Československá vojenská pomoc Izraeli v době jeho vzniku

[Pátrač]

pomáhá


ČESKOSLOVENSKO A JEHO VOJENSKÁ POMOC STÁTU IZRAEL V PRVNÍM OBDOBÍ JEHO SAMOSTATNÉ EXISTENCE

Stát Izrael a jeho obyvatele mám už dlouho v určité oblibě. Jako bývalý profesionální voják dokáži ocenit jejich bojeschopnost a mimořádně transparentní výsledky vojenských kampaní, které Izrael vedl ze své vůle nebo pod donucením.
To, že tento stát který vznikl z vůle Spojených národů přežil, je z velké části i zásluha našich politiků, našich vojáků a našich zbraní. Tato práce se bude věnovat tomu, jak naše země tomuto státu pomohla v jeho boji za nezávislost. Bude to práce jako je u mě zvykem dlouhá, ale myslím si, že toto rozkrytí zapomenuté části našich poválečných dějin za to stojí.

Kapitola první: Cesta k samostatnosti, boje po Druhé světové válce a Válka na nezávislost

Vyhlášení státu Izrael 14. května 1948 bylo důsledkem druhé světové války, ve které se Židé stali terčem bezprecedentní konečné likvidace ze strany nacistů.
Zde ale musím udělat důležitý krok. Celou tuto práci se mnou zpracovával kolega RAYTHEON. Práci tohoto druhu není lehké vytvořit a bez pohledu dalšího člověka znalého problematiky by mohlo dojít ke zkreslení některých informací a chybám,které by mohly práci poškodit. Vše co mi kolega palbák do práce doplnil, jsem po drobných úpravách nechal v té podobě jak jsem to od něj obdržel. Ke vzniku státu Izrael tak bylo doplněno následující:

Touha Židů po vlastní zemi nebyla jen výsledkem holocaustu a nedá se zredukovat na často používané klišé „Židé dostali od nácků přes držku, tak si ten stát teda zaslouží“, jedná se především o duchovní záležitost judaismu, související především s exody, kterými byli Židé ve své dlouhé historii několikrát podrobeni. Holocaust to jen urychlil. Vznik státu Izrael je Židy vnímán jako završení jedné etapy biblických dějin, jako dosažení cíle cesty, která začala událostmi, popsanými v druhé knize Mojžíšově „Exodus“. Vojenské dějiny státu Izrael je proto nutné posuzovat i z tohoto hlediska, pro jeho občany to není jen obrana teritoria, majetku, sídel či vlasti v našem pojetí. Je to pro ně i obrana víry.

Samotná existence státu Izrael je zajímavý teologický problém, bibličtí Židé byli prapůvodně nomádi s kmenovým zřízením a nenáviděli jakoukoliv formu centrální moci, království se státní mocí skousli jen v případě, že vojenské ohrožení, např. od Pelištejců, bylo už natolik silné, že hrozilo jejich vyhubení. Pokud to jen šlo, uzavíraly jednotlivé kmeny účelová spojenectví případ od případu. Do dnešních dnů jim z toho zůstala svobodomyslnost a chuť se hádat i o naprostých blbostech. Vznik města Jerusalem jako střediska centrální moci a aktivity, prováděné králem Šalamounem, byly částí duchovní elity tvrdě odmítány. Souvisí to s formou výkladu základní myšlenky judaismu: Židé uzavřeli smlouvu s Bohem, jemu jsou odpovědní, jeho pokyny se řídí a na oplátku se Bůh stará o ně. Slib věrnosti dali Bohu a proto ho nemůže vymáhat nějaký pozemský potentát, protože by tím byla porušena smlouva s Bohem. Dodnes ultraortodoxní Židé odmítají uznat Izrael jako stát pro Židy, což jim ovšem nebrání těšit se všem výhodám, které jim poskytuje. Tento výklad však vždy byl a doposud je silně menšinový a je dnes považován za něco podobného, jako u nás jihomoravský kroj, všichni se na to rádi podíváme a těší nás, že to ještě existuje ale všichni také víme, že do práce se chodí v něčem jiném.

Než došlo k jeho vyhlášení, tak se situace v Palestině ještě přiostřila. Střety mezi arabským obyvatelstvem a židovskými přistěhovalci nabývaly po ukončení druhé světové války na intenzitě, protože sionisté se v roce 1946 rozhodli sáhnout po zbraních a do akcí se zapojily ilegální ozbrojené síly Hagany a Irgunu.
Protože britská armáda neměla sílu konflikt zvládnout - masakry civilistů prováděly obě strany – například Židé v Dir Jásínu a Arabavé v Guš Etzionu - rozhodli se Britové předat kontrolu nad oblastí Spojeným národům. Měli toho moc – v Řecku zuřila občanská válka, Indie šla za svou nezávislostí a Palestina jen odčerpávala další jejich síly.

Spojené národy začaly pracovat rychle a efektivně. Valné shromáždění Spojených národů 28. listopadu 1947 přijalo návrh na rozdělení palestinské oblasti na dva státy, židovský a arabský, a na ustavení Jeruzaléma samostatným mezinárodním městem pod správou Spojených národů. 13. května 1947 byl OSN ustaven orgán nazvaný „Zvláštní výbor OSN pro Palestinu“ zkratkou UNSCOP. Tento výbor tvořili zástupci těchto zemí: Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Jugoslávie, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye.

Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. 13. října 1947 toto doporučení podpořil i Sovětský svaz a o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října téhož roku, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk na hranicích Palestiny. 29. listopadu 1947 byl Valnému shromáždění OSN předložen plán na rozdělení. Podle něj měl:

- arabský stát zaujímat celkově 7 200 kilometrů čtverečních kde mělo podle sčítání žít 804 tisíc Arabů a 10 tisíc Židů,

- židovský stát potom měl mít rozlohu 8 800 kilometrů čtverečních, kdy velkou z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť a mělo zde žít 538 tisíc Židů a 397 tisíc Arabů.

Dále bylo stanoveno, že Jaffa bude patřit k arabskému státu. Jeruzalém a přilehlé okolí měl tvořit mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory protože se předpokládala vyšší technologická vyspělost. Rezoluce byla přijata většinou 33 hlasů proti 13.

Zde je vyobrazení originální mapy s plánem rozdělení Palestiny mezi židovské a arabské obyvatelstvo.

Sionistická organizace plán na rozdělení přijala, ale jen s nechutí, neboť se vzdávala Jeruzaléma jako předpokládaného hlavního města. Arabská strana plán nekompromisně odmítla. V arabském světě vypukly po oznámení výsledků nepokoje vůči Židům. Nepokoje, při nichž bylo zabito několik desítek Židů a řada obydlí a synagog vypáleny, propukly jak v Aleppu v Sýrii, tak i v Adenu v Jemenu. Židé naznali, že jsou v tom zase sami a rozhodli se, že další vraždění svých lidí nepřipustí.

Boje mezi Araby a Židy vypukly okamžitě. Židé plánovali po vypršení britského mandátu vyhlásit samostatný stát, čemuž chtěli Arabové zabránit. V Jeruzalému propukly v noci z 30. listopadu nepokoje a byly přerušeny dodávky vody a potravin do města, které bylo několik týdnů obléháno. Další nepokoje se rozpoutaly v Haifě, odkud během března a dubna 1948 odešla většina Palestinců. Jelikož v dalších událostech sehrála osudovou a nazastupitelnou roli organizace Hagana, musím o ní uvést pár slov. Tato organizace vznikla z orhanizace Ha-Šomer.
Ha-Šomer v češtině otrocky přeloženo "Strážce", anglicky: HaShomer, byla židovská sionistická obranná organizace založená roku 1909 v tehdejší turecké Palestině.

Předchůdcem ha-Šomeru byla organizace Bar Giora založená v Jaffě 29. září 1907. Její členové se usadili v osadě Sedžera která se dnes jmenuje Ilanija v Dolní Galileji, kde získávali výcvik a postupně zahrnovali pod svou ochranu i okolní židovské vesnice.

Na jaře 1909 se předák Bar Giory, Israel Šochat, rozhodl zřídit polovojenskou organizaci, která by měla daleko širší záběr a která by fungovala se souhlasem tureckých úřadů. K založení nové organizace ha-Šomer došlo 12. dubna 1909 v židovské osadě Kfar Tavor. Cílem ha-Šomeru bylo poskytovat ochranu židovským vesnicím, zejména proti útokům Arabů (tehdy spíše loupežně než politicky motivovaným). Shodou okolností v den založení ha-Šomeru zaútočili arabští Beduíni na nedalekou vesnici Sedžera. Ochrannou roli plnili členové Ha-Šomeru za pravidelný poplatek vybíraný od osadníků.

Bojovníci Ha Šomeru v roce 1909

Hagana což v hebrejštině znamená „obrana“, původně byla podzemní židovská vojenská organizace, která působila na území Palestiny v době britského mandátu během let 1920-1948. Jedním z jejích hlavních úkolů bylo ochraňovat židovské obyvatelstvo na území Palestiny. Tato organizace, založená v roce 1920, byla Brity považována za ilegální.

Znak organizace Hagana

Původně to byla malá organizace málo vyzbrojená a soustředila se na ochranu židovských farem a kibuců. Židé nevěřili, že se v jejich prospěch budou angažovat britské síly. Role Hagany se dramaticky změnila po masakru ve městě Hebron v roce 1929, který vedl k etnickým čistkám a k vystěhování všech Židů z Hebronu.

Obr. první: Obr. druhý:

Obrázek první ukazuje Haganu v boji - obránci kibucu Mishmar Haemek, rok 1946. Druhý ukazuje úžasnou proměnu. Takto vypadala Hagana v červnu 1948- už vyzbrojená našimi zbraněmi.

V roce 1931 se z Hagany odštěpilo nejpravicovější - lépe by sem asi zapadalo slovo „nejradikálnější“, hovořit zde o pravicovosti či levicovosti je zde dost ošidné - křídlo a utvořilo Irgun Tsva'i-Leumi, tedy Národní vojenskou organizaci, více známou jako Irgun. Toto křídlo bylo nespokojeno s politikou zdrženlivosti v okamžiku, kdy Židé byli konfrontováni s britským i arabským tlakem. Z Irgunu se nakonec vydělil i známý Stern. Jeho zakladatelem byl Žid polského původu Avraham Stern.

Avraham Stern

Abraham Stern byl členem Irgunu, ale roku 1940 vytvořil vlastní skupinu. Myslel, že Židé by se měli zaměřit na boj proti Britům.

Věřil, že jestli nacisté chtěli Židy vyhnat z Evropy a on je chtěl dostat do Palestiny, mohli by si být vzájemně prospěšní. V letech 1940 - 1941 organizace neúspěšně jednala s nacistickým Německem o společném boji proti Velké Británii prostřednictvím úředníka Wernera Otto von Hentiga a o pomoci při evakuaci Židů z Evropy.

Organizace byla pojmenována Lechi, což je hebrejská zkratka pro Lochamei Chérut Israel („Bojovníci za svobodu Izraele“). Na rozdíl od Hagany a Irgunu, který bojoval proti Britům a Arabům, Lechi soustředilo své útoky hlavně na britské cíle. Své akce financovalo ze soukromých darům a bankovních loupeží. V květnu 1948 byla skupina formálně rozpuštěna, její členové vstoupily do státní armády a velitelům byla udělena amnestie ze stíhání. Členové Lechi založili politickou stranu „Bojovníci“, v čele s Natanem Yalinem, která však neměla dlouhé trvání.

Znak organizace Irgun

Členové ilegálního Irgunu vedení Menachemem Beginem, spáchali atentát na hotel Král David v Jeruzalémě. Útok byl namířen na křídlo, ve kterém sídlilo kromě vládních kanceláří i CID (Criminal Investigation Division) a vojenské velitelství. Útok nařídil přímo Menachem Begin, pozdější premiér Izraele. Členové Irgunu Josef Avni a Jisra'el Levi podminovali hotel pomocí dynamitu umístěného ve velkých konvích na mléko. Podle Beginova líčení byl CID varován telefonicky, ale podle Britů žádné varování nedostal. Některé vnitřní informace od britské policie, které během sedmdesátých let prosákly na veřejnost, údajně potvrdily, že Britové skutečně varováni byli.

Následky byly otřesné. Přesně 25 minut po údajném telefonickém varovaní došlo k explozi, která celé křídlo rozmetala a zabila 91 lidí - 28 Britů, 41 Arabů, 17 Židů a 5 příslušníků dalších národností a 45 bylo zraněno. Některé zdroje uvádějí 92 zabitých., jiné zase jen 58.

Jedna z mnoha fotografií následků útoku Irgunu na Hotel krále Davida

I Stern se do dějin zapsal činem, který se i dnes jeví jako neuvěřitelně hloupý a nesmyslný. Podle všeho stojí za vraždou jednoho z největších přátel, co kdy židovská světová populace měla.

Hrabě Folke Bernadotte z Wisborgu narozený 2. ledna 1895 a zavražděný 17. září 1948, byl švédský diplomat, který získal reputaci svým vyjednáváním o propuštění přibližně 15 tisíc vězňů z německých koncentračních táborů během Druhé světové války. Po druhé světové válce byl jako renomovaný diplomat povolán jako prostředník v arabsko-židovském konfliktu během první arabsko-izraelské války. 17. září 1948 byl na něj příslušníky Lechi spáchán atentát v západním Jeruzalémě a Bernadotte byl na místě mrtev. Zavraždili ho lidé v řádných izraelských uniformách. Vrazi nebyli nikdy dopadeni ani postaveni před soud. K útoku se později přihlásila Lechi, židovská teroristická organizace, která vzešla právě ze Sternu. Tento hloupý skutek zajistil, že sami Izraelci ji zlikvidovali, což bylo jediné pozitivum celého tohoto nesmyslného činu. Irgun a Lechi toho měli na svědomí hodně. Jejich nejznámější skutek mimo vraždu švédského diplomata, je masakr v obci Dejr Jásin. Takto se označuje operace oddílů Irgunu a Lechi, při které byla 9. dubna 1948 povražděna část obyvatelstva arabské vesnice Dejr Jásin západně od Jeruzaléma. Příslušníci těchto dvou skupin během tohoto osmihodinového masakru povraždili kulomety, samopaly a granáty muže, ženy i děti. Počet obětí se různí; některé zdroje uvádí přibližně 200 až 250 obětí, zatímco jiné, kupodivu hlavně arabské, uvádí přibližně 110 obětí. Britská encyklopedie potom tvrdí, že při útoku oddílů Irgunu a Lechi bylo zabito všech 254 obyvatel vesnice.

Abrahám Stern a jeho organizace ale do dějin Druhé světové války v stoupili způsobem, který bere dech. O co šlo?

V letech 1940 a 1941 se Avraham Stern prostřednictvím svého vyslance Naftali Ljubenčika pokoušel jednat s nacistickým Německem o společném boji proti Británii prostřednictvím nacistického úředníka Wernera Otto von Hentiga. Návrhy Sternovy odnože Irgunu Lechi byly německou stranou ignorovány- v té době totiž již docházelo k intenzivní spolupráci mezi nacistickým Německem a velkým muftím Hadž Amínem al-Husejním, což ovšem Stern a jeho lidé asi nevěděli. Za německou stranu jednání vedl Adolf Eichmann.
Nabídka na spolupráci byla přeposlána přes Istanbul německému velvyslanectví v Ankaře a odtud 21. ledna 1941 do Berlína. Berlín na tuto nabídku nikdy neodpověděl. Z hlediska pozdějšího vývoje situace se jedná o jednu z nejabsurdnějších situací druhé světové války. Lidé kteří měli být a byli nacistickým Německem vyhlazováni, mu nabídli pomoc proti spojenci v jehož řadách jejich druhové proti nacistům bojovali. Snad to ukazuje jakou vnitřní rozervanost židovský boj za budoucnost občas generoval.

Zde obrázek toho muže jež zachránil život tisícům Židů jen proto, aby ho jiní Židé zavraždily, když si mysleli, že je zrazuje.

Ale zpět ke chronologii dění. V roce 1936 bylo v řadách Hagany na 10 000 mobilizovaných mužů a téměř 40 000 rezervistů. Během let 1936-1939, kdy propuklo v Palestině arabské povstání, se Hagana aktivně zapojila do ochrany britských zájmů. Do velení Hagany se tehdy zapojil Jicchak Sade, který prosazoval ofenzivní taktiku spočívající v odvetných výpadech proti arabským ozbrojencům.

Když začala Druhá světová válka požádali Britové Haganu opět o spolupráci, obavajíce se průlomu Osy v severní Africe. Jicchak Sade se v této době podílel na přípravě plánů na případnou obranu severní Palestiny před očekávaným nacistickým útokem. Ale po porážce Rommelových sil El Alameinu, Britové ustoupili od své mohutné podpory Haganě. Britská armáda oznámila v roce 1943 po dlouhé sérii požadavků a zamítavých reakcí vznik židovské brigádní skupiny. Židovská brigádní skupina se sestávala z 5 tisíc vojáků a byla rozmístěna v září 1944 v Itálii. Bylo to poprvé, kdy velká výlučně židovská vojenská jednotka sloužila ve válce pod židovskou vlajkou. Brigáda byla rozpuštěna v roce 1946. Celkově sloužilo v britské armádě během války více než 30 tisíc palestinských Židů.

Z Hagany vzešlo velké množství významných osobností státu Izrael a mnoho z - nich známe z toho, že sehráli významnou roli v dalších 40 letech. Mezi známé členy Hagany patří:

- Jicchak Rabin, izraelský politik, diplomat a voják. Dvakrát zastával funkci premiéra, poprvé jakožto v pořadí šestý izraelský premiér v letech 1974 až 1977 a podruhé coby v pořadí jedenáctý premiér od roku 1992 až do svého zavraždění v roce 1995.

- Ariel Šaron, což je izraelský voják, politik a bývalý premiér Izraele. Jeho vojenská kariéra byla velice úspěšná až do libanonského tažení. Bojoval ve všech arabsko – izraelských válkách. V boji vynikal velkou odvahou a rázností. Je považován za jednoho z nejlepších taktiků v historii izraelské armády ale také za nejméně ukázněného velitele.

- Rechav'am Ze'evi, byl izraelský generál, politik a historik, zakladatel pravicové strany Moledet tedy Vlast. Byl zavražděn teroristou Hamdi Quranem za druhé palestinské intifády.

- Moše Dajan, byl izraelský generál a politik. Ve své vojenské kariéře dosáhl nejvyššího postu, a to náčelníka Generálního štábu Izraelských obranných sil, kde působil v letech 1953 až 1958. Po odchodu z armády se stal ministrem obrany a později ministrem zahraničních věcí. Byl to tvrdý voják, ale po válce na Jom Kippur byl jedním z nositelů myšlenky, že s okolními rabskými státy je potřeba jednat.

Jak vidíte, vybral jsem hlavně vojáky.

Hagana, která se stala základem budoucí izraelské armády, přešla od partyzánské taktiky k plánovaným operacím, aby otevřela průchod do Jeruzaléma. Začala také vystěhovávat Araby ze strategických míst. Obě strany podnikaly útoky na infrastrukturu, stavěly blokády na silnicích a ničily mosty.

Dne 14. května 1948 byl vyhlášen Davidem Ben Gurionem v sále tel - avivského muzea nezávislý stát Izrael. Ben Gurion se stal jeho prvním ministerským předsedou a prezidentem se stal Chaim Weizmann.

Obr. první: Obr.druhý:
Zde máme oba tyto politiky. První obrázek ukazuje Davida Ben Guriona, druhý potom ukazuje Chaima Weizmanna

Na území, které po pádu Osmanské říše za první světové války nepatřilo fakticky nikomu, začaly díky Organizaci spojených národů –OSN - vznikat dva státy. OSN není a nebyla žádná svévole. Akce OSN, to je akt mezinárodního práva, který schvaluje většina členských států. Je to stejné mezinárodní právo, díky kterému například po druhé světové válce v Mnichově proběhly procesy s válečnými zločinci.

Přednáškový stát muzea v Tel-Avivu. Ben Gurion právě vyhlašuje nezávislost nového státu.

11 minut poté, co byla podepsána Deklarace nezávislosti Izraele, formálně uznaly Spojené státy Americké vznik Státu Izrael. Následoval je Írán a další státy. Zajímavá zde je pravda, že Írán byl druhý státem v pořadí, kdo Izrael uznal. Není to tedy tak, že by všechny arabské státy měly se vznikem Izraele problém Mě osobně při studiu podkladů zaujalo uznání státu izrael Íránem, státem, který dnes ústy svého prezidenta trvá na jeho likvidaci. K tomu pár řádek od kolegy :

Není to vůbec překvapivé. Írán není arabská země, jsou to Peršané a s Židy měli historicky dobré kontakty. Zde je potřeba vidět počiny perského krále Kýrose, který dokázal demontovat babylonskou říši a poté umožnil návrat Židů ze zajetí a dokonce jim vrátil modloslužebné předměty a pomohl obnovit chrám. Írán je starobylá země s velmi vzdělaným a kultivovaným obyvatelstvem, jejich dnešní agresivita vůči všemu židovskému je výsledkem radikálního islamismu. Lze jen doufat, že si na své kořeny, které z nich dělají národ, který v dějinách zanechal nesmazatelnou stopu a to v oblasti, práva, umění a koneckonců i vojenství vzpomenou a snad je toto jejich chování, které jim není vlastní, jednou přejde.

Ony totiž tyhle okolní státy vznikly také na území bývalé Osmanské říše a přibližně v době, kdy byl konstituován stát Izrael. Bohužel těch co k Izraeli zaujali alespoň vyčkávací postoj nebylo dost. Arabské státy Egypt, Zajordánsko, Libanon, Sýrie, Irák, Saudská Arábie a Jemen nově vzniklý stát odmítly uznat.

Za necelých 24 hodin vtrhly armády Ligy arabských států, tedy Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku na území nového státu s cílem připravit jej o jeho právě nabytou suverenitu. Ve střetu, který bývá v Izraeli označován jako Válka za nezávislost, dokázaly nově vytvořené, špatně vyzbrojené Izraelské obranné síly odrazit invazi v prudkých přerušovaných bojích, které trvaly celkem 15 měsíců, do 20. července 1949.
Útok zahájily egyptské a syrské jednotky za podpory egyptských tanků, letadel a dělostřelectva. Ze severu postupovali Libanonci, z východu Syřané, Iráčané a Zajordánci, Egypťané z jihu. V den, kdy byla vyhlášena nezávislost bombardovalo Tel Aviv egyptské letectvo. Arabové chtěli Stát Izrael zničit. Odřízly Izrael od přístupu k poušti Negev a okupovaly části území, jež mělo připadnout Izraeli. Egypt a Jordánsko tak nejen komplikovaly život novému státu Izrael, ale zablokovaly i vyhlášení Palestinského státu.

Tato mapka ukazuje jak se arabské armády opřely do svého protivníka, nového státu Izrael.

V nejtěžších okamžicích byla 11. června uzavřena dohoda o přerušení bojů, která vypršela 8. července. Během ní se izraelská armáda dokázala restrukturalizovat, zahrnula do svých řad i příslušníky ilegálních organizací, jako byla Hagana, Irgun, dobrovolníky z celého světa a také získala zbraně. Další dohoda o příměří platila od 19. července do 15. října. Příměří skončilo, když sionisté zabili zmocněnce OSN, hraběte Bernadotteho. Izraelci v dalších bojích dokázali otevřít cestu do odříznutého Jeruzaléma a z okolních měst vyhnali řadu Palestinců. V okolí Tel Avivu také zlikvidovali několik palestinských vesnic. V centrálním Izraeli už nezůstali žádní Palestinci. Tehdy se ale zrodil problém s palestinskými uprchlíky.

Tato mapa ukazuje základní ideu bojů, které svedla v říjnu 1948 izraelská armáda na všech frontách své první arabsko-izraelské války.

Po ní boje pokračovaly a Izrael dále postupoval, získat zpátky Negevskou poušť i přístup k Akabskému zálivu a nakonec pronikl až na egyptské území na Sinaji. Obsadil i území původně náležející Palestincům – část Gazy, Západní část Jordánu včetně západní části Jeruzaléma a většinu Galileje). Zbytek území, kde měl vzniknout Palestinský stát, obsadilo Jordánsko, které získalo Západní břeh Jordánu a východní část Jeruzaléma včetně starého města, a Egypt, pod jehož správu připadlo Pásmo Gazy

V prvních měsících roku 1949 Izrael vyjednával pod záštitou Spojených národů jednotlivě s každým státem z nepřátelského tábora - kromě Iráku, který rozhovory s Izraelem odmítl. Jednání skončila dohodou o příměří, žádný ze států ovšem Izrael neuznal. Pobřežní roviny Galileje a celá Negevská oblast zůstaly Izraeli.
Takový tedy byl časový, mezinárodně politický a vojenský rámec, do kterého spadá tato práce.

[Pátrač]

Kapitola druhá: Československá pomoc Izraeli v letech 1947 až 1953 a její všeobecný politicko - společenský rámec v naší zemi.

Tato kapitola nebude zrovna milé čtení ale když už jsem se do této práce pustil, musím ji napsat. Podotýkám, že vše co je zde uvedeno je doloženo nezpochybnitelnými fakty.
Naše země po válce zjistila, že naprostá většina jejích občanů židovské národnosti byla okupační správou v Protektorátu a zvláštním chováním politického vedení Slovenského štátu odeslána do vyhlazovacích koncentračních táborů a zlikvidována.
Toto, ale také to, že velká část v té době slavného Svobodova sboru byla tvořena Židy, kteří se v boji a ve velitelských funkcích skvěle osvědčili ale hlavně to, že část politické elity byla tak židovského původu, konkrétně Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ, Bedřich Reicin- náměstek ministra národní obrany a třeba Bedřich Geminder, vedoucí zahraničního oddělení UV KSČ byli také židovského původu, vedlo tomu, že naše země cítila se Židy v Palestině velké sympatie.
Nesmím ale zapomenout na to, že v době kdy stát Izrael vznikal, výše jmenovaní mohli ledacos ovlivnit, ale naši zahraniční politiku řídili prezident Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a jeho náměstek Vladimír Clementis. A tito lidé stáli neochvějně na izraelské straně. Celým světem proběhlo jednoznačné vyjádření se k otázce vzniku židovského státu právě prezidenta ČSR Edvarda Beneše ze 4. října 1946:

„Považuji zřízení židovského státu v Palestině za jedině možné a spravedlivé řešení světové židovské otázky vůbec. Proto kdykoli se mi naskytne příležitost, budu pomáhat vždy k jeho uskutečnění.“

Nedá se nic dělat, musím zde tyto dva politiky, poslední ze staré doby ukázat, i když vím, že jejich podoba je chronicky známá.

Obr. první: Obr. druhý:

Pro další ukázku jsem vybral foto Vladimíra Clementise s dalšími politiky. Na fotografii, kterou vidíte je to ten muž uprostřed. Ostatní na obrázku jsou viděno z leva doprava Zdeněk Fierlinger, Antonín Zápotocký a americký velvyslanec Laurence A Steinhardt.

Židovskou otázku v Československu tehdy komplikoval masový exodus polských Židů, kteří utíkali do Československa před rozsáhlými pogromy. Již roku 1945 přecházely přes Devínskou Novou Ves početné skupiny židovských uprchlíků z Polska. Protižidovské pogromy v Polsku roku 1946 exodus Židů urychlily a zvětšily. Ministr sociální péče Zdeněk Nejedlý informoval v červenci 1946 vládu o čtyřech tisících uprchlíků z Polska s tím, že se očekával příchod asi sedmdesáti tisíc dalších Židů. Vláda povolila pro uprchlíky, kteří se chtěli dostat na Západ, jen dočasný azyl. Později bylo povolení přechodu čs. území omezováno na ty Židy, kteří měli cestovní pasy a víza, neboť americké a anglické okupační úřady v Německu nechtěly utíkající polské Židy do svých pásem přijímat. Jako by se historie opakovala.

Československo bylo tranzitním státem i pro židovské přesídlence z Maďarska a Rumunska. Neposkytlo však pomoc Židům z Podkarpatské Rusi, zabrané roku 1945 Sovětským svazem. Prostě nemohlo, pokud nechtělo riskovat vážný konflikt se svým hlavním spojencem. Židé, kteří ilegálně přišli do ČSR a chtěli v ní zůstat nebo se dostat do jiné země, byli vráceni zpět, a azyl jim nebyl umožněn. Zde ČSR postupovala podle dohody o připojení Podkarpatské Rusi k SSSR z listopadu roku 1945, jež vystěhování podkarpatských Židů fakticky neumožňovala.
Československým územím prošlo kolem šedesáti tisíc polských Židů. Československá vláda pomáhala v létě 1946 i při přestěhování polských židovských dětí do Francie. Když se roku 1949 sumarizoval tranzit polských, rumunských, maďarských a jiných Židů přes Československo, bylo konstatováno, že do Rakouska tudy přešlo 160 000 židovských uprchlíků, přičemž náklady státu dosáhly 90 milionů korun; ze zahraničí bylo uhrazeno jen 10 milionů korun americkou společností American Joint Distribution Committee, jež měla uhradit všechny náklady.

Komunisté se v tomto dění začali angažovat velmi aktivně poté, co s požadavkem na vznik samostatného židovského státu vystoupil sovětský delegát v OSN Andrej Gromyko. To pro ně bylo příznačné, dokud Moskva neřekla raději nic nedělat. Mohu ale odpovědně napsat, že tyto snahy podpořit vznik nového státu se v té době táhl napříč celým československým politickým spektrem. A jednání naší politické reprezentace v tomto dění bylo dlouhodobě neochvějné a nekompromisní. Izraelští politici i židovské organizace to viděly, velmi si toho cenili a toto přátelství opětovali jak mohli. Židovský tisk ve světě citoval slova našich politiků, kterými vyzvedávali myšlenku samostatného židovského státu a naše země se díky svému pevnému postoji těšila všeobecné vážnosti a velké popularitě. Izrael se stal naším přítelem.

Zde je místo pro vložení dalších dvou obrázků, fotografií komunistických politiků, kteří pro akci "Důvěrné Izrael" udělali hodně potřebné práce.

Obr. první: Obr. druhý:
První obrázek ukazuje generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského. Druhý ukazuje ministra zahraničních věcí, bývalého prvního náměstka Jana Masaryka Vladímíra Clementise

Bohužel od samého počátku těchto vztahů tyto podléhaly vlivům a tlakům postupného se bipolarizování světa po Druhé světové válce. Stále zde byla důvěra i podezírání, spolupráce i konflikty. A když Izrael vznikl, spadla železná opona a velmi rychle se Izrael stal předmětem mocenského zápasu obou nepřátelských bloků v oblasti Středního východu. A jelikož naše země patřila k tomu východnímu, vše nakonec muselo skončit tragicky. Ale pokusím se nepředbíhat.

Ono to totiž v naší zemi po válce nebylo lehké. Vládla zde šestičlenná koalice a tvůrci zahraniční politiky nemohly nerespektovat mezinárodní zájmy vlastního státu. A mezinárodní zájem přál vzniku Izraele. Po únoru 1948 se ale začal projevovat vliv sovětských velmocenských zájmů a jelikož se moci ujali komunisté, bylo zde více slyšet i hlas izraelských komunistů, který ale nepřál našim zájmům ale bohužel ani zájmům státu Izrael. A od počátku 50. let se začal projevovat nový faktor, který můžeme směle označit za antisemitismus, který sem byl importován ze Sovětského svazu, kde se Stalin chystal ruským Židům, kteří přežili německou okupaci připravit vlastní verzi holocaustu.
Izraelská strana těžce chápala situace, kdy se brzdilo vracení majetkům navrátilým Židům z koncentračních táborů, to že zase byli Židé vražděni a dokonce se na ně použily i Benešovy dekrety a mnoho jich bylo odsunuto do Německa. To na české části našeho státu. Ale bylo i hůře.

Pověst naší země velmi poškodily zejména tyto tři události:

Primo - protižidovský pogrom ve Velkých Topolčanech v září 1945.
Zde přinesly své nežádané ovoce ľuďácká propaganda a velmi tvrdý a radikální antisemitismus, které spolu působily na slovenské občany šest let. Bylo zde také velké množství arizátorů, kteří se báli, že když se Židé vrátí, budou muset vrátit majetky. To je hlavní příčina toho, co se stalo v Topolčanech. Tam na základě toho, že židovský lékař nedokázal pomoci dítěti, strhl pogrom, který zaznamenalo i zahraničí. Dokonce armáda, která měla Židy bránit, se postavila proti nim. Bylo to neuvěřitelné, ale co se dalo čekat od vojáků, jejichž národní armáda bojovala proti všem na straně fašistického Německa. Nakonec kvůli tomu zasedala i vláda, která to velmi ostře odsoudila.
Ovšem je třeba pochopit, že propaganda za Slovenského štátu takto na lidi působila. Lidé měli v podvědomí židovského obyvatele zakódovaného jako nepřítele vlastního státu. Těch šest let propagandy nadělalo v lidech hodně zlého. A nejde jim to ani mít moc za zlé.
Ze stejného podhoubí potom vzešli i další podobné události mezi kterými lze uvést:

Secundo - protižidovské výtržnosti na Slovensku ve dnech 1. až 4. srpna 1946 a

Tertio - snaha bojkotovat vracení majetku sebraného slovenským Židům v rámci arizace

Podobné věci jako na Slovensku se děly i v české části republiky. Došlo to tak daleko, že už v roce 1947 když židovští veteráni ze Svobodovy armády projevili zájem o volné nemovitosti v pohraničí, které zbyly po odsunutých po sudetských Němcích, tak člen ÚV KSČ, ministr financí pronesl něco strašného:

„ tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostního podle § 255 před pořádnými Čechy“

To pronesl flákač, který válku přežil v klidu. Vojáci, kteří dva roky tvrdě bojovali, zatímco většina těch „řádných“ Čechů seděla doma, pracovala v továrnách ve prospěch válečného úsilí Německa a tvářila se, že válka se jich až tak moc netýká, tito veteráni najednou byli židovskou svoločí. Už to slovo svoloč, jasně říká, kde se ten člověk za války nacházel. Citovaný paragraf totiž upředňostňoval při získávání existenčních prostředků právě aktivní bojovníky proti okupaci a účastníky zahraničních armád. A v duchu tohoto výroku se skutečně se Židy na českém území také začalo zacházet. Jenže to nebylo tak okaté jako na Slovensku.

Do konce roku 1948 vláda poválečné republiky proti všem projevům tohoto druhu nekompromisně vystupovala. Na našem území se po válce také dařilo několika sionistickým organizacím. Bohužel to v počátku byly hlavně Irgun a Stern, které zde rekrutovaly nové lidi a sháněli vojenský materiál pro svoje akce na území Palestiny. Jenže tyto organizace zabíjely i britské vojáky a naše země se logicky dostala do sporu s nedávným spojencem, Velkou Británií. Je pravda, že i když jejich činnost byla pečlivě monitorována, nikdy proti nim nebylo zakročeno a jejich činnost volně plynula.
Po únoru 1948 se ale naše Státní bezpečnost začala zaměřovat na všechny sionistické organizace a začalo jejich dělení na pravicové a levicové. Irgun a Stern byly označeny za organizace fašistické.
Po únoru 1948 se komunistické složky pokusily ovládnout vše co mělo vztah k Izraeli :

- vyřadit nekomunistické izraelské instituce ze hry

- získat rozhodné slovo v emigrační politice

- získat kontrolu na vývozem vojenského materiálu a zbraní do Izraele a nakonec

- infiltrovat u nás cvičené vojenské jednotky komunistickými buňkami

Měla jim k tomu posloužit komise pro židovské záležitosti při ÚV KSČ ustavená v roce 1947, která měla za úkol sledovat židovské aktivity a zamezit sionistickému vlivu v jednotlivých státních institucích a společenských organizacích. Komise se nedokázala prosadit, nakonec navrhla zahájit proti sionistickým organizacím rozhodné akce, potlačit vliv Palestinského výboru který zajišťoval emigraci českých židů do Izraele a dokonce chtěla zajistit státní kontrolu na pohybem prostředků, které u nás rozdělovala vlivná organizace American Joint Distribution Comittee. Její znak následuje.

Pár slov o této organizaci.

Joint vznikl v listopadu 1914 na popud skupiny amerických Židů pocházejících z Německa - Jakoba H. Schiffa, Louise Marshalla, Felixe M. Warburga a dalších, kteří se rozhodli získávat peníze na potravinovou pomoc pro válkou zbídačelé Židy v Polsku a v Tureckem kontrolované Palestině. Joint účinně pomáhal i po skončení války, neboť rozpad rakousko-uherské monarchie a bolševická revoluce v Rusku znamenaly pro východoevropské Židy další ohrožení - tisíce jich umíraly jako oběti nemocí, hladu a výbuchů protižidovského násilí.
Po nástupu Hitlera k moci se Joint soustředil především na pomoc německým Židům. Poskytoval prostředky německým židovským organizacím, a ty je využívaly k vytváření rekvalifikačních programů v zemědělství a na možnosti emigrace. Díky úsilí Jointu a organizací, které podporoval, vycestovalo v letech 1933-1939 z Německa na 110 000 Židů; desítky tisíc pak z dalších evropských zemí.

Během Druhé světové války se Joint snažil pomoci co největšímu počtu Židů uniknout z ohrožení. Emigrace směřovala především do Palestiny, byla ale limitována kvótami britské mandátní vlády, na 20 tisíc Židů našlo s jeho pomocí útočiště v Šanghaji, osady pro uprchlíky se budovaly také v Dominikánské republice a v Bolívii. Během války se Joint snažil zlepšit životní podmínky Židů internovaných v ghettech. Poskytl také zhruba 300 000 dolarů na židovský odboj.

Památník obětem holocaustu v Šanghaji

Po válce se Joint zapsal do dějin svou pomocí přeživším holocaustu, na kterou opatřil a distribuoval 300 milionů dolarů. Do Evropy byly poslány tuny jídla, léků a dalších potřebných věcí, na pomoc pro téměř 700 000 lidí byla zorganizována armáda lékařů, sester, sociálních pracovníků, učitelů a organizátorů. Většina uprchlíků se nacházela ve sběrných táborech v Německu, Rakousku a Itálii, ale Joint podporoval i ty, kteří zůstali v Maďarsku, Polsku a v Rumunsku. V roce 1947 provozoval výbor 380 zdravotních středisek. Lékaři a sestry bojovali s epidemiemi, které se šířily v internačních táborech, v nichž téhož roku žilo na 230 000 lidí. Pro 137 000 dětí, zvláště v internačních táborech, zajišťoval kromě jídla a lékařské péče také vzdělání a rekonvalescenci.

Židovské děti v péči strýčků a tet z Jointu

Zásadní roli sehrál Joint při podpoře hnutí Bricha a Alija bet - ilegální emigrace Židů z východní Evropy do Palestiny, USA, Kanady a dalších zemí. Touto cestou nalezlo nový domov 600 000 židovských běženců. Mezi nimi i nemálo bývalých občanů naší země.

Po květnu roku 1948 přijelo do nově založeného židovského státu s pomocí Jointu na 440 000 Židů - 270 000 z Evropy tranzitem přes Kypr a 167 000 ze severní Afriky. Na pomoc nemocným a starým imigrantům uskutečnil výbor spolu s Židovskou agenturou projekt Malben. Díky němuž vznikla v zemi síť nemocnic, pečovatelských domů a chráněných pracovišť.

Uprchlický tranzitní táboru Dekálie, Kypr, roky srpen 1947 až únor 1949

Joint pomáhal také při integraci severoafrických Židů, kteří se usadili ve Francii. Na konci 40. a začátkem 50. let byl Joint vypovězen ze zemí komunistického bloku. Z Československa se musel stáhnout v roce 1950. Do Polska se směl vrátit ke své činnosti v roce 1957, ale byl opět vypovězen po šestidenní válce v roce 1967.

V 80. letech minulého století jeho pracovníci postupně navazovali kontakty s židovskými obcemi v Maďarsku, Československu a Polsku. Vedle tradiční sociální a humanitární pomoci potřebným přispěl Joint po pádu železné opony významnou měrou k postupné obnově židovského života ve střední a východní Evropě. Za mnohé mu dluží též čeští a slovenští Židé. Tento doplněk jsem zpracoval s pomocí tohoto odkazu: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/r ... 4/02/joint

A nyní zpět k problematice.
Nejvíce začal být kontrolován Irgun. Levicovou sionistickou organizaci Hašomer Hacair naopak komunisté protěžovali a nažili se ji přimět k pomoci pro vyhledávání příslušníků Irgunu. Bohužel pro komunisty bylo konstatováno, že i když Hašomer vnímá podobně otázky jako vztah k Británii, řešení palestinského problému a boj proti sionistické pravici, není s ním možná dohoda. Jak šla doba naši komunisté přestávali rozlišovat a tažení proti sionismu vyháněli do extrémů a nakonec sionismus prohlásili za reakční politický směr.
Přesto ale v září 1948 byl založen Svaz Československo- izraelského přátelství. Je to jak bych to dnes interpretoval, krajně pokrytecká iniciativa. Ale možná to v počátku bylo myšleno vážně. Bylo řečeno, že jde o rozvoj přátelských vztahů mezi oběma národy. Na druhou stranu už 16. září 1948 bylo při jeho ustavení řečeno, že činnost bude jiná než tento krycí pláštík. Bylo totiž stanoveno, že skutečný obsah práce bude:

1. pomoc národně osvobozeneckému boji Židů, hlavně jejich vojenským výcvikem v naší zemi
2. podporovat komunistickou stranu Izraele
3. potlačení sionistických organizací u nás.
4. boj proti antisemitismu

Celkově to ale bylo celé k ničemu. Nic se nepodařilo a to ani vytlačit z řízení vystěhovalecké akce Palestinský výbor a izraelské velvyslanectví. Pomoc komunistům v Izraeli se nikdy nepodařilo rozvinout a sionisté si aktivit tohoto výboru ani nevšimli. Nakonec se stát rozhodl k represi – náhlé prohlídky kanceláří a první zatýkání lidí ze sionistických organizací Irgun a Stern proběhlo na přelomu let 1948 až 1949. Ale tyto akce se obešli bez protestů ostatních sionistických organizací.

Přesto ale můžeme říci že celé období let 1945 až 1949 proběhlo za převládajícího přátelství a za aktivní pomoci naší země pomoci ustavit a ubránit nový židovský stát. Byly ze i společné ekonomické zájmy - Izraelci měli zájem o to, abychom jim v nové zemi pomohli vybudovat klíčový průmysl. Dodávky zbraní se pro naši zemi staly významným zdrojem deviz, kterých byl v letech 1947 až 1949 kritický nedostatek. Kdo dnes ví, že se v roce 1948 a v prvních měsících roku 1949 snažili izraelští diplomaté využít svého vlivu na americké židy - obchodníky a ti měli nakupovat československé zboží – to v době státem řízeného bojkotu našeho zboží v USA byl významný počin. Izrael nám tím chtěl pomoci jako výraz dík za naše dodávky zbraní, které přišli v době pro něj nejhorší. Mělo to naší zemi přinést tolik potřebné dolary. Bohužel i tato čestně míněná akce byla zneužita při procesu se Slánským a byla účelově kvalifikována jako trestný čin.

Přesto ale lze odpovědně říci, že zásadní obrat ve vztazích mezi naší zemí a Izraelem ke kterému došlo v roce 1951, byl připravován od druhé poloviny roku 1949 a jeho signály se ohlásily již ustavením Svazu. Než k němu ale došlo, podařilo se něco co v konečném důsledku zabránilo pogormům i u nás a asi by k nim nakonec došlo. takže se podíváme na příčiny a výsledky:

Vystěhovalectví do Izraele

Masové vyhlazování židů za druhé světové války se stalo impulsem pro velkou vystěhovaleckou vlnu židovského obyvatelstva do Palestiny. Naše země nebyl výjimkou. Tato vlna se zvedla hlavně po vyhlášení nového státu. Izraelská vláda potřebovala zalidnit oblasti které dobrovolně nebo pod nátlakem opustilo nežidovské obyvatelstvo. Půda se musela obdělávat. I příchod technicky zdatných lidí, učitelů, lékařů, vědců byl více než žádoucí.
Největší množství nových občanů se očekával právě ze střední a východní Evropy. I přes válku zde přežilo dost lidí židovského národnosti a navíc se Izrael spoléhal na to, že nastupující komunismus nebude pro Židy tím pravým ořechovým, co by očekávali od své budoucnosti. Bohužel se tento proces rozběhl v době formování dvou mocenských bloků a to mu neprospívalo.Hlavní práci odváděly pobočky Palestinského výboru v Bratislavě a Praze, které dokázali za pomoci sympatií, jemného nátlaku, vyvolávání pocitu viny i úplatků, poměrně rychle zařizovat vystěhovalecké pasy a hodně lidí díky tomu mohlo odejet.
Dále se na rekrutaci do emigrace podíleli organizace:

Hašomer Hacair - zaměření na levicově orientovanou mládež
Ewish Agenci – zaměření na lidi použitelné pro zabezpečení boje a boj
Hagana – zaměření na získávání vojáků s bojovými zkušenostmi a hlavně pro vytvoření velké vojenské jednotky charakteru brigády, výsadkáře a piloty, které byl potřeba vybrat a ve spolupráci s naší armádou vycvičit a po výcviku odsunout do Izraele.

Ale hlavní vlna měli být prostí lidé pro osídlení prázdných oblastí Izraele. Izraelský velvyslanec Überall – Avriel oficiálně požádal 15. listopadu 1948 o pomoc při rychlém a bezproblémovém vystěhování 20 000 československých Židů do Izraele.
Přes spoustu zádrhelů právních, technických a také naschválů se zdá, že se podařilo tuto masu lidí skutečně do emigrace vyslat. Podařilo se to i bez formálního vládního rozhodnutí, ministerstva si poradila sama. Jistě, i zde došlo k okrádání vystěhovalců, a podobným excesům ale výsledek asi nebyl špatný. Přesné počty emigrantů nelze spolehlivě stanovit:
- izraelská strana dokládá, že do nového státu přišlo asi 19 000 bývalých československých občanů
- naše záznamy pak tvrdí, že šlo o dvě vlny s 11 000 emigranty.
Rozpor může být dán tím, že velké množství lidí si našlo cestu individuálně pomocí výše jmenovaných izraelských organizací. Nebo také tím, že naše strana nepočítala celou vycvičenou vševojskovou brigádu, výsadkáře, letce a technický personál mezi klasické emigranty.
Zdokumentováno je přesně následující: Dne 22. prosince 1948 odjel z Mikulova zvláštní vlak s židovskými vystěhovalci. Byli v něm členové vojenské jednotky židovských dobrovolníků. Další vlaky s židovskými vystěhovalci do Izraele odjely 22. ledna, 18. a 19. února a 29. března 1949. Akce skončila 15. května 1949. Ale k tomu se dostaneme dále.
Jedna skupina emigrantů ale měla vážné potíže. Pokud byl někdo při neoficiální emigraci přistižen na státní hranici, nebo dokonce vrácen orgány jiné země zpět do ČSR, skončil v táborech nucených prací. Přesto ale i tito lidé pokud na emigraci trvali, byli na přímý pokyn pověřence ministerstva Daniela Okáliho z táborů uvolňovány a zařazovány do emigračních transportů - pokud Státní bezpečnost udělila souhlas. Okáli sám byl pověřencem ministerstva vnitra v letech 1948 až 1951. Za práci, kterou z nařízení vlády odvedl, byl nakonec v roce 1952 zatčen, odsouzen a dlouhodobě vězněn.

Vlna emigrace na jaře 1949 už měla potíže vážnější. Výklad pravidel vydaných Prahou byl na Slovensku natolik benevolentní, že umožnil místním orgánům Státní bezpečnosti, komunistické a celkově státním institucím zabavovat, svršky, movitý i nemovitý majetek. Mnoho lidí se tím obohatilo soukromě, obohatily se partajní orgány i stát. Nakonec na zásah Pražských institucí toto polevilo ale v letní vlně v roce 1949 se to objevilo znovu. Odpovědnost nesl Otto Fischl, vedoucí hospodářského oddělení ÚV KSČ a náměstek ministra financí. Přímo na něj si oficiálně stěžovala izraelská strana pro přílišnou přísnost a také na to, že pod jeho dohledem československý stát emigranty okrádá. Je zajímavé, že v listopadu 1952 byl tento člověk obžalován za sabotáž, která spočívala v umožnění vývozu majetku židovských emigrantů mimo dosah státu. Stálo ho to život.

Díky aktivitám sionistických organizací se ale podařilo i ledacos za zády bdělého oka státního dozoru:
- mnoho lidí co by nikdy nedostali povolení k odjezdu odjelo na pasy, vydané na základě tučných úplatků,které ale řídil opět stát. Běžná cena vystěhovaleckého pasu byla 1060 korun. Ale pokud bylo potřeba, platilo se i 50 000 korun a emigrant mohl pryč. Rozdíl v částkách končil do tajných fondů dotčených ministerstev.
- díky úplatkům do Izraele odjely celé vlaky vybavení pro budoucí výrobní družstva a řemeslnické dílny
- podařilo se vyvézt i několik souprav zařízení pro továrny pod pláštíkem že se jedná o starý vyřazený inventář. Do tajných pokladen díky tomu plynuly miliony.

Toto nezákonné okrádání Židů úřady doplňovali bezpečnostní úředníci, financové a celníci krádežemi přímo na hranicích; při superkontrolách odebírali Židům v Devínské Nové Vsi předměty z drahých kovů - kromě zásnubních prstenů, československé peníze nad 500 Kč, cizí valuty, látky na šaty a neobnošené součásti oděvu. Někteří Židé měli u sebe větší množství cigaret, ty jim byly zabaveny a mohli si ponechat jen dvě stě až tři sta kusů pro vlastní potřebu.

Jako by se tu vrátila doba židovských transportů z roku 1942, kdy gardisté svévolně okrádali Židy před jejich naložením do dobytčáků. Bylo až k neuvěření, že orgány lidové správy, jež se označovaly za demokratické, sáhly při poslední cestě Židů z ČSR k praktikám nacistů a fašistů. Lze si domyslet, s jakými pocity opouštěli původní vlast předků Židé, kteří zázrakem přežili holocaust a genocidu. Dělo se to v době, kdy Československo oficiálně podporovalo Izrael školením židovských dobrovolníků a vojáků na vlastním území, kdy do něj přes protesty řady států (dokonce i USA) vyváželo velké množství zbraní všeho druhu a kdy – alespoň formálně – kvetlo československo - izraelské přátelství. V myšlení a cítění běžného jednotlivce – policisty či celníka – však přežíval primitivní antisemitismus spojený s lupičstvím: vždyť šlo jen o Židy. Co se tohoto týká asi moc prostoru pro hrdost není. Ale snad další části této práce dokáží že to ale alespoň po jistou dobu nebylo to hlavní co ukazovalo náš vztah našim židovským spoluobčanům a že se prostor pro dobrý pocit najde.

Poslední hromadné transporty z naší země odjely v květnu a červnu 1949. Zůstalo zde asi 2 až 5 tisíc zájemců, ale zde už vstřícnost státních a stranických orgánů končila. Mohla pokračovat emigrace individuální, ale bylo jasné, že naši zemi ovládl duch plnění hospodářského plánu a emigrace de facto ustala.
V říjnu 1949 už dokonce začalo počítání ztrát, které naše země emigrací utrpěla. Byl vypočítány na 120 milionů korun na levně vystavovaných pasech a 250 milionů devizových úniků daných tím, že si emigranti vyvezli mnoho deviz, zlata a jiných cenin. A když bylo potřeba popravit Otto Doschla, už bylo spočítáno, že celková ztráta činila do doby procesu až 5 miliard.

Izraelská strana měla zájem získat ještě dalších asi 3500 emigrantů. Udělala pro to všechno. Provedla průzkum, nábor, připravila seznamy. Ale mimo nahodilou individuální emigraci byly výsledky těchto aktivit mizivé. Izraelský velvyslanec informoval v únoru 1951 o skutečnosti, že československé území je připraveno opustit dalších asi 3000 osob. Vláda na to reagoval tím, že 13. března téhož roku vydal jasnou direktivu, že emigrace je možná jen při individuálním posouzení každé jednotlivé žádosti.. Přednost měli emigranti ze sociálních důvodů a osoby jejichž odjezd nezpůsobí hospodářskou škodu republice.

Izraelský velvyslanec dostal lživou informaci, že vše je na dobré cestě. Začal věřit, že bude umožněno odejít značnému množství Židů, skupině představitelů sionistických organizací i mladým lidem. Byl to ale podraz. Velvyslanec nepochopil že příslib je vydán jen proto, aby se státní bezpečnostní orgány dostaly k seznamům možných emigrantů. STB z těchto seznamů vybírala lidi které je možno pustit ale hlavně hledal lidi napojené na sionistické organizace. Emigrace ale byla uměle brzděna a když v do konce prosince 1951 dostalo 1030 lidí od ministerstva národní bezpečnosti 1030 výzvu aby si podali žádosti o vystěhovalecký pas. Do 23. srpna 1952 bylo podáno 464 žádostí, ale vyřízeno jich bylo jen 6.

Ján Mlynárik ve své knize Dějiny Židů na Slovensku dal dohromady tyto údaje:
Z Československa se do Palestiny do roku 1948 vystěhovalo kolem 17 000 Židů; do Izraele se v letech 1948 – 1950 vystěhovalo více než 18 000 osob, celkem tedy 35 000 Židů. Ještě roku 1949 se k židovskému náboženství na Slovensku hlásilo 7 476 osob, tedy 0,21 procent z celkového počtu obyvatelstva. Vystěhováním v následujících měsících se tento počet snížil na 3 000 osob. Tento stav se udržel i v následujících desetiletích až do současnosti. Když se na začátku roku 1953 sovětské velvyslanectví informovalo na počet Židů v ČSR, dostalo od sovětského odboru ministerstva zahraničních věcí zprávu, že v republice žije 9 000 československých občanů židovského původu a náboženství a 1 800 Židů, kteří se k náboženství nehlásí. Tito měli 9 židovských obcí a 26 filiálních sborů, bohoslužbám sloužilo 35 synagog.

Celé období od počátku roku 1951 už bylo poznamenáno přípravou velkého antisemitského procesu a menších procesů se sionisty. Od května 1949 už bylo vše poznamenáno prudce se zhoršujícími se vztahy mezi oběma státy. 3. září bylo na ÚV KSČ rozhodnuto že není v zájmu Československa vycházet vstříc zájmům izraelské vlády. Dnem 1. ledna 1953 naše země přestala umožňovat emigraci Židů ze svého území. Mezinárodní i vnitřní okolnosti se prostě obrátily v neprospěch emigrace.
Tristní ale velmi výpravné je i potvrzení faktu, že jedním z odpůrců emigrace byla i Komunistická strana Izraele. Jak izraelští komunisté dokázali pod kuratelou Moskvy držet linii, ukáže výrok izraelského generálního tajemníka, Samuela Mikunise:

„ naše strana vždy bojovala proti odesílání židovského obyvatelstva do Izraele, neboť v tom viděla zesilování vojenského potenciálu Ameriky.“

Ovšem vystavit je novému holocaustu tentokráte pod vedením Stalina a jeho nohsledů mu nevadilo. Možná o tom nevěděl, ale přece musel vidět, jak jsou zabíjeni Židé v Maďarsku, Rumunsku, Polsku a jak se rozbíhají vražedné procesy proti Židům v Sovětském svazu a Československu. Kolega Palbák zde doplňuje zásadní informaci:

„Skutečnost, že v SSSR byl již na začátku třicátých let antiseminismus na úrovni nacistického Německa, byla zasvěceným známá. Bylo to však vedeno po trochu jiné linii a hlavně jinými prostředky, sověti neměli plynové komory“.

Já mohu jen dodat, že je asi nezbytné vidět, že Rusové jsou asi opadu z pohledu antisemitismu v čele pomyslného žebříčku na světě. Je to dáno historicky a já na to narazil ve své práci o říši Chazarů. Tato říše dokázala několik století oblasti osídlené ruskými kmeny velmi tvrdě ovládat a jakékoliv povstalecké aktivity utopila chazarská těžká jízda v krvi, Rusové v té době bojovali hlavně jako pěchota. A jak to ovlivnilo ruský postoj k Židům? V letech 861 až 862 na pokyn Byzantského císaře dorazila do Itilu křesťanská mise vedená dvěma muži, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin zejména naší země. Byla to disputační mise Konstantina a Metoděje. Podle všeho měla tato mise za úkol upravit postavení křesťanů po přijetí judaismu chazarským kaganátem. To znamená, že v té době už byl judaismus oficiálním státním náboženstvím velké a silné říše. Od diaspory až do vzniku Izraele to bylo poprvé a naposledy.

Kolem roku 740 po Kristu se totiž stala ohromující událost. Chazaři byli pod stálým tlakem od svých byzantských a muslimských sousedů, aby přijali buď křesťanství, nebo islám; ale chazarský vládce, nazývaný kagan, slyšel o třetím náboženství nazývaném JUDAISMUS. Zřejmě z politických důvodů a pro zachování nezávislosti kagan oznámil, že Chazaři přijali judaismus jako své náboženství. Přes noc se celá velká skupina lidí, bojovní Chazaři, prohlásila za tzv. adoptivní Židy. Chazarské království začalo být popisováno soudobými historiky jako "království Židů". Následující chazarští vládci přijímali židovská jména a koncem 9. století se Chazarské království stalo něčím jako zemí zaslíbenou pro Židy z ostatních zemí. Odtud tedy podle všeho pramení ruský antisemitismus – po staletí je utlačovali Židé. Sice jsem tím odbočil od tématu ale myslím si, že to dokresluje některé vlivy, které se v antisemitismu ve Východním komunistickém bloku promítly.

A nyní se podíváme na první čistě faktografickou kapitolu.

[Pátrač]

Kapitola třetí: Zbraně pro Izrael – celkový rámec a něco o leteckém mostu z Čech do Izraele.

Izraelské ozbrojené síly vždy trpěly nedostatkem zbraní. Tento problém nabral osudový rozměr, v době vzniku samostatného státu a po jeho okamžitém napadení silami několika arabských armád. Představitelé izraelské národní rady to předpokládali a měli snahu vytvořit zásoby potřebných braní vojenského materiálu už před vyhlášením a její emisaři na tom pracovali od roku 1947.
Dalším problémem bylo to, že OSN 29,11. 1947 přijalo rezoluci zakazující prodej zbraní do Palestiny a následně v roce 1948 dne 29. 4. bylo vydáno doporučení pozastavit dodávky zbraní do všech států středního východu.

U nás platilo do února 1948, že o dodávkách zbraní komukoliv rozhodovalo Ministerstvo národní obrany, dále jen MNO. To, pokud si nebylo jisté možnými ohlasy, konzultovalo daný případ s ministerstvem zahraničních věcí. Po únoru už na tom musela spolupracovat obě ministerstva.

Komunisté po únoru 1948 na to šli chytře:

- byla vytvořena čtyřčlenná komise tvořená předsedou vlády, ministrem ZV, ministrem zahraničního obchodu a generálním tajemníkem KSČ, v této době Rudolfem Slánským. Tato komise o prodeji zraní rozhodovala závažných a pochybných případech.
- vyžádalo si souhlas od SSSR, který dostali pod podmínkou, že to nebude vývoz třeba do fašistického Španělska. Izrael v té době nebyl na indexu.
V březnu 1948 potom bylo rozhodnuto, že se nebudou dodávat zbraně do těchto zemí: Turecko, Řecko, Čína, Irán a Španělsko. Do jiných zemí to bylo povoleno pokud zbraně objedná vláda dotčené země. Pro izraelskou část Palestiny z tohoto pravidla existovala jediná výjimka.

Za budoucí stát Izrael u nás zbraně sháněli tito lidé:

- Ehud Überall - Avriel, budoucí izraelský velvyslanec zatím zmocněnec organizace Jewish Agency, následuje obrázek tohoto obchodníka, vyjednávače a diplomata.

- Otto- Felix Doron, obchodník který mu byl ku pomoci
- Josef Nasch- Nacht, zastupující Tatru a explozivku v Semtíně už před válkou v Bukurešti. Jeho podíl na získávání zbraní nebyl velký, ale Izraeli prospěl jinak a možná více. Při své návštěvě v Praze v roce 1947 sdělil generálovi Píkovi, že československé dodávky zbraní do Sýrie vyvolaly nevoli v židovských kruzích v USA. Díky této informaci bylo Židovským zástupcům sděleno že pokud odeberou adekvátní množství zbraní oni, dodávky do Sýrie ustanou. To jen prospělo celé věci. Obchodní dohody pak uzavírala Jewish Agenci.

Za vzniklý Izrael byli nákupem zbraní pověřeni:
- Robert Adam Abramovič
- Julius Rotenberg z Tel Avivu, který mě na starosti leteckou techniku a letecký materiál. Obchodní dohody uzavírali zástupci velvyslanectví a hospodářské organizace. Od roku 1948 se role státních úřadů obou zemí zvyšovala a klíčové postavení u nás mělo MNO a přes instituce KSČ i UV. Jejich stanoviska dál přenášel Bedřich Geminder, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ. Za jeho aktivity ve vyzbrojováni Izraele a svůj vlastní židovský původ byl v roce 1952 spolu se Slánským a dalšími odsouzen a popraven.

V posledním období kdy obchody probíhali ve velkých objemech, se role naší armády výrazně zvětšila. Od června roku 1948 kdy izraelská stana předložila rozsáhlé požadavky na leteckou těžkou techniku, bylo potřeba vylepšit součinnost mez MNO, MNV, ministerstvem zahraničního obchodu a zbrojařskými podniky. Porady do srpna 1948 řídil plukovník B. Brada, generál J. Kasalický a nebo generál J. Heřman. Někdy se toho ujal osobně podnáčelník generálního štábu divizní generál Šimon Drgač. Generál Drgač stojí za pár řádek. Ale napřed jeho fotografie. Bohužel lepší není ani na oficiálních stránkách našeho ministerstva.

Šimon Drgáč se narodil 8. listopadu 1892 v Mutěnicích. Vystudoval klasické gymnázium v Brně. Dále studoval na Gregoriánské univerzitě v Římě, kterou ale nedokončil. Na začátku 1. sv. války narukoval do rakousko-uherské armády. V srpnu 1915 byl zajat na italské frontě. Zde vstoupil do Československých legií. Po návratu do nově vzniklého Československa se v roce 1919 účastnil bojů proti maďarské intervenci na Slovensko. Na Slovensku zůstal do roku 1922 v Banské Bystrici u 10. divize, kam se vrátil i poté, co vystudoval Vysokou válečnou školu. V armádě první publiky dosáhl hodnosti plukovníka.

Už 1. září 1939 byl zatčen gestapem a byl vězněn celou válku. Po osvobození velel Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Od 1. srpna povýšil i na generálním s štábu a stal se jeho náčelníkem. Do zálohy byl propuštěn k 30. lednu 1951. V roce 1952 ho semlely antisemitské procesy a byl znovu odsouzen k vězení. Na neuvěřitelných 24 let. Propuštěn byl v roce 1958, v roce 1963 byl v utajení plně rehabilitován. Zemřel v roce 1980.

Prodlouženou rukou tohoto generála byla další osobnost, která také stojí za pár řádek. Byl to plukovník generálního štábu Stanislav Palla, zástupce OBZ, který se těmto záležitostem věnoval od jara 1948. Byl ustaven zvláštním zmocněncem MNO pro dodávky pro stát Izrael. Měl vysoké pravomoci a celou koordinaci dodávek převzal na sebe on. Bez jeho vyjádření se nepohnulo ani matičkou.

Byl to voják tělem i duší, vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a v roce 1936 vysokou válečnou školu. Pracoval až do okupace na ředitelství opevňovacích prací. Za války byl v odboji. Po válce chvíli velel a od 7.srpna 1948 se stal učitelem taktiky na Vysoké škole válečné. Od 3. září 1947 až do 14. července 1950 pracoval na různých funkcích generálního štábu. Poté pracoval jako zástupce náčelníka vojenského vědeckého oddělení Vojenské akademie v Praze. Represe se mu vyhnuly a dva roky po odhodu do zálohy v prosinci 1955 zemřel.

V době od srpna 1948 do června 1949 vše běželo velmi efektivně. Žádosti se vyřizovaly do 48 hodin , pokud byl potřeba technický posudek tak o 24 hodin déle. V této době se nakonec dostalo i na dodávky tanků a těžkých zbraní. Ale Izraelcům už nešlo jen o dodávky toho, co bylo k mání ihned. Začali sledovat i perspektivní možnosti vyzbrojování, tedy požadovali dodávky moderních zbraní poválečné konstrukce a výroby.

I izraelská strana začala díky těmto měnám vysílat vysoké vojenské funkcionáře. Počátkem června přicestoval podnáčelník izraelského generálního štábu Jigal Yadin. Moc se o něm nevědělo – byly vypuštěny velké oficiality. Ale na druhou stranu navštívil všechny hlavní české zbrojní podniky a jejich střelnice. Našel jsem tuto fotografii tohoto vojáka a diplomata, pocházející z roku 1950

Když se ohlásila vládní nákupčí komise státu Izrael v září 1949, bylo konstatováno že v této době už byly realizovány dodávky v hodnotě 737 896 418 korun a že vše je řádně vyrovnáno. Její šéf Amir Jisrael mohl tedy začít jednání s čistým štítem i svědomím
Při těchto jednáních šlo hlavně o získání zbrojního materiálu pro plánované přezbrojení kulomety ZB 26 a ZB 37. Zájem byli samopaly a automatické pušky. Největší zájem potom byl o těžkou techniku, dělostřelecké systémy a výbušniny. Ovšem zde je potřeba říci, že to už začínalo váznout- ale to už byl odraz politických vlivů.

Izraelci měli zájem tyto komodity:
- pěchotní zbraně- pušky, kulomety, plamenomety a lehké minomety
- lehké a těžko tanky
- letadla, leteckou munici a letecké pumy
- dělostřelecké systémy a těžké minomety.
- výstavbu továrny na pěchotní munici
Vývoz tanků a děl neprošel přes MNO. Výstavba muničky byla odsouhlasena.

Zájemci o zbraně pro židovskou Palestinu jednali :
- s brněnskou Zbrojovkou, která ale zastupoval i jiné podniky
- s Avií
- s generálním ředitelstvím Škodových závodů

V lednu 1948 byl zřízen na ředitelství Československých závodů kovodělných sekretariát D, jako Důvěrný, který měl prodej zbraní do zahraničí řídit. Toto platilo až do zestátnění zahraničního obchodu, kdy si vše na sebe převzaly podniky zahraničního obchodu Kovo a Omnipol.
Na jednání o dodávkách pro Izrael byl používán kód: DI, tedy Důvěrné, Izrael. Úloha státu rostla s tím, jak se začala projevovat změna československých postojů k Izraeli. Přesto ale dodávky zbraní pokračovaly a skončily na základě stanoviska MNO číslo 2217/taj./prům./50, které se vyslovilo pro okamžité zastavení jakýchkoliv dodávek vojenského materiálu pro Izrael. Stejné stanovisko zaujalo MZV. Přesto se Izraelci pokusily zbraně získat ještě dvakrát:

- v říjnu 1950 jim šlo o dokončení rok starých dodávek, které neuvolnilo MNO. Za izraelskou stranu jednali Zeev Shek, dipomat a Asher Citron také diplomat. Nic nedokázali – jen sebrali kolekci výmluva lží

- srpnu 1951, kdy se pokusili znovu získat velké množství vojenského materiálu a nepochodili ani na západě. Naše oficiální místa už prostě nereagovala.

Není potřeba uvádět, že tyto obchody byl pro Československo vhodné a vysoce ziskové. Bohužel díky frenetické skartaci mnoha dokumentů, ve snaze zahalit co nejvíce stop po těchto obchodech nelze dne říci kolik čeho a za jakou cenu bylo do Izraele dodáno. Byly zde ale okamžité profity a příslib dalších do budoucnosti. Platby probíhali bez komplikací, zejména v počátcích obchodních vztahů. Letech 1950 až 1951 už to drhlo, ale byl to způsobeno změnami na naší, československé straně.

Ze bych chtěl uvést, že vztah našich občanů a to nejen židovského původu byl k těmto obchodům velmi pozitivní. Bylo organizováno několik peněžních sbírek:
- první vynesla 5 700 000 korun
- druhá vynesla 18 000 000 korun
- třetí pak dalších 6 200 000 korun. Zde se projevilo i to, že v té době už bylo do Palestiny odsunuto 18 000 emigrantů židovského původu
Peníze byly použity pro úhradu doprovodných nákladů s dodávkami zbraní, pro pokrytí nákladů s výcvikem příslušníků Hagany na našem území a k výstavbě infrastruktury nového izraelského státu.

Je ale pravda, že dodávky různorodého vojenského materiál do Izraele v sobě skrývaly nemálo mezinárodně –politických komplikací. Ty byly zřejmé :

Primo: Z potíži při zajišťování transportů materiálu. Ten se konal několika způsoby. Leteckým mostem z letišť Žatec, kde započalo 31, března 1948 a skončilo díky nekázni zahraničních pilotů po třech měsících. Štafetu převzalo letiště Kunovice a to od 2. září 1948. Díky dobrém utajení zde letecké transporty probíhali až na jednu výjimku klidně. Zdá se, že několik transportů odletělo i z letišť v Českých Budějovicích a Brna. Trasa vedla od nás do Jugoslávie,kdy letadla byla přelétána pod falešnými značkami piloty několika národností. V Jugoslávii a Maďarsku je přebíraly izraelské posádky a letadla byla označena izraelskými výsostnými znaky. Muselo to být poměrně dobrodružné podujetí. V závěru této kapitoly se na otázku leteckého mostu podívám podrobněji.

Většina materiálu, ale byla odpravena po železnici přes Maďarsko a Jugoslávii, kde byly přeloženy na izraelské lodě. O to se na naší straně dokonale postaraly podnik Intrasped, podnik který vznikl v roce 1945 z dopravního oddělení brněnské Zbrojovky. Měl sedm zastoupení po celé světě. K 1. lednu 1949 ho do sebe přijal firma Metrans. Vlaky se vykládaly ve Vukovaru. Část transportů byla dokonce do Vukovaru poslána po Dunaji lodní dopravou.
Tyto transporty probíhali poměrně hladce až na jednu vážnější událost. Ta ale byla dána nejspíše záporným postojem zemí východního bloku k Jugoslávii. Maďarská strana zadržela transport nákladních automobilů. Měla podezření, že je určen pro Jugoslávii. Když naše strana začala jednat, bylo zjištěno, že byl zadržen i transport letadel a dokonce i transport 100 kusů leteckých motorů. Po doložení kdo je konečným klientem, bylo vše uvolněno. Bohužel to celý obchod odhalilo a vznikly další mezinárodní potíže.

Secundo: Z výrazného zhoršování vztahů s arabskými státy, které se snažily jakkoli těmto dodávkám zabránit. Tyto země , nejvíce ty jejichž armády právě bojovaly proti izraelské Haganě a prohrávaly reagovaly velmi ostře. Postupně došlo k ochlazování vzájemných vztahů až po zmrazení diplomatických styků. Už po zveřejnění našich postojů k vzniku Izraele, došlo k malým demonstracím před našimi konzuláty v příslušných zemích.
Následovaly ostré nóty ze strany Sýrie, Egypta, Iráku a Arabské ligy proti dodávkám zbraní. Naše diplomacie se tak ocital v klinči. Třeba vztahy s Egyptem považovala za potřebné a dokonce se rozhodla prodat zbraně i do této země. Jenže zde zase narazila na rozhodný odpor Izraele, který požadoval nedodávat žádné arabské zemi zbraně a nebudovat v nich továrny na vojenský materiál, hlavně munici. Tyto protesty se týkaly hlavně Sýrie a Egypta.
Bylo zaznamenáno velmi agresivní chování arabských demonstrantů, kteří například 1. prosince 1947 před naším konzulátem v Jeruzalémě volali „ Uděláme vám druhé Lidice..“ Přitom je pravda, že dne 7.1. 1948 odešla do Sýrie dodávka pěchotních zbraní. Bylo v ní:
10 000 pušek
1000 samopalů
500 kulometů
17 500 000 kusů střeliva.
Byla zadržena Jugoslávií. Nakonec byla uvolněna, ale loď u přístavu Bari někdo - kdopak asi - potopil. Náklad byl vyzvednut a celý jej koupil Izrael.

Tertio: Z hrozby veřejného obvinění naší země z porušování platných rezolucí OSN. Za těmito aktivitami byla viděna Velká Británie. Podle názoru našich diplomatů tím, že na nás podá stížnost u OSN, chtěla odvrátit pozornost od vlastních aktivit v Zajordánsku. Clementis ale byl přesvědčen, že Británie to nikdy neudělá, protože pokud by došlo k takovému propírání naší republiky, ta by iniciovala to samé právě proti Britům. Přesto se naše diplomacie dobře připravila. Ale nakonec se nic nestalo.

Československé dodávky zbraní měly pro izraelskou armádu značný význam. Sehrály důležitou roli při obraně právě zrozeného státu. Izraelci to věděli a vyjadřovali nepokrytě vděčnost za tuto pomoc. Jediní Izraelci kteří proti dodávkám zbraní protestovali byli, kdo jiný, izraelští komunisté.

Letecký most

Počáteční dodávky do Izraele se prováděly v podmínkách složitého hledání rychlých tras a způsobů, jak tyto transporty co nejlépe utajit. První zkušenosti ukázaly že cesty přes západní Evropu jsou dlouhé a velmi politiky problematické. Trasy přes Rumunsko, Jugoslávii a Polsko nebyly zatím vyjednány. Zásilky se označovali jako HABEŠ. Jewish Agenci se sama snažila o rychlé koloběhy a tak se rozhodla přistoupit pro leteckou dopravu.
První let se uskutečnil 31. března 1948 z letiště Praha – Ruzyně, Šlo o 7 tun zbraní a munice , označeno jako ruční nářadí. Tento let okamžitě vzpudil pozornost americké ambasády, protože jej uskutečnilo letadlo americké společnosti Northern Airlines.
Situaci vylepšilo to, že vojenská správa uvolnila pro tyto lety letiště Žatec s kvalitní betonovou dráhou. Toto ujednání mělo širší souvislost s dohodou o dodávkách leteckých pum a výcviku vojenských pilotů Hagany v našich vojenských zařízeních. A tak se zrodila „Žatecká akce“.

Napřed se pokusím zodpovědět možnou otázku, proč zrovna Žatec. V létě 1945 bylo v rámci čs. armády více méně improvizovaně vytvořeno celkem 69 velitelství letišť, jejichž počet byl do konce roku zredukován na 9 letištních perutí a 9 letištních správ. Naše armáda neměla tolik leteckých útvarů, aby obsadila a provozovala všech 69 letišť.

Protože žatecká betonová vzletová a přistávací dráha byla mimo obdobné dráhy na pražském ruzyňském letišti ojedinělá, začal místní letiště využívat Vědecký letecký ústav Letňany, který byl později přejmenovaný na Vojenský letecký ústav a bylo to proto, že zde probíhaly zkoušky německých proudových letounů.
Od srpna 1946 zde probíhaly zkušební lety jednomístných letounů Messerschmitt Me-262A „Schwalbe“ a později i dvoumístných letounů Messerschmitt Me-262B-1a „Schwalbe“. S největší pravděpodobností zde byly ojediněle prováděny i zkušební lety s letouny S-199 zaměřené na měření délky brzdné dráhy a opotřebování pneumatik.

Pro zabezpečení letového provozu a nezbytné technické údržby na letišti působil detachment pozemního personálu VLÚ, v součinnosti s velitelstvím letectva 1. oblasti a podnikem Avia. Což vlastně byl ideální stav pro zabezpečení typově velmi pestrého leteckého parku určeného pro letecký most do Izraele. Pravděpodobně v roce 1948 zde vznikla i Letištní správa v čele s velitelem letiště. V době realizace leteckého mostu uvedenou funkci zastával plk. Miloslav Doležel.

Žatecká akce je z dnešního pohledu unikátní záležitost. Přenesme se do roku 1948 a podívejme se, jak vypadá náš starý kontinent a jeho okolí?

Evropou se postupně line železná opona, v Palestině zuří divoká válka. Jako TOP událost je ale možno považovat události berlínské krize. K ní patřil impozantní letecký most, kterým do obklíčeného západního Berlína proudily potraviny, topivo a další životně důležité komodity. V průběhu této berlínské krize zahynulo 70 členů spojeneckých posádek, které přepravovaly denně cca 12 tisíc tun potravin a paliva. Za 14 měsíců trvání blokády dopravila letadla do města celkem 2,5 miliónu tun nákladu.

A v tomto období, kdy navíc od 29. 4. 1948 platila rezoluce OSN o zastavení dodávek vojenského materiálu do celé oblasti Středního východu, byla na letišti Žatec základna pro zakoupené nebo najaté letouny s panamskými registračními značkami, pilotované převážně americkými posádkami, které vytvořily další letecký most, který měl pomoci bojujícímu židovskému státu.
Ze strany našich orgánů bylo vykonáno mnoho opatření technicko-provozního, ale také celního, pasového a bezpečnostního charakteru. Sama armáda se postarala o nezbytnou logistiku.
Mimo jiné odtud byly vypravovány rozebrané letouny S-199. První z nich byl vypraven v letounu Skymaster, registrační číslo NC 58 021. Další lety následovaly v rychlém sledu.

Rychlé vybavení přepravy těchto letadel, která přímo v Izraeli skládala skupina mechaniků z Avie zajistilo, že už 29. května 1948 první roje těchto letadel rozhodným způsobem zaútočily na egyptské jednotky postupující na Tel Aviv, od kterého je dělilo posledních 30 kilometrů. Jejich vytrvalé nálety postup Egypťanů rozvrátily a přispěly tak ke stabilizaci situace na této frontě.
Je tedy na místě uvést jména mechaniků, kteří skládali přímo v Izraeli tato letadla:
Vojtěch Kořenek
Miroslav Pulc
František Smrček
Jan Vigiera
Jan Mouláček.
Do Izraele odletěli 22.května 1948 letadlem typu C-64 Norseman. Vrátí se zpět koncem června téhož roku. Jejich práce na montáži a uvedení do provozu těchto letadel sehrálo nezastupitelnou roli.
Do letů se zapojili piloti těchto národností: Poláci, Jihoafričané, Francouzi, Němci a Angličané.

A nyní něco nečekaného a asi opravdu málo známého.

I pro mě, který měl jakési, byť malé povědomí o těchto operacích, bylo naprostým překvapením zjištění, že letiště Žatec se na jistý čas stalo základnou, na které byli nějakou dobu dislokovány 3 kusy bombardérů B-17G. Začátkem roku 1948 se podařilo izraelcům zakoupit čtyři kusy letounů B-17G za cenu 15tisíc USD, kus. Letouny byly ovšem kompletně odzbrojeny, a pouze jeden z nich neměl odstraněny a zaslepeny střelecké věže. Stejně tak bylo odstraněno všechno vojenské vybavení.

S vypuknutím války o nezávislost bylo ovšem vyhlášeno na stát Izrael vojenské embargo a kolem letounů se začala potulovat FBI. Proto vzlétly tyto letouny 12. června 1948 z Miami do Puerto Rico. Odtud pak odletěly přes Azory na Korsiku, odkud konečně odletěly do Československa na základnu Žatec, kde přistály 17. června 1948. V průběhu letu se však Američanům podařilo zadržet jednu B-17 na Azorských ostrovech, a tak do Žatce doputovaly pouze tři letouny naštěstí jeden z nich byl právě vybaven oněmi věžemi.
V Žatci byly našimi techniky pomocí kořistního a za války získaného materiálu vystrojeny a opět upravovány pro vojenské použití a rovněž se s napětím čekalo, zda-li se izraelským nebo československým nákupčím podaří sehnat střelecké věže pro zbývající dvě B-17. To se nakonec nepodařilo, a tak bylo rozhodnuto o bojovém nasazení. Po dodání půltunových a čtvrttunových pum ze zásob našeho letectva 14. července 1948 odstartovaly na první nálet.

Letoun B-17 izraelského letectva v akci

Vyzbrojené B-17 vzlétly ze Žatce, aby bombardovaly egyptské cíle. Dvě pevnosti měly za úkol zaútočit na město Gaza a leteckou základnu u města El-Arish. Ani jedna však svůj úkol nesplnila. Třetí pevnost pak měla za úkol bombardovat Káhiru, konkrétně královský palác, případně důstojnickou školu. Při tomto náletu zahynulo 30 lidí a pro egyptské letectvo, jakožto i politiky bylo studenou sprchou. Egyptské letectvo se doposud se potýkalo jen s nočními nálety letounů DC-3 a DeHavilland Rapide, které navíc neoperovaly nad hlavním městem.
Tento první nálet a jediný provedený z našeho území měl dalekosáhlé důsledky. Jeden stroj dokonce zasáhl královský palác. Jeho piloti se jmenovali Ray Kurtz a Harvy Nachman. Egypťané tak museli z fronty stáhnout 2. squadronu svých leteckých sil k ochraně hlavního města. Letecká převaha arabských jednotek začala slábnout.

Letadlo B-17 na vzpomínkovém aršíku izraeslké pošty.

B-17 podstatně rozšířily útočné možnosti izraelského letectva, a byly začleněny pod 69. letku "Patishim" česky „Kladivo“. A protože jich bylo málo, byly nasazovány i několikrát denně. Z počátku dostávaly stíhací doprovod, ale později se od doprovodu ustoupilo, protože letadla protivníků je příliš neohrožovala. Například den po příletu do Izraele, tedy 16. července, vzlétla tato trojice na opakovaný nálet na leteckou základnu u El-Arish, v poledne pak útočila na egyptské vojska na jihu a v noci pak na syrské pozice na severu. V dalších dnech pak útočily na Jordánce, Iráčany, syrský Damašek a samozřejmě znovu a znovu na Egypt.
Jedna B-17 byla nasazena i proti námořním cílům, a to první den 1949, kdy dva egyptské torpédoborce ostřelovaly Tel Aviv. Nicméně let byl neúspěšný, jelikož osádka minula cíl. Do ukončení války o nezávislost měly B-17 na svém kontě přes dvě stě bojových akcí.

Tyto další řádky jsou už mimo rámec práce ale jindy by na ně nedošlo:
Po válce o nezávislost se Izraelci s velkým nasazením snažili udržet B-17 v provozu, ale tenčící se zásoby náhradních dílů zapříčinily, že v roce 1953 již operovaly pouze dva stroje. Rovněž se podařilo do Suezské krize v roce 1956 namontovat střelecké věže, a na jeden letoun dokonce i protilodní radiolokátor. V roli námořních hlídkových letounů sloužily až do července 1956, kdy byly staženy ze služby. Jejich reaktivace proběhla v říjnu 1956, kdy se Izrael připojil k francouzsko-britské koalici. Jejich první výpad proti egyptským cílům, proběhl 31.října 1956, v pásmu Gazy. Kam také létaly nejčastěji. Nicméně se jim už nedařilo. Druhého listopadu byla jedna B-17 poškozena palbou ze země a čtvrtého listopadu obě letadla selhala kvůli závadě na pumovém zaměřovači.
Ze stavu letectva byly oba stroje vyřazeny v roce 1958.

A nyní zpátky do roku 1948.Některé prameny uvádí, že přípravu prvního bojového letu prováděly posádky podle encyklopedie. V záznamu výslechu plukovníka Václava Bílka v roce 1952 obviněného z velezrady špionáže v trestní věci „Drgač a spol,“ dodal tento plány Káhiry , údaje o povětrnostních podmínkách přímo Ottovi Felixovi. Další informace jsou obsaženy v článcích v časopisech Letectví a kosmonautika, ročník 1991 číslo 4 a 5.

Celý svět se divil co se to děje a rychle si události spojil s naší zemí. Psalo se o silném ilegálním izraelském letectvu, o bombardovacích základnách za železnou oponou. Provalilo se i panamské krytí. Hodně tomu pomohli naši vyšší důstojníci, kteří po únoru 1948 utíkali na západ. Aby získali cenné body a vizitku užitečnosti, řekli o všem co věděli každému, kdo je vyslýchal. Došlo to tak daleko, že americká ambasáda žádala vydání všech amerických pilotů a jejich odsun do vlasti k šetření.

Celá akce byla na letišti Žatec ukončena dne 11. srpna 1948. Tlak už byl příliš velký. Celkem ze Žatce odletělo 92 až 93 leteckých transportů vykonaných různými typy letadel:
Curtis C-46 Commando
C-54 Skymaster a
Lockheed C-69 Consteellation
C-64 Norseman pro přepravu osob, styčné lety a kurýrní službu
Já nedokázal odolat a všechna tato letadla jsem dohledal.

Obrázek č.1: Obrázek č. 2:

Obrázek č. 3: Obrázek č. 4:


Izrael je získal odkupem z přebytků americké armády nebo dlouhodobým pronájmem. Celkově bylo do Izraele takto dopraveno mezi 300 až 380 tunami materiálu.
Po uzavření letiště Žatec akce pokračovala leteckými transporty dalších letišť. Byla to tato:
- letiště Malacky
- letiště Kunovice
Existují jisté náznaky, že další lety byly vykonány možná i z Brna a Českých Budějovic.
Množství odsud přepraveného materiálu nelze dohledat. Lety z těchto destinací probíhaly ve větším klidu, protože Státní bezpečnosti pohlídala kvalitu utajení a přísněji se přistupovalo i ke střežení okolí a byl výrazně omezen pohyb nepříslušných osob v jejich okolí.

Poslední část leteckých transportů o kterých jsem se doposud nezmínil byla organizována pomocí letounů Československých aerolinií. Jmenovaná společnost i v těchto dobách nikdy nepřerušila své pravidelné lety na trase Praha – Řím – Athény – Lycea.
Tyto lety začaly už v prosinci roku 1946. V době válečného konfliktu na této lince létali tito piloti:
Jan Irving
Pavel Tauber
Karel Šeda a
Václav Foglar, který na této lince dne 1.prosince 1948 při havárii přišel o život. Doposud není blíže známo, kolik vojenských osob a materiálu bylo touto dlouhodobou linkou přepraveno.

[Pátrač]

Kapitola čtvrtá: Dodávky zbraní

V této kapitole se pokusím podle dostupných pramenů zrekonstruovat co vlastně tyto dodávky obsahovaly.. Bohužel řízená a živelná likvidace velkého množství dokumentů s pojených těmito událostmi je hlavní příčinou toho, že se nelze dopracovat opravdu relevantních výsledků. Přesto i to, co je doložitelné představuje úctyhodnou práci. Je ale potřeba vidět to co jsem napsal - vše co je zde uvedeno bylo dodáno mimo jakoukoliv pochybnost.

4:1. VÝZBROJ PRO PĚCHOTU

Mezi prvními dodávkami převažovalo to, co mohl rychle ovládnou každý i jen trochu vycvičený voják nebo guerillový bojovník. Tedy pušky, kulomety a pistole včetně potřebné munice a pomocného materiálu.
Naprosto bezpečně je doloženo , že bylo dodáno:

ZBRANĚ PRO PĚCHOTU:
34 507 kusů pěchotních pušek P-18, což byly karabiny Mauser vz. 98, ráže 7,92 mm

Tato zbraň je na tomto obrázku

7 315 kusů kulometů MG 34, ráže 7,92 mm

Tato mimořádně vydařená zbraň je vyobrazena zde, a na dalším obrázku je obrázek jeho usazení na osobním terénním automobilu.

4 kusy protitankové pušky ZK- 382, pravděpodobně jako funkční vzorek
8 kusů samopalů ZK- 383, opět asi jako funkční vzorek
10 kusů automatické pušky ZK-420, ráže 7,92
200 kusů těžkých kulometů ZB-37, ráže 7,92 s podstavcem
700 kusů těžkých kulometů ZB-37, ráže 7,92 s příslušenstvím ale bez optických doplňků

Tento kulomet, který měl být naší výzbrojí v případném střetu s německou armádou je známý, ale proč se na něj nepodívat znovu
A když už jsem u toho dívání, tak zde jsou dvě izraelské aplikace této zbraně

Obr. jedna: Obr. dva:
Na prvním obrázku je tento kulomet v protiletadlové verzi a na druhém je potom ten samý typ kulometu jako palubní výzbroj improvizovaného obrněného automobilu.

500 kusů lehkých kulometů ZB-26, ráže 7,92

20 000 kusů bodáků vzor 24 s pochvou

Jmenovaný bodák vzor 24 s pochvou

500 kusů pistolí ČZ 7,65 mm

Jmenovaná pistole ČZ 7,65mm, vzor 27

10 kusů pistolí ČZ 6,35 mm jako funkční vzorky.

MUNICE
5 000 kusů munice do pistolí ráže 6,35 mm
375 000 kusů munice do pistolí ráže 7,65 mm
81 145 000 kusů munice do pušek a kulometů ráže 7,92 mm

Tyto dodávky byly přepraveny do Izraele, několika cestami. První dodávky šli přes západní Evropu do Belgie a odtud lodí do Haify. Další potom letecky ze Žatce, Malacek nemálo i z Ruzyně.
Nelze doložit jaký byl celkový počet pistolí ráže 6,35 , povoleno třeba bylo vyvézt dalších 10 až 15 tisíc ale jak to dopadlo zatím nelze dohledat.

Izrael měl zájem o další dodávky jejichž rozsah byl neuvěřitelný:
200 000 kusů pušek P-18 s úpravami, které si Izrael vyžádal.
1 000 kusů samopalů
1 000 kusů automatických pušek
1500 až 4000 kusů lehkých kulometů
1 000 kusů těžkých kulometů s kompletním příslušenstvím
200 kusů velkorážových kulometů ráže 37 mm s 20 000 kusy náboji na jeden kus
200 kusů plamenometu s dosahem alespoň sto metrů
Z tohoto se ale asi už nepodařilo realizovat nic. Pokud ano, nejsou o tom zatím doloženy spolehlivÉ informace

4.2. TĚŽKÉ ZBRANĚ

Pokud jde o těžké zbraně, tedy děla a minomety bylo ověřeně do Izraele dodáno:
Minomety:
42 kusů minometů vz. 36N s 31 818 kusů minometných granátů a 5 kusů záložních hlavní vz. 36N
30 kusů minometů vz. 28N s 27 720 kusy minometných granátů
12 kusů minometů vz. 34N s 12 480 kusy minometných granátů
16 kusů minometů vz. 42N počet dodaných min není známý

Děla:
4 kusy horských houfnic ráže 105 mm vz. 40N s 1812 kusy dělostřeleckých granátů
12 kusů horských kanónů ráže 75 mm vz. 28/J s 6223 kusy dělostřeleckých granátů
12 kusů houfnic ráže100 mm vz. 16/19, počet kusů dodané munice není znám

Celkově můžu říci, že tato čísla jsou asi nereálná asi toho bylo více. Ale více zatím archivy a pamětníci nebyly schopny prokazatelně potvrdit.

Izraelské požadavky ale byly výrazně ambiciosnější:

160 kusů polních kanónů ráže 75 mm nebo podobných. Ke každému mělo být dodáno:
- 1500 granátů tříštivých nárazových
- 500 šrapnelů
- 100 granátů dýmových
- 100 granátů průrazných
Jen toto by zajistilo ustavení 40 dělostřeleckých baterií po 4 dělech.

50 kusů protitankových děl sráží do 60 mm s 1000 průrazných granátů na každý kus. Pokud by to nebylo možné bylo požadováno
100 kusů dvojúčelových děl automatických, tedy rychlopalných s 5 000 kusy munice

4.3. LETECKÁ TECHNIKA A LETECKÝ MATERIÁL

Urputně bojující právě se rodící izraelské vojenské síly měly i svoji leteckou složku. Byla nazývána Cheyl Ha Avir, a vznikla oficiálně 27.května 1948 z letecké složky Hagany, nazývané Šerut Avir. Na počátku války s arabskými státy toto letectví mělo celkově 31 letadel mnoha typů- sportovních cvičných i bojových odkoupených jako poškozené nebo nepotřebné stroje kdekoliv se jen dalo.
Zde je fotografie velitele izraelských vzdušných sil v druhé části války za nezávislost.

Letadel tedy něco málo bylo. Bohužel jejich použitelnost v právě začaté válce byla minimální. Arabské síly získali okamžitě vzdušnou převahu a Hagana nebyla bez vzdušné podpory schopna plnit úkoly a navíc letecká činnost nepřítele jí způsobovala ztráty na lidech a morálka to také nesla velmi těžce.
Už 15. května 1948 egyptská REAF zničila na zemi 12 izraelských strojů a po 18. květnu zahájila pravidelné bombardování Tel Avivu a jednotek, které jej bránily na zemi. Izrael prostě letadla potřebovala to hodně rychle. Zde se podařilo pomoci novému státu asi nejvíce. Co bylo dodáno?

25 kusů letounu S-199. Letouny byly kompletně vybaveny palubními přístroji i palubními zbraněmi.
- pilotní výstroj, sedadlový padák
- 2 kulomety 131N ráže 13 mm
- 2 kulomety 151 ráže 20 mm
- pumovými závěsníky, cíliči (tedy asi zaměřovači), signální pistolí a radiostanicí
K letadlům bylo dodáno:
950 000 kusů munice ráže 13 mm
170 000 kusů munice ráže 20 mm
100 000 kusů pum 1kg trhací NSD1
100 000 kusů pum 2kg trhací NSD2
6 000 kusů pum 10 kg OTLP vz.34
1 650 kusů pum 20 kg OTLP vz.34
11 500 kusů pum 70 kg
780 kusů pum 250 kg
70 kusů pum 500 kg s tabulkami balistických křivek odhozu pum velkých ráží
7 500 kusů signálních raket
Dále potom 4 náhradní motory, 20 náhradních padáků, 1 náhradní radiostanice, 12 kyslíkových přístrojů, 6 kulometů vz. 131 N, 8 kulometů vz. 151N a komplety náhradních dílů pro motory a draky vytvořené na základě zkušeností pracovníků leteckého závodu Avia. Podařilo se mi poměrně snadno nalézt tento obrázek

Je to obraz tohoto letadla v izraelských službách.

59 kusů stíhacích letounů Spitfire LF MK IX E. Letouny byly kompletně vybaveny výstrojí ale ne vždy měly kompletní palubní výzbroj. Ale všechny byly plně bojeschopné.

K letadlům bylo dodáno:

30 kusů kulometu S20 na B, což jsem nedokázal odhalit co to vlastně jde
52 kulometů Browning 12,7 mm
63 kulometů Browning 6,72 mm
5 750 000 kusů munice ráže 20 mm
4 250 000 kusů munice ráže 12,7 mm
3 250 000 kusů munice ráže 7,62 mm
Mimo tento materiál bylo postupně do Izraele odesláno toto vybavení:
10 kusů záložních motorů Merlin 66
24 kusů třistalitrových přídavných palivových nádrží
45 kusů integrálních palivových nádrží
15 kusů benzinových čerpadel
34 kusů listů vrtule a
12 sedadlových padáků.

Ostatní letecká technika:
3 kusy sportovního letounu M-1C „Sokol“
21 kusů cvičných větroňů Z-23 „Krajánek“ a Z-24 „Šohaj“
5 kusů LF-107 „Luňák“
1 kus cestovního letounu Aero 45
1 kus sportovního letounu E-114

Obr. první: Obr. druhý:

Obrázek první ukazuje letadlo Aero-45 a druhý potom sportovní letoun M-1C "Sokol"

Obrázek Spitfiru se mi v dobové fotografii, nebo dokonce přímo z bojové služby podařilo nalézt. Budou umístěny v jiné kapitole. Zde je obrázek z oficiálních stránek izraelského leteckého muzea.

Letadla byla revidována v různém rozsahu v leteckém závodě v Kunovicích.
Technickou kontrolu v rámci přejímky prováděla komise izraelských odborníků ve složení:
Asher Citron – vedoucí komise
Jindřich Chobocký – technik za českou stranu
Robert H. Dawn - mechanik najatý od RAF
Součástí technické přejímky byla i letová zkouška prováděná izraelským zkušebním pilotem.

Doplněk:

Uvědomujíce si omezené možnosti letounů Avia S-199, které byly ve své podstatě kremply,Otto Felix intervenoval u velitele letectva generála Vicherka ve prospěch uskutečnění dodávky letounů S-89 což jak už díky komisaři víme byly stroje Spitfire LF Mk.IX E. V tomto případě šlo o stroje zakoupené na konci války exilovou vládou, které poté přeletěli českoslovenští příslušníci RAF VR - tedy složky RAF „voluntary reserves“ - do Československa. Tyto letouny byl speciální verze pro boj v nízkých výškách s motorem lépe pracujícím v malé výšce a zkrácenými křídly pro vyšší obratnost.

Československý souhlas s odprodejem těchto letadel byl ovlivněn skutečností, že na dodávky náhradních dílů pro tyto letouny se vztahovalo embargo a proto již bylo téměř nemožné zajistit jejich dlouhodobý provoz v rámci československého letectva.
Proto nakonec dne 7. Června 1948 ministerstvo národní obrany vydalo výnos, ve kterém uvolnilo 30 letounů Spitfire LF Mk.IX E s výstrojí a výzbrojí, avšak bez munice a radiostanic. Izraelská strana pak navýšila požadavek na celkem 50 letounů tohoto typu. Její zájem pak byl uspokojen rozhodnutím ministerstva národní obrany ze dne 3. srpna 1948.

Při přípravě Spitfirů pro Izrael měla důležité slovo Izraelská technická komise, které byly letouny předávány a při tom po prohlídkách svých odborníků určovala, na kterých letounech mají být provedeny generální opravy. Později představitelé KOVO-letecký prodej předložili návrh na odprodej dalších 30 letounů Spitfire čímž celkové množství, které mělo být dodáno, dosáhlo 60 kusů.

Celkem 45 Spitfirů pak bylo v období od 18. září 1948 do 10.ledna 1949 předáno vojenskou správou do leteckého závodu v Kunovicích. Odtud byly přesouvány do Izrale v rámci operací Velveta 1 a Velveta 2.

Operace Velveta 1 začala 24. září 1948, kdy z Kunovic odstartovalo prvních šest Spitfirů vybavených na dlouhou cestu přídavnými nádržemi z letounů Me – 109 Bf. V rámci utajení byly na letadlech namalovány jugoslávské výsostné znaky. Letouny byly doprovázeny jedním transportním letounem Douglas C-54 Skymaster, který na palubě vezl záchranné čluny pro případ nouzového přistání v moři a současně by připraven rádiem povolat izraelské lodi na záchranu moţných trosečníků. Jeden letoun lehce havaroval při mezipřistání v Podgorici, tedy na starém letišti Ćemovsko polje, když se mu neotevřel podvozek a zůstal dočasně odstaven na letišti. V tomto místě byly narychlo přemalovány výsostné znaky na modrou Davidovu hvězdu. S touto akvizicí se letouny vydaly na zbytek cesty končící v Izraeli.

Další dva stroje byly po cestě nuceny pro potíže s palivovou instalací přistát na letišti Maritza, zde byli piloti zadrženi řeckými vojáky a zůstali v místním vězení do 12. října. Stroje zadržovaly řecké úřady až do roku 1950. Zbylé tři stroje bez komplikací dolétly dne 27. září do místa své dislokace. Tou byla základna v Ramat Davidu. Hned začátkem října 1948 byly nasazeny do výzbroje 101. Perutě. Od toho momentu disponovali Izraelci letadly, které se výkonově rovnala strojům protivníka. Další letouny následovaly stejnou cestou.

Operace Velveta 2 pak probíhala za krajně nepříznivého počasí od 18. prosince 1948 z důvodu nutné potřeby stíhacích letadel pro připravovanou ofenzívu. V první vlně bylo na ploše Kunovického letiště připraveno 15 kusů Spitfirů opět vybavených německými přídavnými nádržemi a jugoslávskými výsostnými znaky. Odstartovalo celkem 6 strojů ve dvou rojích. Bohužel 4 stroje se obrátily po neúspěšném pokusu o průlet sněhovou bouří. Další dva pokračovaly a bohužel na různých místech postupně havarovaly, v jednom případě s tragickým následkem. Druhý den 19. prosince 1948 z Kunovic odstartovalo opět 6 strojů směrem na Podgoricu. Jeden z nich se vrátil do Kunovic.
20. prosince odletěla další šestice letadel a bez potíží přelétla do Podgorice.
22. prosince se vydala první čtveřice na cestu z Podgorici do Ekronu.

Velvety 2 se kromě veteránů účastnili i nováčci Mordechai Hod a Dany Shapira. Cestu plnou nástrah zvládli i přesto, že ani jeden z nich neměl na Spitfiru nalétáno více než 8 samostatně odpilotovaných hodin. Dalšího skupina 6 letounů je následovala a všichni bezpečně dorazili do Ekronu. Zbylé letouny pak dorazily pozemní cestou. Díky této operaci již měli Izraeli aspoň minimální dostatek kvalitní stíhacích letounů, kterých část se osvědčila už 22. prosince 1948 při souboji s novými egyptskými stíhačkami Fiat G.55, který pro Izraelce skončil úspěšně. Celkem bylo do Izraele vzduchem i po zemi do přelomu let 1949 a 1950 dodáno 57 letadel Spitfire. Izraelská strana se pak ještě v roce 1949 snažila získat dalších deset Spitfirů, nicméně k převozu nikdy nedošlo.

Kromě stíhacích letounů, měli Izraelci zájem také o cvičné lehké letouny různých verzí, bohužel jejich požadavek na tehdy nové letouny Zlin 26 Trenér, byl z naší strany zamítnut s odůvodněním, že letouny by mohly být použity jako bojové. Tyto problémy jen předznamenávaly další rostoucí těžkosti s povolováním vývozu zbraní a techniky. Opět se zde jednalo o souběh několika příčin, konkrétně:

Mimo zde uvedené a naplněné požadavky v oblasti letecké techniky bylo poptáváno dodání:
10 kusů bombardovacích letadel typu Mosguito
4 kusy těžkých bombardérů typu Halifax či obdobné. Nikdy to ale nebylo realizováno.

Kromě stíhacích a bombardovacích letounů, měli Izraelci zájem také o cvičné lehké letouny různých verzí, bohužel jejich požadavek na tehdy nové letouny Zlin 26 Trenér, byl z naší strany zamítnut s odůvodněním, že letouny by mohly být použity jako bojové. Tyto problémy jen předznamenávaly další rostoucí těžkosti s povolováním vývozu zbraní a techniky. Opět se zde jednalo o souběh několika příčin, konkrétně:
- přiostřující se politická situace v Československu
- změnou vztahů Izraele se Sovětským Svazem a Spojenými Státy.
- zahraniční publicita, které se této akci dostávalo i přes snahy o utajení. Izrael a Československo byly v médiích osočovány z porušování rezoluce rady bezpečnosti OSN o embargu na dovoz zbraní na Střední východ, přičemž jakékoliv dodávky arabským státům nebyly vůbec medializovány.


4. 4. OSTATNÍ VOJENSKÝ MATERIÁL A LICENCE

Zájem o širší spektrum vojenského materiálu se objevil až v roce 1949. Začalo se jednat o možnostech dodávek:
- nitroglycerínového prachu v řádech stovek tun – vždy zamítnuto MNO z důvodu nedostatku tohoto materiálu v naší vlastní armádě
- výrobní závod pro výrobu munice ráže 7,92 mm s kapacitou 80 000 kusů nábojů denně, povoleno v lednu 1949, jestli bylo dodáno se mi nepodařilo zjistit
- licenci pro výrobu samopalu ZK 476, zamítnuto v červenci 1950

Co ale dodáno bylo? Pořád je to zajímavý materiál a značná čísla:
60 kusů výsadkových padáků
10 kusů osobních automobilů Škoda 1101 provedení pohotovostní
2000 kusů triedrů 6x30
1000 kusů triedrů 7x50
2000 kusů kapesních buzol
250 kusů libelových kvadrantů
25 kusů záměrových buzol
600 kg NGL prach destičkový
200 kg NGL prach páskový
300 černého prachu trhacího
2 kusy kalorimetrické bomby
400 kilometrů polního telefonního kabelu vz.30
800 kusů telefonních bubnů vz. 21
50 kusů svinovače kabelů vz. 50

Doplněk: Těžká technika

Na závěr této kapitoly se pokusím popsat, jaký byl osud dodávek těžkých zbraní do Izraele, jaké se jevily možnosti a jak nakonec vše dopadlo. Je to poměrně zajímavé a snad vás nebudu nudit.

Na začátku února 1948 se ze strany izraelských vyjednávačů objevil zájem o spolupráci v rozsahu, který kopíroval vstřícné nabídky ze strany československých firem. Například Škodovy závody požádaly Jewish agenci o povolení ukázky kořistního materiálu. Šlo o:
- německé protitankové kanóny PAK 40, PAK 38

Tyto kanóny jsem dohledal i v obrazové podobě.
Obrázek první: Obrázek druhý:
Obrázek první ukazuje protitankový kanón německého původu PAK 38 a ten druhý zbraň stejného původu PAK 40

- minomety
- polních a horských kanónů a houfnic našich předválečných zásob a válečné výroby pro německou wehrmacht

Dále ze strany Škodových závodů bylo u vojenské správy bylo požádáno o sdělení či spíše dodání soupisu zbrojního materiálu včetně popisu technického stavu, počtů a jeho úplnosti, který by mohl být po zvážení potřebnosti či nepotřebnosti pro ČSA, uvolněn pro vývoz. Tento soupis byl ale vypracován až ke konci roku 1948. Bylo to na přímý popud podnáčelníka hlavního štábu a seznam vypracovaly materiálové složky MNO.

Jelikož Škodovy závody uspěly, následovali další zájemci o předváděcí akce z řady našich podniků:
- ČKD
- Meopta Přerov
- Česká zbrojovka
Musíme si přiznat, že pokaždé šlo tak trochu o bazar – byly to zbraně, kterých bylo málo početně a nehodily se do unifikačního programu naší armády. Bylo k nim málo munice – tedy pro podmínky možné války v Evropě. Jen hodně málo předváděných zbraní pocházelo z poválečné výroby.

Jenže na druhou stranu tyto převáděcí akce izraelskou stranu přesvědčily, že vše je na dobré cestě a já jsem přesvědčen, že v té době naše podniky a už vůbec ne vojáci netušili, že se začíná měnit politická konstelace.
Nakonec na základě dohovorů mezi Avrielem Ehudem Überalem a Otto Felixem na straně jedné a mezi zástupci našich zbrojovek a vojenské správy na straně druhé byly předloženy rozsáhlé požadavky na dodávky těžkých zbraní a munice. Stalo se to dne 2. června 1948
Do toho vstoupil plukovník Brada z MNO a po konzultacích se zástupci zbrojovek byl tento seznam ještě navýšen. Zde je tento rozšířený seznam, zaznamenaný dne 5. 6 1948.

Dělostřelecký materiál:

160 kusů polních kanónů ráže 75 mm nebo podobných. Mělo tak být vytvořeno 40 dělostřeleckých baterií po 4 dělech. Ke každému dělu mělo být dodáno:
- 1500 granátů tříštivých nárazových
- 500 šrapnelů
- 100 granátů dýmových
- 100 granátů průrazných

50 kusů protitankových děl s ráží do 60 mm s 1000 kusů průrazných granátů na každý kus. Pokud by to nebylo možné bylo požadováno 100 kusů dvojúčelových děl automatických, tedy rychlopalných s ráží kolem 40 mm s dodávkou 5 000 kusů munice a to tak, aby 75% nábojů bylo nárazových a 25 % průrazných, pancéřových.

Obrněná technika:

50 kusů lehkých pěchotních tanků o váze 9 až 15 tun, kanónem do 37 mm a dvěma kulomety. Požadovaná byla otáčivá věž.
Munice:
- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,
- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 60% pancéřových granátů a 40% nárazových

50 kusů pěchotních tanků o váze 15 až 30 tun, vybavené jedním těžkým kaňonem a dvěma kulomety s otáčivou věží.
Munice:
- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,
- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 40% pancéřových granátů a 60% nárazových

50 kusů stíhačů tanků
Mělo být současně dodáno:
Munice:
- 15 000 kulometných nábojů na jeden kulomet,
- 500 granátů pro každý kanón rozloženo takto: 75% pancéřových granátů a 25% nárazových

Pěchotní zbraně a zbraně pro podporu pěchoty:

200 000 kusů pušek P-18 s úpravami, které si Izrael vyžádal.

1 000 kusů samopalů

1 000 kusů automatických pušek

1500 až 4000 kusů lehkých kulometů

1 000 kusů těžkých kulometů s kompletním příslušenstvím

200 kusů velkorážových kulometů ráže 37 mm s 20 000 kusy náboji na jeden kus

200 kusů plamenometu s dosahem alespoň sto metrů

raketové žebříky a to co nejvíce a co nejvíce příslušných raket

Letecká technika

30 kusů stíhacích letadel Me 109- tedy našich S-199 s kompletní výzbrojí a výstrojí. K tomu potom.
50 000 kusů nábojů ráže 13 mm na jeden stroj
10 000 kusů nábojů ráže 20 mm na jeden stroj
500 kusů pum o váze 70 kg na jeden stroj
50 kusů pum o váze 250 kg na jeden stroj

30 kusů stíhacích letadel Spitfire IX, vybavení municí a pumami jako u předchozího typu.

10 kusů bombardovacích letadel typu Mosguito a k nim, je-li to možné i potřebnou munici pumy

4 kusy těžkých bombardérů typu Halifax či obdobné a k nim, je-li to možné i potřebnou munici pumy

Letecké pumy:
- zápalné o váze 20 kg a více…….10 000 kusů
- lehké tříštivé, 10 až 50 kg………25 000 kusů
- malé o váze 1 až 2 kg………….200 000 kusů

To byl šokový materiál. Ale v té době to ještě s nikým netřáslo. Už po 12 !, slovy - dvanácti hodinách byla na přímý pokyn generála Šimona Drgače odpovědnými materiálními složkami NO a velitelství letectva a tankového vojka zpracována informační zpráva, která dne 6. 6. 1948 pro potřeby státu Izrael uvolnila pouze:

10 kusů tanků LT vz. 38 s kompletní tankovou výzbrojí. Dále byla uvolněna tato munice:
- 300 000 kusů nábojů ráže 7,92 mm pro jejich kulomety
- 3 000 kusů nábojů ráže 37 mm pancéřových
- 2 000 kusů nábojů ráže 37 mm nárazových
Tento počet granátů byl potom navýšen na 4 000 kusů granátů pancéřových a 3 000 granátů nárazových.

A zde je soudobá fotografie tohoto vozidla:

65 kusů bojových vozidel ST-1 s 6 000 náboji pro jejich kanóny 75 mm. Mělo jít o:
- 2 500 granátů propalných
- 2 650 granátů pancéřových
- 875 granátů nárazových

Byl to původně německý stíhač tanků koncipovaný na podvozku lehkého tanku LT 38, který byl označován v čs. armádě taktéž jako SD-39/75-44 N. Jejich výroba byla po válce obnovena a celkem bylo dokončeno 249 vozidel. Je pravda, že Izrael neměl být prvním zahraničním odběratelem tohoto vozidla. V létech 1946 až 1950 se také početná dodávka těchto strojů vybavených kanónem 7,5 cm StuK 40 s úsťovou brzdou vyvezla do Švýcarska — celkem 158 kusů. Zde byl používán pod označením Panzerjäger G-13.
Dnešní podobu jednoho švýcarského stíhače tanků potom ukazuje tato fotografie:

Musím uznat že Švýcaři jsou pašáci – vypadá že by si mohl zajet do postavení a zahájit boj s pronikající technikou protivníka

Dále bylo uvolněno:
- 2496 kusů plamenometů vz. 40N s kompletním příslušenstvím
- malokaliberní pumy v neznámém počtu

Pokud se týká letecké techniky souvisejícího materiálu mimo již schválených 10 kusů letounů S-199 nebyl další transfer povolen. Dále nebylo povoleno nic z následujícího materiálu:
- raketové žebříky
- polní, horská a PT děla
- velkorážové a PL kulomety.
Téhož dne dostal Otto Felix zprávu od plukovníka Brady, který ho o s chválených a neschválených položkách informoval. Felix to přijal s porozuměním ale projevil zájem o to, aby poskytnutí dalších alespoň 15 kusů letadel S-199 bylo znovu zváženo. Felix se ale nevzdal: - zahájil kolotoč jednání. Jednal pod záštitou generála Drgače s těmito lidmi:
- velitelem letectva generálem inženýrem Aloisem Vicherkem a lidmi z V. odboru , tedy letecko –technického plukovníkem Čechem, podplukovníkem inženýrem Mykosou, podplukovníkem inženýrem Mrázem a podplukovníkem inženýrem Mrázem
- velitelem tankového vojska generálem Papouškem, a jeho lidmi podplukovníkem gšt. Motlem a štábní kapitánem Kolářem
- přednostou VII. odboru MNO, tedy odboru pro válečný průmysl generálem Kasalickým

Následně došlo k vydání pokynů k soustřeďování uvolněné techniky od útvarů a zařízení československé armády a byly provedeny cenové rozbory , které byly oznámeny ČKD Praha.Ty to ceny byly neuvěřitelné.
Cena jednoho tanku LT 38 byla stanovena takto: 1 800 000,-Kč samotné vozidlo a 428 000,-Kč jeho výzbroj. Tanky byly soustředěny v Milovicích
Cena jednoho ST-1 byla stanovena na 1 362 500,- Kč za vozidlo, 585 000 za palubní výzbroj a 2 200,- ze jeden granát.

Po dalších kalkulacích kdy si na své chtěl přijít každý – ČKD chtěla 15% režií, náklady na opravy a úpravy, daně z obratu, ceny za obalový materiál ceny nakonec vyrostly takto:
LT-38 měl stát 3 250 000,- Kč
Tank Stuart měl stát 2 358 650,- Kč a to ani nebyly k prodeji uvolněny. Jejich uvolnění zamítl tentokrát generál Drgač.

Podobně narůstaly ceny dalších těžkých zbraní. Na tomto základě se Izraelci rozhodli od koupě odstoupit - na západních trzích se obdobná technika dala pořídit za poloviční cenu. 14. června 1948 bylo nakonec uvolněno něco těžkých zbraní a munice k nim. CO ověřeně odjelo do Izrael jsem uvedl v úvodní práci. V lednu roku 1949 už orgány řízené KSČ zamítly další vývozy tankové techniky a dělostřeleckého materiálu.

Jenže když byla provedena důkladná inventura všechno co se nacházelo ve zbrojnicích naší armády bylo zjištěno, že je toho strašně moc co armáda nevyužije. Byl to zbraně ještě po rakousko-uherské armádě, naše prvorepubliková produkce a spousta všeho možného kořistního z právě ukončené války. Ukázalo se že zbrojaři nekecali když říkali, že nám je to k ničemu ale ve válečném konfliktu by se to dalo spotřebovat a tak to vše zhodnotit prodejem.
Jenže technický stav byl z části mizerný a u munice vše hraničilo s rizikem předčasného výbuchu. Ale ledacos jak jsem ukázal prokazatelně do Izrael odešlo. I proto, že plukovník Palla přijal rozhodnutí, že se ceny udělají tak, aby prodej mohl proběhnout.

V dalším období už Izraelci nechtěli starší modely – čteme staré šunty ale moderní poválečnou výzbroj. Při návštěvě náčelníka hlavního štábu izraelské armády Jigala Yadina 8. června 1949 se to projednalo a bylo to i schváleno plukovníkem Pallou.
Yadin projevil zájem zejména o:
- minomety 82 a 102 mm v konstrukčně zdokonalených verzích
- horské kanóny 75 mm
- raketomety 105 mm RKP1a RKH1
- bezzákluzové kanóny

Projednání bylo realizováno v říjnu 1949 a bylo vše potvrzeno 1. února 1950
Objednávka byla v hodnotě půl miliardy a bylo v ní:
- 6 baterií po 4 dělech 105 mm polních houfnic typu H6 nebo H9
- 5 baterií po 4 dělech 75 mm horských kanónů ráže 75 mm typu C 8
- baterie po 4 dělech 75 mm protitankových kanónů ráže 75 mm typu A 21
- 10 minometů 81,3 mm typu B 28

Zde musím uvést, že ani netuším o jaké zbraně vlastně šlo a zda se ve zdrojích neobjevují chyby.

Bohužel došlo k tomu, že rozhodnutím ministra národní obrany v zastoupení generála Drnce byla dne 2. března 1950 tato dodávka zrušena. Asi to mělo souvislosti s rozhodnutím o rychlé budování armády a díky tomu chybělo snad úplně všechno.
I v roce 1950 měli izraelské orgány zájem o tankovou techniku. Dokonce bylo v březnu 1950 povoleno vyvézt 38 kusů tanků Stuart s municí pod hlavičko akce BAP-1.

Obrázek lehkého tanku Stuart, tedy jinak amerického tanku M5

Jestli cokoliv obrněného ale do Izraele skutečně odjelo, není věrohodně prokázáno. Jasně z toho ale je vidět, že naše spolupráce s Izraelem netrvala dlouho. Pokud v tom bylo cokoliv dáno naší vlastní iniciativou a já jsem pevně přesvědčený, že toho bylo většina z toho, co jsem popsal , po nástupu komunistů v únoru 1948 k moci a odchodu většiny lidí židovského původu do Izraele, celý proces ztratil hybnost- chyběli lidé s potřebnou autoritou a vůlí na tom dále pracovat.

HODNOCENÍ DODÁVEK A POHLED NA DALŠÍ VÝVOJ JEJICH REALIZACE

Vyhodnocení stačí stručné. Jak je vidět, dodáno toho bylo opravdu hodně. Tato vojenská pomoc, která se projevila v prvním bloku jako značný objem vývozu a v druhém bloku jako výcvik vojenských specialistů nemá v našich poválečných dějinách obdobu. I když není zatím možno zjistit kolik skutečně čeho bylo do Izraele dodáno, i tak to co víme bezpečně není jen tak něco. Jen počty pěchotní výzbroje a munice k ní by stačily na vyzbrojení dvou pěších divizí a to včetně pohyblivých zásob pro boj na několik týdnů.
Dodané počty bojových letadel a provozního materiálu k ní a munice by stačily v naší armádě na vyzbrojení dvou leteckých pluků a jejich dlouhodobé bojové činnosti.
Nikdo tedy nemůže říci, že tato pomoc neměla patřičný význam. Měla a do jaké míry ovlivnila bojovou situaci při obraně Izraele před šesti arabskými armádami, nelze díky naší důkazní nouzí objektivně stanovit. To snad jednou udělá Izrael. Ale myslím si, že Izraelci vědí dobře, kdo v době pro ně nejhorší, byl na jejich straně.

Další vývoj ale vedl jinam než by bylo správné. Od roku 1949 se při povolování dodávek začaly objevovat kompetenční spory a umělé protahování vyřizování povolení, kdy si je ministerstva opakovaně přehazovala. Jak šel čas, počet zamítnutých položek stále rostl. Důvody byl vojenské, technické ale hlavně politické. Zde je potřeba si uvědomit, že v únoru 1950 padlo politické rozhodnutí o urychlené výstavbě Československé armády, což sebou neslo zvýšené nároky na zbrojní výrobu pro naše vlastní ozbrojené síly.

Dále se začal projevovat výrazný negativní posun v jednání s izraelskými zástupci. Dřívější důvěra a spolupráce začala být nahrazována podezíráním a občas i šikanou. Nejvíce se to objevilo na skupině leteckých specialistů v Kunovicích.

Naše zpravodajská služba byla navíc dobře informována o dění v Izraeli a i v izraelské armádě. Byl zde konstatován markantní posun v myšlení - Izraelci potřebovali armádu formovat a vyzbrojovat, ale naše nevyhraněnost je stavěla do složité situace. Když si pozvali jako poradce pro budování armády amerického generála Hartuse, přišla okamžitě nabídka americké armády o vyzbrojení izraelské armády a tím zbavení se závislosti na naší zemi.

My jako satelit Světského svazu jsme museli respektovat jeho zahraniční politiku, kde docházelo k eskalaci antisemitské a proti izraelské rétoriky i činů. Tento podřízenecký postup se projevil i v nárůstu počtu sovětských poradců na našem MNO. Navíc tito lidé měli velké pravomoci a kompetence. Nejhorší bylo to, že sovětský atašé plukovník Sizov byl pravidelně informován o tom, co naše země kamkoliv vyvezla.

Postupně tak byla zrušena všechna vývozní povolení pro Izrael udělaná zbrojním podnikům. Totální přerušení spolupráce potom přišlo v letech 1951 až 1953. Ve zprávě pro ministra NO Alexeje Čepičku obsahující seznamy položek vývozu zbrojní produkce a jejich odběratelů už Izrael nebyl vůbec, naopak arabské země se staly významnými odběrateli.
Začalo se také s hledáním nepřátel. Posudek MZV z roku 1952 potom o vývozu do Izraele obsahuje skreslená data a to k čemu tato falza sloužila potvrzují i závěru tohoto posudku. Je zde totiž seznam lidí, kteří se těmito aktivitami zabývali a u každého je uvedeno i to jak moc se provinil spoluprací s imperialismem.

Také na MNO proběhla rázná opatření, aby se na pomoc Izraeli zapomnělo. Příslušníky armády kteří unikli perzekucím, čekalo propouštění ze služebního poměru nebo byli přeřazováni na bezvýznamná místa. V letech 1953 kdy vrcholilo naše československé protižidovské šílení a potom v roce 1957 proběhly dvě vlny skartací většiny dokumentů, které měly vazbu na naši vojenskou pomoc státu Izrael. Vše pomalu upadalo do zapomnění.

Závěr k této první části tohoto pojenání psát nebudu. Myslím si, že ani není potřeba. Zdraví Vás Pátrač

[Pátrač]

PODÍL ČESKOSLOVENSKA NA FORMOVÁNÍ PERSONÁLNÍ SLOŽKY IZRAELSKÉ ARMÁDY

Kapitola první: Československý podíl na výcviku izraelských vojáků, úvod

Židovské ozbrojené síly, které od samého počátku musely čelit přesile svých protivníků, bojovaly z rozhodností odsouzenců k smrti. Od samého počátku všem bojovníkům bylo jasné, že nebojují jen o svůj nový stát, ale že možná čelí možnému vyhlazení všech Židů v jejich části Palestiny. Naštěstí na tom nebyli úplně špatně. Do služby okamžitě nastoupili všichni zdraví muži, kteří v řadách spojenců absolvovali boje proti německým armádám a jejich spojenců. I poválečná emigrace, které pozůstávala i z mnoha zkušených vojáků nezaváhala a zařadila se kam bylo potřeba. Ale pořád to bylo málo. Arabské armády byly zezadu řízeny zkušenými profesionály z armád Velké Británie, Francie a dokonce i poraženého Německa.

Pro nově se ustavující izraelskou armádu bylo životně důležité zajistit výcvik vojenských specialistů, kteří by zvládli nově zakoupenou a do jednotek dodávanou techniku a zbraně. To by bojovou použitelnost nové armády zvýšilo o celé řády.

Pomohla částečně Itálie, ale ta výcvik izraelských vojáků pouze tolerovala. Rozhodující slovo a skutky padly ze strany naší země. Naše armáda měla v té době sama vážné potíže, ale bylo rozhodnuto, že i přes tuto nesnáz bude ve prospěch Izraele vyčleněno:
- část kapacit vojenských škol a výcvikových středisek
- potřebný počet zkušených instruktorů i ověřený způsob výcviku

Do kurzů přicházeli jak bojovníci Hagany odvelení do nich přímo z bojových sestav, tak i lidé z evropských i mimoevropských zemí. Bylo příznačné, že do leteckých kursů nastupovali i vojáci, kteří před nástupem sloužili ve spojeneckých leteckých silách - RAF, USAAF, SAAF, ale také z naší armády, Polska, Maďarska a Rumunska.
Nábor zajišťovaly židovské organizace, které se zaměřovaly na mladé studenty - čerstvé absolventy vysokých škol, absolventy odborných technických škol a zejména na československé vojáky v činné službě. Jakoby už zde Izraelci mysleli na budoucnost a chtěli si zajistit co nejvyšší vzdělanost nových specialistů.

Od samého počátku bylo potřeba řešit:
- soustřeďování izraelských vojáků a židovských dobrovolníků
- jejich vybavení a péči o jejich rodiny
- co nejlepší utajení
- jazykové bariéry
- majetkové a právní záležitosti spojené s předpokládanou emigrací do Izraele
Podle požadavků izraelské strany bylo zahájeno školení a přecvičení :
- pilotů a leteckých specialistů
- instruktorů výsadkového výcviku
- tankistů

Pro všechny kursy platila stejná pravidla:
- vždy platily československé služební předpisy
- platila určená velitelská podřízenost
- platila i jednotná kázeňská pravomoc

Všeobecně platilo, že každý náš občan pracující v tomto souboru kursů měl statut vojenské osoby a tedy jasně stanovená práva a povinnosti, materiální, finanční, zdravotní a jiné zabezpečení.
Při zajištění stravování platily stejné stravovací normy jako pro naše vojáky. Výstroj byla stejná a finanční náležitosti zajistila spádová vojenská hospodářská správa.
Podařilo se vyřešit i zúčtování výdajů spojených s výcvikem. Tedy se:
- nákupem pohonných hmot,
- spotřebovanou municí,
- amortizací výcvikové techniky
- škody a ztráty vzniklé při výcviku, tedy havárie, dopravní nehody podobně.

Jednotlivé kursy byl členěny na menší jednotky a skupiny pod vedením vnitřních velitelů z řad frekventantů. Kursy byly organizační součástí vojenských školních a výcvikových zařízení jako jejich školní či výcvikové letky, čety družstva a skupiny. Vše řídil kvalitní velitelský a instruktorský sbor.

Kapitola druhá: Letectvo.
Izraelské letectvo bylo založeno ihned po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948 a vypuknutí války s jeho arabskými sousedy. Předchůdcem Chel ha-Aviru byl Šerut Avir, což bylo letecké křídlo pozemní organizace Hagana. Šerut Avir byla založena v listopadu 1947, pouhé dva týdny před schválením Plánu OSN na rozdělení Palestiny. Ten rozděloval Britský mandát na židovský a arabský stát. Vznikla proto, že si představitele Hagany uvědomili, že je třeba, aby měl židovský stát leteckou obranu. Byla založena doslova na zelené louce a v porovnání s leteckými složkami armád sousedních států byla bezvýznamná. V okamžik vyhlášení nezávislosti Státu Izrael v květnu 1948 měla Šerut Avir pouhých 25 letounů.

Neznámý pilot Šerut Aviru v roce v červenci 1948[/align]

Vzhledem k embargu na dovoz zbraní bylo hlavním problémem při jeho vzniku získat jakoukoliv bojovou techniku. Zpočátku se proto skládalo především z různě získaných civilních dopravních letounů, dodatečně upravených pro bojové akce a až postupně byly získány druhoválečné vojenské letouny, sestavené například z vraků britských vojenských letounů, které byly v oblasti na vrakovištích (takto bylo získáno několik kusů letounů Supermarine Spitfire) či propašované do Izraele ze zahraničí. Pomoc naší země proto v prvním období existence židovského státu byla nemírně významná.


Vlajka budoucího izraelského letectva[/align]

2.1. Výcvik pilotů a leteckých specialistů

Jako první letadla které Izrael dostal byly letouny S-199. Byly to letouny své doby a byly to dobré stroje. A je logické, že je mimo naši zemi nikdo neznal. Jiná situace byla u letounů Spitfire, ale i zde bylo mnoho adeptů, kteří je nikdy neviděli.
Naše armáda to co se týká letectva neměla lehké. Z velkých plánů – měly jsme mít 8 leteckých, divizí zůstaly trosky. V době kterou se zabýváme naše letectvo mělo asi 200 bojeschopných stíhacích a bitevních letadel. Bojoví piloti se přeškolovali na letouny S-199, což měl být nosný typ stroje v našem letectvu. Chybělo všechno, včetně odborného pozemního personálu. Krizová situace s piloty byla navíc umocněna začínající perzekucí všech vojáků, kteří bojovali za války na západní frontě.
Jenže i přes toto všechno se začalo intenzivně cvičit. Vše rozjednal Oto Felix, pražský právník, který se před válkou vystěhoval do Palestiny. Po ustavení nového státu byl povolán a vyslán do Československa. Jeho zásluhou byla 5. května 1948 dojednána dohoda o základním rámci přeškolení a výcviku. Za českou stanu se podíleli předseda vlády Klement Gottwald, ministr národní obrany Ludvík Svoboda a náčelník generálního štábu Bohumil Boček.

Bylo dojednáno:
- přeškolit určené zkušené piloty na letouny S-199 které se už chystaly v Kunovicích na cestu do Palestiny v počtu 30 až 35 pilotů
- vyškolit z 35 rekrutů piloty pro kurýrní a dopravní letecké služby a po výběru pokračovat v doškolení na piloty bojové.
- na Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci vyškolit pozemní technický personál. Tedy zbrojíře, motoráře, krajkaře a skládače padáků. Předpokládaný počet tedy byl 70 lidí
- na Letecké spojovací škole v Chrudimi vyškolit spojovací a naváděcí personál v předpokládaném počtu do 30 lidí
Za vše ujednané převzal odpovědnost generál letectva Alois Sicherek a jeho náčelník štábu brigádní generál Josef Hanuš odpovídal za konkrétní provedení.
Vše mělo proběhnout podle zkrácených intenzivních osnov platných a vyzkoušených ve válce. Na zahájení všichni absolvovali intenzivní základní vojenský výcvik. Pro každý kurs byla vydána speciální odborná směrnice platná pro všechny účastníky.

2.1.1. První pilotní kurs.

První kurs se rozběhl v květnu na letišti V Českých Budějovicích, u 5. leteckého pluku spadajícího pod II. letecký sbor. Velká část létajícího a velitelského personálu prodělala válku v sestavě 312. československé stíhací perutě.

Do tohoto kursu nastoupili ti, co už měli pilotní výcvik. Mnoho z nich bylo velmi zkušených bojovníků a nebyl pro ně problém se seznámit s novými stroji , výstrojí a výzbrojí. Byli to piloti s válečnou leteckou praxí u vícero druhů letectva. Po přeškolení bylo rozhodnuto takto:
- část pilotů bude pokračovat v přeškolení na Spitfiry
- část pilotů zůstane a budou pracovat jako instruktoři na všech místech kde školení probíhá nebo probíhat bude
- část pilotů přelétla do Kunovic a v připravených strojích S-199 okamžitě přes Jugoslávii přeletěla do Izraele a zapojila se do bojů.

V prvních vlnách do bojů v Izraeli nastoupili:
R. Auergeten, G. Lichtman, B. Semoi, G. Levett, E.Weizman, S.Cohen, C. Rubenfeld, L.Lenart, S. Antein. A M. Hod.

Byli zde i tito piloti:
E.Cohen, R.L. Weeckman, S. Andews, L. Mann, a M. Alon. Piloti v tomto řádku jmenovaní bohužel všichni v průběhu roku 1948 padli v boji.
Na druhou stranu je pozoruhodné něco jiného.

U nás vyškolený pilot Ezer Weizman, byl jmenován v pozdějším období vrchním velitelem izraelského letectva, kterému velel od července 1958 do dubna 1966, tedy 8 let.

Ezer Weizman velitel letectva s generálem s Jicchakem Rabinem[/align]

Dne 29. května 1948, odstartovala čtveřice izraelských S-199 na svůj první bojový let. Byly to právě smontované první 4 kusy dopravené do Izraele. Každý z těchto letounů měl pod trupem zavěšeny dvě 70 kg pumy. Jedním z pilotů této mise byl Ezer Weizman, budoucí velitel letectva a nakonec i prezident.
Čtveřice pilotů zaútočila na egyptskou motorizovanou kolonu, která postupovala na Tel-Aviv a byla od města vzdálena pouhých 30 km. Egyptské síly čítaly stovky vozidel, včetně deseti tanků. Shozené 70 kg bomby a palubní zbraně nenapáchaly egyptské straně nějaké výrazné škody, ale účinek na morálku egyptských vojáků byl rozhodující. Egyptský postup na Tel-Aviv byl zastaven.
Izraelci při této akci utrpěli také ztráty. O jeden letoun i s pilotem je připravila protiletadlová palba nepřítele. Druhý stroj byl těžce poškozen při přistání, pilotovi se naštěstí nic nestalo.



Další „náš“ pilot Mordechai Alon, se vznamenal jiným způsobem Tento muž je autorem prvního dvojitého sestřelu nepřátelských letadel dne 3.června 1948. V té době už byl velitelem nově vytvořené 101. perutě. Při návratu z bitevní mise spatřil dvojici egyptských Dakot, nouzově upravených na bombardovací, jak nerušeně plní svoje úkoly nad Tel-Avivem. I přes přítomnost stíhacího doprovodu, skládajícího se ze čtyř egyptských Spitfirů, oba improvizované "bombardéry" sestřelil. Výše uvedené podrobnosti a další zajímavé informace jsou zde:
http://folprecht.blog.idnes.cz/c/65986/ ... zrael.html


Unikátní fotografie: Mordechai "Modi" Alon se blíží ke své první oběti[/align]

A nakonec třetí z "našich" pilotů dokázal to samé co Ezer Weizman. I Mordechai Hod se stal velitelem izraelského letctva. Zde je fotografie tohoto bojového pilota a generála.


Byl to muž, který řídil mimořádné bojové operace svých leteckých formací proti arabským letištím v Šestidenní válce, vybojované 5. až 10. června 1967 mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska. Jednotkami proti Izraeli mimo to přispěl Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko a Alžírsko.Válka propukla 5. června úderem izraelského letectva proti leteckým základnám Egypta a skončila 10. června, kdy Izrael ukončil bojové akce. Arabská koalice v ní utrpěla zdrcující porážku.

Co se týká tohoto kursu lze říci, že byl překvapivě úspěšný a jeho účastnící díky pestrému a událostmi nabitému programu prokázali překvapivě dobré výsledky.

- osmi z nich bylo do spisů uvedeno, že jsou způsobilí pro velení letek a dva dokonce pro velení perutí. Zde se pozitivně promítly válečné zkušenosti frekventantů, hodnocení znělo „výtečně“

- osmnáct z nich bylo hodnoceno jako způsobilí pro velení letkám, hodnocení znělo „velmi dobře“

- tři z hodnocením dobře mohly bojovat jako stíhači a

- čtyři z nich zůstali a pokračovali v kursu na Spitfirech.

Na těchto skvělých výsledcích se podíleli jak skvělé předpoklady frekventantů tak i vysoce profesionální práce našich instruktorů.
Potřeba rychlého nasazení těchto pilotů pro obranu Izraele bohužel neumožnila procvičit vše, co by bylo potřeba. Proto nebylo absolvováno:
- ostré bojové střelby ani bombardování
- výškové lety
- létání ve skupinách
Tato cvičení tito muži absolvovali až v rámci bojového nasazení. Pravda je, že letouny S-199 díky intenzitě nasazení jako bitevních letounů zaznamenali značné ztráty. Jejich piloti potom bojovali na jiných strojích.

2.1.2. Druhý pilotní kurs

Druhý kurs byl zahájen na počátku července 1948 u Letecké vojenské akademie v Hradci Králové.pod názvem „ Zvláštní Školení u LVA“
Účastníky bylo 12 Izraelců se zkušenostmi z dosavadního civilního létání jako dopravní piloti nebo piloti sportovní s malou praxí. K nim později přibyl třináctý Izraelec. Jejich výcvik měl tedy charakter pokračovacího pilotního výcviku.
Byl to asi hodně našlapaný kurs. Než byl celá kurs přemístěn ke dni 8. září 1948 do Českých Budějovic, těchto 13 frekventantů nalétalo :
367 hodin za dvojitého řízení a
573 hodin samostatných letů
To dává průměr 74 hodin na jednoho frekventanta. To je úctyhodné číslo. Tato etapa výcviku byla zakončena několikadenní ostrou střelbou a bombardováním na letišti Milovice
Výsledky:
5 frekventantů hodnoceno výtečně
5 frekventantů hodnoceno velmi dobře
5 frekventantů hodnoceno dobře
V hlášeních se vždy vyzdvihuje vysoká motivovanost a neuvěřitelně pevná morálka těchto izraelských občanů. Jejich český velitel, praporčík letectva Jaroslav Lovětínský o nich napsal, že jejich jediným přáním je se co nejrychleji vycvičit a být zařazeni do boje.

Bohužel spěch si vybral i daň. Naštěstí ne na životech, ale je pravda že od 20. července do 2. záři 1948 zde v rámci tohoto kursu došlo k několika leteckým nehodám.

20.7.1948 nezvládl přistání Maxmilian Ruff a propadl se s letounem C-2B.521 tr.č. A-171 asi z výšky 1,5m. Letoun byl hodně poškozen (vyvrácený podvozek, proražená náběžná hrana, zlomená vrtule atd.), ale byl opraven.
20.7.1948 Solomo Marmoresh DI po přistání předčasně stočil letoun C-2B.531 mimo dráhu. Letoun byl také hodně poškozen (téměř shodně jako předchozí stroj) a byl také opraven.
21.7.1948 nezvládl pilot Zivel Cvi větší odskočení při přistání letounu C-2B.516. Letoun skončil s vyvráceným podvozkem, zlomenou vrtulí a ohnutým motorovým ložem. Byl opraven.
23.7.1948 začal za letu vynechávat motor letounu C-2B.623 tr.č. A-123. Pilot Daniel Aloni po ztrátě orientace zvolil nouzové přistání do pole JZ od obce Chotělice. Pilot opustil letoun, ale nevypnul požární kohout ani magneta a letoun shořel.
17.8.1948 při nočním létání zatáhl omylem pilot Moshe Sidi podvozek letounu C-2B.582 a ten sednul na břicho. Došlo k uražení vrtule, deformaci klapek, a poškození pravého křídla. Letoun byl opraven.
20.8.1948 opět sednul letoun na břicho. Pilot Maxmilian Ruff zapomněl při přistání vysunout podvozek letounu C-2B.584 tr.č. A-194. Opět došlo k uražení vrtule, dále byl poškozen olejový chladič. Letoun byl opraven.
23.8.1948 byl na letišti v Hradci Králové pilot Ray Fuchs dlouhý při přistání s letounem C-2B.650, vyjel z dráhy a převrátil letoun. Byla uražena vrtule, poškozena směrovka a kabina letounu. Letoun byl ale i v tomto případě opraven.

Spitfiry začaly být postupně stahovány do Kunovic, kde byly připravovány na předání Izraeli. Při přeletu z Pardubic do Kunovic 30.8.1948 praskla při přistání pneumatika letounu S-89 tr.č. A-730 (výr.č. PL250). Tyto údaje jsem našel zde: http://www.pavpec.info/lva.html

Po přesunu do Českých Budějovic se pokračovalo na Spitfirech. Do přerušení kursu pět těchto frekventantů dospělo na těchto strojích až k samostatným letům.
Byli to tito muži:
Fine Moti
Litwitz Gerschen
Shapiro Daniel
Stern Tibryo
Schwatzmann Izaiha
Ostatní dosáhli kvalifikaci pro kurýrní lety a bylo jim doporučeno u domácích polních jednotek výcvik dokončit se zaměřením na stíhací létání.


Obrázek ukazuje Spitfire 105 perutě v roce 1953, původně československý stroj. Detail ukazuje znak perutě, škorpiona.

Osobnost jejich velitele je důležitá. A to tak, že velmi. Takže pár slov o tomto muži.

Jaroslav Lovětínský se narodil 20. dubna 1917 v Gross Kadolz v dnešním Rakousku. Prošel československým legionem v Polsku. Byl zatčen NKVD a prošel několika tábory GULAG-u. Dne 9. března 1941 vstoupil do československé jednotky v Haifě, od 21. října 1942 působil jako pilot RAF u československé 311. bombardovací perutě.. V osvobozeném Československu se stal 2. února 1946 rotmistrem z povolání a působil jako instruktor létání ve Vojenské letecké akademii v Hradci Králové. V roce 1949 byl propuštěn do zálohy a v roce 1953 ho začali trestně stíhat. Jak dopadl nevím, ale pracoval v různých zaměstnáních, dlouhá léta pracoval jako dělník v kosteleckém Osinku. Zemřel 14. července 1975.

2.1.3. Třetí pilotní kurz

Byl zahájen 7. července 1948 a probíhal v Leteckém učilišti v Prostějově, u Pilotní školy III. Olomouc. Velitelem školní letky v té době byl štábní kapitán Antonín Ocelka.
K výcviku nastoupilo 32 osob, a to 28 československých občanů, 1 Polák a 3 Izraelci.
Podle programu výcviku šlo o zkrácený základní výcvik a pokračovací výcvik. Bylo naplánováno nalétat až 150 hodin na letounech Bücker a Arado.

Letoun C 106 Bücker

Průprava na dvoumotorovém Siebel Si-204D měla obsahovat 20 hodin. Plánovalo se i 5 hodin soubojových letů. Vybraní frekventanti potom měli pokračovat na Spitfirech, minimálně 20 hodin.
Tento kurs byl rozšířen o dalších 15 frekventantů, izraelských státních příslušníků,a program výcviku byl zaměřen obdobně.

[align=center]Obr. první: Obr. druhý:
Obrázky ukazují samotný letoun Siebel Si-204d, tedy ten první a druhý potom toto letadlo na ploše letiště V Olomouci - Neředíně.
Na základě prvních výsledků praktického výcviku a vyhodnocení psychických a fyzických předpokladů bylo z prvního běhu kursu vyčleněno 10 lidí, kteří byli přeřazeni do Letecké spojovací školy v Chrudimi. Po inspekci inspektora izraelského letectva Herolda Greena ve dnech 12. až 13. srpna 1948 v Olomouci byly řešeny jisté organizační nedostatky:
- pomalé tempo výcviku, což vedlo k nařízené intenzitě letů až 12 hodin týdně přestávkou ve výcviku jeden den v týdnu
- personální problémy, což vedlo k opatřením hlavně z izraelské strany
- právní a ekonomické otázky, což pomohlo přijmout takové kroky, které umožnily potřebné věci dořešit v reálném čase, hlavně šlo o potřebné emigrační dokumenty.

Nárůst intenzity se ale nepříznivě odrazil v navýšení leteckých nehod a katastrof. Letecký dorostenec Gideon Szuran zahynul při cvičení na letecké střelnici v Židovicích. Velké neštěstí se stalo dne 24. listopadu 1948, kdy se při souběžném létání a plnění odlišných úkolů srazily ve vzruchu dvě letadla ve kterých zahynuli letečtí dorostenci Juraj Moškovič a Leopold Bergman.
K poslednímu listopadu byly oba běhy kursu ukončeny. Z celkového počtu 35 pilotů – absolventů kteří ukončili základní pokračovací výcvik jich bylo
- 8 hodnoceno výtečně
- 11 velmi dobře
zbytek byl hodnocen dobře a dostatečně. Podle dosažených výsledků jim bylo vystaveno doporučení pro další výcvik

2.2. Letečtí spojovací specialisté

Tento výcvikový kurs byl zahájen dne 20. července 1948 v Letecké spojovací škole v Chrudimi. V době tohoto kursu škole velel štábní kapitán Augustin Mareš.
Úkolem Letecké spojovací školy bylo zajišťovat výcvik spojovacích specialistů letectva, tj. leteckých spojovacích důstojníků, leteckých palubních radiotelegrafistů, radiomechaniků a pozemního personálu letištní kontroly. Škola se skládala z velitelství, pomocných orgánů, hospodářské skupiny, letištní správy, pomocné letky a výcvikové perutě o čtyřech letkách (1. - radiomechaniků, 2. - radiotelegrafistů, 3. - kursů, 4. - školní).

Pár slov o této vojenské instituci:
Letecká spojovací škola byla zřízena v srpnu 1945 v Pardubicích. O rok později se přesunula na letiště v Chrudimi. V září 1950 se na základě Letecké spojovací školy a Školní základny IX. vytvořilo Letecké spojovací učiliště, které bylo v lednu 1953 přejmenováno na Šturmanské a spojovací učiliště. Uvedená škola svoji činnost ukončila v srpnu 1954, kdy přípravu spojovacích specialistů letectva převzalo Spojovací učiliště v Novom Meste nad Váhom.
Úkolem Letecké spojovací školy bylo zajišťovat výcvik spojovacích specialistů letectva, tj. leteckých spojovacích důstojníků, leteckých palubních radiotelegrafistů, radiomechaniků a pozemního personálu letištní kontroly. Škola se skládala z velitelství, pomocných orgánů, hospodářské skupiny, letištní správy, pomocné letky a výcvikové perutě o čtyřech letkách
1. - radiomechaniků,
2. - radiotelegrafistů,
3. – kursů sem byli zařazeni námi sledovaní frekventanti pro izraelskou armádu
4. - školní.
Takto jsou základní informace o tomto školním zařízení shrnuty odpovědi na dotaz číslo108. panem Minaříkem. K nalezení zde: http://www.vojenstvi.cz/vasedotazy_8.htm

Mezi 25 frekventanty byla většina československých státních příslušníků, několik Poláků, Bulharů a Maďarů. Jedna třetina jich měla válečné zkušenosti, všichni do jednoho měli středoškolské nebo odborné vzdělání. Velitelem vlastního kursu byl kapitán Merkl. Záměr kursu byl vycvičit specialisty pro:
- odborný výcvik radiomechaniků
- odborný výcvik radiotelegrafistů
- odbornou přípravu pracovníků letové kontroly
Tento kurs byl jediný, který si vedl velmi nedobře. Jazyková bariéra a nesoulad mezi postoji instruktorů, kteří se navíc často měnili a frekventanty vedly k tomu, že na zásah Harolda Greena jich část kurs opustila a byla nahrazena jak jsem uvedl výše 10 lidmi uvolněnými z pilotního kursu v Prostějově a Olomouci. Ti co kurs museli opustit, byli převedeni k výcviku u motomechanizované brigády izraelských dobrovolníků, která v té době byla cvičena ve výcvikovém prostoru Libavá.

Školení zde bylo ukončeno o necelý měsíc dříve než bylo plánováno. I tak ale bylo vyškoleno 15 frekventantů, kteří byli do jisté míry schopní samostatné práce. U většiny z nich bylo doporučeno pokračovat ve výcviku u mateřských bojových jednotek.
Výcvik byl omezen pouze na radiomechaniky – k dodávané letecké technice jiné specializace nebylo potřeba.
8 frekventantů bylo hodnoceno jako způsobilí pro práci samostatných radiomechaniků
7 potom jako pomocný radiomechanik

2.3. Pozemní specialisté letectva.

Tento kurs byl zahájen 26. července 1948 ve Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci. Bylo jich celkově 70 a byli zařazeni k 5. školní letce. Většino měli československou občanství a vzdělání v technických oborech. Několik jednotlivců mělo válečné bojové zkušenosti a asi jedna třetina už absolvovala vojenskou základní službu v naší armádě po roce 1945
Pár slov o této vojenské vzdělávací instituci:

Byla zřízena dnem 1.8.1945 s prozatímním sídlem v Liberci. Úkolem školy bylo vycvičit pro polní letecké útvary letounové mechaniky (motoráře i drakaře), přístrojové mechaniky, elektromechaniky, radiomechaniky, zbrojíře, palubní radiotelegrafisty a případně i jiné pozemní specialisty, kteří po absolvování školy byli přiděleni k výkonu vojenské základní služby k polním leteckým útvarům. Délka studia byla stanovena na jeden rok a šest měsíců, respektive neměla být delší než dva roky. V roce 1947 se škola kromě velitelství s pomocnými orgány, učitelského sboru a hospodářské správy skládala z výcvikové perutě. Peruť byla tvořena:
- o dvěmi výcvikovými letkami
- letky techniků-ŠLDZ
- školní letky s dopravní četou, ošetřovnou a strážním a pomocným družstvem.
V rámci VOŠLM v této době probíhala příprava následujících specializací:

1) letečtí mechanici, motoráři, drakaři, přístrojáři, elektromechanici, zbrojíři, fotomechanici;
2) technicko-hospodářská služba
3) povětrnostní služba.
V září 1949 byla škola redislokována do Liptovského Mikuláše a reorganizována na Letecké technické učiliště.
Takto její stručnou historii popsal pan Minařík při odpovědi na dotaz číslo 647 na tomto webu: http://www.vojenstvi.cz/vasedotazy_44.htm

Velitelem kursu byl štábní kapitán Leon Fismol.
I zde byl na úvod realizován napřed základní vojenský výcvik a až potom se přistoupilo ke speciálnímu. Po přezkoušení schopností, praxe a znalostí byli frekventanti rozděleni takto:
- stroje a vrtule: 24 frekventantů
- drak a hydraulika: 24 frekventantů
- zbrojíři: 10 frekventantů
- elektro: 8 frekventantů
- přístroje: 4 frekventanti
Z počátku bylo zaměření na stoje S-199. Ale v průběhu kursu došlo ke změně na letouny Spitfire a Dakota. Část praktické přípravy probíhal na letišti 5. letecké základny v Pardubicích. O těchto změnách rozhodl generál letectva Josef Hanuš. Tento jediný kurs mající vztah k letectvu pokračoval i potom, co byly ostatní předčasně ukončeny a to až do ledna 1949.
15 frekventantů muselo od kursu odejít a byli přeřazeni k brigádě na Libavé.

20 frekventantů bylo hodnoceno výtečně, ostatní dobře a velmi dobře. Všeobecně bylo konstatováno, že jejich připravenost je na velmi dobré úrovni a je možno je nechat nejen pracovat samostatně, ale že jsou i způsobilí pro vedení podřízených.
V propouštěcích zprávách bylo doporučeno pokračovat ve výcviku u mateřských jednotek.

Ošetřování letecké techniky u izraelského letectva, rok 1950. Byl některý z těchto lidí účastníkem kursu v Československu?

DOPLNĚK.
Když člověk něco dělá. tak se snaží aby to k čemu bylo. Nakonec se stane že mu někdo napíše že něco nenapsal přesně. Mě se poštěstilo, že se mi díky jednomu Palbákovi ozval eho tatínek, pan Jaroslav Prchal, příslušník letky insruktorů z VOŠLM. Je to pamětník akce "DI" v Liberci. Spolu s ním se mi ozval pan plukovník inženýr Vladimír Novák předseda odbočky Svazu letců České republiky a napsal mi pár slov o vzpomínkové akci která v Liberci proběhla v roce 2002. A o tom je tento doplněk.

Nakonec jsem se rozhodl původní text nechat v podobě v jaké jsem ho zpravcoval a opravy požadované panem Prchalem realizovat v podobě doplňku. Z jeho pár vět je cítit hrdost na instituci ve které působil I na práci kterou v ní odvedl.

Cituji:
“Byl bych velmi rád, kdybyste nepoužíval označení „ výcvikové kurzy ve VOŠLM“. VOŠLM totiž byla řádná dvouletá (tzv. mistrovská) nižší průmyslová škola leteckého oboru plně srovnatelná s podobnou jedinou školou v Mladé Boleslavi. Je pravda, že zde probíhalo několik specielních krátkodobých kurzů pro jiné organizace, kupř. Bezpečnostní letectvo aj., ale tyto neměly s výukou školy nic společného, měly vlastní vojenskou i odbornou organizaci a škola jim propůjčovala pouze prostory a učebny.

Jakou měla VOŠLM úroveň dokresluje i to, že po roce 1950 vydalo ministerstvo školství výnos, kterým libereckou VOŠLM staví na úroveň státních průmyslových škol, a jejím absolventům 2.3.a 4. letky (včetně příslušníků 1. letky instruktorů) uznává absolvování mistrovské dvouleté průmyslové školy a mohou tudíž přejít přímo do 3.ročníku večerního studia průmyslových škol a tříleté studium ukončit maturitou. Tuto možnost využilo mnoho absolventů, kteří po skončení vojenského závazku odešli do civilního zaměstnání a mnozí z nich pokračovali v dalším studiu na Vysokých technických školách.

1.10.1945 byla ustavena 2. letka ze žáků, kteří nastoupili jako první řádní posluchači, k nimž 3.10.1946 přibyla 3. letka obor motoráři-drakaři a 4. letka obor elektrikáři, přístrojaři, zbrojíři a automechanici. V roce 1948 bylo 70 posluchačů židovské organizace Hagana zařazeno jako řádní posluchači do 5. letky VOŠLM.

Součástí VOŠLM byla i letka aspirantů – posluchačů Školy důstojníků letectva v záloze a tzv. Školní letka složená z vojáků základní vojenské služby, která zajišťovala provoz školy.

O sobě pan Jaroslav Prchal dodává:
Já jsem nebyl běžným žákem školy, ale příslušníkem 1. letky instruktorů, která v počtu asi 30 příslušníků vznikla po odchodu 1. letky, tzv, „Crhovců“ k útvarům v září 1945. Vyučoval jsem zkoušení leteckých motorů na brzdě, kterou jsem vybudoval a protože jsem uměl německy a hlavně leteckou odbornou němčinu, jsem také překládal manuály a příručky zachované z původní Luftwaffe.

[align=center]Obr. první: Obr. druhý:
Dva obrázky zaslané panem Prchalem. První ukazuje skupinku příslušníků VOŠLM u cvičného stroje Arado a druhá ukazje motorovou zkušebnu leteckých motorů- na brzdě tak jak ji pan Jaroslav Prchal zkonstruoval.

Toto jsou mé požadavky na úpravu Vašeho textu. S pozdravem J.Prchal”.

Tolik pan Jaroslav Prchal a já tímto splnil všechny jeho požadavky.

V Liberci iž dlouhé roky dávají dohromady vše, co se týkalo akce “DI”. V místní synagoze je expozice, která slovem i fotografiemi ukazuje mnoho z kursu pro izraelské vzdušné síly. A nakonec ve spolupráci se Svazem letců České republiky v Liberci byla realizována vzpomínková akce završená umístěním připomínkové plakety. K tomu mi napsal pár slov přímo pan plukovník inženýr Vladimír Novák předseda odbočky Svazu letců České republiky, odbočka plukovníka Františka Truhláře v Liberci.

Cituji:

"Zámysl odhalit pamětní desku na působení VOŠLM v Liberci vznikl někdy v roce 2001 v odbočce Svazu letců České republiky Liberec. Na setkání absolventů VOŠLM téhož roku, byla tato myšlenka představena předsedou odbočky. Odezva byla kladná a tak členové odbočky začali sondovat možnosti umístění. Po složitých jednáních bylo rozhodnuto umístit desku na letišti Liberec na přístavek hangáru, který za působení VOŠLM v roce 1945 – 1949 sloužil této škole. V průběhu příprav celé akce se původní zámysl rozrostl i o připomenutí vyškolení příslušníků židovské organizace Hagana v této škole. Po konzultacích na izraelském velvyslanectví jsme dostali kontakty na Norika Harela, který se stal naším protějškem při organizování celé akce. Bylo rozhodnuto zhotovit nápis v češtině a zmínku o školení židů v hebrejštině.


Pamětní deska na jejím původním místě.
Celá akce byla naplánována na konec měsíce září roku 2002. Z Izraele se slavnosti účastnilo celkem 27 bývalých absolventů, někteří se svými manželkami. Celou akci na mezinárodní úrovni organizovala a financovala pouze odbočka Svazu letců ČR Liberec.

[align=center]Obr. první: Obr. druhý:
První obrázek ukazuje VIP při odhalování desky na letišti Liberec, v září 2002, zprava: pplk. Ing. J. Kulovaný- velitel brigády radiační a chemické ochrany, Ing. J. Kittner – primátor města Liberec, Nori Harel – absolvent VOŠLM 5. Letka, plk. Adi Bergschatzky, letecký atašé Republiky Izrael, Velvyslanec Republiky Izrael s manželkou. Na druhém obrázku je Nori Harel při odhalování pamětní desky na stěně hangárového přístavku.

Po dvou letech byla pamětní deska z původního místa na přístavku hangáru odstraněna, (bylo vážné nebezpečí poškození ) a instalována na nově vybudované pietní místo v libereckých dolních kasárnách, kde jsou umístěny další pamětní desky.

[align=center]Obr. první: Obr. druhý:
Obrázek první ukazuje podobu pamětní desky na novém místě. Druhý obrázek potom ukazuje její umístění ve společnosti dalších pamětních desek v areálu dolních kasáren v Liberci.

Podoba desky na jejím novém místě je na prvním obrázku a na druhém obrázku je ukázáno pietní místo kde je “naše” deska ve splečnosti dalších, které připomínají jiné důležité události naší historie. Je umístěna úplně vpravo

V ten den byly odhaleny dvě pamětní desky. První, odbočkou Svazu letců ČR Liberec na letišti Liberec a druhá, věnovaná izraelskými příslušníky, na které je vyjádřeno poděkování Československé republice a československé armádě v liberecké židovské synagoze".

Tolik pan plukovník Novák a tím i celý doplněk.

[Pátrač]

Kapitola třetí: Položení základů izraelského výsadkového vojska a výcvik budoucích izraelských tankistů
3.1. Výsadkáři.

Na úvod této kapitoly musím napsat pár slov o jednom člověkovi.

Naftali Bar Shalom se narodil v roce 1919 v Liptovském Mikuláši v židovské rodině obchodníka Salomona a Charloty Deutschových. Jeho rodiče a tři sestry s manžely a sedmi dětmi se stali obětí protižidovské politiky Slovenského štátu a po deportaci do Osvětimi v roce 1942 po nich mizí všechny stopy.
Sám Naftali po absolvování gymnázia začal studovat medicínu na bratislavské univerzitě, odkud byl na základě připravovaných slovenských rasových zákonů publikovaných později v ŽIDOVSKÉM KODEXU vyhozen.
Měl ale velké štěstí. Díky podpoře židovských organizací získal studentský certifikát ke studiu na universitě v Jeruzalémě. Na základě tohoto certifikátu se on a 80 dalších stejně postižených mladých slovenských Židů mohl v listopadu 1939 legálně vystěhovat do Palestiny a začít studovat.

Po příchodu do své nové vlasti viděl, že i zde to není žádná zaslíbená země. Nečekal na nic a přihlásil se do organizace Hagana. Po zahájení válečných operací v rámci událostí Druhé světové války byla v Palestinském britském mandátní území vyhlášena mobilizace. Britové byli ochotni přijmout do své armády židovské dobrovolníky sídlící v Palestině a vytvořit z nich samostatné židovské jednotky. Přihlásilo se na 30 000 mužů i žen. Tito byli umístěni do britské armády, letectva, policie a v roce 1942 i do židovského stálého vojska „Palmach“. Její znak či lépe insignie ukazuje následující obrázek:


Organizace Palmach na kterou bych nerad zapomněl, byla založena britským armádním velením a Haganou 15. května 1941, za účelem pomoci britským jednotkám chránit Palestinu před hrozbou ze strany nacistického Německa. Po spojeneckém vítězství u El Alameinu v roce 1943 Britové nařídili rozpuštění Palmach. Celá organizace místo toho přešla do ilegality.

Se zákazem činnosti z britské strany přišel ale i konec financování činnosti Palmach. Proto byl přijat návrh na začlenění příslušníků Palmach do systému kibuců. Princip spočíval v samozásobování, tedy v tom, že každý kibuc by přijal mezi sebe četu příslušníků Palmach a pro tu by zabezpečil ubytování, jídlo a další potřeby. Četa na oplátku zajišťovala ochranu kibucu a zároveň se její příslušníci zapojovali do zemědělských prací.
Po založení Izraelských obranných sil byla Palmach reorganizována do dvou brigád: do Negevské brigády a Jiftašské brigády. V těchto brigádách se palmašnici účastnili v Negevu bojů proti egyptské armádě. A bojovali dobře.

[align=center]Obrázek ukazuje kolonu obrněných vozidel organizace Palmach při hlídkování v poušti Negev[/align]


Nástup brigády Negev patřící organizaci Palmach v roce 1948[/align]
Z řad Palmach vyšli pozdější významné osobnost Izraele, např. Jicchak Sadeh, Jigal Alon, Jicchak Rabin či Moše Dajan.
[align=center]První obrázek: Druhý obrázek: [/align]První obrázek ukazuje Jicchaka Rabina v roce 1948, kdy velel ve válce za nezávislost Izraele brigádě Harel. V té době mu bylo pouhých 26 let. Myslím si, že je to vizitka která ledacos řekne. Druhý obrázek ukazuje Moše Dajana, náčelníka Generálního štábu je to ten pirát v horní řadě, třetí zleva, s vojáky 890. výsadkového praporu. Nalevo od něj stojí major Ariel Šaron. Fotografie pochází ze října 1955.

Ale zpět k našemu muži.

Naftaliho, který byl už v Haganě instruktorem, poslali do „Jewish Settlement Police“ která se stala součástí domobrany Hagana a měla zajišťovat obranu židovských usedlostí. Jako placený instruktor měl za úkol získat, vycvičit a připravit k obraně každého člena kibuců. Díky obav Britů z možného arabského povstání ve prospěch Německa, mohla Hagana růst početně i vyzbrojí. Zakrátko se jednalo o asi 50 tisíc vycvičených dobrovolníků .

Naftali získal hodnost seržanta a u Hagany sloužil až do roku 1947. Vletech 1942 až 1943 se Židé v Palestině dověděli o vyhlazovacích táborech. Vznikla spontánní iniciativa, kdy se Židé v Palestině rozhodli, že vyberou dobrovolníky, zajistí pro ně výsadkový výcvik a tito provedou výsadek v Osvětimi a zničí plynové komory. Naftali diky znalosti prostředí střední Evropy se přihlásil také, ale nebyl vybrán.
Naopak byl vyslán do důstojnické školy a po jejím absolvování s stal velitelem sil Hagany oblasti od Moza až po Šar Hagai.
V roce 1947 byl vybrán se svým přítelem Gerim Fredem a poslán jako styčný důstojník Hagany do Československa. Sem dorazil v lednu a ihned se zapojil do mnoha aktivit:

- organizoval židovskou mládež, zajistil jí sionistickou výchovu a základní výcvik v sebeobraně

- pracoval na tom, aby „Hachšarot“, židovské zemědělské skupiny organizovali vlastními silami odpor proti násilnostem, ke kterým v té době proti Židům docházelo na Slovensku.

Vše platila Hagana a cílem bylo aby Židé zvedli hlavy a přestali se nechat okrádat a zabíjet svými spoluobčany.

Byl zapojen do příprav vzniku nového státu Izraele a krátce po násilné smrti Jana Masaryka odcestoval do Itálie, kde se podílel na cvičení ochranných oddílů v židovských táborech kde byli soustřeďováni ti co přežili německé lágry. Tyto nové tábory se jmenovaly „Displaced persóna“ a prošlo jimi několik tisíc mužů žen a dětí. Měli i poměrně dost zbraní, které jim dodali bývalí italští partyzáni. Vycvičení bojovníci se po odjezdu do Palestiny podíleli na obraně Latrun, kde mnoho z nich v boji padlo.

V srpnu 1948 se vrátil do Prahy, ke plnil roli styčného důstojníka mezi našimi vojáky a izraelskými ozbrojenými silami. Stál v pozadí školení a výcviku všech složek izraelských ozbrojených sil na našem území. Přímo se pak podílel na výcviku plnokrevné izraelské brigády, kdy ovlivňoval obsah výcviku tak, aby reflektoval na zvláštnosti bojového nasazení v podmínkách izraelského území. Získal hlubokou náklonnost k Antonínovi Sochorovi, veliteli výcviku této brigády, velmi zkušenému vojákovi ze Svobodova sboru.

Snažil se zabránit infiltraci brigády a ostatních kursů komunistickými buňkami a snažil se, aby brigáda byla nasazena do boje jako jednolitý celek. V tomto jediném neuspěl, Ben Gurion nařídil její rozdělení stejně jako to udělal s Palmach. Možná že i díky tomu se podařilo zabránit vznikům různých frakcí v armádě a tím zabránit jejímu možnému rozkladu.
Jeho stopy se v mých zdrojích ztrácí v okamžiku, kdy se s brigádou, tedy s vojáky a jejich rodinnými příslušníky vypravil v únoru roku 1949 třemi ešelony z Břeclavi do rumunské Konstance. Odtud je rumunská loď Transylvania odvezla do Izraele, kde se 28. února vylodil a se vší pravděpodobností svůj další život zasvětil upevňování obranyschopnosti své nové země.

Tento krátký příběh jsem nenapsal jen tak pro nic a za nic. Ukazuje, jakou osobní odpovědnost za osud své nové vlasti přijímali Židé, ať už do Palestiny a později do Izraele přicestovali odkudkoliv. Ale důležitá je i zmínka o snaze Hagany vycvičit vlastní výsadkovou jednotku. Tato touha dostala svoji konkrétní podobu po vzniku nového státu.

V Izraeli poskočení války bylo vojáků s výsadkovým výcvikem poměrně dost. Ale byli rozptýleni všude možně a navíc bez pravidelných cvičení rychle jejich použitelnost jako výsadkářů klesala. Jelikož si velení nové armády uvědomovalo, že ve zvláštních podmínkách Středního východu bude kvalitní výsadkovou jednotku potřebovat, hledalo cestu jak vytvořit ucelení instruktorský kádr.

Vlajka izraelské výsadkové brigády, tak jak ji přinesla budoucnost.

A základě dohovorů byl 17. července 1948 zahájen výcvik židovských dobrovolníků ve Výsadkovém učilišti ve Stráži pod Ralskem. Účastníci byli dobrovolníci jak z Izraele tak i z naší země a Maďarska. Čekalo je několik mimořádně tvrdých týdnů. Prokázali v nich vysokou motivaci, odvahu , pevnou vůli a statečnost. Co je čekalo vám přiblíží, když vám sdělím, že na vstupní bráně učiliště byl tento nápis:
„STRACH JE SMRTELNÝ HŘÍCH“.
V této době bylo československé výsadkové vojsko benjamínek našich ozbrojených sil. Ale na druhou stranu se mělo o co opřít. Jakési malé pokusy o ustavení výsadkových sil byly realizovány už před válkou ale nic opravdu konkrétního z toho nebylo.
Oficiální nařízení ke vzniku výsadkového vojska ke dni 28. dubna 1947 bylo vydáno ve Sborníku důvěrných výnosů MNO 1947 č. 20, článek 111. Z oddělní výsadkových jednotek velitelství pěchoty se vytvořilo Velitelství výsadkových jednotek. Jeho prvním velitelem byl jmenován plukovník Karel Paleček a náčelníkem štábu potom plukovník generálního štábu Rudolf Krzák.

K 15. srpnu 1948 se toto velitelství na velitelství výsadkových vojsk a velitelem opět Karel Paleček. Tato osobnost by si asi zasloužila více ale nerad bych tím zanesl nosné téma. Ale třeba zde: http://www.praha6.cz/palecek.html je jeho osobnost popsána velmi solidně.
V naší armád se v té době nacházelo velké množství vojáků s výsadkovým výcvikem a značnými válečnými zkušenostmi. Byli zde vojáci od 2. paradesantní brigády, lidé z anglický výcvikových středisek commandos. Tradice ke kterým se mohli hlásit byly krátké ale významné.
V období které sledujeme, se v oblasti Mimoně začala budovat výcviková základna , která měla být základním předpokladem pro zahájení prvních přeškolovacích kursů. Mělo jít o tyto dva - para – úderný a para výsadkový, přičemž ten první měl být kurs pro přípravu vlastních instruktorů, kteří později vedli a organizovali následné kursy a výcvik ve výsadkovém učilišti, u 71. prvního pěšího praporu a později i u padákové školy na letišti Hradčany.

Od listopadu 1947 zde probíhaly
- výsadkové úderné kursy v délce 76 dnů
- výsadkové vzdušné kursy v délce 26 dnů
Původní rozsah výcviku pro izraelské vojáky stanovila rámcová dohoda mezi zástupci Hagany a velením naší armády. Mělo jít o výcvik cca 70 lidí v průběhu pěti až šesti měsíců. Tuto dohodu plukovník Paleček konkretizoval veliteli 71. pěšího praporu. Podle něj prapor převzal skupinu civilních osob, které se měly podrobit nejméně pětitýdennímu výcviku dle zvláštních směrnic.

Rozkaz stanovil přesná pravidla pro zásadní organizační činnosti jako byly:
- ubytování
- stravování
- zapůjčení výstroje
- zdravotní péči
O vše co se zde dělo se pravidelně zajímali představitelé Izraele působící v naší zemi. Po ukončení výcviku u 71. pěšího praporu pokračovali frekventanti do výsadkového učiliště , kde byl velitel kapitán Josef Černota, který zároveň byl i hlavním instruktorem pro budoucí izraelské vojáky. Tento kurs se stal v prostoru Mimoně známým jako „Kurs Hagana“. Mimořádnou osobnost tohoto vlastence a vojáka popsal pan Michal Uher a jeho práce je zde: http://www.military.cz/special_forces/c ... ernota.htm

Výcvik se zaměřil na:

- úderný a partizánský výcvik
- seskoky padákem

Dobrovolníci prošli přísným výběrem z hlediska psychických a fyzických předpokladů nezbytných pro náročný výcvik, který je čekal. Byl určen kompletní sbor instruktorů. Ten je znám:
kapitán Černota - hlavní instruktor
poručík Horák – velitel čety
poručík Loukotka – tělesná příprava
poručík Dokoupil – spojovací výcvik
poručík Železník – střelba a zbraně
rotmistr Pospíšil – bojový výcvik a trhací práce
četař Prachař byl tlumočník a pomáhal se střelbou a bojovým výcvikem
poručík Pešan – velitel školení seskoku padákem na letišti Hradčany


Kapitán Josef Černota[/align]
Účastníci kursu se ubytovali ve Stráži pod Ralskem a neprodleně zahájili výcvik pod vedením vlastních velitelů organizováni do družstev. Vnitřním velitelem skupiny byl Dan Avni. Na začátku srpna 1948 došlo k rozdělení kursu na dvě skupiny.
První čítající 8 vojáků byla tvořena lidmi s kompletním výsadkovým výcvikem a často nemalými bojovými zkušenostmi. Všichni byli důstojníci Hagany. Velitelem těchto vojáků byl Chaim Guri. Zde je tento muž:


Takto vypadal v roce 2005. Dnes to není jen uznávaný válečný hrdina. Je to i uznávaný básník a autor mnoha populárně naučných filmů. Bojoval v roce 1967 v Jeruzalémě a jako padesátiletýý podplukovník vdl své muže do krutých bojů války na Den usmíření, tedy svátek JOM KIPPUR.

Druhou skupinu tvořilo v daný moment 29 osob tvořených nováčky i staršími vojáky, kteří před tím nic podobného nepoznali.

Celý kurs byl asi rasovina. Plán výcviku byl nabit akcí a vysoká fyzická náročnost vedla k velkému přirozenému úbytku. Kursem prošlo celkově 50 lidí ale pokles byl takovýto:
- k 17. červenci 1948…48 mužů
- k 1. srpnu 1948…30 mužů
- k 8. srpnu 1948…21 mužů
- k 21. srpnu 24…mužů

Celý kurs absolvovalo tedy jen 24 mužů včetně výše jmenovaných 8 důstojníků Hagany. Dochované evidenční karty 48 frekventantů ukazují nejen demografické údaje. Ukazují i jejich příslušnost. Bylo zde:
14 Maďarů
13 Izraelců
20 Čechoslováků
1 Němec
Výcvik byl tvrdý a velmi intenzivní. Neslevilo si z ničeho z platných osnov tehdy platných pro úderný či výsadkový kurs a to ani přesto, že bylo jasné, že bude celý běh o více než měsíc zkrácen. Osobní volno bylo omezeno natolik, jen aby umožnilo obnovu fyzických a psychických sil. Výcviku jinak bylo pořízeno vše.

Bylo provedeno hodně opatření pro utajení kursu. Tato opatření nabrala na přísnosti poté, co se několik frekventantů maďarské národnosti pokusilo načerno zmizet z výcvikového učiliště. Plukovník Paleček nařídil tato opatření:

- zrušení vycházek v plném rozsahu
- cenzura korespondence posílání jen přes velitelství
- pro instruktory zavedena krycí jména
- prostor kursu pro Izrael byl uzavřen a střežen i proti vojenským osobám které se kursů neúčastnili
- poučení všech frekventantů o povinnosti držet vojenské tajemství a to i po ukončení kursu.
Přesto se nepodařilo tento kurs utajit a to i proto, že se cvičilo na velkých prostorech a mnoha místech.

Denní zaměstnání probíhalo od 6 .00 do 11.45 a od 13.00 do 18.30. Následovalo noční cvičení nebo večerní opakovací hodiny. Hlavní cíl, tedy připravit frekventanty na bojové nasazení v nejtvrdších podmínkách se dařilo plnit. Jak se cvičilo? Hlaví úsilí bylo směrováno na praktický speciální výcvik jednotlivce i
skupin. Byly dvě oblasti výcviku:

Pozemní výcvik který sestával ze:

- speciální polní tělocvik
- zdolávání překážek
- zásady osobní bezpečnosti, obrana a útok jednotlivce
- nauka o zbraních
- střelba mířená, instinktivní a letmá
- trhací práce
- topografie
- spojovací příprava
- praktické využívání terénu a maskování
- zdravotnická příprava zaměřena na evakuaci raněného, svépomoc a
vzájemnou pomoc

Taktická příprav byla zaměřena na sabotážní činnost, průzkum bez boje, diverzní činnost a destrukce objektů, ústupový boj zajištění a partizánskou činnost v týlu nepřítele.

Ve všech možných a nemožných variantách cvičení se používalo ostré střelivo v potřebných palebných průměrech. Nešetřilo se. Používaly se trhaviny, zápalné láhve a ruční granáty. Uměle se tvořily co nejobtížnější podmínky a dbalo se na reálné taktické náměty. Instruktoři své podřízené vedli ke :

- zvyšování fyzické odolnosti a tělesné zdatnosti
- formovali jejich sebevědomí a upevňovali jejich morálněvolní vlastnosti
- zvyšovali jejich střelecké schopnosti a klid při práci s trhavinami
- učili je jak přežít v nejhorších možných podmínkách
- budovali v nich pocit kolektivní sounáležitosti a vzájemné pomoci

Ten kurs byl tvrdý, ale vysoce efektivní. Bylo při něm spotřebováno hodně munice a ostatního materiálu. Bylo zničeno nemálo výstroje a výzbroje. Bohužel při tomto nasazení došlo k tragické nehodě, kdy při simulaci partizánského přepadu dne 30. srpna 1948 podlehl smrtelnému zranění frekventant Martin Davidovič. Událost byla na žádost izraelské strany utajena, ale vyšetřování vedené plukovníkem Palečkem, podplukovníkem Krzákem a třemi lidmi z izraelského velvyslanectví prokázalo, že šlo o nešťastnou náhodu.

Výsadková příprava byla tvořena těmito bloky:

- technickou padákovou přípravou
- výcvikem na trenažérech pro vysazování z letounů
- činnost pro otevření vrchlíku padáku
- uvolnění a zajištění nožního zásobníku
- nasměrování padáku a přistání na dopadovou plochu

Dále se nacvičovalo chování po přistání, což pozůstávalo z :

- způsoby shromažďování členů výsadku
- odstranění padáku a nepotřebného materiálu
- maskování
- nasměrování k plnění následných úkolů

Na závěr potom frekventanti absolvovali 5 seskoků a závěrečné cvičení. Výše jmenovaná skupina zkušených vojáků kurs ukončila už 7. srpna 1948 seskokem za přítomnosti izraelské delegace. Preciznost seskoků, chování frekventantů a nakonec společný běh frekventantů a instruktorů přes překážkovou dráhu na všechny přítomné a Izraelce zvláště udělaly hluboký dojem.

Právě tato skupina důstojníků Hagany, kteří přišli do kursu z Izraele vedená svým velitelem Chaiem Gourim, ukázala v čem tkví a v mnoha dalších letech bude mít základ vysoká profesionalita izraelského důstojnického sboru. Osobní příklad za všech okolností, tvrdé ale spravedlivé jednání k podřízeným a vysoce lidský přístup pomohly ostatním nováčkům překonat počáteční těžkosti. Měli to ti lidé těžké: daleko od domova, jazykové problémy, u některých slabší tělesná zdatnost psychické zábrany spojené se strachem, tím smrtelným hříchem, to vše jim těchto osm veteránů pomohlo překonat.

Naši instruktoři vzpomínali, že ti muži vytvořili neuvěřitelně stmelený kolektiv a vysoce hodnotily morálku a obdivuhodnou houževnatost těch mladých lidí, kteří se svědomitě připravovali k boji za svoji vlast. Naše armáda umožnila izraelským důstojníkům nosit na našich uniformách ty hodnosti, které si vysloužili ve své mateřské armádě.

Po skončení výcviku mužstva absolvovali izraelští důstojníci další teoretickou a praktickou výuku na velitelství výsadkových jednotek. Zde se dověděli další soubor informací možnostech taktického využití výsadkových jednotek v boji. V říjnu 1948 potom všichni frekventanti vycestovali do Izraele kde byl zařazeni do sestav vznikajícího izraelského výsadkového vojska.

3.2. Tankisté.

Z první práce o pomoci naší země státu Izrael víte, že izraelský stát hodlal v naší zemi nakoupit těžkou pásovou techniku, tedy tanky. Jelikož to Izraelci mysleli naprosto vážně a v době kdy to ještě bylo na pořadu dne byl vznesen doplňkový požadavek a to vycvičit nějaké množství tankistů. Byl tedy zahájen i kurs tankistů. Tento kurs zajistilo tehdejší Tankové učiliště v Dědicích u Vyškova. Takže nezbývá než pár slov o tomto vojenském školním zařízení.

V prostoru Kozí Horky poblíž Vyškova byla již v roce 1881 zřízena střelnice. V roce 1935 zde vznikl Výcvikový prostor Dědice, který byl určený jednotkám a útvarům dislokovaným na Moravě. Přímo na Kozí Horce je v letech 1934 až 1937 vybudována pěchotní polní střelnice. O rok později dochází na východním okraji Vyškova k zahájení výstavby rozsáhlých kasáren pro 2 165 mužů Pluku útočné vozby 2. Počátky vojenského školství ve Vyškově spadají do roku 1937, kdy sem bylo z Milovic přesunuto Učiliště útočné vozby. Vyškov tak těsně před druhou světovou válkou představoval významnou tankovou posádku. Cvičily se zde i osádky těžkého a lehkého opevnění.

Po druhé světové válce se výcvikový prostor vrací do původních rozměrů. Je zde zřízeno tankové učiliště. V roce 1961 se transformovalo na Vyšší vojenské učiliště kpt. Otakara Jaroše. Od roku 1967 ve zdejším objektu sídlila Velitelsko-organizátorská fakulta Vojenské akademie v Brně. Nejvýznamnějších investic se areál dočkal v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v souvislosti se založením Vysoké vojenské školy pozemního vojska. Ta zde působila až do roku 2004, kdy se sloučila s Vojenskou akademií v Brně a Vojenskou lékařskou akademií v Univerzitu obrany. Vysokou vojenskou školu pozemního vojska Ludvíka svobody, fakultu týlově technického zabezpečení, obor PHM jsem v letech 1983 až 1987 absolvoval i já. Za celé čtyři roky jsem o státu Izrael neslyšel jediné pozitivní slovo a už vůbec ne, že by se zde cvičili tankisté pro Izrael.

Do kursu nastoupilo 43 frekventantů. Jejich původ byl opět pestrý: Důstojník OBZ kapitán Michálek ve svém hlášení uvedl, že ke dni 29. červenci 1948 zde bylo:
25 frekventantů původem z Československé republiky
12 Poláků
4 přišli z Palestiny
2 potom dorazili z Bulharska

Řada z nich již měla vojenské a dokonce i válečné zkušenosti, zejména ti co bojovali v československých zahraničních jednotkách. Funkci vnitřního velitele, tedy velitele z řad frekventantů na základě dohody s představitelem izraelského velvyslanectví, jinak důstojníkem Hagany G. Friedem, vykonával podporučík Alexandr Kessler. Tento voják byl i v izraelské armádě velitelem roty. Hodnost mu byla v souladu s tou které nosil v mateřské armádě udělena přímo generálem Drgačem, který mu zároveň stanovil velitelskou a kázeňskou pravomoc. Toto nezvyklé opatření bylo přijato proto, že velel vojákům, aspirantů a poddůstojníkům naší armády.

Kurs měl pod velením kapitán Švejda. Byl přísně utajený a podléhal přísným bezpečnostním opatřením Přesto frekventanti několikrát našli cestičky jak se svémocně vzdálit. Koneckonců do dokážou vojáci každé armády v každé době. To jim přineslo další zpřísnění režimu.

Výcvik byl složen:

- výcvik a ostré školní střelby z pěchotních zbraní – pušek samopalů pistolí a těžkých kulometů ZB 37
- výcvik a ostré házení ručních granátů
- střelba z tankových kulometů lafetovaného na tancích LT-38
- střelba z tankových kanónů na cíl v klidu i pohybu a to jak nárazovými tak protipancéřovými granáty, jako cíle byly používány tažené terče.
Střeleb se účastnil i styčný důstojník kterého známe z první kapitoly, Naftali Bar Shalom. Podle jeho vzpomínek dopadly dobře, ale záznamy o skutečných výsledcích se u nás nedochovaly.


Stroj na jakém se cvičilo v tomto kursu.
Kurs tankistů skončil 26. srpna 1948. Po krátké dovolené se frekventanti hlásili na novém působišti, u motomechanizované brigády která se právě formoval na VVP Libavá. Zde se měli stát a také se stali součástí tankové jednotky, cvičené na tancích T-34.

Rozsah a materiálová náročnost těchto kursů byl značná. Ale naše armáda lidé z ní vybraní se této práce jali iniciativně a s potřebnou odpovědností. Ale nebyli a tuto práci sami. Podívejme se tedy na to, jak to bylo organizačně na Top linii
- s agendou, výběrem dobrovolníků a jejich povoláváním převzala organizace Merkas Lašerut HAAM. Ta musela pracovat v šesti evropských zemích. Obstála.
-konkrétní náplň programů kursů určovala skupina vojáků Hagany při izraelském velvyslanectví.

Vyznaný podíl na tom ze strany Izraele měli tito lidé:
- velvyslanec Izraele v Československé republice Ehud Avriel - Überall
- Otto Felix - Doron, sekretář velvyslance
- Naftali Bar Shalom, nám už známý styčný důstojník
- Harold Green, hlavní inspektor formujícího se izraelského letectva
- Zvi Avni, ChaimGouri a Alexandr Kessler – instruktoři.

Lidi odpovědné za naši stranu jsem vyjmenoval postupně výše v textu i s jejich rolemi v tomto dnes už málo známém dramatu.

[Pátrač]

Kapitola čtvrtá: Výcvik izraelské motomechanizované brigády


Vlajka budoucích Izraelských obranných sil

Vyhlášení samostatného izraelské státu vyvolalo v naší společnosti vlnu sympatií. Tato vlna sympatií šla napříč všemi skupinami obyvatelstva a velký ohlas tato skutečnost vyvolala mezi válečnými veterány ze Svobodova sboru. Zde je potřeba si uvědomit, že velká část jednotek Svobodovy armády, hlavně dokud to byl samostatný prapor a potom brigáda byla tvořena z velké části vojáky židovského původu. O tom není pochyb a v závěru této práce se k tomu vyjádřím vícero řádky.
Tato vlna sympatií se přetavila v armádě do něčeho nebývalého. Ve skupině důstojníků z východu napevno zapustila kořínek myšlenka, že by bylo správné ze židovských dobrovolníků postavit a vycvičit velkou vojenskou součást. Podmínky pro tuto věc byly kupodivu dobré:
- politické klima u nás doma tomu bylo nakloněno
- Sovětský svaz v té době neměl námitek
- byl vyzkoušen model jak vybudovat v zahraničí takovou jednotku – všechny naše vojenské celky bojující na různých frontách takto vznikly

Vytvořila se skupina důstojníků, kteří si tuto věc vzali za svou a ti také zahájili jednání se zástupci izraelského státu, V počátku šlo hlavně o tyto čtyři vojáky:

kapitána inženýra Samsona Šachtu
štábního kapitána Artura Hanáka
kapitána Viléma Kahana
štábního kapitána Karla Fantu

Výsledkem tohoto jednání na přelomu května června 1948 bylo sepsání a podepsání konkrétní dohody dne 25. června 1948 v pražském hotelu Esplanade. V úvodní preambuli bylo jasně uvedeno, cituji:

„ organizovati, se souhlasem kompetentních míst, na území ČSR samostatnou bojeschopnou vojenskou židovských dobrovolníkův v počtu přibližně jednoho tisíce mužů a žen. Tato jednotka bude po skončení nutného výcviku státi vládě Izraele k dispozici“

Podepsali:
za českou stranu:
kapitán inženýr Samson Šachta,
kapitán Vilém Kahan a
štábní kapitán Karel Fanta

za stranu Izraele:
Ehud Überall,
G. Fried a
Michal Huter.


Hotel Esplanade v dnešní době[/align]

Dohoda stanovila tyto rámcové úkoly:

Česká stana zajistí výcviková střediska, výzbroj a výstroj pro cvičené vojáky, potřebnou munici a ostatní vojenský materiál.

Izrael se zavázal finančně zajistit organizaci, zaplatit náklady na výcvik a to v celém komplexu, transport vycvičených vojáků do Izraele i s jejich rodinnými příslušníky a po dobu výcviku i hmotné zajištění vojáků a jejich rodin.

V této podobě se projekt dočkal podpory špiček armády, kde svobodovci zaujímali stále vyšší funkce. Zásadní ale bylo, že se za tento projekt postavil muž, který neustále zvyšoval svoji moc. Byl to i dnes známý plukovník Bedřich Reicin, tehdy vedoucí osobnost obranného zpravodajství. Tento člověk se do dějin naší armády zapsal způsobem, který nelze nazvat jinak než zločiným. Zde plukovník, nakonec divizní generál Bedřich Reicin, původním jménem Friedrich Reinzinger, byl československý voják, generál a agent sovětské NKVD. Době která nás zajímá byl přednostou Obranného zpravodajství (OBZ) a jeden z popravených členů tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra.

Jako velitel založil těžiště práce OBZ na provokacích a na vykonstruovaných soudních procesech s nekomunistickými nebo protikomunistickými vojáky ČSLA. Osobně dával rozkazy k fyzickému a psychickému týrání obviněných. Je spolutvůrcem čistek toho nejlepšího a nejčestnějšího co naše armáda mezi svou generalitou měla. Je iniciátorem mimo jiných akcí i justiční vraždy generála Heliodora Píky a vykonstruovaných procesů s generály Karlem Janouškem a Karlem Kutlvašrem. Počátkem roku 1951 byl zatčen. Na počátku vyšetřování se choval sebejistě a vzpurně, ale brzy jej zlomily metody, které sám u OBZ zavedl, v průběhu vyšetřování s ním bylo nakládáno zvlášť krutě.

V antisemitském procesu s prvním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským byl odsouzen k smrti a 3. prosince 1952 popraven. Ještě u šibenice, nachystané mu stranou, které pomohl k moci a pomohl jí ovládnout i ozbrojené síly, provolával slávu Sovětskému svazu a KSČ.
Jenže byl to také Žid a jeho podpora všemu co se týkalo aktivit ve prospěch Izraele nebyl hraná a vycházela z upřímných sympatií k tomuto projektu. Jestli mu to lze přičíst k dobru nevím. Zde jeho fotografie z dob války.


Do všeho byli zasvěceni i vrcholní představitelé KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského a jeho sekretariátu. 10. srpna tak u Waltra Stambergera na mezinárodním oddělení sekretariátu ÚV KSČ kapitán inženýr Samson Šachta vystupoval jako hlavní osoba pověřená organizováním židovské jednotky pro stát Izrael na našem území.
Původní zámysl, který podporovala i organizace „Merkas Lešerut HAAM“jinak centrála pro pomoc národu, měly podobné jednotky vzniknou i v Polsku, Rumunsku a Maďasku. Tato organizace byla také lávkou, přes kterou se KSČ snažila kontrolovat jak činnost všech sionistických organizací tak i vše kolem vystěhovalectví do Palestiny.
Tato organizace prováděla ze své kanceláře na Palestinském úřadě v Josefovské ulici č.7 nábor a přijímala přihlášky. Tyto řadila do seznamů které postupovala na hlavní štáb naší armády. Odtud potom dobrovolníci byli písemně vyzváni k nástupu k jednotce a to hromadně na den 20. srpna 1948.

Souběžně pracovaly i složky MNO. Plukovník Palla, zmocněnec pro vše kolem „Důvěrné Izrael“, po zamítnutí možnosti tuto jednotku cvičit u Tankového učiliště v Dědicích vybral výcvikový prostor Libavá pro jeho velikost, ubytovací kapacity a možnost provádět i tankový a dělostřelecký výcvik.Dále bylo potřeba zvolit vhodného velitel, dát mu potřebné pravomoci a přenést konečnou odpovědnost za celou akci na tohoto člověka a jeho štáb. Bylo jasné že osobnost velitele bude klíčová a nakonec generál Šimon Drgač. Rozhodl poměrně pozdě, ale vybral toho nejlepšího z nejlepších. Byl to čerstvý absolvent Vysoké školy válečné, major Antonín Sochor.

Major československé armády, Antonín Sochor.

Tento muž který by si sám zasloužil rozsáhlou práci převzal dne 9. srpna 1949 pověření a obdržel zvláštní zmocnění. Dále obdržel zvláštní přípis pro velitele 3. vojenské oblasti kam spadal i Výcvikový prostor Libavá,na jehož základě mu tento měl poskytnou bez prodlení vše potřebné pro rozvinutí výcvikového střediska pro svoji jednotku. Osobnost Antonína Sochora je známá. Není potřeba se jí samostatně věnovat. Navíc na sesterském fóru Válka.cz je o něm velmi dobrý článek. http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/120095#120095

Sochor v doprovodu Maxe Webera, Samsona Šachty a Františka Blocha neprodleně odjel do tábora v Libavé. O nic se nemusel bát, izraelské velvyslanectví se písemně zavázalo, že ponese náklady spojené s touto akcí. Dokument podepsal Otto Felix.

Sochor a jeho blízký štáb se do své práce pustili iniciativně. Dnes se nelze dovědět co Sochora vedlo k tomu, aby se této práce ujal. Myslím si ale, že to byla hluboká a upřímná náklonnost, kterou za války získal ke svým bojovým druhům ze Svobodova sboru, vojákům i důstojníkům, kteří byli židovského původu a kteří bojovali se statečností a nasazením, které on sám statečný a houževnatý voják dokázal ocenit.

Do nástupu branců chybělo už jen 11 dní a bylo potřeba vše vybudovat v extrémně krátké době. Jeho výcvikové středisko dostalo označení VÚ 5304. K 18. srpnu se u něj hlásilo prvních 15 důstojníků – instruktorů a díky tomu, že to byli dobrovolníci, kteří počítali s tím, že po vycvičení odjedou s jednotkou do Izraele v jednotce jak šel čas zaujali významné funkce.

Mezi nimi byli tito lidé:

- Mavína Friedmannová - Fantová. Tato žena jako velitelka zdravotnické hlídky 1. československého samostatného praporu v SSSR, byla společně s vojáky 1. roty kapitána Jaroše v první linii, kde ošetřovala pod palbou raněné. Vynesla jich z boje více než třicet i se zbraněmi a když se ocitla tváří v tvář nepříteli, nezalekla se a nečekaně přesnou palbou ze samopalu ho obrátila na ústup. Za výjimečnou statečnost jí byl jako první československé ženě udělen sovětský Řád Rudé hvězdy současně s Československým válečným křížem 1939. V létě 1943 byla převelena k zdravotní rotě a v roce 1944, již jako četařka, k zdravotnímu praporu 3. čs. samostatné brigády, s níž se poté zúčastnila osvobozovacích bojů od Dukly až do Ostravy a Prahy. Provdala se za příslušníka čs. vojenské jednotky v SSSR Kurta Fantu a přijala jeho příjmení. Po válce dokončila zdravotní školu ČSČK a poté pracovala ve Vojenské nemocnici v Praze - Střešovicích. V létě 1948 se přihlásila dobrovolně jako instruktorka zdravotnického výcviku do nové jednotky izraelské armády a spolu s manželem pak odešla do Izraele, kde se stala velitelkou zdravotnické čety organizace Hagana. Zpočátku žila v Haifě a později v Nahariji.

Malvína Fantová, Malvínka, jak ji jmenuje Ludvík Svoboda ve své knize Z Buzuluku do Prahy jako poručík v roce 1945[/align]

- kapitán Bernard Mechanovský, veterán války, který byl jako vojín vyznamenán za mimořádnou statečnost v boji o Sokolovo Řádem rudé hvězdy. Narodil se v polské Lodži v české židovské rodině. Po vypuknutí druhé světové války narukoval jako polský občan do polské armády, prožil dva týdny ústupových bojů s wehrmachtem, po nichž zůstal v Sověty obsazené části Polska v Białystoku a opět pracoval v textilnictví. Po napadení SSSR bojoval v Rudé armádě, po zranění vstoupil do formujícího se 1. československého polního praporu v Buzuluku. Bojoval jak jsem uvedl u Sokolova a potom u Kyjeva jako dělostřelec. Absolvoval důstojnický kurz. Se Svobodovou armádou došel až do Československa. Z rodiny v Polsku nikdo nepřežil, proto zůstal v nové vlasti a po válce sloužil v československé armádě. Nakonec se objevil i zde. V roce 1995 vyšla jeho vzpomínková kniha s názvem: „ Bojoval jsem ve třech armádách“.

- kapitán Richard Fišl, velitel budoucího tankového praporu. V naší tankové brigádě, která za války bojovala v rámci 38. armády na Hlučínsku velel 1. tankovému praporu. Bez boje donutil Poláky, kteří okupovali před válkou nám patřící Český Těšín aby ho opustili a potom postupoval na Ostravu, Olomouc a nakonec 10. května 1945 jeho tanky defilovaly Prahou

- kapitán Erik Faltr
- štábní kapitán Alois Soldán
- štábní kapitán Václav Rambousek

Snad ty tři krátké medailony jasně ukazují, že se zde sešla vybraná společnost zkušených vojáků přesvědčených o nebývalém významu práce, kterou se rozhodli vykonat.
Na místo dorazil:
- stavebně ubytovací materiál - například 33 stanů
- výstroj pro 600 vojáků
- spojovací materiál
- dopravní prostředky
- ženijní materiál
- zdravotní materiál

Dorazil i materiál nejcennější, první část výzbroje. A z výčtu, který následuje je vidět, že se nešetřilo:
200 pušek
330 samopalů
50 pistolí
12 lehkých a 4 těžké kulomety
2 houfnice ráže 105 mm
2 protitankové kanóny ráže 75 mm
2 protiletadlové kanóny ráže 37 mm
2 kusy velkorážových kulometů proti letadlům
4 minomety ráže 82 mm
technické prostředky pro 3 dělostřelecké baterie.

Dobrovolníci dorazili dne 20. srpna 1948 do kasáren 40. pěšího praporu v Hranicích na Moravě, kde bylo pod velením štábního kapitána Kurta Fanty zřízeno odvodní středisko. První dva dny se prezentovalo 350 osob. Po přijetí a vyzbrojení se skupiny přesunuly přes Poštát do výcvikového tábora Libavá, kde si v prostoru Keprtovic sami postavili stanový tábor.

Organizační struktura byla na počátku taková:

Velitel: kapitán Antonín Sochor
Zástupce velitele a náčelník štábu: štábní kapitán Max Weber
Jednotky:
- škola pro nižší velitele pěchoty , velitel štábní kapitán Rambousek, celkem 76 osob
- výcvikový dělostřelecký oddíl, velitel kapitán Erik Faltr, 75 osob
- výcviková technická rota, štábní kapitán Foerster, která měla několik čet:
+ četa spojovací, 12 osob
+ ženijní četa , 17 osob
+ četa motorových vozidel, 20 osob
- tanková výcviková četa, 28 osob
- výcviková zdravotní četa, kapitán Malvína Fantová, 67 žen

Pomocná rota tábora, která se starala o chod výcvikové zdravotní čety, velitelské čety, táborové ošetřovny, táborového velitelství a hospodářské správy měla 30 osob.
Stanový tábor se nakonec ukázal jako nevyhovující a tak byl celý ten soubor lidí a materiálu přestěhován do Vojnovic, kde bylo možné ubytování ve zděných objektech. Frekventantky a materiál jeli na vozidle, chlapi v rámci výcviku šlapali po svých. Zde od 23. srpna byly zaveden systém dozorčí a strážní služby a byl zahájen výcvik podle zatímních osnov.

Tento kurs se stal cílem mnoha i velmi významných oficiálních návštěv. Hned zpočátku to byla návštěva dvou izraelských důstojníků, generála Davida Shaltiela jako představitele hlavního štábu a Salomona Jakoba. Dorazili v doprovodu plukovníka Stanislava Pally, kapitána Pressera a Otty Felixe. Salomon Jakob byl jmenován velitele celé brigády po ukončen výcviku ji měl převzít a odjet s ní do Izraele. Do té doby ale brigáda byla pod vedením Antonína Sochora jeho lidí.

Představitel izraelského generálního štábu David Shaltiel[/align]

Salomon Jakob a jeho bojové zkušenosti, které nabral za bojů při obraně Jeruzaléma se ukázaly jako velmi cenné. Velmi se zajímal o stav vycvičenosti u dělostřelců - to podle jeho mínění na bojištích izraelské armádě velmi chybělo. Výcvik brigády a její početní růst nabraly vysoké tempo. Na druhou stranu je jeho osobnost velmi rozporuplná. Naftali Bar Shalom ve svých vzpomínkách tvrdí, že tento člověk brigádu několikrát navštívil, byl i u jednání Antonína Sochora v Izraeli a dokonce v poslední fázi výcviku brigády byl trvale přítomen. Podílel se dokonce na tvorbě organizační struktury, v prostorech brigády měl dokonce i vlastní kancelář ale jak to bylo s jeho velením není jasné.

Bohužel se brzy ukázalo, že tak velké vojenské těleso cvičící navíc velmi hlučně, nelze utajit jak před vojenskou veřejností, tak ani před civilním obyvatelstvem. Orgány vojenského obranného zpravodajství brzy zachytily velké množství šeptandy. Ale to se asi dalo čekat. Proto major Sochor po provedené rekognoskaci nařídil přemístit celý tento konglomerát lidí a materiálu do nového působiště Velká Střelná. Tato obec kterou před nedávnem museli opustit sudetští Němci, zela prázdnotou a sloužila armádě pro různé účely. Před válkou to bylo místo s více než dvěma tisíci obyvateli. Dnes po ní existuj jen pár trosek a pamětní sloup na místě bývalého kostela. Brigáda zde měla všechno včetně kina.

Obrázek první: Obrázek druhý:
První obrázek ukazuje jak vypadal obec Velká Střelná v roce 1948, krátce po odsunu německých obyvatel. Druhý ukazuje jak vypadá dnes, po 50 let dlouhé péči našeho státu. Jen trosky a zbytky stěn.

V novém místě se znovu rozběhl výcvik a brigáda rostla i početně. Její růst je vidět z těchto údajů:

- k 5. září 1948 měla brigáda 40 důstojníků, 12 rotmistrů, 353 vojínů a 115 vojínek. Celkem tedy 520 osob
- k 16. září 1948 to bylo 43 důstojníků a 4 důstojnice, 15 rotmistrů, 119 poddůstojníků a 1 poddůstojnici, 349 vojínů a 127 vojínek. Tedy 658 osob
- k 15. září 1948 to bylo 66 důstojníků a 4 důstojnice, 21 rotmistrů, 190 poddůstojníků a 1 poddůstojnici, 737 vojínů a 289 vojínek. Tedy 1308 osob
- k 4. listopadu 1948 to bylo 57 důstojníků a 3 důstojnice, 22 rotmistrů, 196 poddůstojníků, 755 vojínů a 302 vojínek. Tedy 1335 osob

Jak rostly počty a rostla vycvičenost, měnily se i prvotní malé jednotky na vyšší. Například z tankové čety byla k 3. září tanková rota a nakonec k 3. říjnu tankový prapor. Dělostřelecký oddíl nakonec dorostl do pěti baterií.
Zdravotní a ženijní čety se rozrostly na roty

Jako samostatné jednotky v brigádě působily:
- autorota
- plynová četa
- četa velkorážových protiletadlových kulometů.
Stále docházející nováčky přijímala výcviková četa která je napřed v šest a potom dokonce v třídenním tvrdém výcviku protáhla základním výcvikem a poslal je dál.

V polovině září byl ustaven štáb brigády tak, aby odpovídal potřebám velení takto silné a technicky nasycené jednotky.
Byl tvořen těmito funkcemi obsazených konkrétními lidmi:
- náčelník štábu štábní kapitán Weber
- 1. oddělení s přednostou štábním kapitánem Hanákem
- 2. oddělení s přednostou nadporučíkem Zolerem
- 3. oddělení s přednostou štábním kapitánem Fantou
- 4. oddělení s přednostou nadporučíkem Danešem
- 5. oddělení s přednostou štábním kapitánem Kahanem
- materiální důstojník štábním kapitánem Maierem
- hospodář nadporučík Liling
- šéflékař štábní kapitán MUDr. Široký
- pobočník velitele kapitán Beck
- tělovýchovný důstojník kapitán Kolský
- osvětový důstojník nadporučík Zinn
- správa budov poručík inženýr Drucker
- sociální oddělení nadporučík inženýr Gros

Život v táboře se pomalu ustálil a získal pravidelný rytmus. Byla v něm dopolední a odpolední doba pro výcvik 10 hodin spolu. Byl zde prostor pro jazykovou přípravu. Každý pátek večer se konaly společné zábavy. Pamatovalo se na židovské svátky a ortodoxní věřící dostávali košer stravu. Společný život mužů a žen upravoval zvláštní rozkaz velitele. Nebyl zaznamenán jediný incident který by tento rozkaz porušil.
Jinak vojáci jsou vojáci - sem tam někdo zmizel načerno, občas se zbytečně mluvilo kde nemělo a bylo i několik případů zběhnutí. Jak byly tyto případy řešeny se mi nepodařilo zjistit. Korespondenci cenzurovala a posílal dál pobočka Merkasu v Olomouci. Osobní zbraně příslušníků a nebylo jich málo byly uloženy u velitele.

Brigáda rostla a stávala se významnou vojenskou silou. Přitahoval na sebe pozornost mnoha politiků. A sama se stávala významnou politickou veličenou. Její sebeuvědomění se projevilo už počátkem září 1948 přijetím dokumentu, který podepsali zástupci všech kategorií vojáků a který nese název:

„Memorandum příslušníků židovských dobrovolníků na území ČSR, určené vládě izraelského státu“

Obsahoval dvě skupiny požadavků.

1. Požadavky vojenského a organizačního charakteru, ke kterým patřilo:
- schválení organizačních tabulek
- přiznání vojenských hodností získaných v československých ozbrojených silách i po začlenění do struktury izraelské armády
- převzetí všech československých důstojníků a rotmistrů

2. sociálně politické požadavky:
- nasazení brigády do bojů jako celku
- sociální zajištění rodinných příslušníků vojáků
- poskytnutí státní podpory při kolonizaci přiděleného území
- zvláštní požadavek pro potvrzení Salomona Jakoba ve funkci velitele brigády

Toto memorandum předal osobně Antonín Sochor náčelníkovi generálního štábu izraelské armády Jakovi Dorimu (Yaakov Dori), dne 19. září 1948. V doprovodu s kapitánem Šlechtou se v dalším programu seznámili se stavem výcviku izraelské armády a se staven na jednotlivých frontách. Obrázek tohoto prvního muže izraelských ozbrojených sil je zde. A pár slov o něm následuje

Narodil se v roce 1899 v Oděse, v Rusku. Jeho rodina odešla do Palestiny v roce1905 po pogromech na Židy. Po dokončení vysoké školy na Hebrejské Reali školy v Haifě, se zapsal do židovské legie v britské armádě během První světové války. Později se připojil k Haganě a přijal ilegální jméno "Dan". V Haganě byl velitelem jednotek v Haifě. V roce 1939 se stal náčelníkem štábu Hagany a po vzniku IDF ve funkci pokračoval. V době války za nezávislost byl vážně nemocný a musel se spolehnout na schopnosti svého zástupce Yigaela Yadina . Zemřel v roce 1973.

Do Sochorova odjezdu zpět do domů dne 5. října, byl potvrzen jen první a čtvrtý bod vojensko-organizačních požadavků. Ostatní se nepodařilo rozhodnout. Ale bylo podáno ujištění, že příslušníci brigády budou mít pro vybudování svých osad vyčleněno území s částí mořského pobřeží v blízkosti Haify.

Dne 10. října se Sochor vrátil k brigádě a předal potřebné informace svým lidem. Seznámil je s tím jak to vypadá na bojištích v Izraeli a uvedl, že bojující vojáci vykazují mimořádně vysokou morálku. Oznámil, že výcvik se musí urychlit a z intenzívnit. Zprava o dostatku půdy pro všechny příslušníky brigády vyvolal euforii a výrazně uklidnila obavy z budoucnosti.

Do brigády se pokoušela zasahovat také KSČ. Jenže v celé brigádě bylo jen 15 komunistů a ti neměli možnost nic významného ovlivnit. Komunisté se v tomto nemohli opřít ani o velitel Antonína Sochora. Proto dostali geniální nápad- vyměnit jej za vyššího důstojníka komunistu. Pro nekompromisní zamítnutí ze strany generála Drgače se toto nekonalo. Na druhou stanu měla KSČ oprávněné obavy z aktivit organizace Irgun. Té se koneckonců obával každý všude, kde se vyskytovala. Pro překonání jejího vlivu měla těm několika komunistům pomáhat i organizace MAPAM, která byla považována za levicovou sociální demokracii. Bedřich Reicin využil svého postavení a pár nepohodlných sob pod různými záminkami nechal zajistit.

Za významný počin potom lze považovat návštěvu doktora Bedřicha Steinera. Tato návštěva byla přijata poměrně kladně. Byl to předseda Branného výboru Národního shromáždění. Mluvil o nebezpečí, které představuje Irgun a vojáci chápali jeho obavy. Velký úspěch měla návštěva a přednáška spisovatelky Hany Budínové, která vojákům přenášela o své cestě do Izraele.

V táboře pracovala i osvětová skupina. Jejím představeným byl osvětový důstojník nadporučík Alfréd Zinn. Tento muž v době SNP bojoval v partyzánské skupině Čapaje. K 1. srpnu 1946 se nechal aktivovat v hodnosti poručíka a působil v osvětě. Na rozkaz náčelníka hlavní správy výchovy a osvěty byl pověřen výkonem mravněpolitické výchovy ve všech střediscích kde se realizovali kursy označené „Důvěrné Izrael“ Odešel s brigádou do Izraele a v roce 1957 se vrátil domů.

Výcvik se zrychluje.

Jak přibývalo branců, bylo potřeba stále více a více výcvikové techniky. Byl velký problém ji zajistit. Bylo potřeba opakovaných urgencí a často do procesu musel vstoupit přímo generál Šimon Drgač. Tanky T-34 dorazily ze Štramberka po vlastní ose. Dělostřelecká technika vlakem z Jižních Čech. Nakonec dorazil i materiál pro chemický a ženijní výcvik. Lidé ve velení brigády, z velvyslanectví i pověření prací pro DI v armádě cítili jak se mění a to nepříznivě vnitropolitická situace.
21. září se konal porada, na které Salomon Jakob požadoval přehodnotit osnovy a začít jako první cvičit nejdůležitější a nejnáročnější prky bojové přípravy. Důvěrně ji zde sdělil že zachytil informace, které avizovaly možné zrušení tábora. To byla těžká rána. Pod vlivem zpráv z Izraele se začalo počítat s možným ukončením výcviku a odsunem brigády do nové vlasti už k 5. listopadu 1948. Proto bylo k 15. říjnu1948 rozhodnuto zastavit příjem dalších vojáků.

A začal hektický ruch. Střelnice se používala celodenně bez přestávek. Tanková cvičiště se otřásala pod manévry těžké techniky. Dělostřelci cvičili o život přesuny, rozvinování a zastřelování svých děl. Každý dělal co mohl. Morálka se zvedala - vojáci měli pocit, že brzy jejich zbraně budou pomáhat bránit novou vlast.

Od 18. října 1948 začal Antonín Sochor osobně cvičit štáb brigády. Toto školení absolvovali i všichni velitelé jednotek. Sochor věděl s kým má co do činění a tak stanovil účel jako osvěžení si a případné doplnění znalostí a návyků. Bylo cvičeno:
- praktické otázky vnitřní dělby práce ve štábu
- zpracování bojové dokumentace
- utajení, spojení a operační činnost
- využití polních stanovišť
- dozorčí služba na štábu

S podřízenými veliteli podle připravených taktických námětů a se štábem se procvičovalo:
- bojové a materiální zajištění
- vybrané druhy bojové činnosti - útok, pronásledování, střetný boj a obrana

Vždy se vycházelo z válečných zkušeností a to především jednotek československého armádního sboru. Například se procvičoval námět, kdy brigáda zachycuje vlastní ustupující jednotky a přechází do protiútoku aby obnovila původní postavení.
Velkou výhodou bylo, že do brigády nastoupilo 495 osob s válečnými zkušenostmi nebo s vykonanou vojenskou službou v různých armádách. Jejich procentní zastoupení bylo takovéto
- československá armáda….51,11 %
- Rudá armáda......…………….34,95 %
- armáda Velké Británie...……8,08 %
- maďarská armáda…....………1,62 %
- slovenská armáda..……..……1,01 %
- partyzáni………………........…..1,01 %
- jiné armády…….…......………..1.01 %

Jednotky brigády přecházely od výcviku jednotlivce k výcviku skupin družstev, osádek a obsluh zbraní. Byly provedeny hromadné ostré střelby všech pěších jednotek brigády a po nich náročný noční výcvik. Následovalo házení ručních granátů na granátové střelnici v Nepřívazech. To je další dnes už neexistující obec, v době těchto aktivit už byla v troskách. Skvěle odstříleli z pěchotních zbraní i vojáci od jednotlivých zbraní.

Střelby s protiletadlových kanónů ráže 37 mm komplikovaly různé poruchy a podařilo se je úspěšně dokončit až 30. října. Tanky mohly odstřílet až po dodávce munice ráže 85 mm a její kompletaci, tedy 4. listopadu 1948. Střílelo se na pevné i pohyblivé cíle.

Vyvrcholením výcviku se stala polní střelba brigády na střelnici v Nepřívazech. Procvičoval se útok zesíleného pěšího praporu pod velením kapitána Rambouska s posilovými prostředky, dělostřeleckým, protiletadlovým oddílem a posílena rotou středních tanků.

Přesně podle námětu zahájily v ranních hodinách 2. listopadu 1948 jednotky vlastní bojovou činnost. Po silné dělostřelecké přípravě prolomil zesílený prapor za podpory tanků nepřátelskou obranu. Druhým náporem na pravé křídlo obrany prapor zlikvidoval opevněné body a nakonec čelním útokem dosáhl druhé linie nepřátelských zákopů. Součástí cvičení byla i ostrá polní střelba dvou pěších rot, úderné skupiny dělostřelectva a tanků. Skvěle stříleli protitankový dělostřelci. Celkový výsledek byl výtečný.

Den předtím, dne 1. listopadu 1948 bylo provedeno přezkoušení i studentů školy nižších velitelů pěchoty. Tato škola připravila vojíny a poddůstojníky na taktický stupeň družstvo až četa. Lepší výsledky dosáhly poddůstojníci.
Vojíni dosáhli těchto výsledků: výtečně 14,92 %, velmi dobře 36,84 %, dobře 39,47 %, dostatečně 8,77 %
Poddůstojníci potom dosáhli těchto výsledků: výtečně 42,90 %, velmi dobře 42,90 %, dobře 14,20 %
Zkoušky byly písemné, ústní a praktické a z těchto předmětů:
- taktika, úprava terénu
- styk a spojení
- nauka o střelbě
- zpravodajství
- hospodářská služba
- zdravotnická služba
- zvláštní bojové prostředky
- topografie

U brigády proběhla celá řada specializovaných kursů:
- kurs zdravotnických poddůstojníků
- instruktorský kurs pro poddůstojníky
- zdokonalovací kurs instruktorů
- kurs technického personálu tankového praporu
- kurs pro techniky radiomechaniky
- kurs dělmistrů a zbrojířů
- kurs pro štábní pracovníky
- kurs techniků dílen
- instruktorky kurs pro ženy
- kurs pozorovatelů

Po splnění všech výcvikových úkolů brigáda končila výcvik a připravovala se na zrušení výcvikového střediska. Blížil se odjezd nyní už vycvičených vojáků do nového působiště.
Po celou dobu výcviku, běžela málo viditelná ale velmi důležitá opatření, spojená s administrativní agendou spojenou vystěhovalectvím do Izraele. Bylo to organizováno podle osvědčených metodik z jiných kursů.

Kapitán inženýr Samson Šachta kompletoval seznamy se žádostmi o československý cestovní nebo vystěhovalecký pas a postupoval je na hlavní štábnímu kapitánovi Ladislavovi Parmovi. Jejich schválení zmocněncem pro DI přebíralo agendu ministerstvo vnitra.
Vstavení pasu ale záviselo na uspořádání osobních, finančních, bytových a dalších poměrů žadatelů. Nejvíce potíže dělal, kdo by to řekl, i tenkrát berňák. Pro pomoc s těmito záležitostmi bylo určeno právě sociální oddělení brigády. Od 14. října přímo ve Velké Střelné začala pracovat expozitura ministerstva financí a také pobočka organizace Merkas.
Odchod vojáků v činné službě jak prezenční tak i vojáků z povolání mimo území republiky a vlastně i ke službě v cizí armádě bylo vyřešeno tak, že vojáci prezenční sužby odešli na trvalou dovolenou dnem 2. listopadu až do konce své prezenční služby.
Vojáci z povolání si osobně podávali žádosti o propuštění do zálohy s uvedením důvodu:
„Dobrovolná účast na osvobozovacích bojích ve Státě Izrael“. Na základě této žádosti je potom generál Šimon Drgač přeložil do zálohy.

Dne 23. října 1948 byl vydán rozkaz, který stanovil, že působnost výcvikového střediska končí dnem 5. listopadu 1948. Velitel Antonín Sochor k tomu vydal vlastní velmi podrobný rozkaz. Likvidace tábora trvala až do 7. listopadu. Byly staženy zbraně, materiál, odevzdány ubytovací prostory.
První odcházely z tábora ženy. Odchod všech příslušníků byl organizován tak, aby na etapních stanicích nedocházelo k hromadění většího množství osob. Poslední odešla likvidační skupina. Po rekognoskaci nového působiště reemigračního tábora v Mikulově se 7. listopadu na toto místo přesunul i nový velitel brigády, štábní kapitán Artur Hanák. Příslušníci brigády dostali krátkou dovolenou na vyřízení osobních záležitostí a poté už se čekalo na transporty do Izraele.

Zásadní změna bylo, že v důsledku politických rozhodnutí se nepodařilo uskutečnit původní záměr, odeslat brigádu kompletně vybavenou se zbraněmi. Brigáda zbraně nedostala.

Válka o Izrael končila. Brigáda se tak stala tak trochu obětí politických her. Když bylo jasné, že brigádu neovládnou komunisté, stala se pro komunisty obtížnou. Dokonce se řešilo, že by měla být odzbrojena a změněna na zemědělskou komunu. Bylo rozhodnuto ji odeslat do Izraele, vyzbrojit dostupnými zbraněmi a po rozdělení na jednotky podle potřeby do boje nebo jejími částmi vyztužit už existující formace izraelské armády.
Rozhodnutí brigádu rozdělit provedl osobně David Ben Gurion. Mohly v tom být :
- obava z možné infiltrace prokomunisticky orientovanými osobami
- spolu s tím bylo možno předpokládat i jisté riziko zpravodajské angažovanosti pokud by jednotka infiltrovaná komunisty byla.
- brigáda byla jednolité stmelené těleso ale nebyla vyzbrojena a nebyly k dispozici těžké zbraně a bojová technika, které výtečně ovládala. Bylo jednodušší ji přecvičit na nové zbraně a techniku v menších celcích
- asi hlavní důvod byl ten, že Ben Gurion a jeho lidé měli obavu, že by takto jednolité těleso mohlo jevit budoucnosti frakcionistické tendence a ohrozit tak jednolitost izraelské armády. Že v tom nemuselo být nic zaujatého dokazuje i fakt, že stejným způsobem Ben Gurion nechal rozptýlit obě brigády vzniklé z Palmach. A to byly osvědčené jednotky. Jenže byly příliš zahleděné samy do sebe.

Brigáda setrvala v Mikulově až do konce roku 1948. V prvních měsících roku 1949 se příslušníci brigády spolu s rodinami v počtu více než 3 000 osob přepravily do rumunské Konstance, do italských a jugoslávských přístavů- vyvolalo to jen málo pozornost. Odtud loděmi odpluli do izraelského přístavu Haifa. Naftali Bar Shalom, styčný důstojník o kterém jsem psal v úvodu této práce s veliteli brigádu shromáždil a byl i toho když byla skutečně rozdělena. Bylo to v únoru, a na ostrově Rhodos probíhala mírová jednání. Boje utichaly a docházelo k lokáním i když velmi ostrým bojům. Některé části brigády do nich zasáhly a okamžitě si získali skvělou pověst. Mnoho příslušníků bylo vyznamenáno. Mezi nimi i nejmladší voják Svobodovy východní armády , parašutista Kurt Lanzer, který se stal vojákem ve svých 14 letech. Jeho tatínek zemřel krátce po příjezdu do Buzuluku na útrapy sovětských lágrů, kde byl se celou rodinou 3 roky. Jeho dva bratři padli ve svém prvním boji v Sokolově s většinou Jarošovi první roty. On sám byl na prosbu matky z válečných operací vyjmut - zůstal jí jen on. Prošel výcvikem jako dobrovolník a do Izraele šel s nadšením. Jeho matku se nepodařilo dostat do emigrace. Až do roku 1959 živořila s důchodem, který jí vděčná vlast, pro niž zemřela většina jejích nejdražších, vyměřila na neuvěřitelných 130,- korun českých. Za svým synem do Izraele se dostala až v roce 1969.
Do izraelské armády bylo zařazeno hodně vojáků a většina zkušených důstojníků. Mezi nimi Artur Hanák, Richard Fišl, Šimon Šachta, manžele Fantovi, doktor Lavi a mnoho dalších.

Většina členů brigády přijela se svými rodinami. Po skončení války měli jako hlavní cíl umístit bezpečně ženu děti a začlenit se do života země. A najít vhodné zaměstnání. Vláda státu Izrael splnila své slovo a tito lidé dostali k osídlení velkou vesnici Keren Maharal nedaleko Haify. Zde zapustily nové kořeny a během let zde vybudovali prosperující hospodářskou oblast. Nezastupitelnou roli v tom sehrál kapitán inženýr Samson Šachta. Odešel do zálohy a veškeré své schopnosti věnoval pomoci svým lidem z brigády.


Přístav Haifa, cíl lodí přepravujících příslušníky motomechanizované brigády a centrum oblasti, kde se naši bývalí občané usadili.

Po válce se malá část příslušníků brigády vrátila zpět do naší země. Většinou jen proto aby zjistili, že Československem zmítají protižidovské nálady a Židé jsou perzekuováni. Mnoho z nich také skončilo v celách STB a ve vězeních. Popraven nebyl naštěstí ani jeden. Naše země se vydala cestou protižidovské a protiizraelské politiky trvající dalších skoro 40 let.

Je skoro neuvěřitelné, že i přes narůstající vlnu antisemitské politiky, sympatie k Haganě a Izraeli v armádě dokázali naši vojáci a někteří politici dovést tento velký vojenský počin k výbornému konci. Velký vliv na celý proces výcviku brigády měla mimořádná autorita podplukovníka Antonína Sochora. Byla to respektovaná a vysoce vážená vojenská osobnost. Vycvičil své dobrovolníky s využitím vlastních bohatých zkušeností z bojů na východní frontě.

Závěr k této kapitole.

Co napsat? Snad jen to, že není možné komplexně zhodnotit z našeho pohledu přínos příslušníků brigády pro zajištění obrany mladého izraelského státu. Ale tato pomoc byla izraelskými představiteli i občany vysoce ceněna. Když došlo k tragické nehodě, při které nesmyslně zahynul podplukovník Antonín Sochor, byl to pro izraelskou zemi šok. Tiskem proběhly zprávy o jeho nefalšovaném, vřelém vztahu k jejich zemi. Byly oceněny bojové výsledky částí brigády nasazených do akcí v poušti Negev.
Pro své vojáky, které do Izraele vyslal vycvičené pro různé zbraně a služby byl vrcholnou autoritou. O jejich vztahu k němu svědčí to, že byl označen za „Otce pluku“. Kolem jeho smrti je mnoho nejasností, mnoho lidí bylo a je přesvědčeno o tom, že to byl atentát zinscenovaný lidmi kolem Bedřicha Reicina.

Zcela jistě ale Izrael dostal příjezdem této brigády, tedy vojáků i jejich rodinných příslušníků velmi cenný přírůstek obyvatel - čestných, statečných a odhodlaných lidí. V nové vlasti se neztratili a věřím tomu, že i díky nim jejich vlast dokázala přestát vše, co ji v budoucnosti mělo čekat.

[Pátrač]

ZÁVĚR: jak to celé vyhodnotit?
Pomoc kterou naše země poskytla právě vzniklému státu Izrael byla pečlivě provedeným umělým zásahem na dlouhá léta uložená do zapomenutí. Mnoho lidí kteří se na ní podíleli bylo za tuto práci perzekuováno, někteří skončili na popravišti a mnoho z nich na dlouhá léta v kriminálech. V roce 2008 vyšel v lidových novinách článek, jehož autorem je pan Petr Zídek. Podrobil poměrně tvrdé kritice jistou euforii, která se poté, co tyto události znovu vypluli na povrch objevila. Ne že by to lidi až tak moc zajímalo, ale bylo to vykládáno jako pozitivní záležitost, která mohla vylepšit naše vlastní národní já. A pan Zídek tvrdí, že vše je vykládáno účelově tak, aby se to negativní co z těchto aktivit vzešlo bagatelizovalo. Text tohoto článku je zde.
http://www.lidovky.cz/proc-pomahat-izra ... nazory_glu

Autor jako hlavní negativa jmenuje:

- odmítá přímý vliv Jana Masaryka a Edvarda Beneše na tento proces. V době kdy to většina akcí proběhla už podle něj vládl Klement Gottwald

- pomoc Palestinským Židům vidí jako naplnění velmocenských strategických pánů Moskvy

- naši pomoc vidí především jako dobrý obchod se zbraněmi, který přinesl tolik potřebné dolary

- projevuje starost o to, kdo byl skutečnými adresáty této pomoci. Jmenuje organizaci Irgun a obavu, zda námi dodané pušky a kulomety nesloužily k zabíjení vojáků britské mandátní správy a civilistů.

- naše země těmito dodávkami porušila jasně specifikované rezoluce OSN

Naši zásluhu na nikoli vzniku ale na přežití těžkých dob pro Izrael vidí tak, že si klade otázku, cituji:

„Bez československých zbraní by Izrael pravděpodobně nevznikl. Nebylo by to ale pro svět nakonec lepší?“

Zdá se, že si sám odpovídá tak, že by bylo lepší, kdyby stát Izrael nevznikl a pokud už vznikl, aby nepřežil útok koalice arabských armád. Cituji:

Zkusme se zamyslet, co by se stalo, kdyby nebyl ve čtyřicátých letech Stalin hloupý nebo kdyby Československo respektovalo zbrojní embargo vyhlášené OSN. Dějiny Blízkého východu mohly vypadat jinak: militantní sionisté by opustili Palestinu a ostatní Židé by v poklidu žili ve státě s islámskou většinou tak jako celá staletí předtím. Nedošlo by k dalším třem velkým válkám, statisíce Palestinců by nepřišly o domov a neživořily po generace v uprchlických táborech. Terorismus by zůstal okrajovým jevem a arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně podporu v Moskvě. Na Blízkém východě by nevznikl neuralgický bod mezinárodní politiky.

Sionistický projekt Theodora Herzla, jehož je Stát Izrael ztělesněním, vznikl v 90. letech 19. století, tedy v době největšího rozmachu západoevropského imperialismu. Idea dobytí cizího území a násilného potlačení většiny menšinou je v něm imanentně obsažena. V dalších desetiletích se díky masovému židovskému přistěhovalectví (na počátku 19. století žilo v Palestině asi sedm tisíc Židů) podařilo vytvořit situaci, kdy menšina vyzbrojená českými zbraněmi dokázala většinu zastrašit, vojensky porazit a posléze z velké části vyhnat.

Vinou českých zbraní tu máme militantní stát, který ani za šedesát let své existence nedokázal najít modus vivendi se svými sousedy, nerespektuje mezinárodní právo a diskriminuje své nežidovské obyvatele".


Snad jediný pozitivní moment vzniku tohoto státu vidí na tom, že píše, cituji:

„Ano, stal se relativně bezpečným útočištěm pro kdysi pronásledované Židy. Ale za jakou cenu?“

Podobně se celou problematikou linou i další odmítavé názory na vznik tohoto státu, naší pomoci s výcvikem vojenských osob a dodávek zbraní. Jelikož jeho pohled je takový jaký je, článek totiž nevypadá jako nějaká slabomyslná provokace, ale vážně myšlený pohled na problematiku, je tedy potřeba ho respektovat a takto ho i diskutovat.

V čem má autor článku naprosto nepochybně pravdu je to, že zbrojními dodávkami do oblasti Palestiny naše země skutečně porušila ne jednu ale hned několik rezolucí OSN. Tak to prostě je a není potřeba to popírat a nebylo by ani moudré to omlouvat. Bohužel obě tehdejší hlavní mocnosti, USA a Sovětský svaz, ač stojící proti sobě, vznik Izraele ve shodě a každá ze svých vlastních zištných důvodů podporovaly. Proti porušení embarga proto neprotestovaly. Není-li žalobce není ani soudce.

Stát Izrael vnikl nad vší pochybnost bez československých zbraní. Toto tvrzení a často opakovaný výrok Davida Ben Guriona je potřeba vidět v kontextu sledu událostí.

Nově vytvořená Organizace spojených národů přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo vydáno, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly. Takže naše zbraně to nebyly kdo rozhodl že bude pro palestinské Židy vyčleněno nějaké území. Bylo to tehdy nejvyšší mezinárodní autorita.
Ten plán je velmi pečlivě rozebrán zde:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pl%C3%A1n_ ... _Palestiny

14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael. Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak První arabsko-izraelskou válku .

Nevím jestli to chápu dobře, ale pokud se šest států dopředu domluví na tom, že napadanou sedmý asi jim nejde o to zajistit na napadeném území poklidné pěstování kopretin. Obhájci Izraele tvrdí a mají pravdu, že na stůl položenou nabídku Palestinci odmítli a poté byl vzniknuvší Izrael zákeřně napaden arabskými státy, které jej chtěly zničit za každou cenu. Pět ze sedmi států Arabské ligy - Egypt, Irák, Transjordánsko, Libanon a Sýrie - provedlo z noci 14. 5. 1948 na 15. 5. 1948 na nový stát útok. Nutno poznamenat, že tyto státy jednaly na základě zištných pohnutek a problém domorodých obyvatel prezentovaly jako důvod k invazi. Ale palestinští Arabové jim na srdci leželi asi ze všeho nejméně.

To nijak neumenšuje význam násilností židovských ozbrojených formací jako byly Hagana, Stern, Irgun na palestinských Arabech, jež předcházely útoku arabských zemí a která je možno považovat za legitimní důvod k invazi. K 1. květnu 1948 bylo izraelskými silami vypuzeno z domovů kolem 175 000 palestinských Arabů, především z Tel-Avivu, a srovnány se zemí desítky vesnic. Jenže toto násilí nebylo jednosměrné. Desítky let před založením státu Izrael a vypuzením 750 000 palestinských domorodců z domovů z historického území Palestiny se střídavou mírou intenzity panovalo mezi Araby, Brity a židovskými přistěhovalci násilí.

Je otázka, zda OSN měla v plánu zde zřídit plnohodnotný samostatný stát pro oba národy. Já to vidím jako stát s federativním uspořádáním pro oba národy, propojený ekonomiky a asi i personálně. To ale nemohlo fungovat – dějiny neznají moc případů kdy by to šlo takto slepit. A navíc si obě strany navzájem nic dobrého dlouhou dobu neudělaly.

OSN v té době však nedisponovala žádnou právní procedurou ohledně dělení Palestiny. „Partition Plan“ přijalo Generální shromáždění, nikoliv – podle regulí OSN – Rada bezpečnosti. Tento plán také porušil základní princip mezinárodní politiky – právo lidí na sebeurčení, obsažené v článku 1 Charty OSN. Drtivá většina palestinských Arabů tento plán odmítla. Takže OSN, tato nejvyšší autorita z nějakého důvodu obešla platné protokoly a vzala to zkratkou. To je každopádně špatně.

Zde tedy vidím problém – místní židovská populace vedená svými lídry se rozhodla věci urychlit – možná i proto, že odchodem Britů z oblasti měla obavu o to, že zmizí poslední bariéra, která bránila arabskému obyvatelstvu útočit na židovské komunity. Ale opět zde nelze mluvit o tom, že by to byly naše zbraně, kdo za to mohou.

První válka kterou Izrael musel vybojovat, spustila lavinu masových perzekucí židovské populace v celém prostoru a ve všech státech kde se nacházely jejich komunity. Tato perzekuce začala už před válkou a nabrala větší rozměr po vzniku zamlsaných států ale po vyhlášení nezávislosti Izraele se v těchto zemích stala pro Židy situace nesnesitelná. Židé byli perzekvováni a v mnohých státech probíhaly protižidovské bouře. V Iráku být sionistou znamenalo být popraven. Takže válečné události, u kterých asi nikdo nedokázal odhadnout jak budou probíhat, měly za následek dvě emigrační vlny. V jedné odešli ze svých domovů Palestinci a jiné rabské obyvatelstvo z území určených pro Izrael a v druhé odešli ze svých dosavadních vlastí Židé do Izraele. Celkově se u židovské populace jednalo asi o 980 000 lidí. Ve svých bývalých vlastech zanechali většinu svého majetku a půdu, která bývá odhadována na čtyřnásobek dnešního území Izraele.

Jak je vidět, je to neuvěřitelně zamotané a nebudu se v tom dál hrabat. Podíváme se ale dál na vliv našich zbraní na další vývoj. Vyjdeme z citace:

„ militantní sionisté by opustili Palestinu a ostatní Židé by v poklidu žili ve státě s islámskou většinou tak jako celá staletí předtím. Nedošlo by k dalším třem velkým válkám, statisíce Palestinců by nepřišly o domov a neživořily po generace v uprchlických táborech“.

Kdo to je či byl militantní sionista? Bojovník Hagany? Palmachu? Nebo skutečný terorista z Irgunu či Šternu? Myslet si, že by postupující arabské armády selektivně likvidovali pouze a jen militantní sionisty je tak nesmyslná myšlenka, že se nad tím ani nedokážu pohoršit. Navíc nevím o jakém poklidu v soužití autor píše.

Jen malý příklad.

Kibuc Mišmar ha-Emek založený legálně na volné půdě v roce 1926 se stal terčem arabského útoku během násilností, které v roce 1929 v Palestině vypukly. Zaútočila na něj skupina 200 Arabů a byla odražena jen díky zásahu britské policie. Židé ale kvůli násilnostem dočasně osadu zcela vyklidili. Terčem opakovaných útoků byl kibuc i během arabského povstání, které začalo roku 1936. V té době již měla vesnice obranný systém. Útočníci ale opakovaně ničili zemědělské pozemky v jejím okolí. Jen během května 1936 tak arabští útočníci třikrát vypálili sady okolo vesnice a zničili několik set stromů. Za první arabsko –izraelské války čelil mnohadennímu náporu asi tisícihlavé nepravidelné arabské milice. Milice dokonce měla k dispozici děla dodaná syrskou armádou. Skoro bych se i zeptal co by asi čekalo obránce kibucu a jejich rodiny pokud by se sem Arabové probojovali? Že by je útočníci přebrali, militantní sionisty by donutili odejít a zbytku by umožnili poklidný život v přátelském soužití s místními muslimy? Co by na to asi řekl autor článku?

Jsem přesvědčen, že 15. května 1948 zahájený soustředěný útok arabské koalice Židé pochopili jako další z mnoha v dějinách realizovaný vyhlazující útok. Opět měli čelit vraždění, vyhánění a ožebračování. Poprvé v dějinách to ale dopadlo přesně obráceně. Židé udělali svým protivníkům to, co očekávali, že bude uděláno jim. A od té doby se hodně lidí může zbláznit. A kladou si otázky:

- Co si to Židé dovolili a nadále dovolují?
- Jak to, že útočí a vyhrávají?
- Jak to, že jsou napadáni a opět vyhrávají?
- Jak to, že ignorují OSN?

Je pro to jednoduché vysvětlení - už toho prostě bylo dost. Prostě si řekli, že už nikdy něco takového nepřipustí a raději do jednoho padnou v boji, proto u nich musí do armády i ženy. Chovali se a budou se i nadále chovat účelově tak, aby si uchovali to, co získali, i když ne vždy po právu a vždy to stálo životy a utrpení mnoha lidí. ALE:. VŠECHNY TYTO UDÁLOSTI MUSÍME POZUZOVAT PODLE MORÁLNÍCH, PRÁVNÍCH A ZVYKLOSTNÍCH PODMÍNEK OBVYKLÝCH V TÉTO DOBĚ.
Implantovat na ně dnešní řekněme „normy“ je nesmyslné a zavádějící. Nám nepřišlo divné, že palestinští Arabové jsou vytlačeni ze svých domovů - sami jsme to samé udělali našim sudetským Němcům. Poláci Němcům z Východního Pruska..mám pokračova?

Dále ale musím souhlasit s panem Zítkem.

Primo: Naše zbraně pomohly toto vše Izraelcům dokázat. Zcela jistě jimi byli zabíjeni civilisté. Zcela jistě jimi byli zabiti i někteří Britové, kteří se do těchto bojů zamíchali v různých postech.

Secundo: Zcela jistě námi dodaná letadla pomohla izraelské armádě získat napřed paritu a potom i převahu ve vzduchu. Nálety na Egypt z našeho žateckého letiště otřásly morálkou Egypťanů i jejich armády. Bitevní akce našich A-199 pomohly porazit pozemní sledy arabských armád a naše Spitfiry umožnily sestřelovat arabská letadla. Zcela jistě při jejich akcích zahynulo hodně civilistů.

Tertio: A zcela jistě to byl i dobrý obchod. Ale to přece obchody se zbraněmi vždy byly, jsou a budou. Za to se máme omlouvat nebo se alespoň stydět? To je přece pitomost.

Kvarto: Vojáci kteří do nás do Izraele přišli a kteří několik let bojovali na východní frontě, svými zkušenostmi pomohli v boji, a pomohli i v dalším rozvoji izraelské armády. Ano, to je pravda a tím také je pravda to, že Izrael díky naší zemi přežil první válku a obstál i v těch dalších. Je to tedy částečně naše odpovědnost, náš cejch ale i náš punc.

Kvinto: Kdyby se Židé nechali v Palestině rok 1948 vyvraždit a nebo z ní vyhnat, zcela jistě by nedošlo k dalším divokým válkám v letech 1956, 1967 a 1973. Zrovna tak by nevznikla palestinská tragédie, která nemá řešení, pokud by Izrael nepřistoupil na to, že se vzdá většiny výsledků, kterých dosáhl za uplynulých 62 let. Což asi nikdy neudělá. Jenže kdo mohl vědět, že vznikne Suezská krize, že bude Šestidenní válka, Opotřebovací válka a válka na Den usmíření? Kdo mohl v roce1948 vědět o intifádách a několika válkách s Palestinci a jejich milicemi? Je lehké být dnes chytrý, když víme jak se události vyvíjely.

Ovšem následující citaci:
„Terorismus by zůstal okrajovým jevem a arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně podporu v Moskvě. Na Blízkém východě by nevznikl neuralgický bod mezinárodní politiky“

považuji za nefér a nečestnou. Neuralgický bod na Středním východě byl už desítky let před tím a to díky britským aktivitám. Tím, že si Británie a Francie toto území porcovaly jak skopovou kotletu, rozhodně nepřispěli k jejími uklidnění. I v Palestině jednou Židy vyzbrojovaly a cvičily proti Arabům a jindy naopak pomáhali Arabům. Jednou použili Haganu pro přímý boj proti Arabským milicím, jindy ji za tu samou činnost pronásledovali. Na to se tak nějak zapomíná.

A to co autor píše o terorismu, inu nevím. Myslím si, že nejtvrdší odnož terorismu, tedy Al - Kajda a hlavně její její podhoubí - Taliban je výsledkem práce USA a CIA, které jej vytvořily pro boj proti SSSR v Afganistanu. Jak tedy za to mohou Židé?
Není mým cílem zde hledat řešení tohoto latentního a velmi mizerného konfliktu. Jen jsem chtěl poukázat na možné argumenty zastánců Izraele v porovnání s argumenty zastánců druhé strany.

Cílem této dvoudílné práce bylo, popsat co nejpečlivěji zákulisí našich dodávek zbraní do Izraele, motivaci našich lidí, kteří se v nich angažovali a také motivaci těch lidí, kteří vycvičili skoro 2000 dobrovolníků pro budoucí boje v nové zemi, kam všichni nakonec odešli i se svými rodinami.

Je divné tvrdit, že to byla komunistická aktivita. Procento komunistů, kteří se tohoto podujetí účastnily bylo natolik nepatrné, že komunisté nerozhodovali skoro o ničem zásadním. Ano bylo to KSČ tolerováno a dokonce její představitelé židovského původu sehráli pozitivní roli v tom, že umožnili různé legislativní zkratky a umožnily vznik potřebných odborných a podpůrných skupin abys se toto dílo podařilo.
Musím ale odmítnou tvrzení, že naše země v tomto byla prodlouženou rukou Moskvy. Není to pravda. Byla to naše vlastní aktivita, kterou podnítila vytrvalá práce izraelských představitelů a jejich sympatizantů mezi našimi občany, vojáky a politiky. Je pravda, že na přímý dotaz našim lidem Moskva dala požehnání, ale nic nenařizovala ani nezakazovala.

Ale byla to ve své podstatě hlavně neústupnost a vysoká angažovanost našich občanů a to jak vojáků tak i civilistů. Ti viděli možnost po odhalené katastrofě velké části evropské židovské populace za války něco udělat proto, aby se to nemohlo opakovat. Navíc tito lidé a to hlavně vojáci viděli, že naše společnost přes všechny proklamace a zákazy je nadále vyhroceně antisemitská a mnoho z nich v tom co činí, vidělo možnost jak odsud odejít tam, kde by se tomuto šílenství už navždy vyhnuli.

Proto třeba u vycvičené motomechanizované brigády bylo tolik našich vojáků z ze Svobodovy východní armády – už toho měli dost. Musíme vidět jednu věc. Jestliže v roce 1945 na našem území bylo evidováno 27 000 občanů, kteří se hlásili k židovskému původu, v roce 1953 jich bylo jen 3 500. Ostatní emigrovali v několika vlnách, hlavně v letech 1947 a 1948. Proč by odcházeli jinam, kdyby jim u nás bylo dobře?

Antisemitismus který u nás opět po válce začal vystrkovat rohy, byl dán hlavně 6 lety německé propagandy a v druhém pořadí prostě hmotnými důvody. Mnoho našich občanů díky likvidaci židovské populace získalo nemalé majetky, lepší společenské postavení a často i dobré kariéry. Nyní se část Židů vrátila a chtěla své zpět. To pro mnohé tyto lidi znamenalo opět návrat nízkému životnímu standartu a ztrátu prestiže. Logicky to vyvolalo hodně zlého. Taky se v tom asi promítl pocit viny – ten Žid bojoval, má vyznamenání, byl raněn a já nic. V čem je lepší než já? Odpověď byla jednoduchá, ale krajně nepříjemná.

Mnoho veteránů tím bylo velmi znechuceno a pomoc Izraeli byla vítanou možností jak se odsud dostat a ještě se státní pomocí. Bylo zaznamenáno i několik desítek sebevražd židovských veteránů. Na frontě proti Němcům obstáli ve všech situacích a nic je nezlomilo. Nenávist občanů jejich vlasti, kterou byli zahrnuti jen proto, že se odvážili na rozdíl od nich postavit se zbraní v ruce nepříteli, je zlomit dokázala.

Zatímco na straně Izraele i přes desítky let trvající nepřátelství, se nic na pocitu vděčnosti nezměnilo, na naší straně od roku 1951 začalo velké uklízení, které mělo všechny stopy po těchto aktivitách naší země zahladit. Velký projekt 80. let minulého století, tedy soubor Vojenské dějiny Československa , díl I., až V je toho dokonalou ukázkou. Pátý díl, který začíná rokem 1945 a končí rokem 1955 o tomto našem úsilí neobsahuje ani jedno jediné slovo. Některá jména se objevují, ale pouze v jiných souvislostech. A politické procesy, které semlely mnoho lidí napříč celým politickým spektrem se nesly mimo jiné v duchu boje proti sionismu a bylo v nich posláno na popraviště, na mnoho let do kriminálu a přišlo o existenci nemálo občanů židovského původu.

Naše společnost se stala latentně antisemitskou a protiizraelskou. Izrael byl najednou zlo. Jeden z vrcholů antisemitismu doby nedávné byla kniha vydaná v roce 1986 nakladatelstvím Melantrich. Autorem je Josef Šebesta. Jmenuje se V zemi zaslíbené? a je to mimořádné průkazná ukázka oficiálního státního antisemitismu naší země v 80. letech.

Ačkoliv to bylo už patnáct let málo důležité, autorovi stále leželo v žaludku, že v období tzv. pražského jara 1968 byla řada intelektuálů, spisovatelů, umělců a veřejných činitelů příznivě nakloněna židovskému státu.
Za jeden z největších „zločinů“ československých sionistů a jejich sympatizantů považoval zorganizování podpisové kampaně za navázání diplomatických styků s Izraelem v roce 1968. Jako stoupenec ruské intervence z 21. srpna 1968 neváhal napsat, že, cituji:

„ze všech kontrarevolučních skupin byli sionisté první, kdo napadli oficiální vládní politiku“.

V knize je spousta klenotů:

- obránce pevnosti Masada označuje jako „židovské fanatiky“,

- Eichmannovu převezení z Argentiny a spravedlivému odsouzení v Jeruzalémě přikládá jediný význam: „zbavit se nebezpečného svědka, který věděl víc, než bylo únosné“ a

- bezprecedentní návštěvu prezidenta Muamara Anvára as- Sádáta v Jeruzalémě, jejímž konečným cílem byl egyptsko-izraelský mír, pokládá za „dovršení zrady“ palestinských Arabů a arabské věci vůbec

Jenže i mistr fabulací se jednou utne. Vydání knihy „V zemi zaslíbené?“, bylo zlomovou záležitostí. Bylo to proto, že se podařilo jejího autora úředně označit za lháře a soudní cestou ho přimět k veřejné omluvě. Zásluhu na tom má Erich Kulka. Dole v seznamu literatury je jeho kniha, která byla cenným zdrojem pro vytvoření této práce.

Josef Šebesta tohoto muže ve svém protisionistickém veledíle označil jako konfidenta GESTAPA, „který byl podle potřeb gestapa zatýkán a opět propouštěn na svobodu“. Erich Kulka na tuto lež zareagoval tehdy málo obvyklým, ale jediným možným způsobem. U pražského soudu podal v září 1987 žalobu na ochranu osobnosti proti autorovi, nakladatelství, které knihu vydalo, a odpovědné redaktorce Monice Kaslové. Proces se táhl dva roky. ÚV KSČ poslal do boje další mediální opory režimu a tak se žaloba postupně rozšířila na další 4 redaktory komunistických tiskovin. Celý procese se stal mediální bombou hlavně ve zbytku Evropy. A stalo se neuvěřitelné.

Erich Kulka soudní spor vyhrál. Nakladatelství Melantrich se mu muselo do 15 dnů omluvit v deníku Svobodné slovo. Finanční odškodnění a zničení zbylých výtisků bylo zamítnuto, ale ředitel nakladatelství dal knihu už 18. dubna 1988 z prodeje stáhnout.

Snad je z toho co jsem napsal jasné, že za tím, co naše země pro stát Izrael udělala, není potřeba viděn nic víc než snahu pomoci. Pokud se na to napojilo trochu ideologie a obchodnického umu, není to asi nic co by mělo vést k celkovému odmítnutí těchto událostí. Ti lidé do toho šli s odvahou, nadšením a pevnou vírou, že jde o dobrou věc. Více nevím co bych k věci mohl uvést.

Pátrač

Použitá literatura:

Jiří Dufek, Karel Kaplan, Vladimír Šlosar, Československo a Izrael, studie, vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v nakladatelství doplněk, 1993
Erich Kulka, Židé v Československé Svobodově armádě, první vydání Institute of Contemporary Jewry, Jerusalem 1977, u nás Naše vojsko 1990
Howard M. Sachar, Dějiny státu Izrael, Nakladatelství Regia, 1999
Čejka Marek, Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vydání, Praha, Barrister & Principal, 2007.
Brož Ivan, Arabsko-izraelské války, Praha, Epocha, 2005.
Čeřovský Jan a kolektiv, Izrael a palestinská území, Praha, Olympia, 1999.
Gilbert Martin, Izrael Dějiny, Praha, BB Art, 2002
Herzog Chaim, Arabsko-izraelské války, Praha, Lidové noviny, 2008
Dufek Jiří, Šlosar Vladimír, Seminář o československé pomoci Izraeli 1948-1950, Historie a vojenství. Ročník 42, č. 5 z roku 1993
Dufek Jiří, Šlosar Vladimír, Pomoc Československa při vzniku izraelského letectva v roce 1948. Historie a vojenství, ročník 42, číslo 1 z roku 1993
Michale Krupp, Sionismus a Stát Izrael, Praha, nakladatelství Vyšehrad, 1999.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Izraelské_obranné_síly
http://www.jewishvirtuallibrary.org/jso ... 48toc.html
http://www.zionism-israel.com/dic/War_o ... ndence.htm
http://www.szcpv.org/04/cr8.html
http://stejskal.bigbloger.lidovky.cz/c/ ... nek-6.html

Na úplný závěr chci poděkovat za pomoc kolegovi palbákovi, který si texty prošel a pomohl mi je doplnit a upravit. Jde o kolegu RAYTHENONA.

Druhé poděkování patří mému pobočníkovi Pozorovateli – signalistovi, která mi vyšťourávala v knihovně Masarykovi univerzity potřebné knihy, publikace a studie. A hlavně mě přesvědčila, že tato práce by měla vzniknout.

[M1A2 Abrams]

Cenzura Tohle je monstrozni dilo ! ! ! A ja jen doufam, ze bude mit jednou dost casu si to cele procist.

Poznámka moderátora (hydrostar):
Prosím bez sprostých slov.

[Pátrač]

Zas tak dlouhé to není, už jsem napsal i delší věci. Třeba si ten čas uděláš.

[karaya1]

Ještě jsem to nečetl, ale vzpomínám si, že když jsem poprvé viděl ve VHÚ Atentát, v posledním sále byla právě výstava věnovaná vojenské pomoci Československa Izraeli (http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=7498). Tehdy mě to dost zaujalo a něco jsem si o tom přečetl, tak su na toto zvědav.

Čtenářsky příznivější verze (větší písmo, kratší řádky) asi nebude, co? Resp. si ji budu muset vytvořit přes pdfwriter :)

[Franz Trubka]

TO JE TEDY NECO. IZRAEL A JEHO BOJ JE MOJE SRDECNI ZALEZITOST. AZ PRISTE NAPISES TAKHE PERFEKT CLANEK, TAK NA KONEC PORAD, JAK SE NA DVA DNY OMLUVIT Z PRACE. JA MAM ALE TEPRVE PONDELI 10 VECER,TAK SE DAM DO PORADNYHO CTENI. ZDRAVI FRANZ TRUBKA,CHICAGO

[Pátrač]

Ale jejda... Tebe sem přivál vítr odkud? Z Chicaga? To se ani nechce věřit? A jak jsi na toto mé snažení narazil? Až to dočteš tak se ozvi jestli je tam něco co by tě zajímalo více nebo jestli jsi tam našel nějakou blbost.

[Alfik]

Gratuluji pane kolego. Skvělý článek. Mám dodnes řadu přátel v Izraeli, a díky dobrodiní internetu jsme sice v řídkém ale stálém kontaktu. Mám také pár přátel v Sýrii, Egyptě, a jinde v regionu.
A mohu říci že naši lidé, stát, národ, jsou u lidí v Izraeli velmi vysoce hodnoceni - nejen pro to jakou pomoc (politickou, vojenskou i pomoc s vystěhovalectvím) jsme jim poskytli, ale také proto, že Československo (dnes je to bohužel poněkud jinak) ční mezi ostatními státy světa jako příklad toho, jak lze pomáhat oběma stranám konfliktu a především jak se lze na diplomatickém kolbišti zasazovat za mírové a stálé řešení konfliktu, který trvá již od nástupu "nenávistného muftího".
Při psaní s lidmi s obou stran musím konstatovat propastný rozdíl - Židé chtějí stát na občanském principu, náboženství pak jako stmelující prvek, a naproti tomu Muslimové odmítají jak existenci státu Izrael, tak paradoxně i existenci státu Palestina... protože preferují náboženský, islamistický stát. Pokud v tom vidíte paralelu k situaci předválečného Československa X Německa (občanský kontra národnostní), vidíte správně.
Chápu obě strany, jakkoli sám s náboženským principem v porovnání s občanským nesouhlasím...
Kdybych mohl, sám bych se snažil obě strany sblížit. Jak však stárnu, ztrácím naději že je to vůbec možné...

[matjka]

Výborné dílo celé jsem ho přečt sice to byla fuška ale je to krásné dílo upně mě odvedlo od poslouchání profesorky

[Pátrač]

Děkuji- Víš svět je divný a občas nepochopitelný. Já jsem se potkával se syrskými a egyptskými vojáky - studenty a jeden Syřan, relativně bohatý student mi jednou na přímý dotaz - zrovna byla v plném proudu operace "Mír pro Galileu" - řekl, že Sýrie bude za práva Palestinců bojovat do posledního Palestince.

Pokud máš v Izraeli přátele, skus jim dát linku. Třeba by byli schopni něco k této práci doplnit - já pracoval jen s našimi českými zdroji a byla to řehole. Velmi by mě zajímalo jak by tuto práci vnímali lidé přímo odtamtud.

O tom že máme u Izraelců vysoký kredit nepochybuji - slyšel jsem to osobně i od jejich velvyslance Ariela Araziho, když byl u nás v Prostějově na dnech pro Izrael. Je to už několik let. Vystoupení tanečního souboru Rut na něho udělalo velký dojem a v diskusi to byl skvělý společník, který odpovídal bezprostřeně a měl jsem pocit, že se nesnaží vykecávat.

A otázky na něj byly i jedovaté. Líbil se mi a Pozoroval signalista z něho byla přímo nadšená.

[Alfik]

No jasně že jsem jim hned hodil link Ale většina (no kromě jednoho pokud vím, a ten se asi moc vyjadřovat nebude - má jiné zájmy) si to napřed bude muset nechat přeložit

[Pátrač]

Tak děkuji kolego, třeba z toho něco bude. Uvidíme co dalšího diskuse přinese pokud vůbec něco. Ale možná, že bys dokázal sehnat nějaké fotografie - to bylo téměř neřešitelné.

Mě šlo o to, aby sehnal co nejvíce jmen. Chtěl jsem aby se na ty lidi alespoň takto upozornilo. Kdyby byly další fotografie, bylo by to více než prima- jméno by získalo i tvář.

[Tunac]

Pátrači, myslel jsem, že o tomto tématu dost. Po přečtení a strávení Tvého článku jsem zjistil, že jsem si moc a moc fandil.

Velitelství, pokud to jde, navrhuji Pátrače z tento článek na nějaký ribon.

[Franz Trubka]

Prečetl jsem celý clanek, diky Patraci za vybornou praci. Já jsem amater, moje znalosti jsou značně povrchní a ten článek stejne jako cely portal Palba je pro mne predevsim moznost podivat se velmi podrobne na temata, ktera mne zajimaji. Pomoc pro Izrael je jeden z mala smysluplnych činů poválečného Československa, bohuzel. Včera jsem napsal, že mám pro Izrael a jeho boj slabost. Nejsem žádným nekritickym obdivovatelem židovskeho statu a ne všechno se mi v jeho historii libi. Pro mne je ale Izrael symbolem toho, že někdy je potřeba vzit do rukou klacek, pusku, Merkavu a bránit svoji vlast, rodinu, stat a svoji vlastni lidskou existenci. Křehky mir v této oblasti je predevšim dán vojenskou a technologickou prevahou Izraele nad jeho sousedy, diplomacie tady moc důlezitou roli nehraje [alespon podle meho nazoru]. Co se týče toho Chicaga, skutecne tady ziju. Přijel jsem se podivat na Ameriku v unoru 1998 a už se divam skoro 13 let.

Na zaver pro všechny palbaky. PISTE. Ja sam nemam tolik znalosti, abych mohl něco slusneho napsat, ale ctenar jsem pilnej. Z Chicaga zdravi Franz Trubka