Velká Británie
1940
V září 1940 prožívala Velká Británie nejtěžší dny celé Druhé světové války a doslova a do písmene, jako poslední svobodná bašta Evropy, bojovala o svou existenci proti Hitlerovskému Německu. Zatímco německé letouny dnem i nocí podnikali zdrcují nálety na vojenské i civilní cíle po celé ostrovní říši, chystala se Velká Británie čelit nedostatku bojové techniky v boji o vzdušnou nadvládu na Ostrovy, vývojem nového typu letounu, který by Impériu zajistil tolik potřebný velký počet stíhacích letounů.
Tady trošku odběhnu od tématu. Svým způsobem si Britové zadělali na problém zvaný „vzdušná obrana“ sami svým přístupem ke zbytku Evropy. Jejich víra v nedotknutelnost Ostrovů a bezpečnost zajištěnou námořnictvem vedla k tomu, že v roce 1938 měla RAF pouze jedinou operační squadronou moderních Hawker Hurricane Mk.I. Nadějný Supermarine Spitfire Mk.I existoval pouze ve dvou prototypech. Nepřátelský naladěné Německo pak chrlilo své moderní Bf109 ve velkých sériích, které navíc již prošli zkouškou ohně ve Španělské občanské válce. Varovná slova W.Churchilla o možné válce s Německem naštěstí nezapadla v davu a tak firma Hawker na vlastní riziko začala shromažďovat zásoby nutné pro velkosériovou produkci Hurricanů. O dva roky později pak toto rozhodnutí vedení firmy Hawker výrazně pomohlo zachránit Velkou Británii.
Již události z května a června 1940 ukázali Velké Británii sílu nacistické Luftwaffe, během jejich útoku na západ, kdy doslova smetli z nebe francouzské letectvo i s jejich britskými spojenci. Britskému ministerstvu obrany každým dnem docházelo velké množství zpráv z bojů ve Francii, Belgii a Holandsku a poměrně záhy jim bylo jasné, že valící se parní stroj zvaný Německo se nepodaří odvrátit od jejich postupu na západ. Bylo jasné, že další na řadě je ostrovní říše, kterou ale musí nepřítel nejdříve porazit ve vzduchu, aby pak mohl v klidu provést invazi. O výsledku invaze si nedělali iluze ani ti nejoptimističtější vládní či vojenští představitelé, protože britské pozemní síly se zdaleka nemohli rovnat německé armádě. Jedinou možností tak bylo ubránit svůj vzdušný prostor a odvrátit tak riziko invaze, či donutit Němce provést invazi za pro ně krajně nevýhodných podmínek s rizikem obrovských ztrát. A aby si Britové mohli uhájit svůj vzdušný prostor, to znamenalo vytvořit si podmínky, kdy budou schopni pokrývat ztráty způsobené leteckým bojem. Za tím účelem se v létě 1940 začalo pracovat na stroji, který měl být vyroben v rekordně krátké době, který by měl slušné výkony i palebnou sílu, ale především takový, jehož výroba by byla maximálně zjednodušená a která by nebyla příliš náročná na strategických surovinách. Požadavky letectva byly shrnuty do specifikace F.19/40.
Podle těchto kritérii tak byl za pouhých 65 dní postaven prototyp stíhacího letadla, jehož konstrukce byla maximálně optimalizována pro co nejjednodušší výrobu, což kromě jiného zahrnovalo i pevný podvozek a bez hydraulických systémů. Také se vycházelo z možnosti použít standardně vyráběných částí. Například motorová gondola tak byla použita z typu Beaufighter Mk II. Stejně tak celá řada dalších komponentů využívala vyspělého výcvikového stroje Trainer Miles Master (1939).
Jak již napovídá velké množství komponentů z Miles Master, jeho výrobou byla pověřena firma Miles Aircraft Limited se sídlem ve Woodley, Berkshire. Hlavním konstruktérem letounu M.20 byl Walter G.Caples. Ten ale navázal na dřívější práci konstruktéra F.G.Milese (fa Philips & Powis), který na rozdíl od politiků viděl slabinu své domovské země v porovnání s konstrukcemi a sériovou produkcí německých leteckých společností Messerschmidt, Denier, Heinkel, Junkers. Jeho první návrh z roku 1939 dospěl až do stádia výroby zmenšeného modelu. Mělo se jednat o letoun (M.20/1) kombinující lomené „W“ křídlo z Masteru, se zatahovacím podvozkem a výzbrojí v podobě šesti kulometů. Motor byl totožný s tím, který se používal u Hurricanů. Nicméně pořád se jednalo o letoun pokročilejší konstrukce a tudíž se na něm tolik potřebných normohodin a materiálů nepodařilo uspořit. Myšlenka F.G.Milese ale zaujala ministra letecké výroby lorda Beaverbocka, který nechal vypsat výše uvedenou specifikaci F.19/40. F.G.Miles pak zaštitoval celý projekt, jehož vývojem byl pověřen právě Walter G.Caples. Tento jeho projekt pak nesl označení M.20/2.
Podle zadání byl postaven prototyp celodřevěného dolnoplošníku s poloskořepinovým trupem. Křídlo mělo vzepětí na vnějších částech (21% tlustým profil NACA), podvozek byl pevný aerodynamicky kapotován. Křidélka a výškovka pokrývala překližka, vztlakové klapky duralové, směrovku pokrývalo plátno. Pokrokovým prvkem byla panoramatická pilotní kabina kapkovitého tvaru. Miles M.20 tak byl jedním z prvních letounů na světě s takovýmto typem kabiny.
Za pohonnou jednotku byl vybrán osvědčený motor Rolls-Royce Merlin XX, převzatý ze stroje Bristol Beaufighter II, který dával výkon 956 kW (1.280 k). Pro účely projektu M.20 bylo z Beaufighteru převzaté i lože motoru, agregáty, chladič a kapota. Motor byl 12 válcový vodou chlazený se 48 ventily o objemu 27 litrů. Maximální výkon 1280 koňských sil dával ve výšce 10.000 stop (cca 3.200 m) při 3.000 otáčkách za minutu. Celý motor pak vážil 658 kg, což dávalo velice slušný výkon v porovnání k vlastní hmotnosti. Jako palivo se používal 100 oktanový letecký benzín s maximální spotřebou 3 galony / minutu (1 galon = 3,78 l). Přestože měl Miles M.20 pevný aerodynamicky tvarovaný podvozek, dokázal dosáhnout maximální rychlosti až 555 km/h ve výšce 6.200 m. Což na rok 1940 nebyla vůbec špatný výkon. Jen pro představu, jeden z hlavních tahounů letecké bitvy o Británii Hawker Hurricane dosahoval maximální rychlosti kolem 500 km/h (podle typu). Také dolet u prototypu M.20 byl úctyhodný, při instalované nádrži na 350 l paliva. Letoun by mohl díky doletu bezmála 2.000 km (přesně 1.930 km) vést dlouhé letecké souboje, nebo se případně pustit přes Kanál na přepadový let hluboko do týlu nepřítele.
Výzbroj byla zvolená jako rozumný kompromis mezi stroji používaných v britských vzdušných silách a typem, který měl M.20 představovat. Byla totiž stejně jako v případě Hurricanů tvořena osmy kulomety Browning ráže 7,7mm s kadencí 1150 ran za minutu (zásoba munice: 5.000 ks celkem). Což byl sice krok vzad v porovnání s letouny s kanónovou výzbrojí, ale kulomety bylo možno vhodněji zakomponovat do tohoto letounu a i výrobně to bylo jednodušší, než kanónová výzbroj. Navíc se počítalo s možností rozšířit výzbroj až na dvanáct kulometů stejné ráže. Vzhledem k většímu doletu a logicky tak delší době nasazení během mise, bylo úměrně zvětšena zásoba munice. Ta byla vyšší než u standardně používaného Hurricanu nebo Spitfiru. Počítalo se i s výrobou námořní verze, která měl nést označení Milem M.20 Mk II.
Jak jsem již psal v úvodu, prototyp M.20 (pod továrním označením U9) byl dohotoven za pouhých 65 dní od zadání a svůj první let absolvoval dne 15.září 1940 (pilot T.Ros) v testovacím středisku A&AEE (Aeroplane and Armament Experimental Establishment) v Boscombe Dow, Wiltshire pod prototypovým označením AX834. Výsledek letových zkoušek byl více než uspokojivý, přestože během jednoho z letů (pilot H.V.Kennedy) došlo k problémům, když letoun samovolně přešel do vývrtky, kterou se jen s obtížemi podařilo pilotovi zvládnout. Konstruktér W.Capley na to zareagoval prodloužením trupu o 35 cm (?) a posunem vodorovné ocasní plochy o 35,5 cm vzad. Po těchto úpravách M.20 (již pod sériovým označením AX834) splňoval vše, co se od něho očekávalo a navíc disponoval vyššími výkony, než se předpokládalo. Rychlostně sice zaostával za Spitfiry Mk.I, ale Hurriccana Mk.I překonával jak rychlostně, tak i ve stoupavostí. Oba stroje pak jednoznačně převyšoval v doletu.
Nicméně průběh letecké bitvy o Británii nakonec nabral jiný směr, než by si Němci přáli a po opadnutí největších náporů si Británie mohla oddychnout a stupňovat dále výrobu především osvědčeného Spitfiru, který byl přeci jenom výkonnostně někde jinde. „Luxus“ dražší, časově a surovinově náročnější výroby tak byl díky vítězné letecké bitvě zajištěn. Projekt M.20 tak mohl být odložen a později zcela zrušen. První prototyp byl později ve Woodley sešrotován, protože byl v zimě 1940 při jednom z přistání na továrním letišti poškozen (zablokovala se kola podvozku a letoun po zamrzlé ploše doklouzal až mimo plochu, kde se poškodil).
Druhý postavený prototyp (M20/4 s továrním označením U-0228) určený k službě v námořním letectvu (číslo prototypu DR616), byl vyroben podle specifikace N.1/41 a poprvé vzlétl dne 8.dubna 1941 a zkoušen byl do konce roku. Tato varianta byla uzpůsobena k službě na obchodních lodích a jejich katapultech. Projekt byl zrušen na jaře 1943. Od prvního prototypu se lišil zdokonaleným překrytem kabiny, zesíleným trupem (kvůli záchytnému háku), upraveným podvozkem s jiným typem kapotáže a hrotitým krytem vrtule.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD – MILES M.20
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 10,54 m
* Délka: 9,35 m
* Výška: 3,81 m
* Nosná plocha: 21,74 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 2.663 kg
* Vzletová hmotnost: 3.629 kg
* Maximální rychlost: 555 km/h (někdy uváděno 536 km/h)
* cestovní rychlost: 340 km/h
* Výzbroj: 8x kulomet Browning ráže 7,7 mm
* Dostup: 10.820 m
* Stoupavost (počáteční): 11,7 m/s
* Výstup do 6.218 m: za 9,6 minuty
* Dolet: 1.930 km
* Motor / Výkon: 1x Rolls-Royce Merlin XX o výkonu 956 kW (někdy je uváděno 1.089 kW)
* Vyrobeno kusů: 2 ks prototyp
* Uživatelé: Velká Británie
Zdroje:
http://1000aircraftphotos.com/Contribut ... l/5391.htm
http://sites.google.com/site/merlinv12s ... -merlin-xx
Kolektiv - Encyklopedie letadel – Ivanka při Dunaji 1998
http://home.comcast.net/~aero51/html/gallery/m20.htm
http://www.aviastar.org/air/england/miles_m-20.php
http://airwar.valka.cz
www.wikipedia.org
www.military.cz
Malé, křehké a bez vývojového potenciálu 
