V počátečních stádiích bránil širšímu použití raket jeden základní problém-nedařilo se dosáhnout potřebné přesnosti střelby. Ve třicátých letech však přišel Dornbergův tým s revolučním nápadem-urychlovací náplň přemístil dopředu, přičemž plyny vzniklé hořením obtékaly tříštivotrhavou nálož a vytékali ven vzadu umístěnými Venturiho tryskami. Ty bylo možno natočit tak, aby plyny udělili raketě kromě rychlosti i rotaci kolem podélné osy, která ji za letu stabilizovala. Takto upravená raketa měla delší dolet a přesněji vypočitatelnou trajektorii.
Roku 1940 se objevil první raketomet-15 cm Nebelwerfer 41 (NbW 41), z něhož šlo odpalovat řadu typů patnácticentimetrových, vlastní rotací stabilizovaných raket lišících se mezi sebou hlavicemi, které mohli být tříštivotrhaváho typu, kouřové, případně naplněné otravným plynem. Plně nabitý NbW 41 vážil 770kg a dokázal odpálit šest čtyřiatřicetikilogramových raket Wurfgrenate 41 (rakety se odpalovali jednotlivě) na vzdálenost 6900m. Odpálení celé salvy trvalo deset sekund. Kedence tři salvy za minutu.

