Kategorie taktický raket vznikla začátkem padesátých let, myšleno je tím samozřejmě zavádění do výzbroje. První pokusy se dají zařadit už do let 2. sv. války, ale reálné výsledky přinesl vývoj až v pozdějších letech. Vznik použitelných taktických raket byl umožněn až příchodem menších jaderných hlavic, které jako jediné dokázaly kompenzovat poměrně značný rozptyl neřízených raket. U většiny těchto raket obvykle existovaly i jiné druhy hlavic (chemická, trhavá případně kumulativní ), ale jejich použití omezoval již zmíněný rozptyl. Možnost řízení za letu byla obvykle zamítnuta, ať pro přílišnou složitost nebo kvůli možnosti poměrně snadného rušení, ať už nepřítelem nebo v případě hromadného nasazení i od dalších systémů. Dalším negativním prvkem dálkového řízení je nutnost použití aktivního vysílače, který prozrazuje polohu systému, ale navíc může obstarat nevítané včasné varování o odpalu rakety. Tyto problémy se podařilo vyřešit až zavedením koncového navedení, které značně zvýšilo přesnost, ale i v případě použití aktivních prostředků neprozrazuje polohu systému. A o včasném varování se také rozhodně nedá mluvit.
Neřízené taktické rakety, jsou typickým produktem své doby, kdy se předpokládalo nasazení jaderných prostředků snad na všech úrovních a v jakékoli situaci. Teprve pozdější poznání, že hrozba jaderného konfliktu neukončí místní a omezené války donutilo velení ke snaze získat nejaderné taktické rakety, které by ovšem disponovaly dostatečnou přesností k dostatečnému využití síly trhavých, kontejnerových či dokonce kumulativních hlavic.
Taktické rakety jsou prostředkem k provádění úderů na místa soustředění vojsk a bojové techniky, na palebná postavení dělostřeleckých a raketometných jednotek, na velitelská stanoviště, letiště, spojovací a dopravní uzly a sklady a jiné důležité objekty ležící ve vzdálenosti 30-100 kilometrů od palebných postavení těchto raket. Tolik klasifikace, můžu k ní jen dodat, že je samozřejmě velmi pružná a některé zbraně, běžně zařazované mezi taktické rakety, se svými vlastnostmi této klasifikaci vzdalují a stejně to platí i o úkolech.
Odpalovací zařízení taktických raket se montují na pásové podvozky, případně na terénní automobily se zvýšenou průchodností. které obvykle přepravují a odpalují jednu raketu.
Konstrukce těchto raket poměrně často navazuje na konstrukci salvových dělostřeleckých raket ve větším vydání, v některých případech poměrně znatelně. Rozdíly jsou samozřejmě v oblasti TTD, kdy se hmotnost bojových hlavic může pohybovat v rozmezí cca 400-1200kg, hmotnost samotných raket jen zřídka přesahuje 3000kg. Celková délka raket se pohybuje kolem 5-10m při ráži do 0,6m.
Rakety vzhledem k průběhu letu v atmosféře využívají aerodynamické stabilizace s poměrně častým použitím pomocné rotace.
MGR-1 HONEST JOHN
Vlastní vývoj byl zahájen v květnu 1950 návrhem studie o velkorážném raketovém prostředku polního dělostřelectva. Studii řešil Redstone Arsenal, zpočátku omezený program měl zjistit možnost vývoje takovéto střely a její využitelnost, hlavně zjistit zda podobná raketa může být dostatečně přesná.
Studie potvrdila uskutečnitelnost podobného projektu, dalším vývojem byla počátkem roku 1951 pověřena firma Douglas. Značná jednoduchost rakety a použití prvků z jiných programů ( podmínka armády pro snížení ceny ) umožnilo provedení prvních zkušebních střeleb už za devět měsíců od zahájení vývoje. Při úvodních zkouškách bylo úspěšně odpáleno 5 raket, přes větší rozptyl byli zástupci armády překvapeni jednoduchostí a výkonem rakety. Tato zkutečnost umožnila urychlit vývoj, dokonce do té míry, že původním plán počítal na rok 1953 s výrobou 2000 ks. raket. Nakonec bylo vyrobeno pouze 200 ks, na vině byl především rozptyl, který prozatím nevyhovoval představám armády. Raketa byla prozatím označena jako XM-31 Hornest John, ale už v průběhu roku se podařilo částečně snížit rozptyl a armáda raketě přidělila plnohodnotné označení M-31.
Po provedení vojskových zkoušek začala sériová výroba, prvotní zakázka byla na 1800 ks, ale výroba základního modelu M-31 běžela až do roku 1960 a vyrobeno bylo 7799 raket. V průběhu výroby docházelo k vylepšování raket, většinou formou lepšího raketového motoru postupně vznikly subverze M31A1 ( 1954, základní produkční ), M31A1C ( 1956 ) a M31A2 ( 1959 ).
Armáda byla relativně spokojená, jako první zavedla balistickou raketu s jadernou bojovou hlavicí a nasazení v Evropě ( první kusy už od roku 1954 ) přidalo vrásky velitelům na Východě ( http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2814 ). Jediným problémem byla přes postupné vylepšování pořád přesnost.
Těsně po zahájení sériové výroby základní varianty M31A1 bylo rozhodnuto o vývoji nové rakety, původně měl vývoj začínat úplně od začátku, jen s využitím zkušeností, ale tlak na snížení ceny vývoje byl opět značný a tak nezbylo než opět modernizovat stávající raketu. Ale už nešlo o postupný vývoj, zlepšovalo se skoro všechno. Doba tomu odpovídala, vývoj byl ukončen v roce 1957, ale stálo to zato. Raketový motor měl o třetinu vyšší tah a raketu se sníženou hmotností dopravil na dvojnásobnou vzdálenost. Přes vyšší dostřel se podařilo snížit rozptyl a bojová hlavice měla jednodušší obsluhu. Letové zkoušky nové rakety XM-50 proběhly v letech 1958/59 a o rok později začala sériová výroba, rakety byly po zavedení přeznačeny na M-50, později byla vyráběna i modernizovaná raketa M-50A1. Ani raketám Hones John se nevyhnulo zavedení nového značení v roce 1963, všechny varianty M31 dostaly označení MGR-1A, M50 označení MGR-1B a M50A1 označení MGR-1C. To už se výroba pomalu blížila ke konci, poslední kusy z celkového počtu 7089 raket MGR-1B/C byly vyrobeny v roce 1965. V průběhu služby docházelo k nahrazování starších raket novějšími a to až do roku 1973, kdy došlo k předání posledních kusů Národní gardě. Tečka za službu raket MGR-1B/C prohlášení o zastaralosti z 9. července 1982 a týkalo se motorů, raket a souvisejcích položek pozemního zařízení.
Různé verze raket Honest John byly zavedeny ve výzbroji Velké Británie, Belgie, Kanady, Francie ( pouze v Německu ), Dánska ( 1959-73 ), Řecka, Itálie, Nizozemska, Turecka, Západního Německa a Jižní Koreje. Ale to zavedení se ve většině případů velmi podobalo způsobu, jakým byly zavedeny podobné rakety v ČSLA, tj. bez speciálních ( jaderných a chemických hlavic ).
Technický popis rakety MGR-1A
Pro začátek se omezím na popis původní rakety MGR-1A, jde tedy o některou z variant rakety M-30. Hlavní rozdíly různých subvariant jsou především v rozptylu, ostatní data se nemění nebo jen minimálně. Případné rozdíly budou popsány v textu.
Raketa se skládá ze tří částí: bojové hlavice, raketového motoru a 4 stabilizačních křídel. Jednotlivé části se přepravují odděleně, montáž se obvykle prováděla až na odpalovacím zařízení.
Bojová hlavice
Raketa systému Honest John byla primárně vyvíjena jako nosič jaderné bojové hlavice, původně šlo o typ W-7 ( http://en.wikipedia.org/wiki/W7 ) o síle 2 - 40 kT, u pozdějších raket nahrazená bojovou hlavicí W-31 ( http://en.wikipedia.org/wiki/W31 ) také o síle 2 - 40 kT. Další ze zbraní hromadného ničení byla kontejnerová chemická bojová hlavice plněná submunicí M139 s náplní sarinu. Další možnost, pro státy nevlastnící jaderné zbraně, byla zavedena konvenční šrapnelová bojová hlavie o hmotnosti 680 kg. Systém zapalovčů spoléhal na časovací roznět, ovládání bylo přístupné manipulačním otvorem v zadní části hlavice. Jako záložní sloužil nárazový zapalovač. Některé zdroje uvádějí i roznět radiozapalovačem, možné je všechno, ale jako jedna z výhod všech verzí raket Honest John je uváděna naprostá nerušitelnost systému, což s radiozapalovačem nejde dohromady...
Raketový motor
Většinu těla rakety zabírá raketový motor na TPH, s dobou chodu 4 s a tahem 411 kN, výrobcem byla firma Hercules Powder Co. Motor k chodu potřebuje stabilní teplotu, podchlazení se projevuje velkým nárůstem rozptylu. K předstartovní přípravě za nízkých teplot proto patří i nahřívání motoru ( a bojové hlavice ) pomocí textilního obalu s elektrickým ohřevem. U motoru pozdějších raket ( XM-50 a pozdější ) už nahřívání motoru nebylo potřeba.
Nad hlavním raketovým motorem je v těle rakety 8 raketových motorů pomocné rotace M7 JATO, které se zažehují asi 0,5 s po sestupu rakety z vedení, pozdější varianty ( XM-50+ ) používají k získání rotace 2 pomocné ( tangenciální ) trysky na horní straně motoru a k udržení rotace slouží šikmo uložené stabilizátory.
Odpalovací zařízení
Raketa se odpaluje z odpalovacího zařízení M-289 ( M386 pro XM-50 ) montovaného na 5 t nákladní automobil. Vedení rakety má délku 12,8 m, náměr 5° - 60° , odměr je +-15° . Vozidlo může sloužit i k montáži rakety a přepravě na krátkou vzdálenost, ale ke kompletu patří i přepravník smontovaných raket, přepravník rozmontovaných raket ( to je spíš sranda, jde o běžný nákladní automobil ) a překládací jeřáb. Modernizované odpalovací zařízení M386 má kratší, 10 m dlouhou odpalovací rampu. Díky dalším úpravám je lehčí a schopné přepravy vzduchem.
Pro původní raketu M-31 existovalo i odpalovací zařízení pro přepravu vzduchem, schopné přepravy pod vrtulníkem a shozu na padáku, ale samotná raketa ( a hlavně bojová hlavice ) byla na podobné zacházení příliš citlivá. Navíc šlo pouze o odpalovací rampu, bez vlastního pohonu při přepravě závislou na tažném vozidle a solidních komunikacích.
TTD:
rakety MGR1A/MGR-1B
Délka------------------------8,30 / 7,92 m
Rozpětí stabilizátorů--------2,77 /1,37
Ráže:hlavice-----------------762 mm
Hmotnost--------------------2640 / 1960 kg
Max. rychlost----------------Mach 2,3 / ?
Dostřel:
při náměru 50°---------------27,4 / 48 km
Převýšení na max. dostřel----9 km / ?
Doba letu ---//---------------87 s
Tah motoru-------------------411 / 666 kN
Cena rakety ( 1965 )--------- ? / 11500 $ ( bez bojové hlavice ! )
Závěrem
Všechny verze raket Honest John jsou typickým produktem své doby, přes jistou primitivnost konstrukce až podivuhodně účinnou. Obrovskou výhodou byla rychlost použití ( ale jestli to opravdu byla výhoda... ), předstartovní příprava je uváděna pouhých 5 minut od dojetí na odpalovací pozici. To je samozřejmě bez montáže rakety a s vypočítanými prvky pro střelbu. Ta příprava se v podstatě skládala z: najetí na pozici, ustavení vozidla, nastavení časovače bojové hlavice a odstranění kolíků blokujících pohyb rakety na rampě ( 3 ks ). Kromě několika drobností už zbývalo jen natažení kabelu k ovládacímu panelu odpalu. Všechny tyto činnosti byly důležité, ale minimálně v jednom případě se do popředí přesunuly poslední dvě.
Jeden z přítomných to popsal asi takhle: " Seděl jsem a čekal na start rakety, najednou vidím velký oblak dýmu, plameny, ale raketa nebyla nikde vidět. Najednou mi to došlo, sakra. Dým se už trochu rozptýlil a bylo vidět raketu s běžícím motorem, ale pořád na rampě! Náklaďák se začal třást a najednou se celý ten krám vznesl do vzduchu ! Stoupal asi do 20 metrů, přetočil se na čumák a nakonec narazil do země. Motor ještě trochu hořel a po pár poskocích vybuchl. "
Ano, tato obsluha se opravdu poučila, že ač jsou jistící kolíky červené, tak ten prostřední tam skoro není vidět a také proč je kabel od odpalovací skříňky tak dlouhý.
Videa pro bližší představu o tom dýmu a plamenech...
http://www.youtube.com/watch?v=cpJeyiDLPXA Honest John Rocket
http://www.youtube.com/watch?v=yBEsJU-a ... re=related Atomic Guided Missiles
http://www.youtube.com/watch?v=5O_tiGiqvBQ MGR-1 Honest John
http://www.youtube.com/watch?v=spaUBbNy ... re=related Honest John Missile
http://www.youtube.com/watch?v=wcd11Sd8 ... r_embedded# model !
Zdroje
VOJENSKÉ RAKETY,J.Kroulík,B.Růžička,Naše vojsko 1985
http://www.redstone.army.mil/
http://www.designation-systems.net/
http://www.globalsecurity.org/
http://www.military-info.com/
http://www.absoluteastronomy.com/
http://military.discovery.com/
http://www.probertencyclopaedia.com/
http://www.guntruck.com/
http://en.wikipedia.org/
http://kr.blog.yahoo.com/
http://gunneraustralia.org/index.html
http://www.madcowrocketry.com/servlet/Detail?no=10
