15.století
Když jsem viděl, jak slušně se rozjela diskuse (v dobrém slova smyslu) v článku o dvouhlavňovém renesančním děle (článek ZDE: http://www.palba.cz/portal.php?topic_id=4637), tak jsem si říkal, že by nebylo špatné napsat další článek o nějaké zajímavé zbrani z našeho středoevropského prostoru. Tentokráte jsem si vybral zbraň, která má přímo v názvu jak místo, kde byla sestrojená, tak i smysl, proč. Mé oko se totiž zahledělo na Pražskou rychlici ze sbírek Vojenského muzea v Praze. Jak už jsem avizoval, název „Pražská“ je dán původem a „rychlice“ znamená snahu vývoj zbraně, která by byla schopná vést palbu rychleji (rychlice), než bylo v té době obvyklé.
Pražská rychlice vycházela ze zkušeností Husitů a z jejich četných inovací v organizaci, taktice i technice a pocházela z 15.století. Byla nabíjena komorou oddělenou od vlastní hlavně. Komora byla opatřena rukojetí, takže se dala snadno vyjmout a nahradit novou. Jaký to mělo smysl? Obsluha zbraně mohla mít v zásobě připraveno hned několik takovýchto komor již nabitých. Asi není třeba říkat, že v 15.století ani v pozdějších letech, nebyl proces nabíjení děla, případně pušky, žádnou rychlou záležitostí. Hezky se musela nejdříve kartáčem vyčistit hlaveň, aby nám od nějaké zbylé jiskry nevznítil střelný prach. Pak nasypat prach, hezky napěchovat a utěsnit zátkou a pak přidat teprve kuly. Tím že si ale obsluha toto vše již před bitvou připravila do samostatných komor, mohla být rapidně zvýšena kadence palby v porovnání s běžnými předovkami (zbraně nabíjené jen zepředu). Pomocníci (v husitském vojsku méně kvalifikovaná pracovní síla, jako ženy nebo mladíci) pak mohli průběžně během boje jednotlivé komory naplňovat, takže jich byl neustále dostatek. Takže pokud se měla vést palba, stačilo vzít nabitou komoru, vložit do nabíjecí komory na konci hlavně, vzít dřevěný klín a s pomocí palice pak komoru utěsnit, aby energie výstřelu šla dopředu a nikoliv do stran v prostoru mezi komorou a hlavní. Nicméně jen klínem, i když jste do něj bušili palicí sebe více, se nedokázala komora dostatečně utěsnit, tak i tak docházelo k vysokému uniku energie. Tím se samozřejmě snížil dostřel a průraznost. A z tohoto důvodu pražská rychlice poměrně rychle mizí z užívání, přestože se svou koncepcí jednalo o velice pokrokovou zbraň, ale značně předběhla dobu.
Co se kadence týče, tak si pro představu můžeme odskočit do roku 1422, kdy byl knížetem Zikmundem Korybutoviče (potencionální kandidát na český královský trůn) a jeho Poláky obležen Karlštejn. Z hrubého kusu zvaného „Pražka“ se střílelo sedmkrát denně a stejně tak z dalšího velkého děla „Jaroměřky“. Naproti tomu „Rychlice“ měla kadenci již třicet ran denně. Ovšem v tomhle případě teď z hlavy nevím podrobnosti (ráže jednotlivých děl a další parametry). Nicméně „rychlice“ hovoří sama za sebe, že se jednalo o komorové dělo výrazně vyšší kadencí a o to mi v tomto malém příkladě šlo. Na druhou stranu častá střelba měla za následek únavu hlavně a její následné roztržení. O kvalitě materiálu a jeho zpracovávání v 15. století si nemusíme dělat žádné iluze.
Co se vlastního použití týče (v případě Husitů), tak v TTD uvedený vývrt komory 20 mm ukazuje, že se jednalo podle našich současných parametrů o dělo malé ráže. Nicméně v 15.století se běžně používalo označení „puška“. Svou ráží sice nemohla udělat proti hradbám opevněných měst, hradů a tvrzí žádných velkých škod, protože o přesnosti střelby na dobře ukrytého obránce to bylo více než diskutabilní a proti zdem ji bylo úplně zbytečné používat (možná tak max. proti palisádám, košům s hlínou a polským plotům. Ale pokud se použila proti nepříteli, který v té době běžně útočil v sevřených šicích, tak i zásah jediného těžce vyzbrojeného a opancéřovaného rytíře na koni, znamenal jeho pád a následný pád těch, kteří jeli za ním a v těsných řadách se mu nemohli vyhnout. Pokud pak byla obsluha dostatečně zručná a rychlá, tak se mohlo z „rychlice“ vypálit i vícekrát během doby, než nepřátelská těžká jízda překonala vzdálenost pár set metrů (samozřejmě první rána byla vedena na max. dostřel, který odhaduju tak 150-250 m) k husitským liniím. I když i dvě rány byly asi v té době, během tak krátkého času, naprosto výjimečné. Proto mohl být přínos „rychlice“ i v tom, že pokud bylo vojsko překvapeno nepřítelem, mohlo rychle zaujmout obrannou polohu a ihned nabít.
V případě použití rychlic větších ráží pak není pochyb o tom, že našli své uplatnění především u obléhacích akci, jak jsem zmínil výše u Karlštejna z roku 1422.
Pro lepší manipulaci pak byla „rychlice“ umístěna na mobilním dřevěném podvozku opatřeným koly. Jednalo se tak de facto o polní dělo. V bojové akci se pak umisťovala do prostoru mezi obrněnými vozy. V případě přepravy mohla být kovová hlaveň sejmuta a nesena na voze zvlášť. V akci pak byla na lafetu přivázána silnými provazy.
Dalším specifikem této malé „rychlice“ byla její relativní výrobní a finanční dostupnost. O dřevěném podvozku ani nemluvě. České země (Čechy i Morava) měli v době pozvolného rozvoje palných zbraní výrazné zastoupení výrobců, kteří takové kusy byli schopni vyrábět. Alespoň pokud k roku 1434 vztáhneme tyto informace například v porovnání s Německem. Tradičně byla výroba zastoupena v bohatých městech jako například Staré Město Pražské, Jihlava, Brno a Znojmo. S vybudováním husitského Tábora se četní zbrojíři přemístili právě do tohoto města a to především ve dvacátých a třicátých letech 15. století.
Samotná výroba hlavně, pak probíhala procesem kování z jednoho plátu kovu (nejdříve železa, později ocele). Takto se hlavně vyráběli až do konce 15. století a některé kusy najdeme i počátkem století následujícího. Zbraně většího průměru (cca nad 50cm vnitřního průměru) se vyráběly kováním z podélných plátů, které byly navíc zesíleny příčnými prstenci. To aby se hlaveň při výstřelu neroztrhla. Nicméně zbraně menšího průměru, jako tato popisovaná „rychlice“ se již na přelomu 14. a 15.století mohli vyrábět odléváním principiálně stejným, jako když se odlévaly zvony. Odlitek pak byl kladivy a rýdly dopracován do konečné podoby.
O významu palných zbraní v 15. století hovoří text ze Starých letopisů českých, kde jsou pušky (Ručnice dále dělené na Hákovnice a Píšťaly, dále Bombardy a Polní děla dělená na Komorové pušky, Houfnice a Tarasnice) speciálně uváděné mezi kořistí po bitvě u Lipan (1434).
„... a s landfrídem kraje plzeňského a s jinými svými pomocníky porazili sú ta vojska táborská a Sirotčí mezi brodem a Kouřimem pod Lipany u Hřibu u vsi a pušky a vozy a stany i vše, což sú měli, jim pobrali, neb jsú vždy s sebú u voziech statky své vezli." „...Tu Čechové s boží pomocí veliké vítězstvie obdrželi; jakož obecně pravili, že pušek ke třem stóm vzali a vozuov na dva tisícce kromě těch vozuov, kteříž jinými dvěma cestoma utekli pře les, o nichž Čechové nevěděli."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pražská rychlice – komorová puška
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* rok vzniku 15.století
* použití: Čechy
* Výška: 650 mm
* Délka: 1.700 mm
* Šířka: 700 mm
* Hmotnost dělové hlavně:
* Obsluha:
* Hmotnost střely:
* Délka hlavně: 1.000 mm
* Vývrt komory: 20 mm
* Přeprava:
* Elevace:
* Kadence:
* Zpětný ráz při výstřelu:
* Dostřel:
Poznámka: Rozměry jsou pouze orientační a mohou se lišit kus od kusu.
Zdroje:
• Macoun J. - Významné bitvy v Čechách a na Moravě – Brno 2007
• Michl K. - Husitství na hradecku – Hradec Králové 1955
• Kratochvíl M.V. - Husitská kronika – Praha 1956
• http://www.nielo-sword.com/foto/komorov ... hlice-131/
• http://www.kanony.cz/komorova-puska-pra ... hlice.html
• http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_pra ... ava/215653
• www.wikipedia.org
• www.valka.cz
• www.palba.cz
Pro vyšší bezpečnost a rychlost nabíjení se prach předem sáčkoval a do hlavně se pak cpal celý, předem navážený pytlík prachu. který se nabijákem zarazil do hlavně a přiměřeně dorazil. Ani moc ani málo. Na něj se navalila koule a pokud hrozilo vypadnutí z hlavně zaklínovala se. Přes zátravku se pytlík s prachem jehlou propíchl. Dosypal se prach a luntem se dělo odpálilo. Velká děla musela čekat na vychladnutí kvůli unavě materiálu, polní děla (houfnice apd) podle mne tento problém neměla a rychlost střelby byla dána jen dovedností obsluhy, to by mohl být klíč k úspěchům českých husitských dělostřelců. Jenže o dávkování prachu a nabíjení husitských děl jsem našel jen tolik že Žižka kázal kousky železa hřebů či řetězů, nebo kameny vhodné sbírati do pyliků a u děla vždy připravené míti.
