6,5 mm АВТОМАТ ФЕДОРОВА
K napsání tohoto článečku mě tak trochu dokopalo často opakované tvrzení, že Němci měli jako první zavedenou útočnou pušku. S tímto nechci polemizovat, dokonce i pokud by někdo nechtěl uznat prvenství Fjodorova automatu, Stg. 44 určitě nebyla první zbraní na kterou se hodilo označení " útočná puška ". Snad jen v tom názvu a ještě s výhradou, že část světa ho dodnes nepoužívá ( i když nevím jak říkají " útočným puškám " Číňani ).
Počátkem vývoje útočných pušek/automatů byl konec devatenáctého a začátek dvacátého století, kdy byla konstrukce běžných opakovaček a nábojů pro ně dovedena k dokonalosti. Byla samozřejmě možná dílčí vylepšení, ale opakovačka na náboj plného výkonu už nešla nějak významně vylepšit, alespoň pokud měla sloužit jako výzbroj běžného vojáka.
Dnes může jako samozřejmost připadat pokračování v podobě vývoje samonabíjecích zbraní, ale při plném výkonu puškového náboje to způsobovalo problémy s konstrukcí zbraní. Dokonce dnes trochu úsměvné obavy o příliš velkou spotřebu střeliva nejde jen tak odbýt, tehdejší armády měly poměrně značná omezení v zásobování mimo dosah železnice.
Vývoj střeliva v té době pokračoval už nějakou dobu ve snižování ráže ( umožněno především zavedením bezdýmého prachu ), cílem ovšem nebylo přímo odlehčení nábojů, ale především plošší dráha letu střely. Dalším důvodem bylo ( u některých států ) nahrazení nábojnice s okrajem nábojnicí bezokrajovou která je vhodnější pro použití v automatických zbraních.
Ovšem tato modernizace se vlastně nikde nepovedla, ve většině států právě skončila ( nebo ještě probíhala ) vlna přezbrojování na opakovačky a tak na zavádění dalších nových zbraní a dokonce i munice nebyla chuť a často ani finance. Navíc je nutné to všechno vidět v širších souvislostech, přezbrojování probíhalo i u dalších složek ( dělostřelectvo, námořnictvo ) a doplňování výzbroje poměrně drahými kulomety bylo teprve v počátcích.
Mnoho armád se proto omezilo na zkoušení samonabíjecích pušek a to v obvyklých, zvedených rážích.
Jak to dopadlo, je snad všeobecně známé, úspěšnější byly jen některé zbraně a to po přestavbě na lehké kulomety.
Madsen
CSRG Mle15 ("Chauchat")
V Rusku to bylo snad ještě horší, pomalé tempo dodávek pušek Mosin vz.1891 dokonce donutilo armádu nadále ponechávat ve výzbroji jednoranové pušky Berdan 2 a tak většina úsilí v oblasti pěchotních zbraní se soustředila na získání dostatečného počtu Mosinek.
Vývoj nových zbraní zbraní sice nebyl zastaven, ale přišel o většinu podpory státu ( ne že by před tím byla kdovíjak štědrá ) a tak většina konstruktérů prostě neměla úspěch ( mj. Tokarev a Děgťarev ).
Ovšem jeden z konstruktérů měl přece jen úspěch...
Vladimir Grigorjevič Fjodorov
Владимир Григорьевич Фёдоров
Narodil se v roce 1874 v Petrohradě, po střední škole nastoupil do Dělostřelecké školy, následně i do Dělostřelecké akademie ( Михайловская артиллерийская академия ). Zřejmě musel být vnikajícím studentem ( prameny jsou bohužel poněkud skoupé ), protože nedlouho po ukončení školy nastoupil k Dělostřeleckému výboru. Přestože pozdější události v Rusku ( a SSSR ) poněkud zhoršily pověst všech výborů, tento " pouze " zajišťoval ( mimo jiné ) vývoj a zkoušky střelných zbraní pro Ruskou armádu. Fjodorov nejdřív pracoval na přestavbě běžné mosinky na samonabíjecí zbraň ( od r.1905 ), ale po necelém roce byla tato zbraň zavržena a bylo rozhodnuto zahájit vývoj nové samonabíjecí zbraně od začátku. Jediné co zůstalo stejné, byla použitá munice, totiž náboj 7,62 x 54R mm. Zbraň v letech 1909 - 12 prošla úspěšně zkouškami a samotný Fjodorov byl za konstrukci vyznamenán, ale přes výrobu 150 ks na zkoušky k zavedení zbraně nedošlo. O důvodech můžeme jen spekulovat, ale nejspíš za to mohla pořád nedostatečná výroba pušek Mosin a také řekněme jednodušší vybavení Ruských továren. To je mimochodem další důvod, proč se v Rusku tak dlouho udržel okrajový náboj 7,62 x 54R mm, okraj na náboji sice poněkud komplikuje konstrukci zbraně, ale značně snižuje požadavky na přesnost nábojové komory. Nábojnice je totiž " zapřena " okrajem a komora nemusí být až tak přesná, naopak bezokrajová nábojnice s drážkou je zapřena ústím nábojnice, případně tělem náboje a pro správnou funkci tak vyžaduje mnohem nižší tolerance komory.
Ovšem v tomto okamžiku do osudu Fjodorovovy zbraně zasáhla ukončená Rusko - Japonská válka. Ruská armáda ( samozřejmě v zastoupení Dělostřeleckého výboru ) vyhodnocovala použité zbraně a munici a jedním ze závěrů bylo, že stávající náboj ráže 7,62 mm je až zbytečně účinný a přes větší průměr střely nezpůsoboval těžší zranění než Japonské střelivo ráže 6,5 mm. Fjodorov byl jedním z konstruktérů, kteří se při vývoji nových zbraní rozhodli jít cestou nové ráže.
Část pramenů uvádí, že Fjodorov pro svoji zbraň navrhl nový náboj ráže 6,5 mm, ale původně jsem myslel, že jde pouze o nedorozumění vzniklé právě kvůli nábojnici s polookrajem, která při nepříliš pečlivé obhlídce připomíná nábojnici bezokrajovou. Novější Ruské prameny ovšem uvádí i výkon náboje 6,5 mm Fjodorov ( se střelou o hmotnosti 8,5 g a rychlostí 860 m/s to dělá 3 140 J ) a tak soudím, že náboj asi skutečně existoval.
Náboj 6,5 x 50 mm Arisaka
Jde o poměrně zajímavý náboj, používá totiž nábojnici s polookrajem ( stejně jako náboj 7,65 mm Browning ). Takže nábojnice má běžnou drážku, ale dno nábojnice má okraj přesahující průměr náboje. U této kombinace zůstává výhoda opření náboje v drážce ( jednodušší výroba ), poměrně malý okraj nepůsobí až tak velké problémy v samonabíjecích zbraních ( pokud se někomu přesmekl náboj v mosince, tak ví o čem mluvím ) a běžně hluboká drážka ( pouze okraj by byl moc malý ) umožňuje pevné zachycení drápku vytahovače. Náboj byl laborován 9 g střelou ( samozřejmě FMJ ) a při použití ve zbrani s délkou hlavně 80 cm měla střela úsťovou rychlost 770 m/s a energii 2.615 J .
O všem, přes určité snížení výkonu by tento náboj rozhodně patřil mezi plnovýkonové a tak se dá soudit, že přechod na náboj 6,5 x 50 mm Arisaka mohl mít i jiné důvody než jen snadnou dostupnost střeliva.
Pokud jde o klasifikaci, jde samozřejmě o puškový náboj, ale na samé spodní hranici této kategorie. Pokud ovšem máte pocit, že tímto výkonem už automat Fjodorov ztrácí prvenství v oblasti automatů ( útočných pušek ), tak je ještě nutné dodat výkon tohoto náboje v automatu Fjodorov. Tento údaj totiž poněkud mění hodnocení náboje 6,5 x 50 mm Arisaka, protože z hlavně automatu Fjodorov o délce 520 mm dosahovala běžná střela o hmotnosti 9 g rychlosti 660 m/s a úsťové energie pouze 1960 J.
Pro získání přehledu přidávám tabulku nábojů používaných v útočných puškách/automatech:
Z mého pohledu ovšem tato tabulka není kompletním, chybí zde několik nábojů, které jsou obvykle označovány jako náboje samopalové, případně pistolové. Například náboj .45 Remington-Thompson použitý ve zkušebním " samopalu " Thompson Model 1923 "Military model" a z novějších například náboj .38 Casull který původně vznikl osazením upravené nábojnice 45 ACP střelou 9 mm Luger.
Ale podobných nábojů, které jsou na hraně své kategorie je samozřejmě více...
6,5 mm Fjodorov mod. 1913
První pokusná zbraň na náboj ráže 6,5 mm Fjodorov vycházela z konstrukce své předchůdkyně, jedinou změnou ( samozřejmě kromě ráže ) bylo nahrazení pevné nábojové schránky výměrným zásobníkem.
Zbraň se celkem povedla, protože bylo, samozřejmě poze kvůli zkouškám, objednáno 20 kusů. Ale ani těchto několik kusů nebylo dokončeno protože vypukla Velká ( tedy 1. světová, ale kdo to mohl vědět ) válka. Ruská armáda měla najednou úplně jiné starosti než zkoušet novou zbraň a vzhledem k nedostatku výzbroje dostal Fjodorov nový úkol. Skoro celé dva roky se po světě pokoušel sehnat zbraně pro Ruskou armádu, při této činnosti sice byl poměrně úspěšný, ale přes veškerou snahu nemohl dělat zázraky. Po návratu do Ruska už měl poměrně ujasněný náhled na to, jaká by měla být příští zbraň. Snad se na tom částečně podílel i Francouzský kulomet CSRG Mle15 ("Chauchat"), který přes veškeré problémy byl poměrně účinnou zbraní.
6,5 mm Fjodorov mod. 1916
Nová zbraň vycházela z původního modelu 1913, hlavní změnou byla schopnost střelby dávkou a s tím navýšení kapacity zásobníku na 25 nábojů. V souvislosti s tím se měnilo i zapažbení ( a délka hlavně ), hlavním důvodem bylo zlepšení ovladatelnosti zbraně a to nejen při střelbě dávkou, ale i při přenášení záměrného bodu.
Dost podstatnou změnou byl i přechod ze speciálního Fjodorovova náboje na japonský, zde asi nejvíc práce vykonaly Ruské zásobovací potíže a také zkušenost s obtížným sháněním nábojů pro " exotičtější " zbraně.
Díky podobnosti s předchozím modelem byl vývoj poměrně rychlý a už v průběhu léta 1916 bylo prvních několik ( před )sériových kusů vydáno na zkoušky k jednotkám. Většina zbraní skončila u speciální jednotky přičleněné k 189. pěšímu pluku. Hlavní výzbroj jednotky tvořili běžné pušky 6,5 x 50 mm Arisaka, doplněné automaty Fjodorov na stejný náboj. Po prvních zkouškách byla výzbroj doplněna ještě lehkými kulomety Fjodorov ( stejná zbraň, jen opatřená dvounožkou a s odstraněnou přední rukojetí ) a pistolemi Mauser. Přes jisté problémy se spolehlivou funkcí při znečištění Fjodorovovy zbraně osvědčily, přesností při střelbě jednotlivými ranami v malých a středních vzdálenostech údajně překonávaly i pušky Mosin. Dále se tyto pušky staly posledním hřebíkem do rakve v Rusku vyráběných lehkých kulometů Madsen, ty totiž byly ještě méně spolehlivé a díky výkonnějšímu náboji i hůře ovladatelné. Proto bylo rozhodnuto zastavit přípravu velkosériové výroby Madsenů v Kovrovu a nahradit je zbraněmi Fjodorov.
Ovšem v tuto chvíli se představy setkaly s realitou roku 1917 a velkovýrobu se nepodařilo rozběhnout. Továrna dokázala po několik let udržet výrobu cca 50 kusů ročně a s koncem Občanské války " dokonce " 150 kusů ročně ( osobně mi tato čísla tak trochu nesedí, protože celkový počet kusů se uvádí 3200 ) . Je ovšem docela možné, že do tohoto počtu vyrobených kusů jsou započítány i 6,5 mm kulomety Fjodorov, které byly z původního automatu odvozeny koncem Občanské války.
Kulomet se od automatu lišil hlavně otočením systému " vzhůru nohama " a nahrazením pažbení pistolovou rukojetí a ramenní opěrou. Tento kulomet ve zdvojené verzi tvořil sekundární výzbroj prvních verzí lehkého tanku T-18 (MS-1) a také obrněných vozidel s věží tohoto tanku.
Největší podíl na udržení výroby asi měla právě volba ráže, pušky Arisaka požívalo poměrně velké množství jednotek a v Rusku nebyly dostupné žádné jiné automatické zbraně této ráže.
Ovšem i toto se mělo zanedlouho změnit, v polovině dvacátých let byl zrušen vývoj všech pušek a kulometů, které nepoužívaly " standardní " ráži 7,62 mm a automaty Fjodorov. Všechny zbraně tak měly skončit ve skladech, ale podle dostupných údajů se používali pořád.
Poslední potvrzené a doložené nasazení je z války s Finskem, minimálně jeden kus byl Finskou stranou ukořistěn. Zbraně údajně používali Leningradští "dobrovolníci ".
