Situování všech tří mostů a pohled na Eben Emael.
Útok na pevnostní pásmo Eben Emael.
Cílem 4. úderné skupiny „Granit“ – „Žula“ pod velením nadporučíka Witziga (ještě než napsal hlášení o akci, byl povýšen na kapitána) bylo dobytí pevnostního pásma Eben Emael.
Bojová skupina „Granit“ – „Žula“ byla do stavu bojové pohotovosti uvedena 9. května 1940 v kasárnách protivzdušné obrany Hilden u Düsseldorfu. Všichni tito speciálně vycvičení vojáci ( vycvičeni v boji z blízka, obraně, i útoku a ve stylu úderných skupin, kde dělostřelectvem je i velké množství ručních granátů, které si nesou sebou, jakož i výbušniny) 4. úderné skupiny byli skvělí ženisté s všestrannými, hlubokými znalostmi o výbušninách.
Specialisté – ženisté „Granit“ – „Žula“ měli být v pevnostním pásmu Eben Emael vysazeni v 11 nákladních kluzácích DFS 230.
Piloti DFS 230, kteří měli v pevnostním pásmu Eben Emael velmi přesně přistát nebyli žádní „nazdárkové“, ale naopak, jednalo se o, nejlepší bezmotorové letce, které Německo v té době mělo ( k Hitlerovo ničivému a vraždícímu elánu se přidalo velké množství velice úspěšných sportovců ze všech sportů Německa té doby – Bohužel. Prosím opět nejde říci jednoznačně, že se přidali všichni!!!).
Ihned po vyhlášení poplachu svolalo všech 11 velitelů družstev své muže a okamžitě se odjíždělo na letiště Kolín nad Rýnem-Ostheim, odkud měla 4. úderná skupina „Granit“ – Žula“ startovat.
U letiště se vojáci úderné skupiny nastěhovali do pohotovostní ubytovny, aby pak v stanovený čas nastoupili do nákladních kluzáků DFS 230.
Jeden z velitelů oněch 11 družstev – velitel 3. družstva svobodník Peter Arent - popisoval bojovou činnost od samého počátku – tedy od 9. května 1940 v 21 hodin večer, když si ve svém hlášení neodpustil částečný patos pro své nadřízené, takto, cituji:
„Ve 21 hodin jsme my velitelé družstev podali veliteli nadporučíku Witzigovi hlášení a já jsem si ještě jednou k sobě svolal své muže, abych jim řekl:
‚Kamarádi, zítra ráno jdeme na to! Musíme dokázat, že jsme nepromarnili svůj čas a že jsme se opravdu naučili všechno, co jsme se naučit měli.‘
S těmito slovy jsem je propustil na ubikace. Druhého rána byl budíček ve 2 hodiny 45 minut. Ve 3 hodiny 30 minut byl nástup v plné zbroji. Nadporučík Witzig nám ještě řekl několik slov, pak dal rozhodující povel: ‚Ke strojům!‘
Šli jsme ke strojům, jeden za druhým jsme v určeném pořadí vlezli dovnitř. Přesně ve 4 hodiny 30 minut přirolovalo 11 tažných letounů. Postupně se všech 11 obrovských kluzáků odlepilo od země a nechalo se vytáhnout nahoru na ranní nebe.
Když jsme potkali 11 strojů ze skupiny „Eisen“ – „Železo“, která startovala z Kolína nad Rýnem-Butzweilerhofu, došlo k nečekané nehodě. Zrovna kluzák s 11. družstvem a s velitelem úderné skupiny nadporučíkem Witzigem na palubě musel ostře změnit směr, aby se vyhnul vlečnému lanu jiného stroje. Přitom se přetrhlo jejich vlečné lano a kluzák s nadporučíkem jen tak tak přeletěl zpátky Rýn. Později odpadlo ještě 2. družstvo a přistálo u Dürenu.
Obrátil jsem se na svého kamaráda Merze a ještě jednou jsem mu kladl na srdce, že má převzít družstvo, kdybych padl. Přikývl. Svobodník Sapper, který řídil náš kluzák, si pískal nějakou melodii. To tedy byl tvrdý chlap! Letěl, jako by se ho to všechno ani netýkalo.“
Tolik přímé líčení svobodníka Petera Arenta.
Piloti Ju 52 pak ohlásili, že jsou u cíle.
Pokračujme dál u 3. družstva, kde pilot nákladního kluzáku svobodník Sapper odhákl svůj kluzák a volně plachtil tak, aby se postupně v zužující spirále snesl k zemi. Odháknutím byla všechna družstva již odkázána jen na své umění – na svůj výcvik.
Již ze vzduchu viděli každý svůj cíl, a také viděli okolo sebe 3 nebo 4 nákladní kluzáky s dalšími družstvy.
Na dlouhé přemýšlení nebyl čas, neboť země se rychle přibližovala. Nákladní kluzák DFS 230 řízený svobodníkem Sapperem šel co nejstrměji dolů, ale ještě při vybírání u země dosedl na zem. Že byl pilot přesný, o tom svědčí to, že dosedl jen 50 metrů od cílového objektu.
A už tu byl povel svobodníka Petera Arenta – „Ven a na ně!“
Muži uchopili výbušniny, své zbraně a ostatní výbavu, a co nejrychlejším klusem proběhli zvolna začínající belgickou palbu. Okolo sebe, vlevo i vpravo, viděli další družstva, své kamarády, kteří také utíkali ke svým cílům.
Sledujme prosím údaje o minutách, abychom měli představu jak rychle muselo být vše provedeno.
Při běhu slyšel svobodník Arent vedle sebe hlasité oddechování svého kamaráda Merze, který nesl těžkou nálož (kumulativní bomby měly 12 a některé nálože i 50 kg). Když doběhli ke svému cíli, kterým byla pancéřová věž, obíhal celou plošinu pruh světla belgických světlometů.
Ženisté 3. družstva umístili nálož a odpálili jí. Ozvala se ohromná detonace a v pancéřové kopuli se objevila díra. Tak pronikli vojáci 3. družstva do první pevnostní komory, kde přišli ke slovu samopaly a boj z blízka s ochromenou belgickou posádkou. Po chvíli bylo po všem a pevnostní komora 12 byla v rukou 3. družstva. Dalším úkonem 3. družstva bylo zaujmutí obrany v pevnostní komoře číslo 12.
A jak vypadala celková situace a časový harmonogram?
Z devíti ostatních kluzáků, které se dostaly k cíli a přistály podle plánu v 5 hodin 20 minut dne 10. května 1940 na plošině pevnostního pásma Eben Emael, jich jen 7 dosáhlo přikázaného cíle. V cílové oblasti tak přistálo celkem „jen“ 55 mužů ( z 85 pro boj určených). Dvě družstva se ocitla v izolované části pevnostního pásma Eben Emael a do bojů zasáhnout nemohla.
A tak to bylo jenom 7 družstev, která zaútočila v prvních 10ti minutách na pevnostní pásmo a počínaly si skutečně skvěle – hodnotím to prosím z vojenského hlediska!!!!.
Napadly 10 belgických pevností, které zlikvidovaly. Při akci specialisté rozbili 7 pancéřových věží a také 2 makety. Zničili 12 děl ráže 75 mm a 2 děla ráže 120 mm vyřadili z provozu.
Nadrotmistr Wenzel, věděl již po několika minutách, že nadporučík Witzig, velitel útoku na Eben Emael s nimi nepřistál.
Okamžitě převzal velení a směřoval jednotlivá družstva na dosud nedobyté body pevnostního pásma.
Již v 5 hodin 40 minut (všimněme si, přistáli v 5 hodin 20 minut) nechal nadrotmistr Wenzel odeslat radiogram pro úderný oddíl „Koch“, cituji:
„Od úderné skupiny ‚Granit‘: Objekt dosažen. Všechno v pořádku!“
Potom nadrotmistr Wenzel rozkázal svobodníku Peteru Arentovi, aby vyřadil se svým družstvem z boje pevnost číslo 4, ve které byly 2 protitankové kanóny. Pod velením Arenta se pak 3. družstvo propracovalo až k pevnosti číslo 4. s 50ti kilogramovou náloží. Belgická kulometná obrana jim neublížila – Belgičané stříleli z kulometů až k Albertovu kanálu (aniž nějaké cíle viděli).
Mezitím se během několika minut dostalo několik mužů 3. družstva k pozorovací věži, ze které byly tyto 2 belgické kulomety naváděny a zničili věž těžkou náloží. Belgická posádka padla. Zničeny byly i protitankové kanóny.
V 8 hodin 35 minut pak nechal nadrotmistr Wenzel odeslat druhý radiogram, který zněl, cituji:
„Eben Emael: Nepřítel nadále zatlačován. Výšiny obsazeny!“
Pět minut po tomto radiogramu, tedy v 8 hodin 40 minut přistál u pevnostního pásma Eben Emael osamělý kluzák, ze kterého vyskočil nadporučík Witzig, velitel celé 4. úderné skupiny, která měla dobýt pevnostní pásmo Eben Emael.
Nadporučík Witzig totiž po nouzovém přistání za Rýnem okamžitě požádal rádiem o další letoun Ju 52. Velení mu poslalo dobrého pilota, který se svým Ju 52 přistál na poli, zahákl kluzák DFS 230 a také s ním odstartoval z toho pole. A již přes hustou, probuzenou, holandskou a belgickou protiletadlovou obranu, přivedl kluzák nad cíl, kde pilot DFS 230 přistál.
Nadporučík Witzig
byl dle jeho slov velice šťasten, že celou situaci rychle zvládl a ihned převzal, po krátkém seznámení se situací, velení nad útokem na Eben Emael.
Ale pokračujme dál u svobodníka Arenta, který zase dostal úkol – jeho výzvědný oddíl z pevnosti 12 měl zjistit vše o střílející belgické pevnosti č. 3. Akce se nepodařila.
Probudilo se belgické dělostřelectvo a celé hodiny střílelo na pevnostní pásmo. Mužům Witzigova oddílu nezbylo nic jiného než se ukrýt do dobytých chodeb věží a pevností.
Byla to doba, kdy velitel celého útoku na 3 mosty a pevnostní pásmo Eben Emael, kapitán Koch dirigoval ze svého polního velitelského stanoviště letouny Stuka Ju 87
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
a těžké stíhačky Me 110
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2236
na místa, kde se Belgičané snažili jeho parašutisty „vykouřit“masivními“ ( ony zas tak masivní ty útoky nebyly – Belgičané totiž tady podléhali tzv „ pevnostní panice – „nejlépe je být v pevnosti“) útoky.
Do večera dne 10. května 1940, byla větší část bunkrů pevnostního pásma Eben Emael vyřazena z boje.
Večer dostal svobodník Peter Arent rozkaz od nadporučíka Witziga, aby se svým družstvem vyklidil pevnost číslo 12, protože zde bylo nebezpečí, že Belgičané v noci zaútočí. Součástí úkolu bylo, že pevnost číslo 12 mají ženisté před opuštěním zničit a tak jí 50ti kilogramovou náloží vyhodili do vzduchu.
Jak se později ukázalo, a belgičtí zajatci to shodně potvrdili, vyhození do povětří pevností č. 12 a také podobné vyhození do vzduchu pevností č. 13 a 19 jinými družstvy byl ten spouštěcí mechanizmus, bylo to podlomení vůle bránit se, co způsobilo, že se Belgičané později, jak uvidíme, vzdali. Belgičtí vojáci i se svými veliteli totiž po těchto třech masivních výbuších věřili, že Němci pronikli do vnitřních chodeb kasemat celého pevnostního pásma Eben Emael..
