italský superdreadnought (PROJEKT)
fiktivní fotkaITÁLIE
WW1
Lodě ve třídě:
- bitevní loď Francesco Caracciolo (16.10.1914 – xxxx – xxxx)
- bitevní loď Cristoforo Colombo (14.3.1915 – xxxx – xxxx)
- bitevní loď Marcantonio Colonna (3.3.1915 – xxxx – xxxx)
- bitevní loď Francesco Morosini (27.6.1915 – xxxx – xxxx)
* Poznámka: žádné z plavidel této třídy nebylo nikdy dokončeno a ani se nedostalo do stádia spuštění na vodu. (První datum je zahájení stavby).
VÝVOJ
Až do poloviny 19.století byla Itálie stejně jako Německo rozdrobena na řadu malých států a státečků, které měli v dějinách Evropy větší či menší význam. Prim mezi nimi pak již od středověku měli především námořní republiky jako například Benátky či Janov, které ovládali velkou část plochy Středozemního moře a kromě vlastního území na Apeninském poloostrově vlastnili četná území v Egejském moři (například ostrovy Rhodos, Kréta a řadu dalších). Tyto námořní republiky udržovali početné loďstvo, které bylo jejich zárukou pro zajištění lodního obchodu a zisku z nich plynoucích. Obě republiky se totiž především starali o obchodní tok plynoucí z neklidného Orientu do Evropy a to v pozdějších letech především na úkor Východořímské (Byzantské) říše. Tato říše, dědic Římské říše císařů Claudia, Nerona, Traiana, Marca Aurelia a dalších, se totiž ocitala pod tlakem východních kočovných kmenů (Turci, Osmani atd.) a také pod tlakem křesťanských křížových výprav, které moc Byzance značně oslabili. Osamocená Byzantská říše pak již nemohla déle vzdorovat obrovské východní expanzi a roku 1453 byla dobyta. Pád tisícileté říše ale paradoxně přinesl užitek právě takovým námořním velmocím středověku, jako byly Benátky a Janov (i když Janovští rytíři byli mezi obránci Konstantinopole z roku 1453).
V pozdějších staletích získali dominantní roli co se námořních velmocí týče, především Velká Británie a Francie. Ani Itálie nezůstávala pozadu, i když v jejím případě to bylo limitováno právě roztříštěností Apeninského poloostrova na řadu menších států. To se ale změnilo v polovině 19.století, kdy byl stejně jako v Německu zahájen proces sjednocení. Nově vzniklé Italské království se pak rázem přes noc stalo námořní velmocí a tuto roli mělo potvrdit hned roku 1866 v boji proti Rakousku-Uhersku, které tou dobou svádělo boje s Pruskem u Hradce Králové a na dalších bojištích. Moderní italské loďstvo vyzbrojeno řadou vynikajících pancéřových plavidel však ale v bitvě u Lisy (Visu) roku 1866 doplatilo na neschopnost důstojnického štábu a s podceňovaným protivníkem prohrálo. O pár let později (1879) se Itálie přidala k Dvojspolku Německa a Rakousko-Uherska (tak vznikl Trojspolek) a z bývalých rivalů se tak stali spojenci, kteří plánovali spolu ovládnout Středozemní moře na úkor Velké Británie a Francie, a zajistit si tak bezpečný přístup do svých (italských) afrických kolonií.
V klidných letech konce 19.století pak Itálie rychlím tempem modernizovala a rozšiřovala své námořnictvo, do určité míry i na úkor Rakouska-Uherska, kde i nadále působila jistá rivalita mezi spojenci Trojspolku. Když pak v roce 1906 byla v Anglii na vodu spuštěna zhmotnělá představa řady konstruktérů tzv. lodě typu „all big gun ship“ (všechna velká děla), tedy HMS Dreadnought, byla i Itálie připravena převzít tento moderní konstrukční trend a stavět výkonnější plavidla. A zatímco Velká Británie, Německo, USA a Japonsko stavěli plavidla s dvěma děly hlavní ráže v jedné věží, vrhla se Itálie na konstrukci lodě s trojdělovou věží. Tímto plavidlem byl Dante Alighieri jehož stavba byla zahájena v červnu roku 1909 (na vodu byl spuštěn v srpnu 1910). Po Itálii následovalo její příklad ve stavbě lodě s třemi děly v jedné věži i Rakousko-Uhersko, které ale svá plavidla třídy Viribus Unitis (zahájena stavba 1910) dokončilo dříve (první SMS Viribus Unitis byl dokončen 5.12.1912, Dante Alighieri pak byl dokončen 15.1.1913). Primát tak obdrželo Rakousko-Uhersko. Tato plavidla s počtem 12 děl ráže 305 mm v boční salvě převyšovala četná plavidla i světových velmoci Velké Británie a Německa. Tou dobou ale již v těchto vůdčích zemích běžel program výstavby superdreadnoughtů a tak Britské přístavy začali opouštět lodě s děly ráže 343 až 381 mm. Zvětšením ráže byl umožněn větší dostřel děl, která navíc vystřelovala mnohem těžší projektily (305 mm projektil vážil cca 450 kg dle typy a země původu, 381 mm projektil vážil již více jak 800 kg). Ničivý účinek takovéhoto projektilu byl evidentně mnohem větší než u děla ráže 305 mm. Jistou výhodou Italských a Rakousko-Uherských konstrukcí byl vysoký počet děl hlavní ráže, který tak rozdíl v hmotnosti boční salvy oproti superdreadnoughtům do určité míry stíral. Itálie se pokusila na trend stavby superdreadnoughtů stavěných ve Velké Británii, Japonsku, USA atd. zareagovat vylepšenou třídou Conte di Cavour (spuštěna na vodu 1911) a Andrea Doria (spuštěna na vodu 1913). V případě těchto plavidel bylo přidáno jedno dělo a tak boční salva představovala celkem 13 děl ráže 305 mm. Bylo ale evidentní, že průraznost a ničivý účinek v cíli se nevyrovná dělům ráže 343 až 381 mm stavěným v zahraničí.
Z těchto výše uvedených důvodů začala i Itálie uvažovat o stavbě superdreadnoughtů, stejně jako Rakousko-Uhersko, které začala projektovat své lodě třídy Ersatz Monarch již v roce 1911 (hlavní výzbroj 10x350mm). Ideovým vzorem se pak měli stát britské bitevní superdreadnoughty třídy Queen Elizabeth. Novinkou u těchto moderních bitevních lodí bylo použití naftového pohonu a tím bylo docíleno zvýšení rychlosti až na 24 uzlů při plném výtlaku 31.500 tun a výzbroji 8x381 mm. Lodě této třídy se ve Velké Británii začali stavět v roce 1912 a většina z nich byla dokončena v roce 1915.
KONSTRUKCE a VÝSTROJ
Itálie tedy v roce 1913 rozhodla postavit novou třídu „superdreadnoughtů“, které by byly na srovnatelné úrovni s konkurenčními plavidly o výzbroji 356 až 381 mm děly. První projekty předpokládaly plavidlo o výtlaku 29.000 t a vyzbrojené 9 děly ráže 381 mm ve třech trojdělových věžích. Konečná předválečná varianta ale nakonec více vycházela právě z třídy Queen Elizabeth a stejně jako ona měla mít hlavní výzbroj 8 děl ráže 381 mm firmy Armstrong, všechna děla ve dvoudělových věžích ve střední čáře, dvě měla stát na přídi a dvě na zádi. Pro snížení pravděpodobnosti zničení, nebo poškození dvou dělových věží jedním zásahem vznikla mezi věžemi výrazná mezera.
Pohonná jednotka byla navržena tak, aby lodě byly rychlejší než projektované Rakousko-Uherské „superdreadnoughty“ třídy Ersatz Monarch. Itálie totiž i přestože byla stejně jako podunajská monarchie členem Trojspolku, přesto s Rakouskem-Uherskem neustále sváděla konkurenční boj. Důvody pak vykrystalizovali na jaře 1915, kdy Itálie své spojence bojující v První světové válce opustila a přešla na stranu Dohody (Francie, Velká Británie atd.). I z tohoto důvodu je tedy jasné, že rakouským projektem Ersatz Monarch, který překonával vše co se ve Středozemním moři plavilo, se Itálie cítila ohrožena. Navíc jejich šest moderních dreadnoughtů s děly ráže 305 mm nebyli zase až v takové převaze nad čtyřmi rakousko-uherskými dreadnoughty třídy Viribus Unitis s děly stejné ráže.
Pohonná jednotka tedy měla být tvořena 20 kotly Yarrow spalujícími naftu jako britská třída Queen Elizabeth a 4 turbínami typu Parson. Výkon pohonné jednotky se pak přenášel na čtyři lodní šrouby. Loď o standardním výtlaku 31.400 t, někdy též uváděno 32.800 t (plný výtlak 34.000 t) pak měla dosahovat maximální rychlosti 28 uzlů (téměř 52 km/h), při výkonu pohonné jednotky 105.000 k (78.298 kW). Jednalo by se tak o nejrychlejší bitevní loď své doby. Její rychlost by byla ještě stále dosti slušným průměrem i bitevních lodí z průběhu Druhé světové války. A to vše při délce plavidla 201,6 m, šířce 29,6 m a ponoru 9,5 m. Maximální dojezd při ekonomické 10 uzlové rychlosti by činil úctyhodných 8.000 námořních mil (cca 14.800 km). Posádku mělo tvořit 1.480 námořníků.
PANCÉŘOVÁNÍ
Rychlost projektovaných bitevních lodí měla být na svou dobu skutečně úctyhodná. Ovšem mělo tak být mimo jiné i na úkor pancéřování. Boční pancéřový pás byl silný sice 303 mm, ale kryl boky plavidla jen v omezené délce a výšce. Ke koncům lodi se zužoval na již podprůměrných 220 mm. Velitelská věž pak byla chráněna až 340 mm silným pancéřem, strop a podlahy pak kryl 50 mm pancéř. Čela dělových věží pak kryl až 400 mm silný pancéř. Pancéřová paluba pak byla pouhých 50 mm.
VÝZBROJ
Hlavní výzbroj tedy byla soustředěna do čtyř dvoudělových věží, umístěných vždy po dvojici v ose lodi na přídi a zádi a to sestupně tak, aby ta blíže středu lodě mohla přes krajní přestřelovat. Jednalo se tedy o děla firmy Armstrong ráže 381 mm o délce hlavně 40 mm a celkové délce 15,75 m. Projektil o hmotnosti 884 kg opouštěl hlaveň děla rychlostí 700 m/s a dostřel činil při maximální elevaci 20° 19.800 metrů. Kadence střelby byla počítána 1,8 rány za minutu. Výmetná náplň pak měla hmotnost 148 kg a životnost hlavně cca 150 výstřelů.
Sekundární výzbroj byla tvořena 12 děly ráže 152 mm o délce hlavně 45 ráží. Děla umístěna vždy po šesti na bocích trupu v pancéřových citadelách vzájemné od sebe oddělených pancéřovou přepážkou (pro snížení rizika zničení více dělových postavení jedním zásahem). Hmotnost projektilu byla 45,4 kg a dostřel 13,3 až 14,4 km při maximální elevaci 20°. Tato děla pak byla ještě doplněna 8 děly ráže 102 mm o délce 45 ráži. Ta měla sloužit především pro boj proti rychle plujícím torpédoborcům, torpédovkám a torpédovým člunům. Kadence mohla být podle sehranosti obsluhy až 7 ran za minutu. Projektil měl hmotnost 16 kg a při 35° elevaci měl dostřel 15.000 metrů. Počáteční rychlost byla 850 m/s. Proti rychle plujícím cílům měla být loď ještě vyzbrojena 12 ks rychlopalných děl, která mohla být použita i proti leteckým cílům.
Kromě dělové výzbroje měla každá bitevní loď nést tři torpédomety A110/450 ráže 450 mm. Výbušná hlavice měla hmotnost 110 kg a dojezd torpéda při 38 uzlové rychlosti byl 2.000 metrů, při 30 uzlech 4.000 metrů a při 26 uzlech 6.000 metrů.
Hmotnost boční salvy:
8 x 381 mm = 7.072 kg
6 x 152 mm = 272,4 kg
4x 102 mm = 96 kg
Celkem: 7.440,4 kg
SLUŽBA
První loď v třídě byla objednána v dubnu 1914 a stavbou byla pověřena loděnice Royal Naval Yard, Castellmare di Stabia. Stavba byla zahájena pár měsíců po zahájení bojů První světové války dne 16.října 1914. Tou dobou se Itálie ještě nenacházela ve válečném stavu a tak mohla zahájit stavbu dalších tří sesterských lodí. Cristoforo Colombo stavěla firma Ansaldo v Janově (zahájení stavby 14.března 1915), Marcantionio Colonna stavěla loděnice Oderi Sestri Ponente (zahájení stavby 3.března 1915) a poslední z třídy byla zahájena práce na Francesco Morosini v loděnici Orlando v Livornu (dne 27.června 1915).
Vzhledem k tomu, že v květnu roku 1915 se nakonec Itálie rozhodla přidat na stranu svých někdejších nepřátel (tedy Dohody), přestalo tak náhle italské loďstvo být ve Středozemním moři tou rozhodující miskou vah. Spojené operace s Rakousko-Uherskem proti Dohodě, a uzavření průjezdu konvojů mezi Sicílii a Tunisem, vzali přechodem na druhou stranu za své. Ve Středozemním moři tak proti loďstvu Rakouska-Uherska a Osmanské říši (Turecko) operoval britsko-francouzský svaz, který pak spolu s italským námořnictvem měl nad nepřítelem přímo zdrcující přesilu. Itálie tak řešila po svém vstupu do války větší priority a to těžké a vyčerpávající pozemní boje proti Rakousku-Uhersku v těžko přístupných Alpách. Z těchto důvodů se zaměřila na dostavbu torpédových člunů a torpédoborců, které by se mohli co nejrychleji začlenit do bojových operací. Stavba tak byla v průběhu roku 1916 na všech plavidlech zastavena (na Francesco Caracciolo se tak stalo v březnu 1916), hlavně pak i proto, že Rakousko-Uhersko nemělo dost sil na postavení svých plavidel třídy Ersatz Monarch. Lodě třídy Francesco Caracciolo tak již nebyli v dané oblasti v danou dobu potřebné.
V říjnu 1919 po ukončení bojů První světové války, kdy se Itálie zařadila mezi vítězné mocnosti, se práce na Francesco Caracciolu opět rozběhla s cílem uvolnit skluz. Na vodu byl trup spuštěn 12.května 1920. O něco později se pak uvažovalo o přestavbě rozestavěné lodi na letadlovou loď nebo rychlé zásobovací plavidlo. Z tohoto důvodu byl trup lodi prodán 25.října 1920 obchodnímu loďstvu. Žádný z plánů se ale nakonec neuskutečnil a po Washingtonské konferenci byla všechna plavidla zrušena (2.ledna 1921) a ještě v roce 1921 sešrotována.
TTD - bitevní lodě třídy FRANCESCO CARACCIOLO
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Itálie
* Délka: 201,6 m
* Šířka: 29,6 m
* Ponor: 9,5 m
* Výtlak standardní: 31.400 t (? 32.800 t)
* Výtlak plný: 34.000 t
* Výzbroj: 8x381 mm (4xII), 12x152 mm (12xI), 8x102 mm (8xI), 12x40 mm (12xI), 3x Torpédomet 450mm
* Pancéř paluba: 50 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 400 mm
* Pancéř velitelská věž: 340 mm
* Pancéř boky: 220-303 mm
* Pohonná jednotka: 20 kotlů Yarrow WT (naftu), 4 parní turbíny Parson
* Výkon strojů: 105.000 k (78.298 kW).
* Vezená zásoba paliva:
* Rychlost: 28 uzlů (51,9 km/h)
* Dojezd: 8.000 námořních mil (14.800 km) při 10 uzlové rychlosti
* Posádka: 1.480 mužů
ZHODNOCENÍ
Třída těchto italských bitevních lodí mohla být na svou dobu stejně pokroková, jako například HMS Dreadnought v roce 1906. Pokud by tato plavidla byla postavena, nejspíše by se mnohem dříve setřel rozdíl mezi kategorii bitevní loď a bitevní křižník, protože svým pojetím to již byla skutečná rychlá bitevní loď, tak jak jí například vnímáme až u druhoválečné americké třídy Iowa. Itálie by tak dostala do svých rukou vynikající plavidla s nejtěžší tehdy stavěnou výzbrojí, rychlostí která překonávala i řadu bitevních křižníků, natož bitevních lodí a s konstrukcí, která měla velké předpoklady k dlouhé poválečné životnosti a úspěšným modernizacím.
Zdroje:
http://le.fantasque.free.fr/php3/ship.p ... caracciolo
http://www.navweaps.com/Weapons/index_weapons.htm
www.homepages.fh-giessen.de
www.web.ukonline.co.uk
http://worldships.wz.cz
www.wikipedia.org
www.armory.com
