dne 2. května dopluli k nizozemskému ostrovu Texel, kde se spojili s eskadrou pruských dělových člunů, jíž tu dosud blokovali Dánové. Spojenecké loďstvo brzy odplulo do Cuxhavenu, kde námořníci provedli poslední opravy a začali se chystat k boji se silnějším nepřítelem. Jak se zdá tak nálada rakouských námořníků byla dobrá a jejich velitel jim během dlouhé plavby vštípil víru ve vlastní síly, takže osádky všech plavidel byly pevně odhodlány dokázat, že vysmívané rakouské námořnictvo je schopné vybojovat námořní bitvu. Mezitím se britská fregata odpojila a podrobně informovala velitele dánské eskadry o složení a stavu rakouských plavidel. Poté AURORA odplula k ostrovu Helgoland, patřícímu tehdy Británii, a její posádka pozorně sledovala situaci a čekala zda se Tegetthoff odváží opustit bezpečí přístavu a vyzve na souboj silnějšího protivníka.
Dánové měli k dispozici fregaty NIELS JUEL a JYLLAND, doplněné korvetou HEIMDALL. Jejich flotile velel kapitán Suensen. Naproti tomu Tegetthoffova eskadra měla pouze fregaty SCHWARZENBERG a RADETZKY, k nimž se přidaly pruské dělové čluny PREUSSISCHER ADLER, BASILISK a BLITZ, které ovšem v nadcházející bitvě prakticky nevystřelily, takže tíhu boje nesly pouze rakouské fregaty. Tegetthoff se silnějšího nepřítele nezalekl a 9. května vyplul na moře a zamířil k ostrovu Helgoland, což byl pravděpodobně taktický záměr, který mu umožňoval v případě nepříznivého vývoje boje zamířit do bezpečí neutrálních vod.
Bitva byla zahájena ve 13.58 a trvala více než dvě hodiny. V boji se jasně projevila palebná převaha zkušenějších Dánů, kteří vážně poškodili Tegethofovu vlajkovou loď, jíž zasáhlo 153 granátů, které způsobily smrt 32 mužů, zatímco fregata RADETZKY utrpěla mnohem méně a z její posádky zahynulo jenom pět námořníků. Vzhledem k těžkému poškození SCHWARZENBERGU, na němž zuřil silný požár, se Tegetthoff rozhodl boj přerušit a uchýlit se k Helgolandu. Tam jej nepřítel nemohl pronásledovat, ovšem kapitán Suensen byl odhodlán Rakušany dorazit jakmile budou muset opustit neutrální vody, což mu nakonec zhatil rozkaz, podle něhož by další boj mohl narušit jednání o příměří, která právě probíhala v Londýně, což byl důvod proč Seunsen odplul k dánským břehům. Z jeho lodí byla vážněji poškozena vlajková fregata NIELS JUEL, kde ovšem padli pouze 2 námořníci, zatímco lehčeji poškozený JILLAND ztratil 12 mužů. Z toho je jasné, že v poslední bitvě v celých dlouhých dějinách námořních válek, v níž se naposledy utkaly eskadry složené výhradně z dřevěných lodí, vyhráli Dánové, kteří ovládli bojiště a zahnali slabšího nepřítele na ústup. Ovšem Rakušané svým výkonem překvapili celý svět, jemuž dosud byli pouze pro smích, protože dokázali více než dvě hodiny vzdorovat nepříteli, jenž byl po všech stránkách lépe připraven a vyzbrojen. Navíc si počínali velmi statečně, což si můžeme doložit na příkladu kadeta Bělského, který ač smrtelně raněn, ještě volal na své mužstvo: „Ať žije náš císař! Buďte udatní a braňte se až do posledního muže!“
Když Rakušané po skončení boje zakotvili u Helgolandu a velitel anglické fregaty AURORA spatřil těžké poškozený a hořící SCHWARZENBERG nabídl svou pomoc, ovšem bojem rozparáděný Tegetthoff pro tuto chvíli zapomněl na diplomatickou zdvořilost a vybil si na něm dlouho hromaděný vztek slovy: „Táhněte k čertu, my si pomůžeme sami!“ Požár se nakonec podařilo zdolat a rakouské lodě zvedly v noci kotvy a odpluly zpět do Cuxhavenu, kde je čekalo triumfální přijetí. Dějiny jsou často nespravedlivé, takže vítězný Suensen byl brzy označován za váhavce, který nechal uniknout slabšího nepřítele, třebaže opanoval bojiště a od Helgolandu odplul až poté co dostal zprávu o probíhajících jednáních o příměří, kterou mu doručil rybářský kutr. Naopak poražený Tegetthoff byl veleben za prokázanou statečnost a často byvá dokonce prohlašován za vítěze tohoto střetnutí, třebaže fakta jasně hovoří ve prospěch Dánů.
Tegetthoff s posádkou fregaty Schwarzenberg
Několik dní po bitvě byl Tegetthoff povýšen na kontraadmirála a obdržel řád Železné koruny. Tímto povýšením přeskočil teprve 37 letý admirál hned několik služebně starších důstojníků, což dost možná vyvolalo závist některých příslušníků rakouské flotily, o čemž však nejsou žádné přímé důkazy. Hlavní část rakouské eskadry konečně dorazila 12. května k ostrovu Texel, kde zakotvila protože bylo uzavřeno dočasné příměří, tudíž do Cuxhavenu dopluly lodě admirála Wüllerstorf-Urbaira až 26. června. Po obnovení bojů se spojené eskadry ještě podílely na obsazení ostrovů Sylt a Föhr a po dánské kapitulaci zamířily zpět na Jadran kam dorazily 20. listopadu 1864.
Tegetthoffova raketová kariéra se ani po bitvě u Helgolandu nezastavila a již 8. května 1866 byl jmenován velitelem rakouského loďstva a dostal jasný úkol připravit je na válku s Itálií. Rakouská flotila byla stále v dosti špatném technickém stavu a ani kvantitativně na svého protivníka nestačilo. Mnohá plavidla vůbec nebyla v činné službě a jejich uvedení do bojeschopného stavu bylo prováděno velmi liknavě. Tegetthoff se ovšem svého úkolu nezalekl a pustil se s příkladným nasazením do práce. Nejnovější pancéřové lodě nařídil dozbrojit zastaralými 48 liberními zepředu nabíjenými děly, protože moderní kanóny, které měl dodat Krupp pruská vláda zabavila. Starší dřevěná plavidla nechal opatřit alespoň provizorními pancíři z kolejnic a kotevních řetězů a hlavně se až do vypuknutí bojů intenzivně věnoval výcviku svých námořníků a dělostřelců, kteří nacvičovali útoky klounem a střelbu na kratší vzdálenost.
Válka s Itálií vypukla 20. června 1866 a mnohem slabší rakouské loďstvo si v ní počínalo poměrně aktivně, ale Italové se boji dlouho vyhýbali, takže ke střetu hlavních sil došlo až 20 července u dalmatského ostrova Lissa, jenž se dnes nazývá Vis. Italské loďstvo vedené viceadmirálem Persanem vyplulo 16. července z Ancony a zamířilo k Lisse, kterou hodlalo dobýt. Útoky na ostrovní opevnění začaly 18. července a Tegetthoff byl o nich brzy informován podmořským telegrafním kabelem, jenž se Italům nepodařilo přerušit a proto následujícího dne vyplul na moře na pomoc ostrovní posádce, která se statečně bránila nepřátelským útokům a všechny pokusy o vylodění odrazila.
Italské loďstvo mělo značnou převahu v pancéřových lodích a jeho jádro tvořilo dvanáct pancéřových a asi dvacet dřevěných lodí, proti nimž mohli Rakušané postavit pouze sedm pancéřových a dvacet dřevěných plavidel. Tegetthoff se vzhledem k italské převaze v lodním dělostřelectvu rozhodl pro klounovou taktiku a rozdělil své síly na tři samostatné oddíly ve tvaru klínů, jejich hroty tvořila vlajková plavidla. Také Persano rozdělil italské loďstvo na tři eskadry a nepochybně věřil v rozhodné vítězství, jelikož poté co mu hlídky ohlásily připlutí rakouských lodí pohrdavě prohlásil: „Hle, rybáři.“ Jaké však bylo jeho překvapení, když bitva skončila italskou porážkou. Italové ztratili dvě pancéřové lodě. RÉ D´I TALIA byla taranována Tegetthoffovou vlajkovou lodí ERZHERZOG FERDINAND MAXMILIAN, a PALESTRO se potopil po výbuchu muničních skladů. Naproti tomu Rakušané nepřišli ani a jedno plavidlo a měli pouze 38 padlých, zatímco jejich protivník ztratil 620 mužů. Vlastní bitva se skládala v podstatě ze soubojů jednotlivých plavidel, kdy se lodě obou protivníků aktivně snažily o taranování, ale kromě Tegetthoffovy vlajkové lodě uspěla pouze dřevěná řadová loď KAISER, která odvážně atakovala italskou pancéřovou loď RÉ DI PORTOGALLO. KAISER ovšem nebyl vybaven klounem a pevný trup moderního obrněnce odolal a rakouská loď utrpěla mnohem větší škody nežli napadené plavidlo.
Po vítězné bitvě se Tegetthoff nesnažil pronásledovat prchající Italy, ale zamířil k ostrovu Lissa, kde opravil poškozené lodě a pohřbil padlé námořníky, mezi nimiž byli i dva vysocí důstojníci. Pohřeb se konal 21. července a smuteční řeč pronesl sám rakouský admirál, jenž také vhodil na rakve svých padlých spolubojovníků první hrst hlíny.
Památník rakouských námořníků padlých v bitvě u Lissy
Vítězné loďstvo se ještě téhož dne vydalo na zpáteční plavbu a čekalo je nadšené přivítání. Tegetthoff byl ve Vídni přijat samotným císařem a povýšen na viceadmirála. Třebaže Rakousko válku nakonec prohrálo byl vítěz od Lissy oslavován jako hrdina a za projevenou odvahu obdržel řád Marie Terezie. Také dostal nespočet blahopřejných telegramů z celého světa, mezi nimiž nechyběly ani gratulace od jeho bývalých nadřízených, Ferdinanda Maxmiliána, jenž se mezitím řízením osudu stal mexickým císařem Maxmiliánem I., a admirála Dahlerupa.
Ovšem přízeň mocných bývá vrtkavá a Tegetthoff byl brzy zbaven velení a ještě v roce 1866 odcestoval na studijní cestu, během níž se měl seznámit s výstavbou moderních válečných lodí. Nejprve se vypravil do Británie, kde si prohlédl loděnice v Londýně a Liverpoolu a následně odcestoval až do Spojených států amerických. Zde navštívil mnoho zdejších měst (Filadelfii, Pittsburgh, New Orleans, Norfolk,...,) a na jaře příštího roku se vrátil do Evropy. Při své misi byl všude přijímán s úctou, neboť prestiž rakouského loďstva se díky němu nebývale pozvedla a Tegetthoff absolvoval řadu odborných přednášek na téma námořní strategie a taktika. Ovšem popravdě je třeba uvést, že jeho přínos námořnímu válčení je dosti pochybný, jelikož klounová taktika, kterou s takovým úspěchem použil u Lissy, ovlivnila další vývoj válečných lodí dosti negativně a brzy byla v praxi zcela nepoužitelná. To už ale není vina rakouského admirála, který v bitvě u Lissy dokonale přizpůsobil svou taktiku situaci na bojišti a díky tomu dokázal zvítězit.
V Paříži Tegetthoff dostal rozkaz k návratu do vlasti a připadla mu smutná povinnost, aby se ujal velení fregaty NOVARA, která dostala za úkol dopravit do vlasti ostatky popraveného mexického císaře Maxmiliána. Poté byl znovu postaven do čela nyní již nikoliv rakouského, nýbrž rakousko-uherského loďstva, a následně jmenován doživotním členem panské sněmovny. Ovšem brzy musel vybojovat svůj poslední zápas se zákeřným protivníkem, který se ukázal být nad jeho síly. Tegetthoff onemocněl rakovinnou a po operaci provedené v roce 1870 se musel vzdát velení. Zdravotní komplikace přetrvávaly a díky tomu se údajně začal zhoršovat i jeho psychický stav. Proti nepřátelům z masa a kostí dokázal vítězit, ale oslabený organismus nakonec podlehl zápalu plic a 7. dubna roku 1871 Tegetthoff umírá ve věku pouhých 43 roků. Pohřben byl v rodinné hrobce ve Štýrském Hradci, kde jeho tělo spočívá dosud.
Ovšem Rakousko na svého největšího admirála nikdy nezapomnělo. Jeho jméno neslo postupně několik válečných lodí včetně jednoho mohutného dreadnoughtu a polární badatel Weyprecht, jehož výprava objevila Zemi Františka Josefa, pojmenoval po slavném admirálovi jednu část tohoto souostroví. Tegetthoff se rovněž objevil na poštovní známce, na památeční medaili, a v současnosti je jeho podobizna zobrazena na jedné rakouské eurominci. K uctění jeho památky byly také postaveny tři pomníky (v Mariboru, Pule a ve Vídni).
Tegetthoffova pamětní medaile
Na Tegetthoffa nezapomněli ani Italové. V přímém boji na něj sice nestačili, ale svému přemožiteli se přesto pomstili. Když po první světové válce ovládli Pulu, nechali jeho pomník odstranit. Naštěstí jej nezničili, takže mohl být později přemístěn do Štýrského Hradce, kde stojí dodnes.
Památník ve Štýrském Hradci
Ovšem u nás se na tohoto, kdysi i v našich končinách velmi slavného muže, zapomnělo takřka úplně a v české oficiálně vydané literatuře se o něm nedočteme téměř nic s výjimkou několika vět v některých knihách s námořní tématikou. Ale jelikož knižních prací zabývajících se rakousko-uherským námořnictvem u nás v posledních letech vychází poměrně velké množství, můžeme doufat, že některý z našich autorů již pracuje na publikaci, která by nám tuto významnou postavu námořních dějin důstojným způsobem přiblížila.
Použité zdroje:
Milan Jelínek: Slavné bitvy admirále Tegetthoffa. Vydalo nakladatelství Kanon 2006 (hlavní zdroj).
Ctirad Beneš: Rakouské válečné námořnictvo 1848-1866. Vydala nakladatelství Mare-Czech, Naše vojsko a Ares, v roce 2004.
Великие адмиралы. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
http://mateinfo.hu/a-navy-helgoland.htm
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/10.html
http://www.wikipedia.org/
http://www.deutsche-schutzgebiete.de/ku ... ilhelm.htm
Tak tohle byl ten, o kterém sice skoro nic nevím, ale na hodně místech se o něm píše 
