V průběhu operace „Cactus“, jak znělo kódové označení celé téměř půlroční guadalcanalské kampaně, bylo vybojováno osm námořních a námořně-leteckých bitev které však většinou pro US Navy nedopadly nikterak slavně. Pouze v jediné je možné považovat Američany za jasné vítěze, zbytek dopadl buď plichtou (obě strany se navzájem odpoutaly a stáhly se z bojiště) nebo jako drtivé japonské vítězství.
První z těchto bitev, která se stala zároveň nejostudnější americkou porážkou, se odehrála v blízkosti ostrůvku Savo. Tento skalnatý kousek pevniny se nachází asi 7,5 míle severovýchodně od nejsevernějšího cípu Guadalcanalu a dělí západní přístup k místu vylodění na dvě nestejné poloviny.
Vítěz a přesto prohrál
Japonské štáby byly velmi překvapeny když 7.7.1942 kolem 06.15 zachytily vysílání vlastních jednotek o současném vylodění na ostrovech Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Tanambogo. Podle oficiálních japonských komuniké totiž neměli Američané prostředky na tak rozsáhlou operaci, utrpěli přece katastrofální ztráty v Korálovém moři a u Midwaye. Proto se zprvu přepokládalo, že jde jen o přepad při němž malé vyloděné jednotky zničí vybavení základny a poté se z oblasti stáhnou. Postupně ale, jak přicházela stále další a další hlášení o nepřetržitém bombardování (japonská vysílačka fungovala až do osmé hodiny, krátce na to dostala přímý zásah a umlkla), jim začalo být jasné že v tomto případě je situace mnohem vážnější.
Námořnictvo zareagovalo velmi rychle. Kolem 09.00, tedy přibližně v době.kdy na pobřeží Guadalcanalu vstupovali první američtí vojáci nařídil admirál Jamamoto letecký úder na skupinu nepřátelských plavidel.V následujících dvou dnech pak byli Američani napadeni několika skupinami japonského námořního letectva. Američtí stíhači a protiletadloví dělostřelci však tentokrát slavili úspěch, Japoncům se podařilo lehce poškodit dva torpédoborce (později potopený Jarvis přišel o radiostanici) a v sebevražedném náletu jeden z nich dopadl na palubu trasportní lodě George F. Elliott. Ta byla kvůli obrovskému požáru evakuována a po neúspěšném pokusu o potopení ponechána svému osudu.
K akci se však připravoval viceadmirál Gunichi Mikawa. Ještě v den vylodění se v Rabaulu nalodilo několik set vojáků na šest transportních lodí a malý konvoj vyplul k jihu. V blízkosti jižního pobřeží Nového Irska byl však napaden americkou ponorkou S-38 a po ztrátě lodě Meijo Maru dostal příkaz k návratu. Přibližně v době kdy tento konvoj opouštěl Rabaul vyplula z Kaviengu jiná skupina japonských lodí. Pět těžkých křižníků mělo původně vyplout k několika různým cílům, na Mikawův rozkaz však tato plavidla, doplněná torpédoborcem vyrazila na jih. Jeden z nich, Chokai, vyzvedl v Rabaulu Mikawu a další dva lehké křižníky a celý svaz nabral kurz směrem ke Guadalcanalu.
Plavba celé této skupiny však pro Američany nezůstala tajemstvím, již pár hodin po vyplutí je objevil jižně od Nového Irska průzkumný B-17 a k večeru téhož dne ji zaregistrovala posádka ponorky S-38. I následujícího dne Mikawu spojenecký průzkum našel, kolem poledne na něj postupně narazily dva australské Hudsony. Kvůli neprofesionálnímu postupu pilotů (kvůli nařízení dodržovat rádiový klid podaly obě posádky hlášení až o několik hodin později, po návratu na letiště) byla promarněna možnost napadnout Mikawu dálkovými bombardéry.
Viceadmirálův plán byl celkem jednoduchý. Z jihu, kolem ostrůvku Savo pronikne do Ptačího průlivu, u pobřeží Guadalcanalu zničí vše na co narazí, poté nnapadne jednotky vyloděné na Tulagi a lodě v okolí a poté se stáhne. Síly které měl k dispozici byly poměrně slabé, čtyři z jeho těžkých křižníků měly jen po šesti dělech 203 mm, počítal však s momentem překvapení a spoléhal na kvalitní výcvik japonských námořníků.
japonský křižník Kako__________Mikawova přístupová trasa
Mikawovým protivníkem v nadcházejícím střetnutí byl britský kontraadmirál Victor Crutchley. Jeho podpůrná skupina 62.2 se skládala z celkem osmi amerických a australských křižníků a devíti torpédoborců. Nad japonským svazem měl převahu jak v počtu plavidel, tak i v počtu těžkých děl.
Při jejich rozmístění se však dopustil osudné chyby. Místo aby vysunul torpédoborce vybavené radary na předpokládané přístupové trasy a s těžkými plavidly vyčkával na zprávy o přibližujícím se nepříteli, rozhodl se rozdělit křižníky na tři samostatné skupiny a pokrýt všechny úžiny vedoucí k výsadkovým plážím. A tak lehké křižníky San Juan a Hobart pod velením kontraadmirála Scotta v doprovodu dvou torpédoborců vypluly hlídat východní průlivy N'gela, Sealark a Lengo. Z šesti těžkých křižníků a čtyř torpédoborců Crutchley vytvořil dvě stejně silné skupiny a umístl je jihovýchodně a východně od ostrova Savo. Západně a severozápadně od Sava potom jako radarovou hlídku vysunul torpédoborce Ralph Talbot a Helm. Další chyba, plavidlo s nejmodernějším přehledovým radiolokátorem křižník San Juan vyslal britský admirál daleko na východ, do směru kde byla minimální pravděpodobnost napadení a ani oba torpédoborce radarové hlídky na západě nebyly dostatečně předsunuty před vlastní křižníky (navíc jejich i když poměrně moderní radary neměly výkon aparatury San Juanu). Ke všemu opomněl (??) vydat jakékoliv taktické pokyny a ani se neobtěžoval informovat velitele jednotlivých podřízených plavidel o tom co od nich očekává v případě boje.
Sérií nešťastných rozhodnutí tak Crutchley nejen rozdrobil své síly, navíc velmi omezil možnost včasného varování tolik potřebného pro přípravu křižníků k boji. Tento skvělý taktik který před pouhými třemi měsíci svým manévrováním v bitvě v Korálovém moři výraznou měrou přispěl ke stažení japonského invazního svazu směřujícího k Port Moresby a zároveň uchránil svěřené křižníky před poškozením teď jako nějaký nováček dělal jednu chybu za druhou. Poslední z nich, která přímo ovlivnila nadcházející boj byla nešťastná porada na palubě vlajkové lodi viceadmirála Turnera v oblasti vylodění u Lunga Point. Když přišla výzva k účasti Crutchley opustil již vytvořenou jižní křižníkovou skupinu (jeho Australia byla její součástí) a odplul ke Guadalcanalu. Velení přitom předal veliteli Chicaga kapitánu Bodemu, ostatní podřízené však o této změně neinformoval. Navíc vlastně ani nešlo o poradu, Fletcher jen účastníky informoval o svém rozhodnutí stáhnout své letadlové lodě z oblasti.
Japonskému viceadmirálovi chyběly přesné informace. Proto 8.8. ráno vyslal každý z jeho těžkých křižníků jeden hydroplán nad 250 mil vzdálenou oblast Guadalcanalu na průzkum.
Japonské stroje byly v cílové oblasti napadeny americkými Wildcaty a jen dvěma se podařilo vrátit se. I přes závažné nepřesnosti v hlášeních pilotů (mezi plavidly v oblasti vylodění například identifikovali bitevní loď) Mikawa dokázal poměrně přesně vyhodnotit situaci. Mírně modifikoval původní předběžný plán a rozhodl, že na americké pozice zaútočí po půlnoci z 8. na 9. srpna. Jeho svaz zamířil vysokou rychlostí k jihu i když hrozilo že bude ještě za dne objeven a napaden údernými skupinami z Fletcherových letadlových lodí. V podvečerních hodinách opět vyslal hydroplány nad oblast vylodění k upřesnění situace. A poslední čtyři průzkumné stroje odstartovaly ještě kolem 23.15 s úkolem osvětlit bojiště.
Když se 8.8. kolem 18.00 vrátily všechny letouny na paluby letedlových lodí odeslal viceadmirál Fletcher admirálu Ghormleymu do Nouméy hlášení o stavu. Mimo jiné zdůrazňoval, že stav jeho Wildcatů klesl z 99 na 78 strojů a vzhledem k silným japonským leteckým svazkům v oblasti a snižujícím se zásobám pohonných hmot je nucen se stáhnout. Hned nato, aniž by čekal na odpověď jeho skupina letadlových lodí i s doprovodem nabrala kurz směrem na základnu.
Netvrdím že tyto síly byly schopny ovlivnit nadcházející bitvu, Američané v té době ještě neměli noční stíhače. Z vhodné pozice by však příštího dne dokázaly velmi znepříjemnit Mikawův návrat do Rabaulu.
Pozice amerických sil před bitvou__________plánek bitvy
Skupina Japonských plavidel se necelou hodin před půlnoci dostala do oblasti severozápadně od ostrova Savo. Štěstí jim přálo, od poledního kontaktu s australskými letouny se jim podařilo další plavbu utajit. Na čele několik kilometrů dlouhé linie plul vlajkový křižník Chokai následovaný 6. (Aoba, Furutaka, Kako, Kinugasa) a 18. (Tenryu, Yubari) křižníkovou divizí. Celou formaci uzavíral torpédoborec Yunagi. Do karet jim hrála hustá oblačnost a občasné přeháňky které Mikawa výhodně využil při přibližovacím manévru.
Noční průzkum ohlásil skupinu nepřátelských plavidel jižně od Savo. Kolem půlnoci Japonci vyhlásili nejvyšší stupeň bojové pohotovosti, zvýšili rychlost na 26 uzlů (cca 48 km/h) a zamířili k ohlášenému americkému svazu.
V 00.54 zahlédly hlídky na palubě Chokai na pravoboku neznámé plavidlo. Šlo o torpédoborec Blue, jednu z radarových hlídek. K americké smůle nedokázal jeho radar japonské lodě identifikovat a torpédoborec po chvíli změnil kurz a začal se vzdalovat. Jeho posádka vůbec netušila že na ni míří čtyřiatřicet osmipalcových děl. Mikawa chvíli uvažoval nad tím že mine Savo severní úžinou, po chvíli ale hlídky ohlásily druhou americkou loď (Ralph Talbot). Japonský svaz proto pouze na chvíli snížil rychlost a mírnou úpravou kurzu zvětšil vzdálenost od Blue který klidně plul jihovýchodním kurzem. Poslední americká šance na alespoň částečně vyrovnaný boj zmizela
Po další necelé půlhodině nerušené plavby se Mikavovy lodě dostaly na dohled torpédoborců americké jižní skupiny. V té době jejich rychlost dosahovala 30 uzlů (55 km/h). V 01.33 na vlajkovém křižníku Chokai zablikaly signální lampy a předaly na ostatní plavidla admirálův pokyn k útoku. V linii plulo už jen šest lodí, torpédoborec Yunagi se chvíli před tím ve tmě ztratil kontakt se zbytkem svazu a jeho velitel kapitán Okada se rozhodl napadnout nedaleko proplouvající torpédoborec Jarvis který se do oblasti bojů dostal víceméně náhodou. Plavidlo, které bylo předchozího dne poškozeno nálety se vracelo zpět na základnu k opravám. Americký torpédoborec zasáhly čtyři granáty, škody však nebyly příliš vážné a tak jeho velitel pokračoval v předchozím kurzu. Také Yunagi se rozhodl z oblasti ustoupit, ztratil totiž kontakt se zbytkem svazu a jeho kapitán se obával aby nebyl napaden vlastnímmi křižníky.
V 01.38, právě v okamžiku kdy japonské hlídky na Chokai spatřily také severní skupinu vypálily torpédomety Mikawových lodí 11 dlouhých kopí. Na amerických plavidlech stále nikdo nic netušil, první, navíc vizuální kontakt ohlásil torpédoborec Patterson v 01.43. Stalo se to právě ve chvíli kdy Chokai (ostatní japonské lodě se připojily po několika desítkách vteřin) zahájil z cca 4 km palbu na Canberru. V téže době se ve vzduchu rozzářily světlice shozené japonskými hydroplány. Australský křižník sice provedl obrat vpravo aby mohl odpovědět palbou ze všech hlavní, než ho však stačil dokončit explodovalo v jeho trupu a nástavbách 24 granátů ráže 203 mm. Byl zničen můstek, obě kotelny, generátory, hasící systém a na několika místech pod hladinou proražen trup. V 01.50 se rozstřílená Canberra zastavila s náklonem 30° na pravobok.
Další na řadě byly torpédoborce Patterson a Bagley. První z nich přišel po zásahu o obe zadní věže, druhý prošel celým střetnutím jen s poškozeními od střepin. Oba však ve zmatku nedokázaly využít své hlavní zbraně. Ke kontaktu došlo na tak krátkou chvíli že obsluhy torpédometů obou divoce manévrujících lodí nestačily protivníka zaměřit.
Jako poslední z jižní skupiny bylo napadeno Chicago. Nikdo na jeho můstku si nedokázal vysvětlit náhlé manévrování Canberry a obou torpédoborců a výbuchy granátů před lodí všechny překvapily. Potom však hlídky ohlásily stopy několika torpéd. Chicago se jim pokusilo vyhnout, jedno dlouhé kopí však zasáhlo pravobok přídě a druhé bez exploze narazilo do trupu na úrovní strojovny.
I když se kolem Chicaga plujícího poměrně vysokou rychlostí stále na západ pohybovalo sedm nepřátelských křižníků, jeho těžká děla se zaměřila na jediný japonský torpédoborec který v té době ustupoval severovýchodním směrem. Jediného úspěchu dosáhly obsluhy 127 dvojúčelových děl, podařilo se jim jednou zasáhnout lehký křižník Tenryu.
Kapitán Chicaga Bode tuto situaci nezvládl. Nejenom že s lodí jejíž dělostřelectvo neutrpělo žádné škody ustoupil k západu, jako dočasný velitel uskupení však neinformoval severní skupinu o přepadení a tak se stalo, že po pár minutách došlo k podobně jednostrannému střetnutí (později ho výčitky svědomí dohnaly k sebevraždě). Těsně po zahájení palby došlo k částečnému rozpadu japonské formace. Miakwa nařídil menší změnu kurzu vlevo a další tři křižníky v řadě ho následovaly. Další plavidlo, Furutaka však musel provést ostrý obrat doleva aby se vyhnul před ním plující Kinugase. Oba lehké křižníky ho následovaly a tak došlo k nechtěnému rozpadu na dva samostatné proudy. Tento nešťastný manévr však přinesl nečekanou výhodu a to možnost napadnout severní nepřátelskou skupinu z obou stran. Později Mikawa tvrdil, že to bylo jeho úmyslem, moc tomu však nevěřím. S bojem v této situaci totiž nepočítal a provádět složité manévry v jeho průběhu v noci za snížené viditelnosti, navíc v těsné blízkosti pobřežních útesů ostrova Savo je, slušně řečeno, hodně riskantní.
pohled z můstku Chokai__________hořící Canberra__________torpédované Chicago
Mikawa se již o jižní skupinu nezajímal. V 01.48 vypálil Chokai čtyři torpéda na čelní loď severní skupiny těžký křižník Vincennes. O dvě minuty později rozsvítila jím vedená skupina světlomety a svými děly napadla poslední plavidlo v řadě křižník Astoria jehož posádce trvalo dlouhé čtyři minuty než zareagovala. Těsně po 02.00 se navíc na americké plavidlo zaměřily všechny nepřátelské křižníky. V 02.12 byl z lodě už jen hořící rozstřílený vrak s evakuovanými kotelnami a strojovnami. Dělotřelci i přes zoufalou situaci v podpalubí křižníku dál vedli palbu na Japonce. Pravděpodobně jednou zasáhli Chokai, postupně však byly všechny věže vyřazeny buď zásahy, nebo ochromeny výpadkem proudu.
Japonská plavidla po krátké době přenesla palbu na další nepřátelský křižník Quincy. I když od napadení jižní skupiny uplynulo více než půl hodiny, přesto se posádka napadeného plavidla nedokázala zorientovat. Sice byl vyhlášen poplach, když však Japonci v 01.50 zahájili palbu, dělové věže Quincy byly stále v nulové pozici, nikdo nevěděl kde je nepřítel. Navíc, když se Američanům konečně podařilo zahájit palbu, došel z můstku příkaz k jejímu ukončení. Kapitán Moore se domníval že ostřelují vlastní jednotky. I přesto se dělostřelcům podařilo v 01.05 třemi granáty zasáhnout Chokai. Dva zásahy nebyly vážné, třetí však explodoval v operačním centru pod bojovým můstkem a úplně zdevastoval navigační místnost a mapovnu. Zahynulo třicet Japonců, převážně důstojníků Mikawova štábu. Po válce japonský admirál uvedl, že i tento nešťastný zásah byl jedním z důvodů, proč se po vyřízení severní skupiny rozhodl ustoupit. Aby se vyhnul japonské palbě, nařídil kapitán Moore obrat doprava. Tím se však křižník dostal mezi obě japonské linie a v několika minutách utrpěl katastrofální škody a obrovské ztráty mezi posádkou. Jediný přeživší vyšší důstojník po zásahu můstku, korvetní kapitán Heneberger si brzy uvědomil že loď je ztracena a ještě v průběhu boje nařídil evakuaci. V 02.35 se křižník položil na bok a po přídi potopil.
pohled na severní skupinu z můstku Yubari
Téměř ve stejné době jako Quincy byl napaden i vedoucí křižník severní skupiny Vincennes. V 01.50 se na jeho levoboku ve tmě objevily siluety tří velkých lodí. Kapitán Riefkohl si myslel že jde o křižníky jižní skupiny a tak je rádiem požádal o zhasnutí světlometů které všechny na můstku oslepovaly. Dělostřelecký důstojník však pro jistotu nařídil na vzdálená plavidla zaměřit děla. Na první salvu z Chokai odpověděl vypálením 5'' osvětlovacích granátů. Po několika vteřinách dopadla nedaleko Vincennes salva z křižníku Kako a jeho dělostřelci odpověděli. Jedním granátem poškodili Kinugasu, potom však jejich plavidlo zasáhla dvě torpéda a desítky 203 a 140 mm granátů jej proměnily ve vrak. Dvě čelní věže dostaly přímý zásah, zadní vyřadil výpadek proudu a 127 mm dělostřelectvo bylo zničeno.
Stejně rychle jako otřelování začalo i skončilo. Po celé délce hořící loď se nakláněla na levobok a pomalu potápěla. Požáry ani průniky vody do trupu se nedařilo zvládnout a tak v 02.30 vydal kapitán rozkaz opustit plavidlo.
Oba torpédoborce severní skupiny prošly bojem bez škrábnutí. Helm se pro značnou vzdálenost zapojil do boje jen torpédy a to až v okamžiku kdy japonské lodě ukončily boj. Naopak Wilson zahájil palbu už kolem 01.50. Za cíl si vybral 5 km vzdálený Chokai a po chvíli i Tenryu, jeho 5'' děla však japonskému vlajkovému křižníku nemohla způsobit vážnější škody.
Vincennes__________Japonci nasvícené Quincy__________Astoria
V 02.00 změnil Chokai (plul v čele jedné z japonských kolon) kurz, ostaní lodě ho však nenásledovaly a pokračovaly v boji na původním kurzu, japonská formace se prakticky rozpadla. Právě v této době navíc došlo k onomu nešťastnému zásahu mapovny a Mikawa ztratil přehled o pohybu vlastních i nepřátelských plavidel. Proto v 02.20 nařídil přerušit boj a stáhnout se do prostoru severozápadně od Savo k opětnému zformování bojové linie. Při tomto „ústupu“ narazili Japonci na severní radarovou hlídku, torpédoborec Ralph Talbot. Tomu se podařilo vystřelit několik torpéd (bez zásahu), pak ale na jeho palubě explodovaly čtyři granáty a kapitán Callahan se rozhodl nepokoušet štěstí a s poškozenou lodí ustoupil do blízké dešťové přeháňky.
Mezitím si Mikawa uvědomil, že opětné zformování jeho svazu si vyžádá minimálně jednu až dvě hodiny a že tedy bude moci na americké transportní lodě zaútočit až za úsvitu. Avšak riziko, že bude napaden Fletcherovymi letouny bylo obrovské (nevěděl, že se letadlové lodě už několik hodin stahují na jih) a tak v 02.40 vydal rozkaz k návratu do Rabaulu. Odpoledne 9.8. byla část jeho svazu objevena leteckým průzkumem v blízkosti ostrova Bougainville. Kako, Kinugasa, Aoba a Furutaka se od Mikawy oddělily a zamířily ke Kaviengu. Necelých 70 mil od tohoto přístavu byly tyto lodě napadeny ponorkou S-44 a Kako se po čtyřnásobném zásahu během pěti minut potopil i s většinou posádky. I přes tuto ztrátu byla Mikawova akce obrovským úspěchem, neoficiálně však Jamamoto vyjádřil nespokojenost nad faktem, že nebylo dosaženo hlavního cíle výpadu – zničení transportního svazu a vyloděných jednotek. Obviněný admirál se ale bránil poukazováním na fakt, že se řídil vlastním vyhodnocením situace a doporučením štábu. Protože nevěděl o nepřítomnosti Fletchera v oblasti, nechtěl riskovat ztrátu všech lodí při leteckých úderech.
U Lunga Point mezitím po celou dobu boje pokračovala vykládka amerických transportních lodí. Crutchley s Australií se zdržoval v blízkosti aby mohl napadnout nepřítele jemuž by se podařilo proniknout křižníkovou uzávěrou na severu. Po necelé půlhodině vzdálená kanonáda skončila, stále však nepřicházely žádné zprávy. Viditelnost byla silně omezena dešťovými přeháňkami a tak nikdo nevěděl co se v okolí Sava děje.
Až úsvit odhalil zničené lodě a stovky trosečníků ve vodě. Turner okamžitě vyslal na pomoc všechny torpédoborce které měl k dispozici, do oblasti vyplula i výsadková plavidla a sbírala trosečníky mezi nimiž řádili žraloci.
Mezitím se posádky poškozených lodí snažily o jejich záchranu. Quincy se potopil v 02.35 a o čtvrt hodiny později zmizel pod vodou i Vincennes. Naopak situace Canberry se jevila celkem nadějně. Pomocí čerpadel torpédoborců se dařilo hasit požáry, v 06.30 však viceadmirál Turner nařídil posádkám plavidel připojit se k transportním lodím a opuštění těch které toho nebudou schopny. Křižník byl tedy evakuován a v 08.00 potopen torpédoborcem Ellet.
Stejně se vedlo i Astorii, navzdory rozkazu se posádka znažila o jeho záchranu až do 12.00 kdy se již vlny přelévaly přes hlavní palubu. Byl vydán pokyn k opuštění křižníku a ten o čtvrt hodiny později po výbuchu munice zmizel v hlubinách.
Konečná bilance noci z 8.na 9.8.1942 byla katastrofální. Spojenecké síly přišly o čtyři těžké křižníky a torpédoborec (9.8. byl asi 240 km jihozápadně od Sava japonskými letadly potopen torpédoborec Jarvis – nikdo z posádky nepřežil) jeden křižník a torpédoborec byly těžce poškozeny a podle oficiálních hlášení padlo, nebo bylo prohlášeno za nezvěstné 1023 mužů a 710 jich bylo zraněno.
Krátce po bitvě začalo vyšetřování příčin této katastrofy. Byla jmenována vyšetřovací komise která okamžitě začala s prací, její závěry byly ale spíše všeobecné. Závěrečná zpráva poukázala na nedostatečnou připravenost amerických sil, na únavu a vyčerpání posádek lodí které byly několik dní ve stavu nejvyšší bojové pohotovosti, nedostatky ve spojení, nedostatečný průzkum a přehnanou důvěru v radioloátory.
Neschopnost zachránit poškozené lodě byla omluvena jejich „vysokou hořlavostí“. Bylo poukázáno na fakt, že lodě byly zvenku i zevnitř opatřeny silnými vrstvami hořlavých nátěrů, interiéry byly ve velké míře vybaveny dřevěným čalouněným nábytkem a všechny podlahy byly pokryty linoleem. Stejně tak bylo poukázáno na nedostatek hasících přístrojů na lodích. Všechny jmenované nedostatky byly na spojeneckých lodích zakrátko odstraněny a i díky tomu se v pozdějších bitvách několikrát podařilo zachránit plavidla která utrpěla ještě rozsáhlejší poškození než Astoria nebo Canberra.
