Průběh bojů v Perském zálivu přinesl, kromě jiného (např. tisíců mrtvých Iráčanů), také nový pohled na západní a východní filosofii konstrukce tanku. Zatímco ta západní obstála(prý) na 100%, ta východní přinesla naprosté fiasko. Jestliže se na ruské tanky do té doby pohlíželo s určitým respektem, po skončení bojů jsou více méně považovány za slabé a jejich koncepce za v principu nevhodnou. Naopak Abrams si vydobyl renomé nejlepšího tanku na světě a je mu dokonce přisuzována jistá nezranitelnost.
Ačkoli uznávám, že Abrams převahu měl, přece jen se jednalo o generaci mladší tank v nejnovějším provedení, tak všeobecný názor, že T-72 byl v této válce cvičným cílem, je podle mne mylný. Zde bych chtěl uvést některé důvody proč si to myslím.
Toto je částečně reakce na knihu M1 Abrams vs T-72 Ural od Stevena J. Zalogy,v níž bych chtěl uvést některé všeobecně přijímané mýty na pravou míru.
Za prvé je to munice, APFSDS projektil označovaný M829 byl bezesporu celkově výkonnější než munice stejného typu používaná Iráckými T-72. To pramenilo zejména z použitého materiálu střely, kdy ochuzený uran dal střele při stejných rozměrech větší hmotnost a tedy i průřezové zatížení a , jak Zaloga uvádí, částečně i ze schopnosti kanónu M292 snášet vyšší tlaky, díky čemuž mohla být tato podstatně těžší střela urychlena na poměrně vysokou rychlost(udává se 1640-1670 mps). To tanku Abrams jistě dávalo výhodu výrazně vyšší průbojnosti jeho děla, díky čemuž byl schopen ohrozit čelní pancíř všech variant T-72. Naopak to bohužel pro Irácké vojáky neplatilo, neboť ocelové APFSDS projektily i přes vysokou počáteční rychlost dosahovaly zhruba 60% průbojnosti M829. Jenže už zdaleka neplatilo(alespoň podle mých výpočtů), že projektily M829(A1) měly plošší trajektorii letu, díky níž údajně dosahovali Američtí tankisté lepšího skóre v zásahu protivníka. Ono je to, i právě z důvodu pojetí a konstrukce Ruských APFSDS střel té doby, spíše naopak. Díky menší hmotnosti ocelové střely(s malým wolframovým jádrem) a díky použití stabilizačních křidélek i jako vodícího prvku v hlavni (oddělitelná obroučka tak byla velmi lehká), měl projektil (v hlavni) podstatně menší hmotnost, navíc tlak plynů působil na střelu přes mírně větší plochu(125^2 /120^2=1,085) a po delší dráze (125*48=6 metru,120*44=5,28 metru),takže i přes menší tlak prachových plynů dosahoval projektil 3BM15 rychlosti 1780 mps tedy o 110-150mps více než M829. Metná dálka na cíl vysoký dva metry (při nulové palebné výšce) tak byla v případě T-72 2120 metrů, což je oproti 1960-2000 metrům u M829 přece jen o něco více. Možná si řeknete, dost zanedbatelný rozdíl, nicméně když se k tomu připočte to, že T-72 při palebné výšce 1651 mm střílel na cíl o výšce 2400mm, kdežto Abrams při pal. výšce 1890mm musel zasáhnout cíl vysoký 2190mm, rázem se rozdíl dost radikálně zvětší ve prospěch T-72. Konkrétně mi v balistickém programu vyšla metná dálka pro 3BM15 vs Abrams 1800 metrů (asi není náhoda že tuto vzdálenost Irácké osádky měly nastaveny v zaměřovačích), naopak M829 vs T-72 1420-1486 metrů. Pokud tedy plochá trajektorie hrála roli, byl ve velké výhodě právě T-72.
Druhý aspekt, jež bych chtěl uvést na pravou míru, je názor, že Abrams dokázal probít T-72 na běžnou bojovou(asi do 2 km) vzdálenost z libovolného úhlu . No možná to platí u korby, s výjimkou zásahu jejího čela pod dostatečně velkým úhlem (horizontálním) , nicméně u věže zdaleka ne. Sice se udává síla 410mm (podle jiných zdrojů až 450mm) nicméně tato síla platila až do úhlu 30° od podélné osy věže. Při daném čelním tvaru věže a rozložení síly pancíře tak, aby odolnost z úhlu 30° byla 410mm, překáží projektilu při čelním (0° od podélné osy) dopadu u 470-800mm pancíře:
Asad Babyl byl navíc opatřen na čele věže i korby 30mm přídavným pancířem, což u korby přidává vzhledem ke sklonu cca.80mm, u věže též vzhledem ke sklonu asi 30-50mm. ( obojí vůči APFSDS a kolmo čelně) Celková odolnost tedy byla (vůči APFSDS), za předpokladu, že Asad Babyl vycházel z modelu T-72M, 500-846mm u věže ( tedy téměř polovina plochy věže T-72 byla pro M829 z čelní sféry ( cca.+-18° ) na 2000 metrů neprůstřelná) a 420mm u korby.
Na této stránce: T-72_test, jsou zobrazeny výsledky testu odolnosti T-72M1. Uvádí se tam,že byly testovány dva kanóny, 120mm s DM53 a 105mm s municí DM33 a DM12.
Ve mne účast druhé zbraně na testu však vzbuzuje velké pochybnosti a rovnou řeknu, že podle mne se na 99% jedná též o 120mm kanón (se stejně označovanou municí). Proč? No..Proč by němci v polovině 90 let použili zastaralý kanón tanku, jež už dávno není ve výzbroji armády a vedle něj 120mm s nejnovější municí. Takové extrémní rozpětí ve výkonu použitých zbraní je (by bylo) velmi podivné a výsledky by byly vlastně i dost nic neříkající. Za druhé se udává , že podle testu 105mm dělo bylo schopné s APFSDS municí probít čelo korby na 2km a čelo věže do 1500 metrů. I to je však dost zvláštní, když pancíř T-72 byl dimenzován právě tak aby odolal 105mm západním dělům.
Z tvaru věže ruských tanků i jejich rozložení pancíře navíc plyne, že (jak už jsem psal) byly konstruovány tak, aby zaručili odolnost v sektoru +-30°, a to platí i pro T-72. Podle mne tedy oněch 410mm ( i odolnost vůči 105mm dělu ) bylo zaručeno až do 30°. ( udává se to např. ZDE )
Mne osobně z těchto faktů plyne, že při útoku z čelní sféry do úhlu cca.+-15° byla věž T-72M, T-72M1 schopná na vzdálenost přes 1500m (ne vždy záleží na místě dopadu, ale ve většině případů ) odolat zásahu 120mm APFSDS munice M829, DM33 a HEAT DM12 stejné ráže.
U bočních stěn věže T-72 je vzhledem k jejich sklonu vůči podélné ose věže zajištěna jejich nezranitelnost až do úhlu 30° a i při větších úhlech dopadu představují velmi malé cíle a je velmi obtížné je zasáhnout.
U tanku Abrams vzhledem k použití manuálního nabíjení a uložení munice v zadním převisu mají boky věže naopak velkou plochu a navíc nemohou být zkosené ( vzhledem k podélné ose věže ), což se dá řešit jedině jejich silným opancéřováním. To však vede k velkému nárůstu hmotnosti, jež vyžaduje dostatečně výkonný motor s patřičně velkou zásobou pohonných hmot, což následně vede k dalšímu nárůstu velikosti a hmotnosti. Logicky pak nezbývá hmotnostní rezerva na opancéřování největších (a o to větších) ploch, boků korby. Proto má Abrams v těchto partiích v některých místech pancíř (vůči APFSDS) slabší než T-72. Pancíř v čelní části (asi 30mm + 70mm představný) je sice v součtu silnější než 80mm u Téčka, v zadní části se ale celková síla pohybuje kolem 55mm oproti 70mm u ruského stroje.
Je tedy pravda, že projektil 3BM15 na Abramse čelně nestačil, z boku ho však probít mohl i při poměrně strmých úhlech dopadu.
Obecně vzhledem k výkonům APFSDS střel 90 let ( i současných )považuji malou plochu boků ( korby ) za podstatně lepší ochranu, než nějaký ten cm navíc(a to platí i vůči projektilu 3BM15, jež dokázal probít 120mm/60° na 2km). Podle mých výpočtů dělá plocha této partie u Abramse 7,86 m2 , kdežto u T-72 5,7 m2 ,což je znatelný rozdíl.
Co mi z těchto faktů plyne.
Irácké T-72 tedy nebyly až tak slabě pancéřované, naopak kombinace poměrně velké síly pancíře s vhodným tvarováním a celkově malými rozměry z něj ( podle mne ) dělala obtížně zničitelný cíl i pro 120mm M829.
Zejména pokud byl zakopaný po věž, byla plocha kterou byl schopen Abrams probít velmi malá.
Jeho palebná síla sice nedosahovala úrovně Abramse, nicméně i v této oblasti měl T-72 v některých aspektech navrch, např. v metné dálce.
Opět při věžovém postavení mohl střílet i přes 2km bez nutnosti měnit měnit prvky palby(střelci stačilo změřit vzdálenost a pokud byla nižší než metná dálka mohl rovnou pálit, nemusel tedy manuálně zadávat vzdálenost do počítače) V této souvislosti je třeba zmínit, že podle oficiálních údajů, dosahuje T-72M4CZ, i přes nesrovnatelně pokročilejší systém řízení palby, jenom 1-1,1 krát větší pravděpodobnost zásahu první ranou oproti původní verzi T-72 z níž vychází (pozor při palbě z místa,ne za pohybu)
Proč tedy osádky T-72 i přes tyto skutečnosti dosáhly tak ubohých výsledků? No aby mohl obránce zasáhnout útočníka do slabých částí, musel vybrat místo nejlépe s jednou těžko přístupnou oblastí(cestou)a zaujmout takové pozice, z nichž mohou ze skrytu dostat protivníka do křížové palby. Jenže kde najít takovou oblast v poušti, o kterou protivník navíc bude mít zájem? Také tato taktika se dá uskutečnit jen v případě že o protivníkovy vím dříve než on o mne. Vzhledem k absolutní převaze koalice ve vzduchu(a ve vesmíru) je zřejmé, kdo bude mít větší šance protivníka objevit a rozmísit jednotky tak, aby byl ve výhodě. Osádky Abramsů tak měly velkou výhodu v možnosti zahájit útok v době a z takových směrů a v takovém počtu jaký byl pro ně maximálně výhodný a naopak pro Iráčany fatální. (např. když jsou osádky mimo tank a připravují si jídlo) Ano uznávám, že převaha ve schopnosti objevit protivníka stála i na termovizi Abramse, je však otázkou, jak velkou roli v prvotní detekci protivníka hrála ve srovnání s podobnými i vyspělejšími systémy na družicích, helikoptérách a letadlech..
Také osádky Abramsů měly při střetech s T-72 vždy velkou početní převahu, byly doprovázena průzkumnými i bojovými vrtulníky ,BVP Warior s PTŘS, mohly si kdykoli zavolat posilu např. v podobě A-10 Warthog. Prostě Američané nenechali nic náhodě. Lze se tedy divit,že Američtí tankisté měli minimální ztráty?
Při správné taktice a schopnějšími osádkami za příznivějších okolností (např.letecké krytí) by byl T-72 schopen, dle mého názoru, způsobit Američanům daleko větší ztráty.
zdroje: www.btvt.narod.ru , www.otavaga2004.narod.ru, www.waronline.org, www.angelfire.com, mainbattletanks.czweb.org, ru.wikipedia.org/wiki/Т-72, www.kotsch88.de
..o podmínkách nemluvě.
.
