Doufám, že události, které se udály před více než 90 lety jsou již dostatečně vyčpělé, a to z mnoha důvodů. Jednak je přebila ještě hroznější druhá světová válka, i když z hlediska rozložení a počtu obětí na jednotlivé státy to bylo jiné a hlavně je to už dávno. Téma zní – příčiny a historické paralely kolem tzv. Velké války, později známé jako první světová válka. V této válce bylo za hlavního viníka na Versailleské mírové konferenci označeno Německo. Ale bylo tomu skutečně tak? Němci museli platit značné válečné reparace státům Dohody, dále ztratili část svého území a všechny kolonie v Africe a Oceánii.
V Německu smlouva způsobila šok a později se stala vodou na mlýn pro Adolfa Hitlera. Dnes můžeme spekulovat, proč se tehdy nepodařilo Německo náležitě usměrnit a musela propuknout ještě jedna válka. Zřejmě to bylo proto, že Německo nebylo zcela zničeno a na hlavu poraženo a tak mohlo začít toužit po odvetě. Na plnění smlouvy nedokázala Francie po nástupu Hitlera k moci plně dohlížet a zmohla se stěží na diplomatický odpor natož ozbrojený konflikt, který by Hitlera včas náležitě usměrnil. Výsledkem této nečinnosti byla druhá světová válka.
Záminka k válce
Srbové jsou tvrdohlavý slovanský národ, což ukázalo i bombardování Jugoslávie. Němci potažmo habsburská monarchie, měli vždy o toto území eminentní zájem. Jenže nebyli jediní, i Rusko zde popuzovalo Srby proti velmocenskému postavení staré monarchie.
„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi …. „ Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?“. Takto se dobrý voják Švejk dostává do oněch reálií, kdy byl v Sarajevu 28. června 1914 zastřelen následník trůnu, arcivévoda Ferdinand d'Este se svou manželkou, hraběnkou Žofií Chotkovou.
Po událostech v Sarajevu však Rakušané nějakou dobu váhali, neboť chtěli důkazy, že za atentátem stojí srbská vláda, ale nakonec vyhlásili po ultimátu Srbsku válku, která měla okamžitou reakci v ruské mobilizaci, a byla následována mobilizací Německa a Francie. Nic už nemohlo konflikt odvrátit. Tento první masakr dvacátého století si vyžádal na 30 milionů obětí a změnil svět zásadním způsobem.
Den po atentátu volali generálové po okamžité akci. Jenže se zdá, že rakousko-uherské jednotky nebyly k zásahu ihned připravené. Už několik let se mluvilo o preventivní válce, ale když nastal rozhodující okamžik, Rakousko-Uhersko nedokázalo včas zareagovat. Toto zdržení dalo světu čas na zotavení se z prvotního šoku, stará antipatie proti monarchii se vrátila a iniciativu převzali protivníci. Začal proces nekonečných jednání, politických konzultací, ministerských schůzek, zkrátka nadměrného množství aktivit, jež rychlé řešení udusily. Nyní už R-U nebral nikdo vážně a nevěřil v jeho velmocenské postavení. R-U nakonec předložilo Srbsku ultimátum. Požadavky v textu byly natolik přísné, že nikdo nepřepokládal, že by je Srbsko mohlo přijmout. To nakonec některé body sice přijalo, ale jiné odmítlo, a tak začalo tóčo.
Byla to sice ruské rozhodnutí o mobilizaci z 30. července, které proměnilo lokální konflikt ve světovou válku, ale nelze popřít, že by Rusové rakousko-uherskou vládu před zásahem v Srbsku i před závažnými následky, jež intervence může mít nevarovali.
Německo jako agresor
Tato jeho role vyplývá z jeho útočných operací na počátku války, kdy jako agresor napadl Francii. Ale dnes můžeme říci, že se Němci obávali toho, aby se nedostali do kleští ze západu a z východu. A takové plány skutečně existovaly. Tedy do války na dvou frontách proti Francii a Rusku. Takovou válku by Němci nemohli vyhrát. Proto se rozhodli zaútočit jako první, ještě v době, jak doufali, že můžou vyhrát. Tedy nejprve vyřídit jedním mohutným úderem jednoho protivníka a pak druhého. Bylo to již v době, kdy všechny státy okolo mobilizovaly, prvotním impulsem byla zřejmě ruská mobilizace. Předem předesílám, že zde nechci dělat skopčákům advokáta, zřejmě se jedná skutečné o agresivní a domýšlivý národ.
Na druhou stranu byl německý národ koncem 19. století populačně a ekonomicky na vzestupu. Více než třetina obyvatel byla mladší 15 let. Země se úspěšně industrializovala a vyráběla velké spektrum kvalitních výrobků pro něž bylo třeba zajistit odbytiště. Nedělejme si iluze, že tehdy existoval ekonomický model jako dnes, tedy volný trh, naopak každý vyspělý stát, tedy evropské mocnosti a USA uplatňovali protekcionalismus. Měna byla kryta zlatem, peníze bylo možné získat jen zadlužením, ne tiskem jako dnes uplatňuje hegemon USA, který vlastně jednak zachránil svět před Německem a významně promluvil do první a druhé světové války, na druhou stranu také na nich nejvíce vydělal a vnutil světu svoji vizi uspořádání světa.
Francouzský plán č. 17
Je zdokumentováno, že Francouzi znali obsah německého útočného tzv. von Schlieffenova plánu téměř od jeho vzniku. Generál Dubail v roce 1911 navštívil St. Peterburg a přesvědčil Rusy, že čas potřebný k mobilizaci musejí výrazně snížit a že Východní Prusko je třeba napadnout dříve než bude všeobecná mobilizace úplná. Tento tah měl být ranou do samého jádra von Schlieffenova plánu, jehož úspěch stál na čtyřtýdenním rozdílu mezi francouzskou a ruskou dobou mobilizace. V roce 1912 byly uzavřeny další dohody, podle nichž měl počet ruských vojáků vyslaných k okamžité invazi do Východního Pruska činit 800 000 a jejich mobilizace měla trvat pouhých 14 dní.
Francouzi měli tedy také plán, po řadě úprav se nakonec usnesli na variantě, která je dnes známá jako plán č. 17. Plán byl poněkud zvláštní, že nechával řadu možností otevřených. Jeho ústředním bodem bylo, že francouzský voják má vždy držet iniciativu, a svatým krédem byl útok.
Francouzi se rozhodli pro následující kroky:
1. Okamžitě po vypuknutí nepřátelství francouzské jednotky zaútočí a obsadí Alsasko-Lotrinsko, kde vzhledem k von Schlieffenovu plánu nenarazí na velký odpor. Této výhody bylo třeba využít a nasadit zde co nejsilnější jednotky. Útok na Alsasko-Lotrinsko ovšem musí následovat až po německé invazi do Belgie, protože teprve potom lze aktivizovat Brity. Německá invaze je tedy nutným předpokladem, bez něhož nemůže Francie jednat, aby nevypadala jako agresor. Proto bude většina jednotek stažena od hranic, aby v tomto bodu nedošlo k nedorozuměním.
2. Britské jednotky se vylodí v Belgii a Francii a německý postup maximálně zdrží. To Němce zaměstná v tomto sektoru a němec ké jednotky nebudou mít možnost zasáhnout do dění na východní hranici či podpořit Rakousko-Uhersko, což bylo pro Francii zásadní, neboť:
3. Rusové rychle (během 14 dnů) po mobilizaci napadnou Východní Prusko s 800 000 muži a otevřou tam druhou frontu. To bude znamenat, že Německo, jehož armáda bude v této době operovat z větší části v Belgii, skončí sevřené v kleštích.
4. Francie využije německého plánu, který počítá s dočasným obsazením Alsaska-Lotrinska francouzskými vojenským jednotkami, ale na rozdíl od německých předpokladů bude toto obsazení trvalé.
5. Francie ponechá počáteční iniciativu v obraně země téměř plně na Velké Británii a bude doufat, že se válka odehraje především na belgickém území.
Jednotlivé prvky tohoto rekonstruovaného plánu lze dohledat v zápisech výročních jednání mezi francouzským a ruským armádním velením, na nichž zástupci obou národů své ofenzivní plány detailně probírali a propracovávali. Dnes však víme, že realita se ubírala velmi odlišnou cestou. Rusové zaútočili dříve, ale byli záhy postupně poraženi. Britové se vylodili v Belgii jak bylo dohodnuto, ale narazili na tak silný německý tlak, že se museli stáhnout, a podobně ztroskotal zbytek francouzského plánu. Situace se poněkud změnila až po bitvě na Marně.
Zájmy Velké Británie
Němci byli na počátku války největšími producenty uhlí, železa a oceli a německý chemický průmysl byl nejvýznamnější v Evropě (to mimo jiné umožnilo použít Němcům účinného otravného plynu ve válce). Přirozeně tento hospodářský růst s obavami sledovali Britové, kteří usilovali o tzv. rovnováhu v Evropě. Navíc kdysi výhradně britské exportní trhy byly zaplaveny levnějším a často také kvalitnějším německým zbožím. Němci k ochraně svých zájmů začali budovat obchodní a válečnou flotilu.
Německá vláda si uvědomovala, že má-li naplnit hladové žaludky své rostoucí populace a zajistit jí práci, jsou industrializace a export naprosto nezbytné. Německo k tomu potřebovalo získat potřebné suroviny a nechtělo být závislé na dobré vůli Velké Británie. Jenže bohužel všude, kde se Němci snažili expandovat, např. v Číně nebo pokusem o kolonizaci Šalamounových ostrovů v roce 1897, nebo vytvoření obchodní základny na Filipínách, či tankovacích stanicích v jemenském Adenu, podél pobřeží Perského zálivu či na cestě do Indie naráželi na odpor Ruska, Japonska či Británie. Stručně řečeno ekonomická expanze mírovými prostředky se pro Německo ukázala jako prakticky nemožná.
Naproti tomu Britové již usilovně zakládali kolonie od 17. století, jejich koloniální říše byla obrovská. Během staletí si vybudovali velkou námořní flotilu a jejich prvenství v těchto oblastech nebyl schopen žádný národ konkurovat. V té době byla Velká Británie supervelmocí a pochopitelně si přála toto své výsostné postavení udržet. Bylo jasné, že kdokoliv by chtěl britské pozice jakkoli ohrozit, bude považován za nepřítele. Když hrozilo, že by se některý národ mohl stát příliš silným, bylo ho třeba zakrátit. Británie se většinou postavila na stranu jeho nepřátel a tím se ocitl proti přesile. Britům se uvedenou strategií dařilo zachovávat v Evropě mír po dlouhá léta, ovšem za klidným zevnějškem se v zákulisí odehrávaly procesy, jež měly mír nakonec zhatit.
Tajné vojenské spojenectví mezi Francií a Ruskem
V roce 1871 utrpěla Francie drtivou porážku od pruské armády a dostala se do diplomatické izolace. Avšak kolem roku 1880 zahájili Francouzi výstavbu opevnění podél hranic s Německem na svou obranu, ale zároveň se začala vynořovat myšlenka na odvetu a v roce 1887 byly vypracovány první útočné plány zaměřené na znovuzískání bohatého Alsaska –Lotrinska. Myslelo se jen na útok, ale k tomu se Francouzi potřebovali s někým spojit. První šance se naskytla, když se Němci rozhodli neprodloužit zajišťovací dohodu s Ruskem. Motivací Ruska bylo získat volný přístup do Středomoří a k tomu se spolupráce hodila. Francouzská diplomacie byla opatrná, ale promyšlená, po získání Ruska coby mocného spojence, navázala tajné jednání také z Itálií, to si činilo územní nároky na úkor Rakouska-Uherska, což byl ovšem spojenec Německa.
Mohl bych zde začít rozplétat další vazby a motivace jednotlivých aktérů, veřtě, že by to dalo na několik článků. Proto toto berte jen jako hrubý nástřel a jako diskusní téma, třeba někdo později toto téma zpracuje detailněji. Mimo to jsou na konci tohoto článku uvedena některá témata již publikované na Palbě, ze kterých je možné získat další informace.
Závěr
Evropa byla rozdělena na dva bloky. Na jedné straně Německo, Rakousko-Uhersko, později Turecko a Bulharsko na druhé státy Dohody – Francie, Rusko, Velká Británie, přidává se zrádná Itálie, později oficiálně USA.
Už prusko-rakouská válka z roku 1866 ukázala jak nečekaně rychle dokáže celou věc rozhodnout železnice. Rychlejší doprava zmenšovala vzdálenosti a přesuny vojsk. V tehdejší evropské realitě bylo potřeba být připraven neustále k akci, neboť jiná než okamžitá mobilizace by byla nejspíš zbytečná. Na válku museli být připraveni všichni, i kdyby ji nechtěl vůbec nikdo.
Zasvěcení se dodnes podivují, že konflikt z roku 1914 nevypukl o něco dříve. Těžko mohl ovšem začít později než roku 1917, kdy mělo Rusko dokončit přezbrojovací program – tak daleko by to Německo nemohlo nechat dojít, už jen z prostého pudu sebezáchovy.
Bezprecedentní hrůzy válečného běsnění vyvolaly bezprecedentní reakci. Velká válka byla první, po níž se hledal viník, a byl i nalezen – v poraženém Německu. Do té doby se mlčky uznávalo, že válka je řešením problémů, které nikdo neumí řešit jinak.
Válka vypukla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféry vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Německo toužilo také po svých koloniích, ale k dělení světa se dostalo až později po svém sjednocení v roce 1871. Další napětí existovalo mezi Rakouskem-Uherskem a Ruskem o sféru vlivu na Balkáně. Francie se chtěla revanšovat za Alsasko-Lotrinsko a také ho po válce dostala zpět.
Německému generálnímu štábu je dodnes vyčítáno, že vše vsadil na jedinou kartu, že k svému válečnému plánu neměl připravenu žádnou alternativu. Samotný plán byl vcelku jednoduchý, ignorovat belgickou neutralitu, co nejrychleji rozdrtit Francii a obrátit pak všechny síly proti Rusku. Co se však nepodařilo v první válce se podařilo v druhé. Ovšem alternativou k tomuto postupu byla válka na dvou frontách – pro Německo nutně varianta smrtící. Na druhou stranu je pravda, že se Němci do této situace vmanévrovali tak trochu sami, když neobnovili smlouvu s Ruskem a tak umožnili Francii se vymanit z izolace.
Zdá se, že v tomto se trochu poučili později, v předvečer druhé světové války, kdy byla uzavřena smlouva o neútočení, tzv. pakt Ribbentrop-Molotov. Ve smlouvě se obě strany zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli. Ovšem Rusko tuto smlouvu neuzavřelo z dobročinnosti, ale dostalo za ní kompenzace v podobě volné ruky v pobaltských státech a Besarábii. K paktu existoval také tajný dodatek o dělení Polska.
První světová válka byla charakterizována převahou defenzívy nad ofenzívou, tzv. zákopová válka. Armády ztratily svoji hybnost, kulomety se ukázaly jako skvělý decimační prostředek na průniky nepřítele. Opevněné linie bylo možné prolamovat jen za účinné dělostřelecké podpory. Soupeřící státy hlavně na západní frontě neuvěřitelně mrhaly lidskými zdroji při relativně malém územním zisku. Celá jedna generace mladých mužů byla ztracena v těchto bitvách. Z vojenského hlediska tedy otázka zněla jak účinně prolamovat nepřátelskou linii? Řešením bylo obrněné vozidlo. Již na konci války byly do boje nasazeny první tanky, které měly za úkol překonávat zákopy a byly odolné proti kulometné a dělostřelecké palbě. Jejich bojové nasazení bylo později rozvinuto do hlubokých průlomů, tak aby protivník nemohl včas přisunout posily.
V roce 1950 bylo na mezinárodním setkání politiků a historiků ve Verdunu oficiálně konstatováno, že za rozpoutání první světové války nemohl nést vinu jeden jediný konktrétní stát, nýbrž se jednalo o řetězec událostí, které vyvolaly další a další reakce. Tvrzení je to sice hezké, ale obávám se, aby se za chvíli nezačala přepisovat také druhá světová válka. Aby se nezačaly objevovat názory, že po rozpadu Rakouska-Uherska nebyly udělány hranice korektně, protože nerespektovaly německé národnosti, proto je musel Hitler korigovat. Válka proti Rusku, byla preventivní válkou, apod. Holt agrese je vtrhnutí do cizí země s vojáky a zabíjení obyvatel. K tomu je třeba jednak zlomit vojenský odpor a posléze civilní. Dnes můžeme vidět, že rozvoj států a uspokojení potřeb obyvatel je možný bez válek. Také Bismarckovo Německo se rozvíjelo úspěšně, a jeho diplomacie nastolila v rámci Evropy a pro jeho stát vhodnou konstalaci. Bohužel později se dostali k moci militaristé, staří prušáci, a chtěli víc, nestačilo jim co mají, domnívali se, že Němci mají právo určovat chod věcí, jejich sebevědomí toužilo po hrdosti a panovačnosti a tak museli dostat na budku, to je můj závěr.
Odkazy na první světovou válku
Na Palbě máme již vcelku rozvinutou samostatnou sekci o první světové válce. Nerad bych nosil dříví do lesa, proto níže uvádím některé zajímavé odkazy na tuto problematiku, které mají souvislost s článkem. Velký kus práce zde odvedl kacermiroslav a Pátrač. Vnímavý čtenář nechť nastuduje.
Schlieffenův plán – Německý plán útoku proti Francii, spíše defenzíva na Východě.
První bitva u Yper – Západní fronta
Bitva u Tannenbergu – Východní fronta. Potřebná dočasná neutralizace Rusů.
Bitva u Jutska (Skagerraku) – největší námořní bitva.
Němci si uvědomovali, že jejich relativně malá flotila britskou blokádu neprorazí. Cílem jejich strategie bylo vyhnout se přímé konfrontaci s Grand Fleet, přesto nakonec došlo k velké bitvě, neboť Britové dokázali rozluštit německé šifry.
Příčiny vzniku 1. světové války - téma a diskuse z pravěku Palby, poučíme se z historie, i dnes se dávají ultimáta, velké státy se postaví za ty malé, ale někdy jen slovně. Z obav z jaderné války a předešlých zkušeností se svět omezuje zatím jen na lokální konflikty, svět a státy se nadále snaží o sféry vlivu, zatím hlavně diplomatickými prostředky a ekonomickou integrací ... ale nebyla válka v Iráku bojem o suroviny? V tématu debatéři rozebírají otázky viny a paralel.
Státy a armády První světové války – přehled, včetně ztrát na životech
Strategie a taktika evropských států WW1
Dlouhá cesta k Velké válce - Pátrač zde dle svých slov sestavil příčiny a okolnosti a to jak vojenské tak i politické, které vedly k tomu, že dne 4. srpna 1914 překročily na západě německé vojenské jednotky belgickou hranici.
Popisuje detailně historii změn v Evropě. Zmiňuje německý závěr, že válka je biologická nutnost a že zákon na němž spočívají všechny ostatní přírodní zákony je zákon boje o existenci ... nutno poznamenat, že nacisté dále tuto myšlenku rozvinuli. Ale jak vidíme základy byly položeny už v této době, kdy v Německu kvetla geopolitika, což je obor, který se snaží o vysvětlení vlivu geografických faktorů na politiku a historii lidstva.
Zajímavé z pohledu koloniálních válek, Bismarckovy doktríny a jeho politické obratnosti, podrobnosti okolo Srbska. Doporučuji!
Rakousko-Uherské ultimátum Srbsku - Plné znění tohoto historického dokumentu.
Britské impérium a jeho dominia - Britská koloniální říše, včetně mapy.
to Lord - celkem zajímavé téma, které bude mít ve finále jedinou možnou správnou odpověď.V novodobé historii jsou všechny války iniciované pouze a jenom ekonomickými zájmy nadnárodních společností, které vládnou světu.Bez nich by se nikdy nemohl dostat takový nýmand jakým byl Hitler k moci nebo nějaký Uljanov by bez jejich peněz nemohl uskutečnit v Rusku převrat.Ostatní záležitosti jsou už jen otázkou správného načasování, výběru nadstandartně křivých politiků (slušný člověk se mezi nimi vyskytovat vlastně nemůže) a mediální kampaně.
