The Projector, Infantry, Anti Tank
Jedním z největších problémů pěšáka na bojišti jsou už od roku 1916 tanky. Dá se dokonce říct, že čím menší je jednotka v níž se ten nejmenovaný pěšák utká s tanky, tím větší problém. Větší jednotky alespoň občas disponují dělostřelectvem, protitankovými kanóny a v nejlepším případě dokonce podporou vlastních tanků.
Naopak pro běžné pěchotní družstvo představoval ( a vlastně pořád představuje ) tank smrtelné nebezpečí. Je logické, že tak malá jednotka nemohla přepravovat nějaké opravdu výkoné zbraně a pokud pomineme různé víceméně " kontaktní " zbraně ( PT granáty, magnetické miny a třeba ponožky s plastickou trhavinou ), které jsou za vhodných okolností nesmírně nebezpečné ( ovšem pro obě strany... ), tak jedinou PT zbraní pěchoty s větším dosahem byla protitanková puška.
Ovšem problém byl v účinnosti, lehčí varianty PT pušek byly kvůli hmotnostním omezením poměrně málo účinné, dokázaly z počátku probíjet pancéřování tanků, ale střely těchto pušek měly jen omezený účinek po probití pancíře. Omezené rozměry střely ( r. cca 7,92 - 15 mm ) umožňovaly působit obvykle jen svou kinetickou energií a jen v menším množstvím i nějakou náplní. Situaci sice pomohlo vyřešit nasazení puškových granátometů, ale i jejich účinek byl značně omezený hmotností granátu ( tentokrát kvůli zpětnému rázu pušky ).
V období kolem začátku Druhé světové války tento problém mnohým začal připadat neřešitelný, hlavně ve státech kde si uvědomovali zákonitý nárůst tloušťky pancíře u novějších tanků. Řešením bylo samozřejmě zavedení zbraně kombinující výstřel bez zpětného rázu a průbojný účinek kumulativní hlavice. Jenže minimálně začátek tohoto vývoje byl jako ve všech podobných případech poznamenaný tápáním a hledáním nejlepších možných řešení. Ne vždy se dařilo, ale příslovečná " bazuka " či " pancéřová pěst " zůstane v myslích lidí ještě hodně, hodně dlouho...
Tento článeček bych proto chtěl ( s tichou vzpomínkou na Járu Cimrmana ) věnovat jedné ze slepých uliček vývoje pěchotních protitankových zbraní. I když co my víme...
Prvopočátky vývoje
Vývoj protitankové zbraně PIAT nezačínal v úplném prázdnu, různé takzvané " čepové minomety " byly využívány už v průběhu První světové války a hlavně, do výzbroje Britské armády ( a Domobrany ) byl zaveden její předchůdce " 29 mm Spigot Mortar ( Blacker Bombard ) ".
Tato zbraň byla po větších peripetiích vymyšlena podplukovníkem Stewartem Blackerem a postupně zaváděna do výzbroje v době očekávání Německé invaze. Většina Spigotů ( z cca 22000 ks ) ovšem byla dodána až v době kdy bezprostřední invaze již nehrozila, ale alespoň se jimi podařilo pozvednout morálku Domobrany, která do té doby neměla skoro žádné protitankové zbraně. Většina munice Spigotů byla ( údajně ) posléze vystřílena námořnictvem proti ponorkám a nebylo jí málo, pro jeden Spigot byla plánována ( a pravděpodobně i vyrobena ) dotace 150 protitankových ( trhavých ) a 100 protipěchotních ( tříštivých ) nábojů.
SPIGOT TTD:
Ráže ( průměr čepu )------------29 mm
Hmotnost:
-zbraně s lafetou----------------163 kg
-bez lafety-----------------------51 kg
-protitankové hlavice------------9 kg
-protipěchotní hlavice-----------6,3 kg
Rychlost palby-------------------6 - 12 ran / minutu
Účinný dostřel ( na tanky )------91 m
Video: http://www.britishpathe.com/record.php?id=38431
Ovšem to nejdůležitější na Spigotu bylo právě zjištění, že něco podobného může fungovat, zbývalo jen vyřešit zvýšení účinnosti hlavice ( trhavá měla přeci jen poměrně malou účinnost ) a hlavně snížit hmotnost, protože Spigot byl využitelný především jako statická zbraň především v léčkách a obraně.
PIAT
Prvním pokusem byl " Baby Bombard ", zbraň se ( podle všeho, fotky nejsou dostupné ) už příliš nelišila od pozdějšího PIATu, ale protitanková munice byla prostou zmenšeninou protitankového náboje SPIGOTu a její trhavý účinek byl naprosto nedostačující, jak se zjistilo při zkouškách. Změna nastala až s vyřešením kumulativní hlavice v únoru 1942 a PIAT šel v srpnu téhož roku do výroby.
Trocha teorie
Teď trochu odbočím k popisu funkce, čepové minomety se funkcí trochu podobají puškovým granátům ( tedy alespoň těm, které se nasazují na hlaveň pušky ), hlavní rozdíl je v umístění hnací slože do těla granátu. Mina tak není vystřelována slepým nábojem ( nebo i ostrým ), ale má vlastní výmetnou slož . V době První světové války se sice vyskytly vyjímky, čepové minomety vystřelující běžný puškový granát pomocí závěrového systému běžné pušky ( obvykle zastaralé či poškozené ), ale zde byla hlavním důvodem snaha zlepšit ovládání. Tyto zbraně totiž na rozdíl od většiny neupravených pušek měly lafetu, bylo tak docíleno vyšší přesnosti.
Základem PIATu byla velmi silná pružina ( napínací síla cca 90 kg ), která ovšem nesloužila k vymrštění střely ( jak se občas někdo snaží tvrdit ), ale především k utlumení zpětného rázu zbraně. Její sekundární ( byť stejně důležitou ) funkcí byla i iniciace pohonné slože v těle střely.
Síla pružiny samozřejmě stěžovala napínání zbraně, které bylo jednoduší ve stoje, ale možné i v leže.
Pružina je navlečena na " pístu ", který se při výstřelu zasunuje do zadní části střely, kde prostřednictvím úderníku odpaluje pohonnou náplň. " Píst " je kromě těla zbraně veden i prodloužením ramenní opěry, toto prodloužení zároveň slouží i na napnutí zbraně. K uvolnění " pístu " slouží rozměrná spoušťová páka ovládaná dvěma prsty. Kromě značné síly nutné ke spouštění měl PIAT vzhledem k funkci další nevýhodu, vlastní výstřel následoval až chvilku po stisku spoušťové páky. Pružině prostě chvilku trvalo než doběhla až k roznětce, navíc se ve zbrani pohybovaly relativně hmotné části ( zapomeňte na vzduchovku, u PIATU to bylo ještě horší ). Zbraň sice při palbě spočívala na opěře ( jak jinak nazvat tu jednonožku... ), ale i tak nebylo snadné udržet zamíření. To vše navíc v očekávání pořádného kopance od výstřelu.
Zpětný ráz sice kromě samotné síly pružiny snižovalo i docela chytré využití předzápalu ( tj. aktivace roznětky ještě při pohybu pružiny ), ale i tak to musel být zážitek. Pokud byla zbraň při výstřelu řádně zapřena došlo vlivem zpětného rázu i k znovunapnutí pružiny.
Nutnost řádného zapření ovšem omezovala možnost volby vedení palby, PIAT spolehlivě fungoval při poloze vleže, s pořádnou trochou snahy i v kleče a ve stoje, ale jen pokud bylo jednonožka opřená o podložku ( například v okopu, krytu ). Je doloženo i občasné používání zalafetované zbraně v Brencarieru, ale kvůli omezenému dostřelu se to příliš ( a ani do jiných vozidel ) nerozšířilo. Další možností byla palba horní skupinou úhlů, na rozdíl od " raketových " zbraní tak PIAT mohl postřelovat i cíle nezasažitelné přímou palbou. Samozřejmě tím nejsou myšleny tanky...
Munice
Základním druhem munice byly samozřejmě protitankové kumulativní náboje, ale PIAT mohl používat i tříštivotrhavou a dýmovou munici. Mělo se údajně jednat o miny do dvoupalcového minometu vystřelované pomocí nějakého adaptéru vkládaného do nabíjecího žlabu. Ovšem jak adaptér fungoval se mi zjistit nepodařilo a pokud nešlo přímo o minometnou hlaveň, tak si jeho funkci nedovedu představit ( už kvůli způsobu funkce min ).
PIAT byl vybaven hlavovým zapalovačem ( při přepravě byl uložen v pouzdře nacvaklém na stabilizátor ), přenos iniciace na kumulativní hlavici byl proveden prostřednictvím šlehové trubky procházející bojovou hlavicí.
Ovšem zapalovače byl asi největší problém PIATu, původní N°425 Mk.I často selhával a byl rychle upraven na N°425 Mk.IA, způsob zážehu se neměnil.
Spolehlivost aktivace vzrostla, ale vojáci si zrovna začali ztěžovat na nižší průbojnost. Naštěstí to nebylo způsobeno zapalovačem, důvodem byla snížená kvalita výroby kumulativních hlavic, ale v dohadech zaniklo upozornění na nižší spolehlivost zapalovačů N°425 Mk.IA při dopadech na skloněný pancíř. Proto nahrazení zapalovače ještě nějaký čas trvalo a opravdu účinná zbraň se z PIATu stala až po zvýšení kvality výroby hlavic a zavedení nového zapalovače N°426 Mk.I s kuličkou který dokázal bojovou hlavici iniciovat i při dopadovém úhlu přes 45°.
Ještě k nabíjení, pokud se vám zdá divné, že střely z PITA nevypadly při sebemenším předklonu, tak je to díky kovovému kroužku v zadní části střely, po vsunutí střely do žlabu došlo k zachycení kroužku do úchytů na čele zbraně. Přímo pod úchyty se nacházel otvor sloužící k vypadnutí utrženého kroužku.
Zpětně se dá říct, že PIAT byl poměrně promyšlená zbraň, technologicky jednoduchá a dobře využívající dostupné technologie. V některých směrech to sice bylo za cenu kompromisů, ale PIAT měl i proti nastupující " raketové " a bezzákluzové technologii několik výhod.
Předně neoznačoval místo výstřelu velkým zábleskem a oblakem dýmu, díky tomu měla obsluha o něco větší šanci na přežití a případný opakovaný výstřel, navíc neomezoval své okolí v podobně bohulibé činnosti.
PIAT si stihl zabojovat i v Korejské válce, ale , ale většina kusů byla po roce 1945 uložená ve skladech a nebyly využívány ani k výcviku, protože přes vylepšování zapalovačů pořád docházelo k občasným předčasným výbuchům hlavic.
PIAT výroba:
-----------1942----1943-------1944------1945---
PIAT-----8100----98215------8800------xxxx--
Munice--16000--2722000--3843000--925000-
----------------------------------------------------
PIAT TTD:
Délka zbraně-------99 cm
Délka střely--------38 cm
Hmotnost-----------14,4 kg
Hmotnost střely----1,35 kg
Max. dostřel--------350 / 400 m
Účinný dostřel------100 m
Úsťová rychlost-----135 m / s
Průbojnost----------100 mm při sklonu 30°
----//-----------------70 mm při sklonu 45°
PIAT, SPIGOT:Zdroje
http://www.inert-ord.net
http://www.pegasusarchive.org
http://www.battledressandbayonet.com
http://www.wwiiequipment.com
http://www.canadiansoldiers.com
http://anonymous-generaltopics.blogspot.com
http://www.armorama.com
http://www.militaryphotos.net
http://www.ekco-electronics.co.uk
http://www.lonesentry.com
http://www.pillbox-study-group.org.uk
http://www.flamesofwar.com
) dalšího ( + 1 x Pz.IV. ) 57 mm protitankový kanón. No a ten poslední zbyl na tankány...
