Vojenská moc Římské impéria byla logicky postavena na síle a kvalitě legií, které jsou zde na Palbě kolegou Thórem pěkně zpracované. Nicméně legie, to byla elita, se kterou se muselo správně nakládat, aby zbytečně její lidské zdroje nevykrvácely v četných válkách a pohraničních půtkách. A jelikož hranice Římského světa měli mnoho tisíc kilometrů a za hranicemi stály armády věčně znepřátelených států, bylo potřeba k nepřetržitému držení těchto hranic mít velký počet vojáků. Ovšem v tomto případě nebylo nutné mít v první linii na Limes (obranné linie na Rýně a Dunaji atd.) nejlepší muže, když tyto pevnosti a pevnůstky mohli obsadit, jak bych to řekl, druhou kvalitou. Nicméně to není důvod pomocné sbory, které byly takovou tou druhou ligou, podceňovat.
Pro všechny jednotky, které netvořili legionáři, včetně jízdy a lehké pěchoty se používal název pomocné sbory (lat. auxiliares). Tyto pomocné sbory znala již římská republika v době, kdy byla napadena karthaginským Hannibalem (počátek 3. století př. Kr). Od té doby mohli do pomocných sborů vstupovat vojáci podle osobní způsobilosti, tedy podle nějaké specifické schopnosti. Tak například Kréta vychovávala vynikající lučištníky, nebo neméně slavní byli baleárští prakovníci. Na počátku císařství (přelom letopočtu) byly pomocné sbory organizovány do pravidelných pluků (kohort) po přibližně 500 mužích, tzv. cohors auxilliares. Tento počet vzrostl v průběhu prvního století na 1.000 mužů. Dělení pomocných sborů bylo stejné jako v případě legií, tedy na výše uvedené kohorty a centurie (setnina) pod velením centuriona. Jedna centurie měla 100 mužů. Kohorta podléhala příkazům římského prefekta (praefectus cohortis). Odznakem pomocných sborů býval čtvercový praporec (vaxillum). O potřebě a významu pomocných sborů svědčí i jejich počty. Na přelomu letopočtu za císaře Augusta sloužilo u auxilliares přibližně 130.000 mužů. V průběhu 2. století již ale bylo u pomocných sborů asi 225.000 mužů (pěchota a jízda).
1. PĚCHOTA
Lukostřelec a pěšák pomocných sborů
Organizace a taktika
Základem organizace byl nejdříve nábor (když není voják, tak není co organizovat:-) Vojáci pomocných sborů se nejčastěji verbovali z obyvatel pohraničí, kteří znali místní poměry, znali místní způsob boje a měli také často za úkol střežit právě ten svůj kus hranic, odkud pocházeli. Jednalo se tak o neřímské (neobčanské) jednotky. Původní výzbroj byla asi všechno možné, jen ne plnohodnotná s legionářskou. Nicméně jak rostla moc Říma, a jak vzrůstal význam pomocných sborů, bylo potřeba i pomocné sbory náležitým způsobem vyzbrojit. Zakrátko tedy i pomocné sbory používaly standardní výzbroj legionářů a byly vysílány mimo svou domovinu.
Co se počtů pomocných sborů týče, tak po čase, jak se protahovala délka hranic Impéria, se pomocné sbory vyrovnali počtům vlastních legionářů. Alespoň se tak dá usuzovat podle počtu pevností, pevnostních linií atd. Na Traianově vítězném sloupu jsou zobrazeni vojáci pomocných sborů pěchoty, jízdy, lučištníci a prakovníci.
Zbraně
Hluboko za doby republiky používaly původně pomocné sbory své vlastní, převážně lehké zbraně i výstroj. Až postupem času měla pěchota pomocných sborů jako hlavní výzbroj krátký meč (gladius), stejně jako legionáři, a k tomu ještě krátké bodné kopí. Mež býval někdy o něco těžší, než ten, který používali legionáři. Ti jej potřebovali mít co nejlehčí, aby se s ním mohli v těsných řadách snadněji ohánět. V případě pomocných sborů se tolik nepočítalo, že by bojovali v těsných šicích proti nepřátelské armádě, ale spíše proti občasným nájezdníkům, kde formace byly více otevřené a tak se zde uplatnil větší dopad meče.
Lučištníci, kteří byli verbováni nečastěji z východních koutů Impéria, používali zakřivený luk, který se skládal z několika vrstev ze dřeva, zesílený na vnitřní ohnuté části rohy a zvenčí šlachou (tzv. reflexní luk vyráběný kompozitní metodou). Na koncích byly dva rohy se zářezy, do kterých se vkládala tětiva. Ta se pak zakládala do luku před použitím. Jinak byla uložena volně, aby neztrácela svou pružnost. Bylo ji také potřeba chránit před deštěm. Při archeologických vykopávkách bylo nalezené velké množství části luků, kromě jiného třeba i hroty zápalných šípů.
Kromě meče a luků využívala pěchota také v hojné míře praky. Buď se jednalo o prostou koženou kapsu, nebo o stejnou kapsu ale umístěnou na tyči (fustiball) o délce cca čtyř stop (cca 1,2 m). Ta dávala praku větší švih a dostřel. Jako munice se do praků používali olověné kuličky, které prakovník nosil i sebe v koženém váčku. Sice tato munice byla poněkud dražší, než jako v případu biblického Davida, který proti Goliášovi použil kamenných oblázků, ale na druhou stranu stejný rozměr a hlavně hmotnost umožňovala přesnější střelbu. Určitou roli mohlo hrát i šedavé zabarvení olověných kuliček, které byly před dopadem proti obloze špatně viditelné.
Ochranná výzbroj
Původně pomocné sbory nastupovali do boje bez pancéřů, jen se štítem. Někteří ale měli přeci jenom drátěnou košili, někdy se zdvojenými rameny jindy s krátkým připojeným rukávem, z plných kroužků spojených nýty (lorica hamata), nebo případně pancéř z kovových šupin nebo lamel, které se vzájemně překrývaly a byly našity na plátěný kabátec. Stejně jako legionář i člen pomocných sborů měl hlavu chráněnou přilbou, která jen byla poněkud levnějšího provedení, bez jinak běžných okras atd. Štít se používal velký, plochý, oválný tzv. parma.
Výcvik
Pro udržení bojeschopnosti byl samozřejmostí odpovídající výcvik stejný jako u legií. Lučištníci a pracovníci se navíc k tomu věnovali tréninku ve střelbě na cíl v podobě slaměných nebo proutěných otepů (tzv. košťata). Podle Flavia Vegetia tato střelba probíhala na vzdálenost asi 600 stop (nějakých 200 metrů). Asi není třeba dodávat, že bylo požadováno přesné pravidelné palby na tuto vzdálenost a nikoliv jen nějaký náhodný občasný zásah. V zimním období bylo možné tento výcvik absolvovat na speciálních krytých střelnicích.
2. JÍZDA
Organizace a taktika
Na rozdíl o pomocných sborů verbovaných u neřímských občanů, byla jízda složena ze svobodných občanů, pocházejíce často z nižší aristokracie. Nicméně toto složení se příliš neuplatnilo a tak již za doby republiky došlo ke změně ve skladbě jízdy. Ta byla většinou tvořena spojenci, kteří byli najímáni ve velkém. Například v bitvě u Zamy (202 př.Kr) v jejich boji proti Hanibalovi, byla celá jízda pomocných sborů tvořena jízdou spojeneckého numidského krále Masinissy. Také Caesar hojně využíval spojenecké galské nebo germánské jízdy. Když poté došlo na občanskou válku, tak Caesarovi protivníci proti němu nasadili lehkou jízdu numidského krále Iuby (ten navíc Římanům poskytl i několik bojových slonů). Výhodou lehké jízdy byla její mobilita a rychlost. Nevýhodou pak nízká disciplína a bojová morálka. Ostatně co bychom chtěli po jezdcích, kteří byli k válce povoláni svým králem a nic jiného než případné kořisti se dočkat v odměnu nemohli. Také vidina, že bojují za zájmy jiné velmoci, jim na bojové morálce jistě nepřidala. Určitým problém také zůstávala různá úroveň jízdy. Jiná byla u Nimiďanů, jiná u Galů či Germánů. Tito pak byli zpravidla lépe hodnoceni než Numiďané.
Pokud jezdec přišel o koně, nebo byl z jiného důvodu přinucen sesednout, jeho bojová hodnota rychle klesala. Takovýto „pěší“ jezdec se nemohl vyrovnat výzbroji, výstroji a hlavně výcviku římského legionáře. Stejně tak samotná jízda se nemohla postavit pěší legii v polní bitvě. Kombinace lukostřelců, prakovníků a oštěpů legionářů, byla pro jízdu prakticky nepřekonatelná. K tomu legionáři dokázali stavět pevné formace jako „želvu“ atd., které byli pro jízdu opět těžko proniknutelné. Jízda se tak musela omezit na podpůrnou roli pěších jednotek. Dále byla logicky využívána na průzkum terénu nebo pro boj s nepřátelskou jízdou, či k přepadům zadních nepřátelských vojů, spížovacích oddílů a zásobovacích kolon.
Samotná jízda nedokázala obsazené linie udržet. Proto byly časem vytvořené jezdecké kohorty (cohortes equitatae), což byla jízda posílena o pěší jednotky v poměru jedné čtvrtiny jízdy a tří čtvrtin pěšáků. Jízdní kohorty se začali ve větší míře používat za období císařství. V době stěhování národů, kdy na římské území přicházeli četné kmeny, s rozdílnými způsoby boje, musela i jízda doznat další změny, která na tyto nové zkušenosti z četných bitev s barbary dokázala reagovat. Vzhledem k tomu, že tyto barbarské kmeny pocházeli především z rovinatých stepí a žili kočovným způsobem, odpovídal tomu i jejich styl boje, který měl především podobu jízdních jednotek. V době pozdního císařství tak začala jízda nabývat na významu. Převaha jízdních jednotek na evropských válčištích se však plně projevila až v průběhu raného a vrcholného středověku.
Základní jízdní jednotkou byla turma (turmae), která čítala 30-40 jezdců, kterým velel decurio. Jejich odznakem bylo signum. Vyšší jednotkou byly aly (alae), které se již skládali z 500 jezdců (za republiky) a z 1.000 jezdců za císařství.
Zbraně
Základní bojovou zbraní jízdních pomocných sborů bylo kopí, které za doby republiky bylo těžší (tzv. řeckého typu) a opatřené dvěma hroty. To mělo zabránit proniknutí kopí příliš hluboko do těla nepřítele, ale přitom mu způsobit dostatečně těžké zranění na to, aby se jezdec dál o něj již nemusel starat a mohl kopí snadno z rány vyjmout a znovu použít. Za doby císařství se začalo používat i lehčí vrhací kopí, které si jezdec vozil v toulci uvázaném ke koni. Těch kopí mohl mít u sebe i více. Pokud jezdec v boji přišel o kopí, nebo se dostal do těsnější řeže, používal stejně jako pěšák krátký meč (gladius). Ten se ale ukázal jako příliš krátký a tak se zřejmě po keltském vzoru začal používat delší jezdecký meč (spatha). Některé jednotky používali po vzoru nomádských kmenů jako hlavní zbraň luk.
Ochranná výzbroj
Stejně jako pěší bojovník byl i jezdec chráněn kroužkovou košilí (lorica hamata), která někdy měla zdvojená ramena, jindy naopak jen krátký rukáv. Kromě košile se často používala i šupinová nebo lamelová ochrana našitá na kabátec. Štít se původně používal plochý okrouhlý (parma), který za času císařství doznal změny tvaru v oválný (parma equastris), nebo šestihranný s úchytem držení v puklici (umbu).
Výcvik a výstroj
Udržet se na koni nebylo tak jednoduché jako dnes. Třmeny a ostruhy poznala Evropa ve větší míře až mnohem později, kdy se uplatnili s rozvojem těžké jízdy. Původně římští jezdci jezdili dokonce bez sedla jen s dekou přehozenou přes hřbet koně. Sedlo sice znal už G.I.Caesar, který se o něm zmiňuje ve svém díle „Zápisky o válce galské“, ale k jeho většímu rozšíření u Římanů došlo až za císařství. Inspirací se zřejmě stala keltská nízká sedla s rozsochami. Sedlo bylo vyrobené ze dřeva, kůže či kombinací obou a zpevněno bylo bronzovým kováním. Standardně pak měl kůň uzdu a udidlo. Určitou ochranu koni poskytovali pouze některé prvky jeho výstroje, jako kování nebo bronzové přívěšky postroje.
Počínaje císařstvím začal Řím budovat i těžkou jízdu, kde byl jezdec i kůň chráněn celotělovým pancířem v podobě kroužkové zbroje, ale častěji v podobě šupinové či lamelové zbroje. Vzorem pro římskou těžkou jízdu (cataphractus) se stali parthští nebo sarmatští jezdci z Východu. Hlavní výzbrojí bylo delší těžké kopí. Cataphractů se ve větší míře začalo používat až koncem éry Západořímské říše (pád říše v roce 476). V hojné míře se pak s nimi setkáváme za existence Východořímské (Byzantské) říše.
Stejně jako je důležitý výcvik a trénink pro současného moderního sportovce, byl důležitý i pro starověké bojovníky jezdce nevyjímaje. U jezdeckých oddílů probíhal výcvik především v jízdě a boji na koni. Aby si jezdci udrželi své návyky, museli nejméně třikrát do měsíce vyjíždět z tábora na alespoň 10 mílovový výjezd, během kterého prováděli různé útočné a únikové manévry a další úkoly. Kromě běžného výcviku si jezdci mohli trénovat svou zručnost i ve sportovních jezdeckých hrách (hyppica gymnasia). Ty ale nebyly tolik zaměřeny na boj, ale spíše se jednalo o jednotlivé soutěžní disciplíny jako například vrhání lehkých oštěpů (bez hrotů) proti štítům jejich protivníků v aréně.
PŘÍKLAD VÝZNAMU POMOCNÝCH SBORŮ
Význam pomocných sborů si pokusíme ukázat třeba na Británii. Ta byla nepřetržitě Římany obsazována od invaze vojsk císaře Claudia v roce 43 po následujících více jak padesát let. Po roce 150 byly v Británii umístěny tři legie v celkovém počtu přibližně 18.000 legionářů. Tedy pokud bereme průměrný počet šest tisíc mužů v legii (počet se samozřejmě v průběhu staletí měnil). Ty měly za úkol udržovat pořádek nad celým Římany obsazeném území, což znamenalo Anglii a Wales o ploše nějakých 60.000 čtverečných kilometrů. K tomu bylo potřeba zajišťovat ochranu na hranici mezi Anglii a Skotskem, kde byla zbudována 117 kilometrů dlouhá nepřetržitá obranná linie známá jako Hadriánův val. Aby se zbytečně neplýtvalo vzácnými legionáři, měli za úkol tento val střežit právě pomocné sbory. Odhaduje se, že Hadriánův val střežilo přibližné 10.000 mužů, což vzhledem k celkovému počtu legionářů na Ostrovech nebylo rozhodně zanedbatelné množství. Kromě toho sloužili pomocné sbory samozřejmě i na dalších místech Británie. Jejich počet převyšoval počet legionářů přítomných na Ostrovech. V roce 130 to bylo celkem 25.520 pešáků a 10.688 jezdců, tedy dohromady 36.208 vojáků pomocných sborů (zdroj: Auxiliary unit figures - Holder - 2003)
Když si pak vezmeme, že tento počet legionářů a pomocných sborů bylo potřeba vydržovat neustále ve zbrani po celá staletí (Římané z Británie odešli až počátkem 5. století), tak se dostáváme ke skutečně obrovským finančním částkám, které bylo potřeba Římem vynaložit na to, aby si udržel tuto provincii. A to mluvíme jen o Británii.
Další příklad bychom našli například na Limes Romanus na Rýně. Na přiložené mapce jsou vyznačené pevnosti ležící na této obranné linii spolu s umístěním římských legii. Vedle toho je tu pak celá řada pevností, které římští legionáři standardně nevyužívali a sloužili jako základny pomocných sborů (Lugdunum Batavorum, Traiectum, Fectio, Noviomagus, Confluentes, Bingium, Augusta Rauracorum a Brigantium). To se samozřejmě jednalo o ty větší pevnosti, a nikoliv o malé „mile castles“, rozeseté po celém Limes s hustotou každou 1-2 římskou míly.
Služba a žold
Stejně jako legionáři i členové pomocných sborů byly samozřejmě najímáni na určitou dobu, po kterou jim běžel žold. Ten ale dosahoval pouze třetiny žoldu, který dostával legionář. Samotná služba pak byla stanovena na dvacet pět let. Pokud se voják dožil konce služby, na což měl teoreticky větší šanci, než legionář rozhodují bitvy v nejtvrdší řeži, obdržel titul svobodného římského občana, který se i týkal jeho potomků poté narozených (například otec svatého Pavla z Tarsu byl jedním z auxilliares a tak jeho později narozený syn Pavel získal díky jeho 25leté službě římské občanství). Jako důkaz svého propuštění a titulu římského občana obdržel dvě bronzové destičky s patřičným textem a jménem (diploma). Takových destiček se našlo poměrně hodně. Kromě žoldu a následného propouštěcího listu mohl voják obdržet stejně jako legionář kousek té půdy, na které mohl následně hospodařit.
POČTY POMOCNÝCH SBORŮ
Co se celkového množství pomocných sborů týče, tak již některá čísla jsou v úvodu článku. Teď se ale na ně zkusíme podívat trochu podrobněji a s rozložením do jednotlivých časových úseků existence Římského Impéria (potažmo Republiky). Samozřejmě názory historiků se různě liší, což ukážeme na prvním příkladu.
J.Spaul (2000) je toho názoru, že v polovině 2. století mělo římské císařství celkem ve zbrani 180.800 členů pomocných sborů v tomto složení: 80 (Alae), což představuje 247 kohort se 126.640 muži v pěších jednotkách a 56.160 u jízdy. Naproti tomu P.A.Holder (2003) předpokládá 88 Alae s 279 kohortami o 143.200 pěšácích a 74.624 jezdcích. Celkem tedy 217.624 členů pomocných sborů.
Počty pomocných sborů, ale samozřejmě i legionářů se lišili v různých obdobích. Tak například za císaře Tiberia v roce 24 se předpokládá, že mělo Impérium k dispozici 125.000 mužů v legiích, 125.000 mužů u pomocných sborů a přibližně 5.000 mužů u pretoriánské gardy. Celkem tedy ve zbrani 255.000 vojáků. Za císaře Hadriána v roce 130 se předpokládá, že měl Řím k dispozici 155.00 legionářů, 218.000 vojáků pomocných sborů a cca 10.000 pretoriánů. Celkem 383.000 vojáků. Za císaře Septima Severa v roce 211 jsou pak předpokládané počty následující: 182.000 legionářů, 250.000 pomocných sborů a 10.000 pretoriánů. Celkem 442.000 mužů ve zbrani. K další době již tak přesné informace nemáme, ale kolem roku 270, kdy Římská říše zažívala hlubokou krizi, měla ve zbrani přibližně 290.000 vojáků. Za císaře Diocletina (284-305) to bylo kolem 390.000 vojáků.
A jaké bylo jejich rozmístění? Vzhledem k tomu, že Římské Impérium zaujímalo plochu celého Středomoří s velkou délkou hranic, bylo samozřejmě potřeba rozumně rozložit jak počty legii, tak i pomocných sborů podle toho, jak která oblast byla pro pozici Říma udržitelná (revolty, nedávno získané provincie atd.). V roce 130 za císaře Hadriána bylo toto rozložení pomocných sborů následující (zdroj: Auxiliary unit figures - Holder - 2003):
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
BRITÁNIE (Anglie, Wales) – 25.520 pěšáků, 10.688 jezdců = 36.208 vojáků
GERMANIA INFERIOR (severozápadní Německo) – 8.160 pěšáků, 4.512 jezdců = 12.672 vojáků
GERMANIA SUPERIOR (Alsasko) – 10.880 pěšáků, 3.336 jezdců = 14.216 vojáků
NORICUM (Jižní Německo, Švýcarsko, Rakousko) – 11.220 pěšáků, 5.280 jezdců = 16.500 vojáků
PANONNIA (Maďarsko, Slovinsko) - 11.360 pěšáků, 8.304 jezdců = 19.664 vojáků
MOESIA SUPERIOR (Srbsko) – 4.800 pěšáků, 1.864 jezdců = 6.664 vojáků
MOESIA INFERIOR (Bulharsko, pobřeží Rumunska) - 5.760 pěšáků, 3.520 jezdců = 9.280 vojáků
DACIA (Rumunsko) - 17.920 pěšáků, 7.328 jezdců = 25.248 vojáků
CAPPADOCIA (centrální a východní Turecko) - 7.840 pěšáků, 3.368 jezdců = 11.208 vojáků
SYRIA (Sýrie, Libanon, Palestina, Jordánsko, Izrael) - 21.600 pěšáků, 10.240 jezdců = 31.840 vojáků
AEGYPTUS (Egypt) - 5.280 pěšáků, 3.008 jezdců = 8.288 vojáků
MAURETANIA (Tunis, Alžír, Maroko) - 14.720 pěšáků, 7.796 jezdců = 22.516 vojáků
Další provincie - 7.200 pěšáků, 2.224 jezdců = 9.424 vojáků
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
CELKEM 152.260 pěšáků a 71.468 jezdců = 223.728 vojáků
Římská říše kolem roku 125
Zdroje:
• Augusta, Honzák – Jak se žilo ve starověku – Praha 1989
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čornej a kolektiv – Dějiny evropské civilizace – Praha, Litomyšl 1997
• Davies N. – Ostrovy dějiny – Brno 2003
• Kolektiv - Encyklopedický slovník I. – Praha 1980
• Kolektiv - Encyklopedický slovník II. – Praha 1981
• Kolektiv - Encyklopedický slovník III. – Praha 1982
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967
• http://www.historiaclasica.com/2008/10/ ... manas.html
• http://www.roman-britain.org/military/british_alae.htm
• http://getasword.com/blog/378-roman-military-ranks/
• http://img189.imageshack.us/i/caquitanorumi.jpg/sr=1
• http://www.caerleon.net/history/army/page7.html
• http://antika.avonet.cz
• www.wkipedia.org
• www.palba.cz
Seznam pomocných sborů ZDE:
Toť můj názor.
. Svojích veliteľov doháňali až do zúfalstva. Je tiež zaujímave, že tieto jednotky, nabalené na jadra - elitné jednotky, boli vysielané ako prvé a ich prípadná masakra veliteľov légii nijako neznepokojovala. Skôr si oddýchli, že sa ich zbavili. Ich postavenie by som prirovnal k postaveniu Cudzineckej légie FR v 19.st. T.j. straty CL okrem dôstojníkov sa nerátali, žold bol minimálny a záujem vlády jedine v tom, aby nemuseli nasadzovať do boja Francúzov.
