Bitevní lodě třídy Jevstafij
]
Ruské Černomořské loďstvo tvořilo počátkem 20. století poměrně značnou bojovou sílu (mimo jiné osm bitevních lodí), která si suverénně udržovala nadvládu na tímto mořem, kde jediného většího konkurenta představovalo turecké loďstvo, jež však již od dob prohrané rusko-turecké války z let 1877 až 1878 pouze nečinně kotvilo v Istanbulu a v podstatě nebylo schopné bojového nasazení, což se ukázalo během války s Řeckem probíhající v roce 1897. I přes tyto příznivé okolnosti byl v roce 1903 schválen další program rozvoje Černomořské flotily, jenž počítal se stavbou dvou nových bitevních lodí, které dostaly jména JEVSTAFIJ a JOANN ZLATOUST. ]Jejich projekt vypracoval inženýr A. E. Šott ( Шотт), který vycházel z konstrukce nejmodernější bitevní lodě KŇAZ POTĚMKIN TAVRIČESKIJ, které se obě jednotky třídy JEVSTAFIJ velmi podobaly a stejně jako jejich předchůdce byly i ony zpočátku nesmyslně řazeny mezi pancéřové křižníky. Ovšem sotva začala jejich stavba, už bylo nutné přikročit k zapracování nových zkušeností, jež do oblasti lodního stavitelství přinesla rusko-japonská válka. Proto bylo rozhodnuto o posílení výzbroje a děla ráže 152 mm měly nahradit podstatně výkonnější kanony ráže 203 mm a místo naprosto neúčinných malokaliberních zbraní ráže 47 mm měly nové bitevní lodě dostat děla ráže 75 mm.
Ovšem nakonec byly nainstalovány pouze čtyři kanony kalibru 203 mm a ostatní sekundární dělostřelectvo zůstalo beze změny. Důvodem byla jednak úspora finančních prostředků a jednak víra, že výzbroj nových jednotek třídy JEVSTAFIJ bude i tak na poměry Černého moře naprosto dostatečná. Výzbroj byla definitivně schválena koncem roku 1906 a lodní konstruktér musel do přepracovaného projektu zohlednit zvýšenou váhu nových zbraní a z důvodů úspory hmotnosti snížit počet torpédometů, odlehčit lodní stožáry, které proto neměly marsy, zmenšit palubní nástavby a nechat nainstalovat podstatně lehčí jeřáby nežli nesl KŇAZ POTĚMKIN TAVRIČEVSKIJ.
Joann Zlatoust v doku
Bitevní loď JEVSTAFIJ realizovala loděnice v Nikolajevu. Kýl byl založen 11. března 1904, ke spuštění na vodu došlo 21. října 1906 a do služby vstoupilo nové plavidlo 15. května 1911. JOANN ZLATOUST vznikal v Sevastopolu; založen byl 31. října 1904, na vodu byl spuštěn 18. dubna 1906 a k převzetí došlo 19. března 1911. Doba realizace byla i na ruské poměry neúnosně dlouhá, což bylo způsobeno jednak změnami původního projektu, ale zejména zmatky panujícími v počátečních letech jejich stavby v celém Rusku, kde probíhala velká vlna stávek a demonstrací proti carské vládě. Výsledkem předlouhého úsilí ruských loděnic byla plavidla o maximální délce 117,54 m (na čáře ponoru 115,52 m), šířce 22,55 m a ponoru 8,23 m. Výtlak dosahoval 12 840 tun. Vizuálně se obě velmi podobaly svému předchůdci, protože nesly také tři komíny a dvojici stožárů. Ve středolodí se nacházela vyvýšená citedela a na palubě byly umístěny čtyři parní barkasy a šest menších lodních člunů. Trup byl zhotoven z oceli a příčné vodotěsné přepážky jej členily na čtrnáct oddělených sektorů.
Pancéřové pláty byly zhotoveny z Kruppovy cementované oceli, která ale byla vyrobena v ruské ocelárně Ižorský závod, takže svojí kvalitou pravděpodobně za legendárním originálem poněkud zaostávala. Základem byl boční pancéřový pás, jehož část skrytá pod čarou ponoru měřila 1,22 m. Ve středolodí byl silný 229 mm a postupně se směrem k přídi zeslaboval na 203 mm, 102 mm a 76 mm, zatímco směrem k zádi na 178 mm, 76 mm a 51 mm. Nad tímto hlavním pásem se nacházel ještě jeden pancéřový pás táhnoucí se pouze ve středolodí, který měl tloušťku 152 mm a ukončovaly jej přepážky silné 178 mm. Pancéřová paluba se nacházela pouze ve střední části trupu a její horizontální segment dosahoval síly 70 mm a skosené části 76 mm. Nad důležitými prostory kam již nedosahovala pancéřová paluba se nacházely karapasy o tloušťce 60 mm.
Schéma pancéřování
Stěny dělostřeleckých věží chránila ocelová vrstva silná 254 mm a jejich střechy 64 mm. Kasematy středního dělostřelectva pokrývaly pancíře o tloušťce 127 mm a jednotlivé zbraně od sebe oddělovaly 38 mm přepážky. Bez ochrany nezůstala ani malokaliberní děla, která dostala pancéřové štíty silné 76 mm (ve středolodí) a 13 mm (v ostatních částech). Velitelská věž měla pancíře o tloušťce 228 mm.
K větší odolnosti přispívaly i uhelné bunkry rozmístěné podél lodních boků tak, aby chránily zejména prostory kotelen a strojoven a velké množství vodotěsných komor, jakožto i dvojité lodní dno..
Pancéřování bylo v době kdy vznikal projekt bitevních lodí JEVSTAFIJ a JOANN ZLATOUST na úrovni tehdejšího průměru, ale dlouhá doba realizace způsobila, že v době kdy nové jednotky vstupovaly do služby, již síla hlavního pancéřového pásu neodpovídala soudobým požadavkům a nemohla loď zcela ochránit před nejmodernějšími protipancéřovými granáty.
Základem výzbroje se stala čtveřice kanonů ráže 305 mm o délce hlavně 40 ráží, které vyrobila ruská zbrojovka Obuchov. Jejich hmotnost dosahovala zhruba 42 tun a dostřel při maximální elevaci se pohyboval kolem 25 000 m. Tato děla byla instalována ve dvou otočných věžích umístěných v podélné ose plavidla; jedna na přídi, druhá na zádi. U těchto zbraní již byly uplatněny zkušenosti z nedávno skončené rusko-japonské války, kde se negativně projevil malý dostřel ruských lodních děl a špatná účinnost použitých projektilů. Proto byla u nových děl zvýšena elevace a hmotnost protipancéřových granátů narostla z původních 331,7 kg na úctyhodných 470,9 kg. Rychlost střelby činila dvě rány za minutu.
Přední dělová věž
Hlavní výzbroj doplňovaly čtyři kanony ráže 203 mm o délce hlavně 50 ráží, které byly namontovány do rohů horního patra kasematy, aby se co nejvíce zvětšil jejich palebný odměr. Hmotnost těchto zbraní dosahovala 14,2 tun a dostřel byl asi 17 000 m. Vystřelované granáty vážily 112,2 kg a kadence palby mohla být až čtyři výstřely za jednu minutu. Další důležitou součást výzbroje představovalo dvanáct kanonů ráže 152 mm o délce hlavně 45 ráží, jenž byly umístěny ve spodním patře kasematy, vždy šest na každém lodním boku. Jejich hmotnost dosahovala přibližně 6 tun a rychlost palby mohla být až sedm výstřelů za minutu. Granáty vážily 41,4 kg a dostřel při dostatečné elevaci dosahoval 18 660 m. Sekundární dělostřelectvo bylo určeno k ničení menších nepřátelských jednotek, které nechránil žádný, či pouze slabý pancíř. V boji s kapitálními jednotkami se s mini příliš nepočítalo, jelikož jejich účinnost proti lodním pancířům byla velmi malá, což se prokázalo během války s Japonskem, takže mohla být s úspěchem použita pouze k ničení lodních nástaveb a nechráněných částí trupu, jichž ovšem na moderních plavidlech postupně ubývalo. Konkrétně průraznost projektilů ráže 152 mm proti Kruppově oceli dosahovala jenom 27 mm (na vzdálenost 10 970 m) a 43 mm na vzdálenost 5490 m.
Rozporuplné údaje jsou o výzbroji malorážními děly, ale pravděpodobně nesly obě jednotky pouze čtrnáct kanonů ráže 75 mm a několik vyloďovacích děl a kulometů, i když se někdy uvádí i určitý počet děl ráže 47 mm. Nezapomnělo se ani na dva podhladinové torpédomety o průměru 456 mm, třebaže torpédová výzbroj bitevních lodí byla úplně zbytečná a v boji nebyla nikdy úspěšně použita.
Námořní dělo ráže 152 mm.
Muniční skladiště se nacházela pod stanovišti příslušných zbraní a obsahovala 75 kusů munice pro každé dělo ráže 305 mm, 110 pro každé dělo ráže 203 mm a konečně 180 granátů pro každý kanon kalibru 152 mm.
Lodní výzbroj již neodpovídala potřebám doby a citelně zaostávala za moderními bitevními loděmi zvanými dreadnoughty, které měly ve svých flotilách ostatní námořní mocnosti bojující v První světové válce. Hmotnost boční salvy složené ze čtyř těžkých a osmi středních děl dosahovala ovšem 2358,2 kg což byla stále ještě nezanedbatelná palebná síla.
Určitých změn doznala výzbroj během První světové války, kdy byla sejmuta některá děla ráže 75 mm, jež měla být nahrazena výkonnějšími kanony kalibru 152 mm, či dokonce 203 mm, k čemuž ale nikdy nedošlo, neboť požadované zbraně se ve válečných poměrech nepodařilo zajistit. Naopak postupně přibylo několik protiletadlových zbraní.
Pohonný mechanismus tvořily dva trojčité vertikální expansní parní stoje o celkovém výkonu 10 600 koňských sil pohánějící dvě lodní vrtule. Páru vyrábělo 22 kotlů typu Bellevile a vyrobil je Franko- ruský závod v Petrohradě. Maximální rychlost byla zcela nedostatečných 16,65 uzlů a doplavba při ekonomické rychlost 10 uzlů dosahovala 2100 námořních mil, což sice nebylo mnoho, ale poměrům Černého moře tyto hodnoty naprosto postačovaly. Uhelné bunkry mohly pojmout celkem 1100 tun uhlí a lodě vezly také určité množství nafty.
Důstojníci na velitelském můstku lodě Joann Zlatoust
Posádka se skládala z 28 důstojníků a 900 námořníků, takže celkový počet činil 928 mužů. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že JEVSTAFIJ sloužil v první polovině své kariéry jako vlajková loď Černomořské flotily, byl na jeho palubě ještě admirál a jeho štáb, který čítal několik desítek osob.
Bitevní lodě třídy JEVSTAFIJ vstoupily do služby v roce 1911 kdy již byly koncepčně zcela zastaralé a v celosvětové konkurenci se nemohly měřit prakticky s žádnou moderní jednotkou vzniklou po skončení rusko-japonské války, takže jejich bojová hodnota byla od samého počátku dosti pochybná, což způsobila nejenom neúnosně dlouhá realizace, ale především překotný vývoj v oblasti lodního stavitelství. Velkou slabinou byla zejména nízká rychlost, která neodpovídala potřebám doby a byla mnohem nižší, nežli u moderních dreadnoughtů a dokonce i většina predreadnoughtů byla o několik uzlů rychlejší.
Pro budoucí bojové nasazení obou plavidel bylo ovšem důležitější jejich srovnání s potencionálními protivníky z oblasti Černého moře, kde se během jejich stavby podstatně změnila celková situace, protože turecká flotila se po několika desetiletích živoření stávala opět bojeschopnou silou a v roce 1910 zakoupila dvojici bitevních lodí TURGUT REIS a BARBAROS HYAREDDYN, které sice byly ve službě již od roku 1891, ale v rychlosti a pancéřové ochraně za plavidly třídy JEVFTAFIJ nijak nezaostávaly a jejich výzbroj tvořená šesti děly ráže 280 mm byla dokonce silnější.
Bitevní loď Jevstafij
Služba a bojové nasazení:
Dne 29. července roku 1911 byla na Černém moři vytvořená zvláštní brigády bitevních lodí, která se skládala z jednotek JEVSTAFIJ, JOANN ZLATOUST, PANTĚLEJMON a ROSTISLAV, k níž patřil ještě chráněný křižník OČAKOV. Toto uskupení čtyř nejsilnějších ruských bitevních lodí tvořilo páteř Černomořské flotily ještě o tři roky později kdy vypukla První světová válka. Jedním z důležitých úkolů, které muselo velení ruského loďstva řešit po ostudné porážce v rusko-japonské válce bylo zlepšení dělostřelby, a proto se i Černomořská flotila intenzivně věnovala nácviku palby z lodních děl. Díky tomu i nově utvořená brigáda bitevních lodí často prováděla cvičné střelby a na lodi JOANN ZLATOUST byl dělostřelecký odborník, který měl za úkol řídit palbu celé eskadry. Proto se úroveň výcviku lodních dělostřelců dostala na velmi vysokou úroveň, což se mělo brzy projevit v nadcházející válce. Jistě není bez zajímavosti že JOANN ZLATOUST potopil při cvičných střelbách v roce 1912 starší obrněnec ČESMA, který dosluhoval jako cílová loď.
Zkáza bitevní lodě Česma
Po vypuknutí První světové války se podstatně změnila strategická situace na Černém moři, jelikož turecké loďstvo posílily německé lodě GOEBEN a BRESLAU, což nutilo ruské velení k obezřetnosti, protože moderní bitevní křižník GOEBEN byl mnohem silnější nežli kterákoliv ruská bitevní loď, nad nimiž měl i obrovskou rychlostní převahu. Velitelem Černomořské flotily byl viceadmirál Andrej Augustovič Ebergard, který svoji admirálskou vlajku vztyčil na bitevní lodi JEVSTAFIJ, jíž velel fregatní kapitán Galanin, kdežto její sesterská loď se nacházela pod velením fregatního kapitána Vintra.
Válečné akce byly zahájené v noci z 28. na 29. října 1914, kdy na Sevastopol zaútočil bitevní křižník GOEBEN a několik menších plavidel, které ovšem nezpůsobily žádné větší škody. Útočníci brzy odpluli, takže když jádro Černomořského loďstva tvořené bitevními loděmi JEVSTAFIJ, JOANN ZLATOUST, PANTĚLEJMON, ROSTISLAV a TRI SVJATITELJA vyplulo odpoledne na moře, bylo již celé nepřátelské uskupení na cestě zpět.
Ostřelování ruského pobřeží mělo za následek vyhlášení války Turecku a ruské lodě se začaly poměrně často objevovat před tureckým pobřežím, kde kladly miny a pokoušely se narušovat nepřátelskou přepravu. Vzhledem k nebezpečí jaké představoval GOEBEN muselo jádro ruského loďstva operovat vždy pohromadě, protože pouze jako celek se mohlo odvážit souboje s německým bitevním křižníkem. Díky tomu se do ruských operací často zapojovaly i obě bitevní lodě třídy JEVSTAFIJ, které se také účastnily bitvy u mysu Saryč, svedené 18. listopadu 1914.
Admirál Ebergard útočil s pěti bitevními loděmi a třemi křižníky na turecké pobřeží a při návratu do Sevastopolu se jeho uskupení střetlo s německými křižníky GOEBEN a BRESLAU. Při této bitvě se vyznamenali dělostřelci bitevní lodě JEVSTAFIJ, kteří zasáhli nepřátelský bitevní křižník již první salvou. Celkem GOEBEN zasáhlo během pouhých čtrnácti minut boje čtrnáct ruských granátů (z toho tři ráže 305 mm) a poškozená loď se musela z boje urychleně stáhnout. Během tohoto krátkého souboje ovšem i JEVSTAFIJ zasáhly čtyři projektily ráže 280 mm, posádka napočítala 33 mrtvých, a poškozená bitevní loď musela být v Sevastopolu opravována až do konce listopadu. JEVSTAFIJ vypálil během boje třicet granátů ráže 305 mm, zatímco JOANN ZLATOUST pouze šest těžkých projektilů a nezaznamenal žádný úspěch, protože jeho dělostřelecký důstojník špatně odhadl vzdálenost od nepřátelského křižníku, čímž zmátl i dělostřelce na ostatních třech lodích.
Poškozený Jevstafij
Černomořské loďstvo pokračovalo ve svých výpadech proti tureckým přístavům a lodní dopravě, kterých se pravidelně účastnily i lodě JEVSTAFIJ a JOANN ZLATOUST, ale na další souboj s nepřátelskými jednotkami si musely počkat až do 6. ledna 1915 kdy se poblíž Krymu střetly s křižníky BRESLAU a HAMIDIYE, které sice disponovaly pouze zbraněmi středního kalibru, ale šťastný zásah dokázal přesto poškodit jedno dělo ráže 305 mm na bitevní lodi JEVSTAFIJ. Nejvážnějšího protivníka pro ruské lodě však stále představoval bitevní křižník GOEBEN, s nímž se Rusové znovu utkali 10. května poblíž úžiny Bospor, kde na něj vypálili 205 granátů a dosáhli tří zásahů. I tentokráte JEVSTAFIJ několikráte inkasoval, ale jeho poškození nebylo vážné.
V druhé polovině roku 1915 vstoupily do služby dvě moderní bitevní lodě třídy IMERATRICA MARIA a JEVSTAFIJ přestal být vlajkovou lodí Černomořské eskadry. V té době byla vytvořena samostatná brigáda bitevních lodí kam patřila plavidla JEVSTAFIJ, JOANN ZLATOUST a PANTĚLEJMON. Toto nové uskupení ostřelovalo dne 1. října 1915 turecké a později i bulharské přístavy.
Joann Zlatoust v Sevastopolu
V podobných útocích pokračovalo Černomořské loďstvo i v následujících dvou letech, ale podíl bitevních lodí třídy JEVSTAFIJ na válečném úsilí se začal postupně zmenšovat, protože většinu úkolů přebraly moderní jednotky a také se začal zhoršovat technický stav starších ruských plavidel, protože Ruskem otřásly dvě revoluce a jeho ekonomika se prakticky zhroutila, což podstatným způsobem ovlivnilo bojeschopnost Černomořského loďstva. Poslední akcí, které se JEVSTAFIJ a JOANN ZLATOUST aktivně účastnily, byl výpad k Bosporu, jenž se uskutečnil v listopadu 1917.
Moci v Rusku se zmocnili Leninovi bolšešvici, kteří později uzavřeli s vládami Centrálních mocností mír a boje na Černém moři skončily. Ještě předtím však Němci dne 1. května 1918 obsadili Sevastopol a zmocnili se části Černomořské flotily včetně bitevních lodí JEVSTAFIJ a JOANN ZLATOUST, které však byly v tak špatném stavu, že je Němci až do konce války nijak nevyužívali a 25. listopadu 1918 se staly kořistí Britů a Francouzů, kteří pro ně také neměli žádné využití a dne 19. dubna následujícího roku je v Sevastopolu raději potopili, aby nepadly do rukou bolševiků. Po skončení občanské války byly obě lodě vyzdviženy, ale o jejich znovuuvedení do služby se vůbec neuvažovalo, protože rozvrácená ruská ekonomika zatím neumožňovala žádné náročnější opravy.
Noví majitelé přejmenovali JEVSTAFIJ na REVOLJUCIJA a v roce 1922 jej rozebrali na šrot. Podobně dopadl u JOANN ZLATOUST, který byl sešrotován o rok později.
Rozebírání trupu bitevní lodě Jevstafij
Technické parametry:
Délka: 117,54 m (na čáře ponoru 115,52 m).
Šířka: 22,55 m.
Ponor: 8,23 m.
Výtlak: 12 840 tun.
Výkon strojů: 10 600 koňských sil.
Rychlost: 16,65 uzle.
Pancéřování:
Hlavní boční pás: 229 mm až 51 mm.
Vedlejší pás: 152 mm.
Přepážky: 178 mm.
Dělové věže: 254 m (střechy 64 mm).
Kasematy: 127 mm.
Velitelská věž: 228 mm.
Paluba: 70 mm, skosy 76mm.
Výzbroj: 4 x 305 mm, 4 x 203 mm, 12 x 152 mm, 14 x 75 mm, 2 x torpédomet.
Posádka: 28 důstojníků a 900 námořníků.
Použité zdroje:
Jaroslav Hrbek: Velká válka na moři. Vydalo nakladatelství Libri v letech 2001 až 2002.
http://history.rin.ru/text/tree/2375.html
http://flot.sevastopol.info/
http://www.battleships.spb.ru/
http://www.warshipsww2.eu/
http://www.battleships.ru/
http://www.cityofart.net/bship/site_nav.html
