vs 
ZEMĚ KORUNY ČESKÉ V BOJI PROTI ISLÁMSKÉMSKÉ EXPANZI .
ÚVOD
Tato práce vznikla na základě toho, že jsem narazil na zajímavou informaci, která mě po jejím prostudování a vyhodnocení rozzlobila. Jde vlastně o starou věc, ale má své živé výstupy i v dnešní době. Rozhodl jsem se tedy, že se pokusím tuto informaci vyhodnotit a zpracovat podle východisek dnešního stavu poznání historie. Zároveň mi to umožnilo pokusit se projít velkou část našich dějin. Výsledek je pro mě velmi příjemný – utvrdil mě v mém vidění našich dějin. Víte dobře, že naše začlenění do Rakousko- uherské monarchie nepovažuji za žádnou katastrofu a naopak tvrdím a vždy tvrdit budu, že naše existence v jejím národnostním, geografickém, mocenském a prostě lidském formátu byla jednou z nejúspěšnějších částí naší historie.
Nešlo mi prioritně o obhajobu tohoto mého pohledu na tuto záležitost. Pokusil jsem se na základě jednoho provokativního závěru západoevropských intelektuálů z první poloviny minulého století, projít naši historii od roku 1526 po rok 1683, a na základě rozpletení celého pletence navzájem souvisejících událostí a vojenských střetů dokázat, jak hluboce se tito lidé ve své zaujatosti vlastní velikostí a nadutostí uvedli v omyl. Jak moc se mi to podařilo nebo jestli jsem selhal, budete moci posoudit sami.
Kapitola první: Neznalost, namyšlenost nebo zlobná potřeba ublížit?
Někdy v polovině třicátých let dvacátého století došlo mezi intelektuály západní Evropy k dlouhé diskusi, která mimo jiné měla přinést jakési vymezení rozsahu západní kultury a tím vyznačit kdo, nebo či spíše který národ přísluší k její duchovní sféře. Do diskuse se zapojil ledaskdo. Například Gilbert Keith Chesterton, anglický spisovatel, literární a společenský kritik a diskutér, historik, křesťanský myslitel a zastánce katolicismu, nebo Henri Massis, což byl francouzský esejista, publicista, literární kritik, literární historik, intelektuál spjatý s katolickou pravicí, vlastenec a roajalista. Ten druhý citovaný se proslavil hlavně svojí knihou "Obrana západu".
V této diskusi se objevila myšlenka, která i po těch letech která uběhla, zní velmi zajímavě. Jde o to, že do západního světa by měly být počítány pouze ty národy, které se přímo účastnily křížových výprav. Tato myšlenka vychází z přesvědčení, že právě účast na kruciátách pomohla zastavit šíření orientálních vlivů do západní části Evropy, posilovala vnitřní i mezinárodní solidaritu a formovala vývoj těchto národů.
Takže jen národ, který se účastnil křížových výprav je plnohodnotným prvkem západní kulturní pospolitosti a národ, který se jich neúčastnil zde nemá právo autochtonnosti, tedy pokud zde i je geograficky, nevyskytuje se v místě svého kulturního původu. Je zde vetřelcem a přivandrovalcem. Po tolika letech se mi nepodařilo zjistit, zda sem byly počítány jen kruciáty směřující k osvobození Svatého hrobu, nebo všechny, které kdy vyhlásil kdokoliv a směřovaly směrem na východ.
Tato myšlenka – dnes by se řeklo krajně diskriminační, ale kupodivu v určitých kruzích stále uznávaná, by vedla k tomu, že pokud by byla uznána jako relevantní, tak by západoevropanství vymezila jen na Francouze, Angličany, Italy, Španěly, Portugalce a možná i Holanďany. Němci, kteří se kruciát masivně účastnili byli ale vyřazeni s důvodů okolností spojených s Velkou válkou a národy dále na východ - tedy náš národ, Poláci, Uhři a další, už bychom měly být považováni za rušivý orientální vliv. Přitom naše vojenské oddíly i vysoká šlechta se kruciát aktivně účastnily.
Celé tato diskuse tedy vedla k tomu, že bylo západoevropanství koncipováno jako výlučný klub, kam každý nesmí. Historie nás ale vede jinam. Kruciáty byly války útočné, byly to vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib. Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
Proti muslimům bylo postupně vyhlášeno 9 kruciát, které se ale často zvrhly ve vraždění Židů všude tam, kam se křižáci dostali, k vyvracení křesťanských zemí a nakonec se zdálo, že Svatý hrob je jen záminka pro kořistnickou válečnou výpravu. Dobytí křesťanského města Zadar za čtvrté kruciáty v listopadu roku 1202 a jeho vyvraždění, znásilnění a vyloupení, bylo jen předzvěstí toho, co čeká Konstantinopol. Křižáci na toto město zaútočili a 12. dubna 1204 se jim podařilo byzantskou obranu zlomit a vniknout do města. Následovalo třídenní drancování a vraždění obyvatelstva. Historické studie se nakonec shodly na 70 000 zavražděných křesťanů. Tímto masakrem celá křížová výprav skončila, aniž by jediný křižák vstoupil na muslimské území. Zdůvodnění se našlo – pravoslavný křesťan je vlastně odpadlík od pravé víry a tedy je horší než muslim.
Mezi křižáky se přidali i severské národy, které v ruku v ruce s Němci šířili víru mezi pohany v severovýchodní Evropě. Tedy ve Finsku, v Pomořansku a v Polabí. A nakonec kruciáty proti kacířům vedli k vyvraždění několika set tisíc katarských křesťanů na jihu Francie a měli vést ke katolizaci Českého prostředí v době husitské revolty.
Proti pohanům bylo vedeno celkem 5 kruciát opět spojených s brutalitou a loupežením.
Proti kacířům včetně 4 kruciát proti husitům bylo vedeno 6 tažení.
Když se na tento krátký přehled podíváme, tak by člověk řekl, že pokud toto kořistění a vraždění zahalené náboženských zanícením a fanatismem má být znakem západoevropanství, bylo by lepší se k této kultuře raději ani nehlásit. Jde totiž o to, že pohyb muslimské víry tyto výpravy při jejím směřování do nitra Evropy nejen že nezpomalily, ale vyvolávali nenávist a touhu po odplatě u muslimů a pomohly růstu náboženských rozepří mezi křesťany.
Pro zastavení muslimské víry měly rozhodující vliv tři důležité události nebo soubory událostí:
Primo - To první důležité se pravděpodobně odehrálo mezi 10. a 25. říjnem roku 732 u francouzského města Poitiers. O přesné datum se dodnes vedou mezi historiky spory. Situace byla více než vážná. To ukáže krátký pohled několik let dozadu.
V noci na 28. dubna roku 711 překročili muslimští Maurové a Berbeři pod vedením Tárika ibn Zijád moře a vylodili se u Gibraltaru. Odtud pochází jeho název - Džebel el Tárik – tedy Tárikova skála a porazili vizigótského krále Rodericha v bitvě u Guadalete , což se stalo v červenci roku 711.
Dne 11. listopadu 711 vstoupili do Toleda. I další jejich postup byl bleskový, a tak do roku 720 ovládli většinu Pyrenejského poloostrova, aby zde zůstali více jak sedm set let - reconquista skončila až v roce 1492, kdy 2. ledna tohoto roku vstoupili katoličtí králové do komplexu paláců a pevností maurských panovníků Granady, Alhambry.
Maurové postupně upevňovali ve Španělsku svou moc. V roce 732 umajjovský emír Abd ar-Rahmán překročil s armádou Pyreneje s cílem ovládnout Franckou říši. U města Poitiers se mu postavil do cesty majordomus vládnoucího rodu Merovejců Karel Martel zvaný "kladivo křesťanství". Rozpoutala se bitva, ve které se podařilo Frankům Maury porazit a zamezit tak muslimské invazi do Evropy ze západu.
Zde je výjev z bitvy u Poitires v roce 732. Ve středu výjevu je zobrazen Karel Martel – "Kladivo křesťansví"
Secundo - dvojitá obrana ostrovů Malta a Rhodos před obsazením muslimskými armádami, kdy tyto ostrovy znemožňovaly bezprostřední působení muslimských sil přes Středozemní moře na jih Evropy. My se podíváme na bitvy o ostrov Rhodos.
První bitva o ostrov Rhodos:
Dne 23. května 1480 se před ostrovem Rhodos objevila turecká flotila čítající více než 50 lodí s 15 000 muži na palubě. Aniž by se jí kdokoliv postavil do cesty, vylodili invazní jednotky. Turci nenechali nic náhodě a tak si již dávno před vlastní invazí pořídili přesné plány obrany pevnosti. Díky znalosti poměru sil a pevnostních opevnění, byli přesvědčeni, že vlastní obléhání nebude trvat déle než dva měsíce. Den po vylodění bylo vytvořeno předmostí a na rozkaz Misa paši byly zahájeny obléhací práce. Město bylo obklíčeno, a po ignorované výzvě k odchodu obklíčeného místního obyvatelstva byla zahájena palba, především na pevnůstku Sv. Mikuláše chránící přístupové cesty k ústí Velkého přístavu a to až do začátku června, kdy se obléhatelé rozhodli k podniknutí masivního útoku. Útok byl veden z moře, ale díky špatné organizaci a plánování zkrachoval.
Obrázek ukazuje dnešní podobu pevnůstky svatého Mikuláše, kterou s nesmírnou statečností a vytrvalostí bránili křížoví vojáci proti opakovaným šturmům osmanských válečníků.
Dalším cílem obléhatelů se stala jihovýchodní část města svěřená k obraně anglickým, italským a provensálským rytířům. K útoku došlo dne 7. června 1480 po předcházejícím rozsáhlém ostřelování. Palba způsobilo v opevnění několik průlomů, za kterými se ale obráncům podařilo vybudovat provizorní obranné valy. Díky těmto opatřením byl i tento útok odražen. Po tomto neúspěchu Turci obnovili své pokusy o dobytí pevnosti sv. Mikuláše. Zatímco byla pevnost intenzivně ostřelována, byl postaven pontonový most pro pěchotu, který měl dosahovat z protějšího břehu k hrázi a vlastní pevnosti. V noci 18. června se Turci odhodlali k akci, která byla neúspěšná, neboť pontonový most byl za velkých ztrát na turecké straně zničen řádovým dělostřelectvem. Proti pevnosti sv. Mikuláše bylo vedeno ještě několik dalších neúspěšných útoků. Poté se pozornost obléhatelů zaměřila na jihozápadní část města, kde začali z pevnostního příkopu vršit obléhací rampu. Jejich snahám však učinil přítrž mohutný prak, který díky přesnosti a strmé dráze letu střely, umožňoval obráncům ostřelování rampy. V průběhu dalšího obléhání byly nejtvrdší boje sváděny u jihovýchodního městského opevnění, které bylo za předchozích bojů značně poškozeno. Vše vyvrcholilo koncem června, kdy po odražení útoku vedeného na pobořené hradby v okolí Italské bašty byl obránci proveden úspěšný výpad. Po těchto událostech se Turci 18. srpna 1480 z ostrova stahují.
Druhá bitva o ostrov Rhodos
Počátkem června 1522 sultán vyzval čerstvě jmenovaného velmistra řádu Villiers de l´Isle Adama, aby opustil se svými muži ostrov, nebo se stal jeho vazalem. V opačném případě hrozil válkou. Velmistr, který si již dříve byl vědom vzrůstajícího napětí, okamžitě začal připravovat pevnost k obraně a vyslal posly k evropským dvorům s žádostí o poskytnutí pomoci – marně.
V červnu 1522 se u ostrova shromáždila turecká flotila o síle cca 400 plavidel s údajně 200 000 muži na palubách. Jestli je to reálné nevím. Na Rhodu je očekávalo pouze 600 rytířů a 5000 vojáků. Město bylo obklíčeno a jeho přístavy byly z moře blokovány. 28. června 1522 se k obléhatelům připojil sám sultán Sulejman II. Po jeho příjezdu začalo ostřelování pevnosti, které bez větších úspěchů trvalo až do konce července. Regulérní obléhací práce byly zahájeny až 28. července. Turečtí sapéři a minéři začali v prostoru aragonské věže sypat valy aby dostali vlastní dělostřelectvo nad úroveň dělostřelectva obránců a současně začali hloubit podkopy.
Jakmile to rytíři zjistili, zapojili do boje Gabriela Tadiniho, jednoho z největších odborníků na minérské práce té doby, který okamžitě začal s vyhledáváním nepřátelských chodeb a jejich likvidaci pomocí vlastních podzemních prací. Mezitím byl ostřelován úsek německých rytířů a pevnůstka sv. Mikuláše. Když nezaznamenaly žádné větší úspěchy zde, soustředily se turecké baterie na úsek anglický, kde se jim po několikatýdenním ostřelování podařilo hradby poškodit.
Před druhým obléháním ostrova byly výrazně vylepšeny fortifikační prvky. Zde je ukázka jak těžce byly opevněny některé brány v opevněních.
Situace se pak stala kritickou, když se 4. září během bojů probíhajících v podzemních chodbách Turkům podařilo odpálit nálož právě v tomto těžce zkoušeném úseku. Výbuchem tak vznikla asi 11 metrová průrva v hradbě, které Turci okamžitě využili k obsazení dělostřelecké bašty. Během následujícího boje se Turky podařilo vytlačit.
Dne 20. září 1522 podnikli Osmané další mohutný útok, tentokrát na sektory Provence, Anglie, Aragon. Při této akci Turci obsadili část aragonského opevnění, které ovšem v zápětí opět ztratili. Osmanské ztráty při tomto jediném útoku byly odhadovány na 20 000 mužů, oproti 200 křesťanů. Obdobná situace se opakovala 24. září kdy při generálním útoku, aragonský úsek téměř okamžitě padl, ale nakonec byl po téměř šestihodinovém boji znovu získán - turecké ztráty se údajně vyšplhaly k 15 000 oproti několika stům na straně obránců. V průběhu října proniklo do přístavu několik lodí s posilami, které tvořilo několik desítek mužů. Posily se dostavovaly i začátkem listopadu, kdy byly kromě vojáků dovezeny i zásoby potravin a střelného prachu. Z toho lze usuzovat, že turecká námořní blokáda za mnoho nestála.
Dne 30. listopadu 1522 byl podniknut poslední generální útok. I ten byl však za vysokých ztrát odražen. Poté se vedly již jen lokální bitvy a boje v podzemí. Většina opevnění v jihovýchodní části města, byla silně poškozena. Na mnoha místech zely v hradbách tak široké průrvy, že jimi mohl projet i „jezdec na koni“. Obležení již několik měsíců pociťovali nedostatek potravin, střelného prachu a stavebního materiálu na opravy. Vůle k boji začala polevovat, a když se v průběhu prosince dostavilo několik tureckých vyjednavačů byl Velmistr řádu donucen jednat o podmínkách čestné kapitulace města. Pevnost kapitulovala 24. prosince 1522. Celkové ztráty obránců činily cca 420 rytířů a 3500 vojáků. Ztráty Turků přesáhly hranici 60 000 padlých.
10. ledna 1523 opustili křesťanští bojovníci s poctami Rhodos - posledních 180 rytířů a 1500 vojáků. Stalo se tak po téměř 220 letech jejich zdejšího působení. Sulejman II. jim mimo jiné dovolil, aby si odvezli i svůj archiv a relikvie. Dokonce učinil nabídku, že poskytne vlastní lodě, pokud rytířům nebudou stačit jejich. Nebránil ani místním obyvatelům, kteří je chtěli následovat.
Tertio - tím hlavním souborem událostí jsou však několik staletí trvající války mezi Rakousko-uherskou monarchií v jakékoliv historické podobě a tureckou říší. To by bylo na knihu a navíc se několika zásadních momentů v této nekonečné válce v dalším textu nejenom dotkneme.
Přitom druhé dva momenty byly válečné konflikty, které zajišťovaly přímou obranu jihovýchodní a střední Evropy před muslimskou okupací, poislámštěním a tím, že tyto boje vybojovaly národy střední Evropy, se ta vyzdvihovaná Evropa západní do ohrožení vůbec nedostala. Naopak - několikrát se západoevropské země přímo postavily na stranu tureckých vládců proti státům, které v boji kříže proti půlměsíci přinášeli nezměrné lidské a materiální oběti. A na tomto dlouhém boji měl velký podíl i náš národ.
Je zřejmé, že již za vlády posledního Lucemburka, krále Zikmunda na našem trůně se naše země přímo podílela materiálně i vojensky na bojích s tureckými silami. Jako také uherský panovník Zikmund bojuje s Benátkami o dalmatské pobřeží a brání expanzi osmanských Turků na Balkáně. V roce 1396 dne 28. září, je jím zorganizovaná křížová výprava u Nikopole Turky poražena. Turecký sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi. Tohoto tažení se zcela jistě účastnili i vojáci ze Zemí Koruny České.
I za vlády Zikmundova následovníka, tedy Albrechta II. Rakouského v roce 1439 se byla vedena z našeho území vojenská výprava do Uher kvůli výpravě proti Turkům. Účastnily se jí námezdné oddíly zaniklých husitských a bratřických vojsk.
Ladislav Pohrobek, který zemřel 23. listopadu 1457 v Praze byl první král český z rodu Habsburků. A to od roku 1453. I za jeho vlády se české vojenské formace podíleli na boji proti tureckému nebezpečí. Ladislavovou smrtí bohužel skončil také první pokus v dějinách střední Evropy vytvořit mohutné podunajské soustátí, jenž inicioval Ladislavův děda Zikmund Lucemburský. Toto soustátí, které mělo ustavit hráz pronikání Turků do nitra Evropy, bylo odsouzeno k zániku právě okamžiku, kdy bylo kolektivní obrany nejvíce zapotřebí, krátce poté, co Turci dobyli Cařihrad.
Jiří z Kunštátu a Poděbrad byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do roku 1471 českým králem. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií. Vedl několik válek, ta nejvážnější byla válka s jeho protivníkem Matyášem Korvínem. Na nasledujícím obrázku vidíme portrét toho panovníka jehož vize a plány předběhly dobu o několik set let.
Král Jiří po celou dobu své vlády předvídal, že dojde ke střetu s papežem a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu inspiroval krále již během května téhož roku k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace někdy zvaná podle nosného dokumentu jako „Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“ křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem - „obecným konsistoriem“.
Protože ale zároveň viděl, že tureckého útoku na střední Evropu neustále roste ve svých plánech počítal i s touto skutečností. Podle jeho mínění a plánu se Evropa měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoci. A v tom byl kámen úrazu.
Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících 2 let opakovaně navštívil mnoho zemí v Evropě. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže. Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi. Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo, určené zvlášť pro Francii v roce 1464, nedokázalo překonat odpor. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství. Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc.
Přesto ale s klidem daným znalostí a pravdivosti fakt, můžeme tvrdit, že právě český šlechtic a zvolený český král ukázal možnou cestu, jak zastavit půlměsíc na jeho tažení Evropou. A nejvíce sabotérství předvedly ty glorifikované západoevropské země.
Ale s tím, jak se vlády v Zemích Koruny české ujali napřed Vladislav Jagellonský, pocházející z Polska a původem z litevského velkoknížecího rodu Jagellonců a byl roku 1471 korunován králem českým jako Vladislav II. a králem uherským v roce 1490 a poté jeho syn Ludvík Jagellonský, se naše země dostaly do první linie v bojích s tureckými armádami. Zdá se mi tedy, že náš národ, který se už v této době angažoval jak na poli bitevním tak i diplomatickém v zastavení postupu islámu do křesťanské Evropy je více západoevropský, než kterýkoliv jiný na západ od nás a to samé platí i pro Poláky a Uhry.
Zde bych ukončil první kapitolu a přeneseme se o bezmála sto let dopředu a podíváme se na další úchvatné kapitoly naší historie, které nám nakonec umožní představení jednoho z Čechů, který má nezastupitelný podíl na zastavení islámské expanze do střední a západní Evropy.
Jen teď nevím co si počít s Bílou horou, když jsi jí tady tak hezky zmáknul ... 
