Řekové už v roce 1907 vyjednávali s italskou loděnicí Orlando o stavbě vlastního pancéřového křižníku, jenomže nedokázali shromáždit potřebné finance, díky čemuž se jejich projekt nerealizoval. Nyní však byla situace odlišná, neboť byly k dispozici prostředky, které své vlasti odkázal známý boháč Georgios Averof. Tento pozoruhodný muž, žijící v letech 1818 až 1899, už za svého života štědře podporoval mnohé instituce a veřejné stavby v Řecku (nechal například postavit stadión, na němž se v roce 1896 konala první novodobá Olympiáda) a ve své závěti věnoval na nejrůznější účely celkem 6,5 miliónu drachem, z čehož bylo 2,5 miliónu (v přepočtu 300 000 liber šterlinků) určeno pro válečné námořnictvo. Jeho dědicové dali v roce 1908 souhlas s uvolněním této částky na nákup nové vlajkové lodě, takže mohla být v roce 1909 složena záloha, na jejímž základě byla s loděnicí Orlando podepsána smlouva o zakoupení rozestavěného křižníku. Oněch 300 000 liber však zdaleka nestačilo na pokrytí všech nákladů, protože konečná cena dosáhla 950 750 liber šterlinků (jiný zdroj uvádí dokonce 960 000) a musela být z větší části uhrazena ze státního rozpočtu. Nová loď byla pojmenována po svém mecenáši a je všeobecně známá jako GEORGIOS AVEROFF (též GEORGIOS AVEROFF), třebaže podle příslušné kapitoly z knihy Krejsera Vtoroj mirovoj, se oficiálně nazývala pouze AVEROF.

GEORGIOS AVEROF bývá řazen do třídy PISA, i když se od svých „italských“ sester mírně odlišoval. Kýl byl založen v Livornu někdy v průběhu roku 1907, ke spuštění na vodu došlo 12. března 1910 a do služby křižník vstoupil 16. května 1911. Jednalo se o plavidlo dlouhé mezi svislicemi 129,8 m, zatímco maximální délka činila 140,8 m. Největší šířka trupu dosahovala hodnoty 21 m a ponor byl 7,5 m. Standardní výtlak dosahoval 9450 tun a výtlak plně vystrojeného plavidla činil 10 200 tun. GEORGIOS AVEROF měl dva trojnožkové stožáry (italské jednotky pouze jeden) a tři mohutné komíny. Trup byl zhotoven z oceli a na přídi přecházel v kloun. Ve středolodí ústily nad palubu ventilační roury a také zde konstruktér umístil dva výložníky (na každém boku jeden) a další byl na zadním stožáru. Nápadné byly dvě dělové věže umístěné v podélné lodní ose, čímž křižník připomínal bitevní lodě z přelomu 19. a 20. století zvané predreadnoughty, a menší věže se sekundárním dělostřelectvem stály podél boků v prostoru mezi stožáry. GEORGIOS AVEROF nesl dvanáct parních barkas a menších lodních člunů.
Pancéřování z Vickersovy oceli (podle jiného zdroje se jednalo o Kruppovu ocel) vycházelo z prvních dvou jednotek třídy PISA, ale v některých detailech se od nich lišilo. Tak jako u všech plavidel této kategorie byl jeho základem pás na čáře ponoru, jenž byl široký 3,5 m. Jeho síla byla v prostoru mezi barbetami těžkých děl 203 mm a směrem k přídi a zádi na něj navazovaly další segmenty o tloušťce 83 mm. Nad hlavním pásem se nalézal ještě jeden o síle od 175 do 180 mm, který byl o něco kratší. Rozdílné údaje lze dohledat o pancéřování dělových věži, kdy bývá často uváděna tloušťka 140 mm, ale pravděpodobnější je, že věže s primárním dělostřelectvem kryly pancíře silné 203 mm, zatímco se sekundárním 175 mm. Barbety všech věží měly pancíře silné 190 mm. Pancéřová paluba dosahovala tloušťky 50 mm a velitelskou věž chránila vrstva oceli o síle 178 mm.

Schéma pancéřové ochrany
Pancéřová ochrana byla pro plavidlo této velikosti dostatečná a plně odpovídala zamýšlenému použití proti tureckým válečným lodím. Její účinnost ještě zvyšovalo tradiční rozdělení trupu na množství vodotěsných oddílů, úhelné bunkry podél lodních boků, a s největší pravděpodobností i použití dvojitého dna.
Italské křižníky třídy PISA měly jako hlavní výzbroj děla ráže 254 mm, ale Řekové zvolili o něco menší kalibr, takže GEORGIOS AVEROF dostal kanóny ráže 234 mm o délce hlavně 45 ráží. Tyto zbraně vyrobila pro řeckého zákazníka britská zbrojovka Armstrong a jednalo se o originální kusy, jimiž nebyla vyzbrojena žádná jiná válečná loď. Jejich parametry měly být údajně téměř totožné s britským modelem Mark X, což by znamenalo, že hmotnost jejich projektilů dosahovala 172,4 kg a samotná děla vážila 28,3 tuny. Dostřel se pohyboval kolem 20 000 m a penetrační účinky proti Kruppově oceli na vzdálenost 8230 m byly 135 mm. Tato děla byla umístěna ve dvou otočných věžích (jedna na přídi, druhá na zádí) a jejich palebné pole dosahovalo necelých 300 stupňů. Sekundární artilérii tvořilo osm kanónů kalibru 190 mm o délce hlavně 45 ráží, které vystřelovaly granáty o hmotnosti 90,7 kg. I tyto zbraně usadil konstruktér do otočných věží (na každém boku byly dvě), což jim zajistilo větší palebný odměr, nežli tradiční umístění v bočních kasematách a pro řízení palby bylo důležité, že byly ve stejné vzdálenosti od vodní hladiny jako primární dělostřelectvo, což usnadňovalo zaměřování.
Na ochranu před útoky torpédových plavidel měl řecký křižník i šestnáct rychlopalných děl ráže 76 mm, vystřelujících projektily o váze 5,67 kg a čtyři kanónky kalibru 47 mm. Nechyběly ani tři torpédomety o průměru 457 mm, z nichž dva byly namontované pod čarou ponoru. Pravděpodobně se jednalo o britský typ Mark VII, jehož bojovou hlavici tvořilo 145 kg TNT a torpéda mohla na vzdálenost 6400 m vyvinout rychlost 29 uzlů.

Jedna z dělových věží
Ve 20. letech byly odstraněny všechny vrhače torpéd a děla ráže 47 mm, stejně jako osm zbraní kalibru 76 mm a naopak přibyly čtyři protiletadlové kanóny ráže 76 mm a pět děl kalibru 40 mm. K další změně došlo v roce 1941, kdy byly posledně jmenované zbraně odstraněny a nahrazeny šesti protiletadlovými děly ráže 37 mm.
Výzbroj byla na pancéřový křižník dané velikosti poměrně silná a k zaměřování sloužila trojice dálkoměrů. Boční salva složená ze čtyř děl kalibru 234 mm a stejného počtu děl ráže 190 mm vážila 1052,4 kg, což znamenalo, že překonávala všechna tehdejší turecká válečná plavidla, s výjimkou bitevních lodí BARBAROS HAYREDDIN a TORGUT REIS, jejichž děla však měla kratší dostřel a menší kadenci.
K pohonu sloužily dva vertikální trojčinné parní stroje o výkonu kolem 19 000 koňských sil, které otáčely stejným počtem lodních šroubů. Páru dodávalo 22 vodotrubních kotlů typu Belleville umístěných ve čtyřech kotelnách. Nejvyšší rychlost činila 23,9 uzlů, což byla hodnota naměřené během zkušebních plaveb, ale reálně nedokázal GEORGIOS AVEROF vyvinout více nežli 20 uzlů. Křižník měl běžnou zásobu paliva 660 tun uhlí, ale celkově jej mohl naložit až 1560 tun a doplavba při ekonomické rychlosti deseti uzlů činila 7125 námořních mil, ale při plavbě rychlostí osmnácti uzlů už toliko 2489 mil.

Posádka křižníku Georgios Averof
Posádku tvořilo 670 důstojníků a námořníků, ale v průběhu dlouhé služby se tyto počty několikráte měnily, a jelikož GEORGIOS AVEROF sloužil jako vlajková loď, byl na jeho palubě i admirál a jeho štáb čítající několik desítek osob. Prvním velitelem křižníku se stal Ioannis Damianos, ale mnohem známějšími se stali jeho následovníci - Pavlos Kountouriotis a Sofoklis Dousmanis.
Italské pancéřové křižníky třídy PISA nesly při poměrně malém výtlaku silnou výzbroj, obstojné pancéřování a dostatečnou rychlost, takže se v rámci dané lodní kategorie jednalo o jedny z nejlepších jednotek, i když vstupovaly do služby až době, kdy už se po hladinách světových moří plavily první bitevní křižníky, které je převyšovaly jak rychlostí, tak nesenou výzbrojí a představovaly pro pancéřové křižníky nepřekonatelné protivníky, což se potvrdilo v průběhu první světové války. Řecké námořnictvo však nemělo ambice konkurovat námořním mocnostem a v rámci balkánských poměrů byl GEORGIOS AVEROF moderní a velmi silnou jednotkou (Řekové jej označovali za bitevní loď), která svoji bojovou hodnotou překonávala všechny potencionální protivníky plavící se pod vlajkou nepřátelského Turecka.

Georgios Averof po modernizaci
Protože prvoplánovaným protivníkem pro popisované plavidlo bylo turecké námořnictvo, a jeho koupě podnítila závody ve zbrojení mezi oběma znesvářenými státy, bude užitečné podívat se i na reakci turecké strany. Zpráva o koupi rozestavěného křižníku zde vyvolala velké obavy, takže byl následně schválen desetiletý námořní program, na jehož realizaci mělo být uvolněno 5 miliónů zlatých lir. Přijatý program byl dlouhodobý a panovaly obavy zda se jej vůbec podaří naplnit, takže 19. července 1909 vzniklo sdružení „Donanma-i Osmani Muavenet-i Milliyye Cemiyeti“, které se 17. února 1913 přejmenovalo na „Osmanli Donanma Cemiyeti“ a často bývá zkráceně označováno jako „Donanma Cemiyeti“ (Námořní spolek). Toto sdružení, jehož členy se stala i řada předních tureckých osobností, si vytklo za cíl získávání finančních prostředků na rozvoj tureckého válečného loďstva. Byla zorganizována finanční sbírka, do které přispělo mnoho zámožných, ale i obyčejných Turků, kteří ve prospěch Námořního spolku věnovali určitou peněžní částku, či jiné cennosti, a obzvláště štědří donátoři obdrželi jako poděkování zvláštní medaili (Donanma Iane Medalyasi). Sdružení vydávalo až do roku 1919 vlastní časopis, provozovalo speciální loterii a na podporu výstavby námořnictva byly určeny i výtěžky některých daní.
Takto se podařilo již v roce 1910 shromáždit dostatečnou sumu, aby bylo možné začít jednat o koupi prvních nových plavidel. Turci se obrátili na Německo, odkud chtěli nejprve odkoupit nejnovější pancéřový křižník BLÜCHER a později začali dokonce vyjednávat o koupi některého z rozestavěných bitevních křižníků (uvádí se jednotky VON DER TAN a MOLTKE). Turci slibovali, že pokud jim Německo přenechá některou z požadovaných lodí, obdrží zdejší loďařské společnosti monopol na stavbu nových tureckých plavidel, ale tato jednání nakonec k úspěchu nevedla, protože narazila na odpor admirála Tirpitze, takže se Turci museli spokojit se získáním dvojice starších bitevních lodí třídy BRANDENBURG (dostaly jména BARBAROS HAYREDDIN a TORGUT REIS) a čtyř torpédoborců. Tato plavidla stála dohromady 4 060 000 zlatých lir, ale všechny další zakázky na nová plavidla (dvě bitevní lodě, dva lehké křižníky, dvě ponorky a čtrnáct torpédových plavidel) už směřovaly do jiných zemí (Británie, Francie, Itálie). Bohužel všechny tyto lodě byly po vypuknutí první světové války zrekvírovány, nebo se ani nezačaly stavět, takže turecké námořnictvo se žádné z plánovaných posil nedočkalo a peníze získané Námořním spolkem nemohly posloužit plánovanému účelu.
Historie služby a bojové nasazení:
Popisované plavidlo prodělalo dlouhou a dramatickou kariéru, během níž prošlo pěti válečnými konflikty a stalo se nejznámější válečnou lodí v novodobých řeckých dějinách. Po převzetí křižníku bylo rozhodnuto, že GEORGIOS AVEROF se vydá nejprve do Británie, kde měl nejenom reprezentovat řeckou flotilu na velké námořní přehlídce pořádané ve Spitheadu při příležitosti korunovace anglického krále Jiřího V., ale zejména naložit munici. Jeho první zahraniční plavba však dopadla dosti neslavně, jelikož křižník najel 19. června na mělčinu a jeho posádka trpěla nedostatkem kázně. Teprve poté co veleni převzal kapitán Kountouriotis (Kunduriotis), byla na lodi obnovena disciplína a GEORGIOS AVEROF se mohl vydat do Řecka, kam doplul v září 1911.

Pavlos Kountouriotis
Nejslavnější kapitola v historii popisovaného plavidla se odehrála během první balkánské války, kdy se státy takzvané Balkánské ligy (Řecko, Bulharsko, Srbsko, Černá hora) střetly s Tureckem. Válka vypukla 8. října 1912 a aktivně se jí účastnilo i řecké námořnictvo, jemuž velel Pavlos Kountouriotis (krátce předtím povýšený na kontraadmirála), zatímco velení na vlajkovém křižníku po něm převzal kapitán Dousmanis. GEORGIOS AVEROF se zúčastnil dobývání strategicky důležitého ostrova Lemnos a později i ostrovů Psara, Sámotraké, Tenedos, Chios a Lesbos. Jejich obsazení umožnilo zřízení základny v zátoce Mudros, kam se přesunulo jádro řecké flotily, a následnou blokádu Dardanelské úžiny. Turecké lodě zpočátku z Dardanel nevyplouvaly, díky čemuž proběhlo obsazení Egejských ostrovů poměrně hladce (i když některé posádky kladly houževnatý odpor) a k rozhodujícím bitvám o nadvládu na moři došlo teprve na přelomu let 1912 a 1913.
Hlavní síly tureckého námořnictva tvořené bitevními loděmi BARBAROS HAYREDDIN, TORGUT REIS, MESUDIE a ASAR-I TEVFIK vypluly v doprovodu několika torpédoborců 16. prosince z Dardanel, aby zde vybojovaly střetnutí známé jako bitva u mysu Helli. Admirál Kountouriotis měl k dispozici vlajkový křižník GEORGIOS AVEROF, tři pobřežní obrněnce třídy SPETSAI a čtyři torpédoborce třídy AETOS. Boj započal v 9:22 a GEORGIOS AVEROF se brzy odpoutal od starších lodí a kolmo překřížil čelo nepřátelské kolony. Turci se dostali do křížové palby a brzy zamířili zpět k Dardanelám. GEORGIOS AVEROF se soustředil na nejsilnější nepřátelské bitevní lodě, které nejprve napadl střelbou z děl kalibru 234 a 190 mm a později na ně vystřelil i jedno torpédo. Turecké loďstvo dokázalo uniknout a řecký vlajkový křižník se musel z boje v 10:15 stáhnout poté, co se na něj zaměřila palba z pobřežních baterií.

Georgios Averor ostřeluje nepřátelské pobřeží
Bitvu ovšem vyhrálo řecké loďstvo, o což se rozhodující měrou zasloužil GEORGIOS AVEROF, který dokázal mnohokráte zasáhnout BARBAROS HAYREDDIN, na němž byla vyřazena jedna barbeta s těžkými děly, poškozen velitelský můstek, kotelny a na lodi vypukl požár. Největší škody však způsobil projektil ráže 190 mm, který probil trup a zabil pět mužů. Několikrát inkasoval i TURGUT REIS, na němž padlo osm mužů, ale jeho poškození nebyla vážná. Naproti tomu GEORGIOS AVEROF dostal jeden zásah těžkým granátem do bočního pancíře a dalších patnáct lehčích poškodilo nástavby a lodní komín. Z posádky padl jeden námořník a dalších sedm bylo zraněno, ale admirál Kountouriotis byl kritizován za přílišné riziko, jemuž svůj vlajkový křižník vystavil tím, že se oddělil od ostatních řeckých lodí a vystavil jej palbě pobřežních opevnění.
Turci se v bitvě u mysu Helli přesvědčili, že rychlý a přesně střílející GEORGIOS AVEROFF pro ně představuje nepřekonatelného protivníka, takže se jej pokusili odlákat od ústí Dardanel tím, že vyslali na Egejské moře chráněný křižník HAMIDIYE, který napadl přístav na ostrově Syros a potopil zde pomocný křižník MAKEDONIA. Kountouriotis však nepřátelskou lest prohlédl a i přes silný nátlak odmítl svůj vlajkový křižník stáhnout z blokády Dardanel, takže jej měl k dispozici i ve druhé velké bitvě, ke které došlo 18. ledna 1913 u ostrova Lemnos. Jakmile turecký velitel zjistil, že jeho protivník má stále k dispozici i GEORGIOS AVEROF, nařídil provést v 13:10 obrat o 180 stupňů a plnou parou zamířil zpět k Dardanelám. Ustupující lodě se vydal stíhat řecký pancéřový křižník, který využil své rychlostní převahy a téměř beztrestně ostřeloval nepřátelské bitevní lodě až do 14:30, kdy se uchýlily pod ochranu pobřežních baterií.
Teprve poté admirál Kountouriotis boj přerušil a vrátil se na kotviště v zátoce Mudros. Turecké bitevní lodě opět utrpěly vážná poškození (BARBAROS HAYREDDIN měl například zničenou jednu barbetu s děly ráže 280 mm) a na jejich palubách padlo nejméně 31 mužů. Zasažen byl i GEORGIOS AVEROF, ale jednotlivé prameny se liší v udávané míře jeho poškození. Obvykle se uvádí, že inkasoval pouze několik lehkých zásahů a posádka nepřišla o žádného muže (jeden byl raněný), ale lze dohledat i názor, že jeho poškození musela být podstatně vážnější, což mu později mělo znemožnit pronásledování křižníku HAMIDIYE.

Admirál Kountouriotis na propagandistickém plakátu
Po prohrané bitvě u ostrova Lemnos už Turci do boje znovu nevypluli a Řekům dělal starosti pouze HAMIDIYE, jenž sice způsobil značné škody jejich námořnímu obchodu, ale jeho operace nemohly nic změnit na konečném výsledku tohoto konfliktu. První balkánská válka skončila v květnu 1913 vítězstvím států Balkánské ligy, z nichž největší územní zisky zaznamenalo Řecko. Na jeho úspěších se velkou měrou podílel i GEORGIOS AVEROF, jenž se stal takřka mýtickou lodí a populární admirál Kountouriotis si svými vítězstvími položil základ k pozdější úspěšné politické kariéře (byl dvakrát zvolen řeckým prezidentem). Mezi vítěznými státy však došlo ke sporům, jenž ještě v roce 1913 vyústily v takzvanou druhou balkánskou válku, kdy se Bulharsko utkalo s Řeckem, Srbskem, Rumunskem a Tureckem. Bulhaři měli pouze slabé námořnictvo, jež operovalo pouze na Černém moři, takže v této válce se GEORGIOS AVEROF žádné bitvy neúčastnil.
Po zahájení první světové války zachovávalo Řecko dlouho neutralitu, ale od samého počátku muselo čelit nátlaku dohodových mocností, které požadovaly jeho zapojení do války na jejich straně, v čemž je podporoval i řecký ministerský předseda Venizelos. Naopak zdejší král Konstantin I. sympatizoval s Centrálními mocnostmi, což nakonec vyústilo v ozbrojenou intervenci Dohody. Řeckého loďstva se na podzim 1916 zmocnili Francouzi, kteří GEORGIOS AVEROF následujícího roku předali nově vzniklé řecké vládě, jež vyhlásila válku Centrálním mocnostem. Do žádných bojů proti německo-tureckému loďstvu se křižník nezapojil a za zmínku stojí pouze jeho oprava na Maltě, dozbrojení jedním protiletadlovým dělem ráže 76 mm, a zařazení do spojenecké flotily, která 13. listopadu 1918 vplula do Istanbulu, aby po uzavření příměří kontrolovala turecké loďstvo. GEORGIOS AVEROF se toho dne stal první řeckou válečnou lodí, která kdy připlula do tureckého hlavního města, takže není divu, že jej nadšeně přivítala zdejší řecká komunita.

Georgios Averof koncem první světové války
První světová válka skončila v listopadu 1918, ale brzy vypukla řecko-turecká válka vedená v letech 1919 až 1922, ve které se Řecko pokusilo zmocnit tureckého pobřeží v Malé Asii, jež obývalo řecky mluvící obyvatelstvo. Turci však dokázali útočníka odrazit a sporná území uhájili. GEORGIOS AVEROF a bitevní loď LEMNOS kryly 15. května 1919 vyloďování řeckých vojsk ve Smyrně. Později křižník operoval na Černém moři, kde ostřeloval nepřátelské pozice a koncem války se podílel na evakuaci poražené řecké armády.
Krátce po válce dostalo Řecko možnost převzít moderní bitevní loď SALAMIS, kterou si v roce 1912 objednalo v Německu (nebyla nikdy dokončena), ale k tomu nedošlo, takže GEORGIOS AVEROF byl stále nejlepším řeckým válečným plavidlem a i nadále sloužil jako vlajková loď. Jeho bojová hodnota ovšem mezitím znatelně poklesla, takže bylo nutné uvažovat o modernizaci, kterou v letech 1925 až 1927 provedla francouzská loděnice Compagnie des Société Nouvelle des Forges et Chantiers de la Méditerranée v La Seyne. Byly vyměněny kotle a přední stožár. Loď dostala nový systém řízení střelby a došlo k výše popsaným změnám ve výzbroji.
Poté se křižník vrátil do služby, která byla nyní mnohem klidnější nežli v prvních letech a jedinou dramatickou událostí, které se GEORGIOS AVEROF účastnil, bylo takzvané protimonarchistické povstání v roce 1935. Povstání vypuklo 1. března 1935 a popisované plavidlo se stalo vlajkovou lodí flotily rebelů, která se skládala ještě z lehkého křižníku ELLI a torpédoborců PSARA, LEON a NIKI. Vzbouřenci se pokusili obsadit některé důležité budovy v Athénách, ale brzy byli odtud vytlačeni a stáhli se do Pirea. Vládní vojska se však zmocnila pobřežních baterií a jejich flotila blokovala výjezd na volné moře. Rebelové museli přístav opustit, což se jim posléze podařilo a křižníky GEORGIOS AVEROF a ELLI poškodily svými děly přístavní zařízení a několik torpédoborců. Povstalecká flotila odplula na Krétu, kde jí posílily ponorky KATSONIS a NEREUS, ale ještě během přesunu na ní zaútočilo vládní letectvo, jemuž se podařilo poškodit několik plavidel, ale dělostřelci z GEORGIA AVEROFA útok odrazili a dva letouny sestřelili. Přesto byl vlajkový křižník 4. března zasažen jednou pumou, ale škody nebyly příliš velké.
Povstání brzy nabylo na intenzitě a GEORGIOS AVEROF se podílel na obsazování ostrovů Lemnos, Chios, Thasos, Samos a Lesbos. Naopak pokus o obsazení přístavu Kavalla skončil neúspěchem a povstalecké lodě byly odtud vytlačeny a poté znovu napadeny vládním letectvem, přičemž GEORGIOS AVEROF sestřelil další dvě letadla. Poškozen byl však křižník ELLI, jehož posádka poté přešla na stranu vládních vojsk. To předznamenalo osud ostatních povstaleckých plavidel, které se postupně vzdávaly. GEORGIOS AVEROF ještě dopravil 12. března vůdce povstání na Dodekaneské ostrovy kontrolované Italy, a poté i on přešel do rukou sil věrných vládě.

Námořní přehlídka ve Spitheadu roku 1937
O dva roky později odplul GEORGIOS AVEROF do Velké Británie, kde se ve Spitheadu konala námořní přehlídka pořádaná na počest korunovace anglického krále Jiřího VI. Zúčastnilo se jí 160 válečných lodí a řecký křižník byl zařazen mezi německou kapesní bitevní loď ADMIRAL GRAF SPEE a nizozemský lehký křižník JAVA. Po návratu do Řecka odplul na přátelskou návštěvu do Istanbulu, jejímž cílem bylo zlepšit vztahy mezi oběma státy. Poté sloužil jako školní loď.
Poslední válka, které se popisovaný křižník zúčastnil, se stala druhá světová válka. Řekové se zpočátku úspěšně bránili útoku italských vojsk, ale poté co byli napadeni i německou armádou, brzy kapitulovali. V té době už byl GEORGIOS AVEROF vyřazen z aktivní služby a po řecké porážce měl být potopen vlastní posádkou, která však tento rozkaz odmítla splnit a dopravila loď na Krétu a později do Alexandrie. Díky tomu mohl být zachráněný křižník zařazen do loďstva řecké exilové vlády a v průběhu roku 1942 doprovázel spojenecké konvoje v Indickém oceánu. GEORGIOS AVEROF však nutně potřeboval projít důkladnou opravou, takže byl z aktivní služby stažen a ukotven v Port Saidu.

Georgios Averof jako památník a socha admirála Kountouriotise
Po osvobození Řecka odplul pod velením Theodora Kountouriotise do Pirea, ale jeho technický stav byl nadále špatný a řecké námořnictvo nemělo zájem o nákladnou rekonstrukci zastaralého plavidla. Slavná loď byla ještě nějaký čas využívána jako školní plavidlo, ale v 50. letech bylo rozhodnuto o její přeměně na muzeální plavidlo.
GEORGIOS AVEROF byl zrestaurován a poté trvale ukotven poblíž Pirea, kde od roku 1985 představuje vyhledávanou turistickou atrakci, protože se jedná o jediný pancéřový křižník, jenž se dochoval až do dnešních dnů. Formálně je dosud součástí řecké válečné flotily a má stálou posádku. Minulý rok se legendární loď stala aktérem skandálu, jenž propukl poté, co jistý bulvární deník otiskl fotografie z bujaré oslavy konané na palubě křižníku, což stálo místo jeho velitele.

Divoká oslava na palubě křižníku
Technické parametry:
Délka: 140,8 m (mezi svislicemi 129,8 m).
Šířka: 21 m.
Ponor: 7,5 m.
Výtlak: 10 200 tun (standard 9450 tun).
Výkon strojů: 19 000 koňských sil.
Rychlost: 23,9 uzlů.
Pancéřování:
Hlavní pás: 203 až 83 mm.
Horní pás: 175 až 180 mm.
Dělové věže: 203 mm (věže s děly ráže 190 mm pouze 175 mm)
Barbety: 190 mm.
Velitelská věž: 178 mm.
Paluba: 50 mm.
Výzbroj: 4 x 234 mm, 8 x 190 mm, 16 x 76 mm, 4 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Posádka: 670 mužů.
Použité zdroje:
Ю.Ю. Ненахов: ЭНЦИКЛОПЕДИЯ КРЕЙСЕРОВ 1860.1910. Vydalo nakladatelství ХАРВЕСТ 2006.
КРЕЙСЕРА ВТОРОЙ МИРОВОЙ. Vydalo nakladatelství ЭКСМО 2007.
CONWAY´S ALL THE WORLD´S FIGHTING SHIPS, 1906 – 1921. Vydalo nakladatelství CONWAY MARITIME PRESS 1985.
OKRETY WOJENNE 2/2011.
Jaroslav Hrbek: VELKÁ VÁLKA NA MOŘI; díly 4 a 5. Vydalo nakladatelství LIBRI 2002.
http://wunderwaffe.narod.ru/HistoryBook ... /index.htm
http://korabley.net/news/2008-10-08-11
http://www.hrono.ru/sobyt/1935grec.html
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... _03/07.htm
http://www.wikipedia.org/
http://greece-cyprus.ru/vyidayuschiesya ... eroff.html
http://www.agenziabozzo.it/index.shtm
http://www.cityofart.net/bship/site_nav.html
http://www.battleships.ru/
http://www.warshipsww2.eu/staty.php?language=&show=A
http://www.navweaps.com/Weapons/index_weapons.htm
http://navalhistory.flixco.info/H/29618 ... 330/a0.htm
http://www.hnsa.org/ships/averof.htm
http://www.steelnavy.com/YSAveroff.htm