Komisi, která se měla zabývat osudem německého námořnictva, tvořili britský admirál Rosslyn Wesmyss, francouzský viceadmirál Ferdinand De Bon a americký admirál Wiliam Benson. Komise byla zplnomocněna řešit vše co se týkalo námořní politiky a strategie, mimo jiné i budoucnost německých kolonií, osud ostrova-pevnosti Helgoland nebo otázku Kielského průplavu.
Prvním kamenem úrazu v činnosti komise byla otázka ponorek všeobecně, nejen německých. Britové a Američané je chtěli zakázat mezinárodním námořním právem a dokonce je chtěli postavit do řady společně s bojovými plyny. Naopak Italové a Francouzi je hájili jako prostředek který umožní slabším státům vyrovnat převahu mocnějších v bitevních plavidlech. Britové nakonec ze svých pozic ustoupili, požadovali však přísné dodržování kořistního práva, tedy normy která vlastně bránila vést úspěšnou ponorkovou válku.Nakonec se ovšem nedospělo k žádnému závěru.
O německých ponorkách se vedla podobně ostrá jednání. Francouzi požadovali vydání jejich velké části a chtěli je zařadit do vlastního loďstva. Tady však narazili na rozhodný odpor a jediné co se jim podařlo usmlouvat bylo, že dostali 10 člunů v technicky dobrém stavu. Ostatní plavidla byla sešrotována.
Největším problémem však byl osud internovaných německých lodí. Britové navrhli aby všechna bojová plavidla včetně rozestavěných byla na širém moři potopena. Tento nápad zprvu všechny nadchl. Svět by se rázem zbavil desítek moderních bitevních lodí, křižníků, torpédoborců a torpédovek. Brzy však došlo ke sporům a opět byli jejich příčinou Francouzi. Tvrdili, že jejich země válkou utrpěla nejvíc a proto by měli německé lodě dostat oni v rámci reparací. Jejich návrhy podpořili i Italové (je zajímavé, že čím byli Italové horší vojáci a námořníci tím větší to byli křiklouni na podobných jednáních) a zprvu s nimi souhlasili i Američané. Ti však měli podmínku, že Britové a Japonci získané lodě nezařadí do služby. Později se však postavili na stranu Britů a žádali bezpodmínečné potopení všech německých lodí. Až do podpisu mírové smlouvy ve Versailes 28.6.1919 se o ničem nerozhodlo.
Po celou dobu jednání zůstávaly hlavní síly Hochseeflotte v Scapa Flow. Posádky byly redukovány na minimální stavy (bitevní lodě 175, bitevní křižníky 200, lehké křižníky 60 a torpédoborce 20 mužů) a celkem zůstalo na všech internovaných plavidlech asi 4700 důstojníků a námořníků. Pod dojmem z ruské revoluce vznikaly námořnické rady které si osobovaly právo rozhodovat o všem co se na lodích dělo. Morálka byla všeobecně špatná a Britové nakonec museli pohrozit zásahem proti věčně opilým německým námořníkům.
Německou flotilu zprvu hlídal svaz bitevních křižníků, později jen jeho jedna eskadra a od 19.5. eskadra bitevních lodí. Po celou dobu vše probíhalo klidně, jen 31.5. Němci Brity podráždili vyvěšením velké vlajkoslávy na počest svého velkého vítězství v bitvě u Skagerraku. V noci potom některá plavidla uspořádala improvizovaný ohňostroj.
Admirál Reuter se myšlenkou na potopení lodí zabýval od počátku března. Tehdy Britové navrhli další snížení stavu posádek a Reuter si uvědomil, že časem pravděpodobně chtějí lodě obsadit. Jeho obavy byly zcela oprávněné. Britové měli od počátku roku vypracované plány na obsazení lodí silou a internaci zbylých německých námořníků. Námořní komise při mírové konferenci s tím souhlasila akce měla proběhnout hned po podepsání mírové dohody. Termín podpisu byl kvůli průtahům přesunut z 21.6. na 23.6.1919.
Von Reuter se o požadavku na vydání lodí dozvěděl z novin již 11.5. a o několik dní později mu to dopisem potvrdil náčelník německého Admiralitního štábu Adolf von Trotha. Ten potvrdil, že vydání nepříteli nepřipadá do úvahy a bude li to nutné mají být plavidla potopena vlastními posádkami. Reuter celou akci naplánoval na den kdy vyprší příměří a bude obnoven válečný stav tedy na 21.6. Nebyl však informován o tom, že příměrí bylo prodlouženo o dva dny.
Přípravy na potopení proběkly v naprostém utajení. Bylo nařízeno, že na lodích musí být stále otevřeny všechny poklopy, vodotěsné dveře, ventilační průduchy a trupová okénka. Další možná opatření byla ponechána na velitelích jednotlivých lodí.
21.6.se admirál Reuter dočetl v novinách, že Dohoda požaduje vydání německého loďstva a v 11.20 vydal rozkaz k potopení všech lodí na základně. Rozkaz byl předáván vlajkami z lodě na loď a hovořil o provedení článku 11, o jehož obsahu neměli Britové ani potuchy. Přesně v poledne všechny lodě vztyčily německé válečné vlajky a teprve teď britským velitelům došlo, že se děje něco mimořádného.
Posádky začaly hned po přijetí rozkazu otvírat záklopky ve dnech lodí. Těsně po 12.00 se začala vlajková loď Hochseeflotte Friedrich der Grose naklánět na bok a posádka nastoupila do záchranných člunů. Ve 12.16 se loď převrátila a zmizela pod vodou. Ve 12.54 se potopila bitevní loď König Albert a o 10 minut později minový křižník Brummer. Do 14.15 šly ke dnu i bitevní lodě Kaiser, Kronprinz Wilhelm, Prinzregent Luitpold, Groser Kurfürst, Kaiserin a Konig. Bitevní křižníky Moltke a Von der Tann a lehké křižníky Dresden II a Cöln II.
Britové proti tomu nemohli vůbec zasáhnout. 1. bitevní eskadra byla na cvičných střelbách na moři a po vyhlášení poplachu se vrátila až kolem 14.30. Právě tehdy se potopila bitevní loď Bayern a minový křižník Bremse, ve 14.45 bitevní křižník Derfflinger a v 15.00 lehký křižník Karlsruhe II. Na zbývající lodě byly vyslány abordážní skupiny. Na bitevní lodi Markgraf byl při potyčce zastřelen její kapitán. Přesto ji Britové nezachránili a loď šla v 16.45 také ke dnu stejně jako o čtvrt hodiny později bitevní křižník Hindenburg. Před úplným potopením byly na mělčinu odtaženy jen bitevní loď Baden a lehké křižníky Frankfurt, Emden II a Nürnberg II. Z 50 torpédoborců byly zachráněny jen 4.
Státy dohody chtěly zprvu postavit kontraadmirála Reutera před válečný soud a obvinit ho ze zrady. Právníci však dospěli k překvapivému závěru. Lodě byly stále majetkem německého státu a že Reuter se tedy dopustil zrady pouze německé vlády. Ta ho však za tento čin odmítla obžalovat. Postupně Britové a Američané potopení přivítali, jediní kdo doslova zuřili byli Francouzi. Nakonec Němci jako náhradu za 400 000 tun potopené tonáže předali vítězům stejný objem remorkérů, rypadel a plovoucích doků a jeřábů.
Pokud jde o zbývající německé bitevní lodě tak Westfalen, Posen, Rheinland, Helgoland a Baden dostala Velká Británie, Thüringen Francie, Ostfriesland USA, a Nassau s Oldenburgem připadly Japonsku. Většina těchto lodí byla rozebrána jen Baden potopili Britové při dělostřeleckých zkouškách a na Ostfrieslandu si americké letectvo 20. a 21.7.1921 poprvé vyzkoušelo střemhlavé bombardování. Po zásahu celkem šesti pumami se loď převrátila a potopila.
Většina lodí potopených ve Scapa Flow byla po válce vyzdižena a sešrotována, některé však byly pro přílišnou náročnost ponechány ve vodě. Na dnes již minimálně využívané základně nikomu nezavazejí a proto si myslím, že se tento stav již nezmění.
Derfflinger
Bayern
Převrácený Bayern je vlečen na mělčinu k rozebrání
