„Vojáci, vy všichni, kteří národ náš stavíte nade vše, kteří chcete mít celou vlast svobodnou a šťastnou, pojďte ještě v poslední hodině války chránit a zachránit Slovensko. Vojáci, do zbraně!“
Toto provolání zveřejněné v listopadu 1918 Národními listy bylo určené vojákům vracejícím se z dosud nejhoršího válečného konfliktu.
Vraceli se z Velké války, které se za pár let bude říkat 1. světová.
Vraceli se do nového státu, který měl již od začátku problémy se sousedními státy.
Vraceli se do nově vzniklého Československa v němž velká část (především německého) obyvatelstva nechtěla žít a dávala to silně a hlasitě najevo.
Co tomu ale předcházelo?
Když v roce 1914 vypukla válka v Evropě, jen minimum lidí si dokázalo představit vznik samostatného státu Čechů či Slováků. Ale již v říjnu 1915 se v Clevelandu ve Spojených státech sešli zástupci českých a slovenských krajanských sdružení. Byla vytvořena dohoda o společném postupu těchto dvou národů v rámci získání samostatnosti. Tento společný postup i snaha o společný stát byl potvrzen další dohodou v květnu 1918 v Pittsburghu. 18. října 1918 bylo zveřejněno „Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou“ ( tzv. Washingtonská deklarace). Jednalo se v podstatě o vyhlášení nezávislého Československa z exilu. Co se stalo 28. října 1918 v Praze všichni víme. Ale nové události se odehrávaly i jinde. Na svém prvním zasedání vydala 30. října Slovenská národní rada tzv. Deklaraci slovenského národa (nazývaná také Martinská deklarace). Přes 200 delegátů z celého Slovenska touto deklarací potvrdilo, že i Slováci chtějí společný stát.
Mezitím byl v Maďarsku proveden převrat a do čela vlády se dostal Mihály Károlyi (1875-1955). Jednalo se o maďarského šlechtice a politika, který už během války nesouhlasil s politikou Rakouska-Uherska. V listopadu 1918 se stal maďarským prezidentem a hlavní snahou vlády bylo minimalizovat územní i hospodářské ztráty. Jeho úsilí však bylo po necelých pěti měsících přerušeno bolševickým pučem a vznikem tzv. Maďarské republiky rad v čele s Bélou Kunem. Tento revolucionář se dostal v roce 1916 do ruského zajetí a odtud v roce 1918 zpět do Maďarska kde založil komunistickou stranu. Vytvořil maďarskou Rudou armádu a s ní se pokusil obsadit Slovensko. Po počátečních úspěších se musel pod francouzským diplomatickým tlakem stáhnout zpět za hranice. V létě 1919 byl nucen odstoupit. Uprchl do Rakouska a později do SSSR, kde se stal roku 1939 obětí stalinských čistek. Také Polsko - další soused Československa – měl územní nároky, které nakonec vyústily ve válku. Více informací se dá najít ZDE.
Pro novou republiku byl proto jedním z nejdůležitějších úkolů vytvořit svoji armádu. Nejdříve se to řešilo dobrovolnictvím. Na začátku článku uvedená výzva byla určená rakousko-uherským vojákům vracejícím se do Čech i těm, kteří zde již byli ve svých posádkách. Měli jít obsadit Slovensko. K nim se přidalo mnoho Sokolů. To bohužel nestačilo. Začali se však vracet legionáři. Nejdříve z Itálie, potom z Francie a nakonec po dlouhé anabázi i z Ruska. Díky legionářům a také díky naší diplomacii nakonec naše republika dokázala ubránit svoje hranice, které byly schváleny na mírové konferenci ve Francii.
CELKOVÝ POHLED NA ARMÁDU
V době vzniku Československa ještě nebylo rozhodnuto o tom, jakým způsobem budou fungovat ozbrojené síly republiky. T. G. Masaryk už v průběhu Velké války předpokládal, že v novém státě nevznikne klasická armáda na základě branné povinnosti, ale občanské milice. S tímto názorem zpočátku souhlasilo po 28. říjnu 1918 také mnoho dalších politiků (mezi nimi např. také ministr obrany). Pod dojmem obrovských ztrát na životech i majetku v průběhu do té doby nejhoršího válečného konfliktu, všichni předpokládali, že lidé dostanou rozum a žádná válka již nebude. Možná byli naivní, ale tak to cítili. Doba však byla zlá. Bojovalo se v Polsku, v Maďarsku, v Rusku i jinde. Idea milicí byla zapomenuta a již 19. března 1920 byla zákonem zavedena všeobecná branná povinnost v Československé republice. Začínala rokem, v němž občan dovrší dvaceti let a přestává rokem v němž končí svůj padesátý rok života. Vojáci z povolání měli brannou povinnost ještě o 10 let delší. Armáda se dělila na aktivní (mírovou) armádu, 1. zálohu (záložníci do 40 let) a 2. zálohu (záložníci od 41 do 50 let). Hlavní tíhu případných bojů měla nést 1. záloha a samozřejmě také aktivní armáda. 2. záloha měla být povolávána do činné služby jen v opravdu nutných případech a měla sloužit především ke strážní službě a k různým pomocným úkolům. V případě výrazných ztrát našeho vojska měla také bojovat, jednalo by se však jen o krajní řešení. Základní vojenská služba měla ze zákona trvat 14 měsíců. Díky složité mezinárodní situaci však byla její délka několikrát změněna. V roce 1920 byla prodloužena o 10 měsíců na dva roky. Branci, kteří nastoupili v roce 1924 měli službu zkrácenou o 6 měsíců (sloužili tedy rok a půl). Zavedení standardní čtrnáctiměsíční vojenské služby se neustále odkládalo a mělo být provedeno v roce 1933. Místo zkrácení však byla služba v armádě opět prodloužena na 2 roky – opět z důvodu neuspokojivé mezinárodní situace související především s nástupem nacistů k moci. Výcvik nováčků probíhal v podstatě tak, jak ho zná spousta vojáků základní služby i z pozdějších let. Vždy se začínalo pořadovým výcvikem od nejmenších jednotek až k těm větším. Dále se prováděl výcvik podle specializace a podle druhu zbraní nebo služeb u kterých voják sloužil. Velká pozornost se samozřejmě věnovala střeleckému výcviku. Vyvrcholením výcviku bylo několikatýdenní cvičení, která se konala každoročně v létě po hlavní sklizni. Účastnila se jí nejen aktivní armáda, ale byla povolávána i 1. záloha a také četnictvo.
Mírový stav československé armády byl stanoven na 150 000 mužů. Důstojníků mělo být 10 629, rotmistrů 11 740 a mužstva 127 631. Z tohoto počtu mužstva mělo být 231 rotných, 5 105 četařů, 12 763 desátníků a 17 868 svobodníků. Zbylých 91 664 mužů mělo být vojínů. Že tyto papírové počty nikdy neodpovídaly skutečnosti je logické a pochopitelné. Je zajímavé, že v roce 1923 pocházelo 29 % důstojníků z legií a 55 % bylo bývalých důstojníků rakousko-uherské armády. 14 % důstojníku naší armády bylo povýšeno z poddůstojníků z povolání a 2 % bylo absolventů vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Podíl těchto absolventů v průběhu celé první republiky neustále stoupal především na úkor důstojníků bývalého rakouského mocnářství. V následující tabulce jsou uvedeny počty důstojníků čs. armády podle hodností a druhu zbraní z roku 1923 ( podle údajů ministerstva národní obrany).
Pozn. po kliknutí na tabulky se tyto zvětší a budou čitelné
Zajímavé je národnostní složení čs. armády v první pol. 20. let v porovnání s národnostním složením celé republiky (viz tabulka níže). Škoda, že jsem nesehnal hodnověrné údaje ze třicátých let minulého století. Jistě by stálo za to porovnat počty důstojníků německé a maďarské národnosti o 10 nebo 15 let později. V roce 1921 byla provedena mobilizace jako reakce na pokus rakousko-uherského excísaře Karla I. o uchopení moci v Maďarsku. Mobilizace proběhla relativně v pořádku. Jen vojáci německé a maďarské národnosti se nehlásili v dostatečném množství a v dostatečné rychlosti.
Další zajímavé údaje, které jsem objevil ve Statistické příručce Československé republiky, je úroveň vzdělanosti v naší armádě. Respektive počet analfabetů. O ničem důležitém to sice nevypovídá, ale snad to někoho zaujme.
Po celé meziválečné období u nás působila spojenecká zahraniční vojenská mise. Nejdříve italská, od roku 1919 francouzská. Francouzská vojenská mise vznikla na základě čs.- francouzské smlouvy. Na rozdíl od francouzské vojenské mise v Polsku, kde měla jen poradní charakter, měla francouzská mise v ČSR ve svých rukách nejvyšší velení. Podle dohody dr. Edvarda Beneše s náčelníkem francouzského generálního štábu byl velitel této zahraniční mise také náčelníkem hlavního štábu naší armády. Tato praxe byla ukončena až v roce 1925, kdy francouzského generála Mittelhaussera vystřídal ve funkci náčelníka štábu generál Syrový. Od této doby působila francouzská mise již jen jako poradní orgán. Francouzská mise měla mít tato oddělení: organizační, zpravodajské, dopravní a operační.
Obrněné automobily PA-II, tzv Želva
ROZDĚLENÍ ARMÁDY
Nejvyšším představitelem armády (oficiálně Československé branné moci) byl prezident Republiky československé. Ten na základě návrhu ministra národní obrany jmenoval nejvyšší představitele armády. Jednalo se. o náčelníka generálního štábu, generálního inspektora, zemské vojenské velitele, velitele divizí, nejvyššího vojenského prokurátora apod. Na základě příkazu prezidenta byla také vyhlašována mobilizace. Úřadem, pod nějž spadalo naše vojsko, bylo ministerstvo národní obrany. Jeho součástí byl generální štáb, mezi válkami nazýván hlavní štáb. Naše republika byla rozdělena na čtyři zemská velitelství - pro Čechy (velitelství v Praze), pro Moravu a Slezsko (Brno) , pro Slovensko (Bratislava) a pro Podkarpatskou Rus (Užhorod a od roku 1925 Košice).
Podle svých úkolů byla naše armáda dělena na zbraně a služby. Zbraně se dále dělily na hlavní ( pěchota, dělostřelectvo, jezdectvo a vzduchoplavectvo - letectvo) a pomocné. K pomocným zbraním bylo řazeno ženijní a telegrafní vojsko, železniční pluk, vozatajstvo a z něj vyčleněné automobilní vojsko. Služby byly rozděleny na technické a ostatní ( zdravotníci, veterináři, duchovní, služby justiční apod).
PĚCHOTA
Jednalo se o nejpočetnější část armády, nejen té naší meziválečné. V první polovině dvacátých let minulého století by na ní společně s dělostřelectvem spočívala hlavní tíha případných bojů. Pod dojmem předchozí světové války byla pěchota v této době cvičena hlavně pro poziční boj. Nezapomínalo se samozřejmě ani na výcvik manévrového boje v němž vynikali především bývalí příslušníci ruských legií.
Naše armáda se skládala z 12 pěších divizí. V každé z těchto divizí byly kromě nezbytných technických, dopravních a pomocných oddílů dvě pěší a jedna dělostřelecká brigáda. Každá pěší brigáda se pak skládala ze dvou pluků. K vybraným divizím byly přiděleny prapory hraničářů jejichž hlavním úkolem byl boj v pohraničí.
Každý pěší pluk byl očíslován (1-48). Určité pluky měly i své pojmenování podle svého sídla (např. Hanácký , Tatranský, Slezský) nebo třeba podle některé významné osobnosti (Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého). Výjimkou nebyl ani název odkazující na legionářskou tradici ( např. 33. pluk Doss Alto). Pěší pluk měl mít přibližně 1400 mužů, 36 lehkých a 24 těžkých kulometů.
DĚLOSTŘELECTVO
Jednalo se o jednu z nejdůležitějších zbraní. Mělo pomoci pěchotě jako hlavní bojové síle naší armády při obranných bojích. Také při plánovaných útočných operací bylo použití dělostřelectva rozhodující pro úspěch či neúspěch celé akce. Aby dělostřelectvo dokázalo zvládnout všechny úkoly, které na něho kladlo velení naší armády, bylo rozděleno na polní, těžké a speciální. Polní dělostřelectvo bylo určeno pro přímou podporu pěchoty a skládalo se z lehkého, hrubého (středního – ráže 10 – 15 cm) a horského dělostřelectva. Těžké dělostřelectvo bylo určeno k vedení dalekých palebných přepadů, ke zneškodnění nepřátelských děl či k ničení polních nebo stálých opevnění. Bylo zařazeno do armádní zálohy a skládalo se z jednoho kanónového, dvou houfnicových a dvou moždířových pluků. K těžkému dělostřelectvu byl přiřazen také automobilní oddíl. Od roku 1924 se k dělostřelectvu řadily také pozorovací balony, které byly do té doby součástí letectva (tehdy nazývaného vzduchoplavectva). K dispozici byla 4 kusy balonů, z toho jeden v záloze. Naše armáda měla také své speciální dělostřelectvo do něhož byl zařazen jeden pluk protiletadlového dělostřelectva, jeden pluk minometů a jedna dělostřelecká měřičská rota se sídlem v Litoměřicích. Pod dělostřelectvo patřily také Speciální bojové prostředky. Jednalo se v podstatě o jednotky určené pro vedení chemické války. Výzkum a výrobu těchto speciálních prostředků prováděl Vojenský chemický ústav.
V dělostřelectvu v prvních poválečných letech byly hlavně zbraně zavedené do výzbroje ještě v dobách Rakouska-Uherska. Vzhledem k tomu, že svými parametry již ne vždy odpovídaly nejmodernějším trendům, přistoupilo se k jejich modernizaci (např. 15 cm houfnice vz.14/16 nebo 10 cm horská houfnice vz. 16/19). V roce 1920 používala naše armáda podle Společnosti národů přes 1500 kusů děl, jejichž počet a kvalita byla až na výjimky relativně dobrá. Problémem byla hlavně opotřebovanost předražených děl dodaných Francií a také nedostatek středních kanónů. Oba dva problémy se však v průběhu času vyřešily. A to jediným možným způsobem. Postupně totiž byla dodávána nová děla. Především od plzeňských Škodových závodů, jež se staly mezi světovými válkami hlavním dodavatelem dělostřeleckých zbraní československé armádě.
JEZDECTVO
Zkušenosti ze světové války ukázaly, že sláva jezdeckých oddílů upadá. Přesto byl tento druh zbraně v armádě důležitý. Jízda byla využívána nejen k průzkumu, ale mohla být použita k běžnému boji jako pěchota, která se rychle dostala na místo bojů. V první polovině dvacátých let minulého století mělo jezdectvo 10 pluků. Tyto pluky se skládaly z velitelství, dvou korouhví, náhradní korouhví a skladem. Všechny jezdecké pluky byly sloučeny do třech jezdeckých brigád a podléhaly přímo jednotlivým zemským vojenským velitelstvím.V době, o které se bavíme, měla mít armáda k dispozici 28 885 koní. U dělostřelectva jich bylo přibližně 4 300, u jízdy necelých 13 000 a u vozatajstva asi 2700. Zbylých 9000 koní měly přiděleny ostatní druhy zbraní. Zpočátku se těmto počtům koní armáda ani zdaleka nepřiblížila. A to z důvodu jejich velkého nedostatku kvůli právě skončené 1. světové válce. V průběhu doby se však situace zlepšovala a během několika málo let se tento problém vyřešil.
LETECTVO
Zrození československého letectva 1.-5. díl
