Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905
Část třetí
Opravy Rossije a Gromoboje
Po bitvách na Žlutém moři a u Ulsanu ovládlo japonské loďstvo zdejší vody a oslabené ruské námořní síly se soustředily na obranu svých základen a na moře nevyplouvaly. Zejména vladivostocký oddíl byl krutě zdecimován, protože oba zbývající pancéřové křižníky utrpěly vážná poškození a pokud by je při návratu zaskočila bouře, dost možná by skončily na mořském dně, kde už spočíval nešťastný RJURIK. Takto se je sice podařilo dopravit na základnu, ale bylo zřejmé, že opravy si vyžádají delší čas a oddíl momentálně ztratil svůj vojenský význam a přestal pro Japonsko představovat akutní hrozbu. O tom se ostatně každý obyvatel Vladivostoku mohl přesvědčit na vlastní oči, protože poškozené křižníky s nakloněnými trupy, ohořelými nástavbami, proděravělými komíny a pokroucenými dělovými hlavněmi, momentálně spíše nežli válečná plavidla připomínaly lodní vraky. Část třetí
Opravy Rossije a Gromoboje
Japonci měli ve Vladivostoku vlastní agenty, kteří je průběžně informovali o stavu ruských plavidel, takže věděli, že po bitvě zůstaly bojeschopné pouze zdejší torpédovky, zatímco všechny větší jednotky musely projít náročnými opravami. Po nějaký čas mohlo velení oddílu doufat, že se ve Vladivostoku objeví některé z plavidel, jež se během bitvy na Žlutém moři oddělila od hlavních sil, ale jejich velitelé se většinou rozhodli odplout do neutrálních přístavů, kde je nechali internovat. Jedinou výjimku představoval chráněný křižník NOVIK, jenž obeplul celé Japonsko, ale u Sachalinu byl objeven Japonci a v boji natolik poškozen, že jej posádka raději sama potopila, čímž padla i poslední naděje na posílení vladivostockého oddílu.
Potopený Novik
Opravy ruských lodí ztěžovalo nedostatečné vybavení základny, protože zdejší arzenál nebyl na práce tohoto rozsahu připraven a ve Vladivostoku panoval nedostatek materiálu, náhradních dílů a kvalifikovaných pracovníků. Zdejší přístav měl pouze jeden dostatečně velký suchý dok, ve kterém byl už několik měsíců umístěn chráněný křižník BOGATYR, takže ROSSIJA a GROMODOJ musely být opravovány v provizorních podmínkách. Vážným problémem se ukázala oprava zvedacích mechanismů dělových hlavní, které byly poškozené střelbou při maximální elevaci. Náhradní díly většinou chyběly a jejich výroba ve zdejších primitivních podmínkách často nebyla možná. Scházely i záložní dělové hlavně, takže nebylo možné uvést do provozu poničená děla kalibru 203 mm na ROSSIJI a správa přístavu musela objednat nová, jež byla na Dálný východ zaslaná po železnici, což bylo vzhledem k jejímu přetížení zdlouhavé a ROSSIJA provedl cvičné střelby až koncem listopadu.
Po návratu do Vladivostoku sepsal Jesssen zprávu o bitvě a o několik týdnů později se u admirála Skrydlova konala porada námořních důstojníků, na které se měly analyzovat příčiny porážky, aby bylo možné do budoucna zvýšit bojovou hodnotu zbývajících křižníků. Na ruské straně se během boje ukázala řada nedostatků a bylo zřejmé, že Japonci zvítězili nejenom díky početní převaze, ale i kvůli nevyhovujícímu stavu ruského dělostřelectva, jež v mnoha ohledech zaostávalo za dělostřelectvem japonským (špatné dálkoměry a munice, poruchovost zbraní), což bylo pokládáno za překvapivé, neboť Rusové své granáty typu Brink doposud pokládali za nadřazené japonské munici.
Oprava křižníku Gromoboj
Malou účinnost projektilů brzy potvrdil i kněz Okonečnikov zajatý v bitvě u Ulsanu, jehož Japonci záhy propustili, takže mohl referovat o množství ruských granátů, které sice probily lodní trup, ale neexplodovaly. Bylo doporučeno zvýšit počet děl střední ráže na úkor malokaliberních zbraní a u některých stávajících 152 mm děl rozšířit palebné pole, aby jich bylo možné v boční salvě použít co nejvíce. Také se měla zlepšit ochrana dělostřelců a velitelské věže upravit takovým způsobem, aby jejich osádky byly lépe chráněné před střepinami.
Internace pomocného křižníku Lena a nové poškození Gromoboje
Mezitím dostal fregatní kapitán Berlinskij velící pomocnému křižníku LENA, rozkaz opustit Ochotské moře a vydat se na korzárskou plavbu do vod Tichého oceánu, kde měl napadat námořní komunikace mezi Japonském a západním pobřežím Spojených států. Lodní stroje však byly ve špatném stavu, takže Berlinskij nakonec nechal pomocný křižník 11. září internovat v San Francisku, kde zůstal do konce války a po jejím skončení byl navrácen původnímu majiteli. Jeho operace tedy skončila fiaskem a je zvláštní, že třebaže LENA přeplul celý Tichá oceán, nezadržel ani jedno nepřátelské či neutrální plavidlo. 
Fregatní kapitán Berlinskij
Během října se konečně podařilo uvést do služby GROMOBOJ, takže oddíl měl k dispozici alespoň jeden bojeschopný křižník. Bohužel ruská radost neměla dlouhého trvání, jelikož opravený GROMOBOJ najel 13. října v zálivu Posjet rychlostí patnácti uzlů na podmořský útes a poškodil si dno. Naštěstí na skalisku neuvízl, ale poškození byla přesto vážná. Křižník se vlastní silou dokázal vrátit do Vladivostoku, kde putoval do suchého doku, který musel uvolnit BOGATYR, jehož opravy ještě zdaleka nebyly u konce. Díky této nešťastné události byly všechny zdejší větší jednotky až do 20. listopadu - kdy se do služby vrátil ROSSIJA - mimo provoz a Japonci se stali absolutními pány Japonského moře, třebaže své převahy nijak nevyužili a nepokusili se zdecimovaný oddíl zničit. O stavu ruských plavidel měli dobré informace nejenom od svých agentů, ale i od posádky britského parníku ALLANTON, jenž byl v té době, díky úsilí britských diplomatů propuštěn. Za tohoto stavu bylo rozhodnuto, že zbývající ruské námořní síly v Port Arturu a Vladivostoku mají vyčkat na připlutí posilové eskadry z Baltického moře (v říjnu opustila Libavu) a do té doby nepodnikat žádné riskantní akce.
Japonská dálková blokáda Vladivostoku
Koncem roku 1904 se naplnil osud eskadry v Port Arturu, protože Japonci většinu zdejších plavidel zničili palbou z obléhacích děl a zbytek Rusové sami potopili. Generál Stessel podepsal kapitulaci pevnosti a Port Artur se 1. ledna 1905 ocitl v držení Japonců. To podstatných způsobem změnilo poměr sil, protože vladivostocký oddíl nyní zůstal na Dálném východě osamocen a nepřátelská převaha se stala drtivou, což v podstatě vylučovalo jakékoliv ofenzivní operace v podobném rozsahu jaké oddíl podnikal v letních měsících předchozího roku, na čemž nic nezměnil ani návrat GROMOBOJE do služby (22. února). Rusové ostatně na něco podobného neměli ani pomyšlení, neboť se sami obávali útoku na Vladivostok, ale Japonci po obrovských ztrátách, které jejich vojska utrpěla u Port Arturu, o žádné větší výsadkové operaci v Přímoří neuvažovali a soustředili se na postup do nitra Mandžuska. Jejich válečné lodě postupně prošly údržbou a opravami v domácích loděnicích a před Vladivostokem, který přes zimu stejně chránil ledový příkrov, se během zimních měsíců neobjevily. Byla však zahájena dálkové blokáda přístavu a Japonci nyní střežili všechny přístupové komunikace do Japonského moře, aby znemožnili obchodním lodím dopravovat do Vladivostoku válečný materiál. 
Poškozený Gromoboj v suchém doku
Ruská vláda v zahraničí zakoupila 240 000 tun cardiffského uhlí, ale k jeho přepravě většinou nemohla použít přetíženou Sibiřskou dráhu, takže je na Dálný východ musely dopravovat neutrální obchodní lodě snažící se prolomit japonskou blokádu. Jejich počínání bylo velmi riskantní, ale přesto se našli odvážlivci, kteří se v honbě za lukrativními výdělky rozhodli pokoušet štěstí a vyslat své lodě do této nebezpečné oblasti. Není mi znám přesný počet zadržených lodí, ale jenom v krátkém období mezi měsíci leden a březen 1905 se Japonci zmocnili 22 plavidel, takže se rozhodně nejednalo o zanedbatelné počty. Většina zajatých lodí převážela uhlí, ale některé i další blíže nespecifikovaný kontraband. Mnoho z nich patřilo britským rejdařům, což je zajímavé v souvislosti se spojeneckou smlouvou namířenou proto Rusku, kterou obě vlády podepsaly v roce 1902, a ostatní vlastnily paroplavební společnosti z Německa, Nizozemska, Norska, USA a Rakousko-Uherska. Následuje seznam některých zadržených lodí:
VENUS (3556 BRT) zadržená pomocným křižníkem NIPPON MARU v březnu 1905
WILHELMINA (4295 BRT) zajatá chráněným křižníkem NANIWA v lednu 1905.
HARBARTON (3265 BRT) zabaven chráněným křižníkem AKICUŠIMA v roce 1905.
WYEFIELD (3235 BRT) zadržen hlídkovou lodí MUSAŠI v lednu 1905.
LETHINGTON (4421 BRT) zajat torpédovkou č. 71 v lednu 1905.
OAKLEY (3798 BRT) zadržen pancéřovým křižníkem TÓKIWA v roce 1905.
APHRODITE (3949 BRT) zabaven pomocným křižníkem NIPPON MARU v březnu 1905.
SIAM (3160 BRT) zabaven pancéřovým křižníkem ASAMA v roce 1905.
M.S. DARA (4216 BRT) zajat pancéřovým křižníkem ASAMA v roce 1905.
ROMULUS (2587 BRT) zajat pancéřovým křižníkem IWATE v roce 1905.
Japonský pancéřový křižník Asama
I přes úsilí japonského námořnictva se některým uhelným parníkům podařilo do přístavu proniknout, takže množství skladovaného paliva dosahovalo koncem roku 1904 už 132 000 tun, z čehož 80 000 bylo ceněné uhlí cardiffské, takže ve Vladivostoku bylo více paliva nežli na začátku válečné kampaně, což souviselo i s tím, že větší jednotky stály od srpna na kotvách, takže spotřeba uhlí byla mnohem menší nežli dříve.
Další úpravy ruských pancéřových křižníků
Ještě na podzim roku 1904 byla na příkaz admirála Bezobrazova zřízena nová komise, jejímiž členy byli kromě Jessena například i námořní kapitáni Šulc a Ugrjumov, která doporučila další úpravy ruských křižníků. Kromě posílení výzbroje měla být zlepšena ochrana primárního i sekundárního dělostřelectva a boční kasematy na ROSSIJI konečně dostaly pancíře. Vylepšeny byly i kasematy na GROMOBOJI, kde byly nově nainstalované pancéřové přepážky oddělující od sebe jednotlivá děla. Během bitvy u Ulsanu se jasně prokázalo, že umístění děl kalibru 203 mm v bočních sponsonech je nevýhodné, neboť v boční salvě mohly být použity pouze dvě z těchto zbraní, což vedlo nadporučíka Čerkasova k podání návrhu na jejich nové rozmístění. Podle jeho představ měly mít ROSSIJA i GROMOBOJ primární výzbroj instalovanou ve dvou otočných věžích chráněných pancíři o tloušťce 102 mm, což by podstatně rozšířilo jejich palebné sektory (na 280 stupňů). Takto rozsáhlé úpravy však nebylo možné provést ve zdejších improvizovaných podmínkách a po válce byly odloženy a oba křižníky dosloužily s původním rozmístěním nejtěžších děl. 
Návrh na instalaci příďové dělové věže na Gromoboji
Z Ruska byly postupně dodány moderní britské dálkoměry Barr & Stroud, které se osvědčily na japonské straně, a bojovou hodnotu plavidel zvýšilo i zavedení pozorovacích balónů, díky čemuž bylo za dobré viditelnosti možné odhalit nepřátelské lodě na větší vzdálenost. Na základě zkušeností z nedávných bojů bylo rozhodnuto zřídit na vlajkovém křižníků alespoň provizorní záložní velitelské stanoviště, odkud by mohla být loď řízena v případě vyřazení velitelské věže. Také bylo rozhodnuto před případným dalším bojem odmontovat některé světlomety a uložit je pod pancéřovou palubu, aby nebyly všechny zničené nepřátelskou palbou a Rusové je po setmění mohli použít k odrážení útoků torpédových plavidel.
Do Vladivostoky byly také dovezeny nové radiostanice zakoupené u německé společnosti Telefunken, jež nahradily dosavadní přístroje domácího konstruktéra Popova, které byly sice provozně spolehlivé, ale svými parametry nevyhovovaly současným potřebám, neboť v reálných podmínkách neumožňovaly navázat spojení na vzdálenost větší než 30 námořních mil (často i mnohem méně) zatímco radiostanice německé provenience dokázaly během posledního výpadu před bitvou u Cušimy zachytit signály vladivostocké radiostanice až na vzdálenost 313 námořních mil (GROMOBOJ), třebaže v běžné praxi byl jejich dosah menší (každopádně však přesahoval 100 mil).
Pozorovací balón na křižníku Rossija
Veškeré úpravy ruských lodí pokračovaly pomalým tempem, takže kompletní přezbrojení pancéřových křižníků bylo dokončeno až koncem roku 1905. V té době nesl ROSSIJA čtyři děla ráže 203 mm, dvacet dva kalibru 152 mm (dříve šestnáct), patnáct ráže 75 mm (předtím dvanáct), deset kalibru 47 mm (dosud dvacet), čtyři 37 mm (dříve šestnáct) a dva kulomety. GROMOBOJ měl nově čtyři děla ráže 203 mm, dvacet dva 152 mm (dříve šestnáct), devatenáct kalibru 75 mm (předtím dvacet čtyři), osm 47 mm (doposud dvanáct), dvě ráže 37 mm (dříve osmnáct) a čtyři kulomety.
První posily vladivostockého oddílu
Začátkem války kotvilo v přístavu Nikolajevsk na Amuru šest torpédovek nesoucích označení č. 91, 92, 93, 94, 95, 97 a 98, které byly později přesunuty do Vladivostoku (přesné datum mi není známo). Jednalo se vesměs o malé a beznadějně zastaralé jednotky postavené v 70. letech 19. století, jejichž bojová hodnota byla takřka nulová. Vyzbrojeny byly vrhači torpéd o průměru 381 mm a dosahovaly rychlosti pouhých třinácti uzlů. Díky malým rozměrům (výtlak 23 tun) a doplavbě (200 námořních mil) se nedaly používat na širém moři a sloužily pouze jako strážní jednotky. Nikolajevsk zůstal nějaký čas zcela bez válečných lodí, ale postupně sem po železnici přibyly torpédovky stejného typu (č. 3, 6, 7, 9, 18, 47, 64, 48, 61, 70) a v srpnu zde zakotvily pomocné lodě TUNGUZ, KAMČADAL a JAKUT, které měly původně ochraňovat rybáře lovící v Ochotském moři, avšak po bitvě u Ulsanu dostaly rozkaz odplout k ústí Amuru.
Torpédovka č. 61 (vlevo) a transport některého z torpédových plavidel po železnici
Mnohem více si Rusové slibovali od nové a zatím v boji takřka nevyzkoušené zbraně, která měla v budoucnu prokázat svůj ničivý potenciál. Ponorky se zatím v předchozích konfliktech téměř neprosadily a jediný úspěch si připsal člun HUNLEY, jenž během války Severu proti Jihu dokázal potopit unionistickou pancéřovou loď HOUSATONIC. Další ponorkou pokoušející se o bojové nasazení se v roce 1880 stala peruánská TORO, ale její akce úspěch nepřinesla. Tehdejší podmořská plavidla byla velmi nedokonalá a chyběla jim účinná zbraň, jíž by bylo možné na nepřátelské plavidlo zaútočit z větší vzdálenosti, neboť zatím disponovala pouze žerďovými torpédy a časovanými náložemi. V posledních desetiletích 19. století však už existovala spolehlivá samohybná torpéda, která byla schopná zničit nepřátelskou loď i na větší vzdálenost, což dokládá potopení čtyř velkých obrněnců torpédovými plavidly (bitevní lodě ALMIRANTE COCHRANE, AQUIDABA, DINGYUAN a pancéřový křižník KING YUEN).
Tehdejší podmořská plavidla však byla většinou stále ještě nedokonalá, třebaže na přelomu 19. a 20. století už byly v provozu první opravdu bojeschopné ponorky, jež se mohly stát účinnou zbraní. I Rusko mělo v roce 1904 k disposici několik ponorných člunů (další se stavěly) a později se podařilo zakoupit i některé ponorky v zahraničí. Protože námořní komunikace kontrolovali Japonci, bylo nutné zvolit jiný způsob přepravy. Evropské Rusko s jeho východoasijskými državami nově spojovala Sibiřská dráha, která během války odvedla neocenitelné služby, a podceňovaní ruští inženýři dokázali jako první na světě vymyslet a posléze i zrealizovat řešení, kterak železnici využít k přesouvání menších válečných plavidel na vzdálenost několika tisíc kilometrů. Sibiřská dráha ovšem nebyla dobudovaná, takže zatím nebyl postaven úsek kolem Bajkalského jezera, tudíž přepravu přes tuto vodní plochu zajišťovaly v teplejších ročních obdobích trajekt BAJKAL, parník ANGARA a další menší plavidla, zatímco v zimně se na led pokládaly koleje.
Speciální železniční vagón k přepravě ruských ponorek
K transportu větších typů ponorek mohlo dojít pouze v zimním období a k tomuto účelu se používaly speciální železniční vagóny o délce až 44,3 (?) m, které unesly maximální zátěž 100 tun, což znamenalo, že z největších ponorek bylo nutné nejprve odmontováno téměř všechno vybavení, takže do Vladivostoku dorazily v nebojeschopném stavu a musely být ve zdejším arsenálu znovu sestavovány. Tyto vagóny vyráběly společnosti Putilovský (pět kusů) a Něvský (čtyři kusy) závod; Putilovský závod za každý obdržel čásku 28 000 rublů (sloužily k přepravě největších ponorek), kdežto jeho konkurent 26 500 (převážely se na nich menší typy). I přes nejrůznější technické obtíže probíhal provoz těchto speciálních souprav poměrně hladce a nehodu měl pouze vlak č. 633 převážející ponorku SKAT. Do konce války se takto podařilo do Vladivostoku přepravit třináct podmořských člunů pojmenovaných DELFIN, KASATKA, KEFAL, BYČOK, SKAT, PLOTVA, NALIM, PALTUS, FELDMARŠAL GRAF ŠEREMETĚV, FOREL, SOM, ŠČUKA a KETA , ale do služby byla před skončením bojů uvedena pouze plavidla DELFIN, KASATKA, SKAT, NALIM, FELDMARŠAL GRAF ŠEREMETĚV, FOREL, SOM a KETA (posledně jmenovaný člun nesloužil ve Vladivostoku, ale v Nikolajevsku na Amuru).
Ponorka Skat během transportu do Vladivostoku
Jednalo se o jednotky rozdílné velikosti od maličkého KETA po čluny typu KASATKA o výtlaku na hladině 142 tun a pod hladinou 172 tun. Jednou z nejlepších zdejších ponorek byl SOM, který se dočkal i jakéhosi bojového nasazení, takže si zaslouží alespoň stručný popis. Jednalo se o ponorku amerického typu Holland, která nesla původní jméno FULTON. Rusko jí za 500 000 rublů zakoupilo na jaře 1904 a ještě před koncem roku odeslalo na Dálný východ. Operačního nasazení však byl SOM schopen až v dubnu 1905, kdy byla do Vladivostoku konečně dopravena příslušná torpéda. Parametry ponorky podle ruské wikipedie byly následující:
Délka: 19,8 m.
Šířka: 3,6 m.
Ponor: 2,9 m.
Výtlak: 105 tun (pod hladinou 124 tun).
Pohon na hladině: benzínový motor o výkonu 160 koňských sil.
Pohon pod hladinou: elektromotor o výkonu 70 koňských sil.
Rychlost: 8,5 uzlů (pod hladinou 6 uzlů).
Hloubka bezpečného ponoření: 35 m.
Doplavba: 430 námořních mil (pod vodou 30 mil)
Výzbroj: torpédomet o průměru 457 mm (později i jedno dělo kalibru 37 mm).
Posádka: dva důstojníci a dvacet námořníků.
Posádka některé z ruských ponorek
Ruské ponorky měly prozatím nezkušené posádky, které se s novým typem lodí teprve seznamovaly, takže od nich zpočátku nebylo možné očekávat žádné větší operace. Přesto velení oddílu začalo ještě v průběhu zimy připravovat velkolepé plány na jejich nasazení daleko od Vladivostoku, které se zdají naprosto nereálné, ale protože je potvrzuje několik zdrojů, lze předpokládat, že se nejedná o pozdější smyšlenku senzacechtivých ruských novinářů. Podle prvního z těchto ambiciózních záměru měly být čluny SOM a DELFIN dopraveny pomocnou lodí ERIKA do zátoky sv. Olgy, kde je měly převzít torpédovky, které by je odtáhly k Cugarské úžině. Zde se měly ponorky oddělit a samostatně napadnout přístavy Hakodate a Aomori (na silný proud v úžině ruští plánovači jakoby zapomněli), zatímco torpédovky by zaútočily na město Otaru. Později měla vracející se ponorky převzít ERIKA a odvléci je zpět do zátoky sv. Olgy. Záložní plán předpokládal podobnou operaci, ale ve vodách Korejského průlivu, kam měly být ponorky také dovlečené torpédovými plavidly, operujícími z improvizované základny u pobřeží Korejského poloostrova (počátkem války byl obsazen Japonci!).
Žádný z těchto v podstatě sebevražedných plánů se naštěstí neuskutečnil, takže posádky v klidu vyčkaly na příchod jara, a poté co roztál led blokující přístav, začaly podnikat hlídkové plavby v okolí Vladivostoku. Většina těchto hlídek neměla delšího trvání, ale občas podnikly podmořské čluny i několikadenní výpravy. Například SOM na svých plavbách během války zdolal na hladině vzdálenost 1318 námořních mil, k nimž je nutné připočítat i dalších 93 mil překonaných pod mořskou hladinou. Japonci se o ruských ponorkách ve Vladivostoku brzy dozvěděli a je možné, že z obav před jejich útoky nedošlo v roce 1905 k žádnému bombardování tohoto přístavu, protože ruské podmořské čluny operující v pobřežních vodách mohly pro těžké nepřátelské lodě představovat opravdovou hrozbu.
Podélný řez ponorkou Som
Rusové záhy zjistili, že i Japonci zakoupili několik ponorek (do konce války se je nepodařilo uvést do služby), takže se sami začali připravovat na obranu Vladivostoku před touto novou a zatím i dosti přeceňovanou zbraní (Japonci přičítali zkázu jedné ze svých bitevních lodí před Port Arturem právě ponorkám). Proto byly v úžině před kotvištěm zvaným Zlatý roh instalovány improvizované protiponorkové sítě a SOM posloužil k jejich testování, když do nich narážel nejprve rychlostí šesti a posléze sedmi uzlů (údajně je dokázal protrhnout).
Protože japonské válečné lodě se před Vladivostokem neobjevovaly, nenacházely ruské ponorky na svých hlídkových plavbách většinou žádné cíle, takže se během tohoto konfliktu k útoku na válečná plavidla nedostaly (i když k určitým náznakům došlo), díky čemuž se první podmořskou lodí, jež na nepřítele vystřelila samohybné torpédo, stal řecký DELFIN, který v roce 1912 napadl turecký chráněný křižník MECIDIYE. Přesto se jedná o zajímavou kapitolu v historie této podmořské zbraně a ve Vladivostoku byl tehdy položen základ ruské ponorkové flotily, která později patřila k nejpočetnějším na světě.
Výpad před bitvou u Cušimy
Japonci sice na Vladivostok v roce 1905 nezaútočili, ale na jaře se pokoušeli alespoň zablokovat ruské lodě kladením min (jenom 15. dubna jich položili 715), a jejich válečná plavidla i nadále doprovázela vojenské transporty, z nichž některé mířily i na východní pobřeží Korejského poloostrova (přístav Gensan). Rusové zde postupně vytralovali několik plavebních koridorů a velení oddílu začalo připravovat první výpad od nešťastné bitvy u Ulsanu. Jeho cílem bylo nejenom ničení nepřátelského obchodu, ale i snaha ověřit dosah nové přístavní radiostanice a vyzkoušet pozorovací balóny. Kromě toho se kalkulovalo i s možností, že Japonci zareagují na tyto aktivity podobným způsobem jako loňského roku, a oddíl odláká část nepřátelských těžkých jednotek z Korejského a Cušimskéhu průlivu, kudy se do Vladivostoku měla probít Rožestvenského posilová flotila, která zatím kotvila u pobřeží Indočíny.
Protože BOGATYR byl stále ještě v opravě, mohly se do akce zapojit toliko oba pancéřové křižníky a torpédovky. ROSSIJA a GROMOBOJ byly v dobrém technickém stavu a posádky prošly přes zimu důkladným výcvikem, takže jejich připravenost k boji byla lepší nežli předchozího roku, i když morálka ruských námořníků pravděpodobně díky nepříznivému válečnému vývoji citelně poklesla.
Ruské torpédovky potápějí japonskou plachetnici
Jako první opustil přístav 1. května oddíl torpédovek složený z člunů č. 202, 203, 205 a 206 a pod vedením fregatní kapitána Radena zamířil k ostrovu Hokkaidó. Raden dostal rozkaz potápět menší nepřátelské plachetnice, ale parníky měl pokud možno zajmout a odeslat do Vladivostoku. Oddíl brzy zaskočilo bouřlivé počasí a vzduté vlny donutily velitele změnit kurz a zakotvit v zátoce sv. Olgy, kde měli Rusové zřízenou provizorní základnu (torpédovku č. 205 poslal Raden se situační zprávou zpět do Vladivostoku). Bouře poškodila lodní šroub na člunu č. 206, ale podařilo se jej opravit a jakmile se zlepšilo počasí, naložily torpédovky uhlí ze zdejších zásob a 4. května znovu vypluly na moře.
U pobřeží ostrova Hokkaidó se jim podařilo zaskočit několik japonských plachetnic, jejichž posádky si uvědomily nebezpečí teprve poté, co na přibližujících se plavidlech rozpoznaly ruské válečné vlajky. Rusové jednu potopili explozí časované nálože, ale druhou (s nákladem potravin) se fregatní kapitán Raden rozhodl dopravit do Vladivostoku (což odporovalo původní instrukcím). Na plachetnici se přeplavila třináctičlenná kořistní posádka pod velením nadporučíka Tolstopjatova a zajaté plavidlo se v doprovodu ruských torpédovek vydalo na zpáteční plavbu. Operace neušla pozornosti japonských pozorovatelů a odplouvající lodě se dostaly do palby pobřežní baterie, která jim však nezpůsobila žádné škody.
Nadporučík Tolstopjatov
Vracející se uskupení opět potrápila bouře, ale torpédovky se přesto dokázaly 9. května vrátit do přístavu (jedna byla poškozena). To se bohužel nepodařilo zajaté plachetnici, která před Vladivostokem narazila na japonskou válečnou loď (pravděpodobně zde kladla miny), načež nadporučík Tolstopjatov nařídil svěřené plavidlo potopit (posádka upadla do zajetí). Výpad tedy žádný větší úspěch nepřinesl, neboť torpédovky musely neustále bojovat s nepřízní počasí, ale podařilo se upoutat pozornost japonské pobřežní obrany, takže tu byla možnost, že nepřátelské velení vyhodnotí výpad jako součást větší ruské operace a vyšle k Cugarské úžině Kamimurovu eskadru.
K japonským břehům vypluly i křižníky ROSSIJA a GROMOBOJ, které pod velením admirála Jessena opustily 8. května Vladivostok a zamířily k Cugarskému průlivu. Rusové se chystaly vyzkoušet pozorovací balóny, ale první pokus nedopadl dobře, neboť balón se z neznámých důvodů uvolnil a vítr jej hnal k nepřátelskému pobřeží, kam však nedoletěl, neboť se brzy zřítil do moře a podařilo se jej zachránit. Při nehodě naštěstí nepřišel nikdo o život, protože v pokusném balónu nebyla žádná posádka.
Rossija se zadrženou plachetnicí a zajatí Japonci ve Vladivostoku
Křižníky sice na žádnou větší kořist nenarazily, ale u ostrova Hokkaidó se jim 9. května podařilo potopit dvě menší plachetnic a následující den zajmout dvě velrybářská plavidla, která se vracela z lovu těchto obřích mořských savců. Jejich náklad byl natolik cenný, že se je Jessen rozhodl zajmout a dopravit na základnu. Bohužel při zpáteční plavbě dostali Rusové nepravdivou zprávu o přítomnosti japonských válečných lodí před Vladivostokem, takže byly obě potopeny a do přístavu přibily pouze jejich posádky. Několikadenní „krejserstvo“ tedy nepříteli žádné citelnější škody nezpůsobilo a Japonci se o přítomnosti ruských křižníků u vlastních břehů dost možná ani nedozvěděli, takže nepokládali za nutné vyslat do severních vod žádné posily a jejich flotila nebyla před bitvou u Cušimy nijak oslabena. K tomu by je snad mohla přimět pouze razantnější operace, jakou by se mohlo stát kupříkladu napadení Hakodate, které Rusové plánovali předchozího roku, ale nyní se k němu neodhodlali.
Ponorky Som (vlevo) a Delfin
Nepravdivá zpráva o blížící se japonské flotile zalarmovala i ponorkový oddíl a jeho velitel vyslal na moře tři podmořské čluny. SOM spatřil 12. května asi 70 mil od Vladivostoku dva japonské torpédoborce, které však hrozící nebezpeční včas odhalily, zahájily na ponořující se SOM palbu a poté odpluly. Japonské velení se ale přesvědčilo, že nepřátelské ponorky jsou schopné operovat i na širém moři, což možná později uchránilo přístav před námořním ostřelováním.
Citelným způsobem byl naopak 24. května oslaben vladivostocký oddíl. Admirál Jessen se na palubě GROMOBOJE vydal na kratší plavbu, aby mohla být otestována nová radiostanice (při nedávném výpadu zachovávaly Rusové rádiové ticho). Křižník zpočátku doprovázely minolovky, ale admirál je později propustil a osamocený GROMOBOJ vplul do minového pole. V 10:30 zazněl u levého boku výbuch a poškozený křižník se musel vrátit do Vladivostoku. V suchém doku už zase probíhaly opravárenské práce na chráněném křižníku BOGATYR, které tentokráte nebyly přerušeny a GROMOBOJ se do suchého doku dostal až v červenci (do služby znovu vstoupil teprve v polovině září). Oddíl dočasně přišel i o ponorku DELFIN, která se v přístavu 5. května potopila, poté co na ní došlo k explozi benzínových výparů (příčinnou byl pravděpodobně kouřící námořník, ale mohla jej způsobit i vadná elektroinstalace). Při výbuchu přišel o život jeden muž, ale DELFIN se podařilo vyzvednout a později znovu uvést do služby.
Ztroskotaný křižník Izumrud
Veškeré naděje ruského velení se nyní upíraly k Rožestvenského eskadře, která však byla 27. května 1905 poražena v bitvě u Cušimy, kde Japonci potopili většinu ruských těžkých jednotek a ostatní buďto kapitulovaly nebo se nechaly internovat v neutrálních přístavech. Proto do Vladivostoku pronikl pouze nechráněný křižník ALMAZ a torpédoborce GROZNYJ a BRAVYJ. Z bitvy unikl i zbrusu nový chráněný křižník IZUMRUD, který však v zátoce sv. Vladimíra ztroskotal a jeho velitel jej ukvapeně nařídil zničit. Oddíl do bitvy u Cušimy nijak nezasáhl a na moře krátce poté vyplul pouze ROSSIJA, jenž byl vyslán na pomoc ztroskotanému IZUMRUDU.
Činnost oddílu po bitvě u Cušimy
Na ruské straně zavládla pochmurná atmosféra, protože bylo zřejmé, že po katastrofální porážce je válka definitivně prohraná. Vítězné Japonsko se mohlo pokusit zmocnit i Vladivostoku, čímž by byly zničeny i poslední větší ruské válečné lodě na Dálném východě, ale k tomu naštěstí nedošlo. Zdejší posádka byla sice v průběhu války průběžně posilována, ale přesto by stěží dokázala odolat silnějšímu útoku, třebaže pobřežní obranu vyztužila nová děla a před přístavem Rusové nakladli početná minová pole.
Japonci se o výsadkovou operaci u Vladivostoku tedy nepokusili, ale v červenci vylodili svá vojska na Sachalinu, kde měli Rusové pouze slabou posádku (zhruba 5000 mužů), v jejichž řadách nechyběli ani námořníci z chráněného křižníku NOVIK, a obranu ostrova posílila i pobřežní baterie tvořená děly ráže 120 mm, odmontovanými z potopeného křižníku. Japonci přesto neponechali nic náhodě a vylodili na Sachalinu celou 15. pěchotní divizi, kterou z moře podporovala plavidla pod velením admirála Kataoky (čtyři pancéřové křižníky, dvě bitevní lodě a dva pobřežní obrněnci), mezi nimiž byly i bývalé ruské jednotky zajaté v bitvě u Cušimy (IMPERATOR NIKOLAJ I, ADMIRAL SENJAVIN a GENERAL-ADMIRAL APRAXIN). Vylodění proběhlo hladce, protože odpor kladla v podstatě pouze baterie děl kalibru 120 mm u Korsakovska a Japonsko se během července zmocnilo celého ostrova.
Torpédoborec Bravyj
Vladivostocký oddíl se do bojů na Sachalinu nijak nezapojil, jelikož Jessen usoudil, že nepřátelské přesile není možné čelit, takže do konce války už bylo provedeno pouze několik výpadů torpédových plavidel. Koncem července zjistil oddíl torpédovek pod velením fregatního kapitána Radena přítomnost nepřátelských válečných a transportních lodí u korejských břehů a torpédoborce GROZNYJ a BRAVYJ poté potopily jeden japonský parník. Ruské torpédovky později zadržely ještě jednu japonskou plachetnici, kterou však obratem propustily, protože se nebylo možné postarat o její posádku.
Poslední zajímavá událost se odehrála 14. července, kdy se na nepřítele pokusila zaútočit ponorka KETA. Tento člun byl po železnici přepraven do města Sretensk, kde si jej převzala obchodní loď upravená na ponorkovou plovoucí základnu a po řece Amur jej dopravila do Nikolajevska. KETA měl opravdu miniaturní rozměry a jeho bojová hodnota byla spíše symbolická, o čemž svědčí jeho technické parametry převzaté z ruského sborníku Naval:
Délka: 7,5 m.
Výtlak: 8 tun.
Pohon: benzínový motor o výkonu 24 koňských sil.
Výzbroj: dva vrhače torpéd a dělo ráže 37 mm.
Posádka: 3 muži.
Ponorka Keta
I přes primitivní konstrukci se KETA pod velením nadporučíka Janoviče poctivě zapojil do strážní služby a velitel přístavu (kontraadmirál Rusin) jej vysílal nejenom k ústí Amuru, ale i do Tatarského průlivu, kam jej odvlekla jeho plovoucí základna (po jejím potopení využíval pomocnou loď TUNGUZ). Při svých plavbách zdolal celkem 948 námořních mil a podílel se i na obraně Sachalinu, když jeho posádka nejprve 13. července přispěla k odražení útoku na Lazarevův mys a o den později se KETA neúspěšně pokusil zaútočit na dvě nepřátelská torpédová plavidla.
Konec války
Brzy poté začaly v americkém Portsmouthu mírové rozhovory a bylo vyhlášeno příměří. Symbolickou tečkou za bojovou činností oddílu učinilo 18. září 1905 setkání ruských a japonských admirálů u východního pobřeží Korejského poloostrova, kteří zde probrali podrobnosti ukončení válečného stavu. Jessen se dostavil na palubě vlajkového křižníku ROSSIJA, jehož doprovázel opravený BOGATYR a torpédoborce BRAVYJ a GROZNYJ, zatímco jeho protějšek disponoval křižníky IWATE a NIITAKA, které doprovázely torpédoborce AKEBONÓ a OBORÓ.
Setkání japonských a ruských admirálů u korejského pobřeží
V listopadu ROSSIJA, GROMOBOJ a BOGATYR doprovázely transportní lodě KAMČADAL a OCHOTSK, vezoucí asi tisícovku vojáků na Sachalin, jehož severní část připadla podle mírové smlouvy Rusku. Ani jeden z křižníků se však do Vladivostoku nevrátil, protože Jessen obdržel rozkaz k přesunu na Baltické moře. Ruské lodě tedy odpluly do Evropy, ale jejich posádky ještě při plavbě Korejským průlivem (28. listopadu) uctily památku spolubojovníků padlých v těchto vodách a poté Dálný východ navždy opustily.
Shrnutí činnosti vladivostockého oddílu
Oddíl nesplnil téměř žádný z cílů, které mu stanovili ruší plánovači, ale přesto nelze jeho činnost hodnotit pouze negativně. Naděje na vážné narušení nepřátelského námořního obchodu a rybolovu se sice nenaplnily, a stejně dopadly i snahy o vyvolání paniky u obyvatelstva v pobřežních oblastech, ale oddíl na sebe až do bitvy u Ulsanu vázal většinu Kamimurovy eskadry, čímž ulehčil hlavním silám v Port Arturu a dokázal dopadnout několik transportních lodí s vojáky a válečným materiálem. Celkem bylo potopeno nebo zajato přes 30 japonských a neutrálních plavidel (většinou malé tonáže) a Rusové za tyto úspěchy zaplatili ztrátou pancéřového křižníku RJURIK a torpédovek č. 204 a 208. Oddíl utrpěl i nezanedbatelné ztráty na životech, jelikož zemřelo přibližně 350 námořníků. Jeho operace tedy průběh války podstatněji neovlivnily, ale přesto se jedná o zajímavou kapitolu v dějinách rusko-japonské války a neměly by uniknout pozornosti zájemců o námořní vojenství.
Použité zdroje:
Р. М. Мельников: Крейсер I. Ранга Россия. Vydalo nakladatelství Истфлот 2007.
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 - 1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Гангут 26/2001.
http://cruiserx.narod.ru/ovc/1.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/HistoryBook ... tml#chap15
http://keu-ocr.narod.ru/Uroki/
http://militera.lib.ru/h/bykov_pd/03.html
http://militera.lib.ru/h/boevaya_letopis_flota/38.html
http://www.asia-business.ru/military/lost/
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/BKM/Rus_Min/33.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/BKM/Rus_Min/34.htm
http://www.theshipslist.com/ships/lines/nyk.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MKA/2006_01/14.htm
http://port-arthur.ucoz.ru/
Zdroje ke kapitole o ruských ponorkách:
Námořní žurnál historický (6) Ponorky! Ponorky!! Vydalo nakladatelství Kanon 2010.
Гангут 29/2001.
Наваль 1.
http://www.submarine.id.ru/history/japa.shtml
http://www.bestreferat.ru/referat-8286.html
http://www.kcmb.ru/index.php/option/con ... ew/id/1176
http://tank.uw.ru/ms/naval/minonosec/
http://www.deepstorm.ru/DeepStorm.files ... m/list.htm
http://book.uraic.ru/elib/pl/lodki/keta_forel.htm
http://book.uraic.ru/elib/pl/2.htm
http://flot.com/users/lapin/Imperial/ru_jap_war.htm
http://funeral-spb.ru/necropols/smolenskoep/delfin/
http://www.shipandship.chat.ru/neptun/010.htm
http://www.wikipedia.org/
Zde je možné si přečíst text Jessenovy zprávy o bitvě u Ulsanu:
http://tsushima.su/forums/viewtopic.php?id=799[B]
