Druhá světová válka
V prosinci 1941 disponovalo americké námořnictvo sto dvanácti ponorkami a to znamenalo, že by mělo být po SSSR a Německu třetí nejsilnější na světě. Nebyla to pravda, minimálně polovina ponorek byla použitelná jen v případě, že nic jiného není. Ze zakonzervovaných záloh bylo reaktivováno osm člunů třídy O a devatenáct třídy R, pamatujících ještě První světovou. Ve službě se dosud potloukalo i šestadvacet ponorek třídy S, které byly pro danou dobu pomalé, mizerně vyzbrojené, nepohodlné, a přestože neměly ani topení, musely být nasazovány i do studených vod kolem Aljašky. Slepou uličkou se ukázaly být i tři příliš velké, pomalé a neohrabané podmořské křižníky třídy Barracuda a dva podobné třídy Narwhal z druhé poloviny dvacátých let. Ve skutečnosti mělo americké námořnictvo v prosinci 1941 cca padesátku vesměs jakž takž moderních člunů tříd Porpoise, Cachalot, Perch, Salmon, Sargo, Tambor a Gar – ovšem v různém stupni použitelnosti. Například v Pearl Harboru a okolí se v době útoku Nagumova svazu nacházelo dvanáct člunů, ale z různých důvodů byly okamžitě akceschopné jen tři.
Mám-li dále něco aspoň naznačit o osudech amerických ponorek za Druhé světové války, musím se nejprve zmínit o jejich hlavních zbraních – torpédech. Vývoj byl dost složitý a košatý, proto nebudu unavovat detaily a vezmu to pokud možno stručně. Americká torpéda z doby před První světovou válkou nestála – slušně řečeno – ani za zlámanou grešli. Jejich dosah byl sotva kilometr při rychlosti osmnáct uzlů, což znamenalo, že mu skoro každá loď mohla klidně uplavat. S tím se válčit rozhodně nedalo. Proto se sáhlo k jednoduchému řešení – prostě se okopírovala torpéda britská, která vycházela z postaršího, avšak spolehlivého rakousko-uherského systému Whitehead a světlo světa tak spatřila parní torpéda typu X. Jejich dosah činil něco přes tři kilometry při rychlosti třicet šest uzlů, bojová hlavice vážila čtvrt tuny a dá se říci, že pro danou dobu to jakž takž stačilo. Jenže Američané chvályhodně chtěli mít torpéda dokonalá, a tak se ve dvacátých letech pustili do vývoje čehosi, co chtěli považovat za superzbraň. Jenže práce se vlekly a vůbec se nedařily vinou ani ne tak konstruktérů, ale spíš admirálů, kteří své požadavky často měnili. Jeden moment se vážně uvažovalo i o torpédu řízeném rádiem, což byl při tehdejších znalostech radiotechniky přirozeně nesmysl. Teprve v roce 1928 byl na světě prototyp zvaný XI poháněný kapalným kyslíkem, který se stal praotcem amerických leteckých, lodních a ponorkových torpéd používaných za Druhé světové. Souběžně se pracovalo i na torpédu elektrickém, avšak vývoj se na dlouhá léta takřka zastavil, protože nebyly peníze na vývoj pořádných baterií. Teprve v roce 1938 se torpédoví experti po banálních, leč vlekoucích se sporech shodli, že pro ponorky bude nejvhodnější typ XIV, který dokázal uhánět rychlostí čtyřicet šest uzlů do vzdálenosti více než čtyři kilometry a byl vybavený jak nárazovou roznětkou, tak magnetickým zapalovačem typu VI. Na papíře vypadalo všechno skvěle; a to bohužel tak skvěle, že se nový vynález nikdy ani nevyzkoušel v praxi. Proč? Protože se šetřilo. Jedno torpédo stálo deset tisíc dolarů a výstřel s ostrou hlavicí na nějakou vyřazenou loď přímo z ponorky – to se považovalo za drahou a zbytečnou legraci, zvlášť když cvičná torpéda vystřelovaná z lodí fungovala dobře. Americká ponorková flotila tak šla do války se zbraní, ze které nikdy nikdo nevystřelil a podle toho to také dopadlo. Americká torpéda vyváděla bláznivé kousky. Kličkovala, potápěla se, předčasně explodovala, kroužila, lodě podplouvala ve velkých hloubkách aniž by ráčila vybuchnout, a když nějaké přece jen cíl zasáhlo, explodovalo jen málokdy. Byl zaznamenán i případ, že k potopení jedné nákladní lodi musel velitel vystřelit třináct torpéd! Ponorkářům se to nelíbilo a samozřejmě si svým nadřízeným, stěžovali, prosili je, a ti nejzoufalejší dokonce i vyhrožovali. Například kapitánporučík John A. Scott, velitel ponorky Tunny, o průběhu své hlídky v zimě 1943 do hlášení napsal:
„Je otřesné, že musíte projet tak dlouhou cestu až do Číny, abyste zjistili, že vaše torpéda nefungují.“ Podobnou slast zažil jen o pár týdnů později kapitánporučík Lawrence R. Daspit, velitel ponorky Tinose, která se u atolu Truk pokusila potopit plovoucí továrnu na zpracování velryb Tonan Maru. Z patnácti torpéd zasáhla pomalý kolos jen čtyři, ta však vybuchla s malou razancí a Tonan Maru plula dál jako by se nechumelilo. Poslední torpédo si rozzuřený Daspit přivezl domů jako odstrašující příklad. Inženýry však nářky ponorkářů nezajímaly a admirálové je považovali za výmluvy vlastní neschopnosti. Na druhou stranu faktem je, že někteří velitelé ukázněně drželi zobák a jiní sem tam i něco potopili, takže rozhodování „kde udělali soudruzi z USA chybu“ bylo asi těžké pro lidi, kteří u toho nebyli.
Nabíjení torpéda typu XIV na muzeální ponorce Cod. Cleveland 1998.
Další problém byl, že torpéda vyráběla jen jediná továrna v Newportu na Rhode Islandu a ta zpočátku války absolutně nestíhala. Nebylo nic těžkého si spočítat, že měsíční minimální počet torpéd, který je potřeba k operační činnosti je osmdesát a – továrna jich dodávala sotva dvacet. Takže to v roce 1942 vypadalo takhle: Z ponorek, jež se vrátily z hlídky se zbývající torpéda překládala na ty, které měly vyplout. Jenže to přirozeně nestačilo, a tak se místo čtyřiadvaceti torpéd vozilo zpočátku dvacet, pak osmnáct, šestnáct a tak dále. Na podzim roku 1942 se na plavbu přes Pacifik vydávaly čluny i s pouhými osmi torpédy nevalné kvality a jejich velitelé byli ještě nabádáni, aby nevyplýtvali všechna, protože pro jiné ponorky nebylo nic a musely vozit „jen“ miny. Situaci nemohlo vyřešit ani nasazení nových (a ještě horších) elektrických torpéd typu XVIII (bylo jich ještě míň), ani starého prvoválečného typu X, kterého byl sice relativní dostatek (ještě pořád jej používaly čluny třídy S), ale pro nevalnou rychlost se dal použít jen na pomalé obchodní lodě. Nádhernou, ale přece jen labutí písní tohoto typu torpéda se 10. srpna 1942 stalo potopení japonského těžkého křižníku Kako, když se vracel z vítězné
Bitvy u ostrova Savo. Ponorka S-44 (John R. Moore) vypálila z předních torpédometů všechna čtyři torpéda a nejméně dvě zasáhla kotelnu. Kotle vybuchly, Kako se zlomil a za několik minut bylo po všem.
Námořník Harold Stromsoe ukazuje torpédomety, kterými potopil Kako.
Kako
Charles Lockwood byl jeden z mála vyšších důstojníků, který nářky ponorkových velitelů aspoň četl a snažil se situaci řešit, ale moc se mu to nedařilo. Na kliku byrokratů a „kancelářských inkoustů“ byl krátký i admirál. Ale něco přece jen Lockwood dělal: nechal část svých ponorek vybavit pořádnými kanóny a velitelům nařídil, aby se je snažili používat. To byl vcelku zásadní průlom do ponorkové taktiky, protože před válkou se zásadně doporučoval útok torpédem řízený sonarem z velkých hloubek. Pár úspěchů přišlo, ale Japonci kontrovali tím, že na většinu nákladních lodí šoupli pořádná děla taky. Nakonec toho měl Lockwood dost a zpočátku na vlastní triko, později s požehnáním Nimitze, dal dohromady tým odborníků v čele se starým známým kutilem Momsenem, který měl problémy vyřešit a tím odstřelit i byrokraty ve Washingtonu. V létě 1943 ponorka Muskellunge pálila na útesy neobydleného havajského ostrůvku Kahoolawe jedno torpédo za druhým a ta, která neexplodovala, byla vylovena a rozebrána. Snad nemusím podotýkat o jak riskantní podnik se jednalo, ale přinesl své ovoce. Potvrdilo se, že magnetické zapalovače jsou absolutně k ničemu a ty nárazové fungují „jak kdy“. Kromě toho se už o půl roku dříve z iniciativy Lockwoodova náčelníka štábu kapitána Jamese Fifea přišlo na to, že torpéda plují cca o tři metry hlouběji než na co jsou nastaveny. Teprve výsledky havajských testů volky nevolky dokopaly „kancelářské inkousty“ k akci (mimořádnou osobní odvahu na straně byrokratů prokázal náčelník výzbrojní správy kontradmirál W. H. P. Blandy a pokusil se seřvat i Nimitze, který měl asi o tři frčky víc) a americké ponorky na druhou polovinu války připravily Japoncům nepříjemné překvapení.
Řečeno nezáživnou mluvou čísel: Před válkou japonské obchodní loďstvo disponovalo asi šesti milióny tun lodní tonáže. Plánovači v Tokiu spočítali, že za první rok války mohou ztratit osm set tisíc tun aniž by se dělo něco mimořádného - tyto ztráty měly v pohodě nahradit jak loděnice, tak válečná kořist. Za rok přišel součet: čistá ztráta činila pouhých 178 000 tun (1 123 000 tun potopeno, 945 000 tun postaveno a ukořistěno), Japonci nad tím jen mávli rukou a to byla chyba. Americká ponorková flotila sílila ve všech směrech. Během roku 1942 šla do služby řada nových člunů a váhavci, kariéristé a protekční frackové se museli pakovat od válu. A když ponorkáři na podzim 1943 konečně měli dostatek relativně spolehlivých torpéd, bylo jen otázkou času než svému soupeři zakroutí krkem.
Japonský admirál Koširó Oikawa odpovědný za protiponorkový boj se opravdu snažil, pár dílčích úspěchů i zaznamenal, jenže veškeré jeho úsilí bylo takřka zbytečné. Marně organizoval lodě do konvojů s ozbrojenou eskortou, zaminování důležitých průlivů se ukázalo nepříliš účinné a výkony nových typů radarů a detektorů magnetických anomálií „džikitančiki“ byly zoufalé. Nešťastný Oikawa dokonce podle amerického vzoru vytvořil stíhací skupiny tvořené lehkými letadlovkami, torpédoborci a „kaikobany“ (korvetami) vybavené účinnějšími hlubinnými bombami, a protože ani ony nebyly dostatečně efektivní, došlo i na takové lumpárny jako vození zajatců jako živý štít. Všechno bylo k ničemu - ačkoli Japonci americké ponorky potápěli, na každý krok Američané dokázali reagovat protitahem. Na minová pole dostali nový sonar, který je při troše štěstí dokázal odhalit, stíhacím skupinám se díky dešifrovanému odposlechu mohli vyhýbat a na konvoje od Němců okoukali systém „vlčích smeček“. I u tohoto výmyslu se od počátku motal všudybyl Momsen, když spolu s Lockwoodovým štábem vypracoval taktiku a první vlčí smečce složené z ponorek Shad, Grayback a Cero osobně velel. A jaké byly výsledky? Jen v lednu 1944 šlo ke dnu tři sta tisíc tun japonské lodní tonáže a do roka bylo nákladní loďstvo de facto zlikvidováno. Od března 1945 zdecimovaní Japonci rezignovali i na životně důležitou dopravu ropy z Bornea a radši prováděli pokusy vyrábět naftu z kořenů borovic a letecký benzín z topinambur. Americkým ponorkám se stoprocentně povedlo to, co se nepodařilo Němcům; přestože jejich torpéda se pořád ještě ani náhodou nedala srovnávat s japonskými a jen málokterý velitel dosáhl skóre, za které by se průměrný Němec nestyděl, Japonsko bylo odříznuto od dodávek surovin a válečný průmysl i běžný život šel „do kytek“. Odhaduje se, že kdyby Japonsko nekapitulovalo, do půl roku by se zcela zastavila průmyslová výroba, doprava i zemědělství a v zemi by vypukl hladomor.
Koširó Oikawa
Logicky se nabízí se komparace s ponorkovou válkou v Atlantiku, ale myslím, že spravedlivě se to posoudit nedá. Japonci ani zdaleka nedisponovali takovou kapacitou loděnic jako Britové a už vůbec se nemohli srovnávat s Američany. Na druhou stranu se američtí ponorkoví velitelé - na rozdíl od Němců - museli potýkat s daleko větší rozlohou Pacifiku. A dále: zatímco Němci měli na starost „jen“ potápění lodí, americké čluny plnily úkoly, o kterých jejich němečtí kolegové neměli ani zdání. Ponorky zásobovaly a evakuovaly Bataan i Corregidor a později dělaly to samé pro filipínské partyzány. Jiné vysazovaly na okupovaných ostrovech agenty (tzv. coastwatchers) nebo zachraňovaly sestřelené letce. A to ne nějak náhodně, ale zcela programově a plánovaně – kde se pohybovaly letadlové lodě, tam se zpravidla motaly i ponorky. Jeden příklad za všechny: za svůj život vděčí posádce ponorky Finback například i jistý tehdy dvacetiletý pilot Avengeru George Bush sestřelený nad ostrovem Čičidžima.
Námořníci z Finbacku tahají z moře George Bushe.
Jiné čluny dopravovaly výsadky na ostrovy, kde Japonců tolik nebylo (známý je přepad atolu Makin Carlsonovým praporem raiders ze srpna 1942) a jiné musely provádět obyčejné kartografické nebo speciální průzkumné práce, protože podrobné mapy oblastí plánovaných invazí někdy zkrátka nebyly. Nutno podotknout, že všechny tyto úkoly Američané zvládli víceméně se ctí, byť za cenu strašných ztrát. Obvykle se udává, že přišli o padesát tři ponorek z přibližně tří set, což by možná nebyla taková hrůza, kdyby to byla pravda. Ano, Američané za války disponovali přibližně třemi sty ponorkami, ale ne všechny se do války zapojily. Prastaré čluny tříd O a R sloužily v Atlantické flotile, jiné staré křapky hlídaly Panamský průplav nebo Aljašku a další sloužily k výcviku. V podstatě se dá říci, že válku vybojovalo necelých dvě stě člunů, přičemž každý čtvrtý byl ztracen. Některé zbytečně, tak se na to podívejme trochu podrobněji.
První obětí omylu se stala hned v prvních hodinách války ponorka Tresher. Zrovna se vracela z Midwaye do Pearl Harboru a byla nejprve naháněna vlastním torpédoborcem a potom i bombardována vlastními armádními letadly. Jediným štěstím bylo, že Američané ještě válčit neuměli, a tak se celkem nic nestalo. První vlastní obětí mizerných amerických torpéd typu XIV se málem stala Perch (David Albert Hurt), která vypálila torpédo na nákladní loď, to provedlo nečekaný cirkusový kousek, obloukem vrátilo a k velkému údivu posádky prosvištělo kolem ponorky. Později se takové případy staly častěji, ale to už bylo námořníkům z Perchu jedno. 3. března 1942 poblíž Jávy po dvoudenní bitvě s japonskými torpédoborci Amacukaze, Hacukaze, Ušijo a Sazanami nařídil kapitánporučík Hurt děravou Perch s rozbitými motory potopit a celá posádka skončila v zajetí. A to ještě námořníci mohli mluvit o štěstí - v pozdějších dobách Japonci zpravidla vylovili jen několik mužů pro potřeby zpravodajců a zbytek nechali na oběd žralokům.
Na mizerné námořní mapy doplatila 20.ledna 1942 S-36 (John McKnight), která v Makasarské úžině najela na útes Taka Bakang. S ponorkou byl sice ámen, ale celou posádku zachránila holandská loď Siberote.
Nikdo asi nedozví, co se stalo se zbrusu novou ponorkou Grunion. Na své první hlídce zaútočila 15. července 1942 třemi torpédy na japonský torpédoborec u ostrova Kiska (všechna tři minula, tehdy běžná věc), večer téhož dne potopila dva hlídkové čluny a třetí poškodila. Pak v oblasti hlídkovala ještě několik dní, než dostala rozkaz k návratu a – už se neozvala. Jasno do věci nevnesla ani poválečná zkoumání v japonských archívech; Grunion se patrně stala obětí neznámé havárie.
Okolnosti další havárie už známy jsou. 14. srpna 1942 najela S-39 (F. E. Brown) díky navigační chybě nezkušeného velitele na korálový útes jižně od ostrova Rossel v souostroví Luisiad. Brown nařídil plný zpětný chod, ale nic se nestalo. Pak dal rozkaz vypustit zátěžové nádrže a část paliva, což ale nebyl moc dobrý nápad, protože příboj vyhnal mastnou a lehčí ponorku ještě výš na souš. Brown tedy počkal na nejvyšší příliv a opět nechal spustit plný zpětný chod. Ponorka sice o pár metrů sklouzla dolů, ale nárazy o balvany popraskaly balastní nádrže a naplnily se vodou. Na cestě už sice byl australský remorkér Katoomba, jenže moře a vítr rozbíjely S-39 s neochvějnou jistotou drsné přírody a bylo jasné, že zachránit se už nedá. Většina posádky pro jistotu přeplavala na břeh a 15. srpna všechny zachránil právě Katoomba. Opuštěnou ponorku brzy příboj rozbil a za několik dní ji nenašla ani MacArthurova letadla, která ji měla dorazit, aby si ji Japonci náhodou neodtáhli někam do muzea (S-39 sloužila už od roku 1925 a žádný výkřik moderní techniky ani na palubě nevezla). Brownův nadřízený kapitán Christie ocenil úsilí velitele a posádky při pokusech o záchranu a k velkému údivu některých důstojníků nepostavil Browna před soud, nýbrž mu svěřil velení na S-43.
3. listopadu 1942 vadné torpédo typu XIV málem poslalo na věčnost ponorku Seawolf (Freddie Warder). V Talomské zátoce ve filipínském průlivu Davao Warder nejprve vystřelil dvě torpéda na dopravní loď Sagami Maru, a když selhala, potopil ji starým torpédem typu X. U výjezdu z průlivu vystřelil tři torpéda na další parník, avšak jedno se vychýlilo z dráhy a „zaútočilo“ na Seawolf. Štěstím bylo, že Warder nebyl žádný zelenáč (byla to už jeho sedmá válečná mise), o svých torpédech neměl valné mínění, a tak na nic nečekal a nařídil mazat plnou parou do hlubin. Všechno dopadlo dobře, vadné torpédo neškodně prosvištělo nad ponorkou, zbylá dvě cíl nenašla a zmizela neznámo kam. Podobná situace se opakovala 30. ledna 1943, kdy ponorka Growler (Howard Walter Gilmore) v Šalamounově souostroví zaútočila na transportní loď evakuující vojáky z Guadalcanalu. Torpédo se dostalo na kruhovou dráhu a Growler se musela bleskově ponořit, japonská loď jako obvykle nebyla ohrožena ani náhodou.
Záhadou je obestřen zánik ponorky Grampus (John Craig). Naposledy se ohlásila 12. února 1943 od ostrova Buka a od té doby se po ní slehla zem – eh, vlastně voda. Jasno do věci nevneslo ani poválečné pátrání v japonských archivech, a tak je možné, že buď havarovala nebo ji potopily japonské torpédoborce Murasame a Minegumo, které šly samy ke dnu o pár hodin později v Bitvě v zálivu Kula a jejich velitelé tak přirozeně nestihli podat hlášení.
Lajdáčtí údržbáři si bez obav mohou připsat zbytečnou ztrátu ponorky Cisco (James Wiggins Coe), která po špatně odvedené opravě hydraulického systému 18. září 1943 vyplula z australského Darwinu a už nikdy se neozvala. Teprve díky dešifrovanému odposlechu vyšlo najevo, že průzkumný letoun Nakadžima B5N Kate z 954. Kokútai nejprve objevil na moři olejovou skvrnu a o zbytek se 28. září snadno postaral dělový člun Karacu (bývalý a na Filipínách ukořistěný USS Luzon). O ukrutné životní klice mohl mluvit radista Howell B. Rice, který před plavbou onemocněl a zůstal v Darwinu.
Zajímavé věci se děly i v Atlantiku. 12. října 1943 si pilot hydroplánu Martin PBM Mariner Daniel Felix z kubánského Guantanama připsal vlastní a úplně novou ponorku Dorado (Earle Caffrey Schneider). Dorado se začala pohřešovat teprve o dva dny později a pravda vyšla najevo až během několika let. Nejprve se zdálo, že Dorado skutečně potopil Felix, leč stejný popis, čas i místo Felixova útoku se po válce našlo v záznamech německé ponorky U-214 (Rupprecht Stock), čímž bylo Felixovo jméno očištěno. Od té doby se předpokládá, že Dorado byla ztracena na minách, která nedaleko panamského Colónu položila právě U-214. I v tomto případě čas souhlasí - miny byly zjištěny a okamžitě zneškodněny 16. října.
Dobrodružná se ukázala být sedmá hlídka postarší ponorky Nautilus (W. D. Irwin). Na podzim roku 1943 Nautilus vezl v rámci
Operace Galvanic na ostrov Abemama v Gilbertově souostroví sedmdesát osm námořních pěšáků a cestou měl pátrat po sestřelených pilotech. Proto plul Nautilus zásadně na hladině, což se dělostřelcům z torpédoborce Ringgold zalíbilo natolik, že si ponorku vzali do prádla a zelené identifikační světlice vystřelované posádkou je vůbec nezajímaly. Ke vší smůle byl Nautilus ponorka stará a pomalá, ani rychlost ponoru nebyla kvůli velkým rozměrům nijak závratná, a proto měli páni kanonýři z Ringgoldu dost času na to, aby člun nejprve zarámovali a potom zasáhli přímo do věže. Granát naštěstí nevybuchl, ale vyplašil obsluhu ve věži natolik, že zapomněli zavřít hlásnou troubu na můstek a poslední salva navíc poškodila trup. Pod vodou tak Nautilus nabral hezkých pár tun vody, a když se za chvíli začaly nebezpečně blízko ozývat hlubinné bomby, námořní pěšáci by se asi raději viděli v kulometné palbě než na palubě ponorky. V noci se škody podařilo opravit a 20. listopadu 1943 se rota bezpečně vylodila na Abemamě. Druhý den Nautilus palubním dělem ostřeloval japonské pozice na ostrově, a to tak účinně, že obranná postavení definitivně zlikvidoval a k žádným větším bojům už nedošlo. Pak naložil dva zraněné (jeden na ponorce zemřel) a vrátil se do Pearl Harboru. Ve věži si Nautilus přivezl domů i zaseknutý suvenýr - 127 mm granát z Ringglodu, který byl za hurónského řevu slavnostně vystaven v důstojnické jídelně.
Obětí špatného vlastního torpéda se 26. března 1944 u Palauských ostrovů při útoku na ozbrojený konvoj stala ponorka Tullibee (Charles Frederic Brindupke). Torpédo podobně jako v případě Seawolfu či Growleru najelo na kruhovou dráhu a bez řečí Tullibee potopilo. Zachránil se jen námořník C. W. Kykendall, kterého druhý den vylovil japonský torpédoborec Wakatake a k všeobecnému veselí svých nepřátel celou věc objasnil.
U ostrova Palawan ve Filipínách se 26. července 1944 po blíže neurčitém výbuchu potopila úplně nová Robalo (Manning Kimmel – syn admirála Husbanda Kimmela). Většina posádky i s velitelem se zachránila, byla zajata a skončila v zajeteckém táboře Puerta Princessa, kde však všichni zahynuli. Jeden z přeživších spoluvězňů po válce tvrdil, že když námořníci ještě žili, řekli mu, že se o zkázu ponorky postaral výbuch v akumulátorovém úseku. Ale stejně tak se mohlo jednat o minu - ve stejném prostoru totiž o několik týdnů později prokazatelně na mině skončila Flier (John Crawley).
O vyloženou tragédii se postaral torpédoborec Richard M. Rowell. 3. října 1944 u ostrova Morotai potopil ponorku Seawolf (Albert M. Bontier), a to přesto, že plula po tzv. „bezpečné trase“. Velitel torpédoborce porušil všechny platné předpisy a na Seawolf bez varování zaútočil. Ten mazal do hlubin, první útok novým raketometem hedgehog ještě přežil a pokusil se o poslední možnost záchrany: Obsluha sonaru ponorky vyslala identifikační signál obsluze sonaru torpédoborce. Tam však seděl podobný kovboj jako na velitelském můstku a snahu kolegy vyhodnotil jako drzý pokus o rušení svého signálu. Následoval druhý útok a po něm zmizel Seawolf i s kompletní posádkou navěky. Kruh se uzavřel; Seawolf se kdysi šťastně vyhnula vlastnímu torpédu, ale nakonec si ji osud našel a dostal ji vlastní torpédoborec.
Obětí vadného torpéda se stal i Richard O´Kane, nejzářivější hvězda mezi americkými ponorkáři. O ´Kane získal ostruhy už jako první důstojník na Wahoo (Dudley Morton) a potom dostal vlastní člun Tang. Během pouhých čtyř hlídek potopil dvacet čtyři lodí (93 184 tun), což ho v pomyslné hitparádě amerických ponorkářů řadí na první místo – těsně před jeho „učitele“ Mortona. V noci na 25. října 1944 zaútočila Tang na japonský konvoj v Tchajwanském průlivu a zničila tanker Macumoto Maru a dopravní loď Ebara Maru. Ráno na Tangu zbyla poslední dvě torpéda, kterými chtěl O´Kane dorazit osamocenou poškozenou loď. Elektrické torpédo typu XVIII se však vychýlilo na kruhovou dráhu a zasáhlo záď ponorky, kde okamžitě zemřeli všichni přítomní. Velitel O´Kane a osm dalších byli vymrštěni z paluby do moře, v akumulátorovém úseku potápějící se ponorky vypukl požár, ale ještě třináct námořníků se dokázalo z hloubky padesáti metrů s pomocí Momsen lungu dostat ven. Trosečníci byli vyloveni a zajati, jenže v následujících měsících je vůbec nečekal lehký život. Japonci tuze dobře věděli jakého ptáčka to lapli a O´Kanea i s námořníky nejdříve umístili do tajného tábora námořní rozvědky u Ofuny nedaleko Jokohamy, kde o ně speciálně „pečovali“ trosečníci z Tangem potopeného tankeru Macumoto Maru. Na jaře 1945 ke všemu v lágru vypukla epidemie beri-beri (nemoc způsobená nedostatkem vitamínu B1) a zajatci umírali jeden po druhém. Naštěstí v té době i do Japonska prosákly zvěsti, že po válce budou Spojenci žádat potrestání válečných zločinců a O´Kane byl se svými druhy konečně přemístěn do normálního zajateckého tábora na ostrov Omori, kde už nějakou tu dobu bručel například i Gregory Boyington, známé stíhací eso. Konce války se z posádky Tangu dožilo devět mužů, mezi nimi i O´Kane, který v září 1945 vážil čtyřicet pět kilo.
Předčasně zešedivělý O´Kane dostává od prezidenta Trumana Medaili cti
Ponorkou Tang výčet válečných ztrát prokazatelně způsobených nehodou, šlendriánem či neznámou příčinou končí a končím i já. Možná jsem na nějakou ponorku zapomněl, možná jsem něco popletl a možná i zvoral, ale pro základní orientaci v problematice to snad stačí. Původně jsem chtěl ještě napsat o haváriích ponorek Cochino (1949), Thresher (1963) a Scorpion (1968), jenže už takhle je článek tak dlouhý, že to stejně nikdo číst nebude. Na shledanou v lepších časech.
