Indicko pákistánské války. Trochu historie a úvah

[Pátrač]

proti


INDICKO - PÁKISTÁNSKÉ VÁLKY. TROCHA HISTORIE A ÚVAH.


ÚVOD

Posledních více než 40 let se v různých časových intervalech světová veřejnost mající přístup k informacím s různou mírou znepokojení dívá na aktivity, které provází jeden z dlouhodobých latentních vojenských konfliktů, který už několikrát přerostl v otevřené nepřátelství a války, kde intenzita krutost bojů i následných humanitárních katastrof dosáhly nebývalé výše.

Tento vleklý konflikt trvá s přestávkami již od půlnoci 15. srpna 1947, kdy Velká Británie pod tlakem indického národně osvobozovacího boje vedeného Indickým národním kongresem v čele s Mahatmou Gándhím odešla a umožnila tak vznik dvou států – Indie a Pákistánu v počátku tvořeného Západním Pákistánem a Východním Pákistánem, které spolu neměli přímé spojení.

Tak na indickém subkontinentu vznikly dva nezávislé státy Indická republika a Pákistán. Abychom pochopili příčiny a vznik tohoto konfliktu, musíme nejdříve poznat státy, které v něm účinkují.

KAPITOLA PRVNÍ: Něco málo o těchto dvou státech – geografie, demografie a historie

INDIE

Území Indie se ze dvou třetin nachází na poloostrově Přední Indie.
Státní zřízení: Indická republika
Rozloha: 3 287 590 km²
Počet obyvatel: něco kolem 1 miliardy je to druhý nejlidnatější stát na světě. Obyvatelstvo Indie je mnohonárodnostní. Většinou je původu indoevropského a dravidského, dále Austro-asijci a mongoloidní etnika
Hustota zalidnění: 284 obyvatel na kilometr čtvereční
Hlavní město: New Delhi
Úřední jazyky: angličtina, hindština a jazyky jednotlivých svazových států
Země je rozčleněna do 25 států a 7 svazových teritoríí



Současná mapa Indie[/align]

Náboženská orientace: hinduisté - 80,3%, muslimové - 11%, křesťané (2,4%). Za zmínku stojí menšina Sikhů - 2%, žijících na severu země u hranic s Pákistánem v oblasti zvané Panžáb. Sikhští separatisté požadují samostatný stát Chálistán.

Průřez historií Indie - zde to vezmu vyloženě zkratkou:

V letech 2500 až 1500 před naším letopočtem se usazují na tomto území harappská kultura a védská kultura, v letech 550 – 320 před naším letopočtem vzniká říše magadhská a objevuje se budhismus.

V 6. století před naším letopočtem vpadla do oblasti severozápadu Indického subkontinentu vojska achaimenovce Dareia prvního a o dvě století později pak Alexandra Velikého.

V roce 180 před naším letopočtem v této oblasti vzniklo Indo-řecké království, které zabíralo území od Gandháry po Paňdžáb. Největšího kulturního i obchodního rozmachu království dosáhlo pod vládou Menandra I. Později pak v letech 320 až 185 před naším letopočtem nahrazuje maurijská říše a objevuje se jméno Ašóka v souvislosti se sjednocením celé Indie - takřka celý subkontinent se podařilo sjednotit jemu a jeho dynastii.
Následující období vlády Guptů se díky rozmachu náboženství i vědy stalo známé jako zlatý věk Indie. Přibližně ve stejné době na Indickém subkontinentu existovalo mnoho dalších státních útvarů jako například království Pándjů, Čólů, Čérů či Pálovů.

Islám se do Indie dostal v roce 712, když arabský generál Muhammad ibn Kásim dobyl oblast Sindu, Multánu v jižím Paňdžábu. Tím byl v této hluboké minulosti položen základ konfliktů, které neskončily ani po 1200 letech. Vítěz takto připravil půdu pro vznik Ghaznovské říše, Dillíského sultanátu i říše Mughalů.
Jenže souběžně v Indii vzniklo i několik hinduistických království jako byla říše Maráthů, Vidžajanagárů a dalších menších království Rádžpútů.

Počátkem 16. století díky mořeplaveckým cestám Vasco de Gamy byla objevena cesta do Indie kolem afrického kontinentu a to znamenalo příchod Portugalců a od 17. století dochází k pronikání Francouzů a Britů. V roce 1763 je uzavřen pařížský mír, který potvrdil britskou hegemonii v Indii. Indie si zachovává jistou míru samostatnosti a vlastní správy, ale je podřízena britské Východoindické společnosti, která disponuje i nemalými vojenskými silami. Jenže bezohledné jednání a přehlížení náboženských odlišností a tabu, vedlo k detonaci a Britové čelili povstání Sipáhiů, které přineslo velké oběti na obou stranách. Stalo se v letech 1857 až 1858.
Po potlačení povstání se Indie stává britskou kolonií.

V době obou světových válek se statisíce Indů všech vyznání účastnily pod britským velením mnoha bojových operací na mnoha válčištích a prokázali vysokou míru loajality a statečnosti. I to spolu s nemožností bez extrémních násilných akcí tuto kolonii udržet vedlo k tomu, že jak už jsem uvedl, Indie dne 15.srpna 1947 získala samostatnost. Indie se tak stává nezávislou federativní republikou a členem Commonwealthu.

PÁKISTÁN

Pákistán se nachází na severozápadě poloostrova Přední Indie
Státní zřízení: Pákistánská islámská republika,dominatní silou v zemi je armáda
Rozloha: 879 811 km² tento údaj zahrnuje i sporné území Kašmíru
Počet obyvatel: 142 milionu obyvatel. Pákistán je stejně jako Indie mnohonárodnostním státem. Nejpočetnější zastoupení mají Panžábci asi 48 %, pak Paštunové 13 % převážně u hranic s Afghánistánem- hodně je o nich slyšet v souvislosti s problematikou kolem současného afganistanu, Sindhané 12 % a nakonec Saraikové 10 % Hustota zalidnění: 160 obyvatel na kilometr čtvereční
Hlavní město: Islámábád
Úřední jazyk: urdština
Země je administrativně rozčleněna na 4 provincie, území hlavního města a 6 kmenových území



Mapa současného Pákistánu[/align]

Náboženství je převážně muslimské asi 97 %, z toho jsou 2/3 sunnité, nacházejí se zde také menšiny křesťanů a hinduistů.

Historie je více než stručná.

Pákistán vznikl 15.srpna 1947 a měl podobu dnešního Pákistánu a Bangladéše tedy jak jsem už uvedl Západního a Východního Pákistánu. Dne 23. března 1956 byla vyhlášena Islámská republika.
Východní Pákistán se 26. března 1971 odtrhnul a vznikla Bangladéšská lidová republika, která se po válce Pákistánu a Indie dne 16.prosince .1971 osamostatnila.
Pákistán je federativní republika, člen Commonwealthu, v čele s prezidentem.

Tolik co si myslím že by bylo dobré vědět o obou protivnících v uvedených oblastech a nyní se podíváme na prazáklad jejich neschopnosti spolu vyjít a důvod jejich antagonismu. K tomu je potřeba zodpovědět zákadní otázku. Ta zní:

Co bylo a doposud je skutečnou podstatou všech indicko - pákistánských válek?

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde pořád a stále o Kašmír. Je to pravda, ale není úplná. Základní problém je v náboženství a to ve sporech mezi oběma hlavní náboženstvími v Indii prvotně i v Západním Pákistánu a Východním Pákistánu. Není to jednoduché na popis ale pokusím se vytvořit základní charakteristiku obou náboženství a přidat to, čím přispěla k tomuto latentnímu konfliktu.

Náboženské konflikty jsou v lidské historii na denním pořádku, uvedu příklad středověkých křižáckých výprav, které měli za následek obrovský pokles populace jak ve středověké Evropě, tak i na Středním Východě. Války mezi Turky a Rakousko-uherskou monarchií, rekonqvista ve Španělsku. Ve svých dějinách však nemusíme chodit moc daleko, stačí si vzpomenout na nedávnou válku v bývalé Jugoslávii. Náboženství je také jednou z hlavních hybných sil konfliktu mezi Indií a Pákistánem, což je konflikt Hinduismu s Islámem.

Hinduismus

Je světové náboženství a vyznávané menšinami hinduistů žijících v Bangladéši, Srí Lance a Pákistánu. Ale nejvíce hinduistů tedy 95% žije v Indii a Nepálu. Toto náboženství vyznává přibližně 840 miliónů lidí. Jeho hlavním cílem je konečné duchovní osvobození z koloběhu existencí.

Hinduismus je velký nábožensko-filozofický systém, který vznikl ve starověké Indii. Vytvořily ho indoevropské kmeny Árjů, které přišly do Indie z pravlasti Indoevropanů - ležící pravděpodobně na území dnešního Turecka. Příchod Árjů k řece Indu se odehrál asi v 18. století př.n.l.. Jak postupovali stále hlouběji do nitra Indie (k řece Ganga), postupně ovládli a podrobili si původní obyvatelstvo. Tak vzniklo rozdělení na dvě vrstvy, jež se později proměnilo ve známý indický kastovní systém, který přetrval v některých částech země dodnes.
Ačkoli se hinduismus řadí počtem svých vyznavačů k největším náboženstvím na světě, podstatně se odlišuje od křesťanství, islámu nebo budhismu. Příslušnost k tomuto vyznání je totiž určena rodovým původem člověka. Plnoprávným hinduistou může být jedině ten, kdo se narodil z indických rodičů nebo rodiče. Tím získal zařazení do hinduistického kastovního systému.
Základem tohoto systému bylo rozdělení obyvatelstva do čtyř velkých kast (tzv varny). První tři byly tvořeny především árijskými dobyvateli, byly plnoprávné a mohly se účastnit hinduistického náboženského života.
Byla to kasta:
brahmínů - kněží
kšatrijů - bojovníků
vaišjů - obchodníků a řemeslníků

Čtvrtou kastu šúdrů - služebníků - tvořilo většinou původní porobené obyvatelstvo, přičemž některé zvláště primitivní místní kmeny (tzv. lesní lidé) byly z kastovního systému úplně vyloučeny a odsouzeny do role podlidí. Příslušnost ke kastě byla dědičná a řídila se složitými předpisy - každá ze čtyř varn měla svá vlastní životní a morální pravidla. Později došlo uvnitř varn ještě k dalšímu dělení na desítky a stovky různých specializovaných podkast. Tento kastovní svět pak je velmi diskriminační jak vůči jiným vírám a jejich nositelům, tak i uvnitř sebe sama.

V průběhu svého tisíciletého vývoje si hinduismus vytvořil velmi širokou škálu náboženských představ a názorů, ze kterých si každý jeho vyznavač může vybrat ty, které nejvíce odpovídají jeho založení. Je tu ovšem i společný základ, a tím je víra v reinkarnaci, existenci nesmrtelné duše, jež po smrti fyzického těla přechází nepřetržitým koloběhem životů do jiné tělesné schránky. Přechod do jiného těla není čistě náhodný, podmiňuje a určuje jej totiž chování člověka v předchozí existenci. Je to souhrn dobrých a špatných skutků, kterých se člověk za celý svůj život dopustil. Správný hinduista by měl žít řádným životem, vyvarovat se všeho zla a dobrými skutky shromažďovat duchovní zásluhy. Byla by to krása, ale i tito lidé jsou schopni neuvěřitelných krutostí a to uvidíme dále.

Islám

Islám je nejmladším z náboženství, které počítáme mezi světové. Jeho vznik se datuje do let 610 až 632, kdy došlo k Mohamedově prorockému osvícení. Mohamed působil nejprve v Mekce a potom v Medíně, tam se pod jeho vedením spojili všechny kmeny obývající toto město a uznaly islám jako náboženství a Mohameda jako soudce ve všech sporných otázkách. Do tohoto společenství se podařilo velmi rychle integrovat všechny okolní kmeny, což bylo základem pro to, aby se islám začal šířit dál.

V roce 632, kdy Mohamed zemřel, byl skoro celý Arabský poloostrov obrácen na islámskou víru. Mohamedovi nejbližší stoupenci se mezi sebou dohodli na ustanovení nového vůdce Kalifa. Ten sjednotil dříve nejednotné arabské kmeny pod korouhev islámu a po té začalo závratné arabské dobývání. Islám byl násilně šířen na rozsáhlém území, sahajícím od Španělska až po Indii a za dobu mírně přesahující jedno století se díky němu zrodila nová oslňující kultura.

Muslimové nevidí islám jako náboženský systém oddělený od reálného života, pro který by si vyčlenili jen třeba nedělní odpoledne, jejich chápání je odlišné. Vysvětlují své náboženství jako „ucelený způsob života“, nerozlišují mezi světskými a náboženskými záležitostmi. To vysvětluje, že islám sice nevytvořil církev jako takovou, ale vytvořil ucelený systém práva, kde všechno podléhá islámské moci a předpisům, a proto je možné najít v Koránu předpisy například z dědického, rodinného či trestního práva.....

Jednou ze základních povinností muslimů je bojovat proti vnějšímu ohrožení islámské komunity a navíc se vyrovnávat s vlastním vnitřním odporem proti pravidlům božího zákona. Toto se nazývá džihád neboli „svatá válka“ muslimů proti nevěřícím, v níž nemusí být nezbytně užito vojenské síly. Džihád se řídí přísnými islámským zákony o válce, které stanoví podmínky, za nichž se taková válka může vyhlásit. A jelikož máme v hlavách 11. září a podobné aktivity muslimských extrémistů zapomíná se , že tato svatá válka může mít až tři podoby:
- válku srdcem,
- válku mečem
- válku slovem
Obvykle bývá vyhlášena proti určitému konkrétnímu nepříteli, který brání dodržování víry, znevažuje víru nebo jí jinak škodí.
Počet muslimů na světě je asi jedna miliarda, což znamená, že každý šestý člověk je muslim. Tím Islám vyrovnává a pomalu převyšuje počet křesťanů, přičemž křesťanství je zatím nejrozšířenějším světovým náboženstvím.

Tolik o náboženství, základního kamene neschopnosti spolu jednat u obou protagonistů kterých se bude týkat další text.

Dlouholeté snahy dosáhnout v roce 1947 nezávislosti Indie na Velké Británii a zároveň tento subkontinent sjednotit nenašla naplnění. Způsobilo to hlavně to, že se Muslimská liga vedená Muhammadem Alí Džinnáhem a hinduistická Kongresová strana vedená Džavarharlálem Nehrú nedokázaly dohodnout na ničem zásadním. Británie chtěla pomoci a navrhla vytvořit federální unii, ale tyto dvě strany nechtěly slyšet. Nosný problém byl v tom, že muslimové podporovaní sikhy požadovali svůj vlastní stát. Ten měl být tvořen provinciemi Bengálsko a Pandžáb. S tím hinduisté odmítali souhlasit.

Místo toho došlo k naplnění ambicí obou těchto stran jejich představitelů. Dne 15. srpna 1947 jak už víme došlo k rozdělení Indie na tři samostatné celky. Šlo o :

Indickou unii, dnes Indická republika

Západní Pákistán, dnes Islámská republika Pákistán,

Východní Bengálsko, někdy Východní Pákistán, dnes Bangladéš

KAPITOLA DRUHÁ: občanská válka 1947 až 1948

V té době už bohužel v na území bývalé britské kolonie Indie probíhala skrytá občanská a náboženská válka, která se rozdělením dostala do úplně jiné roviny. Tato válka započala rok před získáním nezávislosti a rozpadem kdysi jednotné země.
Boje mezi hinduisty a muslimy se po „Velkém kalkatském vraždění“ ke kterému došlo ve dnech 16. až 20. srpna 1946 rozšířily po celé zemi a měly podobu doutnajícího ohně odkud vyšlehávaly plamínky brutálního násilí. To byl události, které předcházely 14. srpnu 1947, kdy bylo oznámeno rozdělení Indie a Pákistánu.

Rozdělení bylo po 16. srpnu následováno okamžitě eskalující občanskou válkou. Tato válka začala jako vystoupení Konference Džamů a Kašmíru pod vedením šejcha Abdulláha proti Hari Singhovi, rádžovi Kašmíru. Tento feudální vládce zůstal myšlením ve středověku a díky tomu že disponoval s britským vědomím silnými polovojenskými jednotkami maskovanými jako policie. Ve své podstatě šlo o sociální konflikt mezi hinduistickými velkostatkáři zaštítěnými hinduistickým vládcem a zbídačenými paštunskými muslimskými rolníky. Zde projevená nenávist se šířila jako lavina. Začal nebývalý exodus lidí mezi jednotlivými nově vzniklými státními útvary.
5 500 000 muslimských utečenců se vydalo na cestu do Západního Pákistánu ze západní Indie,
1 250 000 hinduistů odešlo z Východního Pákistánu do západního Bengálska
400 000 hinduistů bylo nuceno uprchnout před smrtí ze Sindu v Západním Pákistánu do Indie.
Nepokoje trvaly i nadále a asi 1 000 000 utečenců zemřelo násilnou smrtí, hlady a na nemoci, protože první indický ministerský předseda Nehrú nepřipustil, aby se do tohoto šílenství zapojily britské jednotky. A z tohoto podhoubí občanské a náboženské války v návaznosti na aktivity šejcha Abdulláha vzešel první otevřený konflikt- tedy první válka mezi nově vzniklými státy.

Pokračování následuje

[Pátrač]

První pokračování:

KAPITOLA DRUHÁ : První indicko pákistánská válka v letech 1947 až 1948
Rozdělení bývalé britské kolonie na Indii a Západní a Východní Pákistán nevyřešilo postavení Džammú a Kašmíru, nezávislého království ležícího na hranicích Západního Pákistánu, Indie a Číny. V tomto království žilo převážně muslimské obyvatelstvo, kterému vládli autokratičtí hinduisté.
Kašmír, po kterém toužila Indie i Pákistán, byl navíc trápen snem svých vládců udělat z něj „asijské Švýcarsko“ a úsilím hindo – muslimské All – Džammú a Kašmírské národní ligy provést nejprve jeho demokratizaci. Moc zájmů na malém území a v jednom čase.



Znak Kašmíru[/align]

Tyto snahy se spojily s požadavky Pákistánu v říjnu 1947, kdy pathanští neboli paštunští muslimové v Poonchi povstali proti útlaku kašmírských hinduistických velkostatkářů. Došlo k násilnostem na obou stranách. Místní vládce maharádža Hari Singha nedostal jiný nápad, než zahájit mimořádně kruté represe proti muslimům. A podobné chování se začalo šířit po celé Indii a udržovalo či spíše eskalovalo občanskou válku.



Fotografie maharádži Hariho Singha před policejní stanicí kdesi v Kašmíru 1947[/align]

Dne 22. října 1947 vyslal Pákistán své vojsko tvořené dobrovolníky Paštúny na pomoc muslimům do Kašmíru. Tato armáda dobrovolníků, obsadila Muzaffarabad a Uri, vypalovala vesnice, vraždila civilisty a postupovala na hlavní město Kašmíru Šrínagar. Kašmírský rádža Hari Singh se rozhodl tuto situaci vyřešit tím, že postoupil svoji zemi Indii. De facto i de jure tak připojil Kašmír s převážně muslimským obyvatelstvem k hinduistické Indii a tím pádem dostala Indie možnost nasadit své jednotky ve válce proti Pákistánu.
Stalo se tak 27. října 1947, kdy sikhské jednotky zaujaly postavení před Šríganarem a zachytily první nápor útočníků.

Byla to překvapivě dobře zvládnutá vojenská operace. Ráno 27. října 1947 přistálo na letišti v Šríganaru několik letadel s výsadkem tvrdé sikhské pěchoty. Ta okamžitě zajistila prostor a zabezpečila přistávání celkově 100 letadel s dalšími vojáky. Dopravy se ujala letka dopravních Dakot.
Po zachycení prvního náporu sikhové vyčkali posil a přešli do protiútoku. Rozprášili dobrovolnické jednotky, poté je začali pobíjet a rychlým pronásledováním je hnali zpět k hranici. Tyto polovojenské jednotky neobstály proti vysokým vousatým mužům s turbany, kteří vyzbrojeni karabinami s bajonety nezadržitelně postupovali vpřed a přímo vyhledávali boj z blízka. Když se sikhové dostali na dohled a dostřel k hranicím, s překvapením zjistili, že na bojiště dorazily tři pěší brigády pákistánské pěchoty. Po přeskupení sil na ně udeřili a z chodu je vytlačili zpět na Pákistánské území.

Přes tvrdou lekci se Pákistán nevzdal a ještě chvíli uvažoval o vyslání dalších jednotek, pak ale britští důstojníci působící v pákistánském vojsku pohrozili rezignací. Pákistánská vláda se tedy rozhodla přesunout do této oblasti další dobrovolníky, kteří ji měli držet jako Azad Kašmír tedy Svobodný Kašmír. Začala dlouhá opotřebovací a partyzánská válka.

Do Dillí a Kalkaty proudily davy hinduistických uprchlíků, kteří svým vyprávěním o zvěrstvech páchaných muslimskými partyzány zvyšovali vzájemné napětí a přispívali k nacionálním a náboženským bouřím. Nepokoje nabyly takové intenzity, že byl 30. ledna 1948 hinduistickým frakcionalistou spáchán atentát na všeobecně ctěného hinduistického vůdce Mahátmu Ghándího. Ten veřejně protestoval proti válce a prosazoval myšlenku vzájemného soužití muslimů a hinduistů. Smrt tohoto mimořádného muže ctěného oběma stranami nakonec indické muslimy a hinduisty sjednotila. Po čtrnáct měsíců trvajících bojích zasáhla Organizace spojených národů a v dubnu 1948 tak došlo k přerušení bojů.
Výsledkem bylo kromě křehkého příměří i vytvoření tzv. demarkační linie, známé jako LoC. Obě strany souhlasily s tím, že demarkační linii uznají za dočasnou hranici. Podle ní připadla větší, jižní část Kašmíru, tvořící téměř dvě třetiny celkové rozlohy země, tedy 138 991 kilometrů čtverečních, pod indickou správu a severní část rozprostírající se na 86 806 kilometrech čtverečních připadla Pákistánu.



Současná mapa Kašmíru[/align]

Co bylo z hlediska použití bojových jednotek na tomto střetnutí zajímavé?

Indie použila při podpoře pozemních sil v malé míře i letecké síly.
Jednu dopravní letku letounů Douglas DC-3 Dakota
Pět letek stíhacích letounů Spitfire a Hurricane
Jednu letku letadel Hawker Tempest V – počty letadel se mi nepodařilo dohledat a nejsem si jistý ani tím zda letka je správné označení leteckých jednotek mladého indického letectva.

Dne 5. listopadu se v bitvě u Šalatengu proslavil oddíl obrněných automobilů pod vedením poručíka Davida. Ten smělým manévrem pronikl do týlu do té doby houževnatě bojující pákistánské pěchoty a způsobil její morální kolaps.

Jednotka lehkých tanků Stuart od indického 7. jízdního pluku pod velením plukovníka Radžíndar Singha provedla ojedinělou operaci kdy v nadmořské výšce více než 3000 metrů překonala vysokohorský průsmyk Zodži La.

Zajímavost nejpodivuhodnější je v tom, že hlavní důvod ukončení bojů nebyla porážka jednoho nebo druhého protivníka. Ani kolaps možností vést válku. Hlavní bylo to, že v obou armádách sloužili jako instruktoři a velitelé příslušníci britských ozbrojených sil. A ti se prostě rozhodli dál nebojovat. V přeneseném slova smyslu se dá říci, že vrchním velitelem armád obou urputně bojujících protivníků byl britský generál Auchinleck.

V roce 1953 v rámci mírových jednání pod záštitou OSN bylo dohodnuto provést referendum, které by určilo ke které zemi bude Kašmír připojen. Indie až do dnešní doby tuto záležitost nebyla schopna z organizovat. Asi ví proč.
V roce 1954byla ratifikována smlouva o připojení indické části Kašmíru k Indii a v roce 1957 byl Kašmír anektován.
Celkové lidské ztráty náboženských nepokojů, občanské války a první války o Kašmír byly neuvěřitelné. Asi 1 150 tisíc mrtvých a vyhnání cca 15 milionů lidí z domovů.

Po těchto událostech nastal relativní klid až do roku 1965.


KAPITOLA TŘETÍ: Druhá indicko – pákistánská válka 1965

Stále trvající nepřátelství mezi Indií a Pákistánem vzrostlo po roce 1958, kdy se vlády v Pákistánu zmocnil generál Muhammad Ajjúb Chán. Ten podepsal přátelskou smlouvu s Čínou, která uvedla do nebezpečí kašmírskou hranici s pekingským územím. Tento politik se novou smlouvou cítil posílen. Indie se pokoušela jednat, ale Pákistán nebyl schopen jednání – chtěl bojovat o to na co jak si mysle má právo a chtěl uspět.

Neúspěch vyjednávání a vzrůstající napětí podnítily 9. – 30. dubna 1965 pohraniční srážky mezi indickými a pákistánskými jednotkami Rannof Kutch. Přerušení bojů bylo vyvoláno dvěma faktory.
- dobrou prací zprostředkovatelské mise Velké Británie
- začaly monzunové deště.
Toto umožnilo počátkem července téhož roku odvolání jednotek, které s od sebe odpoutaly a zdálo se že nebezpečí je zažehnáno. Jenže nebylo. Zde je potřeba vědět, že v oblasti Kašmíru je ještě jeden problém, který nám Evropanům nemusí moc říkat, ale pro místní lidi na obou stranách jde o trvalou bolístku. Je to přístup k vodě, zde konkrétně jde o oblast pramenů a přítoků řeky Indu. A Pákistán je ten, kdo tahá za kratší konec lana.

Pákistánské nepravidelné síly a hned po nich i pravidelná armáda překročili demarkační linii to vedlo od 6. září 1965 k obnovení bojů. V ten den i indická armáda zahájila postup a obě armády ničily vše, co jim přišlo do cesty.

Pákistánské jednotky podporované tanky M-26 ameriského původu prolomily indickou obranu a postoupily do hloubky 20 kilometrů. Obsadily město Džaurijan a blížili se k městu Džammů. Indičtí vojáci bojovali, ustupovali, zachytávali se na každé terénní vlně, ale proti síle odolných tanků se nedokázali prosadit. Jejich urputná obrana ale umožnila shromáždit síly a zahájit na jiném úseku razantní ofenzivu směrem na Lahore. Byla veden třemi samostatnými kolonami a v sestavě bylo asi 90 000 vojáků. Ofenziva nebyla úspěšná a vedla k tomu, že Pákistán se cítil na koni a zahájil svoji ofenzivu směrem na New Dehli, tedy Nové Dillí.
Indická armáda směr hlavního úderu vystihla a po rychlém přeskupení sil a prostředků zasadila do vše co mohla. Došlo k velkým tankovým bitvám, které pozorovatelům připomínaly srážky mezi Rudou armádou a Wehrmachtem.

Indové používali britské Centuriony, staré americké Shermany a nově dodané francouzské AMX – 13.
Pákistánci nasadily americké M-47 a M-48.
Americké tanky byly sice modernější a lépe vyzbrojené ale posádky tanků nebyly na potřebné úrovni a nedokázaly jejich předností využít. Jejich přesná střelba díky tomu byla třikrát pomalejší než u protivníka a tím pádem Indové palebně ovládli boj a nakonec pákistánské obrněné jednotky dostaly pod tlak a porazily je. Odhadované ztráty tankové techniky na pákistánské straně jsou 450 kusů . Tyto boje oba protivníky vyčerpaly a boje ztratily tempo. Celkově se dá říci že nasazení a výsledky bojů byly vyrovnané.



Shromaždiště zničené a poškozené pákistánské techniky po bojích v roce 1965

Podobně to bylo i ve vzdušných bojích.

Indie nasadila letadla De Havilland Vampire, francouzské Dassault MD 450 Ouragan a Dassualt Mystere IVB
Pákistán se opíral o americká letadla F-86F Sabre.
Tyto letouny se střetávaly ve vzdušných bojích a měla i úkoly palebné podpory pozemních sil. Jako akce která se stala všeobecněji známou je bombardování letiště Sarongha lehkými proudovými bombardéry English Electric Canberra.

Na druhé straně Indie se aktivity proti Východnímu Pákistánu omezily na pohraniční boje, dělostřelecká ostřelování a letecké útoky.

Když velmocím došla trpělivost tak velká Británie a USA vyhlásily embargo na jakékoliv dodávky materiálu využitelného pro vedení války. OSN potom zprostředkovala příměří. Příměří předešlo hrozbě čínské intervence která v tomto případě hrozila Indii a umožnilo oběma armádám, jimž se nedostávalo zásob, aby se stáhly za předsrpnové bitevní linie.



Mapa rozdělení Kašmíru po válce v roce 1965[/align]

Za společného úsilí Velké Británie, Spojených států a Sovětského svazu byla roku 1966 zprostředkována konference v Taškentu. Na této konferenci si obě strany slíbily vzájemnou spolupráci, přátelství a výsledkem byla takzvaná Taškentská deklarace. Deklarace obsahovala i vyhlášení referenda v Kašmíru. Indický představitel, ministerský předseda Lál Bahádur Šástrí, zemřel v průběhu konference a ačkoliv jeho nástupkyně Indíra Ghándiová většinu slibů splnila, došlo mezitím k Pákistánské občanské válce, která měla za následek vypuknutí třetí Indicko – Pákistánské války a tím pádem i další záminku k oddálení slibovaného referenda v Kašmíru.

Zbývá se pokusit určit jaké byly statistické výsledky operací.
Otázka zisků nebo ztrát na území obou válčících stran nelze stanovit, nebyl umožněn přístup zahraničním pozorovatelům a ani jedna strana nezveřejnila ověřitelné údaje.

Indie deklarovala, že padlo 1175 indických vojáků, bylo zničeno 104 indických tanků a 35 letadel. Tím bylo zaplaceno zabití 3840 pákistánských vojáků a zničení 464 pakistánských tanků a 70 letadel.
Pákistán nikdy nezveřejnil svoji verzi utrpěných ztrát ale tvrdil, že indické ztráty byly zhruba 4x větší než Indie zveřejnila. Kde je pravda nelze zjistit.

KAPITOLA ČTVRTÁ: Třetí indicko pákistánská válka v roce 1971

Byla rozpoutána v souvislosti s občanskou válkou v Pákistánu. Jelikož je to důležité pro pochopení celého procesu zahájení ozbrojeného konfliktu mezi starými soupeři, podíváme se na ni podrobněji.

Vztahy mezi Východním a Západním Pákistánem začaly být v 60. letech napjaté, protože východní část, obstarávající tři čtvrtiny pákistánského zahraničního obchodu, získávala jen velmi málo finančních výhod, takže v Západním Pákistánu byla výrazně větší životní úroveň.
Po generální stávce roku 1966, která nekompromisně požadovala zvýšení autonomie východní části, následovala povstání v letech 1968 a 1969. V čele těchto aktivit Bengálců stála Awamijská liga, což bylo hnutí za úplnou autonomii Východního Pákistánu vedené šejkem Mudžíbur Rahmánem.

V roce 1969 se stal novým pákistánským prezidentem generál Ághá Muhammad Jahjá Chán. Ten nařídil roku 1970 uspořádání voleb do národního shromáždění byl to první svobodné volby od roku 1947.Východní Pákistán obdržel 163 míst a téměř všechny je zaplnil představiteli právě Awamijské ligy.

Jahjá Chán nejprve dvakrát otevření národního shromáždění odložil a pak se rozhodl zrušit výsledky voleb. Východní Pákistán zahájil generální stávku a přestal odvádět daně. Jahjá Chán na to reagoval vyhlášením stanného práva a když se krizi nepodařilo vyřešit jednáním, poslal do Východního Pákistánu kolem 60 až 70 tisíc vojáků. Mudžíbur Rahmán byl zatčen a jednotky pověřené znovunastolením pořádku napadly 25. března 1971 studentské ubytovny a přeplněné bazary v Dháce. Začalo masové vraždění.

Následujícího dne byla vyhlášena nezávislost Východního Pákistánu vytvořením státu Bangladéš.

Západopákistánské jednotky však byly vojensky natolik schopné, že stačily povraždit několik stovek tisíc „povstalců“ a asi 10 miliónů uprchlíků odešlo do západního Bengálska, jedné z nejchudších indických oblastí.
Současně s příchodem armády začala partyzánská válka. Proti vládním silám vedli boj bojovníci pod vedením Mukhtiho Bahini a v počtu asi 10 tisíc dokázali vázat asi 40 praporů pákistánské armády a napáchat hodně škod. Jelikož mezi nimi byli i muži vycvičení jako bojoví plavci, byla partyzánská válka rozpoutána i na moři. Bojoví plavci dokázali potopit 11 pákistánských a jiných velkotonážních obchodních plavidel. A zde občanskou válku opustíme.

Do dění totiž vstoupily zájmy velmocí.

Primo: USA v čele s prezidentem Nixonem se rozhodly podpořit Pákistán ekonomickými sankcemi a embargem na dodávky zbraní Indii.

Secundo: Sovětský svaz šel do protipohybu a v radě bezpečnosti vetoval rezoluci požadující zastavení bojů. Pákistán posílený přízní USA se rozhodl zahájit otevřený konflikt s Indií. Začala další válka.

Dne 3. prosince 1971 pákistánské vzdušné síly zaútočily na letiště v severozápadní Indii a armáda zahájila pozemní útok na Kašmír. Nálet bombardérů English Electric Canberra způsobil rozsáhlé škody na indickém městě Amritsar. Ale Indové díky dobré práci rozvědky byli připraveni. Na letištích letadla nebyla a naopak okamžitě provedený nálet letounů SU-7 a prvních stínacích bombardérů indické provenience Hindustan Aeronautics HF-24 Marut zničil na zemi 24 pákistánských strojů a poničil letištní plochy a zařízení. této odvetné akci nakonec indické letectvo provedlo více než 500 vzletů.
A začalo peklo. Indie, která podporovala východopákistánské povstání využila pákistánských útoků nejen k odvetě, ale hlavně k tomu, aby situaci definitivně zvrátila ve svůj prospěch.

Po rychlé mobilizaci a stmelení vojsk zahájila indická armáda protiútok a zaútočila 4. prosince 1971 na Západní Pákistán a tím pádem zahájila válku na dvou frontách, protože ve východním Pákistánu už její vojáci bojovali. V oblasti Kašmíru se bojovalo velmi urputně a s nasazením doposud nebývalým.

V letecké válce byly síly poměrně vyrovnané.

Indové nasadily letouny De Havilland Vampire, francouzské Dassualt Mystere IVB, vlastní HF-24 Marut, které se velmi dobře osvědčili i jako bitevníky. Nakonec byly nasazeny i vyzbrojené cvičné Hindustan Aeronautics HJT-16 Kiran. Ze sovětských dodávek pak nasadily SU-7 a MiG-21 FL. Byl speciální variantou licenčně vyráběnou v Indii pro indickou armádu. Radar RP-21 byl nahrazen typem R-2L, měl motor R-11F-300 namísto standardního R-11F2-300. První v SSSR vyrobený MiG-21 FL dostala Indie v roce 1964 a první indický MiG-21 FL dostala armáda v listopadu 1966. V prosinci 1971 bylo sovětskými MiG-21 FL vyzbrojeno 8 eskdadron.



Fotografie licenčního indického letounu MiG-21Fl[/align]

Ale naprosto bezesporu se jejich nejúspěšnějším letounem stal licenční letoun britského původu Gnat F1. Tyto podceňované letouny se prosadili ve všech režimech letu a úspěšně sestřelovaly vše, co mohlo pákistánské letectvo nasadit.



Fotografie stojánky s letouny Gnat F1[/align]

Pákistánci nasadili americké stroje F-86 Sabre, T-104 Starfighter, čínské licenční MiG-15 a MiG-19 a nakonec francouzské Mirage III. Čistě pro bombardování byly z jejich strany nasazeny stejně jako u Indů letouny English Electric Canberra.

Výsledky leteckých bojů nejsou doložitelné ale panuje shoda, že jediným známým esem se stal pákistánský pilot, poručík Shames, který sestřelil čtyři indická letadla.

Pro dopravní a výsadkové úkoly obě letectva používal sovětské dopravní vrtulníky Mi-4 a Mi-8. Zvláště ty druhé dokazovaly že jde o velmi zdařilé konstrukce s vysokou odolností proti bojovému poškození a činnostem vlastních posádek.

Pozemní boje v Kašmíru byly urputné a probíhali se střídavým i úspěchy. Indové zachytili postupující Pákistánce a v protiútoku je vytlačili na demarkační čáru. Zde se nezastavili a pokračovali dál. Nakonec se jejich útok vyčerpal 15 kilometrů hluboko na pákistánské části Kašmíru. Na jiných místech naopak Pákistánci uspěli a vstoupili na indické území. Bojovalo se úplně všude, v četně na ledovcích v oblasti Kargil a v nadmořské výšce nad 5000 metrů nad mořem.

Rozsáhlé boje se odehrávaly i na moři.

Bojovalo se jak v Bengálském zálivu tak i v prostoru Arabského moře. V Arabském moři před Karáčí se podařilo dne 5. 12. 1971 indickým raketovým člunům sovětského původu, typ OSA1 potopit pakistánský torpédoborec Khabir a minolovku Muhafiz. Khabir byl britského původu třída Battle, Muhafiz byla americká pobřežní minolovka a narazil jsem i na údaj že byla potopena leteckým útokem a ne raketovou střelou voda-voda
Při následném ostřelování přístavu v Karáčí bylo potopeno a poškozeno několik dalších lodí. Jako odpověď na tyto ztráty pákistánská ponorka Hangor, francouzká třída Dapfne, potopila dne 9. 12. 1971 indickou fregatu Khukri. Byla to loď britského původu a jen málo se lišila od třídy Blackwood

V bengálském zálivu díky přítomnosti letadlové lodi Vikrant Indové získali jednoznačnou převahu. Svou první letadlovou loď si Indové pořídili již v roce 1957, když zakoupili za druhé světové války rozestavěnou britskou loď HMS Hercules. Loď převzali 4. března 1961 a pojmenovali ji INS Vikrant. Letadla z letadlové lodi napadla Čattagam a napáchla hodně škod. Torpédoborec Rádžput doprovázející letadlovou loď Vikrant potopil pákistánskou ponorku Ghazi stejného původu jako Hangor poté, co se pokusila neúspěšně torpédovat tuto pýchu indické maríny. a letecky kladení námořní miny potopili jedenáct lodí ale zde není jisté zda všechny byly pákistánské.

V pozemních bojích se objevilo velké množství nasazené tankové techniky.
Pákistánci nasadili tanky M-47, M-48, M-4 Sherman, M-24 Chafee a čínské T-59
Indové nasadili licenční britské Vickers Vijayanta, Centuriony a AMX-13. Ale poprvé nasadila nové sovětské tanky T-55. Při průzkumných a obojživelných akcích se velmi dobře osvědčily sovětské PT-76.

Na bojišti v Kašmíru a vůbec proti Západnímu Pákistánu bylo dosaženo rozhodujícího vítězství indickými tankisty podporovaných letectvem dne 16. prosince 1971na řece Basantar, jednoho z přítoků řeky Ravi. Do doby tankových bitev války na JOM KIPPUR v roce 1973 mezi Izraelem na jedné straně a Egyptem a Sýrií na druhé straně, to byla největší tanková bitva od dob II. světové války. Pákistánská armáda utrpěla těžkou porážku, která vedla k morálnímu rozkladu a následně ztrátě bojeschopnosti hlavních sil pákistánské armády.

Na bojišti v ve Východním Pákistánu pak indická armáda zahájila dne 4. prosince nezadržitelný postup a drtíc jakýkoliv odpor dosáhla dne 16. prosince hlavního města Dháky, které po dělostřelecké přípravě a útoku obsadila. Pákistánská vláda uprchla ukryla se na stanovišti červeného kříže. Ze strany Indie to bylo jednoznačné vítězství které vedlo k tomu že Východní Pákistán zanikla a byla ustavena nová entita – stát Bangladéš. Ten byl dne 16. prosince indickou vládou uznán.



Mapa obsahující schémata bojů mezi oběma protivníky ve Východním Pákistánu v roce 1971

O tom jak to vypadalo na tomto bojišti se dochoval jedna zajímavá historka. Když indické síly obsadily Dháku, jejich vrchní velitel generál poručík Singh Aurora poslal po svém pobočníkovi svému pákistánskému protějšku generálporučíkovi Abdulláhovi Niazimu osobní vzkaz. Měl toto znění:

„Dear Abdullah, I’m here. The game is over. Yield, and I shall take care of you“.

Překlad je asi takovýto:

„Milý Abdulláhu, jsem zde. Hra skončila. Doporučuji, aby ses mi vzdal a já se o Tebe postarám“.



Dva generálové - protivníci, kteří v roce 1971 podepisují kapitulační listiny. Pero si přebírá pákistánský generálporučík Abdulláh Niazi. Předává mu je jeho spolužák ze Sandhurstu a přítel, nyní vítěz, indický velitel generál poručík Singh Aurora.

Tito dva generálové, zkušení vojáci a bezesporu dobří profesionálové byli vlastně přátelé. Studovali spolu kdysi v minulosti na britské vojenské akademii v Sandhurstu. Dne 17. prosince bylo podepsáno příměří na frontě v Kašmíru a pákistánské jednotky v už bývalém Východním Pákistánu kapitulovaly.



Kapitulační listina, kterou oba generálové podepsali.

Začalo se dít mnoho věcí. Ághá Muhammad Jahjá Chán rezignoval ve prospěch svého ministerského předsedy Zulfikára Alí Bhuta a byl držen 5 let v domácím vězení. Předseda Awamijské ligy Mudžíbur Rahmán byl propuštěn a stal se prvním bangladéšským ministerským předsedou. Napětí mezi Bangladéší a Pákistánem bylo roku 1972 zmírněno diplomatickou cestou, roku 1973 došlo k výměně zajatců a roku 1974 Pákistán uznal nezávislost Bangladéše.

Pákistán vyšel z těchto bojů ve velmi špatném stavu. Nejenže prohrál válku, ale ztratil i polovinu svého obyvatelstva, armáda a ekonomika se ocitly na pokraji zhroucení a morálka národa rapidně klesla, a to i přes povzbuzení a podporu Spojených států, které odkládaly uznání Bangladéše až do 4. dubna 1972. Vrcholem jejich nevůle bylo vyslání operační skupiny s letadlovou lodí do Bengálského zálivu jako morální podpory Pákistánu a výstraha Indii. Sovětské Tichomořské loďstvo jako odvetu vyslalo několik plavidel s jadernými střelami na palubách.

Posledním bodem, který měl stanovit mír, bylo modifikování již dříve stanovené demarkační linie. 7. prosince 1972 tak byl na dlouhých dvacet let ukončen Indicko – Pákistánský spor o Kašmír.

Jaké byly ztráty? Jak je to zvykem u těchto válek, nic není jisté.

Indické ztráty
Indie oznámila či spíše přiznala tyto údaje: 2 300 padlých, 8 300 zraněných indických vojáků. Měla ztratit v boji 73 tanků a 45 letadel.
Pákistán naopak uvedl, že zabil 5 600 a zranil15 700 indických vojáků, zničil 244 tanky a 93 bojových letounů.

Pákistánské ztráty:
Indie se přihlásila k tomu, že bylo zabito 11 000 a zraněno 17 000 pákistánských vojáků. Nárokoval zničení 150 tanků a 140 letounů. Dále oznámila že zajal 93 000 pákistánských vojáků, a to převážně po jejich kapitulaci ve Východním Pákistánu.
Pákistán naopak přiznal 2 000padlých a 6 200 raněných vojáků a zničení 69 tanků a 31 letadel. Přiznal ale 93 000 zajatců. Asi proto že jejich ochranu převzaly mezinárodní organizace. a nebylo tedy možno počet snížit.

Kde je pravda posuďte sami.

Pákistánská občanská válka vyhnala kolem 10 miliónů uprchlíků do západního Bengálska. Díky tomu se v Indii zhoršil již tak dost složitý problém s potravinami, indická vláda žádala o mezinárodní pomoc, neobdržela však prakticky žádnou. Určitý podíl viny nesla samozřejmě i Indie. Jak již jsem uvedl, podporovala východopákistánskou snahu o nezávislost. Z toho ji obvinil i tehdejší americký prezident Richard M. Nixon, když prohlásil, že pákistánská občanská válka byla vyvolána indickou snahou o destabilizaci Pákistánu a jako protiakci pozastavil Indii americký úvěr. Tento závěr je korektní a myslím si, že USA v tomto měly pravdu.
Pro nás je poměrně zajímavé, že na straně indických ozbrojených sil možná v této válce byly nasazeny i obrněné transportéry naší provenience. 60. a 70. letech jsme do Indie dodávali obrněnou techniku. Na konkurenčním fóru jsem nalezl tyto zajímavé obrázky.



Obrněný transportér OT-62 TOPAS ve výzbroji indické armády



Obrněný transportér OT-64 SKOT ve výzbroji indické armády.

Víc jsem se tím nezatěžoval ale třeba o tom jiný palbák bude vědět více.

Pokračování následuje.

[Pátrač]

Druhé pokračování.



KAPITOLA PÁTÁ: Dění v této oblasti v závěru století a boje v roce 1999

Mohlo by se zdát, že boje mezi Indií a Pákistánem byly již dost bolestivé a že si vyžádaly si dost lidských obětí. Bohužel kde je náboženský rozbroj, asi nemůže být klid. Není tedy nic divného na tom, že po tolika mírových jednáních, příslibech a ztrátách na životech se spor znovu probudil k životu na začátku roku 1989 a jak se zdá za těch několik let načerpal spoustu nové energie. Staré „šarvátky“ se stávají znovu aktuálními a bohužel se k nim přidávají i problémy nové.

Tím hlavním je bezesporu nárůst hinduistického extremismu paralelně s kříšením islámského fundamentalismu.

Indická vláda čelí stále krvavějším povstáním, protože Fronta za osvobození Džammú a Kašmíru vyzvala ke „svaté válce“. To je samozřejmě pro Indii velmi nepříjemné, jelikož Džihád je u muslimů tím nejdůležitějším v jejich náboženství. Pro pákistánské generály, tedy pro ty, kteří jsou momentálně u moci, je tato fanatická touha po záchraně muslimských obyvatel připojených k hinduistické Indii obrovským plusem. Nemají zapotřebí plýtvat časem na účinnou propagandu, protože ono přesvědčení vést svatou válku je v každém muslimovi a je jedním z nejúčinnějších. navíc díky velké hustotě muslimského obyvatelstva v indii mají k dispozici dostatek kvalitních informací o dění v zájmových oblastech.
Vedle militantní organizace Fronta za osvobození Džammú a Kašmíru, která usiluje o svobodný a nezávislý stát Kašmír, operují na kašmírském území také organizace požadující připojení k Pákistánu. Založily Kašmírské hnutí za svobodu, které zahrnuje například Islámský studentský svaz, Stranu svatých bojovníků a další skupiny preferující islámský režim. Na straně Pákistánu stojí tedy především pevné odhodlání obyvatel.

Že je náboženství pro Indii hlavní problém ukazuje i to, že v dnešní Indii je náboženství jednou z hlavních příčin etnického a separatistického násilí. Například roku 1984 se hinduisté střetli se sikhy poté, co stovky sikhských separatistů v Paňdžábu zabila armáda při jejich vpádu do posvátného chrámu v Amritsaru. V témže roce zavraždil indickou předsedkyni vlády I. Ghándíovou její sikhský osobní strážce. Byla to pomsta za násilí v Amritsaru. Důsledkem bylo propuknutí nepokojů v Dillí, během nichž hinduistický dav zabil více něž tisíc sikhů.

Oproti tomu na straně indické je velká vojenská síla, do které patří 980 000 příslušníků pozemních vojsk, 55 000 námořníků a zhruba dvojnásobný počet tanků, dělostřelectva, vzdušných sil a válečných plavidel než má Pákistán. Tento obrovský vojenský potenciál Indie odráží jak fakt, že země není součástí žádné regionální vojenské aliance, tak i dřívější napětí na hranicích s Čínou. Hlavně indické letectvo patří k nejmodernějším v celém rozvojovém světě. Také na něj indický daňový poplatník zaplatí 10,5 USD ročně a každoroční zbrojní rozpočet se tak vyšplhá na 10 miliard USD. Ve srovnání s Pákistánem, který ročně na svou armádu vydá „jen“ 4 miliardy USD, je na tom Indie podstatně lépe.

Nyní jsou však největší hrozbou nukleární testy z května 1998, které připojili oba jihoasijské rivaly ke skupině jaderných mocností. Ačkoliv je vědeckotechnická základna Pákistánu v oblasti jaderného výzkumu méně dokonalá než indická, existují oprávněné domněnky, že pákistánským vědcům při výrobě jaderných zbraní výrazně pomohla Čína. Obě země nicméně tvrdí, že další jaderné testy neplánují.
Otázkou ale zůstává, jak moc se v této chvíli dá důvěřovat zemím, které za padesát let trvání tohoto konfliktu nedokázali najít společný kompromis. Nynější hlavní představitelé obou zemí, premiér Pákistánu Naráz Šaríf a jeho indický protějšek Atal Bihárí Vádžpéjí, svorně tvrdí, že to není jejich země, které chybí ochota ukončit konflikt. Indie již dokonce podnikla první kroky k demilitarizaci vybraných měst jakožto vstřícné gesto se snahou uvolnit napětí. Obdobný krok se ale od Pákistánu očekávat nedá, protože na rozdíl od Indie je pákistánská armáda samostatným organismem, který je ovládán pákistánskými generály. A ti Kašmír vyprodat nehodlají. Pákistán neustále žádá, aby proběhlo referendum, ve kterém by samotní obyvatelé Kašmíru rozhodli o svém dalším osudu. Indie sice referendum již několikrát přislíbila, ale nemůže se k němu stále odhodlat, protože je celkem jasné, jak by se z velké části muslimské obyvatelstvo rozhodlo. Indická vláda se tedy stále odvolává na rozhodnutí rádži Hari Singha staré více než padesát let.
21. února 1999 se však konečně sešli premiéři obou zemí a odhodlali se podepsat Láhaurskou deklaraci, v níž se mluví o snad již konečném ukončení vzájemného nepřátelství a také o minimalizováni nebezpečí jaderné nehody. A najednou svět v této oblasti vypadal lépe. Ale jen tři měsíce.

Dne 26.5.1999 zahájila Indie a to poprvé od indicko-pákistánské války z roku 1971 řadu leteckých útoků proti nepravidelným islámským silám, které pronikly do indické části sporné kašmírské oblasti. Vyzbrojeny a vycvičeny byly patrně v Pákistánu. Objevily se dokonce důkazy, že na indické území vstoupily i jednotky pákistánské armády. Příslušníci islámských nepravidelných sil byli většinou pákistánské národnosti. Byli však mezi nimi i bývalí příslušníci afghánského Talibanu. Tyto síly se ve velkých počtech připojily k pákistánské pravidelné armádě a celý vpád proto nabyl nové, nebezpečné podoby.



Jednoduchá mapka Kašmíru v roce 1999

Indické letecké údery, zahájené po počátečním podcenění počtu vetřelců a rozsahu infiltrace, byly krokem zpět v pokusech o usmíření obou jihoasijských jaderných rivalů. Podle Indie připravovaly pákistánské ozbrojené síly a zpravodajské orgány vyslání velkého počtu těžce vyzbrojeného personálu do indické části Kašmíru již v době, kdy se její ministerský předseda pokoušel zmírnit vzájemné napětí při rozhovorech v pákistánském Láhauru. Vpádu pákistánského ozbrojeného personálu napomohl rutinní odchod indických jednotek z vysokohorských postavení, střežících sektor během zimy. Indické zpravodajské orgány však zjistili určitou infiltraci, nebyli si však jistí jejím rozsahem a povahou. Po zjištění vetřelců, kteří byli dobře zakopáni i zásobováni, provedla indická armáda řadu útoků k jejich vytlačení. Při tomto úkolu byly indické jednotky podporovány dělostřelectvem, avšak kromě několika Chetahů vojskového letectva, vyzbrojených kulomety ráže 7,62 mm, bez letecké podpory. Útoky nebyly příliš úspěšné: vetřelci měli výhodu dobrých obranných postavení ve velké výšce až 5480 nad mořem.

Fotografickým průzkumem byla ověřena indický letounem Canberra, který byl ostřelován několika přenosnými protiletadlovými střelami Stinger, přítomnost několika set útočníků. Operace indického letectva byla zahájena za svítání dne 26.5.1999. Do boje byly zasazeny tři letky:
jedna s letouny MiG-27,
druhá s letouny MiG-23BN
třetí s letouny MiG-21M
Dále byla připojena jednotka vrtulníků Mi-17.

Indie zpočátku vyhověla politickému požadavku nestupňovat konflikt a nepoužila proto svou laserem naváděnou munici, napalm či aerosolové výbušniny, ani nebombardovala žádnou ze zásobovacích cest vetřelců. Když se však operace vlekla, nasadilo indické letectvo i pumy o hmotnosti 454 kg s laserovým naváděním z letounů Mirage 2000 a pravděpodobně i z letounů MiG-27. Pumy byly shazovány z výšek 9100m a měly na nepřátelské zásobovací základny a obranná postavení drtivý ničivý účinek. Tyto velmi úspěšné letecké údery pomáhaly indické armádě udržet výši ztrát na přijatelné úrovni, a to přes silný odpor dobře vycvičených a vybavených vetřelců v obtížném terénu.



Indický letoun sovětského původu MiG-27 M Bahadur[/align]

Normálně v tomto sektoru působí pouze jedna jednotka pozemního vojska, a to 121. pěší brigáda. Nyní byla posílena na počty vyšší než divizní a vybavena značným počtem dělostřelectva. Po celé délce indicko-pákistánské hranice byla zvýšena bezpečnostní opatření, aby se předešlo další infiltraci. Jednotky pěchoty byly vybaveny přenosnými protiletadlovými střelami Igla-1M k ničení pronikajících pákistánských vrtulníků či útočících letounů. Byl rozvinut velký počet protiletadlových 23mm kanónů ZU-23-2 a 40mm protiletadlových kanónů L-40/70 Bofors, které sestřelily mnoho pákistánských bezpilotních letounů. Indická armáda obsadila obranná opevnění podél indicko-pákistánské hranice a zvýšila zásoby munice a náhradních dílů.

Indické letectvo uvedlo všechny své základny do plné bojové pohotovosti a PVO bylo nařízeno, aby každý neidentifikovaný cíl přelétávající tzv. kontrolní linii považovala za nepřátelský. Byly zahájeny hlídkové lety.

První ztrátou byl letoun MiG-27. Pilot hlásil požár motoru způsobený technickými problémy a katapultoval se. Byl vzat Pákistánci do zajetí a po osmi dnech propuštěn. Druhou ztrátou byl letoun MiG-21M, který kroužil kolem místa, kde se dostal do potíží MiG-27. Přitom byl zasažen pozemní protiletadlovou střelou, pravděpodobně Stingerem, a sestřelen. Pákistán tvrdí, že pilot zahynul při sestřelu. Šetřením, provedeným Indy po navrácení pilotova těla, v něm byly zjištěny minimálně dva otvory po střelách, jeden v zadní části hlavy. Pákistán však obvinění z vraždy pilota odmítá. Poslední indickou ztrátou byl bitevní vrtulník Mi-17 se čtyřmi bloky 57 mm neřízených raket. Podle zpráv indického tisku byl ostřelován pěti až deseti raketami Stinger. Vrtulník mohl uniknout, avšak jedna z raket, která ho zasáhla, zabila všechny čtyři osoby na palubě. K dalším ztrátám nedošlo, a to přes silnou palbu protiletadlového dělostřelectva a přenosných protiletadlových střel, především Stinger, protože indické letectvo nyní rozsáhle používá výmetná zařízení infračervených klamných cílů. Podle odhadu bylo proti indickým letadlům odpáleno přes stovku protiletadlových střel různých typů. Indické letectvo je prvním letectvem na světě, které dlouhodobě působí ve vysokohorském terénu nad 4500 m, což samo o sobě představuje velké nebezpečí.

Nakonec došlo k nasazení pěchoty. Tu podporovalo letectvo kdy byl každý úder byl pečlivě plánován, aby nedošlo k zasažení postupující indické pěchoty, šplhající po strmých skalách k zakopaným vetřelcům. Indické pozemní vojsko utrpělo velmi těžké ztráty přes 400 padlých, proti více než 600 pákistánských vojáků.

[/url]

Schéma operací indické armády proti útočníkům kteří obsadili některá místa v Kašmíru v roce 1999[/align]

Počty padlých islámských bojovníků nejsou známy, avšak má se za to, že jich bylo kolem 150. Indické pozemní vojsko vypudilo vetřelce z mnoha postavení, čímž minula potřeba vzdušných útoků. Indičtí pěšáci dokázali pod silnou palbou překonat vrcholky vysoké přes 4500m a znovu se zmocnit několika klíčových postavení. Tím odstranili tlak na dálnici Šrínagár-Leh. Úder indického letectva na velkou zásobovací základnu, umístěnou ve výšce 4450m, způsobil vetřelcům těžké ztráty a připravil je o zásoby munice a jiného materiálu. Po vyčistění subsektoru Batalik a ovládnutí vrcholů, včetně masivu Tiger Hill (4870 m), byly indické ozbrojené síly blízko k vyhnání všech vetřelců z indického území. Podle indické armády bylo vyčištěno 85% všech strategicky důležitých prostorů a zpět bylo dobyto 65% obsazeného území.

[/url]

Indický vrtulník sovětského původu Mi-17 při shozu materiálu pozemním jednotkám[/align]

Údery indického letectva skončily při známkách pákistánského ústupu z indického území, který byl zahájen 11.7.1999. Průzkumné lety však pokračovaly a indická vojska byla ostřelována z pákistánského území. Dne 17.7. 1999 bylo oznámeno, že indické území opustili všichni vetřelci. Pákistán svou účast na vpádu kategoricky popíral.

Jenže to platilo do roku 2004. Dnes víme že v době kdy se Indie po neúspěchu leteckých operací rozhodla k rozsáhlé vojenské akci, vyvolalo to odezvu u pákistánské armády. Intervence pákistánské armády do Kárgilského konfliktu se udála pod vedením generála Mušarrafa. Na nátlak USA však premiér Nawáz Šaríf vyhlásil stažení pákistánských jednotek za linii kontroly a akci omluvil s tím, že vláda neměla nad armádou dostatečnou kontrolu. Při následujícím pokusu o odvolání velitele armády generála Mušarrafa došlo k vojenskému převratu. Nové nepokoje propukly v roce 2001, krátce po teroristických útocích na Světové obchodní centrum. Muslimští džihádisté zaútočili nejdříve ve Šrínagaru a 13. prosince na indický parlament v Dillí, při čemž zabili 38, respektive 14 lidí. Indie z těchto útoků obvinila Pákistán, který podporuje náboženské extrémisty v Kašmíru. Teprve po roce 2002 došlo v této otázce k obratu, když se Pákistán velmi aktivně zapojil do války proti terorismu. Ke zlepšení vzájemných vztahů „pomohlo“ zemětřesení, které Kašmír zasáhlo v roce 2005. Obě země si poskytly vzájemnou pomoc a otevřely hranice. V prosinci 2006 přišel prezident Mušarraf s návrhem na vzdání se nároků na území Kašmíru, pokud Indie přijme některé mírové návrhy. Přes tento slibný vývoj však v Kašmíru stále dochází k násilnostem.

Je tedy více než zřejmé, že v extrémně vleklém a násilném soupeření o Kašmír nejde o obsazení nalezišť nerostných surovin či strategických pozic, jako je tomu u většiny podobných teritoriálních sporů, ale jedná se o střetnutí státotvorných ideologií. Ze strany Pákistánu se přirozeně jedná o pokračování teorie dvou národů, jakkoliv byla od dob Muhammada Alího Džinnáha revidována. Existence nezávislého Kašmíru na sekulárně nacionálních principech je pro Pákistán stejné ohrožení jeho státotvorné ideologie jako připojení území s převážně muslimským obyvatelstvem k Indii a poklidnému soužití hinduistické a muslimské komunity na sekulárních principech. Indie se ve vztahu ke Kašmíru nalézá v obdobné situaci. Neúspěch její politiky v Kašmíru by se mohl totiž snadno stát předpokladem pro nárůst iredentistických tendencí v indické části Paňdžábu a nárůstu autonomních požadavků uvnitř federace. Angažovanost v Kašmíru je také „ospravedlněním“ pro vysoké náklady na armádní rozpočty obou zemí. Armády obou zemí patří k nejpočetnějším a nejlépe vyzbrojeným na světě, přičemž opakované vzájemné střety dodávají impulzy k další modernizaci. Neméně důležitá je pro armády také legitimizační funkce konfliktu, která jim umožňuje uplatňovat rozsáhlý vliv na hospodářský i politický vývoj obou zemí, které se pravidelně potýkají s nestabilitou volené demokracie. Tento aspekt se sice týká ve větší míře Pákistánu, ale Indie si také prošla celou řadou vnitropolitických krizí, při kterých se pozice armády značně posílila a v současnosti udržuje ve zbrani 1,3 milionu vojáků, což z ní dělá třetí největší armádu světa.

CHRONOLOGICKÉ SEŘAZENÍ VÝZNAMNÝCH UDÁLOSTÍ INDICKO –
PÁKISTÁNSKÉHO KONFLIKTU

14. 8. 1946 Oznámení o rozdělení Britské Indie na Indii a Pákistán
16. - 20. 8. 1946 „Velké Kalkatské vraždění“
2. 9. 1946 Džáváharlál Nehrú pověřen sestavením dočasné indické vlády
1947 – 1948 Indická občanská válka
15. 8. 1947 Britská Indie získává nezávislost vznik Indie a Pákistánu
září 1947 začátek první Indicko – Pákistánské války
22. 10. 1947 Pákistán vysílá své jednotky do Kašmíru
26. 10. 1947 maharádža Hari Singh požádal o připojení Kašmíru k Indii
27. 10. 1947 Sikhské jednotky vyslané indickou vládou zatlačily pákistánské vojsko zpět do Pákistánu
30. 1. 1948 Mahátma Gándhí zavražděn brahmánským atentátníkem – konec Indické občanské války
31. 12. 1948 Indie a Pákistán uzavřely příměří a ustanovili tzv. demarkační linii v Kašmíru
26. 1. 1950 Indie se stává členem Commonwealthu
23. 3. 1956 Pákistán vyhlášen Islámskou republikou
1958 vlády v Pákistánu se zmocnil generál Muhammad Ajúb Chán a uzavřel smlouvu o přátelství s Čínou
9. – 30. 4. 1965 pohraniční srážky mezi Indií a Pákistánem
6. 9. 1965 indická i pákistánská vojska překročila demarkační linii – začátek druhé Indicko – Pákistánské války
10. 1. 1966 mírová konference v Taškentu přijata tzv. Taškentská deklarace – obě strany si slíbily přátelství, spolupráci a referendum v Kašmíru
1966 generální stávka ve Východním Pákistánu
1968 a 1969 povstání ve Východním Pákistánu s cílem získat nezávislost na Západním Pákistánu
1970 pákistánské volby do Národního shromáždění
25. 3. 1971 západopákistánské jednotky napadly studentské ubytovny a přeplněné bazary v Dháce ( Východní Pákistán ) – Pákistánská občanská válka
26. 3. 1971 ve Východním Pákistánu vyhlášena Bangladéšská lidová republika
3. 12. 1971 pákistánská letadla napadla indická letiště v Kašmíru – začátek třetí Indicko – Pákistánské války
4. 12. 1971 Indie útočí na Západní Pákistán a vysílá svá vojska do Východního Pákistánu
6. 12. 1971 Indie uznává nezávislost Bangladéše
16. 12. 1971 kapitulace pákistánských vojsk
17. 12. 1971 sjednáno příměří mezi Indií a Pákistánem
4. 4. 1972 USA uznává nezávislost Bangladéše
7. 12. 1972 modifikování demarkační linie a na dobu zhruba dvaceti let ukončení indicko – pákistánského sporu
1974 Pákistán uznává nezávislost Bangladéše
květen 1998 Indie a Pákistán provádějí jaderné testy
21. 2. 1999 uzavření tzv. Láhaurské deklarace – prozatímní konec konfliktu mezi Indií a Pákistánem
26. 5. 1999 zjištění nepřátelských sil na území Kašmíru patřícího Indii a zahájení leteckých operací
17. 7. 1999 indické území opustili poslední vetřelci



Použitá literatura.

Hinduismus - Základní texty východních náboženství I., Zbavitel Dušan, ARGO, 2007
Islámská výzva - Z dějin a současnosti politického islámu, Miloš Mendel, Atlantis, 1994
Kolektiv autorů: Jan Filipský a další Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003 – velmi dobrá kniha
Válečné lodě 5, Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek, Naše vojsko, 1994
Lokální války : Historie a současnost, kolektiv autorů, Praha 1982
Pákistán - stručná historie států, Jan Marek, Libri, edice: Stručná historie států, 2002
Dějiny Indie, Strnad Jaroslav a kolektiv, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2003
ATM, číslo 2/2002

Obrázky a mapky jsem stáhnul z několika míst anglické a české verze Wikipedie, texty nikoliv

Dva články na Válka forum o OT 62 TOPAS a OT 64 SKOT

http://www.atmonline.cz/analyzy/indie-p ... /index.htm

[Destroyman]

Jen malá technická: Ponorka Hangor není třída Dapfne, ale Daphné a tehdá měl Pákistán ve stavu celkem tři (ještě Shushuk a Mangro).
S tou ponorkou Ghazi to máš trochu popletený, protože Ghazi je sice francouzská třída Daphné, ale Pákistánci ji koupili od Portugalska až v roce 1975 a snad ji mají ještě dneska. BTW, u Portugalců se jmenovala Cachalote.
To, co na Vikrant ve skutečnosti zaútočilo se sice také jmenovalo Ghazi, avšak nebyla to ponorka francouzská, ale americká, konkrétně původním jménem Diablo druhoválečné třídy Tench.
Jo a ještě něco: z toho Hangoru snad chtějí Pákistánci udělat muzeum, ale ještě se uvidí jestli na to seženou peníze.
Já vím, není to žádná sranda psát o námořních bojích mezi nějakým Turbanistánem a Ručníkovem, že?

[Pátrač]

No to tedy není - já se to snažil vygenerovat z Pejčocha a asi jsem se v tom zamotal. Nebo že by v tom Pejčoch měl binec?

To asi ne, takže děkuji. Já tam večer vběhnu a podle Tvých informací to opravím. Dal jsem si s tím dost práce a tak budu rád když těm turbaničníkům a ručníkářům přiznám co jejich jest. Aby na mě nevyhlásili fatvu nebo na mě neposlali nějaký kouzlo.

[Destroyman]

Nebo že by v tom Pejčoch měl binec?

To je možný, ale přesně to nevím. Já Pejčocha nečtu od tý doby, co se mi dostala do ruky jeho knížka "Miniponorky-osamělí lovci" z r. 2006 a s údivem jsem zjistil, že prakticky celý kapitoly opsal (!!!) z knížky "Záludné miniponorky" od Borotskýho a Kuneše z r. 1990. Podotýkám, že "Záludné miniponorky" jsou spíš zábavná beletrie pro mládež a nějaké hlubší ambice ani nemají. Přesto Pejčochovi stálo za to, aby opisoval jako školák. Inu, peníze nesmrdí, a když se dají vydělat téměř bezpracně - tím líp.
Jinak o potopení Ghazi si můžeš přečíst třeba zde.
Jo a když tak ty mý příspěvky taky časem smaž. Ty nestojíš o fatvu od ručníkářů, já zas o fatvu od Pejčochova fanklubu...

[Julesak]

O príspevku ZSSR do konfliktu v roku 1971 je zaujímavé video:
http://www.youtube.com/watch?v=Er2E_PpV ... r_embedded
je to v podstate rozhovor s vtedajším veliteľom 10. operačnej skupiny Tichooceánskej floty Vladimirom Krugljakovom

Prepis textu na blogu Defunct Humanity:
http://igorrgroup.blogspot.com/2009/12/ ... l-bay.html

PS: super článok o u nás málo známych udalostiach.

[Pátrač]

DEstroyman - Ty příspěvky mazat nebudu - i pan Pejčoch pokud je slovutným autorem musí bý schopen snésti trochu kritiky. A jeho fan klub? - Když budou zlí, za úsvitu ....

Ten druhý navíc smazat nelze - odkaz je zajímavý a i když nespíkruji tak mi to přeloží Pozorovatel - signalista. Ta se potí na zkouškách takže až v sobotu.

Julesák - zdvořile děkuji.

Já si říkal že toto téma by moho vygenerovat poměrně zajímavé věci a už se začíná dařit.

[Rosomak]

Pátrači, jen malá poznámka ke kastám (když už jsi nakousl) v Indii.
Systém kast ve své podstatě není špatný a je součástí společnosti, v minulosti měl velký význam pro její stabilitu a rozvoj (srovnejme u nás - šlechtický stav, duchovenstvo, rolníci, bezzemci atp).

V současné době je největší problém (dá-li se to tak nazvat) s těmi, kdo jsou mimo kasty, tzv. Nedotknutelných (Dalitů), kteří se nemohou realizovat v rámci své (ne)kasty (tj. stojí mimo kasty, nemají svoji vlastní) - nesmějí ani vrhnout stín svého těla na příslušníka kast - tudíž jsou rychle rostoucí masou obyvatel, pro které se jeví hinduismus jako prokletí a utíkají (velmi problematicky) k jiným náboženstvím (Buddhismus, křesťanství, Islám) - Indie si zadělává na vážný náboženský problém (nehledě na množství nelegálních potratů likvidující ženské pohlaví v této vrstvě) - srovnej s postavením otroků, kteří paradoxně na tom byli lépe.

Dalším velkým problémem je služba takovýchto lidí v armádě, což je řešeno restriktivně vůči příslušníkům vyšších kast (kasty jsou od roku 1947 oficiálně zakázány, ale to by museli zakázat Hinduismus, aby se to praktikovalo).
Samozřejmě, je zde také % rozdělení kast a Dalitů ve společnosti, které se přímo odráží do politiky.

[Pátrač]

Rosomak - to je zajíamvé, popravdě řeeno by to asi zajímalo více lidí ale téma by se rozplizlo. Je-li to tak, tak je zajímavé.

Značí to, že v indické armádě jsou příslušníci vyšších kast stavěni direktivně na roveň příslušníků kast nižších?

Nebo je to tak že, v ní neslouží?

Mě vždy zákaz kast z roku 1947 připadal jako proklamativní záležitost bez pevného podkladu.

[Rosomak]

Zkusím to ve zkratce - téma je to velmi rozsáhlé.
V podstatě za sekularizaci armády může GB, která na povstání v roce 1857 reagovala založením pluků z různých kast.
Klasickým příkladem jsou pluky Sikh, Rajput, Gorkha, Naga, Jat, Maratha, které se skládají z praporů různých kast - např. Kumaon pluku, zastupující kastovní společenství Kumaoni, Ahir, Jat...
Tj. těch co vznikly před reorganizací v roce 1921 a před vznikem Indie jako samostatného státu.

Zvláštní význam má postavení Sikhů v armádě. Jejich podíl v roce 1947 činil přes 30%, což bylo dost nelibě bráno tehdejšími vládními stranami a zavázali se jejich podíl snížit na odpovídají podíl ve společnosti. Takže jsou sice jeden či dva Sikští generálové, ale nikdy nikdo z nich nebyl šéfem generálního štábu.

Posledních dvacet let v Lok Sabha padají návrhy při sestavování rozpočtu armády na postupnou likvidaci kastovních zásad při sestavování armádního rozpočtu a naopak.
Stále však platí, že armáda je v Indii nejlepší možností, jak se dostat z pasti kastovního systému. Velký význam v tom má způsob náboru.

Zákaz kast je v Indické ústavě, článek 14 (pak také 15,16,17,18).
Vezmi si, že uplynulo v podstatě jen padesát let od zrušení, tj. jen jedna generace. Za padesát či sto let bude situace jiná - ale stále zůstává problém kast ve spojení s náboženstvím - Hinduismem, ve kterém je zakotven.

[Pátrač]

Když jsem tuto práci připravoval, narazil jsem na pár zajímavých obrázků letecké techniky na straně Pákistánu. Na Indy jsem nezapoměl - obrázky jsou v textu úvodní práce a tak jsem nakonec dal tento příspěvek. Je to proto, že se mi z nějakého důvodů letouny F-104 Starfigter líbí. Takže pár slov a pár obrázků, i když bez nějaké pevné vazby a záměru. Snad to nepohorší.

Letouny F-104A/B, které se zúčastnily bojů byly dostaly Pákistánské vzdušné síly - Pakistani Air Force v roce 1961. Dvanáct z nich pocházelo z rezerv USAF. Byly to tyto typy:
F-104A v počtu deset kusů
F-104B v počtu dva kusy.



Muzejní exponát letadla F-104 Strafigter

Smyslem dodávky bylo vyrovnat výhodu indických dvoumachových stíhačů a sovětských MiG-21. Nahradily vrtulové Hawker Fury. Obrázek tohoto letadla jsem našel. Zatím jen ve dvoumístné verzi. Jestli se udržely ve výzbroji až roku 1961 tak je to pozoruhodné.



Obrázek dvoumístného letadla Hawker Fury Pakistany Air Force[/align]

Protějšek tohoto letounu na indické straně byl letoun Hawker Tempest. Ten byl jak jsem uvedl nasazen do bojů už v první indicko - pákistánské válce.



Letoun Hawker Tempest ze sestavy 7. eskadry Indian Air Force[/align]


Starfighteru byly zpočátku dodány bez kanónu, který byl vmontován později. Narazil jsem na tvrzení, že ve válce s Indií se dne 11. září 1965 se odehrál údajně historicky první střet dvoumachových stíhačů. Jeden Pákistánský F-104A se potkal se čtyřmi indickými MiG-21. Pákistánský pilot F-104 zvolil únik rychlostí 1.1 machu ve výšce korun stromů. Toho MiGy nebyly schopny. Abych řekl pravdu dost o tom pochybuji i u toho Starfighteru. Ale zase takový odborník na lety rychlostí vyšších zvuku 20 až 50 metrů nad zemí nejsem. Třeba by se k tomu mohl vyjádřit kolega Hans.

Během války s Indií vzlétly Pákistánské F-104 246 x včetně 42 nočních akcí. Sestřelily 4 indické letouny a ztráty byly dva F-104A.
Po válce uvalily USA na Pákistán embargo. V jeho důsledku bylo začátkem 70. let bojeschopných pouze 7 jednomístných F-104A. Dalším pákistánským dvoumachovým stíhačem byl Mirage III.

Velmi dlouhou dobu pákistánské letectvo používalo a s velkým úspěchem osvědčené letouny amerického původu F-86 Sabre.



Jejich obrázky – skupinová fotografie čtyř letounů F-86 Sabre ve skupinovém letu. A vedle je obrázek tohoto letounu na zemi i s pilotem.

Válka mezi Pakistánem a Indií se znovu rozhořela 7. prosince 1971. Skončila 17.prosince téhož roku. Z Jordánska přilétlo Pákistánu na pomoc kolem 10 F-104A. Není známo zda byly jordánské F-104 nasazeny v boji a pokud byly, tak zda je pilotovali jordánští nebo pákistánští piloti.
Obě strany se velice liší v uváděných vítězstvích a ztrátách.



Stylizovaný obrázek letounu F-104 Starfighter v přízemním letu.

Indie uvádí: sestřeleno - 5 pákistánských a 2 jordánské F-104,
ztráty – 3. MiG-21
Pákistán: sestřeleno - 9 indických MiG-21 (2x F-104,1x F-6,6x F-86)
ztráty - 3 F-104
Pákistánští piloti zjistily, že F-104 byl slabý v těsném souboji. Lepší byl čínský F-6 a F-86 Sabre.
F-104A byly vyřazeny v roce 1975, kdy je nahradily Mirage 5PA.



Trojice letadel Shenyang F-6, F-104 Starfighter a Dassault Mirage III[/align]

Je to prostě super fotka - moc se mi líbí a velmi mě mrzí, že je poměrně málo zřetelná.

[skelet]

Jestli si dobře pamatuji vývoj Indického letectva z časopisu Aero Plastic Kits Revue, tak Indové vyvinuli bojovou taktiku, při které spolupracovali Gnaty (později Ajeety - indický vývoj Gnatu) a MiGy-21. Gnaty byly určeny pro manévrový boj a MiGy zase číhaly na vhodné cíle, které se chtěly z tohoto manévrového boje dostat.

tento tvůj článek mi nějak ušel, musím ho co nejrychleji prostudovat

[Pátrač]

A tak to ho prostuduj. Myslím že je poměrně vydařený a třeba najdeš pár dalších zajímavých obrázků či jiných vylepšení. Tyto války pro nás tak skoro na koni světa jsou přitom zajímavé tím, že jsou v nich obsaženy někdy i tvrdá střetnutí velkých sil.

Ale moc se o nich neví. Tato práce snad nebyla jen ztrátou času. Ale milého Abduláha jsem musel sepsat.

[Vallun]

Článek je moc hezký a přínosný, jak je u Patráče běžné, ovšem dovolil bych si upozornit, že co se týče historických a politických příčin, tak je velmi zestručněný.

[skelet]

Tak jsem to Pátrači prolouskal, ale budu si muset dát repete. Informací je příliš mnoho, času příliš málo.
Rád ybch doplnil, že jak Indie, tak i Pákistán využíval (ve válce v 65 i 71) své dopravní letouny Antonov An-12, resp. C-130, co by nouzové bombardéry. Pumy byly shazovány z nákladového prostoru. Přesnost asi nic moc, ale při některých náletech nesli na své palubě až 16tun bomb... Toto nasazení "donutilo" OKB Antonov zahájit práce na vývoji plnohodnotné bombardovací verze An-12BKV, která měla nést 12tun bomb. Nakonec ovšem byl její vývoj ukončen ...

[Pátrač]

Vallun - ahoj příteli, je potěšení Tě zase vidět. Já vím že historie před těmito střety je pomálu. Ale i tak je to dlouhé a vem si, jak by to vypadalo kdybych té historii dal co její jest.
Pokud se mi zadaří dal bych sem práci o povstání sipáhiů. Ale zatím nevím kde ji mám a začínám mít pocit jisté přežilosti a vyhořelosti.

Skelet - to mohlo být zajímavé takto bombardovat. Nebyl by obrázek?

[Vallun]

Pátrač - njn, máš neuvěřitlený záběr a velkou plodnost, to se vyčerpá i olbřímí zřídlo.

Škoda, že už není děda, ani jeho poznámky - v Indii sloužil a o tyhle věci se zajímal. A já momentálně nemám na to, abych něco hodnotného dával dohromady, elda by někoho zajímaly dotační programy v odvětví mléka...

[skelet]

Pátrači bohužel obrázek by nebyl.. tedy aspoň já o něm nemám potuchy

[Pátrač]

Inu škoda, já si umím představit jak ze zadních dveří sypou náklady na padácích ale jak tam sypou bomby jak pšenici slepicím, to bych fakt chtěl vidět.

Strašně moc. A jinak jsem přes víkend našel větší část povstání sipáhiů - asi se přelomím a dodělám to.