Stavovská rebelie
Na sklonku dlouhého 16.století spěla tehdejší česká společnost k osudovému rozhodnutí. Dnes již víme, že k němu došlo roku 1620 na Bílé hoře. O co tehdy šlo je ovšem do dnešních dnů předmětem diskusí. Někdy odborných, jindy spíše blábolivých. Předně si ovšem musíme uvědomit, že vývoj českého státu tohoto období byl silně mnohasměrný. Důležité byli osoby, o kterých můžeme mluvit jako o dvorské skupině, skupině korunní nebo císařské. Píši o mužích vázaných přímo na centrální moc, ať už šlo o šlechtice nebo měšťany. Nepíši o tzv.Španělské klice. Jde mi o karierní úředníky, kteří do dění země vstupovali jen málo nebo vůbec.
Čím pak byli tak důležití? Dění let 1615 až 1620 se neodehrávalo v mezinárodním vakuu. A byli to právě tihle lidé, kteří se věnovali zahraničněpolitickým otázkám. Znalců „světového cvrkotu“, kteří by nebyli ve službách císaře, se ve stavovských shromážděních nacházelo jen pramálo. Téměř nikdo od dvorských úřadů se nepřidal-často s přímým poukazem na slabost mezinárodního postavení stavovského počínání. Nejen, že je tohle jedna z příčin neskutečné mezinárodní neobratnosti, která následovala. Je, ovšem, nutno i vidět, že cesta procesů tvorby politiky u nás se začala opírat o velmi úzkou a elitářskou (avšak ne elitní) skupinu, a to i s ohledem na samotné prostředí rebelů. Zde je pak též jak příčina toho, že nikdo neposlouchal varovná slova těhle suchopárných pragmatiků - dvorských úředníků, tak neskutečné sebestřednosti následné vzpoury.
* * *
Mezinárodní kontext přitom nebyl vzpouře vůbec příznivý a zároveň měl rozhodující dopad na události u nás. O osudu Evropy se začalo hrát nečekaně daleko a podstatně dříve, než někteří stavové vymysleli svou rebelii.. Bylo to v Kalmarské válce (takto střet mezi Dánskem a Švédskem o nadvládu nad Baltským mořem a obchodními cestami, které ho lemují; zvítězilo Dánsko, když byl 1613 v Knäredu uzavřen mír; v důsledku porážky se Švédsko vydalo cestou rozsáhlých reforem). Respektive krátce po ní.
Švédský král se opřel o reformní úsilí svého kancléře Axela Oxenstierny a rozsáhlým způsobem posílil armádu, flotilu, hospodářství a stabilizoval měnu. Švédsko mohlo začít pomýšlet na velmocenskou hru.
Další part rozehráli Polsko a císařské Rakousko. Obě středoevropské mocnosti se začaly intensivně sbližovat. Důvodem nebyl ani tak jejich interes o rozmíšky křesťanského světa, jako obrana sebe sama, ale potažmo i právě tohoto světa, před Turkem. Jenže …
Švédsko bylo protestantskou zemí, ve které vládli poslední utrakvističtí Vasovci. (tedy příslušníci poslední čistě „švédské“ dynastie Vasa) a Kristián IV.neměl mužského potomka. Polsko nebylo protestantskou zemí a i v něm vládli poslední Vasovci - jenže římští katolíci. Budoucí 1. bojovou linii Třicetileté války tak načrtli svými pery diplomaté Warszavy a Vídně. A dokonce o tom možná ani nevěděli. Švédsko nechtělo připustit římskokatolické následnictví. Ale také nechtělo drobení sil. Jeho cílem bylo zlomení alespoň jedné ze středoevropských velmocí.
Budoucí vývoj v Čechách byl ovšem i jinak určován rytmem života Evropy, a to předně té protestantské. Anglie se čím-dál, tím intensivněji obracela k maritivním záležitostem (tedy-šlo jí o problematiku námořní plavby, obchodu a zaoceánské expanse). Stěžejní pro ni byla otázka námořní moci Španělů, problémy ve spolupráci se Švédy (takto největší námořní mocností na Baltu) a rozporuplný vztah s Holandskem. Ač byly obě mocnosti více či méně protestantské a Španělsko sledovaly minimálně s určitou nedůvěrou, tak v mnoha jiných směrech šlo spíše o konkurenty.
Holanďané byli poměrně silně vázáni Španěly, tedy soupeřením s nimi, a protestantská Unie v Říši zvolna směřovala k příměří s římskokatolickým blokem. Ne - že by po míru až tak toužila … Jenže před ní stálo mnoho nejasností. Nevěděla jak se, v případě velké evropské konfrontace, zachová Francie - sice velmoc římskokatolická, leč zároveň stát, který se cítil ohrožen habsburským obklíčením. Nebylo jasné, jak moc volné ruce by měli Španělé na Rýnu. Nebylo jasné co by mohli dělat Holanďané. A nebylo ani jasné zda, a případně jak, se pohne Švédsko. Jediný, kdo by mohl chtít podpořit jakékoliv oslabení Vídně-to byla Francie.
Je nepochybné, že jemné nuance a křehkost evropské politické hry stavovským opozičníkům naprosto unikaly. Nad chladnými propočty a suchopárnými diplomatickými tahy figur po velmocenské šachovnici zvítězilo vnímání vlastního užitku, vnímání ideologické a emotivní. To, samo o sobě, v politice nikdy nevěstí nic dobrého.
Naopak-habsburská politická hra byla vedena mimořádně obezřetně. Její kroky byly činěny pomalu, cílesměrně a promyšleně. Krok po kroku získávala na úspěšnosti. Předně se podařilo roku 1617 uzavřít tzv. Oňatovu smlouvu. Ač šlo o dokument relativně složitý, zjednodušeně řečeno ustanovoval, že se španělská větev rodu zřekla nároků ve střední Evropě.
A započala jednání mimořádného významu. Císař Matyáš začal prosazovat Ferdinanda Štýrského na Český trůn. Jednání to nebyla jednoduchá. Bigotní katolík vyvolával značný odpor, a to dokonce i u umírněnějších souvěrců. Nakonec bylo zvoleno cosi, co vídáme v našem parlamentu i dnes a mohli bychom to, s jistou dávkou nadsázky, označit za typicky českou cestu. Přistoupilo se k jednání jednotlivě s každým sněmovníkem. Rozhovory kombinovaly ekonomický nátlak i přísliby - opět tak, jak to u většiny dohod tohoto světa vídáme i dnes. Výsledek byl ovšem tak skvělý, že to překvapilo samotné Habsburky. Ihned po zvolení však Ferdinand přislíbil dodržovat zemská zřízení, a to včetně Rudolfova majestátu. Tedy zákonného ustanovení, které zaručovalo postavení protestantů v království.
Český „zákonodárný sbor“ té doby sestával ze sněmů jednotlivých zemí Koruny České jejichž společné zasedání tvořilo Generální sněm, nebo Generální stavy. Ač byly v různých sněmech výsledky nejednotné - ve všech byl přijat, jen v Čechách zvolen - Generální sněm Ferdinanda za krále, roku 1618, nezvolil, ale přijal.
---
ZDE PROSÍM POZOR - Zdánlivě drobný rozdíl totiž v praxi znamenal, že sněm přijal dědičnost pro Habsburkskou dynastii. Tím padají jakékoliv teze o tom, že nezvolení Ferdinanda králem by nezaručovalo Habsburkům automatické právo na český trůn v dědické linii. Přijetí ji Habsburkům totiž zaručovalo, a to až do roku 1918 i bez ohledu na případné akty korunovace (maximálně lze spekulovat o tom, zda je nekorunovaný Habsburk králem, ne však o tom, zda je právoplatným následníkem trůnu a vladařem).
---
Zároveň šlo o poslední legitimní sněm do Bílé hory! Navíc jiný Generální sněm z roku 1615 schválil králi zemskou berni na 5 let, a to ve výši 800 000 zlatých Dukátů (dále jen Dk) ročně.
Další jednání proběhla v zahraničí a opět znamenala zásadní úspěch pro habsburský dům. Mnichovskou smlouvou z roku 1619 získal bavorský kurfiřt velení armád katolické Ligy, příslib refundace výdajů a příslib falckého kurfiřtského hlasu. Saský kurfiřt na jednáních v Mülhausenu zas příslib zástavy Lužice. Výměnou za to obdržel Ferdinand jejich podporu při kandidatuře na říšský trůn, kterého i dosáhl. To znamenalo další důležitý přesun sil v prospěch loajalistické strany.
Vyobrazení císaře Ferdinanda II. Štýrského, císaře Svaté říše římské v letech 1619 až 1637, krále českého, uherského a chorvatského v letech 1619 až 1637.
České země
Na sklonku dlouhého 16. století byla česká společnost ve stavu naprostého rozkladu. A z něj pramenily další události. Stavovskou vzpouru často vnímáme jako boj za národní svrchovanost. Chybně. Jindy je považována za střet náboženský. Je to blíže pravdě, ale ani to není správně.
V zemi působilo několik věrouk. Ty měly vesměs politické cíle i platformy. V mnoha ohledech se podobaly dnešním politickým stranám (byť každé přirovnání kulhá). I to byla příčina, proč registrace vyznání u nás nebyla zrovna jednoduchá. Ty, kterým se to nezdařilo pak působily nelegálně, a to znamenalo, v tomto případě, v rozporu se zákonem. Římskokatolická církev byla jen jedna. Utrakvistických bylo mnoho. A vzájemně na sebe nevražily skoro stejně jako na „římany“. Do protidynastického odporu sice vstupují hlavně podobojí, leč nejde o čistý oddělující řez břitvy. Spíše o brázdu se širokou „šedou“ zónou. Chceme-li pochopit o co tedy mezi lety 1617 a 1620 šlo musíme se opět porozhlédnout po Evropě.
Náš světadíl znal tehdy 3 hlavní politickosprávní systémy, které se mohly různě prolínat a doplňovat. Byla zde stavovská monarchie, osobní (lepší označení, než absolutistická) monarchie a republika, která se ovšem od těch dnešních dosti odlišovala. Mezi republiky, alespoň ty významnější, můžeme řadit Benátky, Holandsko a Polsko. Stavovské byly Čechy, Švédsko, Anglie … .A osobní hlavně Francie a Španělsko. I zde je vidět, že linie se nedržela úzkostlivě náboženského předurčení.
Stavovské monarchie nevylučovaly dědičný ráz vlády, ale moc vladaře byla omezována stavy. Osobní se soustřeďovaly na osobnost panovníka, který buď nebyl limitován, nebo se tak dělo jen v případech k tomu přímo vymezených. Republiky neznaly dědičného vladaře, většinou jej volili jen doživotně, a jeho mocenská základna byla velmi slabá.
Většinou se na události kolem 1.detronisace díváme tak, že Habsburkové stály proti vůli většiny lidu země. A tu následně zlomili silou zbraní. Nejlépe cizích. Nebylo tomu tak.
To se nejvíce projevilo již roku 1618, kdy také došlo k prvnímu odkrytí karet. V březnu se totiž, do pražského Karolína, sešel zemský sněm. Jenže je zde něco zásadního - ten sněm byl nelegální.
Jak měl vlastně sněm vypadat? Předně šlo svolat sněm bez vůle krále jen ve výjimečných a jasně daných případech. Tehdy ho svolávalo staré město Pražské. A byly jen dva důvody proč to mohlo udělat:
- buď v době, kdy král zemřel a následník trůnu se ještě neujal koruny,
- nebo tehdy, když bylo třeba krále dokonce přímo zvolit.
Jinak byl třeba alespoň souhlas krále, i když obvyklejší byl pokyn krále ke svolání sněmu.
To však nebylo vše. Ve sněmu měla právoplatnou účast všechna svobodná města. Ta tvořila jeho jeden stav a bez jejich účasti sněmy u nás nebyly prakticky právoplatně usnášeníschopné.
Ale pokračujme. Byl to čas kdy prokazatelně neexistovala zastupitelská demokracie. Sněm tedy musel být vyhlášen a vyhlášení muselo být, moderním jazykem řečeno, dostupné všem plnoprávným sněmovníkům. Přitom takovým sněmovníkem byl každý pán, rytíř, vladyka, zeman … a, samozřejmě, „starosta“ každého svobodného města.
Ale ani to nebylo vše. Ač byla účast na sněmu nepovinná, tak platila opatření Karla IV. To znamenalo, že rozhodnutí mohlo být přijato jen na sněmu, jehož se účastnilo více než 50% oprávněných sněmovníků a z nich se „pro“ musela vyslovit nadpoloviční většina. V praxi něco takového nebylo možné-prostě z kapacitních důvodů. S určitou nadsázkou lze říci, že tolik lidí by se do Prahy … jaksi … tehdy nevešlo. Zároveň mnohé i šlechtické rodiny nedisponovaly ani takovými prostředky, aby se mohly plně účastnit sněmu.
Řešilo se to jinak. Menší šlechtici zplnomocňovali za sebe hlavy svých rodů a začasté i rozrodů. Fungovalo to nečekaně dobře. Tihle delegáti se totiž delegujícím museli zpovídat, takže závěry sněmů se rychle přenášely do obecného povědomí. Zároveň a na druhou stranu se tak formovaly, ale i jasně vyhraničovaly, bloky a frakce. Ty pak, v zásadě, plně odrážely podobu české politické společnosti.
Tento sněm z Karolína nesplnil nic z toho co jsem právě složitě popsal. Proč? Je to jednoduché - šlo totiž o zasedání pouze a jen protestantské šlechty. Tím je jasné, že jeden stav, tedy města, chyběl do značné míry, jako celek. A i šlechtické shromáždění bylo neusnášeníschopné. Zvláště v panské sněmovně totiž touto dobou již nebylo možno, bez katolíků, sestavit většinu. V podstatě tedy nebyl důvod brát požadavky tohoto sněmu vážně, a to ani vlastní stavovskou veřejností.
Vyobrazení zemského sněmu v 16. století[/align]
Reakce ze strany krále byla jasná a naprosto transparentní, byť nikterak drakonická. Ač je císařská odpověď na požadavky „prvního Karolínského sněmu“ označována jako „Těžké psaní“ je třeba říci, že se císař Matyáš zachoval velmi vstřícně. O co šlo:
- vyzval shromážděné, aby se rozešli,
- výslovně zakázal svolávání dalších (takových) sněmů a
- teprve v případě neuposlechnutí pohrozil tresty.
Měl všechna práva jednat tvrději. A možná tak i měl učinit. Disponoval k tomu totiž, v daném čase, i veškerými potřebnými prostředky.
Protestantští stavové se však rozhodli jít vlastní cestou. Ta ještě nemusela být nezbytně nutně konfrontační. Na květen byl svolán další sněm - navzdory královu zákazu. Jeho jednání bylo ovšem dlouho spíše kompromisní. Mnoha přítomným byla totiž již jasně patrna slabost jejich vlastní základny. Jestliže na prvním tohoročním sněmování měla města účast jen slabou, tady uposlechla svého krále a nebyla přítomna vůbec. Vše změnilo až rázné vystoupení Jindřicha Matyáše Thurna - šlechtice, který nedlouho před tím přišel o vládní post.
Cíl byl politický a relativně promyšlený: Společnou vinu položit jako základ soudržnosti. Jenže tohle v dějinách dosud vždy selhalo a výjimka se konat neměla ani v tomto případě. Dne 23. května 1618 proběhla defenestrace. Slavata, Martinic a Fabricius vyletěli z okna. I když přežili s jen drobnými poraněními, s jejich vzdušným výletem zmizela i naděje na rozumné řešení zemských záležitostí.
Druhá pražská defenestrace, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum
Pro připomenutí defenestrovaných představitelů následují jejich portréty.
První podobizna ukazuje Jana Bořitu z Martinic
Druhá ukazuje Slavatu z Chlumu
Problémy 23. května 1618 ovšem nekončily. Z Novoměstské pražské radnice byli vyhnáni její radní a konšelé. Argument, že konšelské rady jsou pod dohledem rychtářů jmenovaných špatnými místodržícími byl velmi vratký. Jednak tito byli jmenováni králem a šlo o královo nezadatelné a v zásadě i nezpochybňované právo. Jednak šlo o jednoho úředníka z celého sboru, který byl jinak městský a v rámci dobově platných pravidel i legitimní. Byl to první krok, který města doopravdy vyděsil. A neměl být poslední.
Dne 24. května 1618 byla ustavena nová zemská vláda 30-ti direktorů (10 z každého stavu), ovšem u měšťanů to byla spíše oktrojovaná „volba“ (tedy městští zástupci moc voleni nebyli - určili je vůdci rebelie, tak aby byli jejich věci naklonění; samozřejmě to města opět moc nepotěšilo). Tato vláda rychle začala využívat řádné zemské příjmy. Ani to ovšem nestačilo ke krytí rychle a strmě rostoucích finančních potřeb. I přistoupilo se ke konfiskacím - majetku odpůrců, tedy loajalistů (vůči králi a císaři). Jenže zároveň se stále tvrdilo, že vzpoura není namířena proti dynastii …
Ať už se to komu líbí, nebo ne, císař Maxmilián se zachoval obdivuhodně. Počínání rebelů ostře odsoudil, těžko mohl jinak. Ale zároveň i nabízel (stále ještě!) možnosti smírčího jednání. Nechtěl válčit. A na svém území už vůbec ne. Ne že by se bál války, ale stačilo si vzpomenout jak vypadaly země Koruny české po náboženských husitských řežích a bylo mu jasné, že to může dopadnout stejně.
Bůh Mars se živí zlatem
Úvodní obrázek této kapitoly ukazuje mušketýra v plné zbroji na počátku 17. století, vojáka který v té době tvořil jádro žoldnéřských armád.
Následuje vyobrazení příslušníka lehké jízdy[/align]
Vojenskými operacemi se bude zaobírat kolega Pátrač. Já se tedy zaměřím na jejich pozadí. A tady platí, že Bůh Mars se živí zlatem.
Rebelové předpokládali, že se na jejich stranu postaví protestantská Evropa. Z výše popsaných důvodů lze říci, že to nebyla rozumná úvaha. Potřebovali nutně vojáky, materiál a peníze. A zasadili další ránu jednotě své věci. Jednak vypsali berni 100 000 tolarů (dále jen tl.). To bylo ještě v pořádku. Jenže pak bylo též rozhodnuto o naturálních plněních. Ač města nesouhlasila a byla proti, což by teoreticky mělo znamenat veto, tak padla tato povinnost v převážné míře právě na ně. Diplomatická ofensiva rebelů pak přinesla pouze příslib 50 000 tl.měsíčně z Holandska. Plnění příslibu bylo však trvale problematické. Nu - a bez peněz nejsou vojáci …
Očekávána byla i okamžitá spoluúčast vedlejších korunních zemí. I ty však váhaly. A ač se okolo toho mnoho ideologicky a politicky žvatlalo … šlo o úplně jinou věc. Všichni ostatní čekali, až rebelové vynesou karty. A to ne bez obav.
Přístup Vídně byl od počátku mnohem cílevědomější a promyšlenější. Jednak slavila úspěch její finanční diplomacie a za španělské peníze se podařilo postavit dva vojenské sbory. Ty navíc obsadily dva opěrné body na jihu Čech, Budějovice a Krumlov a získaly právo volného pohybu na Moravě. Naopak stavovští museli těžce dobývat Plzeň. Ta již odhadla, že vývoj věcí nejde tím směrem, který by ona považovala za rozumný.
A pro loajalistickou věc začaly přicházet další dobré zprávy. Španělsko přislíbilo 300 000 Dk a (mimo tuto částku) tzv. Nizozemský sbor. Bylo jasné, že s rokem 1619 bude stávající rovnováha sil prakticky ukončena.
Roku 1619 pak přichází do Čech zpráva, že císař Matyáš zemřel. Na trůn se chystal Ferdinand (II.). Mezi českými vzbouřeneckými stavy měl pověst muže, který „málo pije, málo mluví a málo myslí“. Ukázalo se, že to bylo chybné hodnocení.
Ferdinand naprosto přesně pochopil situaci. Jednak je zbytečné jít proti zdi. A jednak je zbytečné spěchat. On mohl čekat. Úspěšně shromažďoval peníze. Do Alpských zemí směřovaly posily ze Španělska. A i Rakousko již stavělo a s úspěchem připravovalo obstojné vojenské síly. Posílá tedy do Čech 3 dopisy. V těch vyjadřuje jednak svůj nárok na trůn, jednak potvrzuje původní složení vlády (za daných okolností nemohl jinak - pakliže neměl zcela ztratit tvář) a dále pak potvrdil všechny své dřívější závazky včetně těch náboženských z Rudolfova majestátu. Ten poslední vrátili rebelové, ač obsah znali, do Vídně neotevřený s poznámkou, že byl doručen na chybnou adresu. Truc a políček; ne moc čestný, vůbec ne rozumný a hlavně naprosto zbytečný.
Musíme tedy konstatovat, že Ferdinand II.vznášel oprávněné požadavky a zároveň nezavdal žádnou příčinu k možnému podezření, že by nehodlal dostát svým závazkům. Můžeme možná argumentovat tím, že časem by něco takového zkusil. Jenže on ten čas, aby udělal chybu, nedostal.
Zmiňovaný krok Ferdinanda měl však důležitý vedlejší efekt. Rozeběhl soupeření o vedlejší země Koruny. Rebelové získaly Slezsko. Jednak mu přislíbili hlas stejné váhy při volbě krále, dále dvorskou kancelář a hlavně k Slezsku přiřkli Opavsko … jenže na úkor Moravy.
To byla další neuváženost. Morava dosud udržovala neutralitu, ač umožňovala pohyb a zásobování za úplatu císařským. Byť se k neutralitě nominálně hlásila nadále v praxi císařským umožnila stálá postavení. To znamenalo: „Nenapadneme vás, ale jestli vy zkusíte vstoupit k nám … !“ Věc se stavové rozhodli řešit silou, byť po značném váhání. Ataka Moravy měla ovšem ještě jeden motiv - tamní zemskou pokladnu se 100 000 Dk ve zlatě. Úspěch byl jen částečný. Ano Morava byla násilně přivedena k rebelii, jenže Albrecht z Valdštejna tohle tunelování nedopustil a dopravil zemskou pokladnu k císaři.
A pak přišlo léto a největší chyba rebelů. Generální sněm, s diskutabilními většinami, s diskutabilním zastoupením měst a s diskutabilní legitimitou, přijal novou ústavu. Šlo jednak o detronisaci dynastie, ale hlavně o odkrytí karet.
Předpokládalo se totiž zrušení dědičnosti krále a další změny, které braly dech. O co šlo?
- tedy detronizace Habsburků,
- opětné nastolení volitelnosti krále
- omezení královských pravomocí prakticky na dřeň - tedy jen k vnějšímu zastupování státu,
- nastolení šlechtické republiky.
Jako doplněk byl „obrácen“ Rudolfův majestát, a to tak, že římské katolictví mělo být v zemi sice tolerováno, ale spíše jako druhořadá záležitost. Tohle byla bomba, která explodovala pod posledními zbytky jednoty.
Už změna postavení římského katolicismu byla problém. Nejbohatší mužové země byli „římany“. A nemůžete prostě říci finanční elitě svého státu, která je navíc skvěle vyzbrojena: „Tak, brouci, a vod teď vás tu už jen tolerujeme.“ Respektive - řečeno jim to bylo, ale reakce holt nepatřila k nejnadšenějším …
A pak tu byla ta republika; šlechtická republika. To bylo to - oč tu celou dobu šlo. Ne o víru. A už vůbec ne o národ. Ani v tehdejším, ani v jakékoliv jiném slova smyslu. Ač docházelo k odvolávkám na tu holandskou celkem jasně se opisovalo od té polské. To rozsáhlé vrstvy společnosti vyděsilo. Chtělo by se sice říci, že proto, že Polsko pomalu spělo do problémů. Jenže to by nebyla pravda - spělo do nich totiž rychle.
Bylo to vyvrcholení dlouhodobých střetů v naší společnosti. Drobná a střední šlechta (paradoxně - nejčastěji ta protestantská) dlouhodobě pokukovala po Polsku. Teď, když plně ovládla to, co zbylo ze sněmů, tomu jen dala průchod. Zbytek společnosti z toho ovšem nebyl nadšen.
Problém byl v tom, že my jsme nebyli Polsko. To, v námi sledovaném období, bylo obrovskou agrární (a to i na podmínky 17.st.) zemí, kde pozemková držba rozhodovala. Velké šlechtické domy si tu vytvářely domény ne nepodobné samostatným státům. Kdo nebyl šlechtic, ten byl buď méněcenný ve společnosti, nebo přímo nevolník. A postavení nevolníků se, v Polsku, od postavení otroků lišilo jen málo. Směrem k Českým zemím to vytvářelo onen paradox, že se zmiňovaný model, zamlouval nižší a střední šlechtě, která byla majetkově závislá na pozemkové držbě.
Nezamlouvalo se to městům. A to tak, že vůbec. A nezamlouvalo se to u nás ani vysoké šlechtě.
Města u nás již byla preindustriální. Pracovala pro trh a byla jeho centry. Stejné to ovšem bylo i s vysokou šlechtou. I ta byla preindustriální. Začasté u ní pozemková držba představovala jen zázemí dalším zdrojům příjmů plynoucích z rybníkářství, vinařství, pivovarnictví, dřevařství, uhlířství, těžby sanitru i kovových rud … . To vše znamenalo, že vysoká šlechta nalézala ve městech svá četná odbytiště a zároveň těžila z pohyblivosti pracovní síly (za jiné uveďme např. společenstva rybníkářů). Nejhorší je, že rebelové si tohle zřejmě vůbec neuvědomovali. Viděli veliké pozemky panstva a automaticky předpokládali, že si ho tímhle krokem získají na svou stranu. Samozřejmě - opak byl pravdou, a nepochopení věci je to o to více zarážející, že až dosud bylo panstvo tím, kdo (spolu s městy) projevoval značný odstup ke šlechtickému republikánství polského ražení!
Není se proto čemu divit, že obrana jihu Čech se následně velmi rychle hroutí. A tím císařští získávají „Poklad z Hluboké“. Šlo o cennosti, které si tu ukryla převážně loajalistická šlechta. Cena - 300 000 Dk.ve zlatě a drahocennostech.
Tím byla válka rozhodnuta. Rebelové nejen - že nesměli prohrát rozhodující bitvu, ale oni takovou museli navíc vyvolat a uštědřit v ní císařským natolik zdrcující porážku, aby tito museli akceptovat nový stav věcí.
Naopak - císařští museli prostě jen zůstat v poli. Stačilo vydržet a bylo jasné, že rebelie se zhroutí do vlastních obtíží. Přesto k rozhodující bitvě došlo. A rebelové neuspěli. O tom ale více kolega Pátrač.
Změny po Bílé hoře:
Tohle je téma, na které se určitě kouknu samostatně. Zřejmě bude součástí některého z mých dalších článků k tomuhle seriálu. Teď se dotknu jen 2 mýtů, které ho provázejí.
Má se za to, že Bílou horou česká šlechta končí. Je to hůř než naprostá pitomost. Již kolega Pátrač, ve svém předchozím článku, ukázal jak mnozí synové popravených rebelů vstupují do císařské armády a v této službě se vyznamenávají. Před Bílou Horou je v zemi zapsáno cca.780 šlechtických rozrodů. Za celou Třicetiletou válku u nás vymizelo méně než 100 rodů.
Dnes máme doloženo na 1 500 až 1 720 šlechtických rozrodů. Česká šlechta sestává z té původní - předbělohorské. Přináležet k předbělohorské šlechtě je dnes považováno za punc urozenosti. Patří sem např. Schwarzenbergové, Lobkowiczové, Martinicové nebo Valdštejnové. Tyto rody měly i významný podíl na ziscích z rebelských a později protestantských majetků.
Pak zde je opravdu přistěhovalecká šlechta. Ta však inkoláty získává vskutku nejčastěji za zásluhy. Korouhevníky jsou tu bezesporu Montecuccoliové. Máme zde i 2.velkou vlnu přistěhovalecké šlechty, a to z Francie. Ta u nás získala politický azyl v čase revoluce. Patří sem např. Rohanové, nebo i Pulliové. Je dobré zdůraznit, že jejich zásluhy o tuto zemi, i například z časů 2. světové války, jsou značné.
Další část, jako třeba Metternichové, se prostě přiženila. Mimochodem právě Metternichové velmi rádi poukazují na své spojeni s Kounici, a tedy předbělohorskou šlechtou.
A konečně obrovské množství šlechty (Bredové, Purkyňové, Kolbenové, Lanové, Rustoniové, Mattoniové…) získávají své predikáty za zásluhy dávno po Bílé hoře. Splývají s místním prostředím, duchem i svazky, často z něho přímo vyšli, a velmi významně se podílejí na jeho životě (včetně procesu, který nazýváme národním obrozením).
Tohle všechno je česká šlechta. Je spjata s touto zemí, prolévala za ni krev, přinášela a přináší jí značný užitek. Je to živoucí sepětí s naší historií. Měli bychom na ni být spíše hrdí, protože k tomu poskytuje mnoho důvodů. A ne ji hanobit, hlavně proto, že k tomu poskytuje důvodů jen velmi málo.
Dalším mýtem je, že stavovská společnost u nás Bílou horou končí. Není tomu tak. Podrobněji později. Ale spíše jde o nastolení nového rámce jejího působení. Končí zpochybňování státního a dynastického pořádku. Stavy již nejsou nositeli výkonné moci. Leč jejich moc stále zůstává velká a vladař se bez nich neobejde. To se velice hezky projevilo i při přijímání Pragmatické sankce.
Použité materiály:
1) Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1649; Václav Drška, Aleš Skřivan, František Stellner; Institut pro středoevropskou politiku a kulturu-Praha 1995
2) Evropské šlechtické rody; Wilhelm Zieher; Garfoprint-Neubert-Praha 1996
3) Toulky českou minulostí, díl 3.; Petr Hora-Hořejš; Baronet-Liberec 1994
4) Dějiny zemí Koruny České I.; PhDr. Vratislav Vaníček, PhDr. Petr Černej CSc., PhDr. Ivana Čornejová CSc.; Lektorovali: Prof. PhDr. Jaroslava Pešková CSc., Vratislav Hanzlík, PhDr. Jan Urban, PhDr. Jan Klápště; Paseka-Praha 1992.
? 
