pancéřové křižníky třídy GIUSEPPE GARIBALDI (1899)

[kacermiroslav]

pancéřové křižníky třídy GIUSEPPE GARIBALDI
Itálie
rok 1899 - 1902
Lodě ve třídě:
- Giuseppe Garibaldi - (1898 – 1899 – 1901)
- Varese - (1898 – 1899 – 1901)
- Francesco Ferruccio - (1899 – 1902 – 1905)

* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.



VÝVOJ
Již v dobách plachetních válečných plavidel, neexistovala jediná univerzální loď, která by dokázala plnit všechny zadané úkoly na jedničku. Proto již ve druhé polovině 17.století existovala plavidla určena k různým speciálním účelům, například průzkum, ochrana konvojů atd. Ani po zavedení parního pohonu tyto jednotlivé úkoly nezmizely. Křižník jako takový se poprvé objevil po válce Severu proti Jihu (USA), během které existovala plavidla, korvety, které neustále křižovaly po Atlantiku a prováděly blokádu námořních spojů. Od názvu křižování, vznikl název nového druhu lodi. Pokusy pancéřovat takovéto ranné křižníky se nesetkalo s velkým úspěchem, protože hmotnost pancíře značně snižovala rychlost křižníku. Velké námořní velmoci dále sázeli především na stavbu těžce pancéřovaných a vyzbrojených lodí, protože nákladný provoz těchto plavidel mohl být zajištěn pomocí husté sítě základen po celém světě. Jiná situace ale panovala například u Ruska, které mělo potřebu chránit své operační oblasti, které byly ale od sebe značné vzdálené a na cestě neměli k dispozici vlastní přístavy, loděnice. Proto jeden z tehdejších nejtalentovanějších ruských admirálů S.A.Popov přišel s návrhem stavby velkých oceánských obrněných křižníků, které by měly dostatečný akční rádius, palebnou sílu a rychlost k překonávání velkých vzdáleností. Z těchto myšlenek vznikl nový typ plavidla tzv. „belted cruiser“ (opásaný křižník), později se z tohoto typu plavidla vyvinul obrněný či pancéřový křižník. První plavidlo dle výše popsané myšlenky vzniklo v carském Rusku v roce1873 a další lodě po čase následovali. Samozřejmě tento nový trend neunikl ani Anglii, jakožto největší námořní velmoci a tak i zde již krátce po prvním ruském pancéřovém křižníku vznikla plavidla obdobného typu. Další země se postupně přidávali, modernizovali a vylepšovali tuto koncepci a tak se na konci 19.století plavila celá řada pancéřových křižníků po světových mořích.

Koncem 19.století se na světě stavěli již pancéřové křižníky podle moderního pojetí, tj. například bez takeláže, otočné dělové věže, a z moderních materiálů. Italské království začalo stavět pancéřové křižníky poměrně záhy, ale první plavidla byla malá a jen slabě vyzbrojena. Jednalo se o plavidlo Marco Polo (1892) o pouhém výtlaku 4.500 t. Poté následovala dvě plavidla třídy Vettor Pisani (1895), která byla již o něco větší a lépe vyzbrojena. Opravdu konkurence schopny byly až tři plavidla třídy Gisuseppe Garibaldi, spuštěné na vodu v letech 1899 – 1902.



KONSTRUKCE a STROJNÍ VYBAVENÍ
Oproti ranným italským pancéřovým křižníkům, byla třída Giuseppe Garibaldi již větší, lépe vyzbrojena a pancéřovaná. Jednalo se o plavidla o celkové délce 111,8 m (104,9 m na úrovní vodní hladiny), šířce 18,2 m a ponoru 7,3 m. Standardní výtlak 7.350 t, plný 8.100 t. Se stavbou prvních dvou jednotek nové třídy (Giuseppe Garibaldi a Varese) se započalo v roce 1898. Stavbou lodě Giuseppe Garibaldi byla pověřena loděnice Ansaldo v Janově. Jednotku Varese stavěla loděnice Orlando v Livornu. O rok později byla plavidla slavnostně spuštěná na hladinu a v roce 1901 byla dokončena a převzata námořnictvem do služby. Poslední jednotka třídy Francesco Ferruccio se začala stavět roku 1899 v loděnici Arsenale v Benátkách, o rok později byla spuštěna na vodu, ale dokončení se dočkala až v roce 1905.

Pohon byl zajištěn dvěmi trojčinnými expanzivními pístovými parními stroji o výkonu 9.922 kW (13.500 k), kterým byla pára dodávána z 24 kotlů. Při zkouškách dosáhl Giuseppe Garibaldi výkonu pohonné jednotky 14.713 k. Výkon pohonné jednotky se přenášel na dvě lodní hřídele a vrtule a plavidlu dokázali udělit maximální rychlost 19,7 uzlů (36,5 km/h). Vezená zásoba uhlí byla 1.200 tun a při 10 uzlové ekonomické rychlosti byl dojezd plavidla úctyhodných 9.300 námořních mil (17.220 km).

Pořizovací náklady: 2,9 Mio USD za plavidlo

Z pancéřových křižníků třídy Giuseppe Garibladi se stal dobrý vývozní artikl, celkem bylo totiž postaveno 10 těchto plavidel s tím, že 3 jednotky se stavěly pro Itálii, 4 pro Argentinu (Garibaldi, San Martin, Admiral Belgramo, Pueyrredon), 1 pro Španělsko (Cristobal Colon) a 2 pro Japonsko (Kasuga, Nishin). Ve všech případech ale docházelo k určitým modifikacím a to jak co se rozměrů týče tak i pohonné jednotky a výzbroje.
Francesco Ferruccio při stavbě v Benátkách


PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřová paluba byla na vodorovných plochách silná 22 mm, na šikmých plochách, které navazovali na boční pancéřování, byla síla pancéře 38 mm místy až 50 mm. Hlavní boční pancéřový pás měl tloušťku 150 mm a to na čáře ponoru, dále pak obtáčel celou loď a ke krajům se zeslaboval na 100 mm. Pod kasematami byl tento boční pancéřový pás rozšířen až k dělové palubě a byl napojen na pancéř kasematy. Pancéřová kasemata byla na koncích uzavřena dvěma příčnými přepážkami a síle 120 mm. Dělové věže a velitelskou věž chránil 150 mm pancéř s tím, že strop krylo 50 mm silné pancéřování. Posádku v době míru tvořilo 451 mužů, v době války již 555 námořníků (28 důstojníků a 527 mužstva).


VÝZBROJ
Výzbroj těchto italských pancéřových křižníků byla poměrně rozmanitá. Tvořilo jí dělo ráže 254 mm (10"/40 - 25.4 cm - EOC Pattern R), které bylo umístěno v otočné dělové věži na přídi plavidla. Elevace v dělové věži činila –5°/+20°, stranový odměr +80°/-80°. Tato hlavní zbraň pancéřového křižníku dokázala vystřelovat projektily o hmotnosti 227 kg s kadencí 1,5 rány za minutu na vzdálenost 18.000 metrů. Teoreticky si tak mohl pancéřový křižník díky svému dostřelu držet od těla lehčí nepřátelské jednotky, křižníky, torpédoborce a torpédovky. Ale pouze jedno dělo na cílenou salvu nestačilo.

Další výzbroj se skládala ze dvou děl ráže 203 mm (8"/45 - 20.3 cm - EOC Pattern "W"). Tato děla byla umístěna v otočné věži na zádi křižníku, přičemž stranový odměr byl standardní +150°/-150° a náměr –5°/+30°(?). Délka hlavně činila 9,144 m a měla hmotnost 19,1 tun. Hmotnost vystřeleného projektilu byla 116 kg, přičemž maximální dostřel byl stejný jako u hlavních děl, tedy 18.000 m. Kadence palby byla 2 rány za minutu. Tato děla byla použita i u rychlých bitevních lodí třídy Regina Elena. I přes rozdílná děla v přední a zadní dělové věži, byla nakonec hmotnost salvy z těchto děl prakticky srovnatelná.

Sekundární výzbroj představovalo 14 britských děl ráže 152 mm (6"/40 - 15.2 cm - QF Marks I, III and III, italské značení bylo 6"/40 EOC) z nichž deset bylo umístěno v centrální kasematě (vždy krajová byla uzavřena ve výstupcích na boku lodi). Zbylá děla se nacházela na hlavní palubě v rozích kasematy a byla chráněna ocelovými štíty. Děla byla schopna kadencí 5-7 ran za minutu (podle sehranosti obsluhy) střílet projektily o hmotnosti 45,3 kg na maximální vzdálenost 9.140 m. Elevace děl v kasematách byla –3°/+15°, děla na palubě měla náměr –3°/+20°. Stranový odměr všech děl byl +150°/-150°.

Proti rychle plujícím lehkým nepřátelským plavidlům a jako ochrana před torpédovými útoky byla na palubě řada lehkých děl.Ta byla tvořena 14 děly ráže 76 mm (L/40) a šesti rychlopalnými děly ráže 47 mm. Kromě dělové výzbroje mělo plavidlo i čtyři torpédomety ráže 450 mm a dva kulomety.


TTD – italské námořní dělo ráže 254 mm - 10"/40 (25.4 cm) EOC Pattern R
-----------------------------------------------------------------------------------------------
* Celková délka hlavně: 10,249 m
* Délka vývrtu hlavně:
* Hmotnost hlavně: 30,9 t
* Objem komory:
* Hmotnost střely: 227 kg (AP)
* Hmotnost prachové náplně:40 kg
* Počáteční rychlost střely: 700 m/s
* Počet ran za minutu: 1,5 x
* Dostřel: 18.000 m (při max. 20° elevaci)

Hmotnost boční salvy:
1 x 254 mm = 227 kg
2 x 203 mm = 232 kg
7 x 152 mm = 317,1 kg
Celkem: 776,1 kg

Francesco Ferruccio


BOJOVÁ SLUŽBA

Giuseppe Garibaldi
Po svém zařazení do služby sloužil tento pancéřový křižník především ve Středozemním moři a Libyi (v té době Italská kolonie). Během italsko-turecké války (1911-1912) a nepokojů na blízkém východě byl Giuseppe Garibaldi přemístěn spolu se sesterskou Francesco Ferruccio k libanonskému pobřeží, konkrétně k Bejrútu, kde prováděli bombardování přístavu (24.února 1912). Poté se přesunuli k 18.dubna 1912 k Dardanelám. Po vypuknutí první světové války zůstávala Itálie mimo světová válčiště, ale nakonec se na jaře 1915 rozhodla nepodpořit své spojence z Trojspolku, ale přidala se na stranu Dohodových mocností. Lodě italské mariny se tak stali cílem rakousko-uherského námořnictva. A jednou z těch prvních větších obětí se právě stal pancéřový křižník Giuseppe Garabiladi, když jej dne 18.července 1915 u dalmatského pobřeží potopila 2 torpédy rakousko-uherská ponorka U4 (velitel Singule).

Varese
Vyřazena ze služby roku 1923.

Francesco Ferruccio
Během italsko-turecké války (1911-1912) a nepokojů na blízkém východě byl Francesco Ferruccio spolu se sesterskou lodí Giuseppe Garibaldi přemístěn k libanonskému pobřeží, konkrétně k Bejrútu, kde prováděli bombardování přístavu (24.února 1912). Poté se přesunuli k 18.dubna 1912 k Dardanelám. Za války bylo italské loďstvo značně pasivní. Vyřazena ze služby roku 1930.


TTD – pancéřové křižníky třídy GIUSEPPE GARIBALDI
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Itálie
* Délka celková: 111,8 m (104,9 m na úrovní vodní hladiny)
* Šířka: 18,2 m
* Ponor: 7,3 m
* Výtlak standardní: 7.350 t
* Výtlak plný: 8.100 t
* Výzbroj: 1x254 mm (1xI), 2x203 mm (1xII), 14x152 (14xI),
10x76mm (10xI), 6x47 mm (6xI), 2x kulomet, 4x torpédomet ráže 450 mm

* Pancéř paluba: 38 mm
* Pancéř dělová věž: 150 mm
* Pancéř kasematy: 120 mm
* Pancéř velitelská věž: 150 mm
* Pancéř boky: 150 mm
* Pohonná jednotka: 24x kotlů, 2x parní motor, 2x hřídel (šrouby)
* Zásoby pohonných hmot: 1.200 tun uhlí
* Výkon strojů (konstrukční): 9.922 kW / 13.500 k
* Rychlost: 19,7 uzlů (36,5 km/h)
* Dojezd: 9.300 nm (17.220 km) při rychlosti 10 uzlů
* Posádka: 451 mužů (ve válce 555 mužů)

Srovnání skutečných rychlostí lodí ve třídě:
- Giuseppe Garibaldi - 19,7 uzlů
- Verese - 20,0 uzlů
- Francesco Ferruccio - 19,3 uzlů




ZHODNOCENÍ
Díky exportnímu úspěchu sedmi plavidel postavených v Itálii a prodaných do Argentiny, Španělska a Japonska se může na první pohled zdát, že se jednalo o zdařilou konstrukci. Ve skutečnosti to tak jednoznačné není. S pancéřovým křižníkem pro Španělsko začala stavba již roku 1889, pro Argentinu pak roku 1893. I když mezi exportními a Italskými konstrukcemi byl jistý rozdíl (rozměry, výtlak, výzbroj atd.), přesto se stále jednalo o modifikaci původního projektu z konce 80tých let 19.století. A jako takový již nebyl tento projekt na přelomu století příliš moderní. Sice se jednalo o rychlá plavidla s poměrně slušným bočním pancéřováním, ale pancéřová paluba již byla podprůměrná. Největším handicapem pak byla nejednost výzbroje v přední a zadní dělové věži. I když hmotnost salvy z těchto věží měla téměř srovnatelnou váhu, přesto tu byl problém v balistice projektilů vystřelených z přední a zadní dělové věže. Účinnější palba tak mohla být vedena z děl ráže 203 mm díky většímu počtu hlavní, jejichž projektil ale neměl takový ničivý účinek v cíli jako granát z děla ráže 254mm. Obrácený postup nalezneme u rakousko-uherské pancéřového křižníku Sankt Georg, kde dvě děla byla větší ráže (240mm) a tak byla větší šance že se dá něco trefit. Navíc u této r-u lodi byla salva ze zadní věže ráže 190mm doplněna o další dvě děla stejné ráže střílející z kasemat. Samostatné příďové dělo ráže 254 mm pak mohlo být spíše používáno jen k bombardování pobřežních cílů a k odstrašení nepřátelských řadových bitevních lodí. O nějaké cílené palbě na pohyblivý cíl (loď) se dá jen těžko mluvit. Chybou této konstrukce tak je nejednotnost hlavního dělostřelectva, v porovnání například s německými pancéřovými křižníky vyzbrojenými čtyřmi děly ráže 210 mm. Pokud by namísto přední dělové věže byla stejná věž jako na zádi, tedy s děly ráže 203 mm, byla by účinnost palby na pohyblivý cíl daleko větší při zachování stejné hmotnosti boční salvy. Kladem by pak byla ještě vyšší kadence střelby.




Zdroje:
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.navalhistory.flixco.info
www.warshipsww2.eu
www.marina.difesa.it
www.navweaps.com
www.wikipedia.org

[Czarnian]

Rozdílná ráže v přední a zadní věži - trochu mi to připomíná rakouský Sankt Georg.

[Destroyman]

Jen technická: Giuseppe Garibaldiho nepotopila U -7, ale U - 4 (Singule), a to dvěma torpédy, když se Italové pokoušeli bombardovat jedinou železnici do Kotoru. A byla to taková lekce, že se už nikdy o nic podobnýho nepokusili.

[Pátrač]

Není nad dobrou výchovu a zdá se, že dvě torpéda se toho zhostila dobře.

Jinak skutečně se zdá, že tato kombinace výzbroje je spíše k bordelu než k boji. Navíc musela být radost plánovat logistiku pro každý kalibr zváště. Tedy munici, údržbu hlavní a podobné vychytávky.

[kacermiroslav]

Jen technická: Giuseppe Garibaldiho nepotopila U -7, ale U - 4 (Singule), a to dvěma torpédy, když se Italové pokoušeli bombardovat jedinou železnici do Kotoru. A byla to taková lekce, že se už nikdy o nic podobnýho nepokusili.

Opraveno...díky:-) jooo...tak proto se mi o těch dalších dvou jednotkách nepodařilo k bojové službě nic dalšího najít. Oni si je italové schovali na celé čtyři roky války do přístavů, jako ostatně celé své loďstvo...

[Bublifuk]

Pro zajímavost uvádím výzbroj hlavních a středních děl křižníků tohoto typu v dalších loďstvech:
Argentina, Admiral Belgrano a spol: 2x 254mm, 8x120

Japonsko, Nishin: 1x 254mm, 2x203mm, 14x152mm, Kasuga: 4x203mm, 14x152mm

Španělsko, Cristobal Colon: původně mělo být 2x254mm, 10x152mm, 6x120mm, poté rozhodnuto o instalaci 240mm děl Canet - Guillen domáci provenience, ty však nikdy instalovány nebyly a v době potopení těžká děla nenesl.

Takže takto pestrou těžkou výzbroj měl krom "Italů" už jen japonský Nishin, ostatní ne.
A s tím obntížným rozlišováním dopadů granátů bych to zas tak černě neviděl, přece jen 254mm náboj byl skoro o 100% těžší, takže rozpoznatelnost (podle mě) nebyla až tak problém. Ostatně obdobně na tom byl i S.Georg, a tam sám Kačer psal, že to šlo.
Problémy měli nepochybně Francouzi se svými šílenými kombinacem 194mm a 164mm a Amíci se 178mm a 203mm (bitevní lodě), ale tady bych ho neviděl.

[kacermiroslav]

A s tím obntížným rozlišováním dopadů granátů bych to zas tak černě neviděl, přece jen 254mm náboj byl skoro o 100% těžší, takže rozpoznatelnost (podle mě) nebyla až tak problém. Ostatně obdobně na tom byl i S.Georg, a tam sám Kačer psal, že to šlo.
Problémy měli nepochybně Francouzi se svými šílenými kombinacem 194mm a 164mm a Amíci se 178mm a 203mm (bitevní lodě), ale tady bych ho neviděl.

To máš asi pravdu...sám na sobě jsem se dopustil chyby. To rozlišení 116 kg a 227 kg projektilu by mělo být možné, především pak pokud nebyla palba vedena na maximální dostřel. Opravím to...je dobře, že se tu najde všímavý čtenář:-)

Rozdíl ale bude v celkové koncepci, rakousko-uherský Sank Georg mohl vést boční salvu ze 2 děl ráže 240mm a 3 ráže 190 mm. Giuseppe Garibaldi pak jen z 1 děla ráže 254 mm a 2 ráže 203 mm. Jsem tedy toho názoru, že příďové 254 mm bylo prakticky k ničemu. Aby byla šance provádět nějakou cílenou salvu, musela by být na lodi alespoň dvě děla stejné ráže a i tak to byl problém (viz. hodnocení admiralitou Furiouse s jeho 2 děly ráže 457mm).

[Bublifuk]

Za všímavého čtenáře dík, já jsem zase rád, že tady někdo píše o lodích, to je moje velká láska, hlavně R-U marína, ale obecně skoro všechno.
Cílená salva by asi problém skutečně byla, to jedno dělo je fakt málo. Ale se dvěma se jich postavilo - anglické křižníky tříd Cressy a Drake (2x234mm), shora uvedený Admiral Belgrano, ruské lodě Bajan a třída Bajan II., atd., atd. Stavěli se docela často na to, aby v tom byl nějak zásadní problém, ne?
Teď mě napadlo, jen jedno dělo velké ráže mělo taky dost lodí - křižníky tř. Matsushima (1x320mm), čínský Ping Yuen...
Takže toho rozboru radši nechám, kdoví, kam bych došel. A slibuju, že článek o španělskcýh obrněncích tř. Infanta Maria Theresia napíšu fakt ještě letos!

[kacermiroslav]

Máš pravdu co se Matsushimi a dalších týče, ale je tu asi třeba rozlišovat dobu, kdy tato plavidla vznikla. Konkrétně Matsushima se začala stavět v roce 1888 a v té době ještě nebyla ustálena koncepce řadové bitevní lodě tak jak jí známe dnes. Dá se říct že se v tomto případě jednalo o přechodný typ mezi barbetovou a řadovou bitevní lodí.

[jarl]

Sice se jednalo o rychlá plavidla s poměrně slušným bočním pancéřováním, ale pancéřová paluba již byla podprůměrná.

S názorem, že se jednalo o rychlá plavidla nesouhlasím. Podle mne byla malá rychlost naopak největší slabinou téhle, jinak poměrně vydařené konstrukce. Necelých 20 uzlů už bylo na začátku 20. století prostě málo. Kromě toho japonské křižníky Kasuga a Nishin měly již brzy po převzetí problémy s dosažením maximální rychlosti a ta byla v bojových podmínkách ještě nižší. To byl údajně jeden z důvodů proč Kasuga a Nishin nebyly zařazeny ke Kamimurově eskadře pancéřových křižníků, ale sloužily jako součást bitevní eskadry hlavních sil japonského loďstva.

[jarl]

kacermiroslav-Tvrzení, že jedno dělo ráže 254 mm bylo prakticky k ničemu, by se dalo potvrdit nebo vyvrátit, pokud by byly známé výsledky dělostřelby japonského křižníku Nishin. Tahle loď se aktivně účastnila bitev ve Žlutém moři a u Cušimy, kde jistě vypálila spoustu granátů z tohohle děla.

Po nahlédnutí do svých skromných zdrojů jsem zjistil, že ruská bitevní loď Orel byla u Cušimy zasažena mimo jiné i dvěma granáty ráže 254 mm. Předpokládám, že je musel vypálit Nishin, jelikož pokud vím tak žádná jiná japonská loď děla téhle ráže nenesla.

Z toho by se dalo usuzovat, že to s cílenou palbou z jednoho těžkého děla zase tak špaté být nemuselo. Samozřejmě je mi jasné, že není možné vynášet nějaké kategorické soudy pouze na základě tohohle jediného příkladu, takže bych byl rád, kdyby se k tomu vyjádřil i někdo, kdo má lepší informace o dělostřelbě Nishinu během rusko-japonské války.

Bublifuk- Na ten tvůj článek se moc těším a doufám, že se jej v dohledné době dočkáme.

[Pátrač]

Zajímavé informace co se zde sešly. Koneckonců při střelbě přes příď - tedy při nájezdu mohla být přesnost střelby dobrá a přitom cíl, který útočící loď poskytovala poměrně malý.

Pokud stejnou ráži neměla nějaká ruská loď a netrefila do svého kolegy ve skrumáži bitvy, tak potom Nišin zabodoval.

EDIT: Bublifuku, opravdu ten článek potlač alespň mira bude mít dalšího kolegu námořníka.

[kacermiroslav]

S názorem, že se jednalo o rychlá plavidla nesouhlasím. Podle mne byla malá rychlost naopak největší slabinou téhle, jinak poměrně vydařené konstrukce. Necelých 20 uzlů už bylo na začátku 20. století prostě málo. Kromě toho japonské křižníky Kasuga a Nishin měly již brzy po převzetí problémy s dosažením maximální rychlosti a ta byla v bojových podmínkách ještě nižší. To byl údajně jeden z důvodů proč Kasuga a Nishin nebyly zařazeny ke Kamimurově eskadře pancéřových křižníků, ale sloužily jako součást bitevní eskadry hlavních sil japonského loďstva.

To bych tak jistě netvrdil. Celkem bylo postaveno na celém světě nějakých 41 tříd pancéřových křižníků, z nichž sice bylo 30 rychlejších než Giuseppe Garribaldi. Pokud se ale podíváme na konkurenci postavenou do doby, v které byla stavěna i tato italská plavidla, tak bylo na světě nějakých 19 tříd pancéřových křižníků a rychlejších než Giuseppe Garibaldi jich bylo 10. Ale ani to není zcela vypovídající, protože Italové stavěli své lodě jako protiváhu k svému největšímu soupeři, což byla Francie. A právě francouzi postavili celkem 11 tříd pancéřových křižníků, ale jen 7 ve sledovaném období (spuštěné na vodu do roku 1900). Z nich 4 neměli rychlost, jakou disponoval Giuseppe Garibaldi. Myslím, že pokud prohlásíme, že se na svou dobu jednalo o průměrná plavidla co se rychlsoti týče, tak to bude nejpřesnější.

Samozřejmě o pár let s významným rozvojem na poli konstrukce pohonných jednotek, byla jejich 20 uzlová rychlost až žalostně malá. Možná i proto tato palvidla prakticky nevyplouvala na moře (ostatně jako celé italské loďstvo).

[kacermiroslav]

Tvrzení, že jedno dělo ráže 254 mm bylo prakticky k ničemu, by se dalo potvrdit nebo vyvrátit, pokud by byly známé výsledky dělostřelby japonského křižníku Nishin. Tahle loď se aktivně účastnila bitev ve Žlutém moři a u Cušimy, kde jistě vypálila spoustu granátů z tohohle děla.

Po nahlédnutí do svých skromných zdrojů jsem zjistil, že ruská bitevní loď Orel byla u Cušimy zasažena mimo jiné i dvěma granáty ráže 254 mm. Předpokládám, že je musel vypálit Nishin, jelikož pokud vím tak žádná jiná japonská loď děla téhle ráže nenesla.

Z toho by se dalo usuzovat, že to s cílenou palbou z jednoho těžkého děla zase tak špaté být nemuselo. Samozřejmě je mi jasné, že není možné vynášet nějaké kategorické soudy pouze na základě tohohle jediného příkladu, takže bych byl rád, kdyby se k tomu vyjádřil i někdo, kdo má lepší informace o dělostřelbě Nishinu během rusko-japonské války.

Mno....problém je v tom, že ruská bitevní loď Orel (třída Borodino) byla drcena v bitvě u Cušimy velkou přesilou z malé vzdálenosti, a tak se snad není čemu divit, že se s jením 254mm dělem podařilo nepřítele na pár kilometrů dvakrát trefit. Z celkového počtu, které Orel v bitvě utržil, to zase tak moc neznamenalo (5 zásahů 305mm, 2x 254mm, 9x203mm, 28x152mm a mnoho dalších menších ráží, což právě svědčí o malé vzdálenosti, na kterou byla palba vedena).

[Bublifuk]

to Kacer - počet zásahů na Orlu spíš svědčí o tom, že navzdory časté kritice šlo o celkem odolnou konstrukci (tím neříkám, že povedenou, jen odolnou). Ostatně i jediná zbylá loď třídy Borodino (Slava) toho za I. svět. vydržela celkem dost a nakonec ji Rusáci potopili sami.

to all - díky za podporu, teď toho mám až nad hlavu, ale v květnu už by to mohlo být o chlup lepší, takže všem slibuji, že v květnu nahodím Španěly a pak i něco dalšího. V hlavě by to bylo, jen ten čas...

[jarl]

kacermiroslav-Ještě něco k té rychlosti. Souhlasím, že pokud započítáme i pancéřové křižníky stavěné před a po třídě Garibaldi, tak se jednalo o průměrně rychlé křižníky, ale má tohle srovnání nějaký velký význam? Podstatné je srovnávat je s loděmi téhle kategorie, jež vstupovaly do služby ve stejné době, to jest v letech 1901 - 1905. A tady jsem nenašel žádný pancéřový křižník, který by nebyl alespoň a malinko rychlejší (snad pokud bychom přimhouřily obě oči, tak stejnou rychlost měly křižníky německé)

Souhlasím s tebou, že hlavním protivníkem Italie byla v té době Francie, jež v letech 1901 - 1905 zařadila do služby řadu pancéřových křižníků, které všechny byly rychlejší (většinou zhruba o dva uzle)

Co se bitevní lodě Orel týče tak souhlasím, že do ní se střílelo jak na střelnici, ale to přece platí o všech zásazích, takže ne jenom pro ty z Nishinu. Spíše by mě zajímalo, jestli Nishinovo dělo zaznamenalo jěště nějaký jiný zásah, nejenom v tomhle boji, ale i v bitvě ve Žlutém moři.
U Cušimy to asi bude problém, jelikož většina ruských těžkých lodí se
potopila, takže tyhle údaje nemohou být úplně přesné. Možná Sisoj Velikyj, kde mám údaj: 15 zásahů granáty ráže 152 - 305 mm, ale to je pouze věštění z křišťálové koule.

Bublifuk - Lodě třídy Borodino opravdu prokázaly velkou odolnost (bůh ví kolik toho vlastně schytal třeba Kňaz Suvorov), ale méně už se ví, že i slavná Japonská Mikasa dostala v téhle bitvě pořádně do těla (10 zásahů z 305 mm granátů, 22 zásahů ze 152) a těžce poškozená byla i v bitvě ve Žlutém moři. Ale o tom si jistě přečteme více, až kačermiroslav napíše plánované články o těchto bitvách.

[kacermiroslav]

kacermiroslav-Ještě něco k té rychlosti. Souhlasím, že pokud započítáme i pancéřové křižníky stavěné před a po třídě Garibaldi, tak se jednalo o průměrně rychlé křižníky, ale má tohle srovnání nějaký velký význam? Podstatné je srovnávat je s loděmi téhle kategorie, jež vstupovaly do služby ve stejné době, to jest v letech 1901 - 1905. A tady jsem nenašel žádný pancéřový křižník, který by nebyl alespoň a malinko rychlejší (snad pokud bychom přimhouřily obě oči, tak stejnou rychlost měly křižníky německé)

Souhlasím s tebou, že hlavním protivníkem Italie byla v té době Francie, jež v letech 1901 - 1905 zařadila do služby řadu pancéřových křižníků, které všechny byly rychlejší (většinou zhruba o dva uzle).

Tak to já jsem toho názoru, že by se mělo srovnávat i s tím, co bylo postaveno předtím. Však frantíci ty své staré kocábky neposlali před válkou do šrotu, ale měli je stále k dispozici. A tak by bylo teoreticky možné je ve válce použít. Navíc jak známo, téměř každé plavidlo (a netýká se to jen jich) bylo stavěno jako lepší odezva na předchozí, takže s každou konstrukcí byla ta předchozí "většinou" překonána. Jinak si myslím, že to zhodnocení odpovídá realitě. Prostě ve své době to byla průměrná plavidla, která ale rychle zastarala a ve WW1 již hrála jen podřadnou roli, stejně jako řada konkurečních plavidel stavěna v té době a předtím.

[jarl]

Momentálně píši článek o námořních bojích během První balkánské války a při hledání informací o tureckých lodích jsem našel i jednu zajímavost týkající se křižníků Giuseppe Garibaldi a Varese. Tyto lodě měly během italsko-turecké války dne 24.2. 1912 potopit v Bejrůtu tureckou pancéřovou loď Avnullah. Bohužel žádné další podrobnosti nevím.

[Destroyman]

Z týhle akce se zachovala zajímavá fotoreportáž, kterou tehdy nafotil jakýsi nebojsa. Tož ji sem vrazím. BTW při bombardování prý zahynulo 80 lidí, 84 bylo raněno.

Takhle to začalo, lidi v panice zdrhaj:



Avnullah se sice bránil palbou, ale ne dlouho





Takhle to s Avnullahem dopadlo





Přístav po boji



Zasaženy byly i dvě banky, celní sklad a několik dalších budov





Italové vítězně opouští bojiště. Budiž jim přáno, zas tak často v dějinách se jim něco podobnýho nestávalo...

[jarl]

Krásné obrázky. Doufal jsem že by mohl někdo najít nějakou zajímavost, ale tohle jsem opravdu nečekal. Jak se zdá Italové toho dne potopili ještě torpédovku Ankara, takže se vlastně jednalo o jeden z největších „úspěchů“ v moderních dějinách jejich námořnictva.