Námořní boje na Jaderském moři v roce 1866
Válka, v niž se utkalo Rakousko s Pruskem o prvenství v zemích takzvaného Německého spolku, je v naší literatuře poměrně dobře popsána a zájemce o tento konflikt si může vybírat z množství publikací podrobně popisujících nejenom příčiny ale i průběh bojů včetně slavné bitvy u Hradce Králové (Sadové) vybojované 3. července roku 1866, která skončila vítězstvím pruských vojsk, což rozhodlo celou válku. Podstatně hůře jsou již u nás zpracované události na jižní frontě kde Rakušané úspěšně bojovali s Itálií a v bitvě u Custozzy (24. června 1866) jí zasadili těžkou porážku. Součástí tohoto zápolení byly i boje rakouské a italské flotily odehrávající se na Jaderském moři, které v naší oficiálně vydané literatuře ještě odpovídajícím způsoben zpracované nejsou, třebaže alespoň základní informace o slavné bitvě u ostrova Lissa již český čtenář k dispozici má.
Poměr sil obou stran
Námořních bojů vedených v této válce se neúčastnily pouze flotily Itálie a Rakouska, ale i postupně sílící pruské námořnictvo, které se angažovalo v Severním moři jak proti Rakušany spravovanému Holštýnsku, tak na rakouské straně bojujícímu Hannoversku, ovšem nasazení pruského námořnictva bylo pouze epizodní, jelikož Rakušané neměli na Severním moři žádné válečné lodě a Hannoversko bylo z boje záhy vyřazeno. Proto se námořní fáze této války omezila na Jaderské moře a Prusové do nich nijak nezasahovali. Italské námořní síly
Italské královské námořnictvo (Regina Marina Italiana), vzniklo v březnu 1861 sloučením válečných loďstev Sardinie, Neapolska a Toskánska. Podíl těchto původně samostatných flotil na nově utvářeném loďstvu byl dosti nerovnoměrný, protože Toskánsko provozovalo pouze několik menších plavidel, zatímco Sardinie a Neapolsko se mohly pyšnit poměrně početným námořnictvem. Z toho pramenila dlouholeté rivalita neapolských a sardinských důstojníků, jež v žádném případě nezmizela ani po vzniku jednotného loďstva, a tyto dvě frakce byly i díky italskému naturelu, často doslova na kordy, což samozřejmě negativně ovlivnilo bojeschopnost zdejšího námořnictva. Nově ustanovené Italské království začalo brzy po svém vzniku budovat mohutné válečné loďstvo, do jehož výstavby v prvních pěti letech existence investovalo 300 milionů lir, takže se rychle vyšvihlo do pozice přední námořní velmoci. Důvod tohoto nákladného zbrojení spočíval ve skutečnosti, že významná území s převahou italsky mluvícího obyvatelstva, stále ještě zůstávala součástí Rakouského císařství, takže Italové cítili potřebu vybudovat silné loďstvo, které by bylo schopné porazit rakouskou flotilu a vybojovat nadvládu nad Jaderským mořem. V 60. letech 19. století již bylo zřejmé, že éra dřevěných válečných lodí se nezadržitelně chýlí ke konci a budoucnost bude náležet pancířem chráněným plavidlům. Proto i Italové začali budovat jádro svého loďstva složeného z pancéřových jednotek.
Nejmodernější bylo v Británii vyrobené pozoruhodné plavidlo AFFONDATORE, vyznačující se nízkým trupem a mohutným sedm metrů dlouhým klounem, který se měl stát jeho nejmocnější zbraní (což se nakonec nepotvrdilo). Jeho výtlak dosahoval 4500 tun a ve výzbroji byla (kromě mnoha malokaliberních zbraní) dvě Armstrongova děla ráže 228, která byla umístěná v otočných věžích, jež jim umožňovaly široký palebný odměr. Boční pancíře dosahovaly tloušťky 127 mm a stejná byla i ochrana dělových věží; pancéřová palubě byla silná 50 mm. Rychlost dosahovala velice slušných 12 uzlů a v Itálii panovalo ničím nepodložené přesvědčení, že tento „klounovec“ je schopen sám rozhodnout bitvu s Rakušany.
Affondatore
Dalšími silnými obrněnci byla čtyři plavidla REGINA MARIA PIA, ANCONA, SAN MARTINO a CASTEL FIDARDO, které zhotovily francouzské loděnice. Jednalo se o lodě s výtlakem asi 4200 tun, které dosahovaly rychlosti 12 uzlů. Nesly výzbroj složenou ze 4 děl ráže 203 mm a 22 kalibru 164 mm. Pancéřový pás dosahoval tloušťky 120 mm. O něco větší byly pancéřové fregaty RÉ D´ITALIA a RÉ DI PORTOGALLO pocházející ze Spojených států, za něž Italové zaplatili celkem 650 000 liber šterlinků. Výtlak dosahoval 5600 tun a jejich výzbroj byla velmi silná. U první lodě sestávala z šestice kanonů ráže 203 mm a 32 ráže 164 mm, zatímco ostatní nesla jedno 254 mm dělo a 26 děl kalibru 164 mm. Slabinou byla rychlost dosahující pouze něco přes 10 uzlů. Pancéřová ochrana se nijak nelišila od předchozí třídy.
Prvními pancéřovou jednotkou postavenou v domácí loděnicích se stala PRINCIPE DI CARIGNANO. Její výtlak činil přibližně 3600 tun a pancíř chránící boky byl silný 120 mm. Výzbroj sestávala z deseti děl ráže 203 mm a 12 kalibru 164 mm.
Nejstaršími italskými pancéřovými fregatami byly ve Francii realizované jednotky TERRIBILE a FORMIDABILE o výtlaku pouze asi 2700 tun. Vyzbrojené byly čtyřmi děly ráže 203 mm, jež doplňovalo šestnáct 164 mm kanónů. Boční pancíře byly tentokráte silné pouze 110 mm a rychlost činila obvyklých 10 uzlů.
Kromě kapitálních obrněnců mělo italské námořnictvo ve stavu ještě dva pancéřové dělové čluny. Zhotovily je ve Francii a jejich výtlak dosahoval asi 2000 tun. Jmenovaly se VARESE a PELESTRO a vyzbroj sestávala z čtveřice děl ráže 200 mm a jednoho kalibru 164 mm. Rychlost činila nedostatečných osm uzlů a boční pancéřování dosahovalo síly 120 mm.
Dále se italské loďstvo skládalo z mnoha dřevěných fregat a korvet a v námořním boji bylo také možné využít větší množství dělových člunů a počítalo se i s nasazením civilních parníků, které měly sloužit jako transportní a pomocná plavidla.
Nemocniční loď Waschington
Italské loďstvo mělo k dispozici mnoho válečných přístavů, ale pro boj s Rakušany mohlo využít pouze základny v Tarentu, Brindisi a Anconě. V předvečer vypuknutí války kotvilo jádro italského námořnictva v Tarentu odkud se později přesunulo do Ancony.
Po mobilizaci čítalo italské námořnictvo 26 866 mužů a n papíře působilo impozantním dojmem, ovšem ve skutečnosti trpěla Regima Marina celou řadou nedostatků, které snižovaly její bojeschopnost. Mnoho pancéřových jednotek nebylo právě nejlepší konstrukce, ale to bylo tehdy vcelku běžné, neboť obrněné lodě se stavěly pouze několik let a jejich stavitelé teprve sbírali potřebné zkušenosti. Mnoho kapitálních jednotek ještě nebylo přezbrojeno moderními děly s drážkovanou hlavní a dostaly je až v průběhu války. Závažným problémem se stala skutečnost, že nejmodernější obrněnec AFFONDATORE v době vypuknutí války teprve spěšně odplouval z Británie a dokončován byl teprve během plavby, tudíž rozhodně nebyl plně bojeschopný.
Samostatnou kapitolu představuje i kvalita velitelského sboru. O přetrvávající rivalitě bývalých sardinských a neapolských důstojníků, již byla řeč a k tomuto problému je nutno přičíst i dosti špatné vztahy některých kapitánů a admirálů k vrchnímu veliteli, který u nich nevzbuzoval patřičnou autoritu a tato nedůvěra byla ještě prohloubena v prvním období války. Každá znesvářená frakce navíc používala vlastní dialekt italštiny, takže si mnohdy úplně nerozuměly (či snad ani rozumět nechtěly). Nelze přehlížet ani skutečnost, že vysocí představitelé italského námořnictva prožili prakticky celou služební kariéru v řadách regionálních loďstev a prakticky přes noc byli postaveni do čela silného námořnictva sjednocené Itálie, což nebylo jednoduché, byť nepopiratelnou výhodu představoval fakt, že mnozí důstojníci začínali svoji kariéru v rakouském námořnictvu, takže dobře znali svého budoucího protivníka.
Admirál Persano
V čele italských námořních sil stál viceadmirál Carlo conte Pellion di Persano (narozen roku 1806), jenž v mládí vstoupil do řad sardinského námořnictva, kde jej čekala rychlá kariéra. Během služby v tomto námořnictvu posbíral poměrně dost válečných zkušeností, neboť se aktivně účastnil nejenom války proti Rakousku probíhající v letech 1848 až 1849 kdy se účastnil bojů před Benátkami, ale i krymské války z let 1853 až 1856, kde řídil ostřelování Oděssy, a čerstvé zkušenosti nasbíral i z bojů za sjednocení Itálie. Proto asi nikoho nepřekvapilo jeho jmenování velitelem italského námořnictva, které se chystalo na další válku s nenáviděným Rakouskem. Dalšími důstojníky v admirálské hodnosti byli viceadmirál Giovanni Batista Albini (narozen 1812) a kontraadmirál Giuseppe (Giovanni?) Vacca (narozen roku 1810).
Ovšem přes všechny problémy bylo italské válečné loďstvo mnohem silnější nežli jeho protivník a italská veřejnost od něj právem očekávala aktivní vedení válečných operací. Z těchto důvodů byly italské plány vyloženě ofenzivní a předpokládaly naprosté přerušení nepřátelského námořního obchodu a zablokování protivníkova loďstva na jeho základnách, což mělo být umožněno díky zabrání vhodného ostrova ležícího podél dalmatského pobřeží, kde měla být vybudována provizorní základna. Až by těchto cílů bylo dosaženo měla být svedená rozhodující bitva a získána nadvláda nad Jaderským mořem.
Rakouské námořní síly
Rakouské válečné loďstvo (Kriegsmarine) se v padesátých letech 19. století začalo postupně modernizovat, o což se zasloužili zejména dánský admirál Hans Birch Dahlerup a arcivévoda Ferdinand Maxmilián. První se zasadil o vybudování nové námořní báze v Pule a zavedl mezi důstojníky jako úřední jazyk němčinu, s čímž souviselo i „poněmčení" jmen některých lodí. Na jeho úsilí navázal arcivévoda Maxmilián, takže v předvečer války se rakouské loďstvo stalo bojeschopnou silou provozující sedm obrněných jednotek. Nejstaršími byly pancéřové fregaty DRACHE a SALAMANDER o výtlaku pouhých 3000 tun. Dosahovaly nízké rychlosti asi devíti uzlů a jejich boční pancíře měly tloušťku 115 mm; výzbroj tvořilo celkem 26 děl. Mezi obrněnce patřila i plavidla KAISER MAXIMILIAN, PRINZ EUGEN a JUAN DE AUSTRIA dosahující výtlaku 3500 tun a rychlosti jedenácti uzlů. Jejich pancíře měly sílu 117 mm a výzbroj sestávala z třiceti děl. Ovšem JUAN DE AUSTRIA postrádal část pancířů, které musely provizorně nahradit silné dřevěné desky.
Juan de Austria
Nejnovějšími rakouskými pancéřovými fregatami byly ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN a HABSBURK, které se v době vypuknutí války teprve urychleně dokončovaly. Jednalo se o podstatně větší plavidla dosahující výtlaku přes 5000 tun a stejné rychlosti jako předchozí jednotky. I jejich ochrana byla posílena a boční pás dosahoval síly od 90 do 128 mm. Ovšem výzbroj byla naprosto nedostatečná a skládala se z pouhých 22 děl, jelikož jí měla původně dodat zbrojovka Krupp, ale pruská vláda po vypuknutí nepřátelství všechna děla z pochopitelných důvodů zabavila, třebaže Rakušané je už řádně zaplatili.
Kromě těchto obrněnců tvořily rakouskou flotilu řadová loď KAISER (91 děl); fregaty SCHWARZENBERG, RADETZKY, NOVARA, BELLONA, ADRIA a DONAU; trojice korvet DONDOLO, ERZHERZOG FRIEDRICH a CAROLINA.
Pod rakouskou vlajkou se samozřejmě plavilo ještě větší množství dělových člunů a nejrůznějších pomocných a průzkumných plavidel, které je zbytečné jmenovitě uvádět.
Válečné loďstvo mělo k disposici velké základny v Benátkách a Pule, k nimž se nutné připočítat i menší válečné přístavy rozmístěné podél pobřeží Dalmácie a na několika přilehlých ostrovech, mezi nimiž zaujímal zvláštní ostrov Lissa, na nějž narychlo dovezli 5000 tun uhlí.
Rakouské loďstvo v Pule
I rakouské námořnictvo alespoň nominálně představovalo slušnou sílu, třebaže i je sužovaly četné nedostatky. Některé pancéřové lodě byly špatné konstrukce a ty nejmodernější zase nedostaly plánovanou výzbroj; fregatu NOVARA poškodil silný požár, takže byla v opravě a mnohá starší plavidla se nacházela v rezervě a musela být teprve narychlo uvedena do činné služby. Alarmující byl zejména technický stav rakouských plavidel, neboť technické zabezpečení lodí a výcvik osádek zůstávali na nízké úrovni. O neutěšeném stavu válečných plavidel zanechal svědectví tehdejší kadet Rottauscher, který takto popisuje stav z roku 1864, kdy vypukla válka s Dánskem: „V arzenálu, v němž roste doslova tráva, se najednou objevují dávno odstrojené lodě porostlé mušlemi a dávají se do bojeschopného stavu. To všechno navíc provázejí četné havárie. Narychlo posháněné mužstvo mezitím pózuje u děl, které chrání před zkázou pouze jednoduchost konstrukce“. Bohužel ani po válce s Dánskem se mnoho nezměnilo a rakouská flotila byla i o dva roky později stále v dosti tristním technickém stavu.
Další nevýhodou byla zkutečnost, že lodní mužstvo nebylo většinou řádně vycvičeno (neplatilo to o důstojnickém sboru) a více než 20 % početního stavu tvořili Benátčané a obyvatelé Dalmácie, kteří byli považováni za nespolehlivé. Proto se objevily snahy 800 příslušníků těchto národností po vypuknutí války propustit, což ovšem velící admirál odmítal učinit, neboť za tyto zkušené specialisty prostě neměl adekvátní náhradu, takže všichni zůstali na svých místech a během války s nimi nebyly potíže, jichž se Rakušané tolik obávali, což pravděpodobně souviselo s osobností velícího admirála, který vlastním nadšením a osobním příkladem dokázal strhnout většinu svých podřízených bez ohledu na jejich národnost. Po mobilizaci sloužilo pod rakouskou vlajkou 14 721 příslušníků námořnictva Jeho Veličenstva Františka Josefa I.
Admirál Tegetthoff
Velitelem rakouského válečného loďstva se 8. května 1866 stal kontraadmirál Wilhelm Freiherr von Tegetthoff (narozen roku 1827), jemuž v té době bylo teprve 38 let a měl za sebou vskutku raketovou kariéru, ze které stojí za zmínku zejména bitva u Helgolandu svedená roku 1864, kde velel rakousko-pruské eskadře, jež se tu střetla s dánským loďstvem. Svým jmenováním do čela válečného loďstva sice přeskočil celkem šest služebně starších admirálů, ale nikdo si na tuto skutečnost nestěžoval, jelikož nově jmenovanému veliteli nebylo co závidět.
Ovšem novopečený velitel se obrovských problémů nezalekl a energicky se pustil do práce. Nařídil urychlit opravy starších a dostavbu nových jednotek, ba neváhal využít i vyřazená plavidla, která čekala na rozebrání, a nejnovější pancéřové fregaty, pro něž Prusové nedodali děla, nechal vyzbrojit alespoň starými kanony s hladkou hlavní, a aby povzbudil bojovou morálku zvolil si za vlajkovou loď „nedozbrojený" ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN. Také se intenzivně věnoval výcviku posádek a celá flotila až do vypuknutí války neustále prováděla cvičné plavby a trénovala klounové útoky a lodní dělostřelbu. Podle jeho představ nebylo možné silnějšího a lépe vyzbrojeného nepřítele porazit jiným způsobem, nežli taranováním. Kloun byl zbraní sice archaickou, ale díky zavádění obrněných plavidel vlastně jedinou, která dávala alespoň nějakou naději na potopení těchto moderních pancířem chráněných jednotek.
Anton von Petz
Dalšími významnými postavami rakouské flotily se staly námořní kapitán Anton Freiherr von Petz (narozen roku 1819) a fregatní kapitán Ludwig Eberle. Za zmínku jistě stojí i pozdější velitel Rakousko-Uherského loďstva Maximilian Daublebsky von Sterneck (narozen roku 1829), který v té době velel Tegetthoffově vlajkové lodi.
Rakouské loďstvo tedy bylo početně slabší nežli italské a tomu také odpovídal operační plán, podle něhož se mělo soustředit především na obranu vlastního pobřeží a nevystavovat své jádro zbytečnému riziku, jaké by hrozilo při ofenzivních akcích před nepřátelským pobřežím. Tegetthoffova velitelská pravomoc v případě války byla dosti významným způsobem okleštěna, protože mohl opustit Pulu pouze se souhlasem velitele pozemních sil na italské frontě, jimž velel arcivévoda Albrecht.
Rozpačitý začátek války
Italské království vyhlásilo válku Rakousku 20. června 1866 a Tegetthoff ještě téhož dne vyslal na průzkum kolesové avizo STADIUM, které se přiblížilo k Anconě a poté co zjistilo, že nejvýznamnější nepřátelská námořní základna na Jadranu zeje prázdnotou (italské loďstvo kotvilo zatím v Tarentu), se vrátilo zpět do Puly a informovalo rakouské velení, že nepřítel dosud nemá na Jadranu žádné významnější námořní síly. Na základě této skutečnosti se admirál Tegetthoff rozhodl vyplout na moře a napadnout tento důležitý italský válečný přístav palbou z lodních děl. Ke každé větší akci ovšem potřeboval nejprve získat souhlas vrchního velitele rakouských sil na italské frontě, takže Tegetthoff 23. června telegrafoval arcivévodovi Albrechtovi svůj záměr a netrpělivě čekal na odpověď, která bohužel dorazila až 25. června, jelikož velení armádních sil bylo v té době zaneprázdněno událostmi na pozemní frontě, kde se obě znesvářené armády střetly v bitvě u Custozzy. Arcivévoda Albrecht svůj souhlas nakonec udělil a 26. června vyplula z Puly rakouská flotila složená z pancéřových lodí ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN, KAISER MAXIMILIAN, DRACHE, SALAMANDER, PRINZ EUGEN a JUAN DE AUSTRIA, které doprovázela fregata SCHWARZENBERG a šest menších jednotek. Celé uskupení zamířilo k Anconě kam dorazilo v noci z 26. na 27. června.
Avizo Elisabeth
Kolem čtvrté hodiny ranní spatřily hlídky na italském strážním plavidle ESPLORATORE, avizo ELISABETH a vzápětí i siluety ostatních rakouských lodí. Italové okamžitě zamířili zpět k Anconě, kam v pořádku dopluli třebaže je ostřelovalo několik čelních nepřátelských jednotek. Rakušané očekávali, že nenarazí na žádný odpor ze strany italského loďstva, jelikož zdejší přístav byl ještě před několika dny prázdný, ale brzy ke svému velkému překvapení zjistili, že se tu nalézá prakticky celé protivníkovo válečné námořnictvo, které sem bylo před pouhými dvěma dny přesunuto z Tarentu.
Rakouské lodě se přiblížily na vzdálenost asi pěti kilometrů a překvapený Tegetthoff zvažoval další postup. Mezitím Italové vyhlásili poplach a admirál Persano, který byl z nečekaného připlutí rakouské eskadry zaskočen úplně stejně jako jeho protějšek, musel konstatovat, že se ocitl v dosti ošemetné situaci. Pod parou byla pouze přibližně polovina jeho jednotek, protože mnoho italských lodí, včetně obrněnců, překládalo uhlí a další zásoby, zatímco několik jiných plavidel teprve přecházelo přezbrojením novými děly, což znamenalo, že pouze polovina italské flotily mohla okamžitě vyplout do boje, kdežto zbytek musel zůstat v přístavu.
Admirál Persano bývá často obviňován z váhavosti, či dokonce přímo ze zbabělosti, ale nyní neváhal a vydal všem bojeschopným plavidlům rozkaz vyplout z přístavu a na nepřítele zaútočit. Jeho vlajková loď nebyla pod parou, proto se nechal přelodit na dřevěnou ESPLORATORE, kde vztyčil svoji admirálskou vlajku a ESPLORATORE odvážně vyplula vstříc celé rakouské flotile, aniž by jí následovala jediná italská loď! Pravděpodobně se tu poprvé projevily špatné vztahy mezi Persanem a ostatními admirály, kteří rozkaz k vyplutí velmi dlouho jaksi přehlíželi. Osamocená ESPLORATORE se brzy dostala na dostřel rakouských děl, které na ní zaměřily svou palbu, a Persano se musel z boje urychleně stáhnout. Až kolem sedmé hodiny konečně vypluly z přístavu i ostatní bojeschopné lodě, jež ovšem zamířily pod ochranu pobřežního dělostřelectva rozmístěného u vjezdu do přístavu.
Esploratore
Vteklý Persano se nechal dopravit na palubu Vaccovy vlajkové lodě PRINCIPE DI CARIGNANO, načež se většina italských lodí konečně vydala směrem k nepříteli, jenž však již mezitím zamířil zpět na základnu, protože Tegetthoff po několika hodinách marného křižování před Anconou usoudil, že případný boj, k němuž stejně neměl svolení arcivévody Albrechta, by byl za stávající situace nevýhodný. Italské loďstvo se tedy vrátilo zpět do přístavu a jeho velící admirálové měli o čem přemýšlet, protože právě propásli příležitost utkat se s nepřítelem poblíž své hlavní základny.
Jakmile se italská veřejnost a ministerstvo války dozvěděli trapnou skutečnost, že nepřátelské loďstvo křižovalo několik hodin před jejich hlavní základnou, aniž by na něj byl vypálen jediný výstřel, zavládlo v celé zemi těžké rozčarování a velící admirál měl co vysvětlovat, neboť celý národ očekával, že v dohledné době vybojuje vítěznou bitvu, čímž odčiní ostudnou porážku pozemních vojsk v bitvě u Custozzy, k čemuž ovšem Persano nejevil přílišnou ochotu. Jeho zdůvodnění vlastní nečinnosti spočívalo v argumentu, že stále ještě nedorazil obrněnec AFFONDATORE, bez nějž by svedení bitvy bylo přílišným rizikem.
Nový obrněnec se ovšem k Jadranu blížil velmi pomalu a mezitím narůstala všeobecná nespokojenost s nečinností flotily, jejíž pořízení představovalo pro celou zemi velkou finanční zátěž, a pracně vybudované loďstvo nyní pouze stálo na kotvách. K tlaku na admirála Persana se brzy přidal také italský král a ministr námořnictva Depretis mu dne 7. července zaslal jasné písemné instrukce, v nichž mu nekompromisně nařídil vyplout na moře a přinutit nepřátelskou flotilu k boji. Proto následujícího dne vyplulo italské loďstvo z Ancony a zamířilo k pobřeží Dalmácie, aby se následně stočilo k severu a v noci z 10. na 11. července proplulo kolem Benátek, aniž by se pokusilo tento významný rakouský přístav jakkoliv ohrozit, a pakse vrátilo zpět na svoji domovskou základnu
Admirál Albini
Již během zpáteční plavby musel Persano čelit ostrým výtkám svých podřízených a v čele těchto nespokojenců stáli kupodivu admirálové Vacca a Albini, třebaže Albini ještě před nedávnem svou váhavostí zmařil Persanův pokus napadnout Rakušany před Anconou. Oba svého nadřízeného obvinili ze zbabělosti a vztahy mezi těmito muži se ještě zhoršily, což do budoucna nevěstilo nic dobrého. Řešením mohla být změna personálního obsazení ve velení flotily, ale nikdo z odpovědných italských činitelů se k něčemu podobnému neodhodlal a všichni tři admirálové zůstali i nadále ve svých funkcích. Celá předchozí akce byla pouhou neplodnou demonstrací síly (či spíše slabosti) italské flotily a její nulový výsledek rozlítil samotného krále, načež válečná rada rozhodla, že jakmile válečné lodě doplní zásoby uhlí, musí okamžitě vyplout na moře a plnou silou zaútočit na ostrov Lissa.
Italský ministr námořnictva Depretis
V Anconě se 15. července objevil ministr námořnictva Depretis, aby osobně dohlédl na přípravu útoku a svojí přítomností vytvářel potřebný tlak na velícího admirála, takže italská flotila tedy 16. července znovu opustila Anconu a zamířila k pobřeží Dalmácie.
Bitva u ostrova Lissa
Místo kde měla být svedena historicky první bitva, v níž se utkaly flotily složené převážně z pancířem chráněných lodí, je dnes známé jako Vis, ale v těch časech neslo německé pojmenování Lissa. Ostrov je od italských břehů vzdálen pouze 150 km, jeho celková rozloha je něco přes 90 kilometrů čtverečních. Nejbližší větší ostrov je Hvar vzdálený šestnáct kilometrů. V době kdy sem mířilo italské loďstvo ostrov náležel Rakouskému císařství, které jej získalo v roce 1815 a zřídilo tu poměrně významnou námořní základnu střežící střední úsek dalmatského pobřeží. V severovýchodní části ostrova se nacházel přístav Porto San Giorgio; další kotviště ležely na západním pobřeží v zátoce Comisa (Komiža) a v zátoce Rogačic na pobřeží západním. 
Ostrov Lissa (Vis)
Rakouská obrana a záměry italského velení
První opevnění tu počátkem 19. století vybudovali Britové a Rakušané je později převzali a zařadili do svých fortifikačních plánů. Nové opevňovací práce tu probíhaly v letech 1848 až 1860 a po jejich skončení byl přístav Porto San Giorgio prohlášen za válečný. Velitelem rakouské posádky byl vysloužilý držitel řádu Marie Terezie plukovník de Margina, jenž měl k dispozici asi 1800 vojáků. Největší koncentrace opevněných objektů byla v okolí Porto San Giorgio, kde se nalézaly dělostřelecké baterie Zupparina, Cosmo, Madonna, Mamula, Bentinck,Wellington, Andrea, Schmidt a forty Georg a Robertson. Záliv Comisa střežily baterie Perlič a Magnaremi. V ostatních částech ostrova se již nalézal pouze fort Max a baterie Nadpostranje. Mnohá děla byla stará několik desetiletí, ale nechyběly ani moderní kanony s drážkovanou hlavní, kterých bylo 31, a výzbroj doplňovalo asi deset takzvaných raketových děl.
Rakouská obrana Porto San Giorgio
Spojení s pobřežím zajišťoval podmořský telegrafní kabel a optický telegraf, jimž bylo možné zasílat zprávy na blízký Hvar. Opevnění Lissy bylo tedy poměrně kvalitní, množství munice na jednu hlaveň činilo 200 kusů, a posádka mohla v případě napadení italským loďstvem doufat, že se udrží dostatečně dlouho, aby jim na pomoc stačilo připlout rakouské válečné loďstvo. Obranu usnadňovalo i členité a skalnaté pobřeží, díky čemuž se útočníci mohli vylodit pouze na několika vhodných místech. Nevýhodou byla naopak skutečnost, že plukovník de Margina neměl dost sil k odražení silného nepřátelského výsadku, protože mnoho jeho mužů muselo být rozmístěno v pevnostech a dělostřeleckých bateriích.
Záměrem italského velení bylo zaútočit na Lissu silnou dělostřeleckou palbou a co nejrychleji vyřadit rakouská opevnění, což by později umožnilo vylodit námořní pěchotu, která by mohla ostrov obsadit. Poté se měla italská flotila vrátit do Ancony, protože s její trvalou přítomností u Lissy se nepočítalo. Očekávalo se že celá akce bude provedena rychle a Tegetthoff na ní nestačí zareagovat, z čehož je zřejmé že Italové se k větší námořní bitvě nechystali. Italské lodě měly malé zásoby uhlí, takže v případě nečekaných obtíží, jež by jejich pobyt u Lissy prodloužily, reálně hrozily vážné zásobovací potíže.
Admirál Persano vyslal k Lisse na průzkum parník MASSAGGIERE, na jehož palubě se nacházel i kapitán d´Amici, jemuž se podařilo proniknout až do blízkosti rakouských obraných postavení a zjistit cenné údaje o nepřátelských opevněních a síle ostrovní posádky. Pohyb MASSAGGIERE, jež se maskovala jako neutrální obchodní parník, ale neunikl pozornosti Rakušanů a Tegetthoff byl o jejím spatření následně informován, takže uvedl svoji flotilu do bojové pohotovosti a vyčkával dalšího vývoje událostí.
Útok italského loďstva na ostrov Lissa
Hlavní síly italského loďstva opustily Anconu 16. července 1866 a z důvodu oklamaní případných nepřátelských pozorovatelů zamířily směrem k ostrovu Lošinj a teprve v noci se stočily směrem k Lisse. Válečné lodě doprovázelo i několik transportních plavidel přepravujících 1500 vojáků, nemocniční loď WASCHINGHTON a zásobovací plavidlo INDIPENDENZA. Celé mohutné uskupení se přiblížilo k cíli teprve v ranních hodinách dne 18. července a samotný boj propukl v 10:30.Ještě před zahájením ostřelování vyčlenil Persano malý oddíl dělových člunů, kterému velel kapitán Sandri, a vyslal jej k ostrovu Hvar, aby tu přerušil telegrafní kabel spojující Lissu s rakouským pobřežím Obsluha stanice ovšem ještě před vyloděním Italů stačila odeslat několik depeší, v nichž informovala rakouské velení o italském útoku, a poté jeden telegrafní přístroj pečlivě ukryla. Italský výsadek se na Hvaru vylodil teprve v 11:30, hrozbou ostřelování lodními děly přinutil Rakušany ke spolupráci a asi v 15:00 byla stanice vyřazena. Poté se Italové nalodili a odpluli, aniž by na místě zanechali jakoukoliv posádku. Celá akce tedy byla provedena s přímo trestuhodnou ledabylostí, tudíž patrně nikoho nepřekvapí skutečnost, že Rakušané okamžitě po odplutí nepřátelských sil vyndali ukrytý přístroj a celou telegrafní stanici znovu uvedli do provozu. Díky tomu mohl být admirál Tegetthoff průběžně zpravován o průběhu italského útoku, třebaže ze vzdálenosti šestnácti kilometrů, jenž dělí Lissu od Hvaru, nemohli pozemní pozorovatelé zjistit příliš podrobností o probíhajících bojích.
Obránci Lissy spatřili po východu slunce blížící se loďstvo a plukovník de Margina okamžitě vyhlásil bojovou pohotovost a poslal do Puly telegrafickou žádost o pomoc, jež ovšem mohla dorazit nejdříve následujícího dne, takže rakouská posádka věděla, že alespoň zpočátku bude muset italskému útoku čelit sama.
Admirál Persano rozdělil své síly na tři oddíly, jimž určil cíle na nepřátelském pobřeží. Nejsilnější oddíl, jemuž velel sám Persano, měl útočit na Porto San Giorgio, druhý na Comisu a třetí na Rogačic. Aby vyloučil možnost, že jeho eskadře vpadnou nepozorovaně do zad Rakušané, vyslal italský admirál dvě hlídkové lodě na sever a na jih od ostrova, jejichž velitelé měli v případě spatření nepřátelské flotily neprodleně informovat velícího admirála.
Nejtěžšímu ostřelování byly vystaveny obrané pozice Rakušanů rozmístěné kolem Porto San Giorgio, které bombardovala Persanova vlajková loď RÉ D´ITALIA a pancéřové fregaty SAN MARTINO, FORMIDABILE, RÉ DI PORTOGALLO, TERRIBILE a REGINA MARIA PIA, jež podporovaly ještě pancéřové dělové čluny PALESTRO a VARESE. V první fázi boje se Italové zdržovali ve vzdálenosti asi jedné námořní míle, ale poté co zjistili, že jejich palba postrádá potřebnou účinnost, zkrátili vzdálenost zhruba o polovinu a brzy se dostavily první výsledky jejich palby. Kolem 14. hodiny se italským dělostřelcům podařilo zasáhnout muniční sklad baterie Schmidt a následná exploze vyřadila tuto baterii na dlouho z boje a zabila nejméně 35 obránců. Těžce poškozen byl i fort Georg a škody utrpěly i baterie Mamula, Zupparina, Wellington, Madonna a Bentinck. Protože palba ostrovních děl díky inkasovaným zásahům velmi zeslábla, vydal Persano večer rozkaz, aby se lodě REGINA MARIA PIA, SAN MARTINO a FORMIDABILE pokusily vplout přímo do přístavu, což se jim sice podařilo, ale všechny tři lodě se vzápětí staly cílem silné palby, která poškodila zejména pancéřovou fregatu SAN MARTINO, jež utrpěla průstřel trupu a na její palubě vypukl požár. Proto nařídil Persano přerušení boje a jeho plavidla se kolem 19. hodiny stáhla.
Formidabile
O poznání hůře si Italové vedli před Comisou, kterou ostřelovaly obrněnce ANCONA, CASTELFIDARDO a PRINCIPE DI CARIGNANO pod velením admirála Vacca. Jejich palba byla nepřesná a nepřátelské pozice ležely příliš vysoko, takže jejich ostřelování od moře bylo velmi obtížné. Proto Vacca boj brzy přerušil a odplul k přístavu Rogačic, poté co se rakouským obráncům podařilo dosáhnout několika přesných zásahů. Rogačic již mezitím neúspěšně ostřelovala divize admirála Albiniho, která inkasovala několik zásahů a měla dva mrtvé. I tady se rakouské obrané pozice nacházely příliš vysoko a proto se odtud Italové odpoledne stáhli a podpořili hlavní uskupení útočící na Porto San Giorgio.
První den bojů tedy nepřinesl zásadní rozhodnutí, ale mnohem větší ztráty utrpěli Rakušané, kteří napočítali asi 80 padlých a mnoho jejich děl bylo vyřazeno z boje, zatímco Italové přišli pouze o sedm mužů. Své převahy však příliš nevyužili a ani se nepokusili provést plánovaný výsadek námořní pěchoty. Jejich flotila odplula do vzdálenosti 8 mil od Lissy a italští námořníci se uložili ke spánku, zatímco Rakušané se přes noc pokoušeli opravit poničená opevnění.
Druhý den ráno dostali Italové posilu v podobě obrněné lodi AFFONDATORE, kterou doprovázely fregaty PRINCIPE UMBERTO, CARLO ALBERTO a korveta GOVERNOLO, na jejichž palubách se nalézalo i1100 vojáku, takže spokojený Persano usoudil, že nyní má již dostatek sil, aby se pokusil o námořní výsadek. Tyto lodě také přivezly zprávu, podle níž se rakouské loďstvo chystá opustit Pulu a vyplout napadenému ostrovu na pomoc. Italský admirál se ovšem tímto sdělením příliš nezneklidnil, jelikož byl přesvědčen že Rakušané dorazí pozdě a Lissa již mezitím padne do italských rukou.
Toho dne se zhoršilo počasí a vzduté vlny velmi znesnadňovaly italské snahy o vylodění pěchoty, které velel kapitán di Monalo. Z tohoto důvodu neuspěl ani jeden ze dvou pokusů o výsadek (u Comisu a v zátoce Rogačic). Proto se Italové soustředili především na bombardování Porto San Giorgio. Pancéřová fregata FORMIDABILE, které velel kapitán Saint-Bon, se k večeru dokonce odvážila vplout přímo do přístavu a zakotvila pouze 400 m od břehu, kde se pustila do souboje s bateriemi Madonna a Zupparina. Původně měly FORMIDABILE podporovat ještě ANCONA, CASTELFIDARDO a PRINCIPE DI CARIGNANO, jejichž velitelé ovšem neměli tolik odvahy jako Saint-Bon a poté co se dostaly do palby rakouských děl raději zastavili u vjezdu do přístavu.
FORMIDABILE tedy zůstala osamocena a její velitel se rozhodl vytrvat a pokračovat v boji. Italský obrněnec vypálil celkem 688 granátů, ale nedosáhl žádného viditelného úspěchu a posléze se musel vzdálit, protože byl mnohokráte zasažen rakouskými projektily, jenž zabily 9 mužů a dalších 73 zranily. FORMIDABILE zachvátily plameny a loď byla tak těžce poškozena, že byla prakticky vyřazena z boje a následujícího dne odplula do Ancony.
Kapitán Saint-Bon
Italům se toho dne příliš nedařilo ani u vjezdu do Porto San Giorgio a Persano sem byl nucen přesunout i nejnovější obrněnec AFFONDATORE. Rakouská palba dokázala těžce poškodit ANCONU, které měla 23 z boje vyřazených námořníků a její posádka musela zápasit se silným požárem. Bombardování ostrova však pokračovalo až do osmé hodiny večer, kdy Persano vydal svým plavidlům rozkaz boj přerušit a Italové od pobřeží odpluli a sčítali utrpěné škody.
Admirál Persano nemohl být s dosaženými výsledky příliš spokojen, neboť ani po dvoudenním ostřelování se mu nepodařilo zlomit nepřátelský odpor a Lissa se stále nacházela v držení Rakušanů. Mnoho italských lodí bylo poškozeno, a na některých začala docházet munice. Také se citelně snížily zásoby uhlí, což nevěstilo nic dobrého, protože následujícího dne bylo nutné počítat s připlutím nepřátelské flotily (pokud tedy skutečně vyplula na moře, což nebylo úplně jisté). Množil se také počet mrtvých Italů, který se zvýšil na šestnáct osob a více než stovka námořníků byla zraněných.
Mnoho důvodů ke spokojenosti neměli ani Rakušané. Jejich dělostřelci sice po dva dny sváděli statečný souboj s nepřátelským loďstvem a byla to především jejich zásluha, že nad Lissou dosud hrdě vlála rakouská vlajka, ale když plukovník de Margina zjišťoval rozsah škod musel dojít k nevyhnutelnému závěru, že jeho muži již v podstatě vyčerpali všechen obraný potenciál a další silný útok už odvrátit nedokáži. Většina pevností se změnila v hromadu sutin, mnoho děl bylo trvale vyřazeno z dalšího boje a statečná posádka se toho dne ztenčila o 26 padlých dělostřelců a dalších 68 jejich druhů utrpělo nejrůznější zranění. Vcelku bylo jasné, že pád ostrova již může odvrátit pouze rychlý zásah rakouského válečného námořnictva.
Admirál Tegetthoff se o útoku na Lissu dozvěděl již 18. července a obratem přislíbil obráncům pomoc, třebaže nemohl vyplout dříve nežli získá souhlas arcivévody Albrechta. Na palubě rakouské vlajkové lodi se uskutečnila velitelská porada, na níž Tegetthoff podrobně seznámil své podřízené s plánem nadcházející bitvy, a celá flotila stála pod parou před Pulou a čekala jak se situace vyvine. Díky ledabylosti Italů zůstalo v provozu telegrafické spojení s Hvarem a rakouský admirál tedy mohl stále dostávat nové zprávy, na jejichž základě usoudil, že hlavním cílem italské operace je opravdu ostrov Lissa a v dopoledních hodinách dne 19. července vyslal jádro eskadry na moře a sám čekal v přístavu na souhlas arcivévody Albrechta. Ten jej obratem udělil a vlajková pancéřová fregata ERZHERZOG FERDINAND MAXIMILIAN tedy mohla zvednout kotvy a vydat se plnou parou za zbytkem rakouského loďstva. Rakušané se k cíli své plavby přiblížili v ranních hodinách dne 20. července roku 1866, kdy měla být svedena vůbec první námořní bitva, ve které se utkaly eskadry složené převážně z pancéřových plavidel.
