Jagdflieger vs Il-2, souboj titánů.
Poznámka: Článek jsem nedávno uvedl na SVK foru, nicméně bylo třeba jej dále dopracovat, článek je proto mírně upraven a více rozšířen.
12. listopadu 1943 byl Oberleutnant Otto Kittel pověřen smutnou funkcí-držel čestnou stráž u rakve svého kamaráda Lt. A. Döbela, který padl v boji s bitevními Il-2. Ihned v zápětí odjíždí na dovolenou, nejdříve vedla jeho cesta do rodného Krasova nedaleko českého města Krnov. Kittel byl slavnostně přivítán a následovaly oslavy zakončené mší v místním kostelíku. Po krátkém odpočinku doma, odjíždí Otto do francouzského města Biarritz. Zde bude připravovat mladé piloty na specifické podmínky východní fronty. Koncem února 1944 je však opět zpět na východní frontě v oblasti Estonska u JG 54, a pokračuje ve své fenomenální sérii sestřelů ruských letounů všech typů, jeho specializací je zejména boj s Il-2, hordy těchto pancéřovaných dvoumístných bitevníků denně tvrdě doléhají na pozemní vojska.Otto Kittel opět se svou jednotkou hlídkuje v blízkosti německých obranných pozic, ví, že „černá smrt“ na sebe nikdy nenechá dlouho čekat. Netrvá dlouho a přijímá naléhavé hlášení z pozic pozemních jednotek. Na přiblížení zahlédne hluboko pod sebou známou scénu-útočný kruh, tvořený několika útočícími šturmoviky, které v krátkých intervalech nalétávají a ostřelují pozice německé pěchoty. Letí níže a pozoruje celou událost, ví dobře, kde se nachází největší slabina sovětské formace, je to v okamžiku, kdy jeden Il-2 nasazuje k útoku a druhý právě opouští svůj útočný prostor, v tento moment je jeho zadní polokoule chráněna pouze zadním střelcem. Otto se s perfektním načasováním spouští do této mezery a v rychlém průletu využije velké palebné síly svého Fw-190, Il-2 se s vážným poškozením zvolna poroučí k zemi. Ostatní se dávají k ústupu. Otto je mezi pěchotou v zákopech dobře znám, řadoví vojáci vystupují ze svých úkrytů, hlasitě povzbuzují a oslavují jeho vítězství….
Otto Kittel, Fw-190 A-6, Litva, srpen 1944
V počátcích konfliktu si nezkušenost posádek a porážka stíhacího letectva, vybraly drahou daň
Až do nedávné doby, viděla zejména západní literatura Il-2 jako smrtící útočníky, ale zároveň také jako téměř bezbrannou kořist pro německé stíhačky Fw-190 a Bf-109. Možná i něco více jak bezmocnou kořist, která zde byla pro němce, aby si zvýšili svá početná skóre sestřelů. Toto není pravda, dokonce i svědectví německých odborníků popírají tento mýtus. Je pravda, že v letech 1941-42, Il-2 utrpěl strašné ztráty z rukou stíhacích es Luftwaffe, ale od konce roku 1942 až po zbytek války, se šturmoviky změnily z jehňat na vlky, vlky kteří německá esa pohltili. Pojďme společně sledovat tyto zajímavé události.
Il-2 měl s Jak-1, T-34/76, a KV-1 jedno společné, byly to jedni z nejvíce nepříjemných překvapení pro Adolfa Hitlera a německou armádu, po vpádu do SSSR. Bohužel pro rusy, bylo těchto zbraní zatím velmi málo a byly nesprávně nasazeny. Il-2 si měl již brzy získat u němců velký respekt. Není divu, vzhledem k výzbroji, která se skládala ze dvou vynikajících kanonů Vja-23mm, dvou kulometů ŠKAS 7,62mm, rozsáhlému pancéřování a možností nést půl tuny bomb a raket. S výjimkou VVS, neměla žádná jiná armáda v letech 1941-42 podobnou zbraň.
Na počátku východní války se u bojových útvarů v první linii nacházelo jen několik kusů Il-2, do prvních bojových operací se však Il-2 zapojil již necelý týden po přepadení SSSR, jednalo se o 4. BBAP, který byl v té době jako jediný vybaven větším počtem těchto letounů (cca 56 strojů). 27. 6. 1941 byl proveden první bojový výpad proti koloně německých tanků a pěchoty, na silnici do Slutsku v oblasti Bobrujsk, útok nebyl příliš úspěšný, a jeden letoun utrpěl těžké poškození od Flaku, již o 2 dny později se pluk střetl se stíhači z JG 51 a utrpěl první bojové ztráty, v důsledku tvrdých bojů přišel pluk o téměř všechny letouny a již po necelých 2 měsících byl stažen z fronty k znovu zformování.
V souvislosti s porážkou sovětského stíhacího letectva, byly formace Il-2 nuceny létat bez krytí stíhačů, německé útoky následně tvrdě dopadaly na nezkušené posádky, úplné katastrofě zabránilo snad jedině velmi rozlehlé bojiště, které němci ani přes svou kvalitu nedokázali díky relativně nízkému počtu, zcela pokrýt.
Otto Kittel zůstal až do své smrti tichý a skromný.
Luftwaffe i přes počáteční drtivé vítězství, svého nepřítele značně podcenila, na počátku operace Barbarossa nasadila proti SSSR 1067, z toho pouze 799 letuschopných stíhacích a těžkých stíhacích letounů. Na konci roku 1942 v předvečer Stalingradské bitvy Luftwaffe disponovala již 1769 stíhači, avšak faktická síla stíhacího letectva se přesto snižovala, zatímco rusové byli čím dál silnější, síla Jagdflieger postupně slábla. Smrt, zranění nebo prostě vyčerpanost, zredukovaly počet starých mazáků, za které nebyla adekvátní náhrada, za každého experta přijížděly na východní frontu tucty mladých pilotů, kteří však stejně rychle zmizeli, jako by ani nikdy neexistovali. V roce 1943 byly na celé východní frontě o délce 3200 km rozmístněny pouhé 4 Jagdgeschwader, což znamenalo v průměru pouhý jeden stíhač na 8 km fronty!
Ruský průmysl dokázal i přes počáteční pohromy a po urgencích Stalina, dodat k bojovým útvarům do konce prvního válečného roku, 1513 šturmoviků, počátkem prosince 1941 se u bojových útvarů nacházelo 323 Il-2 a 140 posádek, počátkem května 1942 na frontě působilo 435 Il-2 a 297 posádek, o 2 měsíce později počty narostly již na 759 Il-2 a 559 posádek, počet lineárně narůstal, a o rok později v červenci 1943, se u pluků nacházelo již 2 817 Il-2 a 1650 posádek.
V lednu 1944 byl počet redukován na 2 413 šturmoviků, ale v červnu 1944 bojové pluky disponovaly 3797 stroji. V lednu 1945 na německá vojska doléhalo již 4 171 šturmoviků a 3 718 posádek. Začátek května zastihl u pluků 3 585 Il-2 a 3 371 posádek.
Svým počtem Il-2 v průběhu válečných let dorovnal, a následně překonal početní stavy všech ostatních ruských bombardérů dohromady, počty stíhacích letounů však celkově významně šturmovik převyšovaly. V létě 1943 se na frontové realitě zhmotnil důraz z předešlého roku, kdy byla výroba bitevních Il-2 preferována, někdy i na úkor výrobních kapacit pro stíhací letouny. Il-2 svým počtem dokonce v létě 1943 krátce převýšil stíhací letouny, avšak poté již početní stavy stíhačů raketově narostly, na konci války převýšily bitevníky již téměř dvojnásobně.
Během války bylo vyrobeno 34 943 letounů Il-2, Stroje sloužily v 356 bitevních plucích, z toho bylo 140 znovu zformováno, většina dvakrát ale některé i pětkrát! Ztráty osádek činily 27 600 mužů.
Pasivní strategie
Zprávy ukazují, jak byli němečtí piloti i pozemní vojska překvapení schopností Il-2 absorbovat bitevní poškození, zejména piloty překvapilo, jak těžké bylo Il-2 sestřelit, někdy bylo třeba použít celou zásobu munice, mnohdy se šturmovikům dařil návrat na základnu i s rozsáhlým poškozením, a tak přežít souboj, který si němec v dobré víře připsal jako sestřel, během 2-3 dnů byl letoun opět připraven k letu. Pasivní strategie byla hlavním rysem přežití pilotů z Il-2 v roce 1941, piloti byli přesvědčení, že je jejich pancíř ochrání, německý 15mm kanon nebyl mnohdy schopen tento pancíř prorazit, o moc lépe na tom nebyl ani MG 151, tedy 20mm kanon, to se mělo brzy změnit.
Šturmoviky se často vracely s těžkým poškozením, toto je zásah z Flaku 37mm projektilem, během 2-3 dnů byl letoun opraven.
Bf-109F4/R1 z JG 52
Bf-109G-2/R-6, V tomto stroji bojoval proti Il-2 Hans Dobrich u JG 5, 1943.
13. 8. 1942, během rané fáze bitvy o Stalingrad, se Il-2 z 228. SHAD, pokusily zaútočit na letiště Tuzov, cíle se však nezdařilo dosáhnout, skupina byla zastavena Messerchmitty z JG 53 a JG 3, 4 Il-2 z 686. SHAP a 3 Il-2 z 431. SHAP byly sestřeleny, zbytek skupiny, byl letouny z “pikových es“ zahnán zpět na základnu, aniž by dosáhl cíle. Stojí za zmínku, že němci nárokovali 19 šturmoviků (téměř trojnásobek skutečně zničených Il-2!) a 14 doprovodných stíhačů (nebyl sestřelen žádný!).
23. 8. 1942 na severním Kavkaze, nedaleko Mozdok, 2 Il-2 doprovázení 4 Yak-1, překvapily 4 Bf-109 z JG 52, jeden z těchto letounů, pilotovaný Albertem Sommerem byl vybaven podvěsy a následně sestřelil oba Il-2, jeho piloti Kovalenko a Kuzněcov se zachránili, Kovalenko přistál na ruském území a za 3 dny se vrátil ke svému pluku. Expert Gunther Rall sestřelil 1 Yak seržanta Viznanta.
18. 9. 1942 byly povolány Bf-109 z JG 53 k zastavení náletů Il-2 z 228 a 291. SHAD, které způsobovaly vážné ztráty 6. armádě v bojích u Stalingradu, Messerschmitty krutě splnily své poslání, 228. SHAD přišla o 5 a 291. SHAD o 7 Il-2.
Nový postoj
Použití bitevních letounů ve vzdušném boji, nebylo zamýšleno jeho tvůrci, ale zkušenými piloty, kteří jej dobře znali a věděli, co mohli a co ne, uvědomili si, že jejich silné zbraně dokázaly úspěšně napadnout bombardér či dopravní letoun.
Na druhé straně, iniciativnější piloti Il-2 hledali způsoby jak snížit jejich ztráty v důsledku sestřelů nepřátelských stíhačů. Jednomyslně dospěli k závěru: Il-2 může a měl by se ve vzdušném souboji postavit i stíhačům nepřítele. Analýza leteckých bitev, kdy se Il-2 střetly se stíhači ukázala, že efektivní manévr byl “nůžky“, taktickým prvkem pro skupinu Il-2 při odrážení útoků stíhačů se stal “bojový kruh“, aby byl efektivní, musela se skupina skládat minimálně z 6 Il-2, stíhací posádky byly plně odpovědné za obranu prostoru nad kruhem, z kterého bylo zakázáno se uvolnit. Mezi stíhači a Il-2 probíhala spolupráce, a velitelé byli zodpovědní za komunikaci prostřednictvím rádia. Simulované letecké souboje vedly k vypracování dokumentace a doporučení, jakým způsobem mají být vedeny, hlavním smyslem tohoto úsilí VVS byla podpora víry v Il-2, jako letounu který dokáže i aktivně provádět vzdušné útoky.
Zleva-"obranný kruh", "had" a "nůžky".
Jedním z průkopníků v použití svého „hrbáče“ jako stíhačky byl seržant Ivan Vovkogon z 299. SHAP, během obléhání Demjanské „kapsy“, počátkem roku 1942. Vovkogon se opakovaně setkával s německými bombardéry a zásobovacími letouny, které podporovaly obležená vojska. 7. 4. 1942 když se vracel z útoku na německé pozice, zahlédl v dálce skupinu Ju-88, agresivní ruský pilot se přiblížil na dostřel a spustil palbu z mocných kanonů Vja 23mm, těžce poškozený dvoumotorový Junkers se zřítil v plamenech k zemi, 24. 5. 1942 potkal stejný osud jeden Ju-52 a hned následující den si Volkogon připsal další 3 Ju-52, z „Hrbáče“ se tak stal „řezník“ i mezi posádkami bombardérů a dopravních letounů.
Seržant Ivan Vovkogon z 299. SHAP sestřelil 7 letounů, padl v bitvě 18. 8. 1943.
Další reakcí na hrozbu těžce vyzbrojených Bf-109F/G, bylo zavádění nové obranné taktiky. Podrobná analýza napříč SHAPS v kavkazské oblasti ukázala, že většina Il-2 byla sestřelena Bf-109 s podvěsy a na útěku, Il-2 byl pomalejší než Messerschmitt a byl tak poměrně snadno ničen soustředěnou palbou. S tímto vědomím, se zkušenější letci Il-2 po celé frontě, začali namísto úniku stavět aktivně na odpor, nebylo to sebevražedné rozhodnutí, bojová zkušenost ukázala, že v horizontálním točení dokázal Il-2 držet krok s Bf-109, kromě toho při čelním střetu měl Il-2 díky své palebné síle a pancéřování dokonce navrch.
Velitelé letek byli poučeni, aby se napříště nesnažili utíkat, ale naopak bylo doporučeno, aby utvořili obranný kruh v nízké výšce, ve které si piloti vzájemně chránili zadní polokouli. Toto řešení bylo účinné a se zaváděním stíhacího doprovodu a s postupným faktickým snížením bojové síly Luftwaffe, tato již přestala znamenat pro Il-2 vážnější problém.
Grigorij Danilov z 807. SHAP, byl dalším pilotem, který jako jeden z prvních rozpoznal nevyužitý potenciál svého stroje, během bitvy o Stalingrad „smetl“ během jednoho týdne z nebe 4 letouny Luftwaffe, jednalo se o Bf-109F-4/R1 s podvěsy z JG 3, sestřel byl proveden 24. 8. 1942, následoval Ju-88A-4 z KG 76 (posádka byla vedena jako ztracena v akci), dále dvoumotorový těžký stíhač Bf-110E-2 “S9+BH“ ze stavu ZG 1, a nakonec 29. 8. další Bf-109G-2 z JG 52, obětí se tentokrát stal expert s 35 sestřely Oberleutnant Erwin Straznicky, velitel 2. Staffel.
To byl jen začátek, následující zaznamenané události se zúčastnil, ne náhodou, opět Ivan Vovkogon, 5. 9. 1942 byla jeho skupina při útoku na Kalininské frontě zpozorována Messerschmitty z JG 52, němci se těšili na snadné vítězství a okamžitě se vrhli na Il-2, o minuty později se ale v plamenech řítil k zemi jeden Bf-109G-2, “smrtící Ivan“ zasáhl jedním 23mm projektilem kabinu Hanse Oehlschlagera, a na místě jej tak usmrtil. V následném souboji utrpěly další dva Bf-109 vážná poškození a stáhly se z boje, škody utrpěl i jeden Il-2 Fjodora Zhigarina, ale dokázal se vrátit zpět na základnu.
O pár dní později, 8. 9. zaznamenal Oberfeldwebel Alfred Franke se svým Bf-109G z JG 53 s kanony v podvěsech 3 sestřely Il-2, jednalo se o jeho vítězství č. 57, 58 a 59. Následujícího dne 9. 9. 1942, vzlétly 4 letouny jeho Staffel z letiště Pitomnik s posláním zopakovat předešlý úspěch, asi ve 14: 40 severně od Stalingradu zpozorovali skupinu sedmi Il-2 z 694. SHAP, okamžitě zahájili útok, nicméně velitel ruské formace, zkušený kapitán Pavel Vinogradov chladnokrevně učinil nečekaný manévr, stáhl plyn, prudce zatočil a když jej Franke přeletěl, srovnal letoun a spustil palbu na ocas Messerschmittu, ten se po zásahu 23mm kanonů roztrhl na kusy, následně se k zemi v plamenech zřítil i druhý Bf-109, zbývající 2 němci si uvědomili, že kořist tentokrát není tak snadná a po ztrátě velitele se raději stáhli z boje. Souboj sledoval samotný maršál Žukov, který v té době navštívil přední linii společně s generálmajorem Jryukinem. Pavel Vinogradov byl povýšen do hodnosti podplukovníka a jmenován velitelem 694. SHAP.
V tomto stroji sestřelil P. Vinogradov z 694. SHAP experta A. Frankeho.
29. 9. 1942, několik set kilometrů od stalingradského bojiště, byla jižně od Leningradu napadena skupina Il-2 z 57. SHAP, udeřily na ní Messerschmitty z JG 54. Velitel Gruppe, Leutnant Erwin Leykauf, zapálil jeden šturmovik a zranil jeho pilota Alexandra Šerbanina, německý expert s 29 sestřely uvěřil, že je oběť vyřízena, zraněný Šerbanin v hořícím letounu však odpověděl střelbou z palubních zbraní, Leykauf byl zasažen do pravé paže, následně byl jeho Bf-109G taranován, Leykauf stačil vyskočit ze zničeného letounu a těžce zraněného jej zachránili vojáci z německé 227. divize. Šerbanin srážku nepřežil. Leykauf se poté domníval, že se stal obětí Flaku.
Paršin bojoval u 946. SHAP v oblasti Leningradu, se svým střelcem zdolali celkem 10 letounů, na fotografii mají zatím 4.
Zpět ke Stalingradu, během října byly ruští stíhači instruováni, aby zachytili jen ty nejdůležitější německé nálety bombardérů, bylo to z těchto důvodů:
a) Panovala závažná, ne kritická situace.
b) VVS utrpěla v září velké ztráty, které se snažila obnovit.
c) Budovaly se zálohy pro operaci „URAN“ (obklíčení německé armády u Stalingradu).
Toto opatření mělo nečekaně pozitivní účinek, relativně malý počet ruských letounů ve vzduchu, vedl OKW k chybnému závěru, že VVS byla v tomto sektoru poražena a německé letecké posily, zejména stíhací, byly přesměrovány na jiná bojiště.
Tyto faktory přispěly k nasazení Il-2 proti vzdušným cílům. 3 nejvýznamnější případy se vyskytly 11, 15 a 20. října, v prvním případě napadla skupina Il-2 z 505. SHAP pod vedením velitele pluku majora Lva Čumačenka uskupení Ju-88A-14 z KG 76, sám Čumačenko zasypal projektily jeden tento letoun, posádka vyskočila z hořícího bombardéru a následně byla zajata. V druhém případě kapitán Tuleněv z 225. SHAP těžce poškodil jeden He-111H-6 z KG 55, jeden člen posádky byl zabit. Dále seržant Sudarkin z 945. SHAP sestřelil další Heinkel He-111H-6 z KG 55, celá posádka následkem útoku zahynula.
Hrdina SSSR Pavlov se svým letounem, všimněte si hvězd na jeho stroji, symbolizují počet německých sestřelů.
Pozitivní zkušenosti s bojem proti bombardérům, přivedly Iljušina k realizaci stíhací verze šturmovika, určenou k boji s bombardovacími a dopravními stroji nepřítele. V září 1943 pak byl ke státním zkouškám předán prototyp Il-2I, upravený ze sériového Il-2. Byl jednomístný, s motorem Mikulin AM-38f, vyzbrojený jen dvěma pevnými kanóny VJa ráže 23 mm se 150 náboji na hlaveň. Křídlová pumovnice i vnější pumové závěsy a závěsníky raket zmizely a zůstaly jen dva pomocné závěsníky pro dvě pumy do hmotnosti po 250 kg. Potah křídla doznal zesílení tak, že se změnilo lepení vrstev překližky a ta byla ještě přinýtována k horním pásnicím nosníku. Celkově se podařilo letoun odlehčit o 760 kg, v podstatě to na výkonech nebylo patrné, jak dokazuje maximální rychlost 415 km/h ve výšce 1300 m. Jisté je, že se zlepšila obratnost.
Při státních zkouškách však letoun nepřesvědčil, v hodnotící zprávě se uvádí “Il-2I mohou být užity jen proti takovým nepřátelským letounům, které dosahují malé maximální rychlosti a které v daný moment neletí výše jak 4000m, v případě rychlejších bombardérů Ju88 či Do215 závisí úspěch na příznivé shodě okolností, o boji se stíhači nelze ani uvažovat“. V souladu s rozhodnutím maršála Novikova byl tento projekt zastaven, vyrobené byly 2 exempláře.
Stíhací Il-2 I, nedokázal projít státní zkouškou.
Další vynikající výsledky s Il-2 dosáhl dvojnásobný hrdina SSSR, kapitán Jefimov, zde je jeden ze soubojů z období bitvy u Kurska:
Se svou jednotkou ze 198. SHAP, skládající se ze dvou skupin po čtyřech, byl vyslán na bojovou misi do oblasti nedaleko města Sorokin, Jefimov byl součástí skupiny vedené kapitánem Malinkinem.
Při přiblížení k městu Sorokin, obě skupiny kroužily nad cílovou oblastí a zprvu se jim nedařilo navázat kontakt, neviděli žádné němce, zanedlouho se však jednotce podařilo zahlédnout nepřátelské obranné linie, němci se mezitím skryli v zákopech, skryté zůstávalo i dělostřelectvo, minomety a samohybná děla.
Malinkin vydal příkaz k útoku na samohybná děla, neboť ta představovala pro rusy největší nebezpečí, letouny s protitankovou výzbrojí zasypaly obrněnce „mrakem“ PTAB, a několik se jich podařilo vyřadit z boje. Poté skupina přesměrovala svůj útok na dělostřelecké pozice, na řadu přišly tříštivotrhavé rakety RS a kanony. Po útoku se formace Il-2 rozdělila, a vydala zpět k základně, cestou se tým Malinkina střetl s velkou skupinou 13 Bf-110 doprovázenou 4 Fw-190, která mířila na bombardovací útok proti ruským pozicím, poměr sil obou stran byl nepřiměřený, ale Malinkin se přesto rozhodl zaútočit, vydal rádiem rozkaz všem posádkám. Bitva se rozpoutala.
Malinkin se usadil za Bf-110, pro pancéřovaný Il-2 nepředstavoval zadní střelec z těžké stíhačky větší nebezpečí, v těsné blízkosti Malinkin zahájil krátkou salvu z výkonných kanonů Vja, „stodesítka“ se poroučela v plamenech k zemi, o chvíli později vrátil úder Fw-190, který k zemi srazil jeden Il-2 poručíka Zinovskiho. Za zády Jefimova se náhle vynořil další Bf-110, zadní střelec na palubě Il-2 byl však rychlejší a přesně mířené projektily z velkorážového UBT zasáhly svůj cíl do oblasti kabiny, zmrzačený Zerstohrer se krátce poté roztříštil o zem, to už se další němec dotáhl na Il-2 řízený kapitánem Petrovem, ten byl soustředěnou palbou sražen z nebe, pro Jefimova byla náhlá ztráta přítele velmi bolestná…
Německý útok proti ruským pozicím byl přerušen, avšak nyní naprostá německá přesila tvrdě dolehla na nešťastné „hrbáče“, němci bez přestání útočili na zbylé letouny.
„Letoun velitele eskadrily poškozen!“ Křikl do rádia Alexandrův střelec Jurij Dobrov, Jefimov se podíval vpravo a zahlédl jak se Malinkin se závojem černého dýmu řítí k zemi, nemohl mu však nijak pomoci, Malinkin nakonec neustál několik útoků Messerschmittů.
Jefimov se nyní ocitl v divokém boji sám, jeho skupina byla rozdrcena, netrvalo dlouho a němci se vrhli na jeho letoun, aby se vyhnul útokům a palbě z těžkých kanonů Bf-110, prudce manévroval všemi směry, útoky však neustávaly, zadní střelec, nyní už bez munice, neustále hlásil pozice dotírajících němců, jeden však udělal chybu, dostal se před Efimova, který neváhal, využil krátkého okamžiku a spustil palbu na cíl v zaměřovači, projektily zřejmě zasáhly palivovou nádrž, která explodovala, spolu s ní se roztrhl na několik částí i celý Bf-110.
Jefimov se stočil směrem ke své základně a maximálně se „přitiskl“ k zemi, jeho vrtule trhala koruny stromů, pro němce bylo obtížné jít tak nízko, najednou se otočili a vrátili se zpět na základnu.
Ze čtyř Il-2 se jediný Jefimov dokázal vrátit na domácí letiště. Jeho mechanik Jurij Konovalov byl překvapen, jeho letoun byl plný děr, šrapnelů a kulek, olejový chladič byl plný větví a listí.
A. Jefimov sestřelil celkem 7 stíhačů v 53 vzdušných soubojích, zničil také 85 letounů Luftwaffe na zemi.
A. Jefimov přijímá hlášení o technickém stavu svého letounu.
Il-2M ze stavu 198. SHAP, stroj velitele letky A. Jefimova.
Byla to pro Jefimova jedna z nejtěžších bitev, ale byl schopen úspěšně překonat obrovské potíže a vyvodit patřičné závěry, po přistání Jefimov analyzoval nešťastný výpad, odpověď byla jednoduchá, současné bojové taktiky byly zastaralé, následně pracoval na nové strategii a významně se zasadil a zavádění nových metod ve vzdušné i pozemní taktice, předával své zkušenosti a umění ostatním pilotům, po smrti Malinkina, byl povýšen na velitele eskadrily, bylo mu pouhých 20 let.
Zadní střelec
Kromě přechodu od pasivní k aktivní obraně proti nepřátelským stíhačům, došlo i k jiné změně, která změnila rovnováhu mezi těmito soupeři, bylo to přidání kabiny se zadním střelcem pro ochranu zranitelné zadní polokoule.
Tato změna byla zavedena pod nátlakem samotných pilotů, i když je třeba dodat, že letoun původně vznikal jako dvoumístný, ale z časových důvodů toto uspořádání musel Iljušin opustit, neboť tato koncepce vyžadovala vzhledem k požadavkům VVS širší rozpracování. Při analýze vzdušných ztrát, byl učiněn závěr, že převážná většina byla způsobena při útoku zezadu, nikoliv z větších úhlů či zespoda, nebylo potvrzeno, jak píše západní literatura, že by stíhači ostřelovali zranitelný chladič, jedná se o mýtus, olejový chladič byl nejčastěji poškozen palbou flaku a především, když jej pilot při útoku zapomněl zavřít.
Ještě předtím, než se dvousedadlová verze dostala ve větším počtu k bojovým útvarům (počátek 1943), si posádky zřizovaly provizorní zadní střeliště (asi 1200 Il-2 prošlo touto úpravou), kam byl dosazován letištní personál. Došlo i k případům, kdy dozadu trčela trubice, simulující přítomnost střelce.
Na přelomu roku 1942/43 probíhalo první testování nové tovární dvoumístné verze a její účinnost byla plně prokázána, vzorek 16-ti Il-2 se zadním kulometem UBT 12,7 absolvoval 64 bojových letů s celkovým náletem 77 hodin, v 8 vzdušných soubojích zadní střelci sestřelili 7 Messerschmittů, 3 Il-2 byly sestřeleny. Zadní střelec také pilotovi předával cenné informace o dění za ním.
30. 10. 1942 se udál přerod z beránka na vlka, poručík Grigorij Kochergin, byl během průzkumného letu u pobřeží Černého moře napaden několika stíhači, a přesto se dokázal prakticky nepoškozen vrátit na svou základnu, během několika dní, byla jeho 238. SHAP také vybavena dvoumístnými Il-2.
Krátce na to, 5. 11. 1942, opakovaně během dne zaútočili němci z JG 52 na formace Il-2 z 210. SHAP a 7. GSHAP (podle německých záznamů bylo sestřeleno 12 Il-2, rusové však uvádějí 2 sestřelené a 1 poškozený Il-2, Oberfeldwebel Grislawski, nárokoval 4 sestřely).
Posádka skládající se z K. Rjabova a N. Pavlova, společně sestřelili 4 letouny a absolvovali 143 bojových letů. 1943.
Jazanov ale poukazuje na další případ z 6. 6. 1944, kdy si Hartmann připisuje pro ostatní německé stíhače již tou dobou jen těžko dobytné šturmoviky, hned 3 jejich sestřely, vítězství č. 248-250. Ve skutečnosti “3“ Il-2 byl jeden, který nouzově přistál mimo letiště. Hartmann se ve skutečnosti soubojům se šturmoviky vyhýbal, i proto, že jimi byl dvakrát sestřelen. Přestože Jazanov některé sestřely skutečně téměř jistě vyvrátil, zůstává jeho historická činnost jako celek kontroverzní a nelze jí přijímat za všeobecně platná fakta.
Němci brzy začali k dvoumístné Il-2 chovat velký respekt a v bojových hlášeních, byl značen jako „Il-2mH“ tedy jako mit Heckschutze. Stíhací expert Oberleutnant Gunter Rall, v té době velitel 8./JG 52, vzpomíná na první setkání s dvoumístnými Il-2 v Kavkazské oblasti, koncem 1942:
“Il-2 nám způsoboval mnoho problémů, zejména díky jejich silnému pancíři, nasadili jsme proti nim 20mm přídavné kanony, umístěné v gondolách pod křídly, to ale vzdušný souboj velmi zhoršilo, navíc nábojové pásy v podávacím mechanismu se často v prudších zatáčkách trhaly. Situace se ještě více zhoršila, když rusové zavedli zadní střelce, kteří byli velmi nebezpeční, často klamali a ukazovali nám kulomet kolmo vzpřímený nahoru, což vzbuzovalo dojem, že jsou mrtví, když se jeden z našich nováčků přiblížil, střelec zvedl hlavu, srovnal zbraň proti Messerschmittu a zabil ho.“
Společně s aktivní obranou a zavedením zadních střelců, přestal Il-2 znamenat pro německé stíhače snadnou kořist, to platilo i pro zkušené piloty a mnozí z nich našli smrt při útocích na dvoumístné šturmoviky.
2 projektily ráže 20mm zasáhly zadní pancíř střelecké kabiny, zásah nalevo prošel skrz, ale přesto nemusel palivovou nádrž ohrozit, pravý zásah neprošel.
Dostal se přede mě, přitáhl jsem řízení a „stodevítka“ vyplnila můj kolimátor, stiskl jsem spoušť, viděl jsem výbuchy po zásazích, stíhač sklouzl po křídle a velmi zkušeně položil své hořící letadlo na zem, přistál na břicho, přímo do náruče naší pěchoty.
Teď jsem se mohl vrátit na základnu, cítil jsem velkou slabost, celé mé tělo pokryl lepkavý pot, měl jsem poškozená kormidla a proražený chladič, s velkými potížemi jsem se vrátil zpět, otevřel jsem překryt kabiny a padl do náruče pilotů, kteří obklopili mé letadlo, byl jsem šťastný, že žiju, nevím proč, ale o souboji jsem nikomu neřekl. Ráno mě někdo vzbudil a oznámil, ať se dostavím k veliteli pluku, ten mě požádal, abych mu souboj popsal, ukázalo se, že sestřelený němec byl eso se 108 sestřely, bojoval v Belgii, Francii a na Balkáně, němec byl překvapen, že ho sestřelil nováček s pouhými 8 bojovými lety a pokoušel se se mnou ještě před odchodem do zajetí setkat, což se bohužel nezdařilo.“
Begeldinov se mylně domníval, že sestřelil experta jménem Hans „Assi“ Hahn, nicméně v pozdější době bylo toto vyvráceno, jméno sestřeleného pilota se nepodařilo zjistit.
Z Begeldinova následně vyrostl jeden z nejlepších veteránů Il-2 s 305 bojovými lety, celkem do konce války sestřelil 5 německých letounů, již zmíněný Bf-109, následoval Fw-190 a 2 Ju-87.
Piloti a střelci 820. SHAP, pod velením kapitána Nestěrenka, krátce po návratu z bojového letu, při němž nahlásili sestřelení 8 Ju-87. Léto 1943.
Stočil jsem se vpravo a zahlédl za námi pár Fw-190 asi ve vzdálenosti 800-900m, letící naším směrem, druhá dvojice vyčkávala stranou. Přesně dle výcviku jsme se semknuli v pomalém letu a odstupem 15-20m. Němci se rozhodli zaútočit zezadu, což bylo pro nás dobré, neboť jsme letěli velmi nízko a vyloučili jsme tak napadení zespodu, využili jsme i řadu kopců roklí a úhybných manévrů, tak abychom nepříteli znesnadnili přesnou střelbu. Když se ke mně jeden Fw přiblížil na 600m, všichni střelci spustili zadržovací palbu, němec se přiblížil pro lepší zacílení, prováděl jsem příkazy svého střelce a natáčel letoun zprava doleva, tak aby měl zadní střelec větší šanci zasáhnout cíl. Současně jsem se snažil držet formaci. Když němec zahájil palbu z kanonů, šel jsem ještě níže, pocítil jsem náraz větru, jak přeletěl nad mým letounem do pravotočivého stoupání, jeho dvojka po levé straně jej následovala.
Ten samý pár nás napadl podruhé, tentokrát byl jeden Fw-190 sestřelen mým zadním střelcem, který jej zasáhl přímo do nosu, seržantu Dutaninovi se zásah zdařil v okamžiku, kdy jsme míjeli jezero v nízkém letu, což bylo pro zadní střelce ideální. Druhý Fw, raději z útoku ustoupil.
Druhý pár německých stíhačů upustil od vyčkávání a vrhl se do útoku. Tentokrát použili velmi málo nasazovanou metodu útoku z mrtvého úhlu. Přesto jsme se snažili natočit naší formaci tak, aby se do boje zapojili i zadní střelci, takto jsme odrazili 2 útoky.
Němci nasadili na boční útoky, útočili současně ze dvou stran klesavým letem, doufali, že tak rozbijí naší formaci, při jednom takovém, jsem na poslední chvíli přitáhl řízení, ale 2 střely přesto zasáhly můj letoun, což poškodilo vysunutí podvozku. Bitva probíhala asi 10 minut, němcům zdá se došla munice a ustoupili z boje, my jsme se všichni vrátili z boje a nakonec i já úspěšně přistál.
Byl jsem tenkrát pilotem s malými zkušenostmi a bitva mě přesvědčila, že pokud učiní velitel správné rozhodnutí a všichni plní své úkoly, můžeme dosáhnout vzdušného vítězství. Prokázalo se, že i obrana letem sníženou rychlostí může být účinná v situacích, kdy nelze učinit formaci „obranný kruh“ či „had“.“
Mnoho jiných německých es skončilo mrtvých či zraněných z rukou šturmoviků, vypsat všechny by trvalo dlouho, tento článek jsem začal příběhem Otto Kittela, a s jeho posledním letem jej také zakončím.
16. 2. 1945 vzlétla dvojice Fw-190A-8 z JG 54 pod vedením esa jménem Otto Kittel (267 sestřelů) s cílem zastavit letecké útoky proti zbytkům armád Sever, izolovaných na Kurlandském poloostrově. Z bojového letu se nevrátil. Jeden z pilotů jeho Schwarmu, Obfhr. Renner, uvedl v hlášení: „Start ze základny ve 12.06 hod. v roji Oblt. Kittela k volnému lovu v bojovém prostoru u Dzukste. Ve 13.13. došlo ve výšce 150 m ke vzdušnému boji se 14 Il-2, které v kruhu útočily na něm. pozemní cíle. Roj ze strany vstoupil do kruhu bitevníků Il-2. Oblt. Kittela, letícího ve vzdálenosti 100 m po mé pravé ruce, jsem spatřil útočit zezadu zespoda, zatímco dva další Il-2 se strmě vytáhly za nás. Vzápětí se na jeho kabině zablesklo a stroj přešel pravou zatáčkou do plochého klouzavého klesání. Letoun narazil nejprve křídlem a ihned vzplanul. Klouzal ještě ke 200 m vzdálenému okraji lesa a tam úplně shořel. (…) Padák jsem nepozoroval.“ Kittel byl s největší pravděpodobností zabit již v kabině, ačkoliv měl Fw-190 8mm pancéřovou sedačku a za ní ještě 12 mm silnou pancéřovou desku, granát z kanónu Vja 23 bitevního šturmoviku dokázal prorazit 25mm pancíř na vzdálenost 400 m…
Otto Kittel Fw-190 A-9.
Závěr
Smyslem článku není demonstrovat bitevník Il-2 jako stíhací letoun, tím rozhodně nebyl, nicméně dokázal se stíhačům z pozice především týmové práce mezi sebou a stíhacím doprovodem velmi efektivně bránit, podobně jako když se stádo buvolů shromáždí do obranného kruhu, a společně svými rohy vzdorují útočícím tygrům, někdy se i buvol rozeběhne na chvíli mimo kruh, a nepříjemně tygra nabere, či kopne. S nástupem stíhací ochrany se z formací Il-2 po zbytek války stal pro německé stíhače mimořádně obtížný cíl a pokud se pro útok rozhodli, omezovali se na průlety vysokou rychlostí, tato taktika však nebyla proti odolným Il-2 účinná.
Luftwaffe se pokusila navázat na své úspěchy proti bitevnímu letectvu z počátku války, během bitvy u Kurska (v prvních válečných letech šlo na vrub stíhačů 60% ze všech sestřelů), zde soustředila vysokou koncentraci stíhacích jednotek, které svou faktickou silou v této oblasti převyšovaly ruské letectvo, přesto dokázala z celkových ztrát Il-2 během této velké bitvy, utrhnout pouhých 37%, toto číslo bylo na ostatních bojištích východní fronty ještě nižší a po zbytek války dále prudce klesalo. Pro bombardéry a zásobovací letouny letící v nízkých letových hladinách, představoval šturmovik vážné nebezpečí, znamenalo to, že ani zde u země, kde šturmoviky operovaly, se tyto zranitelné letouny nemohly skrýt, Luftwaffe nedokázala účinně eliminovat ruské bitevní letectvo jako jeden ze svých primárních cílů, a tak hlavní úlohu v boji s Il-2 převzal Flak.
Zdroje: http://www.rkka.es/
Iljušin Il-2 Oleg Rastrenin
Stíhací esa Luftwaffe Mike Spick
Operace Barbarossa Miroslav Šnajdr
Ba právě naopak, je velmi dobrý 
