Espignole se zápalkovým zámkem
Již na přelomu 14. a 15. století se objevila zbraň, která vystřelila dávku několika ran z jedné hlavně. V němčině se jmenovala Klotzbüchse; později byla známa pod názvem espignole. Takovými zbraněmi byli údajně ostřelováni Turci před Bělehradem v roce 1438. V roce 1608 vyzbrojil zakladatel Francouzské Kanady Samuel Champlain espignolami (a opakovačkami, založenými na stejném principu) kmeny Huronů a Algonkinů. K pravděpodobně poslednímu známému použití espingol došlo v dánských válkách v letech 1848-1850 a 1863-1864.
V hlavni zbraně bylo nabito několik (až 12) nábojů za sebou-střídavě prachových náloží a střel. Střely byly provrtané v ose a byla jimi provlečena zápalná šňůra; ta byla zapálena předtím odpálenou prachovou náloží a přenesla oheň do další nálože.
Náboj nejblíž ústí hlavně byl odpálen běžným zámkem (zpočátku doutnákovým, na konci existence espignol zápalkovým). Další náboje vystřelily vždy s určitou prodlevou; střelec musel počkat, až vystřelí poslední náboj (nebo až některý náboj selže)-střelbu nebylo možno zastavit.
Espignoly se vyráběly i jako zadovky; náboje se nabily do trubice, která se zasunula zezadu do hlavně. Konec hlavně se uzavřel a uzamkl obvykle pákovým mechanismem.
Jeden význam slova klotz-špalík-budí domněnku, že střela byla válcová nebo oválná, aby udržovala zápalnou šňůru v poloze podle osy hlavně. Ale střela mohla být i kulatá, pokud z ní zápalná šňůra dostatečně vyčnívala. Pokud se střela flastrovala, musela se zápalná šňůra provléci flastrem-další komplikace při nabíjení.
http://nrablog.com/post/2010/08/30/Isai ... Rifle.aspx
(obrázek mohu nabídnout jen jako internetovou adresu)
Od počátku 17. století se objevují „opakovací“ zbraně na stejném principu.
Tento systém se vymyká dnešní představě opakovací pušky, u níž se po každém výstřelu ruční obsluhou závěrového mechanismu dopraví do nábojové komory nový náboj (dodaný ze zásobníku) jako náhrada vystřeleného, ale zřejmě neexistuje stručné a výstižné označení činnosti historického systému, proto bude nejjednodušší přidržet se i pro něj označení opakovačka.
Každý náboj v hlavni měl svou zátravku a pánvičku; náboje se odpalovaly doutnákovým a později křesadlovým zámkem, který se posouval od jedné pánvičky ke druhé. Vyráběly se i zbraně pro tři náboje; ty měly složitější způsob odpalování. Byly vybaveny dvěma křesadlovými zámky po obou stranách komory. Pravý zámek měl pánvičku rozdělenou vodorovným šoupátkem na dvě části; do horní části ústila zátravka k prvnímu náboji v hlavni, do spodní části ke druhému. Levý zámek odpálil třetí náboj.
V roce 1780 byl udělen v Anglii patent na opakovačku s náboji za sebou doktoru Johnu Aitkenovi. V sedmdesátých letech 18. století sestavil takovou zbraň Joseph Belton z Philadelphie v Pensylvannii a předložil ji Continental Congressu Spojených států. Kongres objednal v květnu 1777 výrobu nebo úpravu sta pušek na osm nábojů pro armádu, ale když obdržel Beltonovu nabídku, zrušil objednávku pro „nadobyčejnou částku“. Belton odešel do Anglie a nabídl svou zbraň Východoindické společnosti. Tam uspěl, soudě podle účtu za dodané zbraně a jedné dochované zbraně s výrobním číslem 124. Beltonův návrh posuvného zámku byl později zlepšený a použitý v mírně úspěšnějších návrzích, jako například u Jenningsovy opakovací křesadlové pušky.
Jenningsova opakovací křesadlová puška byla vyrobena ve Spojených státech roku 1821.
Místo pažby měla odnímatelnou skeletovou ramenní opěrku; dále měla vyměnitelnou osmihrannou hlaveň ráže .44 o délce 21 palců. Obsahovala dvanáct nábojů, zátravky byly vybaveny otočnými kryty. Odpalována byla posuvným křesadlovým zámkem. Redukovaný prostor pro prach mohl znamenat, že zbraň byla určena pro vyhloubené střely s částí prachové nálože umístěnou v dutině střely.
Jednou z posledních zbraní s náboji za sebou byl revolver firmy Walch Fire Arms z New Yorku z roku 1859. Vyráběl se desetiranný nebo dvanáctiranný-v bubnu byly dva náboje za sebou, buben měl deset nebo dvanáct pistonů. Zbraň měla dva kohouty a dvě spouště.
Užívání zbraní s náboji za sebou bylo nebezpečné. Dávky prachu musely být přesně odměřeny (zejména pro opakovačky-prostory pro prach byly určeny polohou zátravek) a dobře upěchovány a střely musely být dokonale utěsněny; pokud prošlehly plyny z hořícího střelného prachu do dalších náloží, puška se mohla roztrhnout a zranit nebo zabít střelce.
