Čečenci bojovali neustále proti cizí nadvládě. V 15.st. proti Turkům(kdy byli „převedeni“ na islám), následně proti křesťanským sousedům – Gruzii a Kozákům. Pod tíhou těchto útoků podepsali v r. 1783 smlouvu s Ruskem – o ochraně teritoria.
Po válkách (Rusko-Turecká a Rusko –Perská, 1804 – 13 ) probíhajících od dob Petra I(+1825) a postupného upírání suverenity Čečenům, bylo zahájeno v roce 1834 pod vedením legendárního národního hrdiny imáma Šamala povstání. Imám Šamil se držel na Kavkazu více jak 25 let. Uštědřil Rusům mnoho porážek. Za vlády Alexandra II roku 1859 Rusové dobyli pevnost Vedeno a následně u hory Gunib se vzdal samotný Šamal. Byl odvezen do St.Peterburgu. Poté byl internován v Kaluze.V r.1870 mu car povolil pouť do Mekky a r.1871 v Medině Šamil zemřel.
Tím bylo Čečensko dobyto Ruskou armádou a stala se součástí impéria se zvláštními právy. Tyto boje popisoval v literatuře Lev Tolstoj (Kavkazský zajatec). Účastnili se jich vyhnanci (mj. Michail Lermontov).
Další revolty pak následovali vždy, kdykoliv se Rusko dostalo do nějaké konfliktní či nestabilní situace – Rusko-Turecká válka(1877-8 ), Revoluce 1905, Revoluce 1917, Občanská válka, Kolektivizace.
Po vytvoření SSSR vzniká 30. listopadu 1922 v rámci RSFSR Čečenská autonomní oblast, jejíž součástí původně nebyl Groznyj, začleněný až roku 1929. 15. ledna 1934 vznikla sloučením Čečenské autonomní oblasti a Ingušské autonomní oblasti Čečensko-Ingušská autonomní oblast, přeměněná 5. prosince 1936 na Čečensko-Ingušskou ASSR.
V druhé světové válke, po obsazení části Kavkazu německými vojsky, některé skupiny Čečenců a Ingušů - v nadějí na nezávislost - zahájily spolupráci s Němci. Dle tvrzení spisovatele Valentina Pikula byl Groznyj v r.1942 připraven na obléhání, ale bombardéry lokalizované na Kavkazu museli být použity na potlačení Čečenské vzpoury, místo jejich nasazení na frontě Stalingradské. Ačkoliv fronta do Čečenska nikdy nedošla, čečenští partyzáni vázali spoustu jednotek, které mohli být použity v boji s Němci.
Po vytlačení Němců v rámci kolektivní viny, rozhodnly sovětské úřady v čele s Josifem Stalinem o likvidaci republiky (1944) a vysídlení Čečenců s Inguši do Kazachstánu a na Sibiř. Během deportací jich asi 1/4 zemřela. Od 7. března 1944 tak byla dosavadní republika součástí Groznyjské oblasti. Návrat části Čečenců a Ingušů byl umožněn čtyři roky po Stalinově smrti (1953). Rozhodnutím Chruščova byla Čečensko-Ingušská ASSR 5. ledna 1957 obnovena.
I tak ale pokračovalo porušťování a ruština byla vyžadována v mnoha aspektech života (např. pouze ruskojazyčná výuka na VŠ). V poválečném SSSR zůstali Čečenci loajální až do dob Glasnosti, kdy se opět objevila naděje na nezávislost na Rusku. V situaci hroutícího se SSSR vznikl Čečenský národní kongres, který odstartoval „emancipační“ snahy Čečenů k odtržení od Ruské správy – stejně jako většina tehdejších sovětských republik.
Toto vše tedy předcházelo krvavým kavkazským válkám a mnoho žurnalistů, popisující Rusko- Čečenské války v 90.letech, tuto historii pomíjí. Tím pak může vzniknout dojem, že se zmiňované konflikty rozpoutali jako „blesk z čistého nebe“ a velice snadno lze pak obvinit jednu či druhou strany ze zavinění konfliktu.
{{PotvrzeníOTRS|zdroj=[http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1344 Palba.cz]|otrs=2007052910010878}}
