Čínský pobřežní obrněnec Ping-Jüen
Ve válečném loďstvu Čínského císařství sloužila převážně plavidla zakoupená v zahraničí, ale nechyběly ani jednotky realizované v domácích loděnicích, což byl důsledek snah o modernizaci země, které se zde objevovaly od 60. let 19. století. V té době stejnou cestou vykročilo i Japonsko, kde však byly tyto aktivity organizované přímo státem a jejich cílem byla přeměna ve vyspělý stát po vzoru evropských mocností, kdežto v Číně se jednalo o iniciativu jednotlivých místodržících, díky čemuž tyto snahy měly pouze lokální dopad. V severních provinciích se o rozvoj průmyslu zasloužil známý místodržící Li Hung-čchang, jenž zde nařídil vybudovat nejenom moderní továrny a železnice, ale i základny válečného loďstva v přístavech Wei-hai-wei a Lü-šun-kchou (Port Artur). Podobné aktivity vyvíjel v jižních provinciích generál, jehož jméno bývá v anglické transkripci uváděno jako Zuo Zongtang, který nechal ve Fu-čou vystavět námořní arsenál a loděnici schopnou stavět i poměrně velká plavidla. Tyto projekty by nemohly vzniknout bez pomoci evropských odborníků, takže při realizaci tohoto záměru vypomohla Francie, která zde měla své vlastní hospodářské i koloniální zájmy.
Prosper Giquel
Arsenál ve Fu-čou navrhl námořní důstojník Prosper Marie Giquel a v menší míře se na jeho projektování podílel i Paul d´Aiguebelle. Giquel působil v Číně už od roku 1857 a postupně se angažoval v několika vojenských konfliktech odehrávajících se na jejím území, čímž získal uznání místních hodnostářů, takže nebylo nijak překvapivé, když jej generál Zongtang pověřil úkolem vybudovat ve Fu-čou nový námořní arsenál. Stavební práce byly zahájené v roce 1867 a celkové náklady dosáhly tří miliónů taelů. Součástí budovaného komplexu se stala nejenom loděnice, ale i železárna, nejrůznější dílny a výcvikové středisko pro školení místních námořníků. Výstavba průmyslového areálu rychle pokračovala, takže tu už v roce 1872 pracovalo 2000 osob, mezi nimiž bylo i několik desítek francouzských odborníků, kteří měli své znalosti postupně předávat místním technikům (někteří dokonce odjeli na zkušenou přímo do Francie), protože Číňané doufali, že si časem osvojí umění stavby velkých válečných lodí (podobně jako Japonci), při jejichž nákupu byli dosud závislí na zahraničních dodavatelích.
Loděnice prosperovala a v průběhu 70. let 19. století zde bylo mimo jiné postaveno devět válečných lodí pro čínskou Jižní eskadru, včetně vlajkové korvety JANG-WU o výtlaku 1400 tun. Vesměs se jednalo o menší plavidla postrádající pancéřovou ochranu, ale nyní zde měla vzniknout podstatně větší jednotka pojmenovaná LUNG-WEI, která snad měla být odpovědí na dvě bitevní lodě stavěné v Německu pro Severní flotilu.
Arsenál ve Fu-čou
Pro Jižní eskadru se stala pohromou čínsko-francouzská válka, vedená v letech 1884 až 1885, kdy francouzské loďstvo pod velením admirála Courbeta 23. září 1884 napadlo v přístavu Fu-čou čínskou flotilu, které potopilo devět plavidel a palbou z děl silně poškodilo i zdejší arsenál, který však Číňané dokázali obnovit. Porážka v této válce Číně znovu připomněla slabost jejího válečného loďstva, takže v průběhu 80. let došlo k objednávkám dalších jednotek v zahraničí a dokončena měla být i rozestavěná LUNG-WEI. Tato loď se původně realizovala za pomoci Francie a její projekt (měl se na něm podílet i známý konstruktér Luis Émile Bertin) vycházel ze souběžně vznikajícího pancéřového dělového člunu ACHERON, který dosahoval výtlaku 1700 tun a vyzbrojen byl jedním dělem ráže 270 mm, třemi kalibru 100 mm a dvojicí malorážních zbraní. Po válce už Čína neměla na spolupráci s Francií přílišný zájem, takže na realizaci nového obrněnce se podílely i německé společnosti.
LUNG-WEI byl ve Fu-čou založen 1. února 1883, ale stavba musela být během války zastavena a obnovena byla teprve koncem roku 1886. Mezitím došlo za pomoci německých odborníků ke změně projektu (významně na něm spolupracovali i čínští technici), ale vznikající obrněnec stále připomínal francouzské jednotky třídy ACHERON. Slavnostní spuštění na vodu proběhlo 29. ledna 1889 a do služby vstoupil LUNG-WEI 28. září 1889. Jednalo se o plavidlo dlouhé mezi svislicemi 59,9 m (maximální délka 65,5 m), široké 12,1 m, jehož ponor činil 4,1 m. Standardní výtlak dosahoval 2150 tun a plný 2640 tun (všechny uvedené hodnoty se u různých pramenů liší).
Srovnání dělového člunu Acheron (vlevo) a čínského Ping Yuan
Trup byl zhotoven z oceli, což už v té době sice bývalo běžné, ale předchozí válečné lodě postavené ve Fu-čou měly všechny ještě dřevěný a nebo kompozitní trup, takže se jednalo o první jednotku postavenou v čínských loděnicích, při jejíž realizaci byla použita výhradně ocel. Ve středolodí ústil nad palubu lodní komín a také se zde tyčil jednoduchý stožár bez tehdy obvyklých marsů a velitelský můstek. Na zádi se nalézala výrazná nástavba a na přídi nechyběl módní kloun. Lodní boky byly zaoblené a ploché dno mělo umožňovat plavbu i v mělkých pobřežních vodách. LUNG-WEI nesl několik parních barkas a člunů různých velikostí, dvě kotvy a několik světlometů. Nápadné byly ventilační roury a lodní jeřáby.
Pancíře Pancíře dodaly pravděpodobně francouzské železárny a tvořila je kompaundní ocel. Hlavní boční pás kryl loď po celé délce a skládal se ze tří samostatných segmentů. Ve středu byl široký 1,52 m a jeho tloušťka činila 203 mm, zatímco směrem k zádi se zeslaboval na 152 mm (šířka zde dosahovala 1,22 m) a k přídi na 127 mm (šířka 2,1 m). Barbeta měla stěny silné 127 mm (bývá uváděno i 203 mm), nad ní se nalézala kopule o tloušťce 37 (?) mm a stejně silné byly i pancéřové štíty pro děla střední ráže. Velitelskou věž pokrývala vrstva oceli o tloušťce 127 mm. Pancéřová paluba o síle 51 mm byla moderního typu, takže se skládala z horizontálního segmentu a dvou skosených částí napojujících se na boční pancíře. Nalézala se pouze ve středolodí a směrem k přídi a zádi jí nahrazovaly karapasy silné rovněž 51 mm.
Schéma pancéřové ochrany
Pancéřovou ochranu lze označit za dobrou a její účinnost zvyšovalo i rozčlenění trupu na vodotěsné oddíly (počet se nikde neuvádí), dvojité lodní dno a uhelné bunkry umístěné mezi skosenými částmi pancéřové paluby a lodními boky. Slabinou se ukázala kopule chránící příďové dělo, která nedokázala odolávat ani účinkům granátů střední ráže a pro obsluhu se snadno mohla stát smrtící pastí. Proto byly po zkušenostech z bitvy u Asanu tyto kopule z čínských lodí většinou odstraněny a děla provizorně chránily pytle s uhlím a pískem.
Většinu dělostřelecké výzbroje dodala německá zbrojovka Krupp. Na přídi bylo nainstalované barbetové dělo ráže 260 mm, ale jednotlivé prameny se diametrálně odlišují v délce hlavně. Nejčastěji lze dohledat údaj 22 ráží (kupříkladu ruský autor Suliga), ale čínský web o Severním loďstvu ( http://www.beiyang.org/ ) uvádí 25 ráží a někdy se udává i 35 ráží. Toto dělo mělo hmotnost 22 tun a mohlo vystřelovat projektily tří různých typu (protipancéřový, tříštivotrhavý, šrapnel) o hmotnosti 275 kg. Dostřel při maximální elevaci 16,5 stupně dosahoval 7400 m (podle beiyang. org 12 200 m) a protipancéřový projektil dokázal probít železný plát o síle 391 mm, ale nikde se neuvádí na jakou distanci.
Střední dělostřelectvo sestávalo ze dvou Kruppových kanonů kalibru 150 mm o délce hlavně 35 ráží, které byly usazené v bočních sponsonech, aby mohly střílet i směrem v podélné lodní ose. Jejich hmotnost dosahovala 9,9 tun a projektily vážily 51 kg. Rychlost střelby byla asi jedna rána za minutu. LUNG-WEI měl i malorážní dělostřelectvo a několik vrhačů torpéd, ale udaje o jejich počtu a kalibru si natolik protiřečí, že nelze uvést všechny udávané varianty. Suliga uvádí čtyři děla ráže 75 mm a stejný počet torpédometů o průměru 457 mm.
Kruppovo dělo ráže 260 mm
Výzbroj byla na plavidlo této velikosti poměrně silná a směrem přes příď mohlo střílet jedno dělo ráže 260 mm a dvě kalibru 150 mm, což umožňovalo salvu o hmotnosti 377 kg (boční salva vážila 326 kg). Použití jednoho těžkého děla na přídi bylo u plavidel této kategorie běžné (francouzská třída ACHERON, německá WESPE, ruská GROZJAŠČIJ) a i umístění zbraní střední ráže takovým způsobem, aby bylo možné jejich použití při střelbě v podélné ose, vycházelo z předpokládaných bojových úkolů tohoto plavidla, kterými byla ochrana vlastních přístavů a bombardování nepřátelského pobřeží.
Později se výzbroj několikrát měnila, takže v roce 1898 jí tvořilo jedno dělo kalibru 260 mm, dvě Armstrongova děla ráže 152 mm, dva kanony ráže 120 mm od téhož výrobce, čtyři malorážní zbraně a stejný počet torpédometů. Během rusko-japonské války se skládala z děla ráže 260 mm, dvou kalibru 152 mm, osmi Hotchkissových děl ráže 47 mm a čtyř 457 mm torpédometů.
Pohonný mechanismus byl vyroben v arsenálu ve Fu-čou a tvořily jej dva tříválcové vertikální parní stroje o celkovém výkonu 2400 koňských sil, které otáčely dvojicí lodních šroubů (maximálně 80 otáček za minutu). Páru vyrábělo šest (někdy se uvádějí čtyři) válcových kotlů, pro něž bylo k dispozici 350 tun uhlí, což při plavbě ekonomickou rychlostí umožňovalo překonat vzdálenost 3000 námořních mil. Během zkušební plavby se krátkodobě podařilo dosáhnout dobré rychlosti 12,5 uzle, ale reálná rychlost byla zhruba 10,5 uzle, což už bylo na přelomu 80. a 90. let 19. století málo (ACHERON mohl vyvinout 11,6 uzle, GROZJAŠČIJ 14 uzlů) a tato jednotka se během války s Japonskem stala nejpomalejší lodí čínské flotily. Za pozornost stojí nezvykle velká doplavba, podle čehož lze usuzovat, že čínské velení s touto lodí počítalo i pro operace na širém moři.
Během služby pod čínskou vlajkou tvořilo posádku od 145 do 205 mužů, ale v době rusko-japonské války byly tyto počty navýšeny na 16 důstojníků a 234 námořníků.
Kapitán Li-He
Celkově se jednalo o vydařenou jednotku nesoucí silné pancéřování a dostatečnou výzbroj, kterou limitovala pouze nedostatečná rychlost a zpočátku i časté poruchy pohonného mechanismu. Obvykle bývá označována za pancéřový dělový člun, nebo pobřežní obrněnec, ale Číňané jí řadili mezi pancéřové křižníky. Zdejší námořnictvo bylo budováno především na obranu před útoky některé z evropských mocností (jako se to stalo během čínsko-francouzské války) a mezi jeho hlavní úkoly patřila obrana nejdůležitějších přístavů a ústí velkých řek. Pro tuto úlohu se nový obrněnec hodil a jeho zařazením získalo čínské námořnictvo poměrně lacinou jednotku (náklady na stavbu činily 524 000 taelů, tj. asi 88 000 liber šterlinků), díky čemuž jeho síla nepochybně vzrostla, třebaže pro použití na širém moři a daleko od vlastních základen LUNG-WEI koncipován nebyl a k podobným operacím se nehodil.
Kromě tradičních mocností, jež se do jejích záležitostí vměšovaly už od počátku 19. století, se Čína připravovala i na možnou válku se sílícím Japonskem, které se už v 70. letech pokusilo získat Tchaj-wan. Japonské námořnictvo koncem 80. let disponovalo pouze několika pancéřovými plavidly (chráněné křižníky mezi ně nepočítám) nazvanými FUSÓ, HIJEI a KÓNGÓ, které všechny dosahovaly vyšší rychlostí (13 až 14 uzlů), ale (s výjimkou FUSÓ), postrádaly těžká děla, takže pro LUNG-WEI nepřestavovaly nepřekonatelné soupeře. Ocenit lze i skutečnost, že stavbu provedla čínská loděnice (byť se zahraniční pomocí), což tehdy nebylo obvyklé, neboť konkurenční Japonsko uvedlo do služby první větší jednotku (chráněný křižník HAŠIDATE) realizovanou v domácí loděnici teprve v roce 1894. Ostatně nezávislým pozorovatelům se v té době Čína jevila jako vojensky i hospodářsky silnější, nežli Japonsko, což zdánlivě potvrzovaly i další velké průmyslové areály jako například loděnice v Šanghaji a zbrojovka v Ti-ang-manu, ale brzy se ukázala slabost čínské armády a válečného loďstva, jež ve skutečnosti nebyly ničím jiným, nežli příslovečným kolosem stojícím na hliněných nohou.
Ping-Jüen roku 1895
Historie služby a bojové nasazení:
Čínské válečné námořnictvo netvořilo koncem 19. století jeden celek, ale dělilo se na čtyři uskupení (u nás se obvykle chybně uvádějí pouze tři) a LUNG-WEI měl původně sloužit v eskadře Jižní, jejíž velení však o něj ztratilo zájem, takže se nakonec stal součástí Severní flotily. Toto uskupení bylo založeno v roce 1871 a zpočátku bylo ze všech nejslabší, což se však mělo brzy změnit a během dvaceti let se naopak stalo nejsilnějším z regionálních čínských loďstev (počátkem 90. let bylo osmé na světě). V čele Severního eskadry stál admirál Ting (Ding), ale nejdůležitější osobou byl místodržící zdejších provincií Li Hung-čchang, jenž nechával stavět válečné lodě v zahraničí a na převzetí popisovaného plavidla hleděl zpočátku dosti nedůvěřivě (zatím se nepodařilo odstranit problémy s pohonnou jednotkou). Teprve poté co byl LUNG-WEI v Šanghaji, a následně i ve Fu-čou, opraven a přestavěn podle jeho představ, souhlasil s převzetím. V té době byla tato jednotka přejmenovaná na PING-JÜEN (v anglické transkripci PING YUAN), protože v Severním loďstvu už jedno stejnojmenné plavidlo sloužilo, a jejím velitelem se stal kapitán Li He.
Poprvé se PING-JÜEN zapojil do válečných operací během čínsko-japonské války zahájené v roce 1894. Jablkem sváru mezi oběma východoasijskými rivaly se stala Korea, která byla celá staletí jakýmsi čínským vazalem, ale nyní se zde snažilo prosadit svůj vliv i Japonsko. Severní eskadra měla hlavní základnu ve Wei-hai-weiji, týlová se nalézala v Port Arturu a využívány byly i další menší přístavy jako např. Ta-lien. Bohužel její velení s větší pomocí ostatních čínských formaci počítat nemohlo, neboť každá eskadra tvořila de facto samostatné loďstvo podřízené příslušnému místodržícímu, který rozhodoval o jejím nasazení. Proto Li Hung-čchang dříve odmítl vyslat „své“ lodě do čínsko-francouzské války, jež se vedla o území v Indočíně, a nyní sklidil hořké plody tohoto úsilí, neboť ostatní místodržící neviděli důvod k zapojení do války, která se měla odehrávat v Koreji a Mandžusku. Přesto měl admirál Ting teoreticky převahu nad japonskou flotilou, ale jeho možnosti omezovala nízká úroveň posádek a technický stav plavidel (nedostatečná údržba strojů a kotlů, nekvalitní munice).
Památník admirála Tinga
Severní eskadra si v první fázi války počínala dosti pasivně protože dostala rozkaz nevyplouvat za linii spojující Wei-hai-weij a ústí řeky Ja-lu. Ani japonské loďstvo nevyhledávalo střetnutí se silnějším nepřítelem a soustředilo se na ochranu armádních transportů směřujících do přístavů Čemulpcho a Gensan. Proto se bitva u Asanu, ke které ale došlo ještě před vyhlášením války, prozatím stala jediným větším střetnutím mezi čínskými a japonskými námořními silami. Situace se změnila v září, kdy admirál Ting musel zajistit přepravu armádních posil do Mandžuska, kam se mezitím přesunuly válečné operace. Pět transportních parníků nalodilo v Ta-ku 5000 vojáků a poté odplulo do Ta-lienu, kde se setkaly s hlavními silami Severní eskadry a v jejich doprovodu zamířily k ústí řeky Ja-lu. Na místo určení dorazily 16. září a začaly vyloďovat vojáky a válečný materiál. Ting k jejich ochraně vyčlenil pobřežní obrněnec PING-JÜEN, chráněný křižník KUANG-PIN a několik menších plavidel, zatímco jádro eskadry kotvilo dvanáct mil od ústí řeky.
Následující den se přiblížilo nepřátelské loďstvo, jemuž velel admirál Itó. Jeho lodě používaly nekvalitní japonské uhlí, které při spalování vytvářelo hustý dým viditelný na velkou vzdálenost, díky čemuž Číňané spatřili hrozící nebezpečí už kolen 10. hodiny (Japonci odhalili nepřítele až o hodinu později) a začali se chystat k boji. Bitva začala ve 12:40 a nesourodá čínská formace se brzy rozpadla, zatímco japonské loďstvo rozdělené do dvou eskader bojovalo koordinovaně a brzy získalo převahu.
PING-JÜEN se v té době, společně s křižníkem KUANG-PIN a dvojicí torpédovek, teprve přesouval od ústí Ja-lu, takže tyto jednotky se první fáze bitvy nezúčastnily, ale ve 14:20 se v jejich blízkosti ocitl poškozený pomocný křižník SAIKIO, jenž se pokoušel opustit bojiště. SAIKIO byl obyčejný pasažérský parník patřící rejdařství Nippon Júsen Kaiša, které jej na počátku války pronajalo válečnému námořnictvu. Vyzbrojen byl pouze několika děly a jeho vysoké boky postrádající jakoukoliv ochranu představovaly lákavý cíl, takže SAIKIO, na jehož palubě se nacházel i admirál Sukemori Kabajama, se měl stát snadnou kořistí čínských plavidel. Číňané však díky nepřesné střelbě nezpůsobili nepřátelskému pomocnému křižníku vážnější škody a neuspěl ani útok torpédy.
Poškozený křižník Macušima
O něco později se PING-JÜEN střetl s chráněnými křižníky MACUŠIMA a ICUKUŠIMA a tentokráte si jeho dělostřelci vedli lépe a podařilo se jim zasáhnout obě nepřátelské lodě. Závažné poškození utrpěl vlajkový křižník MACUŠIMA, na nějž dopadl projektil kalibru 260 mm, který probil levý bok, zabil čtyři muže v torpédovém oddělení a vyřadil z činnosti otáčivý mechanizmus u záďového děla ráže 320 mm. Škody mohly být ještě větší, pokud by čínský granát explodoval, k čemuž ale nedošlo a nekvalitní munice uchránila posádku MACUŠIMY od dalších ztrát. Mezitím byl zasažen i PING-JÜEN, na kterém bylo z boje vyřazeno dělo ráže 260 mm a posádka se musela věnovat hašení několika požárů. Proto se z boje stáhl a dalšího průběhu bitvy se neúčastnil. Celkem inkasoval 22 zásahů, ale škody nebyly vážné a posádka napočítala pouze dvanáct zraněných námořníků.
Bitva skončila porážkou čínské flotily, ale i Japonci utrpěli velké ztráty, takže ustupující nepřátelské lodě raději nepronásledovali a před příchodem tmy bojiště opustili. Admirál Ting postupně dokázal kolem své vlajkové lodě zformovat zbývající čínské jednotky a uskupení složené z lodí ŤING-JÜEN, ČCHEN-JÜEN, LAI-JÜEN, PING-JÜEN, dvou dělových člunů a stejného počtu torpédovek zamířilo k Port Arturu (další lodě pluly samostatně). Zde byl PING-JÜEN brzy opraven a v říjnu se přesunul do Wei-hai-weie, kde se soustředily zbývající lodě Severní eskadry, která i přes utrpěné ztráty stále představovala značnou bojovou sílu (dvě bitevní lodě, jeden pobřežní obrněnec, sedm křižníků, šest dělových člunů a čtrnáct torpédovek. Přesto se Číňané nepokusili vyplout na moře a vybojovat další bitvu nebo prorazit blokádu a odplout do některého vzdálenějšího opevněného přístavu (kupříkladu do Fu-čou), ale pouze pasivně vyčkávali, co podnikne nepřítel.
Severní eskadra ve Wei-hai-weiji. Ping Yuan je druhý zprava
Japonci zde brzy vylodili vojenské jednotky a začali na Wei-hai-wei útočit ze země i z moře. Jejich námořnictvo dokázalo prorazit uzávěry chránící přístav a torpédová plavidla vytrvale napadala zakotvené lodě, které se nemohly účinně bránit, jelikož nesly příliš málo rychlopalných zbraní. Ting se ani za této situace neodhodlal k průlomu a 4. února zasáhla japonská torpéda jeho vlajkovou loď ŤING-JÜEN, která se později potopila. To byla předzvěst čínské kapitulace, ke které došlo 12. února, kdy admirál Ting spáchal sebevraždu a zbývající pevnosti a válečné lodě padly do japonských rukou. Mezi plavidly, na nichž zavlála vlajka země Vycházejícího slunce, nechyběl ani PING-JÜEN, který nebyl během obléhání vážněji poškozen (přinejmenším jeden důstojník ale v boji zemřel) a noví majitelé jej přejmenovali na HAIJEN.
Japonci obrněnec přezbrojili a jistě provedli i některé další úpravy, protože na dobových fotografiích je vidět přestavěný stožár, jenž nyní nesl marsy. Zpočátku sloužil jako pancéřový dělový člun první třídy a později byl využíván jako školní plavidlo. HAIJEN však rychle zastarával a jeho bojová hodnota byla počátkem 20. století mizivá. Přesto se pod velením fregatního kapitána Kinsabure Asabaneho zúčastnil rusko-japonské války zahájené 8. února 1904 a byl součástí III. flotily složené ze starších plavidel, které velel kontraadmirál Kataoka. HAIJEN patřil k VII. bojovému oddílu složenému z lodí FUSÓ, SAIJEN, HAIJEN, KAIMÓN, IWAKI, ČOKAI, MAJA, MIJAKÓ, UDŽI, ATAGÓ a CUKÚBA, jež se sice na žádných větších bojových operacích nepodílely, ale přesto se mnohdy nedočkaly konce války.
Haijen po přestavbě
HAIJEN doprovázel japonské konvoje a později se zúčastnil blokády Port Arturu, kde příležitostně ostřeloval pobřeží (např. 26. května a 26. června) držené Rusy, což se mu nakonec stalo osudným. Ruská námořní děla a torpéda během války příliš japonských válečných lodí nepotopila, ale miny byly podstatně úspěšnější a tento bojový prostředek zničil mnoho nepřátelských jednotek. Rusové postupně ve zdejších vodách položili 1170 min, k jejichž kladení zpočátku využívali speciální minonosky AMUR a JENISEJ, které později nahradily torpédoborce. Japonci se samozřejmě pokoušeli o jejich tralování, a do této činnosti se zapojovaly i parní barkasy z HAIJENU, ale ani jejich snaha nedokázala odvrátit zánik tohoto plavidla. Torpédoborec SKORYJ položil v noci z 15. na 16. září poblíž Holubího zálivu nové minové pole složené ze šestnáct min, a na jednu z nich HAIJEN 18. září najel. Exploze 56 kg trhaviny rozervala pravý bok na úrovni strojovny, načež se loď po několika minutách převrhla a zmizela pod hladinou, kam s sebou vzala i svého velitele a 197 námořníků.
Technické parametry:
Délka: 65,5 m (mezi svislicemi 59,9 m)
Šířka: 12,1 m.
Ponor: 4,1 m.
Výtlak: 2150 tun (plný 2640 tun).
Výkon strojů: 2400 koňských sil.
Rychlost: 10,5 uzlů.
Pancéřování:
Boční pás: 203 až 127 mm.
Barbeta: 127 mm.
Kopule: 37 (?) mm.
Pancéřové štíty: 37 mm.
Paluba: 51 mm.
Velitelská věž: 127 mm.
Výzbroj: 1 x 260 mm, 2 x 150 mm, 4 x 75 mm, 4 x torpédomet.
Posádka: 145 až 205 mužů.
Použité zdroje:
Морская Кампания 3/2010.
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 -1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
http://wunderwaffe.narod.ru/Reference/Fleet/RJ2/
http://www.battleships.ru/
http://www.wikipedia.org/
http://www.beiyang.org/bybq/piny.htm
http://www.ndcnc.gov.cn/datalib/Weapon/ ... 3035480552
http://tsushima.su/forums/viewforum.php?id=63
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/19.html
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/21.html
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/22.html
http://navalhistory.flixco.info/H/bx53056/1668/r0.htm
http://homepage2.nifty.com/nishidah/e/s_index.htm
http://www.beiyang.org/mrt/lihe.htm
Parametry Kruppových lodních děl ráže 260 a 150 mm jsou většinou získané zde:
http://www.beiyang.org/bybq/klb260.htm
http://www.beiyang.org/bybq/klb150.htm
Děkuji za pěkný článek.
...a na starší lodě už tu tvůrci jsou, takže mám také v plánu něco přihodit, ale tak abych se vám nepletl do tvorby 
