Herman Potočnik

[Rase]

Herman Potočnik

aneb neznámý slovinský průkopník kosmonatiky - Herman Potočnik. Ve svých pracech používal tajemný pseudonym Hermann Noordung. Německé slovo ordnung znamená řád, hovorovou slovinštinou má stejný význam slovo ordunga. Podle některých má tento pseudonym vyjadřovat problematiku chaosu, jelikož ono písmeno N na začátku, je možné brát jako negaci. Jinými slovy tedy "chaos"

"Prorok je ten, kdo vidí daleko dopředu, ale zároveň vidí všechno kolem sebe, protože budoucnost začíná dnes"
- Konstantin Eduardovič Ciolkovskij

Je tomu více než sto let, kdy se v zimním čase předvánočním, narodil jeden z nejvýznamnějších průkopníků astronautiky. Psal se právě 22. prosinec Léta Páně 1892, den který většině obyvatelům velkého přístavního města Puly, kdesi až na samém Jihu Istrie, mohl připadat stejný jako všechny ostatní. Pro právě narozeného Hermana Potočnika byl ale tento den nezapomenutelný, stejně tak pro jeho rodiče, ktěří pocházeli ze slovinských měst Gradec a Vitanje – pevné to součásti rakousko-uherské říše. Narodil se ale do jen tak ledajaké rodiny. Jeho otec Jožef se narodil roku 1841 v Zgornji Razbor, nedaleko města Slovenj Gradec (německy pojmenované Windischgrätz, tehdy totiž 75% obyvatel mluvilo právě německy), do rodiny vojenských důstojníků. Byl doktorem a zároveň vysokým důstojníkem rakousko-uherského námořnictva, právě ve městě Pula, které bylo nejvýznamějším vojenským přístavem na Jadranu. Dokonce se účastnil, pod velením slavného admirála Wilhelma von Tegetthoffa, slavné bitvy u Visu, kde byla drtivě poražena italská flotila a Rakušané si tak udrželi vliv na Jadranu. Hermanova matka Minka, se narodila 7. února 1854. Pocházela z rodiny českých sklářů, kteří se přestěhovali do Mariboru z Čech. Její otec byl úspěšný obchodník s vínem a člen městského zastupitelstva, Jožef Kokošinek. Když Hermanův otec roku 1894 zemřel, přesunula se rodina do Mariboru. Zde Herman žil spolu se svou matkou, sestrou Franci a bratry Adolfem a Gustavem (oba námořní důstojníci). V tomto městě navštěvoval obecnou školu a později studoval na vojenských školách ve Fischau a Hranicích na Moravě (tehdy Mährisch-Weißkirchen). Díky strýci Heinrichovi, který byl generálem, mohl jít mladý Herman pokračovat ve studiu na Vojenské technické akademii v Mödlingu nedaleko Vídně v dolním Rakousku (Niederösterreich). Zde studoval mezi léty 1910-13 a školu dokončil jako specialista v oboru železničních staveb a mostů. Během světové války prošel haličskou frontou, Srbskem a Bosnou. Již roku 1915 byl povýšen na Oberleutnanta. Nakonec byl přesunut na sočskou frontu, kde se účastnil velkého průlomu italských pozic a následný ústup na řece Piavě. Behem války onemocněl tuberkulózou a roku 1919 byl z rakouské armády propuštěn v hodnosti kapitána. Načež začal studovat elektrotechniku v oddělení mechanického inženýrství na Technologické univerzitě ve Vídni, kde získal doktorát ve strojírenství a následně se specializoval na raketovou techniku. Od roku 1925 se věnoval raketové vědě a kosmickému inženýrství. Z důvodů chronické nemoci (pozůstatek po útrapách z fronty) nenašel žádné dlouhodobé zaměstnání a ani se neoženil. Žil se svým bratrem Adolfem ve Vídni.

Das Problem der Befahrung des Weltraums - der Raketen motor

Jeho život by nebyl nijak zvlášť zajimavý, kdyby koncem roku 1928 nenapsal knihu Das Problem der Befahrung des Weltraums - der Raketen motor (Česky: Problematika cestování vesmírem – raketový pohon) Publikována byla Richardem Carlem Schmidtem již roku 1929 v Berlíně. Na 188 stranách a stu ručně kreslených ilustracích Potočnik přesně popsal svou vizi cesty do vesmíru a především zřízení jakýchsi vesmírných stanic, pro dlouhodobý pobyt posádky. Kosmickou stanici naplánoval do nejmenších detailů a dokonce jako první spočítal polohu orbitu na kterém by stanice obíhala zemi. Potočnikovy plány byly mimořádně podrobné a zaobíraly se i problémy jako bylo získávání tepla, světla a především energie - vymyslel plán na vybudování solární elektrárny připojené k trupu lodi. Zamýšlel se dále třeba nad ventilací a skafandry pro vstup do vesmíru, které by umožňovaly bezpečné opravy pláště vesmírné stanice. Potočnik předkládá návrh, že stanice by mohla sloužit pro pozorování dění na Zemi – jak pro mírové tak i válečné účely. Dokoce se zamýšlí i nad tím, že zvláštní stavy prostoru (nulová gravitace) by mohla posloužit vedeckým experimentům. Také se zamýšlí nad zneužitím popsaných technologií armádou (dá se říct že předpovídá i projekt Hvězdné Války, které byly klíčové v době Studené války).
Již roku 1935 byla kniha přeložena do Ruštiny, kde prý ovlivnila Sergeje Koroljova při návrhu družic. Ve Slovinsku byla vydána až roku 1986 pod názvem Problem vožnje po Vesolju - Raketni motor, Anglicky roku 1999 a Chorvatsky až roku 2004. Části této knihy ale pronikaly na veřejnost již mnohem dříve, kupříkladu americký časopis Science, otiskl některé citace dokonce ve třech pokračováních (červenec, srpen a září roku 1929). Ač se stal jedním z nejvýznamějších zakladatelů astronautiky, byla jeho tvorba brána vážně jen mezi amatérskými techniky v Německu. Přesněji u spolku Verein für Raumschiffahrt (VfR – Společnost pro vesmírné lety), především na jejího předsedu Hermanna Obertha a jeho spolupracovníky. Členem VfR byl ale také jeden méně známy technik jménem Wernher von Braun(!) Později emigroval do Ameriky, kde se významě podílel na americkém vesmírném programu, kde mimo jiné rozpracoval Potočnikovu kosmickou stanici ve tvaru kola, která dokázala navodit stav umělé gravitace a zabránit tak problémum s dlouhodobým vystavením nulové gravitaci na lidský organismus. Stanice měla kroužit ve výšce 1075 mil nad Zemí. Von Braun pochopil, že Potočnikovu vesmírnou stanici by šlo použít jako přestupní stanici při cestách k jiným planetám. Roku 1968 na tuto myšlenku navázal Stanley Kubrick se svým filmem 2001: Vesmírná Odyssea. Potočnikovy vize šly ale ještě dál. Ke komunikaci mezi Zemí a vesmírnou stanicí prý mělo být použito bezdrátového přenosu, tedy rádia. Tuto teorii později rozvinul Arthur C. Clarke ve své knize Bezdrátový Svět z roku 1945. Doma ve Vídni se ale setkal s nepochopením a absolutním nezájmem. Odborná veřejnost jeho vize zavrhla jako prosté fantazírování. Zde také 27. srpna roku 1929, ve věku 36ti let, ve velké bídě umírá na pneumonii. V Rakousku byl také pohřben. Mariborském deníku bylo vytištěno krátké smuteční oznámení ve kterém se zmiňuje o smrt inženýra a kapitána Hermana Potočnika. O jeho průlomové teorii o vesmíru ale nikoliv.
Ve svých pracech používal tajemný pseudonym Noordung (německé slovo ordnung znamená řád, hovorovou slovinštinou má stejný význam slovo ordunga) Podle některých má tento pseudonym vyjadřovat problematiku chaosu, jelikož ono písmeno N na začátku, je možné brát jako negaci. Jinými slovy tedy "chaos". Jaký je ale Potočnikův vliv na součastnost? Jedna ulice v Grazu a Ljubljaně byla pojmenována po něm. Na jeho počest měla být v 90. letech pojmenována Mezinárodní kosmická stanice, ale návrh byl zamítnut. Při 70. výročí jeho knihy, proběhlo na univerzitě v Mariboru roku 1999 dvoudenní symposium o jeho životě a dílu. Asteroid 19612, objevený roku 1999 byl pojmenován podle něj (Noordung). Je zajimavé, že až v součastnosti se uvažuje o stavbě jeho sochy v Pule, Potočnikově rodišti.

Zdroj:
http://bhaak.dyndns.org/buchscans/noordung.html (Potocnikova kniha - německy)
http://www.projectrho.com/rocket/spacestations.php
http://en.wikipedia.org/wiki/Herman_Poto%C4%8Dnik
http://www.istrianet.org/istria/astronomy/iss-lead.htm
http://www.kettererkunst.com/details-e. ... nummer=348
http://noordung.vesolje.net/vsebina/book.htm

[Rase]

Nahrál sem tedy dalších pár fotek z knihy, ale rozlišení je k ničemu. V obrázku z knihy se zdá že k onomu špagátu je nějaký popisek. Je ale zvláštní že ony špagáty jsou jak u barevné kresby tak i u technického výkresu - budu ještě pátrat.

V knize je obrázek vzhůru nohama

[Rase]

Tak sem našel v jeho knize (odkaz v prvním článku - zdroje) obrázek v podrobném rozlišení.
Ony "vlasy" jsou popsány pod písmenem K takto: Kabelanschluß
tedy kabelové připojení (nebo něco v tom smyslu)

Tady je ona konkrétní stránka:
http://bhaak.dyndns.org/buchscans/noord ... %20137.png

[skelet]

A navíc jak jde vidět, zas jsme v něčem měli prsty (geny)
Pomalu začínám věřit na globální české spiknutí

[Rase]

Děkuju za příznivý ohlas. Jen co budu mít chvíli, tak přidám podrobnější popis těch "špagátů", našel sem v jeho knize strnánku kde jejich funkci podrobněji popisuje. Jestli někdo umí dobře německy, tak mu pošlu odkaz - jinak to budu muset přepisovat.

Tady jsou ony stránky:
http://bhaak.dyndns.org/buchscans/noord ... %20154.png
http://bhaak.dyndns.org/buchscans/noord ... %20155.png

ps. už včera tenhle můj článek citovali na kosmo.cz což je až moc rychlý úspěch
http://www.kosmo.cz/modules.php?op=modl ... e=t%7C1521

[skelet]

tak na popis té stanice se těším.. vpřed pane Sulu

[Rase]

Die Reise zur Raumwarte - cesta ke stanici

Přeložil jsem zmíněnou kapitolu s názvem Cesta k vesmírné stanici. Zde je můj nedokonalý překlad
...vesmírná loď se připravuje ke startu, vydali jsme pokyn ke startu pilotovi, který se nachází v malé komoře uvnitř trupu lodi, ve které se nacházejí i ostatní cestující. Vzduchotěsné dveře jsou bezpečně zavřeny zevnitř. Musíme si lehnout do houpacích sítí. Pilot provádí několik závěrečných kontol a již se stroj začíná otřásat. Během mžiku mám pocit že jsem těžký jako z olova. Šňůry houpací sítě mi bolestivě tlačí na tělo, dýchání je namáhavé a pouhé zvednutí ramen je téměř nemožné. Začínáme stoupat. Motory nás již tlačí vzhůru a dosahují zrychlení 30 m/sec2, což spůsobuje zmínený pocit zvýšení vlastní hmotnosti až čtyřikrát. Při této váze není možné, udržet se na nohou. Netrvá to ale dlouho, pocit přetížení brzy ustává ale po chvíli přichází nanovo. Pilot vysvětluje, že jsme dokončili první fázi letu a nyní začala druhá etapa. Dosáhli jsme již nejvysší rychlosti stoupání a z toho důvodu se plavidlo otáčí o 90°, což umožňuje pohonnému systému pracovat v horizontální poloze, abychom se dostali do orbitální rychlosti. Této rychlosti jsme dosáhli během krátké chvíle ale již prvních pár minut nám připadá jako věčnost, jelikož namáhavý stav zvýšené gravitace stále trvá. Tlak se ale pomalu snižuje. Zprvu jsem cítil úlevu, ale brzy jej vystřídal panický strach. Mám pocit že padám, padám do hlubin. Pilot nás leč uklidňuje a vypíná motory. Nyní se již řítíme vpřed jen díky kinetické síle. To co nám připadalo jako volný pád nebylo nic jiného než stav beztíže. Věc na kterou si budeme muset zvyknout, ať se nám líbí nebo ne. To se ale snadněji řekne než udělá, ale protože nemáte na vybranou, tak si brzy přivykáme. Mezitím pilot bedlivě kontroluje dráhu naší cesty a vše ověřuje pomocí přístroje na stole. Motory se ještě několikrát zapínají a vypínají. Museli jsme několikrát pozměnit dráhu letu. Nyní jsme dosáhli cíle. Oblékáme se do skafandrů. Z přestupní místnosti je odsán vzduch a brzy se otvírají vnější dveře. Před námi se zjevuje něco pozoruhodného. V Slunečních paprscích se něco třpytí, z hlubokého černého pozadí jasně vystupuje vesmírná stanice. (viz obrázek)
Skrz dveře vesmírné lodi jsem spatřil kompletní kosmickou stanici složenou ze tří modulů. V dálce 35 900 km od nás se nachází Země. Nicméně máme málo času pozorovat tuto nevšední podívanou. Pilot nás talčí pryč a plave směrem k vesmírné stanici. Sledujeme jej, ale necítíme se klidně, vždyť propast mezi námi a zemí činí bezmála 36 000 kilometrů! Pro spáteční cestu je naše plavidlo vybavené křídly. Ty byly během prudkého letu bezpečně ukryty v trupu a nyní byly znovu připojeny, vzhledem k současnému stavu beztíže nebylo jejich nasazení ničím těžkým. Opět se vracíme do lodi. Dveře jsou zavřené a místnost je pod tlakem. První motor začíná pracovat na velice nízký tlak. Gravitace začíná pomalu stoupat. Opět si uleháme do našich houpacích sítí. Pilot zažehává další a další rakety, které způsobují že gravitace stoupá stále víc a víc. Připadá nám, že nyní bude ještě silnější než předtím, kdy jsme přivykali zvýšené gravitaci delší dobu. Motory jedou na plný výkon, opět ve vodorovné pozici, ale nyní opačným směrem něž prvně. Odpoutáváme se od oběžné dráhy a volně padáme po eliptické dráze k Zemi. Opět se dostavuje stav beztíže, který trvá po většinu zpáteční cesty.
Již jsme se začali výrazně přibližovat k Zemi. Právě vstupujeme do atmosféry. Již je cítit, že nám zduch klade odpor. Začíná nejobtížnější část letu: přistání. Nyní, za pomoci padáků využívajících odporu vzduchu, spomalujeme rychlost klesání, která dosahuje rychlosti až 12x větší než je rychlost projektilu. Díky postupnému brždění nehrozí ani přehřátí pláště v důsledku atmosférického tření. Pilot je velmi zaneprázdněn ovládáním křídel a padáků, dále je třeba kontrolovat tlak vzduchu, vnější teplotu a mnohé jiné činnosti. Opustili jsme oběžnou dráhu země velice rychle. Z počátku jsme leteli volným pádem k Zemi. Ve výšce zhruba 75 kilometrů začínáme sestupovat v dlouhé spirále. Pomalu se dostáváme do hustších vrstev atmosféry. Znovu se dostavuje pocit nevolnosti, když přecházíme do normálního klouzavého letu. Stějně rychle jako klesáme níž, tak rychle se blížíme k povrchu. Během pouhé půl hodiny přelétáme oceány a nejrůznější kontinenty. Nicméně let se stává pomalejším a pomalejším a my se přibližujeme k povrchu. Nakonec přistáváme na moři, nedaleko přístavu.

ps. Chtěl sem přeložit i něco z předmluvy, k anglickému vydání, ale dočetl jsem se, že vědí jen to, že Noordung je původním jménem Potocnik (!) přitom my již známe jak jeho celé jméno, tak i to jak se jmenovali jeho rodiče a od kud pocházeli. Příště tedy budu raději překládat jen samotný text .)

[Pátrač]

České spiknutí? Já to ví dávno - i první světovou válku vyvolali dva příslušníci našeho holubičího národa. Jinak na tato Raseho díla zírám jako blb na nový vrata. To jsou věci a tom světě.

[Rase]

české spiknutí: nj. něco na tom bude. Krátce po válce se jeden Rakouský generál snažil dokázat že vojáci z Předlitavska byli lepší než pluky ze Zalitavska. Snažil se dokázat že němečtí vojáci (Tyroláci atd.) byli přirozeně lepší než maďaři díky klimatu a kdesi cosi. Chtěl tak hodit na Uhry vinu za porážku říše. Z jeho studie prý vyšlo že procentuálně zmíněné tyroláky a rakouské němce překonávali vojáci z českých zemí... (porovnával procento odvedenců vůči počtu obyvatel, a další poznatky z bojů). Asi si taky říkal, že se češi musí cpát všude
- bohužel sem už dost věcí k tomu průzkumu zapoměl.

Ted budu mít pár dní volno, tak zase něco přeložím - celkem sem se do toho zažral, jelikož původně sem chtěl přeložit z oné kapitoly jen pár vět... pohltilo mě to a přeložil sem to celé. Napadá mě, že je to v podstatě první možnost přečíst si tuto knihu v Češtině (!) - u nás totiž ještě nikdy nevyšla

[Rase]

Das furchtbarste Kampfmittel - nejstrašnější zbraň

Jako každý jiný technický vynález mohlo by být i vesmírné zrcadlo zneužito k vojenským účelům, stalo by se nejstrašnější zbraní která daleko přesahuje všechny předchozí zbraně. Je dobře známý fakt, že díky soustředění slunečních paprsků pomocí dutého zrcadla (jako při takzvaném zapalovacím sklíčku) je možné dosáhnout značně vysoké teploty. Dokonce i zrcadlo o velikosti lidské ruky dokáže snadno zapálit ruční papír či dokonce hobliny ze dřeva v případě přesného zaměření (viz obrázek)
Představte si, že průměr zrcadla tohoto typu není jen 10 cm, ale několik stovek či dokonce tisíců metrů, jak by tomu bylo v případě vesmírného zrcadla. Pak by dokonce bylo možné roztavit ocel a i žáruvzdorné materiály by byly jen stěží schopny schopny odolávat, pokud by byly vystaveny slunečnímu záření v tak obrovské koncentraci. Nyní si představme, pozorovatele v kosmické stanici vybaveného silným dalekohledem který vidí celá bojiště, která se před ním rozprostírají jako obří mapa, ukazující i ty nejmenší detaily včetně nepřátelského zázemí se všemi přístupovými trasami, jak pozemními tak i námořními. Nyní určitě chápeme, jak nebezpečnou zbraní by vesmírné zrcadlo řízené pozorovatelem bylo!
Bylo by snadné odpálit nepřátelské sklady munice, zapálit sklady vojenského materiálu, rozpouštět děla, věže tanků, železné mosty, koleje klíčových stanic a podobných předmětů z kovu. Pohybující se vlaky, důležité válečné továrny, celé průmyslové oblasti a velká města by mohly být v plamenech. Vojáci při přesunech i ti v táboře by byli jednoduše spáleni, když by na ně byla zacílena koncentrovaná síla Slunce. Ani nejsilnější námořní opevnění by nebylo schopné chránit lodě nepřítele před zničením nebo spálením. Byly by to opravdu smrtící paprsky! A přesto se nijak neliší od životodárného záření, které nám každý den posílá Slunce. Nicméně žádná z těchto strašlivých věcí se nikdy nestane, jelikož i ta nejsilnější vojenská síla by se neodvážila rozpoutat válku proti zemi, která vlastní tuto strašlivou zbraň přírody.


zapalování kusu dřeva pomocí dutého zrcadla

[skelet]

skvělé.. u tohoto článku jsem si uvědomil jak hluboce podceňuju znalosti pradědků

[Rase]

Tak to sem rád. Osobně mě Potočnikova kniha taky hodně překvapila, přeci jen popisuje velice detailně techniku, která se nepoužívá ještě ani dnes (!) Ve volné chvíli zase přeložím nějakou další kapitolu.
Potočnik ještě víc vyniká, pokud porovnáme jeho knihu se sci-fi příbehy z 30. let (československé) V jedněch novinách byl totiž dlouhý příběh na pokračování, kterak hlavní hrdinové létali ve vesmíru bombardérem (nejmodernější stroj té doby) a bojovali se zlým diktátorem na Marsu...

[Rase]

Vesmírná stanice jako základna

Pokud by se však podařilo všechny tyto aspekty splnit, pak by mohl být i samotný Měsíc použit jako výchozí bod pro cestování do hlubokého vesmír, jak doporučuje Hohmann, a hangár by byl vybudován přímo na jeho povrchu. Navzdory mnoha výhodám této teorie, se zdá být Oberthova myšlenka základny pohybující se volně po oběžné dráze, výhodnější. Absolutní absence gravitačního pole Země (včetně Měsíce), by vyžadovala mnohem menší výdaje energie ze samotného depa. Přesněji řečeno by to byla nejlepší možnost z pohledu hospodaření s energií, tedy stavba vesmírného depa jeden nebo více milionů kilometrů od Země, zejména pokud musí být energie doplňovány ze Země samotné. Chceme však vybudovat tento hangár co nejblíže vesmírné stanici, protože je již vybavena vším potřebným zařízením pro tento účel nezbytným. Tato zařízení, mimo jiné obří teleskopy, by byly více než důležíté, protože díky svým téměř neomezeným možnostem by bylo možno nejen podrobně prozkoumávat oblasti vesmíru, a to na dálku, ale také by umožnily, aby byla kosmická loď pod neustálým dohledem z vesmírné stanice, během většiny času její cesty. Ne-li po celou dobu výpravy. Loď by tak mohla zůstat v minimálně jednosměrné komunikaci se stanicí, za pomoci vysílání světelných signálů, které by zde byly přijímány. To znamená že stanice samotná, krom plnění již dříve popsaných úkolů, by dokázala uspokojit i cíle nejen spojené s přípravou cesty do hlubokého vesmíru, ale také sloužit jako základna pro cestování do vnějšího prostoru.

Obrázek pochází z časopisu Science Wonder Stories (Úžasné příběhy vědy), vesmírná stanice Harmanna Noordunga, obálku vytvořil Frank R. Paul, 1929. Autor přesně vystihnul vizi budoucnosti, jak si ji optimisticky představovali lidé v době, před rozšířením telefoních aparátů. Rozhodně se jedná o velice pěknou práci, která přesně navazuje na Potočnikovu práci.

[Alchymista]

Šťastná doba prvotnej nevedomosti, keď ešte šialených vynálezcov a ich hrdinských spoločníkov netrápilo desivé technické strašidlo, neskôr skratkovite nazvané Isp... čiže špecifický impulz.

[Rase]

Je obdivuhodné nad jak komplexními tématy dokázali tehdy intelektuálové věcně debatovat. A ještě obdivuhodnější je že měli v mnohém pravdu (předběhli svou dobu do takové míry že jsou snad i dál než my). Jen pro představu, tak ještě ve třicátých letech vycházel v ČSR sci-fi článek o hrdinné posádce vesmírného bombardéru (klasický vrtulák) se kterým bojují proti zlému diktátorovi z Marsu. Ta doba měla něco dosebe, dneska je na vědce činěný nátlak aby vymýšleli věci co se dají zrealizovat rychle a rychle prodat. Na druhou stranu tedy vědci umírali brzo a v zapomění (viz třeba náš hlavní hrdina).
Jelikož Potočnik přímo vychází z myšlenek jiných vědců, nebo teoretků, tak se zdá že v určité části vědců měly tyhle vesmírné teorie dobrou živnou půdu

[Rase]

Der Raumanzug - oblek do vesmíru

Pro stavbu a samotný provoz kosmické stanice (pohyb mezi jednotlivými částmi, vstup a výstup z kosmické lodě, plnění nejrůznějších úkolů atd.), je nutné mít možnost zůstat ve volném prostoru vesmíru. Vzhledem k tomu, že jsou tyto možnosti proveditelné pouze za pomoci zmíněných skafandrů, musím je popsat podrobněji. Již dříve bylo vysvětleno, že jsou velice podobné moderním potápěčským, nebo protiplynovým oblekům. Na rozdíl od těchto dvou obleků, musí být skafandr nejen vzduchotěsný, ale také dostatečně chránící proti vnějším vlivům a postavené způsobem, který poskytuje co nejširší škálu pohybů. Navíc musí mít velkou odolnost v tahu, jelikož tlak plynu (přetlak vzduchu v obleku vůči vakuu vesmíru), jediný kyslík kolem se nachází pouze v obleku. Navíc by měl být skafandr odolný proti extrémně nízkým teplotám, které ve vesmíru převažují kvůli ohromným tepelným ztrátám v tomto prázdném prostoru. Tento oděv nesmí ani křehnout, jinak ztratí sílu. Není nejmenších pochyb o tom, že na materiál ze kterého bude skafandr vyroben, budou kladeny jen ty nejvyšší podmínky.
V každém případě je největší komplikací zmíněná ochrana před chladem, přesněji udržení tepelných ztrát na přijatelné míře. Lidé se musí pokusit omezit propouštěcí schopnosti materiálu na minimum. Nejlepší způsob jak dosáhnout tohoto úkolu je pokrýt celý oblek vysoce lesklým materiálem. Skafandr by pak musel být vyhotoven z kovu, nebo alespoň potažen tenkou vrstvou kovu. Druhou variantou je oblek z pružného materiálu. Dobrou ochranu proti chladu by mu umožnil vnější nátěr jasně bílou barvou a povrch byl musel být co nejhladší. Přesto že se tato pružná varianta zdá být jasně výhodnější, leč tento oblek nemůže být moc velký, jelikož i když je oblek pružný, bude ve vesmíru tuhý. Protože oblek se napne v důsledku vnitřního přetlaku. Pro umožnění pohybu by tedy bylo nutné přijmout zvláštní technická opatření, stejně tak i u kovové verze obleku. Kovové obleky různých typů se tedy zdají být nejvhodnější, jelikož v současnosti máme nejrůznější zkušenosti s podmořskými obleky. Struktura bude velice podobná ohebným kovovým trubkám, které se výtečně hodí do těchto podmínek. Budeme tedy předpokládat že skafandry budou navrženy právě tímto způsobem. Tepelným ztrátám bude zabráněno vysoce leštěným povrchem, navíc speciální povrch obleku bude poskytovat velkou tepelnou izolaci. Pokud se při práci na vnější straně stanice, dostaví pocit chladu, bude neutralizován paprsky pohlcujícím zrcadlovým povrchem na zadní straně skafandru. Přívod kyslíku bude stejný jako u moderních hlubinných potápěčů. zářením na odvrácenou stranu skafandru. Nezbytné kyslíkové láhve a kazety pro čištění vzduchu budou umístěny v kovovém batohu.
Jelikož je komunikace ve vzduchoprázdnu možné jen prostřednictvím telefonů a protože drátové spojení by bylo pro tento účel nepraktické, jsou skafandry vybaveny zařízením pro rádiové spojení. Malý přístroj funguje jako vysílač i jako přijímač a je poháněn akumulátory, které jsou také umístěny v batohu. Mikrofon a sluchátko jsou namontovány uvnitř přilby. Vhodně umístěný drát, nebo samotný kovový oblek fungují jako anténa. Vzhledem k tomu, že je každá část stanice vybavena zařízením pro rádiovou komunikaci, můžou kosmonauti libovolně hovořit mezi sebou, ale i s osádkou jakékoliv části vesmírné stanice. Stejně tedy jako piloti ve vzduchu, ne však ale díky zvukovým vlnám ve vzduchu, ale v plynu. Pro případ "odplutí do vesmírného prostoru", které ve vesmíru vždy hrozí, jsou radiostanice vybaveny velice citlivým poplašným zařízením, které funguje i na velké vzdálenosti, aby tak bylo možné reagovat na volání o pomoc. Aby se zabránilo vzájemnému rušení, jsou jednotlivé místní části radiové komunikace vybaveny vlastní přidělenou vlnovou délkou, které mohou být jednoduše naladěny, dle potřeby. Batoh je vedle již zmíněných zařízení, doplněn i o drobné raketky umožňující kratší pohyb v prostoru.

Pokud jde o samotné skafandry pro pohyb ve vesmíru, o kterých mluví Herman Potočnik, tak ve své době se mohl inspirovat tehdejšími skafandry určenými pro hlubokomořské ponory. Pokud tedy Potočnik zmiňuje skafandry vyrobené z kovum aby odolaly tlakům vesmíru a lesklým povrchem proti vesmírnému záření, najdeme až překvapivou podobnost s problémy, které řešili od konce 19.století skafandrů podmořských. Lidé se totiž odnepaměti snažili prozkoumat dno moře, nebo z něj vyzvedávat zboží z potopených lodí. Jedním z prvních moderních obleků, které měly tomuto cíli napomoci, byl patent číslo DE193397 C od německého inženýra Friedricha Galla, z Langenburgu ve Württu. Ten navrhl v roce 1906 jeden z prvních přetlakových skafandrů, určený pro ponor do velkých hloubek. Přelomovým je především řešení pohybu končetin, který probíhal pomocí kulových kloubů. Patent byl podán 13. února 1906 a oficiálně schválen 19. prosince 1907. O historii prvních přetlakových skafandrů pro hlubokomořský ponor se můžete dočíst i zde na Palbě. Ne náhodou jsou i dnešní vesmírné skafandry velice podobné svým "oceánským" protějškům. Pokud jde o měkké skafandry o kterých Potočnik také mluví, tak i v tomto směru je patrný směr v moderní kosmonatice, ale stále se jedná spíš o hudbu blízké budounosti, než současnou realitu, a to od Potočnikova návrhu uplynulo už 100 let (!)


návrh hlubokomořského skafandru od Friedricha Galla z roku 1906


představa lovce pokladů, dle časopisu Le Petit Journal (1922)

[Rase]

Nacistická superzbraň Sonnengewehr

Nápadem vesmírného zrcadla jako zbraně se zabýval již spisovatel Jules Verne (1828-1905), později se jím nechal inspirovat, krom zmíněného Hermana Potočnika, i německý fyzik a průkopník v oblasti raket - Hermann Oberth (1894-1989). Ten v roce 1929 přišel s nápadem na vybudování vesmírné stanice ve výšce zhruba 8 000 kilometrů, jejíž součástí mělo být 100 metrů široké vyduté (konkávní) sodíkové zrcadlo. Nutno podotknout, že později návrh zaujal i Hitlera a projekt dostal název - Sonnengewehr (sluneční dělo), ale asi nepřekvapí, že projekt této nacistické superzbraně zůstal jen na papíře. Obří zrcadlo mělo dle Obertha směřovat sluneční žár na vybraná města či cíle na zemi, které by byly doslova uškvařeny. Jednotlivé části vesmírné stanice, z nichž by se stanice skládala, by postupně vynášely vesmírné rakety. Oberth nicméně počítal s tím, že tento plán by byl realizovatelný za několik desítek let i 100 let, protože musíme brát v potaz, že v této době nebyl vesmír vůbec probádaný. Navíc zmíněné rakety by v této době nebyly schopné nést do vesmíru tak těžký náklad. Podle propočtů by trvalo minimálně 50 let k vybudování vesmírné stanice. Sluneční žár by pravděpodobně byl nedostatečný ku zničení většího cíle. Technické znalosti v této době nebyly zdaleka dostatečné k tomu, aby se zajistilo přesné míření na cíl, který měl být smeten z povrchu. Smělý plán na tajnou superzbraň se tak jevil již v době svého vzniku nerealisticky. Dalo by se ale říci, že předznamenal pozdější boj o vesmír v období Studené války.

http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/ ... N-GUN.html
https://www.securitymagazin.cz/historie ... 59354.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Sun_gun