SOVĚTSKÝ VOJÁK VE VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLCE.
NOSNÉ UDÁLOSTI OBDOBÍ od 7. ledna 1942 do 2. února 1943 A JEJICH ODRAZ V JEHO PROMĚNÁCH
Myslím, že by byl problém u nás najít komplexní práci o tom, jak myslel, jednal a co motivovalo anglického Tomyho či německého Fritze. Práci, která se pokusila s vysokou míry objektivity probádat všechna zákoutí sociálního prostředí, ideologie a strachu, která před válkou i během ní formovala osobnost ruského Ivana, pod jehož mýtus se schoval každý sovětský občan, který v té válce musel bojovat, jsem kupodivu našel. Existuje jedna opravdu dobrá práce. Napsala ji madam Catherine Merridaleová a ta kniha se jmenuje IVANOVA VÁLKA s podtitulkem Rudá armáda 1939 – 45. Ta kniha je opravdu na úrovni a i v této práci z ní čerpám, stejně jako jsem ji použil i při prvním a druhém díle a budu z ní čerpat i v této části
V prvním díle, který lze nalézt zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3153
jsem se pokusil naznačit naznačil celou složitost formování sovětských ozbrojených sil, s důrazem na osobnost sovětského vojáka - internacionalisty a revolucionáře.
V druhém díle jsem se pokusil popsat, co se s tímto sovětským vojákem stalo v době od 21. června 1941 do konce ofenzivy Rudé armády u Moskvy. Ten díl je zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3398
Při psaní takové práce je problém udržet objektivitu. Přiznávám to, tak jako jsem to přiznal i v těch předchozích dílech. Jak jsem uvedl, je to hodně o osobních zkušenostech a o tom, co jsme nastudovali, slyšeli od starších a toto vše podrobili kritice - tím si vytvoříme vlastní úsudek. A moje zkušenost je taková, že můj pohled na osobnost sovětského vojáka ve válce a roli Sovětského svazu, je ve všeobecnosti odmítán.
Nikomu neberu jeho názor a respektuji ho. I přesto, že já zde prezentuji a budu prezentovat pohled menšinový, který praví, že naše společnost ztratila schopnost sovětského vojáka, pod vlivem událostí započatých 21. srpna 1968, hodnotit objektivně. Já si bojového nasazení Rudé armády a jejích vojáků vážím a jsem přesvědčen, že bez jejich obětí by možná svět vypadal jinak a nejsem si jistý, že by se mi ten svět líbil.
Cílem této práce je jediné: pokusit se zrekonstruovat základní osu válečného dění na východní frontě od 7. ledna 1941, kdy skončila sovětské ofenziva u Moskvy do 2. února 1943 kdy kapitulovali poslední němečtí vojáci ve Stalingradském kotli. Na tomto rámci se pak pokusím najít, jakým způsobem se vyvíjela osobnost rudoarmějce, tedy sovětského vojáka v tomto druhém období války, jakou svět do té doby nepoznal.
Po tomto malém úvodu se tedy dám do samotné práce.
Velká sovětská ofenziva, jejíž předzvěstí byl sovětský protiútok, který 5. prosince 1941 zahájila sovětská vojska Kalininského frontu severně od Moskvy byla zásadním počinem, který změnil průběh prvního období války mezi Sovětským svazem a Německem. Dne 6. prosince 1941 sovětské armády, posílené o čerstvé sovětské divize ze Sibiře mohutnou protiofenzívu, při které dokonce sovětské letectvo získalo poprvé vzdušnou převahu. Byly poráženy německé jednotky, němečtí vojáci byli bráni do zajetí a postupující Rudá armáda získala velké množství techniky, kterou německá Wehrmacht nestačila stáhnout zpět. Útok, který vedl Kalininský front pod velením generála Koněva, Západní front pod velení vycházející sovětské hvězdy první velikosti generála Žukova a Jihozápadní front pod velení generála Timošenka, vytlačil německé jednotky o 150 - 300 km zpět.
Po deseti dnech, 16. prosince 1941 sice Adolf Hitler zakázal veliteli armádní skupiny Střed von Bockovi ústup, ale ten rozkaz fakticky nerespektoval, protože si byl vědom vážného ohrožení svých jednotek. Německá vojska se nakonec po ústupu zakopala v předem připravených pozicích, kde se udržela.
Oficiální konec sovětské ofenzivy u Moskvy byl sice 7. ledna 1942, ale sovětské jednotky postupovaly dál. 10. ledna 1941 sovětský hlavní stan poslal vojenským radám frontů a armád směrnici, kde se pokoušel vyhodnotit zkušenosti z úspěšného útoku. Zároveň ale trvala na pokračování útoku. Cílem bylo neumožnit německé armádě nabrat dech a zastavit postupující sovětské jednotky.
Žukov a další tedy pokračovali v útoku. Zlé ale bylo, že se Němci udrželi na hlavních baštách své zimní fronty. Tedy ve městech Novgorod, Ržev, Vjazma, Brjansk, Orel, Kursk, Charkov a Taganrod. Mezi těmito městy se Rudé armádě podařilo probít i desítky kilometrů do hloubky německých postavení ale nic to neřešilo. Taktický úspěch průlomů do mezer mezi městy byl znehodnocen strategickým dopadem toho, že díky těmto baštám Němci ovládali řídkou dopravní sít ve frontovém pásmu. Navíc tato města bráněná odhodlaně a s velikým nasazením, se měla v budoucnosti stát východišti k dalším útokům. Následuje mapka, která rámcově ukazuje průběh sovětsko německé fronty po skončení bojů na jaře v roce 1942
Němečtí vojáci získali zpět sebedůvěru a jejich obrana založená na pasivních překážkách proti tankům vyztužených odhodlanými dělostřelci a pěchotou slavila úspěch. Žukov tedy částečně neuspěl, protože i jeho vojska se vyčerpala, potřebovala doplnit zálohy a zásoby a odpočinout si. Proto v dubnu roku 1942 přešel se svými armádami do obrany. Moskva však byla zachráněna a už nikdy nebyla přímo ohrožena.
Na celé východní frontě nastal jistý klid. Síly se poměrně vyrovnaly. Rudá armáda hledala způsob jak si udržet strategickou iniciativu a wehrmacht hledal jak ji získat zpět. Přitom Rudá armáda byla stále těžce otřesena. Měla nedostatek vojáků, materiálu a bojových prostředků. Přestěhovaný průmysl nebyl schopen plné produktivity. Navíc se na stavu Rudé armády projevoval setrvačný efekt porážek, které měla za sebou. A ani tento, byť významný úspěch na tom mnoho nezměnil.
Jak vypadali sovětští vojáci a jak mysleli v této době? Na to se pokusíme najít odpověď
SSSR dostal těžký výprask. Estonsko, Lotyšsko a Litva byly obsazeny a velká část jejích obyvatel se po krutých zkušenostech s NKVD rozhodla přímo spolupracovat s Němci. To, že zde bylo zahájeno vraždění bolševiků a Židů bylo dokonce přivítáno. V prvním případě to bylo dáno tím, že řádění NKVD si s chováním Němců nijak nezadalo, a v druhém případě si velká část občanů nežidovského původu pomohla po likvidací Židů k majetkům a postavení. Bylo obsazeno celé Bělorusko - po tvrdých bojích - ale výsledek byl stejný. Nastal rozpad sovětské moci a lidé doufali, že Němci přinesou něco nového. Nevěděli, co je čeká za peklo. Do ruku Němců padla i téměř celá Ukrajina. Místní vítali na hodně míst německé vojáky s nadšením a velkou radostí. V rukou nepřítele byla i Moldávie. Tyto národy se okamžitě stali podezřelými, protože na území které ovládala Rudá armáda došlo hodně ověřitelných a zpočátku neuvěřitelných informací. Postavení ustoupivších vojáků – Ukrajinců, Litevců, Lotyšů a Estonců v bojových sestavách se zhoršilo – NKVD netušila kdo je nepřítel a kdo bude bojovat za Sovětský svaz dál. Začalo oddělování příslušníků z těchto národů z bojových sestav k trénu a pomocným druhům vojsk. To přineslo jeden velmi negativní efekt.
Sovětský voják bojující v první linii náhle získal neplánovanou vlastnost. Přestal věřit svým spolubojovníkům. Rus začal věřit jen Rusovi a přestával věřit spolubojovníkovi z jiného národa. A přestal věřit i dalším věcem, které pro něj dříve byly svaté. Tak, že co to bylo dále?
- přestal věřit propagandě - přes velký úspěch zimní ofenzivy- zažil příliš mnoho porážek a pokud je nezažil, nechápal: „jak to, že nebojuje u Berlína ale ve sněhu kolem, no třeba Možajska“.
- přestal věřit velitelům. Ti opravdu dobří většinou padli nebo leželi v lazaretech. To co zbylo, se mu jevilo jako neschopné a zbabělé a v nich viděl příčinu hrůzy, kterou jeho vlast zažívala. Kupodivu ale věřili důstojníkům starším – těm, u kterých s dal předpokládat jistá zkušenost z dřívějších válek. Ti byli považováni za zkušené a jejich setrvání v bojových sestavách bylo v této době odrazem jejich smyslu pro povinnost. A mnozí skutečně bojovali v občanské válce a další byli záložníci s vojenskou zkušeností často podloženou hlubokou vírou ve stranu.
- někteří začali pochybovat o samotné bolševické straně a o samotném Stalinovi
Vše co jsem vyjmenoval bylo dáno tím, že prostý voják v této době měl pro svoje další setrvání v boji málo pozitivních podnětů. To, že zůstal bojovat mělo jiný základ. Bylo to:
- netečnost ke všemu co mu hrozilo, protože smrt už považoval za svůj nejpravděpodobnější osud
- loajalita k vojákovi vedle stejného kulometu, ze sousedního ohybu okopu ze stejné jednotky. V mysli mu znělo – když pomůžu přežít já jemu, on pomůže přežít mě
- kolektivní duch, který vznikl společně prožitými hrůzami a drobnými frontovými radostmi. Společný byl pocit ztráty toho, co považovali za dřívější „obyčejný“ život.
Svět sovětských vojáků se na jaře roku 1942 zmenšil a jejich kdysi bohaté touhy se staly nicotné. Budoucnost přestali řešit. Neustálé útoky na německou obranu jim časový horizont jejich života zkrátily na hodiny a dny. A do toho jim frontové noviny, jejich politruci, velitelé a hlavně vlastní zkušenost přinesli poznání, že nemají šanci. Nepřítel byl krutější než dávní kočovníci přišlí z východu.
Mezi vojáky, kteří přežili ústupy a zimní a jarní boje se začala rozvíjet společná emoce. Tou emocí byla nenávist. Měla racionální jádro a byla kvalitně živená. V druhém díle této práce jsem psal o Iljovi Erenburgovi. Takže se k této osobnosti nemusíme vracet. Racionální jádro pak bylo v tom, co vojáci viděli na vlastní oči a to co jim řekli lidé, kteří se dokázali z okupovaných území vrátit.
Uprchlíci uniklí z německých zajateckých lágrů přešlí přes linii fronty vyprávěli věci, kterým rudoarmějci bez této děsivé zkušenosti nemohli a ani nechtěli věřit. Kdo by v této době mohl uvěřit tomu, že v některých táborech zemřely hladem desítky tisíc zajatců, že v nich propukl kanibalismus a že jejich političtí pracovníci a zjištění komunisté jsou okamžitě po zajetí popravováni?
Partyzáni posílali zprávy o masovém vyvražďování židovské populace. To Rusům až tak nevadilo. Jsou národem tradičně antisemitským, což v dějinách prokázali opakovaně, ale překvapila je zuřivá cílevědomost tohoto vraždění. Židé pro Rusy byli občasným hromosvodem a sváděli na ně ve zlých dobách svoje problémy, ale nikdy je nevyhlazovali jako Němci. A v osudu Židů začínali vidět i osud svůj.
Navíc jim konečně došla jedna důležitá věc. Že pokud válka neskončí, nikdy se nedostanou z fronty. Z fronty byly jen tři druhy „propustek“.
1./- smrt v boji nebo před popravčí četou tvořenou vlastními druhy, NKVD a nebo zastřelení nějakým komisařem, který se rozhodne upevnit morálku zabitím toho, koho si sám určí jako zločince, sám ho obžaluje, odsoudí i popraví
2./- zranění, ale to jen nakrátko. Statisticky bylo zjištěno, že lehká zranění a to i opakovaně utrpělo v průběhu války až 85% sovětských vojáků. Těžká zranění pak utrpělo a to někdy také opakovaně utrpělo 40% vojáků. Přitom 90 % všech raněných bylo po vyléčení ihned odesláno na frontu. Kdysi jsem se potkal se sovětským veteránem, vojákem který bojoval od 21. července 1941 až do srpna 1945. Za tuto dobu byl třikrát raně lehce a sedmkrát těžce. V nemocnicích strávil v době války skoro dva roky. Pokaždé šel zpět bojovat.
3./- zatčení, soud a deportace do GULAG –u. Ale to jen do poloviny roku 1942. A to byl velmi důležitý prvek základu nenávisti k nepříteli.
Takže můžeme považovat za objektivně reálný fakt, že brutalita kterou přinesl agresor byla nakonec to hlavní, co ruské vojáky udrželo v boji. A zde se musím maličko přibrzdit. Právě jsem napsal ruského vojáka. To musím trochu probrat. Od jara 1942 pro nejbližší období asi jednoho roku války totiž platí, že sovětský voják je ruský voják.
Jak jsem uvedl výše, když skončily zimní a jarní útočné operace pod německou okupací zůstala všechna západní území a část území samotného Ruska. Od tohoto období, až do doby kdy Rudá armáda začala Němce vyhánět z území Sovětského svazu a znovu obsazoval území ztracená v roce 1941, bylo více než 80% vojáků nasazených v boji ruské národnosti. Jako už tolikrát v dějinách stál ruský voják sám v poli proti zlu. A nevěděl, že sám podobné zlo představuje či bude představovat. Ale to až později.
Je neoddiskutovatelnou pravdou, že dvě nejrozsáhlejší operace v dějinách velké vlastenecké války museli ruští vojáci vybojovat skoro sami. Měli ale v této době šanci? Jaký byl tedy sovětský – ruský voják na jaře roku 1942? Pokusíme se to určit.
Primo - byl rozhodně zkušenější než jeho předchůdci 21.června 1941 a z prvního období války. První měsíce války přežilo přece jen několik stovek tisíc vojáků, kteří nabrali dobré bojové zkušenosti. Po zimě se další stovky tisíc vrátili po zranění z nemocnic a dokonce z GULAG-ů bylo uvolněno několik tisíc zkušených velitelů, kteří v nich dokázali přežít a neztratily víru ve stranu a Stalina.
Secundo - byl flegmatický a na svět v boji kolem sebe se díval s fatalismem, podpořeným vědomím, že na svém vlastním osudu nemůže až tak moc změnit. Ruský voják se v této fázi války smířil s myšlenkou, že jeho přežití v této válce je natolik iluzorní, že s ním přestal počítat.
Tertio - přes otrlost a to někdy hraničící z bezcitností nemohl ignorovat pravdu, která se mu o tom co se děje na okupovaných územích dostávala k zamyšlení. A to v něm mimo nenávist vytvářelo pocit odpovědnosti za to, jak dlouho budou moci Němci takto zabíjet a ničit.
Kvarto - přestal být internacionalistou. V nepříteli - Němci, Maďarovi, Rumunovi, Italovi, Slovákovi či Finovi už neviděl pomýleného bratra proletáře či rolníka. Viděl vněm to, co skutečně byli a co měl vidět – nepřítele, kterého je potřeba zabít a ne sním diskutovat o proletářské revoluci.
Kvinto - našel znovu víru v Boha. Od začátku německé agrese proti Sovětskému svazu se pravoslavná církev, přes všechno zlé co od Stalinského režimu vytrpěla, postavila jednoznačně na stranu své země a začala v kostelích a chrámech vyzývat ke svaté válce proti této staronové hrozbě. Vojákům v poli to sice moc nepomohlo ale část z nich která svou víru musela skrývat mohla najednou hledat útěchu v něčem vyšším než světská bolševická moc.
Sexto - najednou se objevily do pozadí odsunuté ikony minulé doby. Vojáci dostávali v politických informacích a ve frontových novinách plamenné výzvy, ve kterých se ozývala jména knížata Alexandra Něvského a Dmitrije Donského, nebo generály Suvorova a Kutuzova.
To vše provedlo zásadní změnu v myšlení sovětského vojáka. A nejenom ve vojákovi. Tato změna se odehrála i v myslím civilní veřejnosti. Není totiž pochyb, že 20 let brutálního režimu v Sovětském svazu vytvořilo masivní ale mlčící vrstvu lidí, kteří doufali, že jednou někdo přijde a zbaví je té hrůzy. Příchod Němců a jejich spojenců a nečekané zhroucení Rudé armády v prvním období války v nich vyvolal naději, že tolik vymodlená záchrana je zde. Ale vystřízlivění přišlo velmi rychle. Stalin a jeho NKVD bylo zlo. Ale bylo to jejich vlastní zlo. Místo zla přišla hrůza. Otevřené teroristické vraždění, vypalování celých vesnic a měst přinesly poznání – toto není to co jsme chtěli. A Stalin se přes všechno, co mu bylo možno vyčítat najednou stal personifikací vůle k odporu a záruky budoucího vítězství.
Ruský voják na jaře 1942 získal zpět i když v jakési pokřivené podobě, zpět tři nosné atributy, která dlouhá staletí vedla jeho samého a tím i jeho armádu a vlast k vítězstvím. Byly to:
- víra. Obnovená víra v Boha u jedné části a u druhé části víra ve schopnost komunistické strany vyvést zemi z této osudově těžké doby
- osobnost, která mu nahradila ikonu ke které mohl vzhlížet a skutečně k ní vzhlížel. Dříve to byl car. Nyní to byl Stalin, který se po počátečním zhroucení vzchopil a vystupoval jako sebevědomý a energický vůdce.
- znovu se v něm probudil cit, který jak si myslel ztratil. Ušlechtilá emoce vlastní jen lidem - láska k vlasti.
Pro ruského vojáka a i pro sovětského občana se to od doby, kterou nelze stanovit tato válka stala jejich válkou. A proti Němcům byla ochotna bojovat většina lidí. A to včetně těch, kterým Stalinův režim vážně ublížil. Ti rozpoznali větší zlo a postavili se proti němu.
Skončené zimní a jarní boje v sovětském vojákovi vzkřísily jistou míru naděje v obrat. Viděl jak nepřítel utíká, viděl jak jeho tanky hoří a umírá jeho pěchota. Viděl první kolony zajatců, kteří už nebyli tak vzpurní a arogantní jako na počátku války. A stále ještě v něm doutnala naděje, že nepřítel se nakonec musí pod jeho útoky zhroutit a začít utíkat.
Koneckonců se zdálo, že německá armáda byla vážně otřesena. I když ztráty Rudé armády byly naprosto neuvěřitelné a pro jinou armádu by byly fatální i německá armáda utrpěla ztráty, které byly nad očekávání vážné. Nutnost udržet okupační moc na obrovském území odčerpávala z bojových sestav příliš mnoho ostřílených jednotek. Po prvotních nadějích na možnost využít spolupracující obyvatelstvo, které se zbavilo stalinských aparátů a které se v nemalé míře naplnily, se objevila latentní hrozba partyzánské války na obrovských rozlohách. A bezuzdné řádění tajné policie, jednotek SS a vražedných sonderkomand velmi rychle ochotu spolupracovat začalo potlačovat. Do myslí obyvatel okupovaných území začalo být vtloukáno, že jsou podlidé a to Rus, Ukrajinec, Bělorus ale i Lotyš či jiný Pobalťan nemohli dlouho snášet bez toho, aby se postavili proti.
Nakonec se vytvořila další, méně viditelná fronta. Méně viditelná, ale nebývale krutá. Fronta, kde vojenské i nevojenské oddíly vedli nekonečnou zuřivou válku proti okupantům a jejich pomahačům Jejich úspěchy pak platilo svými životy civilní obyvatelstvo. Ale tato řekněme druhá východní fronta měla z hlediska vojenského nepříliš velký význam, i když v pozdějších obdobích války už to tak úplně neplatilo. Měla však velký vliv na morálku a vytvářela zdání a nejen zdání kontinuity sovětské moci na okupovaných územích. V této době byly položeny základy budoucích velkých partizánských oblastí.
Takto se jeví osobnost sovětského vojáka v této době a takové byly okolnosti a vlivy, které přispěly k jeho proměně v jiného vojáka. Ale ještě nevíme, jestli armáda tvořená takovými muži mohla úspěšně bojovat s nejlepší armádou, jakou do té doby svět poznal, s německou armádou a jednotkami SS.
Zde se musíme rámcově podívat na to jak tyto dvě armády tedy německá Wehrmacht a Rudá armáda na jaře roku 1942 vypadaly.
Německá armáda poprvé v Druhé světové válce utrpěla těžkou porážku. Poprvé zažila leteckou převahu protivníka, propukala panice a někde doslova a do písmena zbaběle zdrhala. Nakonec ale postup protivníka zbrzdila, vyčerpala jeho bojový potenciál a stabilizovala frontu. Na jaře vyvstala potřeba doplnění jednotek. Bylo nutno dodat 800 tisíc mužů. Nakonec ale došlo k rozsáhlé reorganizaci Wehrmachtu.
Reorganizace spočívala vtom, že například pěší divize byla nově uspořádány a jejich základ podle nové tvořilo sedm pěších praporů místo původních devíti. Pěší roty pak byl ustaveny na počtech mezi 80 až 120 vojáky . Přitom při útoku na SSSR byl tabulkový počet pěší roty 180 mužů. Tento drastický propad počtů vojáků měl dva důvody:
- zjistilo se, že velké jednotky mají větší ztráty než menší a přitom jejich bojové výsledky nejsou výrazněji lepší
- v průběhu války padlo nebo bylo dlouhodobě vyřazeno z boje hodně velitelů praporů a rot. Jejich nahrazení z vlastních sil vedlo k tomu, že utrpěla kvalita velení. Menší roty a menší prapory dokázali tito náhradníci uvelet v boji lépe, než původní větší a tím se obnovila kvalita velení na taktické úrovni.
Jistý propad počtů pěších formací byl částečně kompenzován nárůstem sil německých tankových armád. Byl sestaveny dvě nové pancéřové divize. Ty byly postaveny na základech zrušených jednotek jezdectva pro které tato fronta neměla využití. I tankové zálohy motorizovaných pěších divizí byly posíleny ale tanků bylo v absolutních počtech dodáváno málo. Bylo to způsobeno tím, že v roce 1942 už Sovětský svaz neměl existovat a nebyly tedy provedeny potřebné reorganizace v německém zbrojním průmyslu.
Přesto ale návrhy von Rundstedta, který už v listopadu 1941 vyjádřil pochybnosti o reálnosti mohutných ofenziv v roce 1942, aby byly ofenzivní plány a přehodnoceny - podle jeho vlastní výpovědi před spojeneckou komisí po válce dokonce navrhoval ukončení celé války a návrat na původní sovětsko-německou hranici – nebyly vzaty v potaz. I další vrcholní generálové, třeba von Leeb, byl podobného názoru. Jenže na jaře 1942 bylo velení Wehrmachtu už úplně jiné. Von Rundstedt byl na vlastní žádost uvolněn. Von Leeb také. Brauchitsch byl odvolán jako viník zimních neúspěchů. Jejich odchod měl přímou vazbu na pozici generála Haldera, která se vůči lidem kolem Hitlera výrazně ztížila. A k dovršení všeho byl z velení Skupiny armád Střed odvolán von Bock
Na počátku roku 1942 tedy nakonec převládla v německém vrchním velení ofenzivní nálada. Hitler tvrdil a další vývoj ukázal, že to byl mylný závěr, že pokud nezíská kavkazskou ropu, výsledek války je krajně nejistý. Tento ekonomický důvod zakrýval pravou příčinu. Hitlerova agresivita a nenávist nepřipustila v jeho mysli možnost ústupu nebo jen vyčkání na útok Rusů. Takže jediné co dokázal akceptovat byl další útočný postup. Ale dokázal ještě realisticky posoudit fakt, že materiální předpoklady nového útoku neumožní to co loni v létě, tedy útok na celé šířce fronty. Proto mělo dojít k ofenzivě na obou křídlech.
Vedlejší ofenziva měla být vedena na severu a měl být dobýt Leningrad. To mělo zajistit přímé spojení s Finskem, které by tak mělo lepší pozici. A navíc by zde byl jednoznačný dopad na morálku jak obyvatel, tak i vojáků a představitelů Sovětského svazu.
Hlavní ofenziva měla být vedena poblíž pobřeží Černého moře. Měl být proveden výpad koridorem mezi řekami Doněc a Don. Jakmile by čelo útočících sil dosáhlo dolních partií Donu, tam kde se řeka stáčí k pobřeží Černého moře, měl se stočit více na jih a měl být směřován dvěma směry. První směr by směroval na Kavkaz přes Rostov směrem na Majkop a Batumi a zároveň na Groznyj a Baku. Druhý směr měl být veden směrem Stalingrad. Pokud by vše šlo dobře, mělo být po pádu Stalingradu využito Volhy jako nepřekročitelné překážky pro možnou protiofenzivu sil Rudé armády na území na východ od této řeky a ke stočení všech sil směrem na sever a obejití Moskvy od východu a k triumfálnímu vítězství.
Na zbytku fronty pak měla německá vojska pouze vyvíjet aktivní bojovou činnost aby bylo zabráněno přesunům sil Rudé armády z těchto úseků do prostorů hlavních bojů. Tato formulace měla skrýt tvrdou pravdu že Němcům chyběly síly. Částečné řešení bylo přinucení spojenců tedy Rumunů, Italů a dalších posílit svá vojska na východní frontě. Zde je mapka, která ukazuje základní operační zámysl německých ozbrojených sil na jižní frontě.
Šlo tedy o to, co a jak bude dělat Rudá armáda.
Velení Rudé armády po drastických zkušenostech z roku 1941 bylo ve svých plánech zprvu velmi opatrné. Hlavní síly se měly soustředit v prostoru Voroněže, protože zde se čekal hlavní útok německé armády. Zde ve strategické obraně stejně jako na jiných úsecích mělo dojít k zachycení útočných aktivit, vyčerpání sil nepřítele a přechodu do strategických útočných operací. Na některých úsecích pak mělo dojít k dílčím útočným operacím, které měli vylepšit pozice sil Rudé armády.Stalin na to slyšel a nikdo nepředpokládal nějaké radikální změny. Jenže se objevil plán generála Timošenka. Ten byl přesvědčen o dostatečné síle vojsk na Jihozápadním směru kterému velel. Proto předložil vlastní mimořádně ambiciozní plán. Armády Brjanského, Jihozápadního a Jižního frontu měly samy přejít do útoku a porazit všechny síly nepřítele na jižním křídle sovětsko – německé fronty.
A vypukla bouře. Timošenko trval na svém a nakonec Stalina přesvědčil, že je to dobrý plán. Rozum ustoupil ambicím tak jako se to v dějinách stalo už mnohokrát a ještě se to mnohokrát stane. Po úspěších zimní ofenzivy si mnoho vysokých velitelů myslelo že němci jsou oslabeni a nebudou schopni odolat odhodlané ofenzivě v letním období. Byl přeceněn dopad na morálku a došlo hrubému podcenění úpadku morálky wehrmachtu. Wehrmacht v této době neměl pocit, že by byl poražen a hlavně se na novou ofenzivu těšil. Vždyť i Stalin pronesl ve svém rozkaze dne 23. února 1942 tato slova:
„Moment nenadálosti a neočekávanosti jakožto rezerva německých fašistických vojsk se plně vyčerpal. Při tom nutno zaznamenat jednu okolnost: stačilo aby z arzenálu Němců zmizel moment neočekávanosti a německá fašistická armáda se ocitla před katastrofou... Iniciativa je nyní v našich rukou a křečovité úsilí zrezivělé Hitlerovi mašinérie nemůže zadržet nápor Rudé armády“.
Dále rozkaz předkládá vizi jak je německá armáda pod vlajícími prapory vyhnána z území Sovětského svazu.
Jaký byl poměr sil? Zde se pokusím něčeho dopočítat ale nemusí to být až tak úplně korektní.
Rudá armáda byla tvořena 9 frontovými svazy a jednou samostatnou armádou. Dále pak vojsky moskevského obranného okruhu a 3 loďstvy. Ve strategické záloze pak byl dvě plnokrevné armády a asi 780 samostatných svazků a útvarů.
Wehrmacht měl na této frontě 3 skupiny armád, tři samostatné operační skupiny. Po jeho boku zde byly i kontingenty jeho spojenců. Jen Rumuni zde měli 330 tisíc vojáků. Německá strana měla převahu i když jen mírnou ve všem, pouze v tancích byla převaha u sovětské strany.
Rozhodující ale bylo něco jiného. Rudá armáda byla v roce 1941 zničena z 80 až 85 %. I když získala poměrně dost cenných zkušeností od posledního střelce z pušky po vrchní velení, stále se nemohla rovnat v taktice a operačním umění zkušeným německým veteránům. Morálky sovětského vojáka byla ve stavu, který jsem popsal výše. Jeho protivník na tom byl výrazně lépe. Přes tvrdou zimní lekci byl i poslední německý voják přesvědčen o svém poslání nositele civilizace svaté povinnosti zbavit svět bolševického moru a podřadných ras. A byl ochoten a po doplnění zrát i schopen to realizovat. A také se do toho na rozkaz svých velitelů pustil.
Dne 8. května 1942 začala útok německých sil na Krymském poloostrově. Cílem byla Kerč. Rudou armádu zaskočila drtivost tohoto útoku, kdy se zdálo jako by žádná zimní ofenziva ani nebyla. Brilantní manévrování a letecká převaha ničila ruské síly nebývalým tempem a Němci dosáhli skvělého vítězství. 16. května byla zabrána Kerč a na celém Krymu odolávala jen obrana pevnosti Sevastopol. Obrázek ukazuje skupinku zajatých vojáků u Kerče:
Dne 12. května 1942, bez toho aby kdokoliv na Jihozápadním směru pochopil, že boje na Krymu jsou předzvěstí nové mohutné německé ofenzivy, kterou mají podpořit samostatnou cestou směrem na Kavkaz, začal Timošenko svoji ofenzivu.
A tím začala nová vojenská katastrofa. Rudá armáda zahájila svůj útok. Ten dopadl na velmi zkušenou německou 6. polní armádu, která se sama připravovala k útoku směrem na Zmijev, kde chtěla zamáznout sovětské předmostí. Timošenkov útok okamžitě uvázl na skvělých obranných krocích Němců, kteří přešli do protiútoku. V nastalé skrumáži, která získala charakter střetného boje, Němci donutily sovětské síly k rozvinutí všech záloh a nakonec se podařilo Rudé armádě prolomit obranná postavení u Charkova a jejich divize začaly proudit do německého týlu směrem na západ a jihozápad. Postoupily od 18 do 50 kilometrů do hloubky obrany nepřítele.
Zkušení němečtí velitelé studovali rytmus boje a v pravý čas Pauluse podpořila Kleistova 1. tanková armáda. Jejich společná operace zničila zmijevské předmostí a celou sovětskou ofenzivu ukončil rozhodný úder vojsk generála von Bocka.
Zrodila se tak další vojenská katastrofa rozměrů, které připomínaly zničující porážky z léta a podzimu roku 1941. Nikdo nedbal na skepsi velitelů armád frontů, které měli ofenzivu provést. Timošenko a Chruščov trvali na svých optimistických vizích. Útok měly provést 6. armáda generála Gorodňanského a 28. armáda generála Rjabyševa. Od samého počátku měly sovětské síly méně sil a prostředků než protivník. Ale varování od nich i od zkušeného Moskalenka nikdo ani nevyslechl. Jako by Stalin a velení Jihozápadního směru nabyli dojem, že nepřítel už není nebezpečný.
Už 17. května 1942 si německý generál Halder poznamenal do deníku, že krize u Charkova je překonaná. Došlo ke strašným scénám. Boje u Barvenkova nakonec skončily krutou porážkou sil Rudé armády bojující v tomto sektoru fronty.
Dne 23. května Němci uzavřeli u Balaklaje obě ramena obklíčení a začalo poslední dějství tragédie. 57. armáda a čas sil 9. a 6. sovětské armády a celá operační skupina generála Bobkina byly obklíčeny, pobity a padly do zajetí. Zahynulo nemálo sovětských generálů, například Bobkin, Podlas a Kostěnko. Dále bylo zajato 214 tisíc rudoarmějců. Obrázek co následuje ukazuje masu sovětských zajatců , ilustrační fotografie.
Na západním směru pak byl ztracen důležitý operačně strategický prostor držený skupinou generála Bělova v hlubokém týlu skupiny armád Střed.
Jako poslední lze uvést že se nezdařila ani ofenziva na severu, kde bylo cílem oddálit frontu od strategického přístavu Murmansk. Zdálo by se že horší už to pro Sovětský svaz a Rudou armádu už ani být nemůže. Ale mohlo.
Rudá armáda byla zejména na jihu opět těžce otřesena a zahájila ústup. Do 12. června byla donucena ustoupit až za řeku Oskol. Do takto otřesené fronty pak dopadl úder hlavní německé ofenzivy v roce 1942. Dne 22. června 1942 vyrazily německé síly ze zmijevského předmostí a díky mocnému útoku tanků za dva dny padlo město Kupjansk. To rozptýlilo pozornost sovětů a když 28. června začala hlavní německá ofenziva. Boje které se rozpoutaly byl extrémně kruté a tvrdé. Jednotlivé sovětské svazky bojovali s nasazením které rok před tím nebylo vidět. Držely každou myslitelnou čáru brzdily postup nepřítele a postupně hynuly. Postup německých sil prstě zastavit nešlo. Ale tato ofenziva měla úplně jiné důsledky než v minulém roce. I když 6. července 1942 padla i Voroněž a sovětské armády ustupovaly, bojovaly oproti minulosti s jistou chytrostí a podařilo se jim něco co Němci neočekával. Velitelé v poli dokázali ignorovat nesmyslné rozkazy o bojích do posledního muže a podobné výlevy, a pod ochranou zadních vojů ustupovaly z čáry na čáru. Širokými donskými stepmi se pohybovaly obrovské masy vojsk a ustupovaly na východ. Postup německých sil připomínal spíš pronásledování než útočnou operaci. Ústup se zdařil. Přes maximální úsilí se Němcům nepodařilo zopakovat úspěch u Barvenkova. A i když obsadili obrovská území, nepodařil se jim ani jeden jediný velký kotel. Na této frontě by za vítězství bylo možno považovat zajetí stovek tisíc vojáků a ukořistění tisíců tanků a děl. Německý plukovník Adam, pobočník generála Pauluse, to nazval úderem do prázdna. I Paulus byl zklamán, a vyjádřil obavu z dalšího vývoje situace.
Němci údajně v této gigantické operaci zajali asi 35 tisíc vojáků a zničili či ukořistit 1300 tanků a kolem 700 děl. A to bylo mnohem méně než čekali a hlavně potřebovali. Tento podle nich neúspěch odskákal polní maršál von Bock, který byl odvolán a poslán do důchodu.
Jedno rameno tvořené jako hlavní silou Paulusovou 6. armádou, vyrazilo na severovýchod a nakonec zahájilo boj o Stalingrad.
Druhé rameno s hlavní silou tvořenou 1. pancéřovou armádou, vyrazilo na jihovýchod a 9. srpna padlo město Majkop. Pomoci měla 17. armáda ale její logistické potíže a hlavně těžký horský terén bráněný z velké části divizemi složených z místních obyvatel zajistil, že tento prostor Němci nedokázali ovládnou na dlouhou dobu ani ho účinně kontrolovat. Ale výsledky i tak byly impozantní. Padl Krasnodarsk, padl Novorosijsk. Ale Tuapse zůstalo jen snem této armády. 1. pancéřová si vedla lépe. Ale i ona trpěla výpadky logistické podpory. Překročila řeku Těrek, dobyla Nalčik a Alagir. Pokusili se i o Vladikavkaz – Ordžonikidze. Vrcholný úspěch německých sil bylo dosažení pobřeží Kaspického moře německou průzkumnou jednotou. Následuje mapka, která ukazuje základní údaje o bojových operací v tomto prostoru a tedy i to hlavní, postup na Stalingrad.
Tyto diskuse mě inspirovaly k následující úvaze.
Co je na válce nejstrašnější? Nejvyšší generálové jako třeba maršál Bagramjan, vyznamenaní hrdinové jako třeba trojnásobný hrdina SSSR letec Alexej Pokryškin, tak i poslední voják bez vyznamenání, řádů a hodnosti odpovědí shodně jedním slovem - zajetí.Co je strašnější než smrt? Na tento dotaz odpověděl jeden obyčejný voják, Nikolaj Romanov. Odpověděl jediným slovem a stejně jako ve výše uvedeném textu - ZAJETÍ. Když po něm chtěli vysvětlení proč je zajetí horší než smrt svoji odpověď rozvinul. Narazil jsem na to v nějakém překladu prací ruského autora Jurije Teplakova.
„Zajetí je strašnější! Protože když padneš a zemřeš, smrt, ta je pouze a jen tvoje. Ale zajetí, to je pohroma pro mnohé... pro mnohé tvé lidi“.
Nám v dnešní době dělá velký problém si byť jen přibližně představit dosahy této tragédie, která postihla miliony a miliony sovětských vojáků. Abychom pochopili, musíme si přečíst pár řádek ze služebního předpisu Pravidla vnitřní služby Dělnicko-rolnické Rudé armády: Cituji:
"Sovětský voják proti své vůli se nemůže vzdát do zajetí. A vzdá-li se, je to zrádce vlasti."
Otázka zní, kolik těchto zajatců a tedy zrádců bylo.
Ústřední archiv MNO SSSR ústy podplukovníka Jašenka tvrdil v roce 1991, že ve válečných letech sloužilo v Rudé armádě 32 milionů lidí. Z toho jich bylo 5 734 528 bylo nepřítelem zajato. Toto číslo nebudí důvěru - hlavně svojí přesností. Ale vede to k číslu cca 5 800 000.
Nejvíce vojáků jako zajatců Rudá armáda ztratila v následujících bitvách:
V roce 1941:
Bialystok, srpen 1941............... 323 000
Umaň, srpen 1941....................103 000
Smolensk, srpen 1941...............348 000
Kyjev, září 1941........................665 000
Melitopol, říjen 1941..................100 000
Vjazma, říjen 1941....................662 000
Kerč, listopad 1941....................100 000
V roce 1942
Izjum-Charkov, květen 1942...... 207 000
Keřč, květen 1942......................176 000
V roce 1944 a 1945 přestože Rudá armáda čelila několika protiofenzivám žádné katastrofální kotle se nepodařilo Němcům realizovat.
V roce 1945
Maďarsko, květen 1945............asi 100 00
Západní zdroje tvrdí a to naprosto oprávněně, že miliony sovětských zajatců, kteří zahynuli, jsou obětí nejen fašismu ale samého stalinského systému. Polovinu zemřelých hladem a to minimálně bylo možno zachránit, kdyby je Stalin nenazval zrádci a nezakázal jim poslat pomoc přes Mezinárodní červený kříž.
Je možno vést spor, kolik sovětských zajatců by i potravinovou pomocí a pod kontrolu MČK přežilo, ale to, že SSSR se od svých zajatců odvrátil je neoddiskutovatelný fakt.
Ženevskou konvenci, jež vymezovala právní postavení zajatců - Sovětský svaz nepodepsal. Forma odmítnutí byla zcela v duchu paranoidního charakteru "vůdce národů". Ze Stalinova hlediska vyplynulo, že řada článků konvence neodpovídala těm zásadám, jež byly vlastní "nejsvobodnější zemi" na světě. Konvence, měla tyto nedostatky:
- negarantuje práva zajatců coby pracujících,
- nízká mzda za práci,
- neexistence volných dní,
- nedefinuje délku pracovní doby.
- neobsahuje ani výsady pro některé skupiny zajatců.
V srpnu 1941 Hitler dovolil delegaci Červeného kříže navštívit tábor sovětských válečných zajatců v Hammerstadtu. Na základě těchto kontaktů byla směrována výzva sovětské vládě poslat potravinovou pomoc pro sovětské válečné zajatce. "Jsme připraveni sledovat dodržování zásad ženevské konvence" - načež přišla z Moskvy v duchu, že "poslat potravinovou pomoc v dané situaci, by bylo totéž, jako poslat dárek fašistickému nepříteli." Tato odpověď představitele MČK ohromila.
Neznali totiž Stalinův rozkaz č. 270 ze 16. srpna 1941. Jinak by pochopili, jak naivní jsou jejich prosby a jak obrovská je nenávist Sovětského svazu vůči těm, co se ocitli na druhé straně fronty.
Přes všechnu nepochopitelnou barbarskost své ideologie, Němci se zajatými příslušníky ozbrojených sil západních mocností až na občasné excesy zacházeli jakž takž v souladu s mezinárodními normami. Navzdory praktické realizaci „konečného řešení židovské otázky“ Wehrmacht hromadně nevyvražďoval zajaté americké ani britské židovské vojáky i když občas ano a celkový počet těchto obětí mezi nimi se pohyboval ve stovkách. Naproti tomu zajatí sovětští Židé byli dopředu odsouzeni k smrti. Oficiální rozkazy přikazující zabíjet politické komisaře jako nositele „židobolševické ideologie“ byl totiž uplatňován selektivněji proti nim. Objevují se informace, že rudoarmějci nenáviděli politruky všeobecně ale židovské především. Nenávist šla tak daleko, že docházelo k případům, kdy je věznitelům sami dobrovolně udávali.
Naopak Němci dali na okupovaném území SSSR průchod tomu nejhoršímu. S pomocí udavačů zjišťovali židovský původ zajatců a nemilosrdně je likvidovali. Bezmezných krutostí neušetřili ani zajaté Židovky-rudoarmejky. Není tedy divu, že z 1 368 849 sovětských válečných zajatců repatriovaných k 3. říjnu 1945 připadlo na Židy pouhých 0,32 procenta v absolutním čísle 4457 lidí. Tato čísla jsem nalezl zde: http://www.reflex.cz/ Clanek27258.htm
Z uvedeného plyne, že jestliže osud sovětských zajatců byl hodně zlý, tak osud sovětských židovských zajatců byl nejhorší ze zlých.
Ale vraťme se zpátky. Nebylo důležité, pokud někdo padl do zajetí kdo to je, kde se to stalo, kdy a za jakých okolností. Vina byla dopředu stanovena. Zloba a potřeba svalit vinu na jiné šla tak daleko, že také mrtví byli počítáni mezi zrádce.
"Generál-poručík Vladimír Kačalov" je možno číst v rozkaze "nacházejíc se společně se štábem skupiny vojsk v obklíčení, projevil zbabělost a vzdal se do zajetí německým fašistům. Štáb skupiny Kačalova z obklíčení unikl, probily se z obklíčení části skupiny Kačalova, ale generál Kačalov dal přednost zajetí, chtěje dezertovat k nepříteli".
A zatím generál Kačalov již dvanáct dnů ležel uhořelý v tanku u Smolenské vesničky Starinka. Prostě padnul v boji stejně jako většina jeho tankistů. Ale pro vlast byl zrádce a přeběhlík a jeho rodinu čekali hodně zlé časy. Až když v roce 1944 Rudá armáda do těchto oblastí přišla a místní obyvatelé jejím představitelům oznámili, že poblíž jednoho tanku našel tělo sovětského generála se spálenýma nohama, a dokonce označili kde ho pochovali, vyšla pravda najevo. Místo omluvy a lidské a materiální rehabilitace vůči pozůstalým, pokračovala perzekuce.
Dne 4. června 1940 byly v Rudé armádě zavedeny generálské hodnosti. Dostalo je 966 lidí vojáků v aktivní službě. Více než 50 jich v prvém roce války padlo do zajetí. A hodně z těch zajatých pak do konce svého různě dlouhého života asi závidělo těm více než 150 co jih v boji prokazatelně padlo.
Co může normální soudný člověk říci na osud generálů Pavla Ponědělina a Nikolaje Kirilova, jmenovaných v tomtéž rozkaze č. 270. Přežili roky německých koncentráků, nezachvěli se a nesklonili. Ponedělin dokonce plivl do obličeje generálovi Vlasovovi, když ho tento přišel přesvědčovat, aby se přidal k jeho ROA (Ruské osvobozenecké armádě). V dubnu 1945 je oba dva západní spojenci osvobodili a byli předáni sovětské straně.
Po státní prověrce je zavřeli. Přišlo pět let politického věznění v moskevském vězení Lefortovo. A pak 25. srpna 1950 - poprava. Nelze pochopit proč.
Mezinárodní právo říká, že vojenské zajetí, to není zrada, válečný zajatec může být nedotknutelný jako suverenita národa, může být i neštěstím své země. To ale platilo pro druhé vojáky, ale ne pro rudoarmějce v německém zajetí nebo pro Němce v sovětském zajetí. Citovaný rozkaz číslo 270 v jedné části praví:
"Jestliže jednotka rudoarmějců, místo organizování odporu proti nepříteli uvede sebe vědomě do zajetí, pak zničit ji všemi prostředky pozemními i leteckými, rodiny zajatců pak vydělit z péče státu a jeho pomoci." "Velitele a politruky, kteří se vzdali do zajetí, považovat za dezertéry, jejich rodiny uvěznit, jakožto rodiny porušivší přísahu a vydavší svou vlast dezertérovi".
Kdo četl knihu od Alexandra Solženicyna: Souostroví Gulag, sv. I.-III, ví o čem zde píšu. Pouze několik řádek, a za nimi statisíce starců a dětí, zahynuvších hladem pouze proto, že jejich otec, syn či manžel padl do zajetí.
Až 207 000 lidí podle posledních údajů se dostalo do obklíčení pod Charkovem v květnu 1942. Když byl u moci Chruščov, vinen byl Stalin. Když přišel Brežněv, vinen byl znova Chruščov, který za tu porážku, jež otevřela cestu k Volze, dostal od Stalina pouze "napomenutí". A kdo tehdy zaprodal vlast? Kde byla vina a trest Timošenka, tuto nesmyslnou operaci Stalinovi vnutil a trval na jejím zahájení a pokračování, i když už bylo nade vší pochybnost jasné, že se blíží katastrofa? Kdo zůstal v zajetí? Kdo najednou byl zrádce? Obyčejný voják, ten náš sovětský voják, či ruský Ivan.
Den 19. květen 1942 je datem další vojenské katastrofy – zničení převážné většiny sil Rudé armády na Krymu.
"Keřčskou operaci možno považovat za skončenou. 150 000 zajatých a velká kořist" - to praví dokument německé strany. Sovětská strana pak došla k počtů, 176 000 zajatců, ale až za éry Gorbačova.
A zde je pár slov člověka, kterého jsem si vždy velmi vážil. Cituji:
"Byl jsem ve 42. roce na Kerčském poloostrově. Je mně známa příčina této porážky. Naprostá nedůvěra k velitelům armád a frontů, nadutost a zvůle generála Mechlise. Zakázal rýt zákopy, aby prý nepodrýval útočného ducha vojsk".
Stalinův člověk, tehdy náčelník Hlavní politické správy, první komisař armády a námořnictva Lev Mechlis se po porážce vrátil do Moskvy. Sice byl tvrdě pokárán a jeho podřízení velitelé jako třeba velitel Krymského frontu Kozlov byli odvoláni a dokonce degradováni. Ale co těch 167 000 z ničených životů vojáků a dalších stovek tisíc jejich příbuzných? Kdo byl opravdu potrestán za hnaní tisíců vojáků přes nekryté planiny proti německým kulometům a dělostřelecké palbě? Kdo byl potrestána za to, že nezakopaná pěchota bez dělostřelecké podpory byla válcována německými tanky a vojáci sháněni do houfů jako dobytek a vystaveni smrti hladem a udřením? To vše tento sovětský spisovatel popisuje ve svých knihách. On tam totiž byl a viděl to. Ale nesměl o tom psát
Pokud máte možnost si přečíst knihu Očima mojí doby od Konstantina Simonova, udělejte to. Je to drsné čtení.
Po válce se SSSR chtěl ukázat jako garant civilizovanosti a úspěšnosti. A zatímco velitel Berlína generál Berezin organizoval dodávky distribuci potravin, léků a základních potřeb pro berlínské obyvatele, v tutéž dobu k velitelům polních armád rozložených po celém obsazeném území přicházely z Kremlu jiné příkazy:
"Velitelům vojsk 1.a 2. Běloruského frontu, 1.,2., 3., 4., Ukrajinského frontu, s. Berijovi, s. Merkulovovi, s Abakumovovi, s. Golikovovi, s. Chrulevovi, s. Goluběvovi. Nařizuji.
Vojenským radám frontů - zformovat v týlových prostorech tábory pro roztřídění a shromáždění bývalých válečných zajatců a repatriovaných ruských občanů po 10 000 lidí na každý tábor. Celkem zformovat: v 2. Běloruském frontu - 15, v 1. Běloruském frontu - 30, v 1. Ukrajinském frontu - 30, ve 4. Ukrajinském frontu - 5, ve 2. Ukrajinském frontu - 10, v 3. Ukrajinském frontu - 10 táborů.
Prověrku provést:
- bývalé příslušníky RA: orgány kontrarozvědky,
- civilní osoby - komise :NKVD, NKGB.
Podepsán: J. V. Stalin"
Náčelník Ústavu válečných dějin Ministerstva obrany SSSR generálplukovník Dmitrij Volkogonov tento rozkaz našel ve Zvláštním archivu Stalina. Tábory byly. Musí být i záznamy co se s těmi lidmi, co jimi prošli, stalo. Nejdůvěryhodnější jsou dokumenty Ministerstva vnitřních věcí. Vždyť pracovalo 100 táborů. Jediné, co se podařilo objevit a objasnit je to, že k 1. říjnu 1945 "profiltrovali" 5 200 000 lidí, ruských občanů. Profiltrování co neprošli, byli zřejmě postříleni ještě v Evropě v provozovaných táborech bývalé Říše. V bezprostřední blízkosti někdejšího nacistického koncentračního tábora Sachsenhausenu u Berlína bylo objeveno 50 masových hrobů. Tábor po skončení druhé světové války dále "provozovala" sovětská tajná služba NKVD. Jde o mrtvé z té doby. Braniborské ministerstvo vnitra ve středu dále oznámilo, že tam po válce přišlo o život asi 12 500 lidí. Hroby jsou zhruba sedm metrů dlouhé a až 5 metrů široké a mrtví jsou v nich pohřbeni v několika vrstvách na sobě až do hloubky pěti metrů.
Nakonec jeden minipříběh za všechny ostatní.
Bývalý "zrádce vlasti" nyní knihovník V. M. vyprávěl, jak v červnu 1942 v donských stepích, po katastrofě u Charkova je neozbrojené, hladové, otrhané rudoarmějce německé tanky sehnaly do jednoho tisícihlavého stáda jako ovce. Pak transport do Německa, míchal beton, za tři roky pak transport z Německa přes celé Rusko. K Tichému oceánu. V přístavu Vanino nás naložili do podpalubí parníku Felix Dzeržinskij, patřícího NKVD. Kurs - Magadan. Za týden cesty pouze jedno jídlo. Přes mříže spouštěli nádobky s moukou, zalité horkou vodou. A mi, pálíce si ruce, mačkajíce se, vybírali jsme tuto směs, a cpali ji dychtivě do úst. Lidé ponejvíce ztrácejí rozum od hladu. Na rejdě zálivu Nagev, toho, kdo cestou zemřel, hodili přes palubu, kdo přežil, odešel do tajgy, opět za ostnatý drát, tentokráte vlastního tábora. Přežili a vrátili se jedinci. Byli zbědovaní. Vyhnanci. Kolikrát slyšeli, že si raději měli střelit kulku do hlavy. O kulce do hlavy uvažovali tenkrát mnozí zajatci. I v 40. a 50. letech. Když upozorňovali z milice: Již dva dny jsi zameškal povinné hlášení ...všichni zajatci byli na zvláštních seznamech s povinnou známkou s přísně evidovaným číslem a povinností se pravidelně hlásit. A také tehdy, kdy jim mohl kdokoliv beztrestně vmést do tváře: Ty mlč, proseděl jsi zajetí ve fašistický ulejvárně, my zatím bojovali... A oni mlčeli. Ničím se neprovinili, ale mlčeli. Jejich země a strana jim řekla, že jsou zrádci a oni neměli odvahu tu kulku prohnat hlavou tomu, kdo je takto pošpinil.V roce 1956, po projevu Chruščeva o Stalinovi a jeho kultu osobnosti jim bylo dovoleno mluvit. Zajatci už nebyli vrazi národa, ale také ne docela obránci vlasti. Byli něco mezitím. A čest kterou jimzepbrali jim nkdy nevrátili. Předseda sovětského Výboru válečných veteránů, generálplukovník Želtov na otázku : " A co bývalí zajatci -veteráni války?" odpověděl v roce 1971: „ Ne, oni nejsou veteráni. Není o kom psát ani o kom mluvit“.
No nic. Je na čase se vrátit k tomu hlavnímu. K sovětskému vojákovi.
Zdálo by se, že německý Wehrmacht opět triumfuje. V druhém válečném létě nebylo pro sovětského vojáka vidět naději ani vítězství. Projevila se zde další psychická věc kterou nikdo netušil že existuje. Mentální výbava sovětského občana a tedy i vojáka zde přestala pomáhat. Sovětský voják byl optimistický a naivní budovatel a internacionalista na veřejnosti. V nitru duše to však byl cynik a pragmatik. Celý život ho učili, že za všechny problémy může někdo druhý. Za hlad kulaci a nepřátelé lidu. Za nízkou kvalitu výrobků sabotéři a nepřátelé lidu. Za vojenské neúspěchy špioni a nepřátelé lidu.
Sovětský režim z lidí vytloukal individualitu. Kdo se lišil byl podezřelý a kdo byl podezřelý nežil dlouho. Nikdo nechtěl nést odpovědnost - kdo ji nesl odpovídal i za případné nedostatky nebo neúspěchy. A neúspěch značil obvinění z čehokoliv a smrt, či v lepším případě GULAG. Ale byl lágr skutečně tou lepší variantou?
Tuto výbavu své duše si přinesl sovětský voják do války. Ale s touto výbavou celá země spěla k porážce. Začalo být jasné, že se blíží převratné změny. Bude potřeba přijmout osobní odpovědnost za vedení boje, za sebe i za soudruha vedle v zákopu. Že je něco špatně, pochopil nakonec i Stalin. Rudá armáda se začala rozpadat. Už podruhé ustupovala stovky kilometrů a začala se podobat více než armádě chátře. Otrhaní, často bosí vojáci, beze zbraní anebo bez munice, kradoucí potraviny - to prostě muselo skončit.
Přelomovou událostí se stal 28. červenec roku 1942. Tehdy byl vydán zásadní rozkaz s číslem 227. Jeho obsah byl natolik alarmující a krutě pravdivý, že za války nebyl nikdy vydán v písemné podobě. Předával se pouze ústně a musel si ho poslechnout každý voják. Jeho text v českém jazyce jsem nenašel a bych se přiznal ani jsem se moc nesnažil. Na tomto odkazu je celý jazyce slovenském a budeme mu tedy rozumět všichni.
http://sk.wikisource.org/wiki/Rozkaz_NK ... 942_č._227
Porážená armáda najednou slyšela pravdu. Nezakrytou a krutou pravdu. Pravdu o tom, že i když země kterou má bránit je veliká, už pomalu není kam ustupovat. Slyšel jména měst, ikon starobylého Ruska, která obsadil nepřítel. Slyšel, že Sovětský svaz není jen kus země. Jsou to i lidé jejich životy a jejich osudy.
Rozkaz se snažil nalézt léčivo na chorobu zvanou ústupu a zmar. Tento lék se vtělil do hesla „ Ani krok zpět“. Rozkaz zakazoval důstojníkům i vojákům ustupovat v boji bez rozkazů vyššího velení. Každý důstojník, který ho porušil měl být následně souzen vojenským soudem. To by bylo pochopitelné a žádoucí.
Ale byl to Stalinův rozkaz a Stalin by se nespokojil jen s apelem. Bylo potřeba tento rozkaz a jeho účinek vyztužit něčím hmotnýma tím se stalo to, co z něj vyplynulo.
Rozkaz nařizoval každému frontu, aby vytvořil 1 až 3 trestné prapory vytvořené z důstojníků a vojáků, kteří se provinili vůči vlasti v boji, nebo byli trestáni za jiné zločiny či přestupky. Dále bylo povoleno do nich vřadit i vězně z GULAG-ů. Armády měly vytvořit podobným způsobem 5 až 10 rot ze stejně vyčleněných vojáků a poddůstojníků a tyto jednotky vysílat na nejnebezpečnější úkoly. Délka služby v těchto jednotkách byla formálně stanovena na tři měsíce. Osvobozeni od ní byli jen ti, kteří byli během bojové služby zraněni palbou nepřítele. Vzhledem ke způsobu nasazení těchto jednotek, jakož i fakt, že průměrný pěšák byl při nasazení zraněn nebo zabit již v prvních týdnech svého pobytu na frontě, znamenalo převelení k trestné jednotce většinou prakticky rozsudek smrti. Trestný prapor se nakonec stal noční můrou rudoarmějce.
Rozkaz dále nařídil vytvořit v každé armádě 3 až 5 dobře vyzbrojených uzávěrových jednotek po 200 mužích, které měly střílet na bez rozkazu ustupující jednotky. Měly být tvořeny prověřenými a nejlepšími vojáky.
ZDE UKONČÍM PRVNÍ DÍL TÉTO PRÁCE.
