Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905
Část první
Opomíjenou kapitolou v průběhu námořní fáze rusko-japonské války jsou operace vladivostockého oddílu proti japonským námořním komunikacím, vedené zejména v prvním půlroce války. Vladivostocké křižníky sice nesplnily naděje ruského velení a nedokázaly podstatným způsobem ohrozit nepřátelský námořní obchod ani přerušit zásobovací trasy, jimiž byl japonským pozemním armádám dopravován vojenský materiál, ale přesto dosáhly několika úspěchů a jejich operace jsou velmi zajímavé, takže si, i po více nežli sto letech, zaslouží pozornost.Část první
Na přelomu 19. a 20. století mělo Rusko na Dálném východě dvě významné námořní základny, které od sebe byly vzdálené 1800 km a oddělovala je operační oblast kontrolovaná japonským válečným loďstvem, takže uskupení nalézající se v obou přístavech tvořila v podstatě oddělené eskadry, které se během války těžko mohly vzájemně podporovat. Hlavní základnou ruských námořních sil se stal Port Artur, kde kotvilo jádro dálněvýchodní eskadry, zatímco ve Vladivostoku byl dislokován oddíl křižníků, který operoval samostatně. Tento oddíl měl napadat japonské vojenské transporty mířící na východní pobřeží Korejského poloostrova, narušovat nepřátelský námořní obchod a způsobit paniku mezi rybářskými flotilami (Rusové tuto činnost označují jako „krejserstvo“). Mezi jeho další úkoly patřily i útoky na japonské ostrovy Honšu a Hokkaidó, kde měl ničit majáky a signalizační stanice a pochopitelně i obrana ruských držav na Dálném východě..
Hlavní japonské námořní trasy, přístavy a obchodní partneři
Japonsko je ostrovní země, která je dodnes závislá na dovozu potravin a nejdůležitějších surovin ze zahraničí a případná ztráta kontroly nad námořními komunikacemi by pro ně znamenala zásadní problém, což se ostatně projevilo v průběhu druhé světové války, kdy spojenci dokázali značně omezit dovoz strategických surovin, což podstatně přispělo k japonské porážce. Stejný význam pro vedení války měla i nutnost zajistit spojení s armádami bojujícími v Koreji a Mandžusku, které musely být zásobované po moři, takže kdyby Rusové dokázali přerušit japonské námořní trasy, znamenalo by to pro zemi Vycházejícího slunce katastrofu. Klíčový význam námořní přepravy pro Japonsko dokládají i údaje z období těsně před válkou, kdy byla například v roce 1902 dovezena bavlna za přibližně 80 miliónů jenů (30 % z celkového importu), ocel a železo v hodnotě více než 18 miliónů jenů (7 % z celkového importu), potraviny za zhruba 57 miliónů jenů (20 % z celkového importu), ropa a ropné produkty za 15 miliónů jenů, .., takže celková hodnota zboží a komodit dopravených toho roku do Japonska překročila částku 271 miliónů jenů. Mezi nejvýznamnější dodavatele patřily USA (ropa, bavlna, stroje), Velká Británie (textil, lokomotivy, lodě, papír), Indie (bavlna), Siam a Indočína (rýže), Korea a Čína (zemědělské plodiny). Námořní trasy z Evropy vedly Suezským průplavem do Rudého moře a odtud přes Indický oceán, Jihočínské a Východočínské moře (společně se zbožím z Indie a Indočíny) k japonským přístavům, zatímco zboží plynoucí z USA putovalo nejkratší trasou přes Tichý oceán. Z toho je zřejmé, že ruské válečné lodě mohly námořní obchod realizovaný po těchto komunikacích narušit pouze po proniknutí do Východočínského moře a Tichého oceánu. To nebylo jednoduché, jelikož do Východočínského moře bylo možné proniknout pouze Korejským nebo Cušimským průlivem, které Japonci obvykle dobře střežili a do Tichého oceánu buďto vzdálenou La Perousovou úžinou, nebo Cugarským průlivem ležícím mezi největšími japonskými ostrovy Honšu a Hokkaidó, který střežila pevnost Hakodate a pobřežní baterie. I po úspěšném průniku však ruské lodě mohly v těchto vzdálených oblastech operovat pouze krátkou dobu, neboť jejich akční rádius byl závislý na vezené zásobě uhlí, jež Rusové mohli doplnit pouze ve Vladivostoku.
Jedno z japonských transportních plavidel
Z těchto důvodů muselo být zřejmé, že vladivostocký oddíl bude působit především v Japonském moři a nebude mít možnost dlouhodobě operovat na nejfrekventovanějších japonských námořních trasách, kudy se do země přepravovalo zboží zakoupené v zahraničí. Objem přepravy v Japonském moři byl nepoměrně menší nežli v Tichém oceáně, o čemž svědčí čísla z roku 1903, podle nichž zavítalo do tří největších přístavů na pobřeží Tichého oceánu (Jokohama, Kobé a Ósaka) celkem 2995 japonských a zahraničních obchodních plavidel, a hodnota zboží vyloženého v těchto přístavech činila dohromady přes 280 miliónů jenů, což představovalo přibližně 90 % z celoročního importu. Zbývala tedy alespoň možnost útoků na vojenské transporty, které však Japonci většinou směřovali na západní pobřeží Korejského poloostrova a ruské lodě je mohly ohrozit pouze v počáteční etapě jejich plavby, když se pohybovaly mezi Japonskem a Koreou. Japonská rejdařství provozovala v letech 1903 a 1904 stovky větších parníků a několik tisíc plachetních lodí a pobřežních plavidel, ale přesto značnou část dováženého zboží musely přepravovat zahraniční plavební společnosti, jejichž vedení mohly akce vladivostockého oddílu poměrně snadno zastrašit, takže zde se ruskému velení přeci jenom nabízela reálná příležitost jak nepřátelskou námořní přepravu citelně omezit i v oblastech, v nichž jejich válečné lodě měly působit pouze sporadicky.
Vybavení Vladivostoku, právní aspekty a klimatické podmínky na Japonském moři
Hlavní operační oblastí vladivostockého oddílu se stalo Japonské moře, které má rozlohu 978 000 kilometrů čtverečních a je na západě ohraničeno Korejským poloostrovem, na severu Asijským kontinentem, na jihu ostrovem Honšu a konečně na východě ostrovy Hokkaidó a Sachalin. Přístavy ležící na severním pobřeží přes zimu zamrzaly a síla ledového příkrovu někdy dosahovala síly až 85 cm (většinou však byla menší). Námořní operace vedené na Japonském moři ovlivňovaly i obtížné klimatické podmínky, neboť se zde často vyskytovaly mlhy, dešťové srážky a bouře. Mlha ztěžovala navigaci a vyhledávání japonských obchodních plavidel, ale na druhou stranu poskytovala ruským lodím vítané krytí před japonskými pancéřovými křižníky, jenž se je snažily vyhledat a zničit. 
Hlavní operační oblast vladivostockého oddílu
Narušování nepřátelského námořního obchodu bylo nutné provádět v souladu s tehdejšími mezinárodními úmluvami a valčící strany musely jasně deklarovat, které zboží je pokládáno za kontraband, aby bylo možné zadržovat i obchodní lodě neutrálních zemí převážející tyto komodity. Rusové žádný seznam zboží pokládaného za kontraband připravený neměli a teprve měsíc po vypuknutí bojů jej vytvořil plukovník Ogorodnikov - ruský znalec námořního práva. Do té době neměly operace ruských válečných lodí proti neutrálním plavidlům potřebný právní rámec, což se projevilo brzy po zahájení války.
V Rudém moři se v únoru 1904 plavila ruská Středomořská eskadra pod velením kontraadmirála Vireniuse, ke které náležel i pancéřový křižník DMITRIJ DONSKOJ, jemuž velel námořní kapitán Dobrotvorskij. DMITRIJ DONSKOJ zadržel tři britské parníky vezoucí válečný materiál Japonsku, ale po britských protestech je ruská vláda nařídila propustit. To byla předzvěst věcí příštích, neboť Velká Británie později protestovala i proti kontrole svých lodí v Atlantiku, kterou prováděly pomocné křižníky URAL, DON, KUBAŇ a TĚREK, stejně tak jako zpochybnila i legálnost korzárských operací pomocných křižníků SMOLENSK a PETĚRGURG v Rudém moři, a v samém závěru války i činnost pomocných křižníků DON, KUBÁŇ, TĚREK, DNĚPR a RION, které napadaly námořní komunikace v Tichém oceánu a Žlutém moři. Britské protesty činnost ruských lodí značně komplikovaly, neboť carská vláda se často diplomatickému nátlaku podvolila a mnoho zadržených lodí nařídila propustit.
Kapitán Dobrotvorskij
Z výše popsaných důvodů bylo zřejmé, že náročné úkoly kladené na vladivostocký oddíl nebude snadné vyplnit a Rusové na ně budou muset vyčlenit dostatečné síly tvořené vhodnými typy válečných plavidel, které bude nutné náležitě zabezpečit po materiální stránce. Hlavní opevněnou základnou ruského loďstva na pobřeží Japonského moře se stal Vladivostok, který byl administrativním centrem Přímořské oblasti. Za válečný přístav byl prohlášen už v 60. letech 19. století, ale větší fortifikační aktivity se zde rozeběhly teprve o několik desetiletí později, protože námořní síly dislokované na Dálném východě byly dlouho přehlíženy, takže když bylo v polovině 90. let 19. století rozhodnuto o jejich radikálním posílení, museli ruští plánovači začít prakticky od začátku. Plány na rozvoj Vladivostoku brzdila i výstavba nové základny v Port Arturu, jež spolykala většinu prostředků určených na opevňování a zvelebování přístavů na Dálném východě.
Přesto byl koncem roku 1899 schválen plán opevňovacích prací, jehož autorem byl inženýr Veličko. Podle jeho záměru se měla pozemní obraná linie opírat o čtyři hlavní forty doplněné menšími objekty, valy a dělostřeleckými bateriemi, zatímco směrem od moře měly přístav bránit dělostřelecké baterie a jeden fort vybudovaný na Ruském ostrově, který přehrazoval přístupový koridor do zátoky zvané Zlatý roh, kde se nalézalo hlavní kotviště vladivostockého oddílu. Fortifikační práce se před vypuknutím války nepodařilo dokončit, ale přesto počátkem roku 1904 chránilo Vladivostok zhruba 400 děl a stálou posádku tvořilo 8650 mužů (další se nalézali v okolí města). Po zahájení války došlo ke zlepšení situace, neboť ve Vladivostoku skončilo mnoho z válečného materiálu určeného původně pro Port Artur, jenž mezitím oblehli Japonci. Počet vojáků byl však stále nízký a nedokončené objekty a zastaralá děla by těžko mohly zajistit obranu základny před úderem silného nepřítele. Naštěstí Japonci soustředili válečné úsilí na dobytí Port Arturu a na ovládnutí Mandžuska, takže Vladivostok stál mimo oblast jejich zájmu.
Přístav ve Vladivostoku byl velmi prostorný a dostatečně hluboký, takže tu bez omezení mohly kotvit i největší válečné lodě. Bohužel přes zimu zamrzal (od prosince do půlky dubna), ale led se držel pouze při pobřeží a průjezd na volné moře mohl uvolnit ledoborec NADĚŽNYJ, díky němuž mohl vladivostocký oddíl opouštět základnu i v zimních měsících. Přístav nebyl dostatečně materiálně a technicky vybaven, což také ovlivnilo pozdější akce. Naštěstí se zde nalézal suchý dok, jehož rozměry (délka 167,6 m, šířka 27,4 m) umožňovaly provádět opravy i největších válečných lodí (na rozdíl od doku v Port Arturu) a k dispozici byl i plovoucí dok, jenž však pojal pouze malá plavidla. Dva další suché doky se stavěly, ale do konce války se je nepodařilo zprovoznit.
Pobřežní baterie ve Vladivostoku
Pro úspěšné provádění zadaných úkolů bylo nutné zajistit dostatečné zásoby paliva. Ruské námořnictvo obvykle používalo velmi kvalitní cardiffské uhlí, jehož se v přístavních skladech nalézalo 57 000 tun a v případě nouze mohlo být použito i dalších 8600 tun horšího uhlí z ruských a čínských dolů, jež však mělo tu nevýhodu, že při jeho spalování vznikal hustý a na velkou vzdálenost viditelný kouř (podobně jako při spalování japonského uhlí). Množství skladovaného paliva na vedení aktivních operací po dobu delšího konfliktu nestačilo, protože díky velké spotřebě parních strojů mohlo být teoreticky vyčerpáno v průběhu několika měsíců (celkem mohly zdejší křižníky naložit 7800 tun uhlí). Cardiffské uhlí muselo být získáváno v zahraničí a do Vladivostoku je bylo možné přepravit buďto po železnici a nebo nákladními parníky. Ani jedno z těchto spojení se Japoncům nepodařilo přerušit, takže sem v případě nutnosti mohlo být palivo dopravováno po Sibiřské dráze (to však díky jejímu přetížení nebylo reálné) a v průběhu války dokázalo do Vladivostoku proniknout i několik neutrálních zásobovacích parníků. Další způsob obstarávání paliva představovalo zajímání nepřátelských a neutrálních uhelných lodí. Uhlí měli na válečné lodě nakládat přístavní dělníci převážně korejského původu, kteří však pracovali pomalu (za hodinu dokázali naložit pouze 22 tun), takže se do zauhlování často museli zapojovat i vojáci z ruské posádky.
Ve Vladivostoku panoval nedostatek náhradních dělových hlavní a dělostřeleckých projektilů, které však mohly být průběžně dodávány po železnici. V únoru 1904 zde údajně chyběla rezervní munice pro děla ráže 75 mm, ale zato se tu z jakýchsi záhadných důvodů nalézalo 1037 granátů kalibru 305 mm, které vladivostocký oddíl nemohl používat (nikoho asi nepřekvapí, že v Port Arturu se jich naopak nedostávalo). Všechny tyto nedostatky souvisely se špatnou logistikou a s nepochopitelným podceněním protivníka. Proto nebyly ruské námořní základny dobudovány, lodní posádky měly nevalnou morálku a jejich bojová připravenost se vůbec nedala srovnávat s výcvikem japonských námořníků.
Zcela jiná situace panovala v zemi Vycházejícího slunce. Protože japonská společnost jako celek válku s Ruskem podporovala, měli nejenom vojáci a příslušníci válečného námořnictva, ale i obyčejní civilisté vysokou motivaci a v nastalé válce byli ochotni podstoupit nemalé oběti. O to se zasloužila nejenom japonská mentalita, ale i činnost mnoha militantních, často vyloženě protiruských organizací, jež úspěšně přesvědčovaly veřejné mínění, že válka s Ruskem je nevyhnutelná a probouzely v Japoncích fanatické bojové odhodlání.
Vůdcové organizace Antiruská liga ve svých typických pláštích
Plavební kampaň pro rok 1904 zahájila většina ruských plavidel dislokovaných na Dálném východě 31. ledna (předtím se nalézala v rezervě), ale už koncem předchozího roku dostaly všechny jednotky tmavý maskovací nátěr, který vznikal smíšením okrové a černé barvy v poměru 3:1 (předtím byly jejich trupy natřené bíle, kdežto komíny a ventilační roury zářily žlutou barvou). Lodě vladivostockého oddílu nyní začaly nakládat uhlí a ostatní zásoby, zatímco strojníci kontrolovali lodní stroje. Třebaže napětí mezi Ruskem a Japonskem neustále vzrůstalo a válka mohla vypuknout každým dnem, nebyla ve Vladivostoku učiněna žádná mimořádná bezpečnostní opatření, což je možné omluvit tím, že souvislá vrstva ledu spolehlivě chránila přístav před podobným překvapením, jaké Japonci připravili eskadře v Port Arturu.
Složení vladivostockého oddílu
Samostatný oddíl ve Vladivostoku byl ustanoven v roce 1903 a počátkem následujícího roku se zde nalézaly pancéřové křižníky RJURIK, ROSSIJA a GROMOBOJ, chráněný křižník BOGATYR, pomocný křižník LENA, torpédovky č. 201, 202, 203, 204, 205, 206, 208, 209, 210 a 211, minonoska ALEUT, ledoborec NADĚŽNYJ a transportní lodě JAKUT a KAMČADAL (plus další pomocná a přístavní plavidla). Velitelem oddílu byl jmenován kontraadmirál Evald Antonovič Štakelberg, jenž se však pro špatný zdravotní stav musel velení v předvečer války vzdát a jeho funkci dočasně převzal námořní kapitán Nikolaj Karlovič Rejcenštejn (narozen roku 1854), který sem byl převelen z Port Arturu.
Minonoska Aleut
Hlavní údernou silou oddílu se staly velké pancéřové křižníky RJURIK, ROSSSIJA a GROMOBOJ dokončené v letech 1895 až 1900. Všechny byly postavené speciálně pro vedení samostatných korzárských operací proti nepřátelskému námořnímu obchodu (jako primární protivník se tehdy jevila Velká Británie, která zde neměla vlastní námořní základny), ale to nyní nebylo díky japonské převaze v této lodní kategorii možné a ruské křižníky musely operovat společně, což nebylo výhodné, protože akce vedené současně v několika od sebe vzdálených oblastech mohly způsobit větší škody a dezorientovat velení japonského námořnictva. Jednalo se o plavidla o výtlaku od 11 000 do 13 000 tun dosahující rychlosti 19 až 20 uzlů. Základem jejich výzbroje byla čtveřice děl ráže 203 mm, která se nalézala v bočních sponsonech, takže v boční salvě mohly být použity pouze dvě z těchto zbraní. Křižníky měly i početné dělostřelectvo střední ráže a nesly i nezbytné rychlopalné kanony sloužící k odrážení útoků torpédových plavidel. Slabinou se stalo pancéřování, protože boční pás byl velmi úzký a lodních děla postrádala jakoukoliv ochranu (výjimku představoval pouze nejmodernější GROMOBOJ). Pro operace na námořních komunikacích byla důležitá i velká nezávislost plavby, která se pohybovala v rozmezí od 6700 námořních mil (RJURIK) do 8000 námořních mil (GROMOBOJ).
Za velmi dobré plavidlo lze označit chráněný křižník BOGATYR, jehož projektovala a realizovala německá loděnice AG Vulcan. Sloužil od roku 1902 a patřil mezi nejlepší ruské křižníky. Tato moderní loď o výtlaku 6400 tun dosahovala nominální rychlosti 23,5 uzle a její vyzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 152 mm, stejný počet 75 mm kanonů a osm děl kalibru 47 mm. Čtyři děla ráže 152 mm byla nainstalována do dvou otočných pancéřových věží (jedna na přídi, druhá na zádi), které měly čela silná 125 mm (zbytek 90 mm). Pancéřová paluba dosahovala tloušťky 35 mm (skosy 70 mm). BOGATYR mohl díky své vysoké rychlosti sloužit jako výzvědná loď oddílu, ale nic nebránilo tomu, aby se vydal i na samostatné korzárské plavby.
Křižník Bogatyr
Pomocný křižník LENA byl dokončen roku 1895 britskou společností Hawtorn R & W, Leslie & Co a zpočátku nesl jméno CHERSON. Stavbu tohoto parníku si objednala ruská paroplavební společnost Dobrovolné loďstvo, která jej využívala k plavbám na Dálný východ. Jednalo se o plavidlo o výtlaku 10 675 tun, jež dokázalo vyvinout maximální rychlost 19,5 uzlů a nezávislost plavby mohla dosahovat až 5462 námořních mil. Poprvé došlo k jeho přestavbě na pomocný křižník během boxerského povstání v Číně, po jehož potlačení byl odzbrojen a přesunut na Černé moře, ale už v roce 1903 znovu došlo k přeměně na pomocný křižník a LENA se vrátil na Dálný východ. V době rusko-japonské války nesl šest děl ráže 120 mm a šest kalibru 75 mm, takže díky silné výzbroji a vysoké rychlosti mohl působit jako přepadová loď plavící se v odlehlejších oblastech, kde byla menší pravděpodobnost setkání s většími nepřátelskými válečnými loděmi.
ALEUT dohotovila roku 1886 norská loďařská společnost Nylands Varksted na základě ruské objednávky a brzy byl zařazen do Sibiřské flotily se základnou ve Vladivostoku, kde sloužil jako pomocné plavidlo. Tento parníček měl výtlak pouhých 892 tun a stroje o výkonu 730 koňských sil mu umožnily vyvinout rychlost 12 uzlů. Loď měla sloužit ke kladení min, ale není jisté jestli byla takto během války s Japonskem vůbec využita.
O transportních plavidlech je těžké dohledat nějaká konkrétní data, takže údaje v následujících dvou větách je nutné brát s rezervou. JAKUT snad dosahoval výtlaku 725 tun, mohl vyvinout rychlost 12 uzlů a jeho doplavba činila 3600 námořních mil. O něco větší KAMČADAL měl výtlak 900 tun, jeho rychlost dosahovala 10 uzlů a při ekonomické rychlosti mohl při zásobě paliva tvořené 160 tunami uhlí doplout až do vzdálenosti 3500 námořních mil.
Z deseti torpédovek měla nejmenší hodnotu plavidla č. 201 a 202, která se dala využít pouze pro obranu přístavu. Dalších osm jednotek mělo sice o něco větší rozměry a tedy i lepší nautické vlastnosti, ačkoliv ani ty nebyly pro plavbu na volném moři vhodné. Přesto však v průběhu války doprovázely vladivostocké křižníky. Výzbroj těchto lodí tvořila děla ráže 37 mm (dva až tři kusy) a torpédomety o průměru 381 mm. Rychlost se pohybovalo od 17 do 20 uzlů a doplavda činila 1500 až 1700 námořních mil (údaje se často různí).
Ledoborec Naděžnyj
Zajímavou lodí byl ledoborec NADĚŽNYJ, jenž patřil mezi první plavidla svého druhu. Postaven byl roku 1896 v Kodani a od následujícího roku zahájil službu ve Vladivostoku. Ledoborec měl výtlak 1555 tun a stroje dosahující výkonu 2920 koňských sil mu zajišťovaly rychlost 13,5 uzle. NADĚŽNYJ dokázal prolomit ledový příkrov o síle až 75 cm a doplavba přesahovala 2000 námořních mil. Jeho význam pro činnost oddílu byl značný, poněvadž bez jeho přítomnosti by ruská plavidla mohla opustit své kotviště na Zlatém rohu až v průběhu dubna, kdy už byla válka v plném proudu.
Hlavního protivníka vladivostockého oddílu představovala japonská II. flotila, které velel viceadmirál Hikonodžó Kamimura (narozen roku 1849). Základem tohoto uskupení se počátkem války staly moderní pancéřové křižníky IZUMÓ, ASAMA, AZUMA, TÓKIWA, IWATE a JAKUMÓ, které všechny dosahovaly výtlaku necelých 10 000 tun a rychlosti přes 20 uzlů. Chránily je většinou pancíře z Kruppovy oceli a základem jejich výzbroje se stala čtveřice Armstrongových děl kalibru 203 mm, která doplňovalo ještě dvanáct až čtrnáct děl ráže 152 mm a množství rychlopalných zbraní. Kromě těchto nejtěžších jednotek patřily k II. flotile chráněné křižníky NANIWA, TAKAČIHÓ, NIITAKA a AKAŠI (v průběhu února přibyl ještě CUŠIMA), torpédoborce HAJATORI, MURASAME, ASAGIRI, HARUSAME, KAGERÓ, MURAKUMÓ, ŠIRANUI a JÚGIRI, větší torpédovky AÓTAKA, CUBAME, KARI a HATÓ, menší torpédovky č. 62, 63, 64 a 65, aviso ČIHAJA a další pomocná plavidla.
Pancéřový křižník Asama
Kamimurovo uskupení mohlo v Japonském moři a ve vodách mezi Japonskem a Koreou využívat námořní základny Sasebó, Maizuru, Šimonoseki, Nagasaki a Takešiki. Z korejských přístavů měly pro vedení námořních operací proti vladivostockému oddílu největší význam Gensan a Fusan.
Únorové operace na námořních komunikacích a odvetný útok na Vladivostok
Rusko-japonská válka byla zahájena útokem japonských torpédoborců na Port Artur, k němuž došlo v noci z 8. na 9. února a ještě téže noci došel do Vladivostoku telegrafický rozkaz, aby ruské křižníky napadly námořní komunikace v Japonském moři a svou činností na sebe upoutaly co nejvíce nepřátelských válečných plavidel. Proto námořní kapitán Rejcenštejn ihned po rozednění začal připravovat své lodě k vyplutí a vyslal ledoborec NADĚŽNYJ, aby uvolnil plavební koridor na volné moře. Díky tomu mohly RJURIK, ROSSIJA, GROMOBOJ a BOGATYR ve 13:30 zvednout kotvy a vyplout na moře. Rusové s válkou až do poslední chvíle nepočítali, takže jejich plavidla nebyla k boji zcela připravena a posádky teprve nyní začaly z lodních palub odstraňovat hořlavý materiál a připravovat lodní děla k palbě. 
Vyplutí oddílu na volné moře
Oddíl zamířil na jih směrem k ostrovu Honšú a během plavby se uskutečnily testy maximálního výkonu lodních strojů, které prokázaly, že jednotlivé lodě jsou schopné dosáhnout rychlosti od 16,5 do 19 uzlů. Nejpomalejší byl RJURIK, jehož stroje navíc trpěly častými poruchami. Oddíl se držel pohromadě nejenom z obav před setkáním se silnějšími japonskými pancéřovými křižníky, ale i z toho důvodu, že jejich zastaralé radiostanice domácí provenience měly pouze malý dosah (brzy se zjistilo, že nejsou schopné komunikace na vzdálenost přesahující 30 námořních mil), tudíž hrozilo nebezpečí, že po ztrátě vizuálního kontaktu budou muset jednotlivé křižníky operovat samostatně.
K nepřátelskému pobřeží se oddíl přiblížil 11. února a brzy získal první kořist, kterou se stal japonský parník NAKANOURA MARU (1084 BRT) plující z přístavu Sakata s nákladem rýže. Hodnota tohoto plavidla a jeho nákladu byla později odhadnuta na 180 213 jenů. Posádka se vzdala a byla přemístěna na ruské lodě, načež byl parník potopen palbou z GROMOBOJE a ROSSIJE. Ještě téhož dne si Rusové mohli připsat další úspěch, neboť spatřili malý pobřežní parník, jenž však na jejich signály nereagoval a pokusil se uniknout. Za normálních okolností by jeho snaha musela skončit neúspěchem, ale jelikož se zatím zhoršilo počasí, ruské lodě na jeho pronásledování po vypálení několika výstřelů rezignovaly a odpluly směrem ke korejským břehům. Rusové se tedy hned na počátku námořní kampaně přesvědčili, že ani zajímání bezbranných plavidel nemusí být snadnou záležitostí.
Rossija
Počasí se i nadále zhoršovalo a brzy se přihnala bouře. Mohutné vlny se přelévaly přes boky a paluby všech křižníků, což mělo vážné následky, neboť Rusové ponechali lodní zbraně bez ochrany a nabitá děla brzy pokryla souvislá vrstva ledu (teplota dosahovala devíti stupňů pod bodem mrazu), který ucpal i dělové hlavně (rozmrazit se je podařilo až ve Vladivostoku). Je s podivem, že na tento problém předem nikdo nepomyslel, přestože ruské lodě už v Japonském moři působily několik desetiletí, ale přesto byly jejich posádky nyní zaskočeny následky zimní bouře a celý svaz zůstal v podstatě neschopen boje a pokud by se měl za těchto podmínek utkat s nepřítelem, byl by dost možná zničen už několik dní po zahájení válečných operací. Bouře také způsobila určité škody na RJURIKU a smetla z paluby GROMOBOJE jednoho muže, jenž se utopil a stal se prvním ruským námořníkem, který při akcích vladivostockých křižníků přišel o život, což výmluvně svědčí o riziku, které na tehdejších lodích představovala služba za náročných zimních podmínek Ruské křižníky však měly dobré nautické vlastnosti a rozbouřené moře je nemohlo vážněji ohrozit, ale Rejcenštejn se přesto rozhodl první „krejserstvo“ raději ukončit a křižníky se 14. února vrátily zpět na základnu. Jejich výpad tedy skončil neúspěšně, neboť potopily pouze jedno plavidlo, přičemž si Rusové ještě počínali velmi neobratně a druhému umožnili uniknout.
Po návratu se přikročilo k odstranění ledu z dělových hlavní, pro které byly připraveny plátěné potahy, jež je měly napříště ochránit před opětovným zamrznutím, a lodě doplňovaly uhlí, což lajdácky pracujícím Korejcům a Číňanům trvalo neúnosně dlouho, takže jim museli vypomoci vojáci z přístavní posádky, kteří z tohoto nevděčného úkolu dozajista žádnou radost neměli, ale přesto prokázali lepší výkonnost nežli najatí přístavní dělníci. Oddíl se na další výpad vydal 24. února a měl se nyní zaměřit na narušování japonské přepravy podél východního pobřeží Korejského poloostrova a průzkum zdejších břehů, kde měl pátrat po japonských radiostanicích a pozorovatelnách. Pátrání po japonských stanovištích (prováděné dosti liknavě) bylo neúspěšné a stejně dopadla i snaha o napadání nepřátelských obchodních lodích. Rusové v těchto vodách křižovali několik dní, aniž by narazili na jediné japonské plavidlo, takže pouze zkontrolovali čluny místních rybářů. Několikrát sice hlídky ztropily falešný poplach, když ohlásily na obzoru sloupce kouře, ale vždy se později ukázalo, že se jedná o velryby vypouštějící nad hladinu známé „gejzíry“. Rejcenštejn proto celou akci znovu předčasně ukončil a už 1. března se oddíl nacházel ve svém kotvišti na Zlatém rohu.
Námořní kapitán Rejcenštejn
Činnost oddílu tedy prozatím k úspěchu nevedla, ale přesto vyvolala hysterické reakce v Japonsku, kde se objevovaly novinové články ostře odsuzující jednání ruských „barbarů“, kteří se neštítili útočit na bezbranná obchodní plavidla. Tyto odsudky ochotně přetiskly i některé listy v USA a Velké Británii, přičemž se jaksi pozapomnělo, že ruské operace byly vedené v souladu s tehdejším námořním právem a samotní Japonci ještě před vypuknutím bojů zajali několik ruských lodí plavících se Cušimskou úžinou a na Žlutém moři (další zabavili přímo ve svých přístavech) a samotný způsob jakým válku zahájili představoval neslýchané porušení tehdejších mezinárodních norem. Aktivita ruských křižníků tedy Japoncům téměř neuškodila, ale velitelství jejich loďstva bylo přesto znepokojeno, takže viceadmirál Kamimura dostal rozkaz podniknout odvetnou akci. Proto lze konstatovat, že ruské křižníky na sebe dokázaly prakticky okamžitě po vypuknutí bojů upoutat značnou část nepřátelského loďstva, čímž poněkud odlehčily hlavním silám v Port Arturu.
K útoku na Vladivostok došlo 6. března a zúčastnily se jej pancéřové křižníky IZUMÓ, IWATE, ASAMA, AZUMA a JAKUMÓ, které doplnily chráněné křižníky JÓŠINÓ a KASAGI. Japonské lodě se prodraly ledovou tříští až k místům kde je zastavilo souvislé ledové pole silné 45 cm, které bez pomoci ledoborce nemohly zdolat. Admirál Kamimura tedy ve 13:35 nařídil zahájit palbu vedenou na vzdálenost 8300 m. Rusové zpozorovali blížící se nepřátelské uskupení už kolem 10. hodiny, ale jejich křižníky nemohly vyplout, neboť neměly v kotlích dostatek páry. Palbu nezahájily ani pobřežní baterie, protože Japonci se drželi mimo jejich dostřel. Celkem vypálily Kamimurovy křižníky asi 200 granátů, které poškodily některé přístavní objekty a městské budovy včetně nemocnice, ale větší škody nezpůsobily.
Jeden z japonských křižníků před Vladivostokem
Japonský admirál bombardování už ve 14:20 ukončil a jeho lodě se začaly stahovat na volné moře aniž by se pokusily zahájit boj s vladivostockým oddílem, který se právě chystal vyplout. Kamimura byl za své jednání později kritizován, neboť tím propásl dobrou příležitost k zasazení těžkého úderu ruským křižníkům, jenž by při vyplouvání mohly používat pouze čelní děla, zatímco Japonci mohli využít plnou boční salvu. Teprve ve 14:30 měly všechny čtyři ruské křižníky dostatečný tlak v kotlích a začaly opouštět své kotviště, aby se mohly zapojit do boje. Bohužel i je zdržel led a nutnost vyhnout se vlastním minovým polím, díky čemuž vypluly na volné moře teprve v 15:50, kdy už polohu nepřátelských plavidel prozrazovaly pouze vrcholky stožárů a oblaka kouře. Rusové přesto zvýšili rychlost na 16 uzlů a pokusili se Japonce pronásledovat, ale jejich snaha byla marná, takže se celé uskupení ve vzdálenosti dvaceti námořních mil od břehu obrátilo a odplulo zpět do přístavu. Japonské lodě se vrátily ještě následujícího rána, ale na přístav nezaútočily a protože Rusové tentokráte Vladivostok neopustili, k boji opět nedošlo, načež Kamimura nařídil návrat na základnu.
Námořní kapitán Rejcenštejn byl již dříve kritizován za rozpačité vedení únorových válečných operací a nyní se na jeho adresu snesla další kritika. Velitelem Tichomořské eskadry se mezitím stal energický viceadmirál Makarov, jenž dospěl k názoru, že Rejcenštejn na vedení vladivostockého oddílu nestačí, takže jej převelel do Port Arturu a na jeho místo jmenoval kontraadmirála Karla Petroviče Jessena (narozen roku 1852), jenž dosud působil v Port Arturu.
