Pane kolego přiznám se, že vaše práce se mi velmi ale velmi líbí. Občas jsou to jen takové nástřely ale vedou k tomu, že je to zde pěkně pestré a zajímavé. Toto co jste napsal mě vyprovokovalo k pár větám.
V historii válek by se našlo hodně vojenských událostí, které by bylo možno považovat za vojenské činy hodné trvalé úcty a studia pro poučení pro budoucnost. A často se na to váží osobnosti, bez kterých by k tomuto nikdy nemohlo dojít. Většinou se ale do této situace dostali spíše pod tlakem událostí než na základě jasného plánu. Potom pod tlakem událostí se předvedli v tom nejlepším světle.
Patří k nim naprosto nepochybně také postava velitele koloniálního sboru v Německé Východní Africe, plukovníka von Lettow-Vorbecka, na které kolega Rase narazil a to mi nedá abych to trošku nerozvinul. Koneckonců jsem se tomu věnoval v asymetrických válkách. Toto tažení je dnes vlastně neznámé. Přitom mělo svůj velký význam i v kontextu obrovských střetnutí první světové války v Evropě. Plukovník von Lettow-Vorbeck se právem může řadit mezi největší vojenské postavy své doby a jako jediný německý velitel své doby nebyl nikdy zásadním způsobem poražen, i když dílčích neúspěchů nasbíral nemálo i on. Přesto je jeho jméno a to co dokázal dnes známo pouze málu lidí. Napřed jeden obrázek, který je veden tím že je potřeba ukázat že i tento muž byl člověk jako každý jiný. Zde je jeho fotografie s jeho manželkou Marthou.
Pro to, co nakonec předvedl měl ty nejlepší předpoklady. V roce 1900 se podílel na potlačování povstání boxerů v Číně. Pod vedením generála Falkenhayna prokázal dostatek tvrdosti až brutality. V letech 1904 – 1908 se účastnil potlačování povstání Hottentotů a Hererů v Německé jihozápadní Africe. Opět předvedl jak dokáže být tvrdý a nebezpečný. Byl zde raněn a poslán na léčení do Jižní Afriky, kde se seznámil a spřátelil s Janem Smutsem, proti kterému později bojoval. Následně dobu velel německým koloniálním jednotkám v Kamerunu. Šest měsíců před propuknutím první světové války byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem císařských jednotek v Německé východní Africe. Následující obrázek ukazuje nastoupenou jednotku skartů s jejich veliteli. Vypadají více než dobře.
Plukovník Paul von Lettow-Vorbeck započal svou válku v Německé Východní Africe s asi 230 bělošskými důstojníky a vojáky a 2 500 domorodými askaríi. Síla jeho jednotek nikdy nepřekročila 20 tisíc mužů včetně velkého počtu domorodých nosičů. Celá válka kterou vedl se stala souborem improvizací: nemohl čekat, že z metropole dorazí jediný náboj, jediné obinadlo nebo pytel mouky. Jeho sbor neměl moderní pušky, neměl žádné sklady ani polní lazarety.
Přesto se mu podařilo po téměř celou válku blokovat - našel jsem údaj - kolem 300 tisíc britských a spojeneckých vojáků, kteří ho pronásledovali po území větším než polovina Austrálie. Nikdy ho neporazili a nikdy ho neobklíčili a nechytili. Naopak jeho vojáci jim způsobili ztráty 60 tisíc mužů, z nichž cca 20 tisíc padlo. Postupně během války se na bojišti vystřídalo více než 120 generálů a náklady na jejich tažení dosáhly výše přibližně 150 miliónů liber.
Když byl postaven tváří v tvář problematickému úkolu bránit Německou Východní Afriku bez možnosti posil z Německa a s malou nadějí na jakékoli zásobování, bylo plukovníkovi čtyřiačtyřicet, šedivěl a chybělo mu jedno oko. První boj vybojoval 3. listopadu 1914 v Tanze, kde se Britové vylodili, aby okupovali tuto německou kolonii. V půli dopoledne bylo na břehu 4 tisíce mužů a Němci nedělali nic - čekali. Když další 2 tisíce přibyli, opět čekali a čekali až do tří hodin odpoledne kdy už Britů bylo 8 tisíc a další se vyloďovali. Mezitím Britové obsadily přístavní město Tanga. Pak začal boj - Němci zaútočili v úzkém pruhu a vytlačili britské a indické jednotky z města Tangy s těžkými ztrátami.
Von Lettow-Vorbeck zastavil akci a čekal co Britové vymyslí. Dočkal se frontálního útoku a to na jediném místě, které bylo k masivnímu útoku způsobilé - v údolí sevřeném dvěma horskými hřebeny. Britský protiútok započal o půl páté odpoledne. Několik vln britských a indických vojáků postupovalo nezadržitelně přímo k německým pozicím. Nikdo nestřílel. Když se první vlna přiblížila na sto metrů k německým postavením, britské důstojnické píšťalky ohlásily bodákový útok a pěchota se rozběhla. Na vzdálenost padesáti metrů spustily německé kulomety palbu přímo proti řadám pěchoty , ale další vlny pěšáků přelézaly hromady mrtvých a raněných. V tu chvíli vyslal von Lettow-Vorbeck smluvený signál a kulometčíci na kopcích zahájili palbu z boků. Výsledek dokonalého palebného pytle byl zničující a demoralizující.
Boj pokračoval i přes noc a britský velitel v něm vytrval až do svítání, kdy se rozhodl ukončit boj a evakuovat zbytek vojsk po moři. Nikým neohrožováni ostřelovali němečtí kulometčíci čluny, převážející britské vojáky k čekajícím lodím. Nakonec dosáhly britské ztráty nejméně 2 tisíce padlých a pravděpodobně stejný počet raněných. Němci ztratili jen 15 německých a 54 domorodých vojáků.
Po dalších osmnáct měsíců Britové německou jednotku nijak zvlášť neohrožovali ale ona ohrožovala je. Útočila na 700km dlouhou železniční trať z Mombasy k Viktoriinu jezeru a během této doby zničila dvacet vlaků a často trať přerušovala . Britská strana musela k její ochraně vybudovat velkou řadu opevněných pozic. Jaké byly možnosti Němců a čím byly limitovány a nakonec i způsob řešení ukáže několik příkladů:
-pro Němce byla vždy největším problémem munice, respektive její nedostatek. V dubnu 1915 prolomila blokádu zásobovací loď, ale potom najela u Tangy na mělčinu. Němci část nákladu zachránili a bojovali dál.
-když došly zásoby uniforem, Němci spřádali ručně místní bavlnu a šili si oblečení sami; z volské kůže si šili boty.
-sbírali surovou gumu, vulkanizovali ji pomocí síry a vyráběli pneumatiky na těch pár motorových vozidel co měli a jízdní kola.
-když došel benzín, kořistil se na nepříteli a když nebyl ani ten, destilovalo se podřadné palivo z kokosových ořechů.
Tito němečtí vojáci, se stali jedněmi z nejpodnikavějších a nejvšestrannějších gerilových bojovníků historie.
V dubnu 1916 zaútočilo asi 45 tisíc jihoafrických vojáků, vedených generálem Smutsem přes hranici Keni. Von Lettow-Vorbeck přijal boj a Jihoafričany v sérii srážek porazil. Dalším britským tahem bylo zaangažovat do situace ještě více domorodých vojáků - z Keni, Zlatého Pobřeží a Nigérie, a vybudovat k Tanzanské hranici železnici pro zásobování svých sil. Do dubna 1917 převaha nepřítele zatlačila Němce zpět do jižní části Tanzánie, ale pro spojence to žádné vítězství neznamenalo. Bílí spojenečtí vojáci odpadali po stovkách díky malárii a dalším nemocem, zatímco otužilí a přivyklí Němci a jejich domorodí vojáci byli v pořádku a v relativně dobré kondici. Další obrázek ukazuje jednotku askaríů v postavení u Krabenu. To co vidíte není klasický zákop ale zavlažovací kanál.
Spojenecká ofenziva se stala nekonečnou, neslavnou a velmi nepopulární kampaní. Ztratila tempo, přesto ale generál Smuts nabídl dopisem von Lettow-Vorbeckovi možnost kapitulace, aby zabránil dalšímu krveprolití. Byl odmítnut ale naopak dotázán zda skutečně vydal rozkaz popravovat německé zajatce. Ten cokoliv takového odmítl. Houževnatého a statečně bojujícího protivníka respektoval a to natolik, že povoloval průchod polní pošty pro německé jednotky a dokonce jim jí i doručoval. To je situace, která na jiných bojištích Velké války nemá obdobu. Pravda je totiž i to, že daleko od domova bojující německá jednotka dodržovala válečné právo a nikdy nezavdala jakýkoliv popud k jeho nedodržení ze strany protivníků.
Jenže jak šel čas, stávali se vztahy mezi bělošskými vojáky a askaríi složitější - začalo přibývat dezercí. Navíc se na Lettow-Vorbecka hrnuly potíže ze všech stran. Belgičané vyslali kolonu z Konga, Portugalci postupovali z Angoly a Mosambiku, Rhodézský expediční sbor se přibližoval z jihovýchodu a na severu se rozbíhal velký britsko-jihoafrický útok. V tuto chvíli měli Němci jen 4 tisíce mužů, ale nebyli to jen tak nějací vojáci. Byli zkušení, otužilí, tvrdí a loajální a mezi bílými a černými vojáky sice nepanovaly sice kdovíjak vřelé vztahy, ale navzájem se respektovali jako spolubojovníci a nadále překvapivě dobře spolupracovali.
Snad je z typické německé houževnatosti Němci přepadali portugalské posádky a vždycky vítězili. Lákali nepřátelské hlídky do léček a přepadali je ze zálohy a potom je likvidovali. 18. října 1918 byli Němci zase zpátky v Tanzánii připravení díky bohaté kořisti na další boj a bez otálení udeřili směrem na jih Rhodésie, kde v sérii bleskových nájezdů dobývali jeden vojenský sklad za druhým. Trochu je překvapovala jistá vlažnost obrany protivníka ale nevěděli, že je to dáno tím, že Velká válka se blíží ke konci
Zlom přišel dne 13. listopadu 1918, když se připravovali na útok na Broken Hill, středisko Severní Rhodesie. Šokovaní a velmi překvapení zjistili od zajatého britského vojáka, že bylo podepsáno příměří. Když byla zpráva potvrzena, byl Vorbeck hluboce zasažen. Po zralé úvaze si ale uvědomil, že se musí se ctí příměří podřídit, třebaže pro jeho muže i něj samotného to bylo hořké zklamání.
Propustil své nosiče a hlásil se nejbližšímu spojeneckému vyššímu důstojníkovi - bylo to dva týdny poté, co válka skončila. Řekl mu: „Nevzdávám se, pouze se vám dávám k dispozici.“ Jemu i všem jeho mužům bylo povoleno ponechat si veškeré zbraně jako uznání za to, co dokázali. Poté byli se ctí repatriováni domů. Sám velitel se vrátil domů až v roce 1919 a byl přivítán jako národní hrdina a neporazitelný vojevůdce. V bídě poválečného Německa se jeho návrat stal návratem hrdiny, který částečně pomohl ulevit těžce pošramocené morálce německého obyvatelstva a vojáků.
Ve druhé světové válce už plukovník nebyl v činné službě a k jeho cti budiž řečeno že odmítl jakoukoliv spolupráci s nacistickou mocí. Jeho dva synové v této nové válce padli.
V Británii, zemi svého nepřítele se nikdy žádné velké publicity nedočkal, čemuž se nelze moc co divit. Na druhou stranu britští vojáci tohoto muže ctili jako čestného nepřítele a skvělého vojáka. Narazil jsem na informaci, která je až neuvěřitelná, ale je pravdivá. Po Druhé světové válce , když von Lettow-Vorbeck žil v rozbitém Německu osamocený a v hluboké bídě, v té době už polní maršál Smuts navrhl několika svým zámožným přátelům, že by mu mohli jako výraz uznání za jeho udatnost vyplácet malou penzi. Stalo se. Nehledě na to, že Smuts později zemřel, byla pak tato penze vyplácena starému pánovi až do jeho smrti, která si pro něj přišla 9. března 1964.
Tímto nechci dělat tomuto vojákovi nějaký idealizovaný pomník. To ne. Sloužil špatné věci a i když vojensky se nemá za co stydět, jeho vytrvalé vojenské operace stály životy mnoha lidí a zbytečně. I vztahy mezi jeho muži – Evropany a askaríi jsou dnes často idealizovány, ale pořád to byly vztahy kolonizátorů a kolonizovaných. Pravda ale je, že dokázal zaměstnat obrovské síly protivníků po dlouhou dobu a jeho muži prokázali vytrvalost, která snese to nejpřísnější hodnocení. Ale bez jeho askariů by nebyl tím, čím se stal. Proto ukončím tento příspěvek obrázkem, kterým bych chtěl říci, že toto není jen o Lettow-Vorbeckovi ale hlavně o jeho vojácích, kteří ale jsou dějinami opomenuti ještě více než on.
Rase, kolego palbáku, pokud jsem Ti nějak tvoje vlákno zamarastil, dej vědě a já to smáznu.
EDIT (kacermiroslav): Další podrobnosti o Lettow-Vorbeckovi naleznete ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2948