Nedokončené bitevní křižníky třídy MACKENSEN (1917)

[kacermiroslav]

Nedokončené bitevní křižníky třídy MACKENSEN
Německo
rok 1917

Lodě ve třídě:
- Fürst Bismarck - (1915 – xxxx - nedokončen)
- Graf Spee – (1915 – 1917 – nedokončen)
- Mackensen – (1915 – 1917 – nedokončen)
- Prinz Eitel Friedrich – (1915 – 1917 – nedokončen)

* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.

Když v roce 1905 britský admirál Fisher prosadil stavbu nového typu plavidla známého jako bitevní křižník, asi netušil, že tím položil základy k modernímu pojetí velkých hladinových válečných plavidel, který nakonec vedl ve stavbu takových plavidel jako americké třídy IOWA, kde se již rozdíl mezi bitevní lodí a bitevním křižníkem zcela setřel. Fisherem navržená plavidla se zhmotnila v podobě tří plavidel třídy INVINCIBLE, jejíchž stavba se realizovala v letech 1906 – 1909. Britské loděnice pak produkovaly v předválečném i válečném období bitevní křižníky i bitevní lodě ve velkém a vždy se jednalo o větší, silněji vyzbrojené a rychlejší plavidla. Po třídě INVINCIBLE tak následovala INDEFATIGABLE, což byla vylepšená varianta předchozí třídy složena opět ze tří jednotek (stavěna v letech 1909-1913). Po těchto dvou třídách, které měly v hlavní výzbroji děla ráže 305 mm následovala o třídu kvalitativnější lodě LION stavěné v letech 1909-1913. V případě čtyř plavidel této třídy se již jednalo o tzv. „superdreadnoughty“ vyzbrojené již děly ráže 343 mm. O téměř 200 kg těžší projektil ráže 343mm (575 kg) v porovnání s projektilem z děl ráže 305 mm (390 kg) měl v cíli daleko větší ničivý účinek. Také rychlost se výrazně zvýšila oproti prvním britským bitevním křižníkům (INVINCIBLE), které standardně dosahovaly rychlosti 25 uzlů. Třída LION již dokázala vyvinout rychlost 28 uzlů, kterou dokázala deklasovat i většinu tehdy postavených lehkých křižníků. Z bitevních křižníků se tak stali dravci, jejichž kořistí byly právě lehké a pancéřované křižníky, což dokazoval i výsledek prosincové bitvy (1914) u Falkland, kde britské bitevní křižníky s pomocí lehčích jednotek rozstřílely německou Východoasijskou eskadru hraběte Maxmiliana von Spee tvořenou pancéřovými a lehkými křižníky. Koncepce tedy slavila svůj úspěch. Dalším britským bitevním křižníkem byl TIGER (stavěný v letech 1912-1914), který byl modifikací třídy LION. V roce 1915 Britové začali pracovat na dvou jednotkách třídy RENOWN, které již měly ve výzbroji hlavní děla ráže 381 mm. Přestože byl počet děl snížen na 6 oproti standardu 8 děl, jednalo se o největší námořní „predátory“ První světové války. Jejich děla už dokázala vystřelit projektil o hmotnosti 870 kg, který ještě na vzdálenost téměř 23.000 metrů dokázal probít boční pancéř o síle 259 mm. Před jeho ničivým účinkem tak nebyla v bezpečí žádná loď. Jediný dobře mířený projektil dokázal vyřadit z boje sebelepší lehký, případně i pancéřový křižník. Po třídě RENOWN pak následovala třída HOOD, stavěná od roku 1916. Měla mít původně čtyři jednotky, ale nakonec byl v roce 1920 dokončen pouze HOOD, který se stal nejsilnější britskou válečnou lodí (8 děl ráže 381 mm) na dlouhá desetiletí a také až do příchodu německých druhoválečných lodí třídy BISMARCK (ve stavbě v letech 1936-1941) byl i největší válečnou lodí světa.

A jaká situace panovala v případě bitevních křižníků u konkurenčního Německa? Vilémovské Německo brzy rozpoznalo výhody této koncepce. V tradičním duchu, že německá děla jsou lepší než britská, navrhli svůj první bitevní křižník se slabší výzbrojí tvořenou děly ráže 280 mm. Jednotka VON DER TANN ale nad britskými plavidly vynikala především promyšleným a silnějším pancéřováním, než v té době realizované třídy INVINCIBLE a INDEFATIGABLE. Kvalita prvního německého bitevního křižníku se projevila i v bitvě u Jutska (1916), kdy jeho děla potopila nepřátelský HMS Indefatigable. Přestože byl následně v průběhu bitvy VON DER TANN opakované zasahován nepřátelskými projektily včetně nejtěžších ráže 381 mm z bitevních lodí třídy QUEEN ELIZABETH, udržel se v sestavě a to i poté co byla z boje na čas vyřazena všechna jeho děla hlavní ráže. Opravy po bitvě pak zabrali dva měsíce. Po prvotině následovala dvě plavidla třídy MOLTKE stavěná v letech 1908-1912. Aby Němci snížili rozdíl v hmotnosti boční salvy u britských lodí, které používaly děla větší ráže, rozhodli se u této třídy zvýšit počet děl hlavní ráže 280 mm z 8 na 10. U jediného plavidla třídy SEYDLITZ byla zachována jak ráže hlavních děl, tak i jejich počet. Přestože se jednalo o velice zdařilé plavidlo, které prokázalo své kvality v bitvách u Dogger Banku, tak i Jutska, nemohli se ve válečné době rovnat nepříteli palebnou silou. Hmotnost boční salvy u britských lodí třídy LION a TIGER byla 4.600 kg. Naproti tomu německé třídy MOLTKE a SEYDLITZ měli hmotnost boční salvy i přes větší počet děl (10 : 8) jen 3.020 kg. Teoreticky vyšší kadence palby 280 mm děl (3 rány za minutu) a počet děl převyšovala britskou konkurenci, která mohla střílet ze svých 343 mm děl 1,5 – 2 rány za minutu, ale podstatný rozdíl byl v účinku granátu v cíli. Německý 302 kg projektil se nemohl vyrovnat 575 kg konkurentovi. Aby Němci snížili tento deficit, rozhodli se postavit další tři jednotky třídy DERFFLINGER, která již měla ve výzbroji děla ráže 305 mm střílející 405 kg projektily. Na lodích se začalo pracovat v roce 1912, ale poslední jednotka byla z ekonomických a kapacitních důvodů v době války dokončena až v roce 1917. Jednalo se tak o poslední velkou třídu hladinových plavidel, které císařské Německo zařadilo do služby před koncem války (bitevní lodě třídy BAYERN byly dokončeny 1916-1917, SMS Hindenburg jako poslední ze třídy DERFFLINGER byl převzat v říjnu 1917).



KONSTRUKCE a VYBAVENÍ
Logickým vývojovým krokem německých bitevních křižníků tak musela být třída buď s větším počtem děl obdobné ráže jako u poslední třídy DERFFLINGER, nebo s děly větší ráže. Němečtí konstruktéři, kteří nezastávali italskou, rakousko-uherskou a americkou cestu třídělových věží tak mohli nabídnout plavidlo s děly ráže 305 mm umístěné opět ve dvoudělových věží při přidání další věže jako u třídy MOLTKE, SEYDLITZ, nebo jako u bitevních lodí KAISER a KÖNIG. Přidání další věže by ale pouze nepatrně snížilo rozdíl oproti britským lodím, navíc by neúměrně prodloužilo trup lodi včetně všech problémů z tohoto uspořádání plynoucí (rozmístění kotelen, strojovny, omezený prostor, přílišná vzájemná blízkost dělových věží atd.). Proto se rozhodli jít cestou zvýšení ráže hlavních děl. Podle námořního zákona z roku 1912 měl být německý průmysl schopen minimálně postavit mezi lety 1913-1917 po jednom bitevním křižníků a bitevní lodi každý rok. Aby se stavba urychlila, měla být řada prvků unifikována. Nová třídy MACKENSEN tak v mnoha ohledech přímo vycházela z třídy DERFFLINGER. De facto to byla její zvětšenina s děly větší ráže a úměrně tomu zvětšenými rozměry. Nicméně císař Vilém II. přednesl požadavek na loď s děly ráže 380 mm (15“). Admirál Friedrich von Ingenohl, velitel Širomořského loďstva pak preferoval použití děl stejné ráže jako u třídy DERFFLINGER, tedy 305 mm. Jako kompromis bylo nakonec rozhodnuto zvolení ráže 350 mm. U Kruppa se tedy již před válkou začalo pracovat na vývoji nového námořního děla ráže 350 mm.

Ve stejné době se obdobné dělo konstruovalo i u kolegů v Rakousku-Uhersku v Plzeňské Škodovce. Podunajská monarchie také měla v úmyslu posílit svou námořní flotilu stavbou superdreadnoughtů třídy ERSATZ MONARCH (náhrada za Monarch, staré řadové R-U bitevní lodě z poloviny 90.let 19.století – více viz. ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3289). Rakousko-Uhersko u svých „super lodí“ počítalo s výzbroji deseti děl ráže 35 cm/45 (13.79") K14 vyráběných ve Škodových závodech v Plzni. Na vývoji nových děl pro super třídu bitevních lodí se začalo pracovat již 18.dubna 1911, když byl Škodovce předložen požadavek na konstrukci třídělové věže s děly ráže 345 mm. V průběhu modifikací jednotlivých ideových návrhů na novou bitevní loď, byla v lednu 1913 po dohodě s Německem upřesněna ráže hlavních děl na 350 mm o délce 45 kalibrů. Všechna děla se měla umístit do čtyřech věží, které měli být umístěny v ose plavidla a to vždy po dvojici stupňovitě s tím, že v horní věži by byla jen dvě děla (pro zlepšení stability a metacentra lodi). Práce na samotných dělech v Plzeňské Škodovce byla zahájena ještě před jasnou podobou rakousko-uherských lodí. Přestože Rakousko-Uhersko i Německo domlouvali ráži děl společně s úmyslem používat podle potřeby stejnou munici, nakonec se děla od sebe přeci jenom nepatrně lišila i když jejich základní označení napovídá, že se jednalo o shodné zbraně.

Jak již bylo výše řečeno, MACKENSEN byla zvětšenina předchozí třídy. To znamenalo použití čtyř dvoudělových věží s děly ráže 35 cm/45 (13.78") SK L/45. Hmotnost boční salvy tak stoupla na 4.800 kg při 600 kg APC projektilu. To již předčilo třídu LION i TIGER s jejich 343mm děly a srovnalo krok s tehdy stavěnou třídou RENOWN (výzbroj 6x381 mm), jejíž hmotnost boční salvy byla 5.220 kg při kadenci 2 rána za minutu (MACKENSEN mohl podle předpokladů střílet kadencí 2,5 rána za minutu). Britské lodě třídy RENOWN (dokončené v rekordně krátké době v roce 1916) pak svého protivníka převyšovaly svou extrémně vysokou rychlostí 32 uzlů (59,26 km/h). To ale bylo na úkor slabého pancéřování (boční pancéř měl sílu max. 152 mm) a jak ukázal průběh bitvy u Jutska, rychlost zdaleka nebyla takovou výhodou v porovnání s pancéřováním, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Aby Německo vyrovnalo svou ztrátu v počtu bitevních křižníků (Velká Británie měla k 1.1.1915 ve službě 10 bitevních křižníků), bylo rozhodnuto postavit hned čtyři jednotky třídy MACKENSEN (k 1.1.1915 mělo Německo ve stavu celkem 5 bitevních křižníků, šestý SMS Goeben byl „prodán“ Turecku poté, co se po vypuknutí WW1 nalézal ve Středozemním moři odkud nemohl uniknout do domácích vod).

V lednu 1915 tedy oba nesmiřitelní rivalové začali stavět své super bitevní křižníky. Jako první stavbu zahájili Britové a to na obou jednotkách Renown a Repulse zároveň dne 25.ledna 1915. Stavba i přes vytíženost ostrovní říše na pevninském válčišti pokračovala rychle a již v 8.ledna 1916 (Repulse) a 4.března 1916 (Renown) byla plavidla spuštěná na vodu. Stavbou německé třídy byly pověřeny tři loděnice. U firmy Blohm & Voss, Hamburg se dne 30.ledna 1915 začalo se stavbou SMS Mackensen [1]. Stejná loděnice pak 1. května (na svátek práce :-) začala se stavbou druhé jednotky SMS Prinz Eitel Friedrich [2]. Třetí v řadě byla zahájena stavba v Imperial Dockyard ve Wilhelmshaveu dne 3.listopadu 1915 na jednotce Fürst Bismarck [3]. A jako poslední se dne 30.listopadu 1915 začal v Gdaňsku u firmy F Schichau stavět Graf Spee [4]. Ten dostal své jméno po vítězi z bitvy u Coronelu (listopad 1914), který ale o měsíc později podlehl Britům se svou Východoasijskou flotilou v bitvě u Falkland. Samotná třída pak nesla jméno vlivného a úspěšného polního maršála Antona Ludwig August von Mackensena (*1849 - +1945).

Spuštění SMS Mackensenu na vodu - 17.dubna 1917

Podle projektu se jednalo o lodě o délce 222 m, šířce 31 m a ponoru 7,9 m. Standardní výtlak byl 30.400 t a plný 35.300 t, byla to tak největší plavidla vilémovského Německa. Vnější linie lodí byla velice vzhledná, hlavní paluba probíhala v jedné linii, nástavby byly sevřeny, lodě měly dva komíny stojící blízko sebe ve středu lodě a dva bojové stěžně. Přední komín byl výrazně mohutnější než zadní. Lodní čluny stály na horní palubě a po obou stranách zadního komínu byly jeřáby na jejich spouštění. Přední dvě dělové věže hlavní ráže stáli za sebou sestupně, zadní pak taktéž, ale byla mezi nimi větší mezera. To kromě jiného mělo zajistit větší ochranu sousední věže v případě zásahu druhé z nich. Všechny pak stáli na hlavní palubě, která byla na přídi mírně zvýšena pro zlepšení plavebních vlastností (příď nebyla tolik zalévána vodou). Příď pak již postrádala jinak do třídy SEYDLITZ praktikovaný kloun (i když v minimální velikosti). Dvojité dno krylo celkem 92% délky plavidla oproti tídě DERFFLINGER kde to bylo jen 65% délky. Boky byly rozděleny na 18 vodotěsných protitorpédových přepážek.

Rozvržení lodi bylo pak přibližně následující (*):
Výzbroj: 3,6% (1.451 t)
Pancéřování: 28,8% (11.491 t)
- boční pancéř 8,5% (3.414 t)
- pancéř výzbroje 9,7% (3.889 t)
- pancéřová paluba 7,9% (3.151 t)
- velitelská věž 0,9% (349 t)
- torp.přepážky 1,7% (688 t)
Strojní vybavení: 13,6% (5.444 t)
Palivo, munice, sklady: 13% (5.201 t)
Výška metacentra: 7,4 m

* Tyto údaje jsou pouze z AJ diskusního fóra a ruku za ně do ohně nedám.

Pohonná jednotka byla tvořena 24 kotly na uhlí [7] doplněné o dalších 8 kotlů na naftu, které párou zásobovaly čtyři parní turbíny. Spaliny z prvních tří kotelen odváděl přední (větší) komín. Další dvě kotelny pak odváděly své spaliny do druhého komínu. Pro zvýšení přežití byly kotelny od sebe vzájemně odděleny. Také strojovna byla pro zvýšení odolnosti oddělena a nacházela se mezi dělovými věžemi „C“ a „D“. Výkon pohonné jednotky se přenášel hřídelemi na čtyři lodní vrtule (každá se třemi listy) o průměru 4,2 m. Otáčky šroubů pak mohli být až 295 za minutu. Celkový výkon pohonné jednotky byl konstruován na 90.000 koňských sil a rychlost 28 uzlů (52 km/h). Uhelné bunkry měly být schopny pojmout 800-4.000 tun uhlí a dalších 250-2.500 tun nafty pro naftové kotle. To umožňovalo dojezd 8.000 námořních mil (cca 15.000 km) při ekonomické rychlosti 14 uzlů (26 km/h). O elektrické osvětlení a pohony se staralo 8 dieslových generátorů, které dávali 2.320 kW, 220 V. Posádka byla tvořena 46 důstojníky a 1.140 námořníky. Pokud byla loď upravena jako vlajková, byla schopna pojmout dalších 14 důstojníků a 62 námořníků velitelského štábu.



VÝZBROJ
Hlavní výzbroj měla být soustředěna do čtyř dvoudělových věží zřejmě typu Drh LC/1914 ležících v ose lodi s Kruppovými děly 35 cm/45 (13.78") SK L/45 [5]. Ta byla zkonstruována kolem roku 1914, ale praktického použití se nakonec dočkala až v roce 1917 jako polní děla na pozemní frontě. Stranový odměr dělových věží byl +150 / -150 stupňů, elevace -8 / +16 stupňů. Po bitvě u Jutska byla vedena diskuse na změnu elevace děl z uvedených -8 / +16° na -5 / +20°. Tím by se výrazně zvýšil dostřel děl. V námořním provedení se jednalo o dělo o hmotnosti 73,5 tuny při délce hlavně 15,75 m. Děla vystřelovala APC projektily o hmotnosti 600 kg počáteční rychlostí 815 m/s na vzdálenost 20.000 metrů při maximální elevaci ve věžích 16°. Předpokládaná kadence palby byla 2,5 rány za minutu. Cyklus tedy trval necelých 25 sec. Pracovní tlak v komoře dosahoval hodnoty 3.150 kg/cm2 a předpokládaná životnost hlavně byla 250 výstřelů. O kvalitě Kruppových zbraní svědčí, že později jedno z dohotovených děl používané po zrušení stavby u polního dělostřelectva zaznamenalo 578 výstřelů, což výrazně překračovala předpokládanou životnost hlavně. Vezená zásoba munice byla 90 střel na hlaveň (celkem 720 kusů). Při hmotnosti 600 kg za projektil a počtu 8 děl na lodi to představovalo vezenou muniční zátěž hlavních děl o celkové hmotnosti 432 tun bez výmetné části.

Sekundární výzbroj se skládala ze dvanácti manuálně nabíjených děl 15 cm SK L/45 [6] na lafetách MPL C/13. Samotná lafeta pak vážila 17,95 tuny. Stranový odměr děl byl +150 / -150°, elevace -8,5 / +19 stupňů. Náměr i odměr se prováděl ručně. Všechna tato děla byla v souladu s tehdejšími zvyklostmi rozmístěna v krytých kasematách na dělové palubě ve středu lodi. Kromě boční salvy vedené šesti děly mohlo šest děl (tři na každém boku) vést palbu ve směru přídě a dvě až čtyři přes záď. Jednalo se o námořní děla, která od roku 1908 nesla prakticky všechna velká německá hladinová plavidla. Hmotnost děla byla 5,73 tuny při délce 6,71 m a vystřelovala projektily HE o hmotnosti 45,3 kg. Rychlost palby byla závislá na sehranosti obsluhy, protože nabíjení bylo prováděno manuálně. Za ideálních podmínek tak byla kadence 5-7 ran za minutu. Výmetná složka RPC/12 měla hmotnost 13,7 kg a udělila projektilu úsťovou rychlost 835 m/s. Pracovní tlak v komoře byl 3.150 kg/cm2. Pro každé dělo se počítalo se zásobou celkem 160 projektilů, zřejmě 50 protipancéřových a 110 tříštivotrhavých granátů plus příslušný počet výmetných náloží. Celkem tedy bylo vezeno 1.920 kusů střeliva, což představovalo zátěž téměř 87 tun plus dalších více jak 26 tun výmetné části. Dostřel při maximální elevaci 19° byl 13.500 metrů. Po bitvě u Jutska se uvažovalo o zvýšení elevace až na 22°, což by znamenalo zvýšení dostřelu na 15.800 metrů. Znamenalo by to ale mimo jiné modifikovat lafetu MPL C/13, která by po novu vážila 18,35 tuny.

Nejlehčí dělostřelecká výzbroj byla tvořena 8 děly ráže 88 mm L/45 určenýma především proti rychle plujícím lodím (např. torpédové čluny) a také proti leteckým cílům. Děla byla umístěna na nástavbách vždy čtyři na každém boku. Náměr těchto děl byl v rozsahu -10 až +70 stupňů a umožňoval vést palbu až na 11.790 metrů, výškově pak proti cílům 9.150 m vysoko. Jednotlivá děla měla být umístěna na lafetě typu MPL C/13 (někdy je uváděno MPLC 06). Teoretická kadence těchto děl byla 15-20 ran/min, ve skutečnosti však byla omezena schopnostmi obsluhy takže skutečná rychlost se pohybovala někde na hranici 10-12 ran/min. Pro každé dělo se mělo nakládat 400 kusů nedělené munice, kde kus měl hmotnost 15 kg, z toho 9 kg byl samotný projektil. Celkem tedy bylo naloženo 30 tun této munice. Úsťová rychlost střely byla 890 m/s což bylo potřebné pro vedení palby proti vzdušným cílům.

Kromě dělové výzbroje byl standard doby vyzbrojovat velká hladinová plavidla i torpédovou výzbrojí. Třída MACKENSEN tak měla mít celkem 5 podhladinových torpédometů ráže 597 mm (60 cm -23.6"- H8). Jeden torpédomet měl být na přídi a na každém boku dva další. Tato zbraň byla do služby zavedena v roce 1915. Jednalo se torpédo o délce 8 metrů, přičemž výbušná hlavice měla hmotnost 450 kg (Hexanite). Při rychlosti 36 uzlů (66,67 km/h) byl dosah 6.000 metrů, při rychlosti 30 uzlů již byl akční rádius úctyhodných 14.000 metrů.

Hmotnost boční salvy:
8 x 350 mm = 4.800 kg
6 x 150 mm = 271,8 kg
Celkem: 5.071,8 kg

rozložení pancéřování

PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřová ochrana byla tvořena Kruppovou ocelí, což byl standard tehdy stavěných německých lodí. Rozvržení pancéřové ochrany odpovídalo předchozí třídě DERFFLINGER. Hlavní boční pancéřový pás dosahoval síly až 300 mm v centrální části, kde chránil nejdůležitější části lodi (kotelny, strojovnu, muniční sklady). Ke krajům se pak zeslaboval na 120 mm na přídi a 100 mm na zádi. Směrem dolů pod úroveň vodní hladiny se zeslaboval na 30 mm, kde již z části zasahoval do protitorpédových přepážek. Prostor kotelen, strojvny a muničních skladů pak byl mezi hlavním bočním pancéřem, uhelnými bunkry a protitorpédovým přepážkám chráněn ještě 50-60 mm silnou stěnou. Nepřátelský projektil tak musel proniknout do důležitých částí lodi i skrze tuto ochranu a přes uhelné bunkry, které také poskytovaly určitý druh ochrany (v případě že byly plné uhlí).

Hlavní pancéřová paluba pak byla silná 30 mm na inkriminovaných místech zesílena na 80 mm. Hlavní velitelskou věž kryl 300 mm silný pancéř na bocích a 130 mm na stropě. Zadní velitelská věž pak měla pancéřování o síle 200 mm a strop 50 mm. Hlavní dělové věže z čelní strany kryl pancéř o síle 320 mm, strop pak chránily 110-120 mm silné desky. Čelní sešikmení dělových věží pak bylo silné 120 mm. Barbety věží byly silné od 170 do 290 mm. Sekundární výzbroj v kasematách pod hlavní palubou byla od sebe oddělena 70 mm silným pancířem, což mělo snižovat riziko vyřazení z boje v případě zásahu sousední děla.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD - bitevní křižník MACKENSEN
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Německo
* Délka (max.): 222,0 m
* Šířka: 31,0 m
* Ponor: 7,9 m
* Výtlak (standardní): 30.400 t
* Výtlak (plný): 35.300 t
* Výzbroj: 8x350 mm (4xII), 12x150 mm (12xII), 8x88mm (8xI), 5 x Torpédomet ráže 597 mm
* Pancéř paluba: 30-80 mm
* Pancéř boky: 100-300 mm
* Pancéř dělové věže: 320 mm
* Pancéř velitelská věž: 350 mm
* Protitorpédové přepážky: 45 mm
* Výkon strojů: 90.000 koňských sil
* Počet lodních šroubů: 4 ks (každý o průměru 4,2 m)
* Dojezd: 8.000 námořních mil (cca 14.800 km) při ekonomické 14 uzlové rychlosti
* Vezená zásoba paliva: 4.000 tun uhlí + 2.500 tun nafty
* Rychlost: 28 uzlů (52 km/h)
* Posádka: 46 důstojníků + 1140 členů posádky (válečný stav 1350 mužů)


SMS Prinz Eitel Friedrich (Ersatz Freya vedle nedokončené bitevní lodi třídy SACHSEN (SMS Wurttemburg)


ZÁVĚR
V roce 1915, kdy Německo začalo stavět třídu MACKENSEN bylo již i nejoptimističtějšímu členu generálního štábu jasné, že válka se nevyhraje během pár měsíců, ale povleče se řadu let. Porážka Francie z roku 1870 se tak opakovat nebude. Jak Dohodové mocnosti vrhaly proti Centrálním další a další vojáky a materiál na pozemní frontě, bylo i v samotném Německu zapotřebí povolávat další a další záložní ročníky a průmysl ve velkém přeorientovat na vojenský průmysl. Loděnice, které jinak zaměstnávaly desetitisíce dělníků teď musely řešit odliv těchto zaměstnanců na frontu. Generální štáb totiž ztratil víru v rozhodnou námořní bitvu, která by mohla obrátit výsledek války ve prospěch císařství. Priority tedy byly stanoveny a stavba lodí této popisované třídy se úměrně s tím prodlužovala. Ze čtyřech lodí, na kterých se začalo stavět v roce 1915, se spuštění na vodu dočkala pouze tři. První z nich Mackensen, byla na vodu spuštěna dne 21.dubna 1917. Graf Spee jí následoval 15.září 1917. Prinz Eitel Fridrich byl na vodu spuštěn až po válce 13.března 1920, aby uvolnil skluz.

Stavba na všech lodích byla ukončena s uzavřením příměří v listopadu 1918. Na Mackensenu k jeho dohotovení chybělo ještě přibližně 12-15 měsíců práce a tak by tím válečným tempem byl zřejmě dostavěn až v roce 1920. Na základě mírové smlouvy ve Versailles z 17.listopadu 1919 bylo další pokračování ve stavbě zakázáno. Loď byla v říjnu 1921 prodána k sešrotování firmě Messrs A.Kubatz v Hamburgu a o rok později byla rozebrána. Také na Graf Spee se v listopadu 1919 přestalo pracovat. K dokončení chybělo ještě přibližně 12-18 měsíců práce. Stejně jako sesterská Mackensen by tedy byl námořnictvu k dispozici kolem roku 1920. Dne 28.října 1921 byla nedokončena loď prodána za 4,4 Mio Marek na šrot a následně byla v Kielu firmou Deutsche Werke AG v letech 1921-1922 rozebrána (pozn.: po roce 1918 byl oficiální název této firmy Reichswerft Kiel jak jsem byl kolegou Radeckým upozorněn. Deutsche Werke AG vznikla až v roce 1925). Jen pro představu, dokončená loď měla stát cca 66 Mio zlatých Marek. Práce na Prinz Eitel Friedrich, pojmenovaného podle jednoho ze synů císaře Viléma II., byla zastavena přibližně 21 měsíců před dokončením. Aby se uvolnil skluz, práce na ní pokračovali až do 13.března 1920. Následně byla loď „slavnostně“ spuštěna na vodu. To již ale nenesla jméno člena sesazené císařské rodiny, ale dělníci si ji sami pojmenovali na „Noske“. Následně byla loď v průběhu let 1923-1924 v Hamburgu firmou Messrs A.Kubatz rozebrána. Poslední ze třídy Fürst Bismarck pak nebyla nikdy spuštěna na vodu. Byla rozebrána na šrot v roce 1922. K dokončení jí zbývalo 26 měsíců prací.


Pořizovací náklady
Spíše jen pro zajímavost uvádím předpokládanou cenu, kterou měla jedna jednotka třídy MACKENSEN stát. Mělo se jednat o 66 Mio zlatých Marek. Pro srovnání předchozí třída DERFFLINGER stála podle plavidel od 56 do 59 Mio zlatých Marek. Náklady na další v řadě stavěné, ale nedokončené třídě bitevních křižníků Ersatz YORCK se měly vyšplhat na 75 Mio zlatých Marek za jedno plavidlo. Bitevní lodě třídy BAYERN (SACHSEN) vyzbrojené již osmy děly ráže 381 mm měly stát mezi 49-50 Mio zlatých Marek. Dvě jednotky SMS Bayern a SMS Baden pak byly dokončeny a námořnictvem převzaty v roce 1916.



Poznámky:
[1] Původní jméno projektu Ersatz Victoria Louise
[2] Původní jméno projektu Ersatz Freya
[3] Původní jméno projektu Ersatz Friedrich Carl, později Ersatz A
[4] Původní jméno projektu Ersatz Blücher
[5] Skutečná ráže Krupkových děl byla 350,01 mm, zatímco Rakousko-Uherská děla označena jako 35 cm/45 (13.79") K14 a vyráběna Plzeňskou Škodovkou měla ráži 350,26 mm
[6] Skutečná ráže děl byla 149,1 mm
[7] Volba na kotle na uhlí padle především díky schopnosti plně naložených uhelných bunkrů absorbovat nepřátelské zásahy. Byl to tak de facto další pancéř, který tak zvyšoval odolnost plavidla v boji.



Zdroje:
http://www.german-navy.de/hochseeflotte ... index.html
http://www.deutsche-schutzgebiete.de/sms_mackensen.htm
http://www.sms-navy.com/bc/sms_bc_mackensen.htm
http://navalhistory.flixco.info/H/96390/8330/a0.htm
Válečné lodě (3) –Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
http://www.bobhenneman.info/mackensenpics.htm
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz

[kacermiroslav]

SROVNÁNÍ S KONKURENCÍ


SMS Mackensen

Podle jednoho anglického diskusního fóra byla propočítána teoretická schopnost lodi přežít v boji. Podle těchto údajů, za které bych ale ruku do ohně nedal, by bylo k potopení jednotky třídy MACKENSEN potřeba 21.452 kg projektilů, tedy 35,8 kusů projektilů ráže 350 mm. Do tohoto výčtu nejsou započteny kritické zásahy do důležitých části lodi. Obdobný výpočet se vztahuje i k protitorpédové ochraně. Ta by měla vydržet 5,8 standardních torpéd (asi ráže 533 mm).

Co se samotného papírového srovnání týče, tak zkusím jen krátké shrnutí. Bude se týkat jen britských křižníků, protože další námořní velmoci buď bitevní křižníky vůbec nestavěli, nebo tu nebyl předpoklad, že by se s nimi vilémovské Německo vzhledem ke geografické poloze vůbec střetlo.

Třída INVINCIBLE
Tady musíme konstatovat, že vývoj šel mílovými kroky daleko a tak tato třída bitevních křižníků by byla již koncem války (kdy byl předpoklad dohotovení třídy MACKENSEN) zastaralou. Jednalo by se tak o plavidla druhé „jakostní kvality“. Svému soupeři by se nemohli rovnat ani rychlostí, ani výzbrojí a již vůbec ne pancéřovou ochranou. Navíc tato třída měla konstrukční „vadu“, kdy boční palba mohla být vedena z osmi hlavní jen za určitých podmínek. Palebné sektory středních dělových věží byly příliš blízko sebe a překáželi si navzájem. Většinou tak mohla být boční salva vedena jen 6 hlavněmi. Navíc věže uprostřed lodi umístěné šachovnicovým způsobem byly příliš blízko boků. Hrozilo tak mnohem snadnější proniknutí nepřátelského projektilu rovnou do barbet. Navíc max. 152 mm silné boční pancéřování a max. 63,5 mm silná pancéřová paluba by většinou nedokázali zabránit průniku 600 kg projektilu z německých 350 mm děl ani na maximální dostřel. Naproti tomu necelých 390 kg těžký britský projektil neměl takový ničivý účinek v cíli, navíc byla všeobecná známá špatná kvalita těchto britských projektilů. Rovněž kadence palby 1,5 rány za minutu a max. dostřel 15.000 m při elevaci 13,5° neskýtali žádnou možnost účinné obrany. Jedinou výhodou by snad mohl být menší rozměr britského plavidla (173 : 222 metrům). Závěr je tedy takový, že německé plavidlo svého konkurenta ve všech ohledech s velkým náskokem překonávalo a to i v rychlosti, takže si mohlo určit vzdálenost a místo boje.

Třída INDEFATIGABLE
Jediným rozdílem oproti výše uvedené třídě INVINCIBLE bylo lepší rozmístění dělových věží ve středu plavidla a o jeden uzel vyšší rychlost. Boční palba tak již mohla být vedena téměř ve všech režimech v počtu 8 hlavní. Jedinou výhodou by snad mohl být menší rozměr britského plavidla (180 : 222 metrům). Nicméně i tak se opět jedná o druhořadé plavidlo v tomto srovnání, které by bylo téměř s jistotou předem odsouzeno k zániku.

Třída LION a TIGER
Tato třída již byla důstojným soupeřem lodí MACKENSEN, která byla do určité míry stavěna právě jako jejich protiváha. Všechny srovnávané třídy měly téměř obdobná děla. V britském případě děla ráže 343 mm v počtu 8 hlavní na plavidlo. Rozmístění umožňovalo ve většině režimu vést boční palbu ze všech děl. Také projektil o hmotnosti 570 až 635 kg (podle typu Light – Heavy) měl stejný ničivý účinek v cíli jako z německých 350 mm děl. Pověstná tu ale opět byla špatná kvalita britské munice, která často nevybuchla. Kadence palby pak byla 1,5 – 2 rány za minutu. V rychlosti a rozměrech si opět tyto třídy byly srovnatelné. Lodě třídy LION dokázali plout rychlostí 27 uzlů, TIGER pak ještě o uzel rychleji. Délkou 213 m (LION) respektive 215 m (TIGER) na tom byly opět s MACKENSENEM opět srovnatelně. Velkým handicapem britských plavidel ale opět bylo pancéřování, které bylo na bocích max. 228 mm silné, palubu pak kryl max. 63,5 mm silný pancéř. Jak ukázala bitva u Jutska, pancéřování této třídy bylo prostě nedostatečné. Osobně bych tedy kladl jako favorita německou třídu, přestože Britové mohli teoreticky využít většího dostřelu svých děl (21.700 m). Ovšem vést boj na tuto extrémní vzdálenost v době První světové války bylo málo pravděpodobné.

Třída RENOWN
Aby Britové získali rychlé a silné vyzbrojené plavidlo, rozhodli se ostrouhat pancéř této třídy lodí na 152 mm na bocích. Paluba již byla o něco lépe chráněna (76 mm). Rychlostí 32 uzlů byly jasně nejrychlejšími bitevními křižníky První světové války. Výzbroj tvořena 6 děly ráže 381 mm měla také svou váhu. Granát o hmotnosti 871 kg dokázal v cíli napáchat obrovské škody. Počet děl hlavní ráže (6 ks) již ale snižoval pravděpodobnost zásahu při palbě. Také nabíjecí cyklus tak velkého projektilu trval o něco délce (30 sec), kadence tak byla 2 rány za minutu. Výhodou této třídy tak byla její vysoká rychlost, těžký projektil a dostřel děl (26.200 metrů). Nevýhodou a to podstatnou pak bylo slabé pancéřování a samotná loď při délce 242 m také poskytovala větší cíl nepřátelským dělostřelcům. Osobně bych tedy viděl možnosti obou srovnávaných soupeřů přibližně srovnatelně. Obě lodi si mohli navzájem způsobit těžké škody, kdy britský těžší projektil prorážel silnější německé pancéřování, zatímco německý lehčí projektil prorážel zhruba obdobně obtížně slaběji pancéřovaného soka. Výhodou třídy RENOWN tak byla její rychlost, kterou mohla použít do doby, než by byla nepřátelskou palbou silněji poškozena s následným omezením rychlosti.

Třída HOOD
Bitevní křižníky této třídy (mělo se jednat celkem o čtyři jednotky, ale v roce 1920 byl dokončen pouze Hood) byly již nad možnosti německé třídy MACKENSEN. Po bitvě Jutska byl totiž britský projekt přepracován a značně bylo posílené pancéřování. Boky tak již chránil 305 mm silný pancéř a také paluba byla zesílena na 76 mm. Přidáním jedné dělové věže oproti třídě RENOWN pak byl zvýšen počet děl hlavní ráže na osm. To již poskytovala větší pravděpodobnost zásahu. Také rychlost poskytovala Hoodu nadvládu nad loděmi třídy MACKENSEN. Osobně bych tedy stavěl Hooda na vyšší stupínek než Mackensen.

[Pátrač]

Inu to je zase informací že by hlava pukla jak přezrálý ořech.

miro - takové krásné trupy! To mohly být nádherné letadlové lodě.

[Tkuh]

Vždy se líbilo, jak byly německé a hlavně britské bitevní křižníky rozměry i výtlakem větší než jejich protějšky z řad bitevních lodí. Jinak si myslím, že by nebylo od věci do toho porovnání s konkurencí zařadit také bitevní lodě třídy Queen Elisabeth, zvlášť když nejednou operovaly s loďstvem bitevních křižníků a i rychlostí se jim blížily.

[Bublifuk]

to Tkuh: No to je logické, že byly větší, než bitevní lodě. Potřebovaly mnohem větší strojovny, aby byly rychlejší. + aby byl současně zachován i solidní akční radius, tak musely mít i větší zásoby paliva. Obé má pochopitelně vliv na rozměry, někam se to vejít muselo.
Bitevní křižníky byly větší, i než lodě tř. Queen Elisabeth, u kterých píšeš, že se jim rychlostně blížily, ale objektivně řečeno to není úplně pravda. QE měly maximálku cca 24 uzlů, čímž se blížily nejstarším bitevním křižníkům třídy Ivincible, které byly srovnatelné i co se délky týče. Jenže ty vstoupily do služby dávno před válkou, kdežto QE až v průběhu války. A novější bitevní křižníky RN dosahovaly 27-29 uzlů, v případě válečných konstrukcí (Renown, Repulse) dokonce 32 uzlů. A na každý uzel u takto velkých lodí potřebuješ desítky tisíc hp navíc. Takže to bylo tím.
to Pátrač: Máš pravdu, když vidím ty fotky ze spouštění na vody, tak to byly nádherné trupy. Letadlovky možná, ale i v případě dokončení v původní podobě by to byla moc hezká plavidla. Navíc nepochybně kvalitní a velmi bojeschopná, nepochybně pro bitvu hlavních sil mnohem více, než Renown a Repulse o Courageous a Glorious ani nemluvě!

[Malej Achil]

Měl bych dotaz-ohledně těch torpédométů. Podle toho prvního obrázku hádám, že byly podhladinové. Zajímalo by mě, jak měli (jako ti předkové-to jen pro pravopisnou přesnost ) řešený odpal těch torpéd při nějaké vyšší rychlosti (řekněme 25 uzlů), protože potom by proud vody kolem trupu snad musel ty torpéda vychylovat (představu mám asi takovou, že když je na půli cesty z torp. komory, tak přední polovinu torpéda se obtékající voda snaží odnést s sebou a torpédo se díky tomu natočí). Bylo to nějak řešeno, nebo měli prostě jenom tabulky s naměřenými hodnotami, o kolik to stočení pro tu a tu rychlost je?
Díky.
EDIT: Sem slepej , jasně že byly podhladinový, je to tam přímo napsaný. Ale zbytek otázky by mě zajímal...

[Tkuh]

bublifuk-jasně o základu konstrukce bitevních křižníků se tady s tebou přít nehodlám, byly prostě větší kvůli snaze o co největší akční rádius a rychlost. Samozřejmě když jsem psal, že QE se rychlostí blížily bitevním křižníkům, měl jsem na mysli ty nejstarší. I přesto, že by na Mackensena ztrácely tři uzle (nejednou totiž pluly rychlostí až 25 uzlů), tak v ostatních parametrech by měly jasnou převahu. Navíc jak už jsem psal to byly potenciální soupeři, protože loďstvo bitevních křižníků jim azyl poskytovalo dost často a i bitvu u Jutska si užily v rámci něj(i když později se zařadily do sestavy Grand Fleet).

Pátrač&bublifuk-to je bezkonkurenční tvrzení, že to byly hezké lodě

Chtěl bych nadhodit další otázku do pranice. Kdyby se válka protáhla, a tím pádem pokračovalo válečné tempo (v německu spíš netempo), dostavěli by dřív britové lodě třídy Hood nebo němci třídu Mackensen? Já bych si spíš vsadil na brity, protože ti za války stavěli jako diví.

[kacermiroslav]

Třída Queen Elizabeth byla sice velice rychlá, ale již se jednalo přeci jenom o bitevní lodě a proto jsem je do přehledu nezahrnoval. Konstrukční rychlost navíc byla 24 uzlů. Ta se sice dařila občas překonat, ale je otázkou, jestli by např. rychlostí 25 uzlů či vyšší mohli plout všechny lodě ve třídě. V pancéřování na to byly o něco lépe a jejich hlavní devizou byla 381 mm děla. Nicméně byla to starší konstrukce a navíc Němci byly v rozložení pancéřování přeci jenom o kus dále než Britové. Také by tu hrála roli dílenská kvalita i výroba samotného pancéře. 300 mm u Němců nebude mít stejnou jako 300 mm u Britů. Zjednodušeně bych tedy řekl, že si obě třídy byly více než důstojnými soupeři přočemž výhoda Britů byla v hmotnosti salvy a dostřelu, Němci pak mohli určovat místo boje, případně se jej zřeknout. To jen krátce a teoreticky.

Chtěl bych nadhodit další otázku do pranice. Kdyby se válka protáhla, a tím pádem pokračovalo válečné tempo (v německu spíš netempo), dostavěli by dřív britové lodě třídy Hood nebo němci třídu Mackensen? Já bych si spíš vsadil na brity, protože ti za války stavěli jako diví.

To je těžko říct. Samozřejmě jen teorizujeme. Co ale vím je, že Britové stavbu zastavili v roce 1917 zatímco Němci pokračovali i když volnějším tempem dál. Rozhodujícím faktorem pak podle mě byl vstup USA v dubnu 1917 do války na straně Dohody. Britové tak rázem měli k dispozici celou řadu dalších bitevních lodí, které mohli využít ve svých vodách i ve Středozemním moři. Stavba rychlých bitevních křižníků tak již byla zbytečná, protože stačilo zesílit blokádu Německa a zajistit si dostatečnou ochranu konvojů přes Atlantik. Pokud bychom ale uvažovali tak, že USA nevstoupili do války, tak pak by se zřejmě na třídě HOOD pokračovalo dál a větším tempem. Osobně se domnívám že by celá třída čtyř plavidel byla k dispozici v letech 1919-1920. U Němců je to horší. Ti značně trpěli blokádou a bojem na dvou frontách zároveň. Ale v březnu 1918 byl uzavřen mír s bolševickým Ruskem a pokud by Američani na jaře 1918 nebyli ve válce a přítomni na západním bojišti, tak by jistě mohli Němci postrádat i ten chybějící lidský potencionál. Stavba by pak mohla běžet rychleji. O kolik to se těžko odhaduje. Osobně se domnívám, že Mackensen a Graf Spee by byly dokončeny kolem roku 1919, další dvě plavidla na tom byla výrazně hůř. Dokončení by se ale ještě zřejmě v této době dočkaly další rozestavěné lodě jako dvě bitevní lodě třídy SACHSEN (výzbroj 8x380mm).

[Tkuh]

Díky za odpovědi, jsem šťastný jak blecha

[Bublifuk]

to Tkuh a Kacer: Pokud jde o dostavbu Mackensena a spol. v případě, že by válka pokračovala:
21.9.1918 byl schválen nový program masivní produkce ponorek, jakožto jediného prostředku námořní války, který může ještě srazit Británii na kolena. Podle tohoto plánu mělo být měsíčně dodáváno Hochseeflote 13 nových ponorek od října 1918, od dubna 1919 to mělo být 23 ponorek měsíčně a od r.1920 dokonce 33 člunů každý měsíc. Celkem mělo námořnictvo dostat do března 1920 384(!) nových ponorek. Plán to byl natolik grandiosní, že by totálně vytížil kapacity německých loděnic, dokonce (a s tím se počítalo, schválil to i Ludendorff a kaiser Wilhelhm!!) by bylo nutno demobilizovat z pozemní armády cca 60.000 mužů, protože bez toho by nebyli dělníci na tak rozsáhlou akci. A co je zde pro nás důležité a rovněž i pochopitelné - program stavby velkých lodí měl být totálně utlumen...
Takže já bych byl velkým skeptikem. Možná po tom březnu 1920 by se znovu začalo s dokončováním. Ale ani to spíš ne, pro pozemní síly se měly v r.1919 začít vyrábět stovky tanků LK II, což byla taky priorita, a ta ocel by byla potřeba i zde. Němci potřebovali účinnou neomezenou ponorkovou válku + vítězství na pozemní frontě. Ani k jednomu velké lodě nepotřebovali. Prostě by si udržovali akceschpné ty stávající tak, aby mohli občas "kousnut" a taky, aby Brity odradili od myšlenky invaze na Baltu, a to je tak asi všechno....

[kacermiroslav]

To Bublifuk:
S tím naprosto souhlasím, že priority byly někde jinde a stavba velkách hladinových lodí byla prakticky již za války odsunuta na druhou kolej, což například dokazuje dokončení bitevního křižníku SMS Hindenburg (lépe řečeno délka jeho stavby). Nicméně jsem toho názoru, že Německo by se pokusilo přeci jenom dostavět alespoň dvě jednotky třídy Mackensen a dvě jednotky třídy Sachsen, protože k dokončení již zase tolik nechybělo. (SMS Sachsen měl být dokončen za 9 měsíců). A mít rozestavěné a nedokončené lodě na skluzech s nemožností použít nijak tu strašnou spoustu železa, to mi přijde dost velké mrhání i v době války. Trošku mi to i hraje do karet s tím co jsi napsal o výrobě ponorek. Nárust od dubna 1919 a poté od r.1920 by odpovídal právě době, kdy by tyto čtyři lodě byly zřejmě dokončeny a tak by loděnice měli volné ruce k výrobě takového množství ponorek. Ovšem jsou to jen mé domněnky.

[kacermiroslav]

Měl bych dotaz-ohledně těch torpédométů. Podle toho prvního obrázku hádám, že byly podhladinové. Zajímalo by mě, jak měli (jako ti předkové-to jen pro pravopisnou přesnost ) řešený odpal těch torpéd při nějaké vyšší rychlosti (řekněme 25 uzlů), protože potom by proud vody kolem trupu snad musel ty torpéda vychylovat (představu mám asi takovou, že když je na půli cesty z torp. komory, tak přední polovinu torpéda se obtékající voda snaží odnést s sebou a torpédo se díky tomu natočí). Bylo to nějak řešeno, nebo měli prostě jenom tabulky s naměřenými hodnotami, o kolik to stočení pro tu a tu rychlost je?
Díky.
EDIT: Sem slepej , jasně že byly podhladinový, je to tam přímo napsaný. Ale zbytek otázky by mě zajímal...

Abych se přiznal, tak nevím jaké síly na vystřelené torpédo působilo bez ohledu na to, jestli bylo vystřeleno z příďových nebo bočních torpédometů. Pokud si ale vezmeme v úvahu, jakou rychlostí například plují torpédoborce, torpédovky a torpédové čluny a že i za WW1 měli nadhladinové otočné torpédomety (kromě torpédových člunů) a útok prováděli v plné rychlosti a přesto se občas trefili, tak asi to takový vliv nemělo. Jen si to představme, plují rychlostí třeba 30 uzlů (cca 55 km/h) kolmo na kurz nepřítele, ve velké rychlosti provedu obrat a během něho vypustím z nadhladinových torpédometů torpéda. Tato řadu tun těžká vřetenovitá tělese pak "hupsnou" do vody v té plné rychlosti torpédoborce a drží nastavený kurz. Myslím si, že tedy tvar a hmotnost hrála významnou roli v tom, jak udržet směr bez ohledu na to, jestli se jednalo o nadhladinový či podhladinový torpédomet a jakou rychlostí a směrem pluje vlastní loď. I když se tím samozřejmě zvyšuje procento neúspěchu, ale zřejmě to bylo pořád přijatelné.

[kacermiroslav]

Hezký obrázek pancéřování u třídy MACKENSEN. Jen pro informaci, ačkoliv se tato třída stejně jako modernější ERSATZ YORCK nedočkala realizace, tak konstrukční plány přežili dvacátá a třicátá léta a byly použity při stavbě notoricky známé třídy BISMARCK.

[SK]

Hezký obrázek pancéřování u třídy MACKENSEN. Jen pro informaci, ačkoliv se tato třída stejně jako modernější ERSATZ YORCK nedočkala realizace, tak konstrukční plány přežili dvacátá a třicátá léta a byly použity při stavbě notoricky známé třídy BISMARCK.

Bismarck mal úplne odlišnú schému pancierovania...ďaleko efektívnejšiu z pohľadu ochrany životne dôležitých častí lode

[kacermiroslav]

Samozřejmě vývoj nelze zastavit...BISMARCK z těchto výše uvedených tříd bitevích křižníků z konce WW1 vycházel.

[kacermiroslav]

Na wiki jsem se dočetl, že původně bylo plánováno postavit celkem 7 lodí této třídy. Nikde jinde jsem ale tuto informaci nezachytil a po pravdě, wiki v tomto nepovažuji za úplně důvěryhodnou. Navíc Němci nestavěli tak velké série a ve výstavbě v té době měli již bitevní křižníky s děly ráže 380mm. Osobně to tedy považuji za chybnou informaci. Má k tomu někdo prosím něco více?

[Polarfox]

Na wiki jsem se dočetl, že původně bylo plánováno postavit celkem 7 lodí této třídy. Nikde jinde jsem ale tuto informaci nezachytil a po pravdě, wiki v tomto nepovažuji za úplně důvěryhodnou. Navíc Němci nestavěli tak velké série a ve výstavbě v té době měli již bitevní křižníky s děly ráže 380mm. Osobně to tedy považuji za chybnou informaci. Má k tomu někdo prosím něco více?

1) Na té samé wiki je i vysvětlení - poslední tři plánované jednotky byly modifikovány (viz. Ersatz Yorck).
2) Tato informace není nijak raritní, vyskytuje se hojně včetně spolehlivých knih.
3) Nic nebrání tomu postavit velkou sérii ustáleného designu (tady šlo o počty plánovaných bitevních křižníků do dalších let, ne zda-li je plánovaná třída velká či malá či jiné ohledy), ale nesmí to předběhnout okolnosti/vývoj doma a v zahraničí. Což se přesně stalo. Ostatně nechybělo moc a podobným způsobem mohly být modifikovány i předchozí jednotky s 305mm děly a být jich v třídě zase o něco méně (a co do variant obecně více) než v reálu bylo. Většinou to nikdy nikdo nestihne a tak jsou velké série spíše raritní.
4) Ve výstavbě v té době BK s 380mm děly neměli, protože tyto jsou právě dalším odvozeným vývojovým stupněm a původní rozsah rozmělnily.

[kacermiroslav]

Polare, díky za doplnění. Tak já předpokládám, že Němci stejně počítali s obměnou svých starších BK s děly ráže 280 mm za ty modernější, jak to ostatně bylo všude. Myslím, že Němci počítali s výměnou starších jednotek po 15 letech provozu. Takže po předpokládaném termínu dokončení třídy EY by brzo následovalo vyřazení Von der Tannu a dalších jednotek.