Minule sem popsal původně stíhací, později stíhací bombardovací letoun Su-7, právě jeho pokračovatel je na řadě dnes. Je to přímý pokračovatel tohoto letadla. Letoun který vznikl z jednoho jeho prototypu S-2.2I označovaném Su-7IG a tím je stíhací bombardovací Su-17.
Su-7IG byl postaven na základě Su-7B. Důvodů proč došlo k této modifikaci bylo víc, jednak to byla snaha o zkrácení vzletu a přistání, jednak to byla snaha o delší dolet ekonomickou rychlostí a jednak větší nostnost výzbroje v podmínkách konvenčního boje, Je těžko říci, co je důvod hlavní, ale hodí se všechny. Změna geometrie křídel byla cesta ke splnění úkolů které před taktickým letectvem stály a začátkem 70tých let takových letounů vzniklo víc. Tato aerodynamická koncepce tvořila přirozený přechod mez křídly s vysokým úhlem šípovitosti a pozdějším adaptivním křídlem a v podstatě v té době to bylo jediné možné řešení. Konstrukce nebyla bez problémů. Vyřešit implementaci takto složitého systému nebylo jednoduché. Největší problém byl s úpravou pevné části křídla. Ta musela být pevná, byly na ní všechny křídelní závěsníky výzbroje i vlastní pohyblivá část a naproti tomu, musela umožňovat zasunutí pohyblivé části v případě nastavení maximální šípovitosti a tím pádem z části dutá. To byl v podstatě protimluv. Řešením se stal velký aerodynamický plůtek na přechodu pevné části v pohyblivou. Jednak plnil svou typickou prácí, regulaci proudění nad křídlem, jednak v něm byl umístěn závěsník výzbroje a jedna velmi účinně zpevňoval. K pohybu křídla sloužil hydromotor. Na něm byly šnekové převodovky, které umožňoval zastavení v kterékoli poloze křídla. Jen pohon křídla vážil 400kg a v důsledku změny konstrukce se výrazně snížil obsah křídlelních integrálních nádrží. Změna nastavení křídel vyla v rozsahu 30-63 stupňů, čili při nejvyšší šípovitosti pohyblivá část plynule navazovala na pevnou část křídla a aerodynamika byla podobná jako u původního Su-7. Křídlo mělo bohatou mechanizaci, na náběžné hraně pohyblivé části jsou výsuvné sloty, vztlakové štěrbinové klapky po celém rozpětí křídla. Vyvolalo to diskuse na téma, jestli vůbec dojde ke zlepšení parametrů. Na spoustu otázek odpověděl hned první let. K tomu došlo 2.srpna 1966 a za řízením seděl V.S. Iljušin jako hlavní zkušební pilot Suchojovy kanceláře. Velmi výrazně se zlepšila obratnost letadla, zkrátil se start i přistání a další zkoušky potvrdily i navýšení doletu v ekonomické rychlosti. Prostě to vypadalo, že co se stát mělo se taky stalo.První veřejná premiéra letounu proběhla v roce 1967 v Domoděvu. Zkoušky probíhaly velmi intenzivně, údajně nebylo výjimkou 5 zkušebních startů denně. Někdy v v roce 1968 proběhla přestavba a vzlétl prototyp S-3.2. Ten se stal předobrazem sériového stroje. Letadlo doznalo rozsáhlých změn. Změnila se silueta letadla, dostal rozměrný tunel za kabinou sahající až k směrovce, především z důvodů zvětšení trupových nádrží, byly změněny vedení vzduchu k motorům, letoun dostal nové sedadlo KS-4S. Sériová výroba byla zahájena pod sériovým označením Su-17 zahájena v roce 1970. Letoun měl v podstatě stejný rozsah nesené výzbroje jako Su-7BKL. V době příchodu prvních strojů k jednotkám už létal upravený prototyp S-3.2M. Hlavní jeho změnou byl zcela nový motor. AL-21F s maximálním tahem 110kN. Prototyp byl zalétnut v prosinci 1971 a ihned byl zaveden do sériové výroby pod označení Su-17M i když do výzbroje byl oficiálně přijat až v listopadu 1974. Letoun zároveň mohl nosit řízenou protizemní munici, byly to ŘS Ch-23, Ch-25, Ch-29, s radiovou, laserovou v kontejnerech nesených na vnějších závěsnících, byly to kontejnery Delta, s radiovou naváděcí soustavou, Prožektor-1 s laserovou. Těch bylo u této verze 9. Krom čtyř pod křídlem a dvou pod trupem jako u předchozí verze, přibyly dva do „tandemu“ za stávající pod trupem a pokud nebyly použity tak bylo možno umístnit pod trup jeden centrální. Ten souvisel s verzí, která byla vyráběna souběžně a to Su-17R. čili průzkumná verze, která právě na tomto centrálním závěsníku mohla nosit průzkumný kontejner. Tahle možnost výrazně zvýšila bojové vlastnosti letadla. Krom toho se výrazně zvedly výkony Dolet se zvedl proti Su-17 o 50% (proti Su-7B o 170%) , maximální rychlost v přízemním letu o 10%. Zmodernizováno bylo také navigační vybavení, nový radiodálkoměr, výškoměry…. Letoun byl také exportován pod označením Su-20 a Su-20R. Tyto letouny dostalo Polsko a Egypt. Souběžne s Su-17M přišly do výzbroje Sovětského letectva letadla verze Su-17M2. Proti „emku“ dostal laserový dálkoměr, doplerovský snímač rychlosti a snosu DISS-7. Na tomto typu bylo také experimentováno s motorem R-29 Tato změna měla umožnit unifikaci s letouny Mig-23 a 27. Letoun byl exportován pod označením Su-22 do mimo jiné Libye, Peru, Sýrie, Iráku. Na jeho základě byla postavena školní verze Su-17UM2 a exportní verze Su-22UM2. Dvoumístná verze si zachovávala v podstatě možnosti jednomístné verze, byl prodloužen trup a ve výzbroji byl pouze jeden kanon NR-30. Vyráběl se na export s oběma motory. Prototyp letounu nesl označení S-3.2M.
V roce 1976 vzlétl prototyp S-5.2. (Existoval i S-4.2, ale nevím o něm krom existence nic). V okamžiku zahájení sériové výroby. Zase následoval postup jako u Su-17M2. Jednalo o změnu která byla okamžitě zavedena do sériové výroby, tj. v roce 1976 pod označením Su-17M3 ale oficiálně byla přijata až v roce 1981, v roce kdy sériová výroba končila. Hlavní změnou byla instalace laserové stanice Klen-PS místo laserového dálkoměru, což umožnilo použití laserem naváděných ŘS bez toho, že by musel nosit kontejner. Zase došlo k modernizaci vybavení, nový systém blízké navigace, výstražný systém Výzbroj byla rozšířena o protiradiolokační ŘS Ch-27P a Ch-28 za použití kontejneru Metěl-A určené k umlčování PVO. Vyráběl se s možností obou motorů (R-29BS i Al-21F) Krom zmíněného přibyly pod křídlo dva závěsné body pro výzbroj o nosnosti do 250kg. Byly umístněny mezi dvěma součastnými a Su-17M3 byla první modifikace letadla vycházejícího z S-2 která mohla nosit ŘS vzduch- vzduch R-60 (takže teprve teď jde při přivření obou očí mluvit o „stíhacím“ letadle). Byly určeny k sebeobraně spolu s dvěma původními 30mm kanony v kořenech křídel. K jejich použití taky dostal nový zaměřovač APS-17. Množství nesené výzbroje se zvedlo na 4000kg na deseti závěsných bodech. Letoun dostal nové sedadlo K-36M. Vyráběla se také Su-17M3R, což byla varianta průzkumná s možností nosit průzkumný kontejner a verze Su-17M3P s aparaturou Vjuga-17 a výzbrojí rozšířenou o výkonné protiradiolokační rakety Ch-58 a letouny měli rozšířenou možnost nosit kontejnery REB a jejich úkolem bylo umlčování PVO. Vyráběna byla také dvoumístná verze, vycházející z Su-17M3 označení Su-17UM3, exportovaná pod označením Su-22UM3.
V březnu 1977 se začalo pracovat na variantě další, poslední jenž skončila v sérii. V roce 1979 byl zalétnut prototyp označený S-5.4 a doznal dost změn. Za kabinou se zvětšil tunel, došlo ke změně v nasávacích kanálech vzduchu a byla odstraněna regulace kuželu v nasávacím otvoru. To omezilo maximální rychlost na M=1,75, ale vzhledem k plnění úkolů v přízemních výškách bylo usouzeno, že původní požadavky na M>2 nejsou třeba. Zásadních změn doznala elektronika letounu. Základem byla digitální avionika, palubní počítač napojený na navigační a zbraňový systém. Systém Klen-PS dostal televizní kanál IT-23M, což umožnilo použít televizně naváděné ŘS bez přídavného kontejneru a nově televizně naváděné pumy KAB-500T. Letouny by schopen plně automatického letu po zadané trase s návratem na letiště, automatický odhoz zbraní. Střelecký a navigační komplex dosáhl výrazně vyšší efektivnosti. Dostal také standardní sedadlo K-36DM.
Státní zkoušky skončily v roce 1982 a letouny byl oficiálne přijat do výzbroje v lednu 1983 spolu s Su-17UM4 pod označením Su-17M4. Od roku 1981 ale běžela sériová výroba stroje a byly už u jednotek. Letoun měl vyšší bojovou hodnotu. Su-17M4 může nosit 150 standartních kombinací zbraňových závěsů. Výzbroj byla opravdu rozmanitá, od klasických pum do ráže 500kg, přes zápalné bomby, zápalné kontejnery, kontejnerové pumy, pumové kontejnery, ŘS Ch-28, Ch-27PM. Ch-25. Ch-29, řízené pumy KAB-500Kr, KAB-500T, neřízené střely všech typů až po kanonové kontejnery, především SPPU22 zavěšované i do zadní polosféry. Později dostal systém Uvod, což je systém který automaticky vychýlí letoun z nebezpečné zóny v případě zaměření. Byla vyráběna verze Su-17M4R opět s možností průzkumných kontejnerů tak jak jejich předchůdci. Kontejnery KKR-1 (T, 2…..) jsou krom fotoprůzkumu používají systémy televizní, IČ, radiotechnické, RL s bočním vyzařováním… Jejich použitím lze provádět komplexní průzkum ve dne i v noci za jakéhokoli počasí.
Sériová výroba trvala až do roku 1990 a celkem bylo vyrobeno v závodě v Komsomolsku nad Amurem 2820 letounů Su-17, včetně exportních Su-20 a Su-22. Nejvíce bylo vyrobeno strojů Su-22M4. Je to počtem vyrobených a do výzbroje VVS zařazených taktických letadel nejpočetnější stroj.V roce 1991 bylo ve výzbroji přes 1000 kusů strojů Su-17, převážně verze Su-17M4 a M3. Byly ve výzbroji 24 stíhacích bombardovacích pluků VVS, devíti průzkumných pluků VVS a čtyř pluků námořního letectva. Po rozpadu SSSR zůstal letouny ve výzbroji prakticky všech postsovětských států.
TTD letounu Su-7BKL
Rozpětí ….…………………………….…......…..10,025 – 13,680m
Nosná plocha……………………………......….34,85 – 38,49m2
Délka…………………………………….…..........19,020m
Prázdná hmotnost……………………….…...10680kg
Maximální vzletová hmotnost……………19600kg
Normální vzletová hmotnost………………16400kg
Maximální hmotnost výzbroje…………..4070kg
Max. rychlost (v H=0)………………………..1400km/h
Max rychlost……………………………..…......1860km/h
Dostup…………………………………….........…14000m
Max. dolet…………………………………….......2550km
Normální bojový dosah………………………675km
Délky vzletu …………………………......…...1500m
Dálka přistání………………………………......1100m
Letouny byl hojně exportován a verze Su-20 a Su-22 sloužily v letectvech Polska, NDR, Alžíru, Egypta, Sýrie, Íráku, Afghánistánu a Jemenské demokratické republiky, Peru, Libye a Československa. Zúčastnily se bojových akcí, Su-20 v Egyptě a Sýrii, a především bojů v Afganistanu, kde nesly tíhu bojů po celou dobu konfliktu ve verzích Su-17M3 a později Su-17M4. Známé je sestřelení dvou Libyjských Su-22 v srpnu 1981 na zálive Velká Syrta dvěmi F-14 z VF-41 v „sebeobraně“.
U nás sloužily letouny verzí Su-22M4 a Su-22UM3. První se na podzim roku 1984 dostal 3. letky 47. průzkumného leteckého pluku v Pardubicích a později v Hradci Králové, později 6. stíhací bombardovací pluk v Přerově a 22. v Náměšti nad Oslavou kde nahradil Su-7BKL. Na letounech probíhal i výcvik odhozu jaderných pum (pochopitelně cvičných). Manévr byl stejný jako u Su-7BKL. Na západě je to označováno jako „odhoz přes rameno“ a podobně probíhal i na letounech na „druhé straně“.
U Su-22 (7) ho lze popsat: letoun přelétl cíl, ve stanovené rychlosti a výšce pilot začal provádět přemet, když byl letoun v úhlu 110 stupňů, čili na zádech před vrcholem přemetu došlo k odhození pumy, následoval překrut do horizontály a kdo uteče vyhraje. Puma po odhození pokračovala ještě chvíli ve stoupání a po balistické křivce dopadla na cíl, tou dobou už byl útočící letoun z dosahu exploze. Celý manévr řídil systém automaticky včetně okamžiku odhozu. Ve výzbroji našeho letectva byl letoun první, který měl ve výzbroji také protizemní řízenou munici, vyspělou avioniku a systémy REB. Celkem jich bylo dodáno někde okolo 90ti kusů a tvořily základ našeho útočného letectva. Po rozdělení Československa u nás létalo ještě v roce 1998 28 Su-22 M-4 a 5 Su-22 UM-3K, zbytek byl v záloze. I když letouny měly životnost až do roku 2009 byly postupně vyřazeny a v roce 2002 definitivně skončily. S nimi u nás na dlouhou dobu skončila i protizemní řízená munice v takovém rozsahu.
Je to podobné letadlo jako byly na západě útočná Tornáda, Jaguary případně A-7. V kodu NATO měly stejné bojové jméno jako Su-7, Fitter (Mechanik?) a to:
S-22I "Fitter-B"
Su-17 "Fitter-C",
Su-17M "Fitter-D"
Su-17M-2 "Fitter-D"
Su-17UM-2 "Fitter-E"
Su-17M-3 "Fitter-H"
Su-17M-4 "Fitter-K"
Su-17UM-3 "Fitter-G"
Byly plánovány rozsáhlé modernizace, mimo jiné letoun s zcela novým křídlem, Letoun s motorem AL-31F (Su-27), ta mělo podle náhodného údaje nést označení Su-17M6???. Po rozpadu SSSR v Rusku bylo nabídnuto několik modernizací, ale armáda Ruska se zaměřila na letouny dvoumotorové a víceúčelové, takže jako potenciální nástupce jsou víceúčelové verze Migu-29.
Prototyp Su-7IG (S2.2-1)
Su-17M2
Spárka Su-17UM2
Su-17M3
Su-17UM3
Část výzbroje Su-17M4
Kabina Su-22M4 (Su-17M4)
Kontejnet REB, SPS 141 pod křídlem načí Su-22
Průzkumný kontejner KKR-1, také u nás
Náš Su-22M4, již historie
redboy
byl tu při nějakém výročí letecký den a Su-22 tu "zaletěl". I když tu létal slovenský MiG-29 tak pro mě to byl vrchol toho leteckého dne. MiG byl v té době provařený ze všech leteckých dnů....
