carro armato M 11/39
...italský předchůdce M3 ...
Všeobecně se soudí, že italská armáda stála během druhé světové války za … pendrek. Lze samozřejmě argumentovat, že nestála za mnoho nikdy, Italové se vždycky dokázali „přilepit“ k té správné straně. V předešlé světové válce hodili přes palubu tehdejší spojence a lze asi bez problému říci, že novým spojencům moc nepomohli... Po „vyhrané“ světové válce se však dostavilo vystřízlivění, království nedosáhlo na své územní požadavky a to umožnilo nástup „černé smečky“ v čele s Benitem Mussolinim. ...italský předchůdce M3 ...
I když se dá bez problémů Itálie označit za zemi automobilům zaslíbenou, zdejší obrněná technika většinou vyvolává mezi „širokou věřeností“ jen posměšné ušklíbnutí. Přitom již v době WW1 se na Apeninském poloostrově zrodilo několik schopných obrněných automobilů, firma FIAT postaví první domácí těžký tank FIAT 2000, později dochází k licenční výrobě nejlepšího tanku té doby – Renaultu FT. Italský klon nesl název FIAT 3000 a 152 vyrobených tanků znamenalo ve 20. a 30. letech minulého století solidní základ pro další rozvoj a výcvik obrněných jednotek. Na přelomu 20. a 30. let Itálie nemohla zůstat ušetřena „nízkorozpočtového šílenství“ v podobě tančíků Carden Loyd. Italský pozdější výtvor, tančík L3 (dříve CV3), překvapivě díky úpravám netrpěl nedostatky původních tančíků a představovat v tomto segmentu použitelné vozidlo (i když tento segment jako celek nestál ani za ten spotřebovaný plech...). Z L3 vycházel větší lehký tank L6/40, tato vývojová větev však neměla šanci na přežití. Souběžně s tančíky se proti vyvíjí i střední tanky a o jeho praotci bude dnešní článek.
Lehké tanky FIAT 3000 byly v 30. letech minulého století za zenitem, tančíky se hodili tak do kolonií, bylo proto jasné, že armáda bude brzy potřebovat tank schopný obstát i proti potencionálním protivníkům. Jak první se na scéně objevil prototyp carro armato 1932, řešený jako průlomový stroj s pevně lafetovaným kanonem ráže a složitým podvozkem. Stroj prošel řadou úprav a na něm si konstruktéři vyzkoušeli mnoho prvků, použitých u pozdějších konstrukcí. Další tanky měly být vybaveny klasikou otočnou věží a jejich hmotnost se měla pohybovat někde mezi lehkými a středními tanky.
carro armato 1932
Konstrukční týmy Ansalda a FIATu pracovali v první polovině 30. let na tancích o hmotnosti cca 8 tun, nakonec došlo ke sloučení vývojových týmů a jejich společná práce vyústila koncem roku 1935 v prototyp středního tanku. Ke slovu se dostaly výše zmíněné zkušenosti z vývoje tanku 1932, podvozek nového vozidla odpovídal jeho poslední verzi. Co se ale zrovna nepovedlo byla celková koncepce vozidla, v otočné věži byl pouze kulomet, kanon byl uložen v kasametě na čelní korbě. Jako pohon měl sloužit běžný civilní motor, do nádrží se ale neměl tankovat v té době obvyklý benzín. Italské tanky byly totiž vybaveny naftovými motory (zde se opravdu hodí označení „nafta patří na pole“).
Prototyp se zrovna v provozu nevyznačoval nějakou velkou spolehlivostí, problémem byl relativně složitý podvozek s dvěma vozíky, proto je v roce 1938 testován prototyp s novým podvozkem. Ten tvořily dva vozíky, každý se čtyřmi pojezdovými koly menšího průměru. Na vozíku byla dvojice kol na jednom závěsu, vozík byl odpružen listovými pery a kola byla vybavena gumovou bandáží. Pás se nahoře podpíral třemi napínacími kladkami (rovněž s bandáží), vpředu bylo hnací a vzadu napínací kolo. Celé to poháněl vzduchem chlazený osmiválcový diesel FIAT SAP 87, z objemu 11140 ccm se podařilo jeho konstruktérům dostat obstojných 105 HP. Se 180 litry nafty (určitě bez řepky...) v nádrži dojel tank po silnici cca 200 km, při tom se mohl „řítit“ rychlostí 33 km/h. Řidič mohl použít pro jízdu vpřed čtyři rychlosti, zpět to jelo jen na jednu.
Řidič seděl v trupu vlevo, před sebou měl poměrně velký průzor s krytem opatřeným štěrbinou. Napravo od řidiče měl své stanoviště střelec s kanonu, jako vedlejší zaměstnání měl ještě nabíjení kanonu. Za řidičem byla na korbě osazena věž. V ní měl své království velitel. Ten měl mimo velení možnost v boji ještě používat kulomety, asi toho měl podle konstruktérů málo na starosti. Ti se zato postarali o to, že měl každý tankista svůj vlastní vchod (nebo východ, záleží na situaci). Řidič měl k dispozici obdélníkové dveře na boku korby, střelec poklop na střeše korby (opět obdélníkový) a velitel měl na střeše věže k dispozici poklop ve tvaru... no připomíná to poklop od WC. Mimo tyto poklopy jsou na čelních snímcích vidět zřetelně dva kryté servisní přístupy k pohonů (spojky?).
Tank M 11/39 sice disponoval na svoji dobu poněkud ujetou koncepcí, úroveň pancéřové ochrany ale odpovídala průměrnému tanku té doby. Čelní pancíř (vana, korba, věž) mělo sílu 30 mm, bočnice vany mají poloviční sílu (15 mm). Zbytek trupu a věže má sílu 14 mm mimo dno (10 mm) a stropu korby (6 mm), střecha věže má sílu 7 mm. I technologie použitá pro výrobu je „průměrná“, pancíř je spojen nýty.
Jak jsem již výše uvedl, koncepci tanku a umístění výzbroj navrhoval nějaký šílenec. Hlavní palebnou silou byl 37 mm poloautomatický kanon Vickers Terni. Pokud vám toto označení nic neříká, jedná se o dnešní firmu Oto Melara. Kanon disponoval hlavní dlouhou 40 ráží (L/40), úsťová rychlost střely se pohybovala někde okolo 600 až 640 m/s. Ve vozidle se vezl solidní palebný průměr 84 nábojů. Díky „skvělému“ osazení kanonu do kasamety mohl střelec pohybovat kanonem v rozsahu +/- 15° do stran, náměr se pohyboval v rozmezí -8° až + 12°. Střela o hmotnosti 0,9 kg měla prorazit na vzdálenost 500 metrů pancéřovou desku o síle 38 mm. V čelní stěně věže byly koaxialně lafetovány dva kulomety Breda M38 ráže 8 mm (8x59 RB), velitel tanku měl k dispozici 2800 nábojů, uložených do zásobníků po 24 nábojích (tady to nějak nevychází...). Boční odměr kulometům udělovala plně otočná věž, náměr se pohyboval od – 13° do +23°. Vozidlo nebylo vybaveno radiostanicí.
Breda M38
Prototypy prošly testy u tankové pluku a následně byla objednána stokusová série. Armáda přiřadila tanku označení carro armato M 11/39, písmeno M znamená označení pro střední tank (medium). První stroje jsou dodány v létě 1939, celá série je dokončena na jaře 1940. Ve výrobě ji nahrazuje dokonalejší střední tank M 13/40.
První tanky jsou odeslány do tehdejších koloníí (Somálsko a Habeš), zde se koncem roku 1940 setkávají (v Britském Somálsku) s pěchotními tanky Matilda II. Tento tank nejen že disponuje účinějším 2pr kanonem, na jeho masivní pancíř italský kanon prostě nestačí. Větší část vyrobených vozidel končí v Lybii a je nasazena proti Britům (těm z kolonií...). Na počátku jde o významovou posilu, na horké africké půdě tehdy na italské straně působí jen lehké tanky či tančíky. Jejich bojové nasazení končí někdy v únoru 1941, u výcvikových jednotek působí zbylé tanky až do kapitulace v roce 1943. Několik ukořistěných tanků používala australská 6. pěší divize u Tobrúku.
Technické údaje carro armato M 11/39
délka – 4,85 m
šířka – 2,18 m
výška – 2,40 m
hmotnost – 11 t
měrný tlak na půdu – 0,71 kg/cm2
výkon motoru – 105 HP
maximální rychlost silnice – 33 km/h
dojezd silnice – 200 km
osádka – 3
Tolik něco málo k prvnímu sériově vyráběnému střednímu tanku z Apeninského poloostrova.
zdroje:
Nicolo Pignato - Italian Armored Wehicles of WW2
I.Pejčoch - Obrněná technika 9
Historie a plastikové modelářstvá 3/98
Nowa technika wojskowa 7/95
