Přežívající či přežité?
), že se budu tradičně věnovat spíše těm „opovrhovaným“ zástupcům menších námořnictev a americké či ruské lodě, s klidným svědomím a úsměvem na tváři, drze pominu. V letech po druhé světové válce došlo k úpadku klasických dělových jednotek a nové křižníky patřily většinou již do kategorie raketových lodí, ale i přesto se na světovém trhu klasickým jednotkám dařilo. Po nadbytečných lodích z Evropy a USA se vrhla řada menších států a uspokojila tak své prestižní či zbrojní ambice, většinou vůči svým podobně zaměřeným sousedům (což je hlavně záležitost Jižní Ameriky). Ale nešlo pouze o hotové lodě, často byly rozestavěné jednotky dokončeny podle upravených projektů a pro flotily alespoň z počátku představovaly hodnotnou posilu. Teprve časem jim začal docházet dech, což je jen logické. Všechny dnešní lodě, které vám chci představit, jsou vlastně svým způsobem provázány, ať již původem, podobnými osudy, přestavbami nebo prostě jen tím, že se v poválečných letech rvaly o své místo na slunci a nenechaly se vytlačit tak snadno. Pojďme se tedy na ně podívat podrobně a poodhalit část těch souvislostí a zajímavých osudů v různých koutech zeměkoule.Giuseppe Garibaldi, San Giorgio, San Marco – jeden revolucionář a dva svatí
Do poválečných let vstupovalo italské námořnictvo neuspořádaně a notně očesáno. O snížený početní stav válečných lodí se nezasloužila jen právě skončená válka a restrikce v některých kategoriích (jako například ponorky a torpédové čluny), ale i citelná „emigrace“ řady jednotek do zahraničí. Své pomyslné uzlíčky si sbalila jedna bitevní loď, řada křižníků, torpédoborců a torpédovek a spousty menších pomocných lodí. Rozběhly se do všech směrů a v rámci poválečných reparací je u sebe přivítaly země jako Francie, Sovětský svaz, Řecko či Jugoslávie. Po této nucené selekci byl již výběr notně omezený a řada zbylých jednotek byla dobrá leda tak k výcviku či promptnímu sešrotování. Mezi ty lepší a modernější exempláře patřily mimo jiné i křižníky Giuseppe Garibaldi, Duca degli Abruzzi, Pompeo Magno a Giulio Germanico.
První dvojice náležela k finální variantě lehkých křižníků řady Condottieri, které byly stavěny v celkem pěti odlišných skupinách. Poslední varianta dostala do vínku silnější výzbroj a o něco lepší pancéřování, to vše na úkor rychlosti (byť stále velmi slušné). Oba přežily válku bez úhony a Itálie si je směla ponechat i nadále. Zatímco druhá jednotka, Duca degli Abruzzi, neprošla žádnou výraznější přestavbou (až na odstranění torpédometů, drobné zesílení protiletadlové výzbroje a instalace radarů) a byla vyřazena v roce 1961, sesterský křižník Giuseppe Garibaldi čekaly významnější rekonstrukce.
Zatímco první poválečná léta se nesla víceméně ve stylu sesterské jednotky, kdy byly taktéž provedeny kosmetické změny v protiletadlové výzbroji a loď dostala moderní radary, tak v roce 1953 přišel důležitý přelom v kariéře. Tento rok byl totiž křižník dočasně vyřazen ze služby a bylo naplánováno přestavět ho na raketový křižník. V letech 1957 až 1961 tak kompletně změnil podobu, sejmuty a nahrazeny byly lodní nástavby, jednotka obdržela moderní elektroniku a výzbroj. Její jádro ponovu tvořily protiletecké řízené střely Terrier, pro něž bylo na zádi k dispozici dvojité odpalovací zařízení. Základ hlavňové výzbroje tvořily dvě dvojité věže 135mm děl na přídi, které doplňovalo osm 76mm automatických děl OTO Melara (nyní již starší varianta 76/62 Allargato), tedy velmi silná hlavňová výzbroj, která se i do budoucna stala devizou větších italských hladinových jednotek. Nejzajímavější a nejkontroverznější součástí výzbroje ovšem byla čtyři odpalovací sila pro balistické střely Polaris. Ta se nacházela na samé zádi plavidla a došlo i k reálným testům odpalu, byť v řadové službě je loď nikdy nenosila. Vzhledem ke změně nazírání na strategické jaderné prostředky je odmítla nakonec vláda USA dodat. Je možné, že by došlo k jejich instalaci v případě války, ale ani to není asi stoprocentní jistota. Itálie se každopádně snažila neochotu Američanů nahradit vývojem vlastní balistické rakety, konkrétněji v rámci projektu Alfa, zpočátku úspěšném, ale později zrušeném v rámci přistoupení ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní.
I tak se z Giuseppe Garibaldi stal první raketový křižník v Evropě a navíc vlajková loď italského loďstva a nemožnost nosit potenciální radioaktivní lucerničky na zkrášlení dóžecího paláce či potápějících se Benátek mu nijak extrémně radost nezkazilo. Po dalších 10 let svědomitě plnil svěřené úkoly v rámci italského námořnictva, načež byl v roce 1971 vyřazen ze služby a krátce nato sešrotován.
obr. č. 1 – Giuseppe Garibaldi ještě ve své původní podobě (1945)
obr. č. 2 – v průběhu konverze, právě je snímáno jedno ze 152mm děl
obr. č. 3 a 4 – křižník již v nové podobě, na druhém snímku je dobře vidět odpalovací zařízení pro střely Terrier
obr. č. 5 a 6 – další detail zádi lodi a odpal střely Terrier
obr. č. 7 a 8 – zkušební odpálení balistické rakety Polaris a detail odpalovacích sil umístěných na samé zádi plavidla
Druhá dvojice křižníků se řadila ke zcela jiné vývojové větvi v rámci své kategorie. Jednalo se o zástupce třídy Capitani Romani, kterážto měla v představách italských admirálů plnit úlohu lovců svižných a nadstandardně vyzbrojených francouzských „supertorpédoborců“. K tomu jim měla sloužit vysoká rychlost (až 43 uzlů při zkouškách, v reálu okolo 36 uzlů) a výzbroj osmi 135mm děl ve čtyřech dvojitých věžích. Klady s sebou nesou samozřejmě i nějaké ústupky, v tomto případě v italské konstrukční škole nepřekvapující redukcí pancéřování…na..no vlastně na nulu
. Celkem bylo rozestavěno 12 jednotek, ale pouze 3 byly zařazeny do služby ještě před přechodem na stranu spojenců. A tím se výčet jednotek, které spatřily hladiny oceánů jinak než z doků či spouštěcích ramp, téměř uzavírá, neboť 4 lodě byly zrušeny krátce po zahájení stavby a 5 dalších, které ukořistili Němci, zůstalo nedokončeno a potopeno v přístavech. Po válce se jejich řady umenšily ještě více, protože Scipione Africano a Attilio Regolo připadly Francii (bude o nich ještě řeč v další části). Itálii tak zůstal pouze osiřelý Pompeo Magno, který byl ale doplněn další jednotkou. Jednalo se křižník Giulio Germanico, před ukořistěním Němci téměř dokončený a později potopený (takže alespoň nějaká další jednotka se na moře dostala). Lodě dostaly nová jména San Giorgie (ex Pompeo Magno) a San Marco (ex Giulio Germanico), podstoupily v letech 1951 až 1955 přestavbu spojenou s obměnou výzbroje a elektroniky a sloužily dále jako vůdčí lodě torpédoborců (samy byly v roce 1957 překlasifikovány na torpédoborce). Výzbroj a elektronika byla amerického původu a byla orientována především na boj s letadly (nové složení: 6x127, 20x40, 1xvrhač hlubinných bomb Menon, 2xskluzavka hlubinných náloží). San Giorgio byl v letech 1963 až 1965 konvertován na cvičnou loď, zůstaly čtyři 127mm děla a zbytek výzbroje byl vyměněn za 76mm děla (3x 76/62 Allargato) a 6x324 protiponorkové torpédomety. V této podobě dosloužil v roce 1980, neupravovaný San Marco pak v roce 1971. Tedy ještě slušná délka služby těchto původně ducceho chrtů.
obr. č. 1 a 2 – z bokorysů je dobře vidět rozdíl mezi původním projektem (Attilio Regolo) a přestavbami provedenými po válce (zde San Giorgio)
obr. č. 3 a 4 – San Giorgio
obr. č. 5 – model lodi San Marco
Guichen a Chateaurenault – rychle a zběsile
Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitolce, do francouzského exilu putovaly v roce 1948 další dvě jednotky třídy Capitani Romani. Francouzi po druhé světové válce nepohrdli žádnou aspoň trošku schopnou lodí (nejinak tomu bylo i po první světové válce po roce 1918
) a tak bývalé italské křižníky Scipione Africano a Attilio Regolo zařadili do služby jako Guichen a Chateaurenault.Taktéž Francouzi si plavidla důkladně upravili a tak byla v letech 1951 až 1954 nainstalována nová výzbroj (6x105, 10x57, 12x550TT) a elektronika francouzské provenience. Stejně jako u italských sester byla výzbroj zaměřena hlavně na protiletadlový boj a byly určeny jako vlajkové lodě francouzských torpédoborců. V průběhu služby se objevily problémy se stabilitou, což bylo řešeno odstraněním jedné věže se 105mm děly a poloviny torpédometů. Rozšířen byl můstek a ubytovací prostory pro posádku. Ale ani tak přestavěné křižníky v nové podobě nesloužily příliš dlouho a již v roce 1961 (Guichen) a 1962 (Chateaurenault) byly vyřazeny. Nějaký čas pak ještě sloužily jako ubytovací lodě a do šrotu putovaly na přelomu 70 a 80tých let.
obr. č. 1 – ještě v italských službách jako Scipione Africano
obr. č. 2 – a jako Guichen v poválečných francouzských
obr. č. 3 a 4 – bokorys a model křižníku Guichen, u modelu je dobře vidět jedna konstrukční libůstka - atypické umístění torpédometů na přídi, část byla později kvůli odlehčení sejmuta
obr. č. 5 – Chateaurenault (1959)
Helli – velká náhrada s velkou spotřebou
Když v roce 1940 klesal ke dnu nebohý stařičký křižník Helli, asi by nikdo nepředpokládal, že za tento podlý akt se Řecko jednou dočká hodnotné satisfakce. Ale stalo se. Když bylo po válce porcováno italské námořnictvo, svůj kus dortíku si odneslo i Řecko a odkroutit si svůj „trest“ odplul lehký křižník Eugenio di Savoia. Řecká vlajka na stožár této jednotky, jedné ze starších verzí řady Condottieri, vystoupala v roce 1951. V novém působišti prošel jen drobnými změnami lehkých protiletadlových zbraní a instalací radarového vybavení. Ve službě vydržel až do roku 1965, po tomto datu pak sloužil ještě nějaký čas jako plovoucí vězení. Zajímavostí je, že během své služby odsával z řeckého námořnictva řadu zkušených kádrů, neboť posádka tak velké lodi vázala značné množství mužů.
To jen jako menší doplněk k italským křižníkům a nyní je čas posunout se prstem po mapě ze středomoří o kus dále na západ..nejdříve jenom o kousek, ale pak o notný kus dále.
obr. č. 1 a 2 – křižník Eugenio di Savoia, později řecký Helli
Aguirre, Almirante Grau – hrdý představitel rodu
Ten první kousek nás zavede do země dřeváků, tulipánů, větrných mlýnů a také několika křižníků. V Nizozemí se krátce před druhou světovou válkou začala stavět dvojice moderních lehkých křižníků, které měly nahradit letité jednotky třídy Java a posílit menší křižníky tříd De Ruyter a Tromp. Oba křižníky jsou označovány jako třída De Zeven Provinciën a jejich stavba byla přerušena německou invazí, a to ještě před spuštěním na vodu. Jeden z nich se Němci pokusili dostavět, ale práce nikdy nepokročily dále než ke spuštění na vodu a to ještě za účelem potopit křižník jako blokádní loď (nakonec k tomu nedošlo). Po válce byly práce na obou jednotkách obnoveny, ale do projektu byly důkladně zapracovány zkušenosti z válečných let. Do služby tak vstoupily až v roce 1953 pod jmény De Ruyter a De Zeven Provinciën, vybaveny moderní pohonnou soustavou, elektronikou a výzbrojí. De Zeven Provinciën později ještě prošel přestavbou na raketový křižník (přestavba proběhla v letech 1962 až 1964, odstraněny byly dvě věže 152mm děl ze zádi a na jejich místě instalovali protiletecký systém Terrier, tedy obdobně jako u italské jednotky z úvodní kapitoly), na konverzi druhé jednotky nezbyly finance a tak byl provozován jako klasický dělostřelecký křižník. V řadách NATO čile sloužily až do poloviny 70tých let, De Ruyter vyřadili v roce 1973 a De Zeven Provinciën o tři roky později, tedy v roce 1976.
A zde je čas na další posun na západ. Ani jeden z křižníků totiž nečekala cesta do tavících pecí, nýbrž pořádná údržba a předání novému majiteli. Tím se stalo peruánské námořnictvo, které lodě postupně odkupovalo tak jak byly vyřazovány ze služeb nizozemského námořnictva. Nejdříve tak v roce 1973 zakoupilo De Ruyter (jako protiváhu k ex švédskému křižníku Göta Lejon, který si krátce předtím pořídilo sousední Chile), z něhož se stal Almirante Grau. Menší problém byl s bývalým De Zeven Provinciën, nyní pojmenovaným Aguirre, neboť systém Terrier byl vrácen USA. Po zakoupení v roce 1976 tak na něm nejdříve proběhla v Nizozemí přestavba, při níž byla na zádi vybudována rozměrná přistávací plošina s hangárem pro tři vrtulníky Sea King. Sekundární přistávací plošina se nacházela na stropě hangáru. Po těchto úpravách se v roce 1978 vydal do Peru, kde spolu s druhou lodí vytvořili jádro floty.
V roce 1985 byl Almirante Grau odeslán na modernizační kůru do země původu a v roli vlajkové lodi ho dočasně zastoupil Aguirre, přechodně přejmenovaný na Almirante Grau. Domů se vrátil v roce 1988, ale ve stavu ne tak zcela dle představ peruánského vedení. Nizozemská společnost, která zajišťovala modernizaci totiž zkrachovala a ani peruánská strana příliš finančními prostředky neoplývala. Osazení moderní elektronikou nebylo zcela dokončeno a nebyl pravděpodobně namontován bojový informační systém a prostředky elektronického boje. Do operačního stavu si ho museli postupně uvést v Peru sami, mezitím sloužil jako administrativní vlajková a ubytovací jednotka. V devadesátých letech pak byl dozbrojen osmi protilodními střelami Otomat MK.2, instalována byla i lehká hlavňová výzbroj a křižník byl prohlášen za bojeschopný. Do budoucna se plánují další modernizace, zda-li se k ní ale najde vůle a především prostředky, je zatím otázkou. Aguirre, který neprošel žádnou zvláštní modernizací ani údržbou, byl vyřazen v roce 1999, Almirante Grau aktivně slouží jako světová rarita doposud. Úspěšně tak přežil svého chilského rivala, který putoval v roce 1984 do rezervy a následně do věčných ocelových lovišť.
obr. č. 1 až 6 – křižník Almirante Grau
obr. č. 7 – vrtulníkový sourozenec Aguirre, nyní vyřazený
Almirante Lattore – severská šedá myška
I když byl ale převálcován dobou služby, zaslouží si tento konkurent ze sousedství alespoň pár řádků. V roce, kdy se spojenci začali vyloďovat na Sicílii a Italové našli svou skulinku pro cestu z nepříjemné války, v roce kdy italské křižníky zmíněné v prvních kapitolách buď utíkaly ke spojencům nebo klesaly ke dnu v prosluněných italských přístavech, byly v o dost studenějším Švédsku založeny kýly dvou lehkých křižníků, Tre Kronor a Göta Lejon. Se svými příbuznými ze země tulipánů měly i některé společné věci, a to i doslovně, fyzicky. Věže, které byly použity na Tre Kronor byly totiž původně určeny pro jeden z rozestavěných nizozemských křižníků. Aby nebylo příbuzných málo, byly oba pevně spjaty i s Itálií, neboť původní projekt vycházel z křižníků Taksin a Naresuan stavěných pro siamské námořnictvo, akorát oproti drobným „thajcům“ s větším výtlakem a rozměry. Se stavbou se nijak nekvaltovalo a do služby vstoupily až v roce 1947, tedy již po válce. Na počátku 50tých let prošly modernizací spojenou s instalací modernějších radarů a posílení protiletadlové výzbroje. Tre Kronor sloužil do roku 1964, sesterská jednotka pak brázdila Baltské moře do roku 1970. Zájem o odkoupení projevilo Chile a do Jižní Ameriky odplul v roce 1971, kde rozpoutal další malinké kolo v bitvě „kdo má na pískovišti větší kyblíček“, tedy námořním zbrojení mezi jihoamerickými státy, v tomto případě Peru a Chile. Dostal tradiční jméno Almirante Lattore a svá zbylá léta si zde odsloužil v poklidu, Chile ho převedlo do rezervy v roce 1984 a vyřadilo ze služby do konce 80tých let.
obr. 1 až 5 – Almirante Latorre, na posledním obrázku v čele flotily, povšimněte si též ex amerických křižníků třídy Brooklyn
Irian – tropický král
Pokud se ze západního pobřeží Jižní Ameriky zahledíme na západ přes nezměrnou šíří Tichého oceánu, uvidíme, no ehm, tak nějak nic
Pokud by jsme se ale dokázali přenést až do Asie, čekaly by nás tam další dva celkem zajímavé křižníky. První bychom nalezli v tropické Indonésii.Indonésie je jediný stát v jihovýchodní Asii který kdy provozoval křižník. Ačkoli ten sloužil jen pouhých několik let, byla by škoda na něj zapomenout. V 60.tých letech 20. století začalo výrazné posilování indonéské floty ze strany SSSR. Kromě opravdu hmatatelného počtu torpédoborců a ponorek putoval do jižních moří i bývalý Ordžonikidze, lehký křižník třídy Sverdlov (Projekt 68-bis). V srpnu 1962 doplul do přístavu Surabája, byl oficiálně převzat a přejmenován na Irian.
Původně měl projít důkladnou tropikalizací, ale představitelé indonéského námořnictva tyto úpravy odmítli s tím, že si je nemohou z finančních důvodů dovolit a loď před předáním prodělala pouze kosmetické úpravy. To se spolu s nezkušeností posádek, teprve si zvykajících na ovládání moderních lodí, podepsalo na velmi rychle se zhoršujícím stavu plavidla. Již v roce 1964 nebyl schopen operační služby a byl odeslán k opravám do Vladivostoku (kam dorazil v březnu 1964 a jeho stav tamní pracovníky loděnic doslova šokoval). V srpnu 1964 byl již opět na cestě do Indonésie, připraven zas na nějaké to zreznutí a rozpadnutí, ale jeho činná služba se již chýlila ke konci.
Pomyslné mraky se nad křižníkem začaly stahovat v roce 1965, kdy došlo k vládnímu převratu a nový vůdce Suharto měl s námořnictvem jiné plány. Od té doby stál již jen zakotven v Surabáji, příležitostně užívaný jako vězení pro odpůrce režimu. V roce 1970 byla opuštěná loď vržena na písčinu a její trup se začal pomalu plnit vodou, ale v tu dobu ale již na jejím osudu a záchraně nikomu nezáleželo. Nakonec byl křižník v roce 1972 prodán k sešrotování na Tchajwan a kdo ví, zda-li ho někdo nemáme kousek v nějakém svém tamagoči
. Jak tedy zhodnotit jeho službu? I když možná pro potřeby indonéského námořnictva trošku předimenzovaný, v kritických dobách 60.tých let jeho odstrašující přítomnost značně zredukovala akce nizozemských válečných lodí okolo sporných teritorií (Západní Irian) a přinesl též cenné zkušenosti při výcviku posádek. Značná část z důstojnického sboru i řadových členů jeho posádky se pak uchytila na vysokých postech ve velení indonéských námořních sil. Což přeci jen není nejhorší vysvědčení.
indonéský křižník Irian ve své nové vlasti
Chung King – první a poslední
Jak se říká, to nejlepší na konec a na ten jsem si nechal čínský křižník Chung King, jediný křižník v poválečné čínské historii. Psal se rok 1944 a válka se pomalu chýlila ke konci a Číňané pošilhávali po nějakých válečných lodích, s kterými by se mohli alespoň symbolicky zapojit do akcí proti japonskému nepříteli. Po dohodě s Brity byl vybrán jeden křižník spolu s eskortním torpédoborcem a několika menšími plavidly. Tímto křižníkem byla HMS Aurora, lehký křižník třídy Arethusa, který sice již v té době nepatřil ke špičce ve své kategorii, ale stále to ještě byla platná válečná loď (ostatně proč by se Velká Británie zbavovala moderního křižníku, obstaršími loděmi bylo obdarováno například i polské exilové námořnictvo). Ale jednání se komplikovala a protahovala a k reálné dohodě a předání došlo až po skončení války v roce 1948, kdy ale v Číně začala znovu planout válka jiná, staronová, občanská. Hned poté co připlul do Číny byl nasazen do bojových akcí a podporoval svou střelbou těžce zkoušené pozemní jednotky. Ale situace se pro nacionalistická vojska začala velmi rychle zhoršovat a spolu s tím upadala i morálka. I na Chung Kingu docházelo k dezercím a posádka byla provizorně doplňována porůznu sesbíranými námořníky a přístavními dělníky. To byl ten pravý čas pro komunistickou pátou kolonu v řadách posádky, která zahájila akce pro převzetí lodi. Agitátoři přesvědčili většinu posádky a pod hrozbou zničení lodi se kapitán podvolil k tomu vyvést loď do nejbližšího komunisty drženého přístavu. Ve 3:00 25. února 1949 se tak křižník pod rouškou tmy vytratil a dezertoval k nepříteli.
Poté, co křižník dorazil do přístavu Yantai, síla komunistického námořnictva neskonale vzrostla...takříkajíc z nuly na křižník
Naopak nacionalisté utrpěli citelnou ztrátu, navíc plavidlo převáželo značné množství stříbra (přinejmenším část pak dostala posádka křižníku jako odměnu). Vlastnit křižník je ale jedna věc, využít druhá, zvláště pokud vás začne honit naštvaný bývalý majitel. Průzkumná letadla brzy křižník lokalizovala a na začátku března započaly nálety nacionalistických bombardérů B-24 Liberator. Loď byla evakuována do přístavu Huludao v severní Číně, nikdo ale tehdy netušil, že se pod rudou vlajkou jedná o plavbu první a poslední. I zde si ji našla nepřátelská letadla a tentokrát byl Chung King bez paliva a tudíž možnosti znovu utéci či alespoň manévrovat. Většina posádky byla evakuována a čekalo se. Už třetí den náletů, 21.března, loď inkasovala zásah a bylo rozhodnuto již více nečekat. Co bylo možné narychlo odmontovat, bylo odmontováno, co bylo možné zakonzervovat, bylo zakonzervováno extra vrstvou něčeho pěkně mastného, tučného a mazlavého a křižník samotný byl „zakonzervován“ na dno přístavu. Po otevření záklopek se křižník potopil a převrátil na bok.Po skončení války se ČLR pomalu začala zaobírat otevřením své „konzervy“. K hostině byli přizváni sovětští specialisté a práce započaly v dubnu 1951, v červnu došlo k vyzdvižení a odtažení do loděnice v Dalianu. Sovětští odborníci odhadli cenu oprav poškozeného křižníku na 200 miliónů rublů, což bylo na čínské dělníky a rolníky po právě skončené válce trošku příliš, svou roli hrála i zastaralost konstrukce a problémy s údržbou britských zbraní a systémů (což bylo pro změnu trošku příliš jak pro čínské rolníky a dělníky, tak i sovětské odborníky). Navíc nikde nebylo zaručeno, že čerstvě opravený křižník se nestane vděčným primárním cílem pro čankajškovské letectvo a námořnictvo. Z oprav se tedy pomalu vycouvalo. Plavidlo bylo očesáno o všechno co se mohlo hodit, strojní vybavení putovalo do blízké továrny, část lodě a vybavení jako náhradní díly pro jiné lodě a výzbroj s řadou přístrojů byla předána námořní akademii jako výukové pomůcky. Na své si přišli i Rusové, kteří si odvezli pár zajímavých technických součástek a přístrojů k porovnání do své země dělníků a rolníků.
Trup byl v roce 1959 odtažen do Šanghaje, přejmenován na Huanghe a užíván v roli cisterny na pitnou vodu. V roce 1964 byl darován jedné firmě z Tianjinu, které pod novým jménem Beijing sloužil jako ubytovací loď pro dělníky. Později byl trup zcela opuštěn a jako takový dlouhou dobu přežíval a reznul, až teprve kolem roku 1990 byl v Čching-tau finálně sešrotován. Jediné, co po této historické lodi zůstalo, jsou desky se jménem lodi, které byly před sešrotováním z trupu sejmuty a později se dostaly do Pekingského muzea.
obr. č. 1 a 2 – HMS Aurora a model křižníku Chung King
Když jsem dopisoval tento článek, vyvstala mi v hlavě neodbytná a hlodavá myšlenka, jakou zažívá snad každý pisatel, tedy že jsem na něco důležitého zapomněl. A nehlodala tam nadarmo, neboť se prohlodala až k posledním zajímavým křižníkům, svým časovým horizontem a úpravami spřízněným se zbytkem zdejšího hrdého osazenstva. Paradoxně pocházejí ze země kdysi této kategorii lodí přímo zaslíbené, z Velké Británie, a mohou se tak volně napojit na též britskou Auroru z předchozí kapitoly. Byla by velká škoda je vynechat.
Tiger, Lion a Blake – ladné kočky vs ošklivá káčátka
S koncem druhé světové války začaly pro řadu naplánovaných a rozestavěných plavidel vypadat vyhlídky na další životní existenci na pováženou. Stejně jako řada jiných mocností, tak i Velká Británie se vrhla na rušení válečných zakázek a neunikly tak samozřejmě i některé křižníky. Zle to ze začátku vypadalo i pro tři rozestavěné křižníky třídy Swiftsure (či Minotaur), jejich stavba byla v roce 1946 pozastavena a nastalo období napjatého čekání. Nakonec ale svitlo na lepší časy a v roce 1954 byly práce obnoveny, ale již dle zcela nového projektu a trojčlenná třída obdržela název dle první jednotky – Tiger. Zbylé lodě byly pojmenovány na Lion a Blake.
Do služby vstupovaly postupně v letech 1959, 1960 a 1961, dychtivé nových zážitků a zkušeností a pro tento úkol náležitě vyzbrojeny. Do vínku dostaly oproti původnímu válečnému projektu výzbroj značně odlišných parametrů, nyní ji tvořily 4 automatická děla ráže 152mm (až 20 ran za minutu) a 6 ráže 76mm (úctyhodných 90 ran za minutu), vše v dvojitých věžích. Žádná jiná loď RN nebyla těmito zbraněmi vyzbrojena a tvořily tak v rámci flotily jakýsi unikát. Leč i tak si vůči svým raketovým protějškům, které se začaly míhat po světových oceánech, nesly jistý handicap a velice brzy putovaly do rezervy (Blake v roce 1963, Lion 1964 a nakonec Tiger v roce 1968). Ale v žádném případě to neznamenalo, že by se s jejich službami do budoucna již nepočítalo a jednotky postupně shnijí v rezervě. Blake (1965) a Tiger (1968) začaly být přestavovány na vrtulníkové křižníky, kterážto konverze byla dokončena v letech 1969 a 1972. Za vlast padla jedna věž děl hlavní ráže a dvě vedlejší, ale protiletadlové možnosti lodí posílily dvě čtyřnásobná odpalovací zařízení pro střely Sea Cat a hlavně nesením čtyř vrtulníků se z křižníků staly velmi platné protiponorkové jednotky. Rozsáhlé byly i změny v elektronickém vybavení a lodě byly nyní dobře vybaveny pro roli vlajkových lodí operačních svazů. Celá přestavba měla i menší negativní důsledek, neboť estetika jednotek dle názorů britských námořníků notně utrpěla a velice rychle si získaly nelichotivou přezdívku „Ošklivá káčátka“. Jejich sestra Lion měla původně též projít identickou přestavbou, ale její sourozenci byli finančně příliš nenasytní a na konverzi nebohého Lionu na třetí ošklivou kachničku prostě nezbylo dost prostředků. Sešrotována byla v roce 1975, přičemž byla částečně kanibalizována pro dobro svých sester (a část náhradních dílů si našlo cestu i do Peru, které v té době provozovalo i křižníky britské provenience).
Ale ani Tiger a Blake si nepískali příliš dlouho. Stejně jako v první části služby, i nyní je osud dohonil příliš rychle. Nedostatek personálu v RN urychlil jejich odchod do výslužby a v roce 1978 byl vyřazen Tiger, Blake následoval hned rok na to. Naděje jim svitla v roce 1982, v časech Falklandské války, kdy byly obě lodě urychleně posouzeny, jejich stav byl sezdán jako velmi dobrý a vhodný k znovuzavedení do služby. Britské velení si od nich slibovalo především vedení dělostřelecké podpory pozemních jednotek (přeci jen v té době již žádná jiná loď vybavená zbraněmi velké ráže v RN nesloužila a zbylá 152mm děla by se velmi hodila). Oba křižníky byly promptně „ubytovány“ v suchém doku, práce se rozjely, ale koncem května začalo být pomalu jasné, že nebudou hotovy včas a vše bylo opět zastaveno. Tím se veškeré naděje rozplynuly do ztracena a nic nepomohl ani zájem Chile odkoupit obě lodě, jednání nepřekročila úvodní fázi a tak postupně chátrající křižníky čekala pouze cesta do tavicích pecí. Tiger byl sešrotován v roce 1986 a Blake již v roce 1982.
obr. č. 1 až 3 – Tiger v původní podobě a po rekonstrukci
obr. č. 4 a 5 – nikdo nemůže říci, že si Tiger neužil legrace, ani když ještě nebyl kachničkou
a na závěr roztomilý modýlekA toto je již opravdu vše přátelé
Tak zas někdy příště.Seznam použitých zdrojů:
Ivo Pejčoch - Válečné lodě 5, 6, 7 a 8
http://base.mforos.com/1716035/5361706-crucero-almirante-latorre-cl-04/?pag=2
http://www.modelshipgallery.com/gallery/cl/roc/chongqing-300-dh/dh-index.html
http://www.naval-history.net/xGM-Chrono-06CL-Aurora.htm
http://en.wikipedia.org
a další
