BOJE NA MOŘÍCH BĚHEM DÁNSKÉ VÁLKY
Válka, v níž se roku 1864 střetlo Dánsko s Pruskem a Rakouskem bývá označována buďto jako „dánská válka“, nebo „druhá šlesvicko-holštýnská válka. Válečným událostem odehrávajícím se během tohoto konfliktu na Baltu, se u nás zatím podrobněji věnuje pouze malonákladová publikace Slavné bitvy admirála Tegetthoffa, která se stala i hlavním zdrojem informací pro tento článek. Poněkud lepší situace panuje ohledně bojů vedených na Severním moři, ale i ty jsou u nás zdaleka nejlépe popsané ve výše zmíněné knize. Pozadí tohoto konfliktu je velmi složité a nelze je tu podrobně rozepisovat. Jádrem sporu byla svrchovanost nad vévodstvími Šlesvickem a Holštýnskem, které byly již delší čas spojeny s Dánskem personální unií, ovšem nebyly považovány za přímou součást Dánska. Státoprávní uspořádání obou vévodství začala v průběhu 19. století komplikovat skutečnost, že se stala členy Německého spolku. Dánský král Kristián IX. vyhlásil v roce 1863 novou ústavu, která měla platit i pro Šlesvik, což vyvolalo velkou nelibost, protože obě vévodství byla již dříve sloučena do jednoho celku zvaného Šlesvicko-Holštýnsko a nyní měla na území jedné jeho části platit nová dánská ústava, což bylo vykládáno jako pokus o přímou anexi Šlesvicka. Proti tomu vznikla v zemích Německého spolku silná opozice a celá situace skončila nakonec 21. ledna 1864 válkou, kterou Dánsku vyhlásily vlády Pruska a Rakouska, k nimž se přidalo ještě Sasko a Hanoversko.
Val u Dannewirke
Dánové s válkou proti Prusku už delší dobu kalkulovali a posilovali svá opevnění a loďstvo, do nichž investovali 35 miliónů marek získaných jako odškodné za zrušení poplatků vybíraných doposud od lodí plavících se pod cizí vlajkou průlivy mezi Severním a Baltickým mořem. V Dánsku spoléhali zejména na obraný val u Dannewirke a opevnění u měst Düppel a Fredericia. Přesto bylo zřejmé, že nepřátelské přesile sami nebudou moci dlouho odolávat, takže patrně doufali i v pomoc Velké Británie, která nad Dánskem držela ochranou ruku již během první šlesvicko-holštýnské války z let 1848 až 1851. Británie a Švédsko však nakonec vyhlásili neutralitu a Dánsko zůstalo osamoceno. Spojenci poslali zpočátku do boje 43 500 (podle jiných zdrojů dokonce 61 000) pruských a 28 500 rakouských vojáků, jimž čelilo pouze 40 000 Dánů a určitý počet dobrovolníků z ostatních skandinávských zemí. Vrchním velitelem spojeneckých vojsk byl jmenován osmdesátiletý polní maršál Wrangel. Zatímco na souši měli značnou převahu spojenci na moři tomu bylo zpočátku naopak a silnější bylo dánské loďstvo, které mělo rovněž zkušenější a lépe vycvičené posádky.
Polní maršál Wrangel
Dánské loďstvo
Dánské válečné námořnictvo se dělilo celkem na tři eskadry, z nichž dvě operovaly na Baltu, jedna byla odvelena na Severní moře, a několik dalších plavidel spadalo pod velení pozemních sil. Dánským námořním silám na Baltském moři velel kontraadmirál Carl van Dockum (Dokum) a druhé eskadře plavící se po tomto moři kapitán Maksol (?). Eskadra v Severním moři spadala pod pravomoc kapitána Edouarda (Edvarda) Suensena. Dánové disponovali celkem 92 válečnými plavidly, z nichž 30 mělo parní i plachetní pohon. Největší pozornost si zaslouží zánovní monitor ROLF KRAKE o výtlaku 1320 tun, jehož boky a otáčivé věže chránil pancíř o síle 115 mm. Vyzbrojen byl čtyřmi 68liberními děly a dosahoval rychlosti devíti uzlů. Druhou pancéřovou jednotkou byl dělový člun ESBERN SNARE vyzbrojený třemi děly, který měl boky obrněné pancířem silným 61 mm. Dále měli Dánové k dispozici řadové lodě WALDEMAR, FREDERIK, SKJOLD, BELLONA , HAVFRUEN , THETIS a ROTA; fregaty NIELS JUEL, SJAELLAND, JYLLAND a TORDENSKJOLD; korvety GALATHEA, VALKYRIEN, HEIMDALL, NAJADEN, THOR a SAGA. Kromě výše popsaných větších plavidel disponovali ještě několika desítkami dělových člunů, ozbrojených dopravních lodí a pomocných plavidel, která nesla od dvou do osmi děl.
Posádka fregaty Jylland
Další hodnotná plavidla vstoupila do služby v průběhu války. Za nejsilnější byla považována dvojice pancéřových fregat DANNEBROG a PEDER SKRAM, které byly právě dokončované v Kodani. V Británii se stavěla dřevěná fregata DANMARK, kterou realizovala tamější loděnice Thomson. Je ovšem třeba poznamenat, že mnoho větších plavidel nebylo během vypuknutí války schopno služby, což se týkalo zejména řadových lodí, které však už měly období své slávy za sebou a jejich využití v moderní bitvě bylo sporné. Dánští námořníci a dělostřelci ovšem prodělali kvalitní výcvik, což byla zjevná výhoda oproti jejich protivníkům, kteří jej většinou postrádali. Po vyhlášení mobilizace mohlo být k námořnictvu povoláno dalších 170 důstojníků a 1800 vycvičených námořníků, kteří měli dodat posádky pro lodě, které se dosud nenacházely v činné službě. Dánové od začátku počítali s bojem proti pruské eskadře, ale s tím, že by do bojů zasáhlo i rakouské námořnictvo příliš nekalkulovali, neboť to by muselo nejprve překonat vzdálenost 3000 mil, což se zdálo býti nad jeho síly.
Pruské loďstvo
Třebaže Prusko mělo již od svého vzniku přístup k moři, dosud ale necítilo potřebu vytvořit silné válečné námořnictvo, jelikož se soustředilo na pozemní vojsko, které bylo již od 18. století silným a kvalitně vycvičeným vojenským tělesem, jež na bitevních polích vybojovalo nejedno slavné vítězství. Začátkem roku 1864 čítalo pruské loďstvo všehovšudy 78 lodí, z nichž ovšem většinu tvořily malé, vesly poháněné dělové čluny. Jádro námořnictva tvořily fregaty GEFION, THETIS, ARCONA a GAZELLE; korvety NIOBE a NYMPHE; brigy ROVER a MUSQUITO. Menší jednotky čítaly celkem 21 parních dělových člunů vyzbrojených dvěma až čtyřmi děly a mnoho výše zmíněných veslových dělových člunů, nesoucích jedno až dvě děla. Součástí válečného loďstva se staly i jachty GRILLE a LORELEY nesoucí každá dvě děla a dvojice dopravních plavidel dodatečně ozbrojených několika děly.
Fregata Gefion a briga Rover
V Danzigu se dokončovaly fregaty HERTHA a VINETA, které postupně vstoupily do služby v průběhu války a Prusko si již dříve ve Velké Británii objednalo pancéřovou fregatu ARMINIUS. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že Britové v nastávajícím konfliktu podporovali Dánsko bylo nasnadě, že se jí Prusové před koncem války nedočkají. Wilhelm Bauer dokonce přišel s projektem ponorky nazvané KÜSTENBRANDER, ale ta nebyla nikdy postavena. Obrovskou nevýhodu představovala skutečnost, že výcvik pruských námořníků byl velmi špatný a posádky se narychlo doplňovaly povoláním nezkušených nováčků. Před válkou sloužili v pruské flotile i důstojníci ze Švédska a Nizozemska, ale součet všech členů důstojníckého sboru přesto v roce 1864 nepřesáhl 120 mužů. Je s podivem, že toto slabé námořnictvo neoperovalo pouze v domácích vodách, protože některé jednotky se nalézaly i ve vzdálených mořích a Prusové s nimi nemohli počítat. Velitelem pruského námořnictva byl původně kapitán Kühn, jehož v březnu nahradil Erich von Jachmann.
Rakouské loďstvo
Válečné námořnictvo rakouského císařství bylo silnější nežli loďstva Pruska a Dánska ovšem vzhledem k zeměpisné poloze bylo dislokována na Jaderském moři a proto se této války zúčastnila pouze jeho menší část. Podle Conway´s mělo v roce 1860 řadovou loď KAISER, šroubové fregaty RADETZKY, ADRIA a DONAU, šroubové korvety DANDOLO a ERZHERZOG FRIEDRICH, plachetní fregaty BELLONA a VENUS, plachetní šalupy MINERVA, CAROLINA a DIANA, plachetní brigy HUSSAR, MENTECCUCOLI, POLA, PYLADES, dělové čluny MÖVE, KERKA, NARENTA, PELIKAN, AUSLUGGER a DEUTSCHMEISTER, plus dalších 24 menších a pomocných plavidel. V tomto výčtu však chybí přenejmenším známá fregata NOVARA a některé z uvedených jednotek již byly v roce 1864 pravděpodobně vyřazeny ze služby.
V následujících letech ovšem začaly vstupovat do služby první obrněné jednotky, takže nyní už Rakušané disponovali i pancéřovými fregatami DRACHE (28 děl), SALAMANDER (18 děl), KAISERIN MAXIMILIAN (30 děl), PRINZ EUGEN (30 děl) a JUAN DE AUSTRIA (30 děl).
Velitel rakouského loďstva arcivévoda Ferdinand Maximilián
V čele rakouského námořnictva stál od roku 1854 arcivévoda Ferdinand Maxmilián, jenž se již brzy měl vydat na své známé mexické dobrodružství, které jej v roce 1867 přivedlo až před popravčí četu. Pod jeho velením se flotila početně velmi rozrostla, ovšem stále přetrvával problém se špatným technickým stavem plavidel, které stály často odstrojené v přístavech, a nezkušeností lodních osádek. Oboje se brzy projevilo v nadcházející válce při přesunu rakouských lodí k dánským břehům. Brzy po vypuknutí bojů požádali Prusové svého spojence o vyslání rakouských lodí na Balt a Severní moře, protože slabé pruské loďstvo nemohlo samo dánskou nadvládu nad těmito vodami ohrozit a pruské přístavy byly uzavřené námořnímu obchodu. Rakušané vyhověli a chystali se postupně vyslat do boje tři eskadry složené vždy z pěti lodí. Jejich přesun ovšem trval několik dlouhých měsíců a mezitím museli Prusové čelit dánské přesile sami.
Boje na Baltu
Podle tehdejších zvyklostí dostaly lodě nepřátelských zemí několikadenní lhůtu na opuštění protivníkových přístavů a teprve po jejím uplynutí mohly být zabaveny. Dánská fregata NIELS JUEL hlídkovala od 3. února v úžinách Skagerrak a Kattegat, kde číhala na odplouvající rakouské a pruské obchodní lodě, ale nezaznamenala žádný úspěch. Pruské námořnictvo se zdržovalo především na svých základnách ve Stralsundu a Swinemünde, takže k námořním bojům zpočátku nedocházelo. Teprve když se velení pruského námořnictva ujal námořní kapitán Jachmann došlo ke střetnutí poblíž ostrova Rujana, které je známé jako bitva u Jasmundu.
Bitva u Jasmundu
Nově jmenovaný velitel pruského loďstva se doslechl že v Pomořanském zálivu operuje dánská eskadra a rozhodl se vyplout na moře, aby zjistil její úmysly, a popřípadě na ní zaútočil. Sám neměl žádné přesné informace o síle nepřátelské flotily, což se mu později vymstilo a pruské lodě unikly pouze se štěstím vlastní zkáze. Jachmann vyplul ze Swinemünde s fregatou ARCONA a korvetou NYMPHE, které měla později doplnit ozbrojená jachta LORELEY a šest dělových člunů, jimž velel kapitán Kühn, jehož síly operovaly samostatně. Další oddíl dělových člunů střežil vody západně od Rujany a do bitvy nezasáhl. Pruský velitel plánoval vyplout proti nepříteli s ARCONOU a NYMPHE a nalákat jej před děla Kühnova oddílu, který měl číhat poblíž pobřeží Rujany.
Erich von Jachmann
Kapitán Kühn vyplul ze Stralsundu a zamířil k ostrůvku Greifswalder Oie, kde se měl setkat s Jachmannovým oddílem, jenž mezitím vyplul ze Swinemünde. Pruské síly se měly spojit v poledne dne 17. března 1864 a začít uskutečňovat Jachmannův plán. K jejich setkání ovšem nedošlo, protože obě pruské eskadry se minuly a Jachmannovy lodě se navíc na místo srazu dostavily pozdě. Kühnovy síly tedy pokračovaly v plavbě podél rujanského pobřeží, až k poloostrovu Jasmund, kde v přístavu Sassnitz zakotvily. Kühn vyslal jachtu LORELEY, které velel kapitán von Monts, aby našla Jachmannovu eskadru a sám čekal u Jasmundu na výsledek pátrání.
LORELEY skutečně objevila ztracené lodě a Jachmann se po objasnění situace rozhodl uskutečnit svůj původní plán a trojice plavidel zamířila na sever kde se měl nacházet nepřítel. Ten se skutečně záhy objevil a překvapený pruský velitel brzy zjistil, že se ocitl v nezáviděníhodné situaci protože Dánové měli velkou převahu. Jejich eskadra se skládala z řadové lodi SKJOLD (velitel Wulf), fregat TORDENSKJOLD (velitel Meinertz), vlajkové SJAELLAND (velitel F. Paludan), korvet HEIMDALL (velitel Lund) a THOR (velitel Hedemann). Dánské loďstvo, jemuž velel kontraadmirál van Duckum, disponovalo celkem 168 děly, takže mělo značnou převahu nad svým protivníkem.
Korveta Heimdall
Naproti tomu Prusové mohli zpočátku nasadit pouze Jachmannovu vlajkovou fregatu ARCONA, korvetu NYMPHE (velitel Werner) a jachtu LORELEY (velitel Monts), které dohromady nesly pouze 48 děl. Za této situace se Jachmann mohl pokusit ustoupit, čímž by ovšem odsoudil ke zkáze Kühnovy dělové čluny kotvící u Jasmundu, které nepřítele dosud nespatřily. Pruský velitel se tedy odvážně rozhodl na silnějšího nepřítele zaútočit a upoutat jeho pozornost. Pruské lodě pluly vedle sebe s jachtou LORELEY uprostřed, zatímco Dánové se blížili ve dvou kýlových liniích, vedených řadovou lodí SKJOLD a fregatou SJAELLAND.
Ve 14.25 se vzdálenost zkrátila natolik, že pruské lodě zahájily palbu, kterou Dánové opětovali pouze sporadicky, neboť admirál Dockum se chystal vést boj na co nejkratší vzdálenost, aby mohl naplno využít své drtivé dělostřelecké převahy. Pruská palba nebyla příliš účinná, protože většina děl byla umístěná v bočních bateriích a nemohla střílet přes příď. Jak se vzdálenost mezi protivníky zmenšovala začala pruské eskadře bezprostředně hrozit porážka, takže Jachmann se rozhodl vytvořit kýlovou linii a přetnout kurz nepřátelského loďstva. Signalisté na ARCONĚ jeho signál opravdu vyvlajkovali, jenomže na ostatních lodích jej včas nezpozorovali a NYMPHE a LORELEY pokračovaly v původním kurzu, díky čemuž se brzy přiblížily k dánským lodím přibližně na jeden kilometr a jejich situace se stala kritickou. Admirál Dockum se pokusil odříznout obě pruské lodě od ARCONY a zničit je palbou z lodí SKJOLD a SJAELLAND.
Fregata Sjaelland
Pruské lodě nakonec zachránila šťastná náhoda, protože jejich dělostřelba dočasně poškodila ovládání kormidla dánské vlajkové lodi, která vybočila z původního kurzu, což narušilo dánskou sestavu natolik, že Jachmann mohl vydat příkaz svým plavidlům k obratu a pruské lodě se začaly plnou parou vzdalovat z bojiště. V té chvíli spatřili Dánové Kühnovy dělové čluny vyplouvající z přístavu Sassnitz a Dockum ztratil drahocenný čas zvažováním dalšího postupu. Trojice pruských lodí unikala směrem ke Swinemünde, ovšem pomalá LORELEY vybavená kolesovým pohonem začala brzy zaostávat, a proto se její velitel rozhodl zamířit k Greifswaldské zátoce, kam kupodivu bez problémů doplula, jelikož jí nepronásledovala ani jedna dánská loď. K téže zátoce zamířily i pruské dělové čluny, jež ovšem stíhal SKJOLD, SJAELLAND a TORDENSKJOLD. Před ústím do Greifswedské zátoky došlo ke krátké potyčce, ale pruským plavidlům se podařilo uniknout a vplout do mělké zátoky kam je dánské lodě již nepronásledovaly, jelikož admirál Dockum se mezitím rozhodl se všemi loděmi stíhat unikající ARCONU a NYMPHE, což se ukázalo jako chybné rozhodnutí. Dánské lodě nedokázaly ani po dvouhodinovém pronásledování prchající protivníky dostihnout a ve chvíli kdy se Prusové uchýlili pod ochranu pobřežních baterií, vydal Dockum rozkaz odplout zpět na základnu.
Admirál Dockum
První větší námořní bitva této války skončila nerozhodně, jelikož žádný z protivníků neutrpěl větší ztráty. Dánové vypálili přibližně 1200 výstřelů a trefili šestkrát ARCONU, která měla tři mrtvé a stejný počet zraněných; NYMPHE inkasovala 66 zásahů (z toho 19 do trupu a 4 do násteveb), jež ovšem zabily pouze dva námořníky a konečně LORELEY utrpěla několik zásahů. Naproti tomu Prusové vystřelili zhruba 300 projektilů a docílili několika zásahů na řadové lodi SKJOLD a zejména na fregatě SJAELLAND, která měla tři mrtvé a větší počet zraněných. Celkem (dle Stenzela) padli na dánské straně tři námořnící a devatenáct jejich druhů utrpělo zranění, kdežto Prusové přišli o pět námořníků a osm dalších bylo zraněno.. Dělostřelci ani jedné strany se příliš nevyznamenali, což bylo u solidně vycvičených Dánů dosti překvapivé, takže můžeme celou bitvu u Jasmundu pokládat za pouhou větší šarvátku, jež neměla na další průběh války prakticky žádný vliv.
Fregata Arcona
Za vítěze se označovaly obě strany, ovšem pokud chceme zůstat objektivní je nutné přiznat vítězství dánskému loďstvu, které opanovalo bojiště a zahnalo protivníka zpět do přístavu. Ovšem je jasné, že toto vítězství bylo hodně hubené. Vždyť admirál Duckum měl jasnou převahu, které ovšem nedokázal využít. Pokud by si počínal lépe mohl zničit přinejmenším LORELEY a celý oddíl dělových člunů a uštědřit tak Prusům tvrdou lekci. Také námořní kapitán Jachmann nakupil několik chyb a mohl mluvit o štěstí, že jeho eskadra vyvázla z boje bez větších škod. Jeho bojový plán byl značně komplikovaný a vyžadoval přesnou koordinaci jednotlivých pruských eskader a hlavně se nepokusil předem zorganizovat žádný průzkum, aby zjistil sílu dánského loďstva, ovšem za svůj odvýžně vedený boj si zaslouží uznání. Pruské velení hodnotilo jeho počínání kladně a byl povýšen na kontraadmirála.
Další boje a akce monitoru ROLF KRAKE
Dne 7. dubna 1864 byl do čela pruského loďstva jmenován princ Adalbert Pruský, ale operační velení měl i nadále novopečený admirál Jachmann. Dánové v té době již měli k dispozici obrněnou fregatu DANNEBROG a jejich převaha tím ještě vzrostla. DANNEBROG měl výtlak 3000 tun, dosahoval rychlosti devíti uzlů, ve výzbroji měl 16 děl vystřelujících 60liberní projektily a jeho boky chránil pancíř o tloušťce 115 mm. Přesto větší aktivitu projevovalo slabší pruské loďstvo, které brzy posílila nová fregata VINETA, kdežto Dánové se po zbytek války chovali poměrně pasivně. K prvnímu střetu došlo 9. dubna, kdy Jachmann zaútočil na několik nepřátelských lodí, které se ovšem z boje brzy stáhly. Opačný průběh měla další šarvátka, která se odehrála o pět dní později poblíž Rujany. Kapitán Kühn zaútočil se svými dělovými čluny na Dány, kteří ovšem nasadili řadovou loď SKJOLD a fregatu SJAELLAND, tudíž Prusové museli z boje rychle ustoupit. Dánská fregata TORDENSKJOLD narazila 24. dubna poblíž ostrova Hiddensse na jachtu GRILLE a devět dělových člunů a po krátké přestřelce se stáhla z boje.
Dánové kontrovali akcí fregaty JYLLAND, která měla 30. dubna zaútočit na přístav Danzing, z něhož vyplula pruská fregata VINETA,ale Dánové plánovaný útok raději odvolali. Dne 12. května zaútočil admirál Jachmann na dánský dělový člun FREYA, jemuž ovšem připluly na pomoc fregaty SJAELLAND a DANNEBROG, před nimiž se Prusové raději stáhli zpět do přístavu.
Poté bylo v Londýně uzavřeno dočasné příměří a boje byly asi na měsíc přerušené. V té době uvedli Dánové do služby další pancéřovou fregatu PEDER SKRAM, čímž počet jejich pancéřových plavidel narostl na čtyři. I Prusko ovšem své námořní síly rozšířilo o dokončenou fregatu HERTHA a díky tomu, že během příměří mohly pruské lodě proplouvat Skagerrakem a Kattegatem neváhali v zahraničí koupit korvety VICTORIA a AUGUSTA. Prusové také zakoupili ve Francii pancéřovou loď PRINZ ADALBERT, ale tu se nepodařilo do konce války uvést do služby.
Pancéřová fregata Dannebrog
Dánové se ještě necítili jako poražení a byli odhodláni pokračovat v boji, takže po uplynutí dočasného příměří propukly boje nanovo a dánská pancéřová fregata DANNEBROG se 29. června pokusila ostřelovat pruská vojska chystající se překonat průliv mezi Jutským poloostrovem a ostrovem Als. Akce nakonec Prusům žádné větší škody nezpůsobila, protože na DANNEBROG začaly střílet pobřežní baterie, takže Dánové ostřelovali nepřátelské pozice pouze z uctivé vzdálenosti. Touto potyčkou výčet válečných událostí na Baltu končí. Dánové si tu po celou dobu konfliktu udrželi námořní převahu, ovšem poměrně aktivní pruské loďstvo často vyplouvalo ze svých základen a dánskou blokádu neustále narušovalo, čemuž Dánové nedokázali zabránit a své převahy vůbec nevyužili.
Dělový člun Esbern Snare
Prakticky ihned po vypuknutí války se Dánové pokoušeli narušovat postup spojeneckých vojsk útoky svého monitoru ROLF KRAKE a několika dalších plavidel převelených pod velení pozemních sil. K prvnímu ostřelování pobřeží došlo již 1. února, sotva pruské jednotky překročily řeku Eider. Dánské velení vyslalo do akce pancéřový dělový člun ESBERN SNARE a korvetu THOR. Dánské lodě se ovšem brzy staly cílem dělostřelby pruských polních baterií, které zasáhly THOR a citelně jej poškodily. Utrpěl i ESBERN SNARE, jemuž Prusové dokonce probili boční pancíř. To přinutilo dánské lodě k urychlenému ústupu, takže Prusům nezpůsobily prakticky žádné škody.
Tento neúspěch přiměl Dány k nasazení jejich nejlepšího obrněnce, jimž byl monitor ROLF KRAKE, kterému velel kapitán Rothe. Ten se poprvé dostal do akce 18. února u Ekesundu, kde ostřeloval pruské baterie a zničil pontonový most, ale stal se terčem odvetné palby a musel být téměř měsíc opravován. Znovu byl nasazen až 28. března, aby společně s několika dělovými čluny podpořil dánské vojáky bránící důležité opevnění u Düppelu. Podobnou akci provedl ještě 2. dubna, ale výsledek nebyl valný a monitor opět inkasoval velký počet zásahů, které mu sice nezpůsobily vážná poškození, ale tentokráte zabily a zranily několik dánských námořníků.
Kapitán Rothe-velitel monitoru Rolf Krake
ROLF KRAKE se znovu dostal do boje 18. dubna u Gammelsmarku a naposledy v noci z 28. na 29. června, kdy se celkem úspěšně pokoušel narušit vyloďovací operaci pruských vojsk, která se pokoušela o invazi na ostrov Als. Jeho palba zničila několik vyloďovacích člunů a Prusové museli svoji operaci přerušit. To se však již blížil konec války, jež skončila porážkou Dánska, které ztratilo jak Šlesvicko, tak Holštýnsko. Lze říci, že ROLF KRAKE se v boji proti pozemním cílům příliš neosvědčil, ovšem potvrdil odolnost pancířem chráněných plavidel, neboť inkasoval obrovské množství zásahů, aniž by byl vážněji poškozen. Rovněž se potvrdila skutečnost, že monitory mají špatné nautické vlastnosti a jejich využití na otevřeném moři je za horších povětrnostních podmínek dosti problematické.
Monitor Rolf Krake
Boje na Severním moři
Začátkem války neměli Prusové na Severním moři žádné válečné lodě, takže dánská eskadra vedená kapitánem Suensenem mohla zablokovat významné pruské přístavy Hamburk, Brémy, Cuxhaven a rozestavěný Wilhelmshaven. Za této situace bylo nasnadě, že ani příjezd eskadry pruských dělových člunů, které před válkou operovaly ve Středozemním moři, na situaci nic nezmění, a že bude nutné vyčkat připlutí rakouských plavidel. Pruské dělové čluny, jimž velel námořní kapitán G. Klatt, se ovšem k domovským břehům přiblížily až 19. dubna, kdy dopluly k nizozemskému přístavu Den Helder, v němž zakotvily a dále nepokračovaly, jelikož na moři číhala silnější dánská eskadra. Proto se na Severním moři až do připlutí Rakušanů nedělo téměř nic zajímavého. Za zmínku stojí pouze výpad korvety DAGMAR až k ústí kanálu La Manche, při němž zajala několik nepřátelských obchodních lodí a obsazení ostrova Sylt dánským kapitánem Hammerem, který měl k dispozici několik veslových dělových člunů a ozbrojený parník LIMF JORDEN.
Plavba rakouské eskadry
Prvními eskadrou, kterou Rakušané vyslali na pomoc svému spojenci se stalo uskupení, jemuž velel kapitán řadové lodě Wilhelm von Tehetthoff. Jeho eskadra operovala ve východním Středomoří a Tegetthoff se o vypuknutí války dozvěděl až 26. února 1864 (válka přitom byla vyhlášena již 21. ledna), kdy se nacházel v Bejrútu a neprodleně začal jednat. Okamžitě vyplul směrem k Jadranu a při mezipřistání na řeckém ostrově Korfu obdržel rozkaz vydat se na dlouhou plavbu směrem na Baltské moře. Jeho síly se skládaly z fregaty SCHWARZENBERG, korvety DANDOLO a tří dělových člunů, z nichž mu ovšem nakonec zůstal pouze SEEHUND, jelikož ostatní dva musely pro různé poruchy zůstat ve Středomoří. Byla to předzvěst potíží, kterým muselo rakouské loďstvo při tomto náročném přesunu čelit. Plavba dlouhá 3000 námořních mil totiž v plné nahotě odhalila všechny nedostatky rakouského loďstva, jež se právem netěšilo příliš dobré pověsti. Lodě totiž byly ve špatném stavu a ani výcvik posádek rozhodně nebyl na odpovídající úrovni, takže to dlouho vypadalo, že si Rakušané v této válce uříznou pouze pořádnou ostudu.
Korveta Dandolo
Kromě Tegetthoffova malého oddílu se na dlouhou plavbu postupně vydala ještě tato plavidla: pancéřové fregaty JUAN DE AUSTRIA a KAISER MAXMILIAN, řadová loď KAISER, fregata RADETZSKY, korvety SANTA LUCIA a ERZHERZOG FRIEDRICH, plus dělový člun WALL a ozbrojený parník ELISABETH, jenž byl i vlajkovou lodí kontraadmirála Bernharda von Wüllerstorf-Urbaira, který měl velet rakouským námořním silám vypraveným do této války.
Tegetthoff měl původně počkat na hlavní síly v portugalském Lisabonu. Ještě ve Středozemním moři se mu podařilo zajmout dánskou obchodní brigu GRETHE, které velel kapitán Jansen. GRETHE byla odeslána do Puly, kde jí námořní soud prohlásil za řádnou válečnou kořist, což její velitel neunesl a v zoufalství se zastřelil. Tegetthoffova eskadra mezitím přišla o korvetu DANDOLO, která musela pro poruchu strojů zůstat v Gibraltaru odkud zamířila zpět na Jadran. V Lisabonu byla rakouská flotila doplněna o fregatu RADETZKY, jež připlula 4. dubna, a netrpělivý Tegetthoff obdržel svolení nečekat na hlavní síly a pokračovat v plavbě na Severní moře, kde měl v tamějších pruských přístavech vyčkat připlutí hlavní eskadry.
Wilhelm von Tegetthoff
Po mezipřistáních ve Vigu a Brestu se rakouské lodě začaly blížit k operačnímu pásmu dánských plavidel, takže pokud právě nekotvily v některém neutrálním přístavu držel Tegetthoff své muže v neustálé pohotovosti. Také se začaly množit náznaky nepřátelství ze strany Velké Británie, která začala dávat otevřeně najevo, že její sympatie leží na straně Dánska. Situace došla až tak daleko, že Britové kategoricky zakázali rakouským lodím proplout úžinami Skagerrak a Kattegat, a v případě neuposlechnutí vyhrožovali nasazením svého loďstva. Navíc se poblíž rakouských lodí držela britská válečná loď BLACK EAGLE, tudíž bylo jasné, že tuto hrozbu nelze brát na lehkou váhu. Přesto se Tegetthoff rozhodl učinit další zásobovací zastávku v anglickém přístavu Deal, jehož využití měli Rakušané smluvně zajištěno. Zde se ovšem dozvěděl, že Britové mají v pohotovosti silnou eskadru tvořenou jednou řadovou lodí a šesti fregatami, která byla určena k ochraně úžin a že Rakušané nyní budou pod neustálou kontrolou Britů.
Tegetthoff odcestoval do Londýna, aby se pokusil zmírnit vyhrocující se spor a slíbil, že jeho eskadra bude operovat pouze v Severním moři. Další nepříjemnost na sebe nenechala dlouho čekat. Při plavbě podél britských břehů najel dělový člun SEEHUND na vlnolam u Ramsgate a byl vážně poškozen. Byla to vina místního lodivoda, což Tegetthoff bral jako další důkaz nepřátelství Velké Británie, ovšem nezbylo mu nic jiného nežli se smířit s nastalou situací a pokračovat v plavbě pouze se dvěma fregatami. SEEHUND totiž nebyl schopen další plavby a musel jít do opravy. Britové opravdu pečlivě monitorovali plavbu rakouské eskadry a jejich fregata AURORA, které velel kapitán McClintock, se od 1. května neustále držela v dohledu Tegetthoffovy eskadry.
Za této situace asi vládla na rakouských plavidlech značná nervozita, neboť si jistě všichni uvědomovali, že je čeká boj se silnějším nepřítelem a ani nepřátelství Britů nevěstilo nic dobrého. Kromě toho se posádky rakouských plavidel skládaly i z mnoha nezkušených nováčků, kteří byli ve službě teprve několik měsíců a teď se měli utkat se zkušenými Dány za krajně nevýhodných podmínek, protože rakouské lodě za sebou měly náročný přesun, který se podepsal na jejich technickém stavu. Přesto se Tegetthoffovi a jeho důstojníkům podařilo udržet mezi mužstvem bojovnou náladu a všichni byli odhodláni dokázat, že podceňované rakouské námořnictvo, které se v dosavadním průběhu války příliš nevyznamenalo, je schopné vybojovat námořní bitvu.
Nesporným faktem ovšem byla skutečnost, že špatná pověst, jíž se rakouské námořnictvo v zahraničí těšilo, nebyla náhodná. Svědčí o tom skutečnost, že z Tegetthoffovy eskadry postupně odpadly kvůli různým závadám tři plavidla, mezi něž není započítán dělový člun SEEHUND. Také hlavní rakouské síly, které se pod velením kontraadmirála Wüllerstorf-Urbaira pomalu přibližovaly k Severnímu moři, trpěly neustále nejrůznějšími závadami a jejich pomalý přesun byl kritizován ze všech stran. Vina poněkud nespravedlivě ulpěla na Wüllerstorf-Urbairovi, třebaže pravým viníkem byl katastrofální stav rakouských plavidel jeho flotily, ve které byla převážně plavidla teprve nedávno zařazená do služby, nebo naopak starší lodě, které byly před válkou v rezervě a do aktivní služby byly uvedeny narychlo, což se na jejich stavu muselo zákonitě podepsat. Například nové a ještě ne zcela dokončené pancéřové fregaty vůbec nebyly vhodné pro plavbu na rozbouřeném moři a JUAN DE AUSTRIA se za bouře v Biskajském zálivu téměř potopil.
Admirál Wüllerstorf-Urbair
Přes všechny potíže směřovaly rakouské lodě stále pomalu k svému cíli. Aby šetřily uhlí pluly většinou pouze pod plachtami, což také přispělo ke zpomalení jejich postupu. Proto teprve 12. května dorazily k nizozemskému ostrovu Texel, kde na delší čas zakotvily, jelikož mezitím bylo uzavřeno dočasné příměří a Tegetthoff vybojoval námořní bitvu, jež se měla významným způsobem zapsat do historie rakouského námořnictva.
tak k tomu stejně nenajdu nic. 