Vzpoura 30. zeměbraneckého pěšího pluku na italské frontě
Odchod 30. pěšího na frontu, léto 1914
Vysoké Mýto mívalo vojenskou posádku už od středověku. Po porážce stavovského povstání sem byly různé útvary (jezdecké i pěší) umísťovány na kvartýr jako trest odbojnému městu, ovšem po skončení války dokázali podnikaví měšťané využít velké posádky ku svému prospěchu a vydatně z ní profitovat. Zemědělští podnikatelé dodávali píci pro koně, řemeslníci přizpůsobili svou výrobu armádnímu odbytu (například otec nejvýznamnějšího mýtského rodáka prof. Aloise Vojtěcha Šembery byl obyčejný sedlář a mohl si dovolit vydržovat z pěti dětí čtyři syny na vysokoškolských studiích v Praze) a později začalo město na vlastní náklady stavět kasárny, které obratem za nemalý obnos pronajímalo armádě. K tomu je třeba připočíst zisky hostinců, prádelen, též dvou městských nevěstinců atd. Vojáci měli v městské společnosti zvláštní postavení, oddělovala je jejich uniforma a tvořili vydělující se skupinu. Většina důstojníků byli cizinci (Němci, Maďaři a Poláci) a civilní člověk byl z jejich pohledu „böhmischehunt“. Občas docházelo ke konfliktům a důstojníci v praxi uměli stát stranou civilních zákonů.Odchod 30. pěšího na frontu, léto 1914
V druhé polovině XIX. se organizace posádek ve městě ustálila do tří útvarů:
- od roku 1886 zeměbranecký hulánský pluk č. 2 (doplňovaný převážně z Haliče, Poláky a Rusíny)
- od roku 1882 pěší pluk č. 98
- od roku 1898 zeměbranecký pěší pluk č. 30 (doplňovaný z oblasti Vysokomýtska a sousedních okresů, považoval se ve městě „za domácí“)
Důstojníci 98. pěšího pluku, 1914 - 1918
Je třeba ještě zmínit tvrzení literatury, že ¾ vojáků (nalezl jsem i údaj 90%, ale s ohledem na zcela německé oblasti na Rychnovsku a Lanškrounsku se budu držet nižšího) obou pěších pluků se hlásilo k české národnosti, ovšem mezi důstojníky (stejně jako u hulánů) údajně převládala národnost německá. Toto tvrzení je třeba brát s určitou rezervou. Důstojnickým jazykem pochopitelně němčina byla, ovšem striktně určovat národnost v multinacionálním habsburském kotli je podle mého názoru zavádějící, příslušnost k určitému etniku je v této době často jen výsledek osobní volby a myslím si, že většina důstojníků to jednoduše neměla potřebu řešit a mluvili německy bez ohledu na svůj původ - český, německý či bilingvní. Třicátníci jako „landwehráci“ byli údajně ostatními pluky přehlíženi jako vojáci druhé jakosti a tato mezipluková nevraživost se kupodivu měla týkat i důstojníků (dle starosty Jana Hnáta, autora dobové knihy).
Bezprostředně po mobilizaci 1. srpna 1914 bylo k plukům odvedeno asi 50 000 mužů (většina k 98. pěšímu) a pro město to znamenalo obrovskou zátěž. Využity byly kdejaké prostory (školy, kulturní a společenské prostory), které se navíc během války měnily v improvizované vojenské nemocnice a ve městě se v podstatě zastavil civilní život až do let 1918-1920. Poslední odvod se měl konat v červenci 1918 – ročníků od 50 do 55 let stáří.
Po vypuknutí Velké války opustil 98. pluk Vysoké Mýto už 7. srpna 1914 a pod vedením plukovníka Karla Alschera se přesunul na ruskou frontu (některé jeho části na frontu srbskou). Do ostrých bojů se dostal už 27. srpna u Lužzace v ruském záboru Polska, kde ihned utrpěl těžké ztráty. V roce 1915 byl převelen do Itálie a 30. listopadu zde padla velká část pluku do zajetí. V říjnu 1918 byl pluk nasazen do těžkých bojů na Piavě a téměř celý znovu zajat.
Také huláni odešli na ruskou frontu v srpnu 1914, také jejich pluk byl nasazen do ostrých bojů a rovněž utrpěli těžké ztráty. V různých obdobích války bojoval jako jezdecký i pěší střelecký pluk na ruské a italské frontě, v říjnu 1918 byl ve dnech mezi 24. a 28. téměř celý zmasakrován v Itálii v již zcela zbytečných operacích.
Třicátníci odešli na ruskou frontu 21. srpna, do bojů se zapojili 28. srpna u Labuně. 26. října 1914 padl jejich velitel, plukovník Rudolf Kasal, a ve stejný den na Sanu mělo dojít k tomu, že téměř kompletní první a druhý prapor (včetně několika důstojníků, mělo jít o více než 1000 mužů) přešel dobrovolně do ruského zajetí a později vstoupil do legií. Za trest byl pluk 1. listopadu zrušen. K jeho obnovení došlo 26. února 1915, ovšem už 25. března téhož roku přešla k Rusům polní stráž (19 mužů) a útěky pokračovaly. I přes svou „vlasteneckou nespolehlivost“ však pluk netrpěl morálním rozkladem, který by znamenal jeho nebojeschopnost. Dostal-li se do bojů, držel se dobře. V červnu 1915 se třicátníci vyznamenali v bojích o pevnost Pratkovce u Přemyšlu a pluk byl vyznamenán, v červenci 1916 (podle zprávy vysokomýtské městské radě) obdržel tisící vyznamenání za statečnost. Jeho chování působí dojmem, že plnil vojenskou povinnost, byl-li k tomu donucen okolnostmi, ovšem pokud dostal prostor k přemýšlení, snažil se sám v poměrech nějakým způsobem zorientovat a jeho převládající závěry se často rozcházely s postoji, přijatelnými pro poslušného c. k. vojáka. V září 1918 byl odvelen z východní fronty a pod vedením plukovníka Itze nasazen v Itálii na úseku Sacile – Pordenone – Sarone (odjel v červenobíle ozdobených vozech). V říjnu měl nastoupit i on do předních linií a zúčastnit se posledních operací války, zachoval se však zcela jinak.
Tady trochu odbočíme a nastíníme blíže charakter 30. pěšího. Jak jsem již zmínil, jednalo se převážně o muže z Vysokomýtska a okolí, české národnosti bylo i poměrně hodně důstojníků a během války zřejmě jejich počet narůstal. Lze předpokládat určitý česky orientovaný lokální patriotismus s až exaltovanou hrdostí na historickou slávu (tou dobou už pár století trochu odeznělou) svých měst – Vysokého Mýta, Chrudimi, Litomyšle či Poličky (jsou to často bývalá „královská věnná města“, založená Přemyslem Otakarem II., tedy Čechem, který Rakousku vládl). V kraji byla tou dobou nemalá koncentrace škol (například při založení vysokomýtského gymnázia 1864 se objevily výhrady, zda další gymnázium v kraji vůbec přiláká dostatek studentů), mnoho vojáků bylo čerstvými absolventy gymnázií, studenty posledních ročníků nebo přímo učiteli.
V pluku se pořádaly nejrůznější sbírky pro národní účely (r. 1917 bylo vybráno 12 500 K pro Ústřední Matici školskou, v Sarone 1918 sbírka vynesla 14 000 K, které byly zaslány Národnímu výboru v Praze), šířily se české noviny a vojáci byli velmi dobře informováni o poměrech v Čechách také z dopisů (mimo jiné také o událostech v Praze z 14. října 1918).
Jaké vládly poměry doma? Vysoké Mýto bylo tou dobou jedním velkým lazaretem a odvodním městem zároveň (98. pěší vypravil z Mýta 15 „maršbatailonů“, k třicátníkům bylo povoláno během války 35 635 mužů). Vyučování probíhalo jen provizorně v prostorách hostinců, průmyslových dílen či soukromých prostor, v zimě se pro nedostatek uhlí nevyučovalo vůbec. Vyloženě provokativně působily nové tendenční učebnice z roku 1917 (třeba Babička Boženy Němcové je zde líčena jako uvědomělá rakouská vlastenka). Studenti byli nasazováni na nejrůznější „dobrovolné“ práce, povinně se museli každou neděli účastnit mší a každých náboženských akcí k oslavě rakouských vítězství. K tomu všemu je nutno ještě přičíst materiální nedostatek a také další detaily, jako je třeba likvidace starodávných vysokomýtských zvonů na surovinu pro děla. Navíc bylo ve společnosti patrné, že Rakousku dochází dech. Vraťme se k Sarone.
Třicátníci se v říjnu chystali do prvních linií s vědomím, že budou nasazeni do akcí proti pronikajícím Italům. Podle tvrzení dochovaného deníku se již v předchozích dnech vytvořil sbor důvěrníků vojáků jednotlivých rot, vůdčí osobností měl být četař II. kulometné roty Josef Kárník. Dopředu bylo dohodnuto, že po nasazení do předních linií přejde celý pluk i se zbraněmi k italskému vojsku. Technické provedení tak rozsáhlé akce by však bylo obtížné a proto se objevil jiný návrh - odepřít poslušnost. Již v předchozích dnech byl navázán kontakt s podobně smýšlejícími osobami okolních pluků, ale ke společnému vystoupení nakonec nedošlo (přestože např. 29. střelecký pluk z Českých Budějovic souběžnou akci zvažoval). 24. října byla zahájena italská ofenzíva, 27. října přišel rozkaz k pochodu 30. pluku. Byla vyhlášena pohotovost, naloženy vozy, přesně vykonány rozkazy, v 19:30 nástup. Vojáci se shromažďovali s písní „Nemelem, nemelem,“ která měla být znamením, že události běží dle dohody. Plukovník Itz stručně promluvil, rota 8/30 (zvolená pro svou dosavadní spolehlivost) v čele dostala povel k odchodu. Místo pochodu však provedla „k noze zbraň“ a spustila píseň „Hej, Slované!“, ke které se přidal zbytek pluku. Vojáci se nehnuli a okolo 21. hodiny, po marném přemlouvání, plukovník souhlasil s tím, že pluk zatím zůstane v Sarone. Bylo jasné, že budou povolány okolní zálohy k pacifikaci útvaru, vojáci proto vytrhali telegrafní dráty. Bylo rozhodnuto nenechat se odzbrojit a postavily se stráže k trénu. Vzdálenost k Italům byla si 14 km, projít tam v zuřící bitvě však bylo nemožné. Rozhodlo se tedy jinak – pěšky domů, do Čech. Pluk vyrazil o půlnoci v počtu 2294 mužů, 2 čet zákopových děl, 28 kulometů, 415 koní, 16 kuchyní, 95 vozů a s plukovní pokladnou. Velení převzal plukovní trubač Morávek a zvolení poddůstojníci. Na místě zůstali důstojníci a 208 mužů převážně německé národnosti (320 Němců se však přidalo k pochodu).
V době odchodu z fronty
Zde je třeba několika slov k důstojníkům. Velitelem byl plukovník Itz, liberální Němec, který se mezi vojáky těšil spíše oblibě. Jeho zástupce, podplukovník František Beran (pozdější literaturou glorifikovaný), vzbuzoval u rebelujících vojáků velké naděje. Dosud zaštiťoval nejrůznější prohřešky vlasteneckého charakteru (organizaci sbírek, šíření letáků a tiskovin) a byl vzbouřenci požádán, aby se ujal vedení, což odmítl a dokonce zakázal odchod ostatním důstojníkům a v proslovu k nim vzpouru odsoudil. Obratem vyslal dva (české) důstojníky koňmo k velitelství 43. divize se zprávou o události. Podle jeho instrukcí oba poručíci (Antonín Pospíšil a Jan Štancl) celou žádost podali asi takto: 30. pluk je spolehlivý, vzpoura je důsledkem odporu k dosavadním důstojníkům a dostane-li nové dle výběru ppluk. Berana, zmíněný přivede pluk zpět. Žádá tedy velení místo nemocného Itze a cestovní rozkazy pro sebe a zvolené důstojníky. Dostal je pro sebe a 21 důstojníků s tím, že pluk přivede do tří dnů zpět. Zvolil si své důstojníky (počet 21 překročil) a dle jejich výběru je patrné, že v tuto byl již rozhodnut ujmout se vedení vzbouřenců a osobně přivézt vojáky i se zbraní domů. Pozdější literatura (včetně dobového válečného deníku) tvrdí, že to plánoval od počátku vzpoury (o jejíž přípravě měl vědět) a že jeho jednání představovalo jen jakousi maškarádu pro zajištění okolností. Zní to trochu krkolomně a protože se pravdu už asi nedozvíme, nechám soud na čtenáři.
Vzbouřený pluk první den urazil ve spořádané sestavě 39 km, bez podrobnějšího plánu plánoval přejít Alpy a cestu domů si probojovat nejkratší cestou. Po několika zádrhelech k němu pplk. Beran s důstojníky dorazil dopoledne 29. října u Valvasone. Přečetl vojákům rozkaz k jejich odzbrojení, spektakulárně jej odmítl splnit a v delším proslovu (měl končit slovy „Čechoslováci – nazdar!“) přesvědčil pluk o své národní loajalitě a ujal se vedení. Vyvrátil možnost přejít do Čech přímo přes Alpy a předložil již dříve promyšlený návrh přejít na Dunaji k srbské armádě, kde doufal, že bude moci uplatnit své kontakty.
Pod Beranovým vedením pluk opět vyrazil, v 9 hodin (z pramene není patrné, zda ráno či večer a zda ještě téhož dne) však u mostu přes Tagliamento narazil na dva prapory pplk. Schenka, připravené třicátníky zastavit. Pplk. Beran však dokázal velitele zviklat, ten odešel k telefonní stanici pro pokyny a vzbouřenci se mezitím dali znovu do pohybu, aniž by se Schenkovi vojáci odvážili bez velitele zasáhnout. Od té chvíle byli třicátníci pod neustálým dohledem dvou rakouských letounů.
Rakouská armáda se tou dobou nacházela v rostoucím rozkladu. Třicátníci míjeli skupinky vojáků nejrůznějších útvarů rozbitých v bojích, mluvilo se o míru a 1. listopadu k pluku došla zpráva o kapitulaci Rakouska – Uherska, vzniku Československa a také království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Pochodem se pluk přesunul do Prvačiny, odkud byl okamžitě vyslán zvláštní kurýr k Národnímu výboru do Prahy se zprávou, dávající pluk k dispozici novému Československu.
Čtení zprávy o vyhlášení samostatnosti Československa
Zároveň byl pluk telegramem nabídnut prozatímní lublaňské vládě do doby, než bude odtransportován do Čech. Lublaň ochotně přijala a pluk pod novým názvem Čechoslovácký (někde je uváděno Českoslovácký) střelecký pluk č. 30 už od 2. listopadu přikryl hranice v okolí Ajdovčiny, kde odzbrojoval masy nejrůznějších vojáků (problémy se vyskytly se silnými maďarskými útvary generála Almasiho), valících se na východ. Po přesunu demarkační čáry se i pluk přemístil do Logatce (posílený tou dobou o další české vojáky).
"Třicátníci s červenobílými stužkami při odzbrojování v Ajdovčině
11. listopadu poskytla Lublaňská vláda třicátníkům 3 vlaky a zároveň vyslovila poděkování (30. pluk byl tou dobou jediným pravidelným útvarem prozatímní vlády SHS, poskytl jí z kořisti 15 letadel, 18 těžkých a 54 polních děl, 200 kulometů a 10 až 15 tisíc pušek). Pluk vyrazil ve třech transportech na cestu domů. První transport byl proti všem dohodám ve Štýrském Hradci obrán o zbraně (byl odpojen vagón) a do Československa pokračoval neozbrojen. Jednalo se o iniciativu místní samosprávy, obávajících se Čechů kvůli šířícím se fámám o jejich dravosti. Na místě byl zanechán důstojník s varující zprávou pro další transporty. Ten byl Rakušany odhalen a uvězněn, později se mu však podařilo uprchnout během konfliktu Rakušanů s polským transportem. Druhý český transport už tedy projížděl se zbraněmi v rukou a při pokusu o násilné odzbrojení ve Štadlavě u Vídně nechal velitel vystoupit pět rot a vzal nádraží útokem. Po krátké srážce (Rakušané použili pěti kulometů) měli třicátníci své první dva poválečné mrtvé, nicméně zajistili nerušený průjezd sobě i třetímu transportu. Do Vysokého Mýta dorazili třicátníci do 15. listopadu s většinou svých zbraní. Za zmínku stojí ještě jedna drobnost – náhradní prapor 30. pěšího byl od listopadu 1915 dislokován v Tullnu nad Dunajem, 29. října po zprávách z Prahy rovněž vypověděl poslušnost důstojníkům a pod velením kapitána Edvarda Havlíčka dorazil do Vysokého Mýta už 4. listopadu.
Návrat druhého transportu do Vysokého Mýta, listopad 1918
30. pěší pluk byl jedním z mála organizovaných útvarů, které mělo mladé Československo (zoufale potřebující vojáky) v těchto dnech k dispozici. Po pouhých 7 dnech dovolené byl proto vyslán na Šumpersko proti Volkswehrům, kde nočními přepady obsadil několik nádraží (byly zde údajně přichystány nabité kulomety) a předešel většímu konfliktu.
Proslov pluk. Berana v Šumperku během akcí proti volkswehrům
Muži si ani nestačili oddychnout a už 19. prosince byli odveleni na Slovensko, do bojů proti Maďarům. 23. prosince, den před Štědrým dnem, odjely první části pluku na Slovensko.
Pancéřový vlak v Obyšovcích na Slovensku (zima 1918 - 1919)
Podrobnosti bojů patří do jiné kapitoly, jen dodejme, že třicátníci byli prvním pravidelným, vycvičeným a dobře vyzbrojeným útvarem, který do bojů zasáhl, že byli jediní, kdo bojoval pod československým velením (v ostatních oddílech působili italští a později francouzští důstojníci) a že toto bojové vystoupení v „mírových“ letech po válce stálo třicátníky 45 padlých. Vedle statisíců padlých na polích Velké války je to číslo titěrné, je třeba však připomenout, že se jednalo o dobrovolníky, kteří se po letech vrátili domů z pekla zákopů a místo mírových vánočních svátků s rodinami šli po několika dnech dovolené znovu bojovat. Je znám jediný nepovolený odchod z útvaru.
Na vzpouru třicátníků na italské frontě lze nahlížet z různých úhlů. V předchozích palbáckých diskusích padlo na adresu legionářů několikrát slovo „zrádce“, podle logiky věci by zrádci měli být i třicátníci. Přísahali věrnost panovníkovi a vlasti, vzápětí však odmítají nasadit své životy pro Rakousko a jeho císaře. Ve chvíli, kdy jejich kamarádi (někteří ze stejného města) umírají při ofenzívě nepřítele, třicátníci reálně uvažují, zda přejít k onomu nepříteli. Nepřejdou jen kvůli obtížnému provedení, každopádně kamarády nechají napospas nepříteli a na pomoc mu nepřijdou. Zbabělost? Nacionalistický fanatismus? Fatalismus? Nenávist k Rakousku, i když bylo „staré dobré“?
Podle mého názoru lze jednání třicátníků chápat především jako snahu „nebýt poslušnou ovcí“. Celou válku chápali jinak, než se jim snažila rakouská propaganda vnutit. Sarajevský atentát je příliš nerozhořčil, čest panovnického domu jim ležela na srdci pramálo, vlastenectví k habsburskému státu bylo administrativně vnucenou povinností a nenávist k nepříteli? K Srbům, Italům nebo Rusům? Rozhodně nepřevyšovala tu k Maďarům nebo šovinistickému Německu. Ano, statisíce českých vojáků přesto za Rakousko bojovaly. Z povinnosti, solidarity vůči ostatním vojákům, především však (podle mého názoru) protože jim máloco jiného zbývalo. Ono přejít do zajetí a následně do legií není jednoduché (natož projevit organizační iniciativu a uspořádat vzpouru celého pluku). Pomineme-li šanci, že bude přeběhlík chycen (iniciátor vzpoury předčasně odhalen) nebo zastřelen nepřítelem než stačí promluvit, chce to celé poměrně dobrodružného a hlavně iniciativního ducha. I v naší době devět z deseti lidí sáhne radši po stabilním zaměstnání, než aby se vrhlo do dobrodružnějšího podnikání, stejně tak devět z deseti vojáků bude sice brblat do vousů, ale dál bude poslouchat rozkazy a strojově natahovat závěr pušky, než aby šlo do nejistoty za vlastním rozumem, s rizikem vysokých kázeňských trestů. Vlastní rozum je přesně to, co třicátníci projevili. Po celou dobu trvání války se snažili zorientovat se v dění okolo a když se naskytla příležitost, odmítli být pěšáky v cizí hře, jejíž cíle se neshodovaly s jejich. Měli také štěstí, ale vyšli mu notný kus naproti. Nejen se vyhnuli osudu svých druhů od hulánů a 98. pěšího, ale dokázali své zbraně a životy nabídnout zemi, kterou si sami určili za vlast. Dnes je vzpoura třicátníků trochu zapomenutou kapitolou (stejně jako pozdější konflikt na Slovensku), jejich 45 padlých je vedle cifer s mnoha nulami zanedbatelným číslem. Mluvíme-li v rovině piety, je pochopitelně nesmyslné jednu oběť glorifikovat a druhou opomíjet. Rozdíl je však jinde. Smrt desetitisíců Čechů v německých (tj. všech neuherských) částech rakouské armády je z hlediska našich dějin naprosto zbytečná. Možná hrdinská, ale se vší tragikou Velké války zcela zbytečná. Oproti tomu se legionáři (nechme stranou jejich dělení na dobrovolné a ty „z nouze“) pokusili investovat sebe sama jinam, většina ovšem s pochybným výsledkem dvouletého dobrodružství na Sibiři. Třicátníci měli štěstí. Svými zbraněmi mohli přímo tvořit československé dějiny a jejich 45 padlých může s pýchou nést v záznamech pateticky znějící nápis „padl za vlast“. Uvědomme si, jak moc se český/československý voják ve XX. století musel snažit, aby si vypracoval příležitost k podobné vojenské cti – položit život za svou zemi v její vlastní armádě.
Plukovník František Beran
