VIII. díl. Francie 1940. Č 52.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 52.

Postavení armád k 10. květnu 1940.




Britský historik, profesor Guy Patterson Chapman (*1889 - +1972) napsal o 9. květnu 1940, o pozdním večeru toho dne, tyto věty:

„Pozdě večer 9. května na hranicích od Holandska až k Lucembursku, zaznamenaly předsunuté hlídky obrácené k Německu na německé straně ohromný šumot, jako když se shromažďují zástupy.“

Varování, které přišlo od plukovníka Ostera a belgického vojenského přidělence v Berlíně Suse – o hrozícím útoku – zdržené dešifrováním, bylo přijato v Bruselu těsně před půlnocí z 9. na 10. května 1940. V dalších hodinách vyhlásilo belgické vrchní velení své armádě poplach (aby pak již v 7 hodin ráno 10. května 1940 požádalo, stejně jako Holandsko o pomoc Spojence).
Bylo však pozdě!
Německé předsunuté jednotky se již chystaly k útoku.
Ráno dne 10. května 1940 ve 4 hodiny 30 a krátce po 5 hodin 20 minut, začaly nedaleko holandského Haagu a Leydenu a na přechodech Meusy v Belgii, přistávat německé výsadkové jednotky.
Do Holandska na severu, Belgie, a ve střední části Francie na jihu Lucemburska až ke Švýcarským hranicím začaly vstupovat německé jednotky, dle předem připraveného plánu „Sichelschnitt“ – „Sek srpem“.
Jednalo se o 136 divizí Wehrmachtu, kterým v počátku mohla čelit jen polovička tohoto počtu spojeneckých divizí.
Britské a francouzské jednotky musely, v důsledku předcházejícího přísného dodržování neutrality ze strany Belgie, nejprve postupovat přes francouzskou hranici a belgické území na linii řeky Dyle.
V době kdy zahajovaly spojenecké jednotky postup, zaútočilo 2 500 německých letadel na letiště v Belgii, Holandsku, Francii a Lucembursku a při náletech zničilo velké množství spojeneckých letadel již na zemi.
Na Spojence útočily 3 německé Skupiny armád.
Na severu to byla Skupina armád B generálplukovníka von Bocka s 18. armádou generála dělostřelectva von Küchlera, která se skládala z 9 pěších divizí a 1 jezdecké divize a 9. td a se 6. armádou generálplukovníka von Reichenau se 14 pěšími divizemi a 2 tankovými divizemi ( Hoepnerův 16. ts s .3. td a. 4. td a 29. /mot/ divizí).
Měly důležitou úlohu vázat nepřítele na severu a přitom si dělat prostor k útočné činnosti. Holandské (Holanďané měli 10 divizí) a belgické (Belgičané měli 22 divizí) linie měly být při tom proraženy, Holandsko a Belgie obsazeny a Wehrmacht pak měl zahájit boj se Spojenci, kteří – s tím počítal plán „Sichelschnitt“ – „Sek srpem“ – přijdou Belgičanům na pomoc.
Na středním úseku Západní fronty útočila nejsilnější armáda – Skupina armád A generálplukovníka von Rundstedta, která měla také ten nejdůležitější úkol – rozetnout jako srpem spojeneckou frontu až k moři.
Její 4. A generálplukovníka von Kluge na pravém křídle, ke které patřilo 12 pěších divizí a 2 tankové divize – 7. td a 5. td měla po proražení belgického pohraničního opevnění proniknout směrem na Lutych k řece Maase a přitom si ochránit bok a dosáhnout okolí Dinantu a Givetu. Tady se měl 15. ts generála dělostřelectva Hotha se vzpomínanou 7. td a 5. td dostat přes řeku Maasu.
Pod nimi na jihu pak měla 12. A generálplukovníka Lista s 11 pěšími divizemi a tankovou skupinou generála Kleista ( Reindhardtův 41. ts – 8. td a 6. td a pak Guderiánův 19. ts s 10. td, 2. td a 1. td) s 5 tankovými divizemi a 3 motorizovanými divizemi podniknout výpad do prostoru Givet – Sedan.
Po překonání řeky Maasy pak měly napadnout tankové divize, křídlo a týl francouzské obranné fronty. Pro útočnou operaci obnažené jižní křídlo 12. A generálplukovníka Lista mělo být zpočátku zajištěno motorizovanou pěší divizí, která vyrážela za tankovými divizemi a později sem dopravenými pěšími divizemi 12. A.
Úplně na jižním úseku Skupiny armád A ležela 16. A generála dělostřelectva Busche s 15 pěšími divizemi, která zajišťovala Skupinu armád A z jihu podél fronty u západního valu od jižní hranice s Lucemburskem až ke Švýcarsku.
Proti obávané Maginotově linii se nacházela Skupina armád C generálplukovníka von Leeb s 1. A generálplukovníka von Witzleben a 7. A generála dělostřelectva Dollmanna. Jejich úkolem bylo vázat co možná nejvíce sil Spojenců, k čemuž měly jen pěší divize a vůbec žádné tanky.

Na severu – Skupinu armád B podporovala 2. letecká armáda generála letectva Kesselringa.
Skupinu armád A potom 3. letecká armáda generála letectva Sperrle.

Útočící Wehrmacht používal 10 tankových divizí, ve kterých bylo dle mnohých pramenů 2 570 až 2 600 tanků ( čísla se různí) připravených k zasazení do boje.

Na severu, když nebudeme počítat lehké německé tanky PzKpfw I. a PzKpfw II. tak měla 18. A jen 38 skutečných tanků (III., IV) ve své 9. td - jenomže tato nejsevernější 18. A měla podporu takřka celého německého vzdušného výsadkového vojska. Invaze do Holandska se totiž zúčastnila 22. vzduchem přepravovaná divize pozemní armády (22. vzdušně výsadková divize – 22. Luftlande – Infanterie – Division)), což bylo 12 000 mužů pěchoty, kteří se naučili vtěsnat se do letadel a kluzáků i se svou výzbrojí a pak se co nejrychleji dostat na zem a měli lepší výcvik než běžná pěchota. Mimo toho to byl 1. parašutistický pluk jako součást 7. letecké divize ( 7. Flieger – Division), kterých bylo 4 000. Tito parašutisté byli skutečně vysoce vycvičení specialisté. Vybraní muži, z nichž mnozí by dosáhli u jiných druhů zbraní vysokých hodností.

Tady se ještě musíme na chvilku vrátit do 2. května 1940, kdy si Adolf Hitler nechal pozvat velitele všech těchto speciálních vojáků generálporučíka Studenta




a generálmajora von Sponeck, aby jim nejprve řekl, že útok na Západ začne 6. května 1940, a při této příležitosti řekl Hitler, mimo jiné, generálu Studentovi, cituji:

„Počítám určitě s tím, že nizozemská královna Vilemína zůstane v zemi. Může pobývat podle své volby ve svém zámku ve městě, nebo na svém malém venkovském sídle ‚Huis ten Bosch‘. Musí se s ní jednat jako se suverénním panovníkem, s nejvyšší úctou. Vy oba, Studente a Sponecku mi ručíte za to, že královna a členové královského domu neutrpí při válečných akcích žádné škody.
Mohu vzít na sebe cokoliv, kromě faktu, že by se něco stalo královně Vilemíně. Je oblíbená u svého národa i v celém světě.“

Datum 6. května 1940 přešel a nic se nestalo, až 9. května odpoledne zazvonil u Studenta telefon a následovalo heslo „Danzig“ – což znamenalo, že určitě je dnem „X“ - 10. květen 1940.
Ale 1. parašutistický oddíl ze 7. letecké divize a 22. vzdušně výsadkovou divizi čekal ještě jeden velice důležitý úkol – z nich vybrané muže - a tím bylo mimo Holandska i útok v Belgii – na mosty přes Albertův kanál a na pevnost Eben Emael.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=54

Pro tuto akci se připravoval tzv. „Kochův úderný oddíl“ v síle 11 důstojníků a 427 mužů.

Co to bylo útok na mosty přes Albertův kanál a útok na pevnostní pásmo Eben Emael je vidět na mapě.




Pevnostní pásmo Eben Emael bylo ve tvaru kruhové výseče




dobudováno až v roce 1935, bylo postavené na skále a skládalo se ze 64 jednotlivých objektů. Mnoho z těchto objektů bylo vyzbrojeno děly (75 a 120 mm), protitankovými a protiletadlovými kanóny a těžkými kulomety. Jedna řada z těchto pevností byla vystavěna jako střelecká stanoviště s více střílnami. Celkem 6 výsuvných pancéřových věží o průměru 5 metrů a síle 30 cm a 7 věží o průměru 3 metry bylo nejsilnějšími baštami nesilnějšího pásma. Celkem tam bylo namontováno i 15 světlometů.
Čelo pevnostního pásma Eben Emael bylo považováno za nedobytné a zvedalo se 60 metrů kolmo nad vodním Albertovým kanálem.








Vchod do pevnostního pásma se nacházel na západním svahu vyvýšeniny, ležící mezi kanálem a vsí Eben Emael, a chránilo jej předsunuté střelecké stanoviště, maskované jako obytný dům. Posádku tohoto pevnostního pásma pod vedením majora Jottranda tvořilo 1 200 vycvičených mužů.
Vše okolo pevnostního pásma vyplňovaly drátěné zátarasy, minová pole a navzájem z obou stran navazující střelecká stanoviště a vodní příkopy, které měly ztížit jakýkoliv útok nepřítele.
K celkovému krytí pevnostního pásma Eben Emael a Albertových kanálů ležela ještě v předpolí celá 7. belgická pěší divize.

A Kochův úderný oddíl šel pevnostní pásmo eliminovat, a zároveň obsadit 3 mosty s 11 důstojníky a 427 muži. To původně. Ve skutečnosti pevnostní pásmo a mosty dobylo - a to velice rychle a za minimálních ztrát - míň paragánů – ženistů.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 53.

Nejprve si řekněme něco o moderním vojsku, které nejvíce rozpracovali v počátku 2. světové války právě nacisté ( přestože jak sami přiznávali se učili u SSSR, které označovali za průkopníky nové zbraně).
Nacistům se postupně podařilo, do roku 1939, že postavili parašutistické a vzdušně výsadkové vojsko, použitelné v jejich agresivních plánech na tehdy nejvíce možné profesionální úrovni.

Okolo 27. října 1939, protože Hitler nedovolil použít para jednotky a vzdušně výsadkové jednotky v Polském tažení, když tehdy řekl, že si je schovává na jiný svůj fantastický nápad, si svolal jejich velitele.
Chtěl totiž, tyto své speciálně vyzbrojené a vycvičené úderné skupiny použít pro náhlý přepad.
A právě tehdy nastínil (27. října 1939) generálu Studentovi, že budou muset, náhlým přepadem, za pomoci nákladních kluzáků, dobýt silně opevněné belgické pevnostní pásmo Eben Emael.

Generál Kurt Student si o tomto setkání sepsal takový svůj celý zápis, ze kterého, z překladu, cituji:
„Během rozmluvy rozvíjel Hitler s mimořádnou jasností a sobě vlastním sugestivním způsobem své názory na nové výsadkové vojsko. K mému nemalému překvapení přitom prokázal velké odborné vědomosti o této nové záležitosti, dokonce i v oblasti nákladních kluzáků. Nejprve zdůraznil, že je potřeba stále myslet na to, že parašutistické a letecké výsadkové vojsko jsou docela novým, prozatím ještě tajným bojovým prostředkem.
První akce tohoto vojska proto musí být provedena se vší silou a smělostí na rozhodujícím místě. Z toho důvodu také zamítl použití výsadkového vojska při Polském tažení, protože se tam nenabízely žádné odpovídající cíle.
Já jsem ho nyní informoval o velkém zklamání v parašutistickém vojsku a o povážlivých psychologických důsledcích. Hitler mě pozorně poslouchal a pak řekl: ‚Na západě se určitě dostanete do akce!‘ A pak s úsměvem, dodal: ‚A bude to velká věc!‘
Potom mi nastínil úkoly, které chtěl výsadkovým útvarům zadat při nadcházející západní ofenzívě.
1) 7. letecká a 22. vzdušně výsadková divize pod velení generálmajora Studenta má ze vzduchu dobýt ‚Reduit National‘ a držet tuto důležitou linii opevnění až do příchodu pozemního vojska.
2) Další parašutistický oddíl na nákladních kluzácích má náhlým útokem dobýt pevnostní pásmo Eben Emael u Lutychu, severně od něho ležící mosty přes Albertův kanál a mosty přes Maasu u Maastrichtu, aby tím umožnil rychlý přechod 6. A (generál von Reichenau) přes tyto vodní překážky.“

A následovaly přípravy, které podléhaly nejpřísnějšímu utajení, neboť náhlý útok byl založen jednak na absolutním překvapení protivníka a jednak, po technické stránce, na nově vyvinutých náložích různých velikostí (kumulativních – usměrněných náložích). Potom generálmajor Student s plukovníkem Bräuerem vybral jednotky, které měly útočit na mosty přes Albertův kanál a které měly dobýt Eben Emael.
Tyto jednotky od října 1939 do 9. května 1940 neustále cvičily na podobném terénu. Několikrát samozřejmě musely být připraveny k nasazení, které se nekonalo.

Dne 9. května 1940 je Kochův úderný oddíl v síle 11 důstojníků a 427 mužů v pohotovosti v prostoru Hilden – Düsseldof a večer je přemístěn na letiště Ostheim a Butzweilerhof v Kolíně nad Rýnem.
Muži Kochova oddílu jsou rozděleni do 4 úderných skupin, z nichž každá skupina dostala svůj speciální úkol ( pochopitelně tyto úkoly předtím, se vzájemným zastoupením, také cvičily).
Ve 42 vlečných kluzácích DFS 230
http://cs.wikipedia.org/wiki/DFS_230





, tažených Ju 52
http://cs.wikipedia.org/wiki/Junkers_Ju_52

Nebo na Palbě – „ Teta Ju“ od Haness:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1172

mají doletět ke 4 rozdílným cílům, tam pak přistát s nákladními kluzáky a vyřadit belgické posádky z boje.

a) 1. úderná skupina – „Stahl“ – „Ocel“ pod velením nadporučíka Altmana měla zaútočit na most přes Albertův kanál ve Veldwezeltu a udržet ho průjezdný pro později útočící jednotky Wehrmachtu.

b) 2. úderná skupina – „Beton“ pod velením poručíka Schachta dostala za úkol přiblížit se k mostu u Vroenhovenu, dobýt jej a udržet pro postupující německou 4. td.


c) 3. úderná skupina – „Eisen“ – „Železo“ pod velením poručíka Schächtera měla obsadit most u Canne, což byl tehdy most pod přímou kontrolou pevnosti Eben Emael. Skupina „Eisen“ – „Železo“ pak měla udržet most průjezdný pro 151. pěší pluk Wehrmachtu, který sem měl přispěchat z Maastrichtu.

d) 4. úderná skupina – „Granit“ – „Žula“ pod velením nadporučíka Witziga obdržela ten nejobtížnější úkol.
„Granit“ – „Žula“ měla s 2 důstojníky a 83 muži – všechno to byli vycvičení ženisté – dobýt pevnostní pásmo Eben Emael a vyřadit z boje jeho ohromnou palebnou sílu.

Ještě za tmy dne 10. května ve 4 hodiny 30 minut odstartoval Kochův úderný oddíl ze dvou letišť Kolína nad Rýnem (Ostheim a Butzweilerhof).

Začněme 1. údernou skupinou – a) „Stahl“ – „Ocel“.
1.úderná skupina „Stahl“ – „Ocel“ dorazila v 5 hodin 20 minut na místo seskoku u mostu Veldwezelt. V tu chvíli vydal nadporučík Altman rozkaz pilotům kluzáků k přistání. Všech 9 kluzáků DFS 230 vysokou rychlostí svištělo k zemi.
Pak pilot kluzáků vykřikl – držte se – a už drhly lyžiny kluzáku omotané ostnatým drátem o zem. Všechny muže to hodilo dopředu a jako první vyskočil nadporučík Altman, který po chvíli uviděl, jak Ellersiekova skupina přistála se svým kluzákem přímo před mostním bunkrem.

Bunkr u mostního pilíře mostu u Veldwezelt.




Velitel družstva Ellersiek okamžitě zaútočil se svými muži na most a měl štěstí, že se belgická osádka bunkru vzpamatovávala pomalu a až po chvíli zarachotila kulometná palba.
Skupina mužů, která se shromáždila okolo nadporučíka Altmana běžela belgickým zákopem, střelbou likvidovala belgické vojáky, kteří se zde ukrývali a takto doběhli ke kanálu, když pak částečně chráněny svahem pokračovali k mostu.
Muži svobodníka Ellersieka pak házeli na belgický obranný bunkr ruční granáty, když jednomu z nich se podařilo vrhnout kumulativní nálož přímo před dveře bunkru.
Ještě během této přestřelky, v jejím průběhu, vylezlo několik mužů do mostní konstrukce, aby odstranili vedení k náložím připraveným k odpálení v mostních komorách.
Při všech těchto bojových akcích si pak nadporučík Altman zřídil asi 150 metrů na jih od mostu své velitelské stanoviště. Z velitelského stanoviště pak odeslal již v 5 hodin 35 minut radiogram, veliteli celé skupiny útoku na Eben Emael a mosty přes Albertův kanál, kapitánu Kochovi v tomto znění, cituji:
„Úderná skupina ‚Stahl‘ – ‚Ocel‘: Objekt dobyt!“

Ovšem ještě to nebylo úplné vítězství, neboť Belgičané se urputně a houževnatě bránili. Teprve když na padácích seskočili ještě vojáci z čety poručíka Ringlera, ustoupili belgičtí vojáci do vsi Veldwezelt. Jen 2 belgická rychlopalná děla ještě střílela z haldy asi tak 500 metrů jihozápadně od mostu.
Nadporučík Altman to hlásil velení, které odpovědělo, že po chvíli tam má vzdušnou podporu.
Nadporučík Altman nechal rozložit signální šátky.
Stuky Ju 87
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348

za nějakou dobu sklouzly po křídle a se zapnutými sirénami se řítily k zemi. Shodily bomby, s vyjícími motory se pak vytáhly zpátky na nebe a zmizely směrem na východ.
Belgická rychlopalná děla dostala přímý zásah.
Od této chvíle také přestaly veškeré protiútoky belgické pěchoty.

Přislíbené posily pro „Stahl“ – „Ocel“ se od 14 hodin 30 minut dne 10. května 1940 dostavovaly jen po troškách a tak parašutisté kolem nadporučíka Altmana museli most přes Albertův kanál u Vedwezeltu bránit a držet až do večera 21 hodin 30 minut.
Teprve potom byli vystřídáni a stáhli se do holandského Maastrichtu.
Akce 1. úderné skupiny „Stahl“ – „Ocel“ proběhla dobře. Ztráty skupiny činily 8 mrtvých, 14 těžce a 16 lehce zraněných.
U mostu Veldwezelt 1. úderná skupina „Stahl“ – „Ocel“ svůj úkol splnila.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 54.

A „Druhá úderná skupina“?
Tak 2. úderná skupina – „Beton“ dorazila k mostu ve Vroenhovenu v čase 5 hodin 15 minut 10. května 1940, tedy vlastně 5 minut před skupinou „Stahl“ – „Ocel“.
Ještě nad městem Maastrichtem se dostala do silné palby holandských protiletadlových děl a kulometů. S 2. údernou skupinou „Beton“, odstartoval ve 4 hodiny 30 minut z letiště v Kolíně nad Rýnem–Ostheimu i štáb celého Kochova oddílu, takže ve skupině bylo 5 důstojníků a 129 mužů.
Celá 2. úderná skupina a štáb Kochova oddílu letěla v jedenácti nákladních kluzácích, z nichž jeden se utrhl už u Hottdorfu a musel nouzově přistát. V tomto kluzáku bylo ženijní družstvo pod velením svobodníka Kempy.
Ostatních 10 kluzáků DFS 230 se mezi hranicemi a městem Maastrichtem vyhákly od svých tažných letounů Ju 52 a tiše uháněly nad již jasně osvětlenými holandskými vesnicemi a městečky ke svému cíli. Velitel skupiny „Beton“ poručík Georg Schacht nechal letouny proklouznout níž pod dělostřeleckou palbu. Zkušení piloti kluzáků pak střemhlav prorazili protiletadlovou palebnou clonu a zamířili ke svému cíli. Při popisovaném manévru dostalo družstvo Stolzewski v jednom z kluzáků zásah a kluzák se zřítil z výšky 15 metrů. V kluzáku utrpěli 3 muži těžká zranění, ale ostatní vylezli z trosek a dál útočili podle rozkazu (každé družstvo v kluzáku mělo přesně určený cíl a v případě nepředvídatelné změny i náhradní cíl).
Kluzák s družstvem, kterému velel svobodník Bading, přistál 120 metrů severozápadně od velkého belgického bunkru. V bunkru se ukrývali belgičtí vojáci, kteří měli za úkol vyhodit most do vzduchu. Svobodník Stenzel z tohoto družstva si to namířil přímo k belgickému bunkru a po cestě zastřelil několik belgických vojáků, kteří se vrhli proti němu. Tak vlastně dorazil k zákopu vedoucímu přímo k bunkru, a tady již sprintem doběhl posledních 40 metrů. V tom uviděl jak Belgičané otevírají dveře bunkru a okamžitě do dveří hodil granát. Po výbuchu pak ihned vtrhl dovnitř bunkru. Celá mostní stráž byla rychlým útokem vyřazena z boje a svobodníku Stenzlovi se podařilo vytrhnout detonační šňůry z kontaktů, čímž znemožnil odpálení mostu u Vroenhovenu.
Ale o boční bunkry obrany mostu u Vroenhovenu, které lemují Albertův kanál se strhly prudké boje. Početně mnohem silnější obránci neustále nastupovali do protiútoků. Německým parašutistům nezbylo nic jiného než se stáhnout do již dobytých belgických obranných postavení u mostu a protiútoky Belgičanů odrážet pomocí kulometů. Celou obranu německých jednotek u Vroenhovenu velmi posílila Sprengertova poloviční četa s těžkým kulometem, která bez úhony přistála v 6 hodin 15 minut a okamžitě se zapojila do bojů.




Přesto byla bojová situace pro německé parašutisty u Vroenhovenu několikrát na hraně porážky, nebo ústupu. Belgické dělostřelectvo, několikrát během dne, rozbíjelo svou palbou, německá obranná postavení a až teprve ve 21 hodin 40 minut večer, když dorazily jednotky k vystřídání – byla 2. úderná skupina – „Beton“ stažena zpět do Maastrichtu.
Celkově měla 2. úderná skupina -. „Beton“ přes silnou palbu vedenou proti ní 7 mrtvých a 22 raněných.
Velitel 2. úderné skupiny – „Beton“ poručík Schacht předal veliteli pěšího praporu Wehrmachtu most u Vroenhovenu neporušený.
Tímto 2. úderná skupina – „Beton“ svůj úkol splnila beze zbytku.

A co „Třetí úderná skupina“?
V 10 kluzácích DFS 230 tažených Ju 52 odstartovala z letiště Kolín nad Rýnem – Butzweilerhof 3. úderná skupina „Eisen“ – „Železo“. Její cíl zněl most v Canne (ovládaný přímo z Eben Emael). Celá letka deseti Ju 52 minula nejprve naváděcí světla a potom zamířila k říšské hranici. Tady vznikla malá chyba, když kluzáky DFS 230 byly dotaženy příliš hluboko nad holandské území ( cíl byl hodně jižněji na belgickém území). Jeden z kluzáků nedosáhl vůbec plánovaného místa přistání.
Ostatních 9 DFS 230 pak dorazilo k cíli, když se hned za Cáchami dostaly do protiletadlové palby.
Měly trochu smůlu v tom, že ostatní úderné skupiny, nasazené k obsazení mostu přes Maasu, dosáhly svých cílů o 20 minut dřív, než tato 3. úderná skupina – Eisen“ – „Železo“, která se bohužel k cíli dostala až v 5 hodin 35 minut. To už byla belgická obrana na většině míst varována a zde u Canne také.
Již když se kluzáky řítily k zemi, uviděli jejich piloti, na čtyřech místech mostu u Canne, jak se zvedly ohromné špičaté plameny detonací.
Most v Canne přestal existovat!
To totiž belgický velitel pevnosti Eben Emael nechal most vyhodit do vzduchu prostřednictvím dálkového elektrického odpalovacího zařízení.
Pro 3. údernou skupinu „Eisen“ – „Železo“ se měnila jen část úkolu – předat most vcelku – neměnil se však zbytek úkolu – zajistit okolí mostu pro jednotky Wehrmachtu. Zde to bylo předat vše 151. pěšímu pluku a 51. motorizovanému ženijnímu praporu, tedy jednotkám, které postupovaly od německých říšských hranic a měly tam mít volnou cestu přes Albertův kanál.
Jeden z kluzáků 3. družstva byl 35 metrů nad zemí roztříštěn přímým zásahem belgického protiletadlového kanónu a v plamenech se zřítil k zemi. Přesto se z jeho hořích trosek dokázalo zachránit 6 vojáků.
Některé z německých kluzáků přistály doprostřed belgických postavení. Perfektně vycvičení vojáci z nich po přistání vyrazili a s ručními granáty a palbou ze samopalů okamžitě zaútočili. Obchvatem zleva i zprava se vrhali do belgických zákopů a ničili nejprve kulometná hnízda a potom ostatní místa odkud se střílelo.
V zápise o boji 3. úderné skupiny – „Eisen“ – „Železo“ se hovoří o případu, kdy poručík Martin Schächter, velitel celé této skupiny „Eisen“ – „Železo“, útočil v čele svých družstev belgickým zákopem. Nejprve dostal poručík Schächter zásah do nohy, který ho jen na několik vteřin povalil na zem. Poručík Schächter však rychle vstal a vedl svou skupinu do útoku dál. Až teprve jedna ze střel, která zasáhla poručíka Schächtera do hlavy, jej zastavila a ukončila jeho život.
Velení 3. úderné skupiny „Eisen“ – „Železo“ po něm převzal poručík Joachim Meissner, pod jehož velením to pak muži dokázali. Dorazili do vsi Canne, kde také zničili hnízda belgického odporu.
Bylo 5 hodin 50 minut když poručík Meissner hlásil na velitelské stanoviště, cituji:
„Úderná skupina Canne velitelství oddílů: Objekt dosažen. Most odpálen protivníkem, s ženijní přípravou ho lze zprůjezdnit.“

Belgičané zahájili protiútok, ale hned jejich první vlna byla zachycena a rozdrcena útokem Ju 87 Stuka. Do 20 hodin večer dne 10. května 1940 byl most u Canne a jeho okolí pod neustálou belgickou dělostřeleckou palbou a ta palba trvala celou noc. Od západu a jihozápadu byly odraženy belgické protiútoky a až ve 23 hodin 30 minut dorazily ke zničenému mostu u Canne první posily Wehrmachtu. Byli to vojáci očekávaného 151. pěšího pluku a 51. motorizovaného ženijního praporu.
A až teprve 11. května 1940 ve 14 hodin 40 minut odpoledne, byla 3. úderná skupina – „Eisen“ – „Železo“ stažena do Maastrichtu.
Ztráty úderné skupiny zněly – o život přišlo 22 mužů, 26 jich bylo zraněno – nikdo nebyl pohřešován.

Mimořádný útok na Eben Emael - 4. úderné skupiny – „ Granit „ – „ Žula“, jakož i pokračování bojů bude v dalších článcích.



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debatu a případné doplnění směřujte na:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40