Bismarck byl nejobávanější bitevní lodí, nacistickou superzbraní, která měla odseknout životně důležitou trasu udržující Británii za druhé světové války při životě. Bismarckovy zbraně mohly vypálit jednotunové střely na vzdálenost přes 38 kilometrů. Až do jejího válečného debutu v roce 1941 se Britové bránili, jak mohli.
Rozhodnutí o nutnosti zničit Bismarcka však významně narostlo, když ten potopil nejlepší britskou loď Hood a připravil o život celou její posádku, kromě tří. "Potopte Bismarck !" se tak stalo bojovým rozkazem. Po působivém potopení britské bitevní lodě Hood nacistickým Bismarckem pokračoval několik minut dělostřelecký souboj s další britskou lodí Princ of Wales, který zasadil první vážný zásah Bismarckovi granátem a poté raději uprchnul. Zasáhl jeho příď, což donutilo posádku snížit rychlost pod 28 uzlů a při plavbě “domů” udržovat rychlost okolo 24 uzlů.
K dalšímu poškození i když nepatrnému, došlo 25. května při prvním leteckém útoku torpédy (letadla vzlétly z letadlové lodě Victorious), a to na pravoboku do pancéřového pásu ve středu lodi.
Druhého dne při leteckém útoku britští piloti dosáhli zásahu, jež se stal osudným pro tuto loď – byla zasažena strojovna kormidel na zádi lodi. Došlo k zablokování kormidla (ovládacích mechanismů). Ovšem nedošlo k pouhému zablokování kormidla ve vytočeném úhlu, ale kormidlo se také následkem ztráty opory vpletlo do středního šroubu. Ztráta zcela 30% výkonu kvůli vyřazeného šroubu a hydrodynamický odpor způsobovaný poškozením znemožnil únik lodi do bezpečných vod. Kdyby Bismarck neplul osamocen, bylo by ho možné vzít do vleku, ale kvůli britskému honu by to asi nemělo příliš význam, mohlo by dojít ke ztracení dalších lodí. Prinz Eugen se předtím oddělil a doplul úspěšně do Brestu.
Ani přes zoufalou snahu mechaniků se kormidlo nepodařilo uvolnit a loď mohla plout rovně jen střídáním chodu levého a pravého stroje a navíc jen proti vlnám, aby nedošlo k zaplavení dalších prostor na zádi.
Ztrátu cenného plavidla zavinilo do jisté míry německé vrchní velení, i když svou důležitou roli sehrály také zpravodajské informace (snad i zachycení šifrované zprávy z Enigmy). Avšak vyslání jednoho plavidla do akce byla hra vabank se střídavými úspěchy. Bismarck byl v danou chvíli nadřazen nad ostatním, co mohl nepřítel nasadit k jeho eliminaci. Ale v případě vážnějšího poškození byla loď ztracena.
Mezitím byl Bismarck nekompromisně pronásledován flotilou britských bitevních lodí Rodney, King George V., Norfolk, Dorsetshire, Renown a letectvem z letadlové lodi Ark Royal. Stal se centrem palby střel a torpéd, klesl 27. května 1941 ke dnu do hloubky asi pěti kilometrů ve vzdálenosti 866 km od francouzského přístavu Brest, a přes 1000 km od suchého doku v Saint-Nazaire. Koordináty potopení: 48°10'45"N 16°11'56"W.
Bylo to osmého dne první mise této bitevní lodi. Vítězství se stalo britskou pýchou, posléze podporovanou filmovým hitem, populární písní a malým průmyslem s knihami o Bismarcku a televizními show. Nyní se však objevil problém. Nové důkazy jako detailní rozhovory, videonahrávky a fotografie ukazují, že tento výklad je nesprávný.
"Nezvratně jsme dokázali, že není možné, aby tuto loď potopili Britové," řekl Alfred McLaren, námořní expert, který studoval vrak lodi při dvou expedicích. "Loď se potopila otevřením otvorů ve dnu." Proti tomuto závěru jsou zásadně britští vědci. Avšak pět expedic prozkoumalo místo, včetně tří nezávislých týmů amerických výzkumníků, mezi nimž byl i odborník na ponorky, nyní již v důchodu, a emeritní prezident Explorers Clubu v New Yorku McLaren. Dospěli přitom k závěru, že tato slavná loď je v překvapivě dobrém stavu.
Na obou stranách trupu nejsou podle amerických vědců viditelná žádná významná poškození. Tento fakt samotný, jak dodávají, ukazuje, že Bismarck byl potopen otevřením záklopek, tak jak to po celou dobu tvrdili ti z Němců, kteří přežili. Podle nich bylo námořnickou tradicí po zralé úvaze potopit loď a zabránit tak nebezpečí, že by se mohla dostat do rukou nepřítele.
Americké závěry rozzuřily Brity, kteří je označili za revizionistické žvásty. "Prostě mě to nepřesvědčilo," řekl David Mearns, který vedl britskou expedici k vraku. "Bismarck byl zničen britskou dělostřelbou a potopen torpédy." Cokoli jiného je směšné, dodal.
Zatím poslední útok na tento fakt podnikl režisér filmu Titanic - James Cameron. Jeho televizní dokument je založený na výpravě, při které prozkoumal vrak Bismarcku pomocí robotů a malých pilotovaných ponorek. Expedice byla schopna prohlédnout vrak mnohem podrobněji než dřívější průzkumy.
Potopil by se zasažený Bismarck bez otevření lodních otvorů ve dnu lodi? "Jistě," řekl v rozhovoru Cameron. "Avšak to by trvalo půl dne." Jeho výzkumný tým podle něj nalezl jen málo děr po střelách, avšak žádná z nich nebyla pod hladinou ponoru, nebo tak veliká, aby rychle loď potopila. Nenašel přitom ani žádné fatální poškození torpédy, čímž potvrdil předchozí výzkumy. Nová pozorování odmítají představy o Bismarckově konci, které se zdály jako samozřejmé, tedy alespoň dříve.
V roce 1941 měli Britové štěstí, když letoun vypálil torpédo, které ochromilo kormidlo této bitevní lodi. Britské lodě se přiblížily a neúprosně pálily střelami a torpédy. Množství německých námořníků opouštělo Bismarck, když se potápěl, muži se pohupovali ve vodě plné nafty. Britové vyzvedli některé z těch, co přežili, avšak brzy opustili oblast kvůli zprávám o aktivitě ponorek. Z asi 2200 mužů na palubě Bismarcku jich přežilo pouhých 115. Němečtí námořníci vypověděli o odpálení náloží na záklopkách ve dnu, které explodovaly asi 30 minut před tím, než se loď potopila a před tím, než ji zasáhlo poslední torpédo. To byla podle nich pravá příčina Bismarckova zániku.
Důvodem k rozkazu k opuštění lodi byla bezvýchodná situace, neexistovala možnost záchrany. Po zásahu velitelského můstku bylo vyřazeno centrum řízení dělostřelby a poté došla munice. Loď nesměla padnout do rukou nepřítele. Zpráva britské admirality za války uvedla, že německé výbušniny možná uspíšily konec lodi, avšak nebyly výlučnou příčinou. Britští vlastenci tuto myšlenku odmítli zcela.
Objevitel vraku Titaniku Robert Ballard, který následně nalezl v roce 1989 i místo odpočinku Bismarcku, řekl: „I přes válečná poškození a místo uložení na podmořském hřebeni byla loď v dobrém stavu, dokonce i německá svastika byla jasně viditelná.“
Lodi chybí věže hlavního dělostřelectva, což vysvětluje tak, že po převrácení lodi věže samovolně vypadly vlastní vahou. Ale stav středního dělostřelectva a celkově trupu lodi je zachovalý. Na pohled loď nevypadala jako hromada rozstříleného šrotu, jak deklarovalo královské námořnictvo.
Na celé lodi bylo sice nalezeno množství stop po nepřátelských střelách, ale pancéřování lodi neohrozily, avšak měly devastující účinek na opouštějící posádku. Většina děr po dělostřeleckých granátech se nachází na palubě a nadstavbách. Na bočných stěnách trupu nejsou téměř žádné díry, pod čárou ponoru dokonce ani jedna.
Zkoumal se i 32 centimetrový hrubý pancéřový plášť, který chránil trup pod čárou ponoru. Na místech, které měli zasáhnut britské torpéda, je sice vidět poškození, ale díry tam nejsou. To by znamenalo, že torpéda nebyla příliš účinná (trup lodi dokázal většinu energie z exploze torpéd pohltil).
Podle Camerona fungoval i další ochranný mechanizmus, který vymysleli němečtí inženýři. Škody na trupu se omezili na venkovní obal, ale vnitřní pancéřová stěna byla celistvá. "Námořníky chránila pancéřová pevnost. Torpéda nezpůsobili vážnější škody," řekl Cameron.
Bismarck byla první třída lodí, u které konstruktéři akceptovali riziko leteckých torpéd a pum. Vyvinuli nové druhy pancéřových ocelí. Wotan Wh byla velmi pevnou ocelí na paluby a krytí důležitých systémů a Wotan Ww na protitorpédové přepážky.
Celý trup byl vybaven magnetickým ochranným systémem, chránící trup lodi proti magnetickým minám a torpédům. Němcům se povedlo neuvěřitelně zvýšit rychlost střelby u děl ráže 381 mm až na 3 rány za minutu, která ve spojení/ propojení dokonalé optiky, střeleckého počítače (mechanického) a na kratší vzdálenost i radaru (25km), v dané době neměla soupeře.
Bismarck vrak - zásahy
Asi nejdramatičtějším objevem mezi troskami Bismarcku je hlavní nástavba s admirálským můstkem, kde byl naposledy spatřen velitel flotily admirál Lutjens. Okna jsou vzhůru nohama a vedle nich jsou jasně viditelná kulatá "křídla" můstku pro HA noční dálkoměry, z nichž vyrůstají prameny podmořské vegetace. Zde admirál stál a pozoroval síly, které se shromažďovaly, aby zničily jeho vlajkovou loď.
Námořní forenzní analýza
James Cameron a další odborníci, kteří prozkoumali vrak Bismarcku sepsali zajímavou forenzní analýzu o 52 stránkách, možné si přečíst ZDE.
