Johan píše:
ad. C.C.:
1)Ano-politika R-U byla pragmatická (od jeho pádu je nám tento požitek jaksi odepřen Evil or Very Mad ). Ale Češi Balkán prostě uměli a dělali i neslovanské národy a v podstatě i celou Osmanskou říši.
2)Vaše 2.poznámka je mnohem pozoruhodnější. Ponechme stranou to, že R-U žádnou pangermanisační politiku nedělalo. A i to, že jeho agresivita prostě jen odpovídala velmoci prosazující své zájmy ve sféře vlivu. Ale zajímalo tohle průměrného Čecha.
Když vezmeme v potaz např.dobové písničky o Jelačičovi, tak zřejmě více, než by se na 1.pohled mohlo zdát. Faktem ovšem je, že exaktní odpověď zjistíme, dle všeho dnes už jen více než obtížně.
3)A 2.otázka: Mělo ho to zajímat? Jistěže ano. Minimálně vzhledem k objemům obchodních aktivit R-U (a potažmo našich firem) v téhle oblasti.
1)Není odepřen, dnes máme EU a čeští úředníci mají bránu, nejen na Balkán, otevřenou.
2)Žádné stranou, postoj vedoucích politických špiček Rakouska po roce 1867 je samozřejmě pangermanismem silně ovlivněn a je tím směřována i politika. Skvělí tah Bismarckovi politiky, jak si k sobě názorově připoutat české a rakouské Němce.
K otázce jestli to zajímalo průměrného Čecha, samozřejmě dle toho jak se ho to týkalo a samozřejmě k vedení obdobných hospodských řečí, jako se vedou dnes o Afgánistánu atd.
3)Které se samozřejmě zhroutili s vypuknutím války. Stejně jako dnes nesvědčí obchodům s Ruskem politické výpady, nedej bože někdy v budoucnu přímo válečné (fikce).
Johan píše:
ad. Zemkat:
a)Trochu jsme si nerozuměli. Ve svém 1.vstupu na téma svobody jsem reagoval na otázku po svobodě národa (resp. státu?). Jde-li o osobní svobodu, pak si také myslím, že pro osobu hlásící se k české národnosti byly podmínky zhruba srovnatelné.
b)A jde-li o ta jatka ... ? Aniž bych chtěl snižovat vinu R-U na rozpoutání 1.sv.v.,dovolím si konstatovat, že jeho důvody byly rámcově (tohle slovo je důležité) legitimní. Stačí si představit co by následovalo dnes, kdyby nějaký islamistický pomatenec, řekněme ze Somálska, picnul presidenta USA.
c)Ale hlavně-ČSR vytýkám opak. Buď se předpokládalo, při její výstavbě, že už žádné války nebudou. O tom se tehdy sice hojně kecalo, ale již období 1918-1920 jasně vypovídalo o nesmyslnosti takového soudu a (pominu-li Německo) sama existence SSSR činila podobná prohlášení hloupými (byť populárními). Pakliže na to naše politická representace spoléhala, jednalo se o její fatální selhání.
d)Pakliže spoléhala na jakési samovolné ustanovení se spojených států Středoevropských, o kterém tak rád filosofoval, TGM, pak šlo o nepochybnou hloupost od samého prvopočátku a tedy opět fatální selhání. Jinými slovy-bezpečnostní základy naší politiky stály na vodě. A ve chvíli, kdy měl (dle mého soudu) stát povinnost své muže na jatka polí válečných vyvést, tak tak neučinil.
e)Ztráty byly rovněž krvavé (k 500 000) a zároveň vystavil hrozbě uplného vyhlazení 2/3 populace země. Ale tím se dostáváme k jinému tématu a zřejmě by nebylo dobré tady rozvyjet tuhle diskusi.
f)Leč, při odlišném mezinárodním postavení a srovnatelných osobních svobodách, přinášelo R-U něco jiného. A to hospodářsko-politickou stabilitu, o které si státy nástupnického systému nemohou nechat ani zdát.
a)Přibližně stejně, tak jako pro německé obyvatel ČSR.
b)Rámcově je i tak přehnané slovo. Ultimátum Srbsku, časová lhůta a věci s tím spojené, více než jasně hovoří, že atentát byl jen záminka k válce se Srbskem, což samozřejmě mělo odstranit vliv nepohodlného soupeře na Balkáně. Jestliže chceš obhajovat tuto praxi, tak máš myslím v historii dostatek příkladů, než aby ses musel uchylovat k fiktivním scénářům.
c)Tomu měla zabránit SN, aneb snaha Wilsona a kol. skončit s velmocenskou politikou, tím skončit s tajnou diplomatickou činností, otevřít diplomacii a začít s takzvanou politikou kolektivní bezpečnosti. Na evropském kontinentu znamenal definitivní návrat k velmocenské politice až "pakt čtyř" z podnětu Itálie.
Jinak ČSR se samozřejmě neopírala o SN, kde držela velmi často důležité pozice. Samozřejmě tu byla "Malá dohoda", Francie a když definitivně selhalo sblížení s Polskem, tak SSSR.
d)No hloupost to nebyla, už jen z toho důvodu, že se to opětovně dostalo na pořad dne, během první pol. 2. s.v., teď již samozřejmě s mnohem větší politickou angažovaností Poláků a Británie. Dá se říci, že ještě v roce 1941 byla reálná představa poválečné Polsko-Československé federace, což, ale zkrachovalo na přístupu SSSR.
e)K ztrátám; srovnání s Polskem 1/5 obyvatelstva nepřežila 2. s.v., 1/25 obyvatelstva ČSR nepřežila 2.s.v.
f)Politickou stabilitu to rozhodně nepřinášelo, jen v 19. století byla dvakrát reálná šance na rozpad mocnářství, to mi moc stabilní nepříjde. A když už mluvíme o hospodářské stabilitě, tak zkus srovnat poválečnou situaci nástupnických států a situaci Rakouska po napoleonských válkách a to bylo na straně vítězů.