Sobibor byl druhý nacistický vyhlazovací tábor, který patřil spolu s Treblinkou a Bełżecem do tzv. Akce Reinhard. Nacházel se poblíž vesnice Sobibor, v řídce osídleném oblasti nedaleko železniční trati Chelm-Wlodawa ve východní části lublinské oblasti. V březnu 1942 začala výstavba tábora, kterou byl pověřen SS-Obersturmführer Richard Thomalla. Na stavbě se podíleli dělníci a Židé z blízkých ghett. Počátkem dubna 1942 byl pověřen velením tábora Franz Stangl. Měl za úkol zrychlit stavbu tábora, proto navštívil velitele tábora v Bełżeci, SS-Hauptsturmführera Christiana Wirtha, a získal potřebné rady a informace. Již v polovině dubna byl tábor připraven přijmout první transporty.
Tábor navazoval na železniční stanici Sobibor a rozkládal se podél tratě, obklopen jehličnatým porostem. Poblíž budovy železniční stanice byla zřízena výhybka vedoucí do tábora na vykládací rampu, určenou pro deportační vlaky. Původně se v této lokalitě nacházely dvě dřevěné budovy, hájovna a dvoupatrová budova pošty. Celková plocha tábora měřila 12 hektarů, tvořil ji pravoúhelník 600 x 400 m obehnaný trojitým oplocením z ostnatého drátu a strážními věžemi. Celkový prostor byl rozdělen na čtyři části:
- administrativní část (Vorlager), kde se nacházela železniční rampa schopna pojmout více než 20 železničních vagónů, administrativní budovy, ubytovny a sklady pro Němce a Ukrajince;
- Tábor I - ubytování pro vězně, kteří zajišťovali provoz tábora a také dílny, kde část z nich pracovala, jako krejčí, obuvníci, …
- Tábor II - přijímací část, kde museli deportovaní projít různými procedurami před příchodem do plynových komor, stejně jak tomu bylo i v jiných vyhlazovacích táborech: po vystoupení z vlaku byli nuceni odevzdat veškerá zavazadla a oděv. Skrze „šlauch“ (úzká lomená stezka, cca. 3-4 m široká a 150 m dlouhá, obehnaná z obou stran ostnatým drátem s vpletenými větvemi stromů, která spojovala přijímací část s vyhlazovací) hnali nahé oběti do plynových komor. V polovině cesty stálo „holičství“, kde židovští vězni stříhali ženám vlasy.
- Tábor III - vyhlazovací část, umístěná ve vzdálenější severozápadní části tábora, kde se nacházely plynové komory, hromadné hroby, později otevřené spalovací rošty a ubytovny pro židovské vězně.
Personál tábora tvořilo asi 20 až 30 Němců a 90 až 120 Ukrajinců vyškolených v táboře Trawniki. Asi tisíc vězňů bylo vybráno z transportů a nasazeno na různé práce v táboře: někteří z nich pracovali v dílnách nebo sloužili vyššímu personálu, další byli nasazeni na uklízení vagónů a při svlékání příchozích. Při odstraňování mrtvých z komor a jejich pohřbívání pracovalo asi 200 až 300 vězňů.
Tři plynové komory byly umístěny uvnitř zděného domu. Jednotlivé komory měly tvar čtverce (4x4 m) a kapacitu 160-180 osob. Přicházelo se do nich malými dveřmi, vedoucími z předsíně, umístěné po celé délce budovy. Po zplynování byla těla přemístěna sklápěcími dveřmi umístěnými naproti vchodu. Vedle budovy se nacházela přístavba, ve které nákladní auto produkovalo oxid uhelnatý. Původně zavražděné oběti pohřbívali do masových hrobů 50-60 m dlouhých, 10-15 m širokých, 5-7 m hlubokých. Později oběti spalovali na speciálně připravených roštech ze železničních kolejí, masové hroby byly znovu odkryty a mrtvoly spáleny.
Během první fáze zplynování, od 5. května do konce července 1942, zemřelo v Sobiboru nejméně 90 000 – 100 000 Židů. Transporty přijížděly hlavně z ghett a přechodných táborů z Lublinské oblasti (nejméně 57 000), z Protektorátu (6 000), z Německa a Rakouska (10 000). Kvůli rekonstrukci železniční tratě Lublin-Chelm byl na dva měsíce pozastaven provoz komor. Zjistilo se, že kapacita plynových komor - asi 600 lidí najednou – nestačí a že je nutné vybudovat další prostory. Ke stávajícím třem plynovým komorám byly přistavěny ještě tři nové. Kapacita se tím zvýšila na 1000 - 1200 osob, které mohly být usmrceny najednou. V srpnu byl velitel tábora Franz Stangl převelen do Treblinky a na jeho místo nastoupil SS-Obersturmführer Franz Reichsleitner, Stanglův kolega z vyhlazovacího programu eutanázie. Po dokončení stavebních prací na železnici přijížděly v období od října 1942 do června 1943 transporty z Haliče, Generálního governmentu a Slovenska. Poslední transporty přijely z ghett Vilna, Minsk a Lida v druhé polovině říjnu 1943. Celkem zemřelo v Sobiboru 250 000 Židů.
V únoru 1943 navštívil tábor Reichsführer-SS Heinrich Himmler a prohlédl si ho včetně kompletní vyhlazovací akce. 5. července dal příkaz změnit tábor z vyhlazovacího na koncentrační. V létě 1943 byly v okolí tábora rozmístěny miny - nejen jako ochrana proti útěkům, ale také proti ruským partyzánům. Každý útěk, ať zdařilý nebo nezdařilý, znamenal mnoho nevinných obětí popravených za trest či pro výstrahu. V polovině srpna 1943 se zformovala podzemní organizace pod vedením předsedy Judenratu v haličském Zolkievu Leona Feldhendlera. Členy skupiny byli převážně vedoucí výrobních dílen. Skupina měla v úmyslu zorganizovat hromadný útěk z tábora. Později byl jako velitel vybrán ruský Žid, důstojník Alexandr Pechersky. Pravděpodobně se podařilo zabít německý personál, získat zbraně a potom uprchnout z tábora, avšak o průběhu povstání existuje několik verzí. Povstání vypuklo 14. října 1943 ve čtyři hodiny odpoledne a bylo při něm zabito 12 Němců, mezi nimi velitel tábora Franz Reichsleitner, a několik Ukrajinců. 300 vězňů uprchlo, ale většina z nich byla zabita na útěku nebo nepřežila přechod přes minové pole. Ti, kteří se k útěku nepřipojili nebo nemohli připojit, byli také zavražděni. Mnoho uprchlíků ještě později vypátrali a zastřelili ukrajinští strážci nasazení na pátrací akce. Válku přežilo asi 50 vězňů.
Po vzpouře se Němci rozhodli tábor zlikvidovat a zřídili na jeho území zemědělský statek, podobně jako v Treblince a Bełżeci. V létě 1944 byl osvobozen Rudou armádou a oddíly Polské lidové armády.
V době od září 1965 do listopadu 1966 se konal soud v Hagenu s 11 důstojníky SS z tábora Sobibor. První velitel tábora Franz Stangl byl v roce 1970 soudem v Düsseldorfu odsouzen na doživotí. V roce 1961 byl postaven první pomník. Dnes je na území tábora kromě pomníku ještě slušně zařízené malé muzeum.
kopec lidského popela
