kopapaka - díky za upozornění, po dlouhé době sem to konečně dokázal.
Nedávno sem psal na jiné fórum článek o zraněních hlavy během Velké války. Patřily tam i tabulky které jsem sem dával nedávno. Třeba vám to přinese něco zajímavého. Hlavně všem doporučuji zajímavé video, přímo z jedné dílny. Tady je zmíněný článek (můj):
Traumatická zranění hlavy
"...vojáci nepochopili hrozbu plynoucí z kulometné palby. Myslí si, že když budou dostatečně rychle kývat hlavou ze strany na stranu, vyhnou se tak krupobití kulek"
Dr. Fred Albee, americký chirurg – Francie
V tomto článku bych se rád věnoval poněkud opomíjené stránce Velké války a to těžkým poraněním hlavy. Ač se může mnohým čtenářům zdát, že většinu životů měly na svědomí kulky nepřítele, popřípadě smrtonosná palba z děl, byl by na omylu. Samozřejmě byla takováto palba v otevřeném terénu smrtící, ale postupem času se vojáci naučili krýt, díky čemuž si tyto zbraně vybíraly stále menší a menší počty životů. Pokud pomineme různé nemoci a jiné aspekty, byly největší hrozbou pro pěšáky šrapnely a poletující kusy materiálu. Velice nebezpečné ale byly, především, odrazené kulky a střely o nízké rychlosti (na hranici dostřelu). Tyto střely totiž měly příliš nízkou rychlost k tomu, aby dokázaly člověka zabít, ale pokud zasáhly svůj cíl, začaly se ve tkáni různě otáčet a způsobovat ohromné škody. Navíc měly příliš malou rychlost k tomu, aby byly schopné tělo opustit. Zasažený tak většinou podlehl šoku, nebo rychle vykrvácel.
V tomto článku ale nechci psát o zraněních trupu, nebo končetin, ale o nejdůležitější části našeho těla – hlavě. A právě hlava byla v této válce nejvíce zranitelná. Vojáci sice byli ukryti za masou hlíny, dřeva a betonu, ale pokud chtěli z krytu vést palbu museli mířit, pokud chtěli mířit, museli se dívat a pokud se chtěli dívat, museli zvednout hlavu. Relativně brzy si všechny strany tohoto konfliktu uvědomily hrozící nebezpečí a snažily se své vojáky nějak chránit. O tom, o jak ohromný problém se jednalo svědčí to, že tito generálové se jinak nebáli posílat tisíce vojáků pod kulomety. Tak začaly vznikat první ocelové přilby – k jejichž konstrukcím se často inspirovali v dobách středověku (německá přilba M17 vychází z gotických šalířů atd.). Přilby tu byly samozřejmě již na začátku války př. německé picklehaube popřípadě kyrysnické helmy atd. – ty však byly lisovány z tvrzené kůže a tak sloužily jen na ozdobu (jedinou relativní ochranu tvořilo mosazné kování).
Nové přilby ale také nebyly moc spolehlivé, jelikož třeba takové přilby typ Adrian byly z velice tenkého plechu a často se po zásahu pokroutily nebo jinak zdeformovaly. V lepším případě sice kulka plech neprorazila, ale i tak způsobila veliká zranění, která nebyla vždy slučitelná se životem. Nejlépe na tom byly přilby německé konstrukce, jejichž zadní lem, poskytoval vynikající ochranu proti nejrůznějším nárazům (koncem války zkoušeli obdobné konstrukce Američané, Francouzi i angličané – můžu poskytnout fotky).
Ocelovou přilbou tak sice byly chráněna mozkovna, ale tvář zůstávala po celou dobu zcela nekryta. Právě tvář byla cílem mnohých střepin, které sice majitele nezabily, ale způsobily mu hrozivá zranění. Vojáci se tak často dostávali do lazaretů s utrženými bradami, zraněním očí a nosů. Tito vojáci často traumatická zranění přežili, ale v podstatě se stali zcela neschopnými běžného života. Přeci jen potkat na ulici muže bez poloviny obličeje by vylekalo i ty nejotrlejší kolemjdoucí. A jelikož byl tento jev zcela běžný, přišli lékaři s rychlou pomocí (často ale až po válce). Nejednalo se ani tak moc o lékaře, ale spíše plastické chirurgy a hlavně umělce. Už staří Peršané dokázali výtečně opravovat uřezané nosy (trest za nevěru) u kterých pomocí pásu kůže z čela, který byl ponechán napojený na cévy, docilovali ohromných výsledků. I středověcí lékaři dokázali operovat oči nebo jiné části těla. Vždyť i známý učenec Tycho de Brahe měl stříbrný nos. V této době ale bylo třeba napravovat tváře v enormním množství. Tkáň se často podařilo zakrýt pásy kůže i tak ale vznikaly ohromné jizvy a především u utržených kostí (brada atd.) bylo třeba vymodelovat chybějící část. Tu se velice osvědčili nejrůznější umělci a sochaři, kteří umě tvořili chybějící části speciálně přizpůsobené každému jedinci. Kladl se důraz na co nejlépe vymodelované oči, jelikož zbytek jizev zakrýval mohutný vous (přeci jen byly přirozenější). Protézy, nádstavce bývaly upevňovány k brýlím, které samy o sobě odvádějí pohled pozorovatele a navíc poskytují dobré upevnění (za ušima). Vojáci po zraněních často nebyli k poznání a tak museli tvůrci vycházet ze starých fotografií – různé kvality ale také sádrových odlitků poraněné tváře, kvůli přesnosti (povětšinou kombinace obou). Je ale třeba říci, že umělci docilovali pozoruhodně výtečné podobnosti(!). K výrobě protéz se používalo dřevo, měď, která se nechávala pozinkovat, nebo sklo. Výroba jedné protézy mohla někdy trvat až měsíc. Jen okrajově bych zmínil, že tvář mohl poškodit i plyn nebo nezdařené pokusy o sebevraždu. Výrobci zbraní se ale snažili pomoci i zde a vynalézali nejrůznější ochranu očí popřípadě celé tváře (především u obsluhy tanků). Ochrana očí se dala připevnit k běžné přilbě (nejčastěji u typu Adrian) ale tyto pokusy nepřesáhly počet několika kusů nebo prototypů.
Válka sice skončila, ale její následky pronásledovaly mnohé lidi ještě mnoho let.
Velice doporučuji toto video – z jedné z dílen:
http://www.youtube.com/watch?feature=pl ... epVBKiMmns
pár zdrojů:
kniha Helmets and body armor in modern warfare – Dean Bashford
http://industrialanatomy.wordpress.com/2010/07/17/608/
http://nettertainment.blogspot.com/2010 ... masks.html
http://titam.hautetfort.com/archive/200 ... ssees.html
