Bitevní lodě třídy Swiftsure
Britské bitevní lodě známé jako třída SWIFTSURE nebyly původně určené pro Royal Navy, jelikož byly výsledkem námořního soupeření Chile a Argentiny. Flotily těchto států patřily v Jižní Americe mezi nejsilnější a jejich dlouhodobé soupeření vyvrcholilo na přelomu 19. a 20. století, kdy mezi sebou tyto země vedly spor o území v Patagonii, který mohl snadno přerůst v ozbrojený konflikt. Oba státy si v té době pořizovaly především jednotky křižníkového typu a prim zde hrála Argentina, jež v Itálii zakoupila čtyři pancéřové křižníky třídy GARIBALDI a další dvě lodě tohoto typu si zde objednala (jmenovaly se MORENO a RIVADAVIA). V reakci na stavbu posledních dvou lodí, začalo Chile v roce 1901 jednat ve Velké Británii o stavbě vlastních plavidel, které by se staly protiváhou argentinských jednotek.Chilskému námořnictvu v té době velel admirál Jorge Montt Álvaréz (od roku 1898 do roku 1913) a jádro flotily tvořila bitevní loď CAPITAN PRAT, chráněný křižník BLANCO ENCALADA a pancéřové křižníky ESMERALDA a O´HIGGINS. Nyní však bylo přijato rozhodnutí zakoupit dvě bitevní lodě pojmenované CONSTITUCIÓN a LIBERTAD, jež by svou bojovou hodnotou překonávaly všechny argentinské jednotky a staly se nejsilnějšími plavidly v celé Jižní Americe. Montt stanovil základní parametry nových lodí, ale jejich projekt vypracoval známý konstruktér Edward James Reed a tyto obrněnce se staly posledními bitevními loděmi, na jejichž vzniku se během své dlouhé kariéry podílel (zemřel v roce 1906). O zakázku se podělily renomované loděnice Armstrong (SWIFTSURE) a Vickers (TRIUMPH). Obě plavidla byla založena 26. února 1902, ke spuštění na vodu došlo v lednu následujícího roku a do služby vstoupila v červnu 1904. Jejich realizace tedy trvala pouhých 28 měsíců a to jí ještě zdržela změna projektu po odkoupení plavidel, neboť britské loďařské společnosti byly proslulé nejenom kvalitou, ale i rychlostí stavby, čemuž ovšem odpovídala i výsledná cena, která dosáhla částky 957 520 (SWIFTSURE) a 956 596 liber šterlinků (TRIUMPH).
Admirál Montt
Jednalo se o plavidla o délce mezi svislicemi 132,89 m, jejichž maximální délka byla 144,86 m (TRIUMPH o něco více), šířka 21,67 m a ponor 7,51 m (TRIUMPH 7,72 m). Standardní výtlak dosahoval 11 740 tun (TRIUMPH 11 985 tun) a plný 13 432 tun (TRIUMPH 13 640 tun). Rozměry limitovala velikost největšího chilského doku (plovoucí dok v Talcahuanu), neboť Chilané se poučili z války vedené proti Peru a Bolívii v letech 1879 až 1883, kdy byly jejich bitevní lodě třídy ALMIRANTE COCHRANE znevýhodněné tím, že v zemi nebyl dostatečně velký dok, takže neměly dlouho čištěná dna, díky čemuž poklesla jejich rychlost a peruánský monitor HUÁSCAR jim dlouho unikal.
Třebaže se jednalo o sesterská plavidla, nebyly obě jednotky zcela identické a vzhledově se od sebe nepatrně lišily (například tvarem dělových věží). Obě měly vyvýšené středolodí v prostoru mezi dělovými věžemi, kde se nalézal nápadný velitelský můstek, dva velké jeřáby, které jim dodávaly silový vzhled (dva menší byly na přídi) a početné ventilační roury sloužící k odvětrávání kotelen a strojoven. Nad hlavní palubu čněly dva lodní komíny a stejný počet stožárů s ráhny, marsy a plošinami pro reflektory. Na přídi byly upevněné tři kotvy a součástí lodního vybavení byly i protiponorkové sítě a třináct parních barkas a menších člunů. Trup byl zhotoven z ocele a příčné přepážky jej dělily na sedmnáct oddělených sekcí, ale celkem se zde nalézalo 170 vodotěsných komor. Na přídi trup přecházel v kloun skrytý pod mořskou hladinou. Nechybělo ani osm reflektorů a radiostanice. Počátkem 20. století byl v britském námořnictvu proslulý „viktoriánský“ nátěr (černý trup, bílé nástavby, žluté stožáry, komíny a ventilátory), k pramalé radosti tradicionalistů, nahrazen šedou barvou, kterou byly pravděpodobně po většinu kariéry natřené i popisované bitevní lodě.
Lodní konstruktér Reed
Lodní pancíře byly zhotovené z Kruppovy oceli a podle Reedova projektu byla jejich celková hmotnost 3075 tun. Hlavní boční pás měl šířku 2,44 m (část pod hladinou měřila 1,6 m) a kryl plavidla po celé délce (s výjimkou několika metrů na zádi). Ve středolodí dosahoval tloušťky 178 mm a poté na něj navazovaly další segmenty silné 152 a 76 mm. Na zádi jej ukončovala 76 mm přepážka, zatímco na přídi se na něj napojoval krátký segment o tloušťce 63 mm. Mezi barbetami těžkých děl se nacházel ještě jeden pás dlouhý 72,5 m (silný také 178 mm), který dosahoval až k hlavní palubě a z obou stran jej ukončovaly přepážky silné 152 mm.
Dělové věže měly čela silná 254 mm, boky 203 mm, zadní části 76 mm a střechy 51 mm. Barbety dostaly pancíře silné ve spodní části od 254 do 203 mm, ale v horní je konstruktér z důvodů úspory hmotnosti zeslabil na 76 až 51 mm. Spodní patro kasemat se středorážním dělostřelectvem z vnější strany chránila vrstva oceli silná 178 mm a uvnitř od sebe jednotlivá děla oddělovaly přepážky o tloušťce 25 mm. Kasematy v horním patře měly čela silná 178 mm, boky a zadní části 76 mm, kdežto střechy 25 mm. Horní pancéřová paluba se táhla pouze ve středolodí a tvořila střechu kasematy, zatímco spodní se nacházela těsně nad úrovni vodní hladiny. Vodorovný segment měl ve střední části tloušťku 38 mm a zepředu a zezadu na něj navazovaly karapasy silné 76 mm; skosené části dosahovaly síly 76 mm. Velitelskou věž chránily ocelové pláty silné 280 mm (zadní část 203mm).
Schéma pancéřové ochrany
Pancéřování bylo projektováno takovým způsobem, aby odolávalo palbě argentinských pancéřových křižníků nesoucích jako hlavní výzbroj děla ráže 203 a 254 mm. Během testů vydržely nejsilnější použité pancíře zásahy z kanónů kalibru 152 mm a lodě třídy SWIFTSURE mohly jistě s úspěchem čelit i granátům z děl ráže 203 mm, ale účinnost pancéřové ochrany proti palbě z děl ráže 254 mm už byla sporná. Po převzetí obou lodí Brity se však mohly střetnout i s protivníky disponujícími kanóny kalibru 280 a 305 mm, proti kterým postrádaly adekvátní ochranu, třebaže účinnost pancéřování zvětšovaly i uhelné bunkry a dvojité lodní dno.
Výzbroj dodaly společnosti Armstrong (SWIFTSURE) a Vickers (TRIUMPH), které za ní inkasovaly každá 110 000 liber šterlinků. Základem se stala čtveřice děl kalibru 254 mm o délce hlavně 45 ráží, jež byla namontována ve dvou hydraulicky ovládaných dělových věžích usazených v hlavní podélné lodní ose (jedna na přídi, druhá na zádi). Armstrongova děla (model Mark VI) vážila 39 tun, teoretická rychlost palby byla tři výstřely za minutu a průraznost na vzdálenost 9140 m činila 292 mm. Zbraně od Vickerse (model Mark VII) vážily 31 tun, kadence činila dva výstřely za minutu a penetrační účinky na vzdálenost 9140 mm dosahovaly 305 mm. Vezenou zásobu munice pro každé z těchto děl tvořilo 86 granátů. Protipancéřové projektily měly u obou lodí shodnou hmotnost (227 kg) i maximální dostřel (13 500 m při 13,5 stupňové elevaci) a jejich palebné pole bylo široké 300 stupňů.
Přední dělová věž na bitevní lodi Triumph
Sekundární dělostřelectvo tvořily kanóny kalibru 190 mm o délce hlavně 50 ráží. Tuto výzbroj požadoval admirál Montt, podle jehož představ měl každý obrněnec nést nejméně deset zbraní této nezvyklé ráže, ale Reed jich do svého projektu nakonec zapracoval čtrnáct. Umístěné byly v bočních dvoupatrových kasematách (ve spodním patře jich bylo deset), takže v boční salvě mohlo být použito sedm těchto zbraní. Také o jejich výrobu se podělily zbrojovky Armstrong a Vickers a tyto modely jsou označované jako Mark III (SWIFTSURE) a Mark IV (TRIUMPH). Hmotnost těchto děl dosahovala 16 tun (model Mark IV 16,3 tun) a k dispozici byly tři druhy granátů (každý typ vážil 90,7 kg). Dostřel při maximální elevaci 15 stupňů činil 13 100 m, penetrační účinky proti Kruppově oceli na vzdálenost 9140 m byly 102 mm a kadence mohla dosahovat až šesti výstřelů za minutu. Palebné pole bylo teoreticky široké 160 stupňů, ale v praxi bylo dozajista užší, neboť při střelbě v podélné lodní ose by docházelo k poškození trupu. Počet vezených projektilů pro každou zbraň byl 150 kusů. Nevýhodou se stala skutečnost, že po přepracování projektu došlo k navýšení výtlaku, díky čemuž se děla ve spodních kasematách ocitla příliš blízko vodní hladiny (po naložení munice a plné zásoby uhlí činila tato vzdálenost pouhé 3 m), takže se nedala používat za horších povětrnostních podmínek.
Lodě třídy SWIFTSURE byly vybavené i lehkým dělostřelectvem sloužícím zejména k odrážení útoků torpédových plavidel. Nejpočetněji byly zastoupeny rychlopalné zbraně ráže 76 mm, kterých popisované jednotky nesly každá čtrnáct kusů (dle jiných zdrojů šestnáct), jež doplňovaly ještě čtyři kanónky kalibru 57 mm a stejný počet kulometů. Nechyběla ani torpédová výzbroj reprezentovaná dvěma podhladinovými vrhači torpéd namontovanými podél lodních boků. Jejich průměr byl 457 mm a k dispozici bylo devět torpéd. Vzhledem k datu vstupu do služby se pravděpodobně jednalo o model Mark V používaný od roku 1901, jenž nesl 134 kg trhaviny. Do výzbroje je nutné započítat i čtyři malé torpédomety o průměru 356 mm určené k použití na parních barkasách, které mohly být takto přeměněny na miniaturní torpédovky. S jejich použitím dále od pobřeží se nepočítalo, jelikož měly být spuštěné na vodu až poblíž nepřátelských základen, podobně jako je využívali Japonci před Port Arturem.
Torpédová barkasa z bitevní lodě Triumph
Lodní artilerie odpovídala plánovanému nasazení proti argentinským pancéřovým křižníkům třídy GARIBALDI, které měly pancíře silné nanejvýš 152 mm, ale ve srovnání s většinou soudobých kapitálních jednotek nesoucích kanóny kalibru 280 až 330 mm, byla poměrně slabá, třebaže ještě počátkem 20. století vstupovala do služby i řada obrněnců s podobnou primární výzbrojí (německé třídy WITTELSBACH a BRAUNSCHWEIG, italský typ AMIRAGLIO DI SAINT BON, rakousko-uherské jednotky tříd HABSBURG a ERZHERZOG KARL). Menší ráži těžkých děl částečně kompenzovalo posílení sekundárního dělostřelectva, díky čemuž měla boční salva hmotnost slušných 1542,9 kg (bez započítání malorážních zbraní) a zejména dobré balistické vlastnosti děl ráže 254 mm a vysoká rychlost střelby, díky čemuž Britové zvažovali jejich použití i na první novodobé bitevní lodi typu „all-big-gun-battleship“ (projekt UNTACEABLE), ale nakonec převážily obavy z nedostatečné průraznosti granátů kalibru 254 mm a žádná další britská kapitální jednotka už tyto zbraně nenesla.
K pohonu sloužily dva vertikální trojčité parní stroje, jejichž výkon se převáděl na dvě lodní vrtule. Stroje a kotle pro SWIFTSURE dodala společnost Humphrys & Tennant, zatímco pro sesterské plavidlo je zhotovil Vickers. Jejich projektovaný výkon byl 12 500 koňských sil, což postačovalo k vyvinutí rychlosti 19 uzlů, ale během zkušebních plaveb se u obou lodí podařilo při zvýšeném tahu krátkodobě dosáhnout rychlosti přesahující 20 uzlů. Na bitevní lodě nezvykle vysoká rychlost odpovídala jejich plánovanému nasazení proti argentinským křižníkům a překonávala všechny soudobé britské obrněnce. Páru vyrábělo dvanáct vodotrubních kotlů systému Yarrows umístěných ve čtyřech samostatných kotelnách. Běžnou zásobu paliva tvořilo 840 tun uhlí, ale v případě potřeby jej mohlo být naloženo až 2048 tun. Teoretická doplavba byla při ekonomické rychlosti deseti uzlů 6250 námořních mil (někdy se udává dokonce 12 000 mil) a 3360 mil při rychlosti 17,8 uzlů. Spotřeba uhlí při plavbě rychlostí 19 uzlů dosahovala 350 tun za den, zatímco při osmi uzlech pouze 50 tun.
Posádku tvořilo kolem 800 mužů, ale jelikož obě plavidla byla projektována jako vlajková, měla připravené ubytovací prostory i pro admirála a jeho štáb.
Swiftsure při zkušebních střelbách
Při posuzování bojové hodnoty bitevních lodí třídy SWIFTSURE je třeba mít vždy na paměti, že byly původně určené pro službu v chilském válečném loďstvu, čemuž odpovídaly i jejich technické parametry. Vlastně se jednalo o jakýsi hybrid mezi klasickým predreadnoughtem a pancéřovým křižníkem (podobně jako například ruské bitevní lodě třídy PERESVĚT, nebo některé italské konstrukce). Tomuto zadání Reedův projekt plně vyhovoval a popisované jednotky by se staly nejsilnějšími válečnými plavidly v celé Jižní Americe, jež by výzbrojí a pancéřováním překonávaly argentinské pancéřové křižníky, které měly být jejich prvoplánovanými soupeři. Ovšem srovnání s evropskou konkurencí už vyznívalo podstatně hůře a největším handicapem se stalo slabé pancéřování, jež neodpovídalo britským standardům.
Historie služby a bojové nasazení
Prodej bitevních lodí Constitución a Libertad
Možná nejzajímavější kapitola v historii těchto lodí se odehrála ještě před jejich vstupem do služby, kdy o ně původní vlastník ztratil zájem a nabídl je k prodeji. Jejich stavba totiž přinutila k okamžité reakci argentinské námořnictvo, které si plánovalo pořídit v Itálii dvojici ještě větších obrněnců, k čemuž nakonec nedošlo, protože nákladné námořní zbrojení oba rivaly finančně natolik vyčerpalo, že byli přinuceni koncem roku 1902 podepsat dohodu o novém uspořádání sporného území. Smlouva zavazovala Chile i Argentinu k dočasnému odzbrojení některých lodí a pětiletému moratoriu na stavbu nových válečných plavidel. Její součástí byla i doložka o prodeji rozestavěných jednotek, takže Argentina následně odprodala pancéřové křižníky MORENO a RIVADAVIA a i Chile začalo hledat kupce pro své bitevní lodě. Prodej bitevních lodí Constitución a Libertad
Bitevní loď Swiftsure
Jednotlivé prameny se poněkud liší v detailech jejich prodeje, ale za nejvěrohodnější považuji verzi publicisty Arsenije Malova, otištěnou na stránkách ruského sborníku Naval Kollekcija. Podle ní se chilské lodě staly předmětem zájmu hned tří námořních mocností a nechybělo mnoho, aby se účastnily rusko-japonské války. Chilané je nejprve nabídli Velké Británii, ale ta jejich převzetí odmítla s poukazem na konstrukční odlišnosti od vlastních bitevních lodí, takže do hry vstoupilo Rusko, jež se mělo brzy utkat s Japonskem o nadvládu nad Korejským poloostrovem a Mandžuskem. Ministr námořnictva Tirtov však jejich koupi nedoporučil (ze stejných důvodů jako Britové), ale několikaměsíční jednání neušla pozornosti Japonců, kteří nehodlali připustit, aby se rozestavěné jednotky dostaly do vlastnictví jejich protivníka a v srpnu 1903 předložili vlastní nabídku. Japonci byli ochotni obrněnce odkoupit za 1,6 milionů liber šterlinků, což bylo mnohem méně, nežli částka, kterou původně Chilané požadovali po Velké Británii (2,2 miliónu), ale jejich zájem opět přiměl k dalšímu jednání Rusko, které za ně nyní bylo připraveno zaplatit 1 875 000 liber. Japonsko už v uplynulých letech investovalo do budování moderního loďstva obrovské finanční prostředky (z velké části na dluh) a právě se chystalo zakoupit argentinské pancéřové křižníky MORENO a RIVADAVIA, takže nemohlo přeplatit finančně silnější Rusko, jemuž se tedy těsně před vypuknutím války naskytla příležitost na posílení vlastního námořnictva.
Trn z paty svému spojenci vytrhli Britové, kteří pružně zrevidovali svůj postoj a CONSTITUCIÓN a LIBERTAD v prosinci 1903 odkoupili a zařadili do vlastního loďstva. Po převzetí došlo k jejich přejmenování na SWIFTSURE a TRIUMPH a také k menším úpravám, aby se přiblížily obvyklému britskému standardu. Přesto se ke službě v Royal Navy nehodily, neboť se od ostatních britských jednotek odlišovaly výzbrojí, rychlostí i pancéřováním a jejich nákup tedy nebyl ničím jiným nežli promyšleným kalkulem, kterak oslabit šance Ruska v blížící se válce proti Japonsku.
Triumph počátkem roku 1904
Dobový pohled na okolnosti prodeje chilských obrněnců nám zanechal Jan Klecanda ve svém polozapomenutém díle nazvaném Válka rusko-japonská slovem i obrazem, kde píše: „Leč tu došlo k něčemu, co v obecném životě mezi rozváděnými sousedy velmi zřídka se stává: obě republiky poznavše, že věčné sváry a boje mezi nimi stejně obě vysilují, dohodly se a usnesly se odzbrojiti. Následkem toho staly se jim objednané lodě zbytečnými, i hleděly je prodati. Především ovšem hledaly kupce v Anglii. Ale přes to, že agenti republiky Chile pracovali s velikou reklamou pro obě lodě, a že i v parlamentě byl ten návrh učiněn, nechtěla je vláda koupiti, vytýkajíc, že liší se svou stavbou ode všech typů anglických válečných lodí. Ale v té době již přiostřovaly se poměry mezi Japonskem a Ruskem a obě strany kupovaly lodi, kde jaká byla na prodej. Když anglická vláda dozvěděla se o tom, že by obě, jinak znamenité lodi dostaly se do rukou jejího nepřítele Ruska nebo jejího spojence, Japonska, odhodlala se přece koupiti je sama.“
Historie služby a bojové nasazení bitevní lodě Swiftsure
Nová posila britského loďstva vstoupila do služby 21. června 1904 a její celý název zněl HMS SWIFTSURE. Zpočátku byl obrněnec zařazen do uskupení zvaného Domací loďstvo (Home Fleet) a po reorganizaci prosazené admirálem Fisherem se v lednu 1905 stal součástí Kanálového loďstva (Channel Fleet) s hlavní základnou v Doveru. Začátek kariéry nebyl právě šťastný neboť do něj v červnu 1905 narazil TRIUMPH a SWIFTSURE při kolize utrpěl poškození lodních vrtulí a zádě, takže musel být v Chathamu opravován. Už v roce 1908 byl převeden do rezervy a v Portsmouthu prošel menší rekonstrukcí, po jejímž skončení byl převelen ke Středomořskému loďstvu (Mediterranean Fleet) se základnami v Gibraltaru, Maltě a Alexandrii. V roce 1912 se SWIFTSURE stal znovu součástí Domácího loďstva, ale protože mezitím vstoupila do služby řada moderních dreadnoughtů, bylo rozhodnuto přesunout zastarávající jednotku do vzdálenějších vod, kde se stále ještě mohla dobře uplatnit. Proto byla v roce 1913 odeslána do Východní Indie, kde se dočkala začátku první světové války.
Swiftsure na Maltě
V srpnu 1914 byl SWIFTSURE vlajkovou lodí kontraadmirála Richarda Pierse, jemuž byly podřízeny ještě křižníky FOX a DARMOUTH. Hlavní základnou tohoto uskupení byl Singapur a po vyhlášení války Německu začal SVIFTSURE doprovázet konvoje převážející vojenské jednotky z Indie na evropské válčiště a později se zapojil do honby na německý lehký křižník EMDEN, jenž napadal obchodní plavbu v Indickém oceánu. Protože bylo zřejmé, že stará bitevní loď se ke stíhání rychlého křižníku na volném moři nehodí, byla určena ke střežení úžiny Bab-al-Mandab spojující Rudé moře s Arabským zálivem, kudy vedly důležité námořní trasy.
Po zničení EMDENU bylo zbytečné, aby se obrněnec i nadále zdržoval v těchto odlehlých vodách, takže byl koncem roku 1914 převelen do Egypta, aby se zapojil do střežení strategicky důležitého Suezského kanálu, který ohrožovala turecká armáda vedená generálem Cemalem. K útoku došlo počátkem února 1915 a k jeho odražení přispěla i palba z děl SWIFTSURE. Tou dobou se už připravoval velký útok dohodového námořnictva na turecká opevnění v Dardanelách, takže se popisovaná bitevní loď ještě v únoru přesunula na ostrov Lemnos, kde se shromáždily početné britské, francouzské a ruské námořní síly vedené viceadmirálem Cardenem.
Swiftsure ostřeluje turecká opevnění u Dardanel
K prvnímu ostřelování pobřežních opevnění došlo 19. února 1915, ale SWIFTSURE, kterému velel kapitán Lefroy, se jej neúčastnil, takže se jeho posádka dostala do boje až 2. března, kdy zaměřila svá děla na fort Dardanos. I v dalších dnech SWIFTSURE ostřeloval turecké pobřeží a později byl společně se svojí sesterskou lodí nakrátko odvelen k přístavu Smyrna, protože dohodoví velitelé se obávali, že se Smyrna může stát základnou německých ponorek. Po návratu k Dardanelám kryl vyloďování dohodových vojsk na poloostrově Gallipoli, když 25. dubna společně s bitevní lodí IMPLACABLE poskytl palebnou podporu oddílům, kterým se podařilo obsadit část pobřeží poblíž Tekeburnu. Palbě tureckých baterií se SWIFTSURE dokázal úspěšně vyhýbat, ale 5. května jej zasáhl jeden 280 mm projektil vypálený z turecké bitevní lodě BARBAROS HAYREDDIN, ale škody nebyly příliš vážné.
U Gallipoli v té době začaly operovat i německé ponorky a U 21 pod velením kapitán-poručíka Hersinga se 25. května u mysu Helles pokusila napadnout SWIFTSURE, který stál na kotvách a neměl spuštěné trotiponorkové sítě, takže zdánlivě představoval snadnou kořist. Hlídky však ponorku včas odhalily a palba z děl ráže 254 mm vedená na vzdálenost 700 m přinutila podmořský člun k ústupu. U 21 na SWIFTSURE zaútočila ještě 18. září, ale ani tentokráte neuspěla.
Velitel ponorky U 21
Po skončení dardanelské operace byl obrněnec v únoru 1916 převelen na Atlantik, kde vykonával běžnou konvojovou službu, ale už o rok později byl převeden do rezervy a ukotven v Chathamu. Ze zastaralého plavidla byla sejmuta děla kalibru 190 mm, jimiž byly následně vyzbrojeny dva britské monitory (M 21 a M 23) a nové pobřežní baterie. Posádka byla většinou přesunuta na protiponorková plavidla a SWIFTSURE sloužil jako hulk až do podzimu 1918, kdy se začalo s jeho přestavbou na barážní plavidlo, které mělo zablokovat vjezd do belgického přístavu Ostende. Chystanou operaci však zmařil konec války a velení námořnictva se rozhodlo odzbrojený obrněnec odprodat. Vyřazenou bitevní loď zakoupila společnost Stanlee Shipbeaking Company a v průběhu roku 1920 byl její trup rozebrán a sešrotován.
Swiftsure v roce 1919
Historie služby a bojové nasazení bitevní lodě Triumph
Celé jméno nové bitevní lodě znělo HMS TRIUMPH a začátek její služby byl poznamenán několika nešťastnými událostmi, neboť se už v září 1904 srazila s obchodní lodí SIREN, ale škody nebyly vážné, stejně jako po kolizi se sesterskou lodí z 3. června 1905. Podobně jako SWIFTSURE byl TRIUMPH nejprve součástí Domácího loďstva, pak sloužil v Kanálovém loďstvu, a po modernizaci v Chathamu působil ve Středomoří, odkud byl v roce 1912 opět přeřazen do Home Fleet. Těsně před první světovou válkou byl popisovaný obrněnec odeslán na Dálný východ, kde se stal součástí Východního loďstva (Eastern Fleet) se základnou v Hongkongu. Počátkem srpna 1914 byl zařazen do uskupení podřízenému viceadmirálu Jerramovi, jemuž podléhalo ještě osm torpédoborců a křižníky HAMPSHIRE, MINOTAUR, YARMOUTH a NEWCASTE. Po vyhlášení války byla posádka doplněna na plný stav (pro nedostatek námořníků jí posílilo i 102 dobrovolníků z armádních jednotek) a bitevní loď se zapojila do operací proti německé Východoasijské eskadře křižníků, s nimiž se sice nestřetla, ale podařilo se jí zajmout uhelný parník FRISIA.
Němci měli na Dálném východě opevněnou základnou Čching-tao, kterou od 27. srpna blokovalo japonské loďstvo, kterému velel viceadmirál Kató. Jeho uskupení se nazývalo II. eskadra a její jádro tvořily bitevní lodě SUWO, TANGO a IWAMI společně s pobřežními obrněnci MIŠIMA a OKINOŠIMA. Podle původních plánů měly Čching-tao blokovat pouze japonské lodě, ale brzy se k nim připojila i britská bitevní loď TRIUMPH a torpédoborec USK. Největším nebezpečím se pro spojenecké loďstvo stalo německé pobřežní dělostřelectvo (Seefrontbatterien), podřízené fregatnímu kapitánu Hussemu. Nejlepší baterie se jmenovala Hui-čüen-huk a kromě tří zbraní kalibru 150 mm jí tvořila i dvě děla ráže 240 mm, kterých se Němci zmocnili v Ta-ku při potlačování boxerského povstání. Tyto zbraně měly dostřel 13,5 km a bylo pro ně k dispozici 440 kusů munice.
Bitevní loď Triumph
K prvnímu ostřelování pevnosti došlo 28. září a zapojily se do něj bitevní lodě TANGO, SUWO a IWAMI, které podporoval i TRIUMPH, jenž na nepřátelské pozice vyslal 22 granátů ráže 254 mm a 34 kalibru 190 mm. Výsledky palby byly minimální neboť lodě se držely mimo dostřel pobřežních baterií, takže jejich střelba postrádala potřebnou přesnost. Druhé bombardování naplánovali spojenci na noc z 5. na 6. října a tentokráte střílely pouze jednotky SUWO a TRIUMPH, které zaměřily svá děla na baterii Iltis. Britové se zapojili i do útoku, k němuž došlo 14. října, a jeho cílem byla baterie Hui-čüen-huk, jež na palbu obrněnců TRIUMPH, SUWO a TANGO odpověděla a podařilo se jí zasáhnout projektilem kalibru 240 mm TRIUMPH, jenž přišel o jednoho člena posádky a další dva utrpěli zranění.
Poškozená loď musela odplout do blízkého přístavu Wei-hai-wei, kde byla dva týdny opravována, takže dalšího bombardování se účastnila až 29. října, kdy vypálila na německé pozice 66 granátů ráže 254 a 190 mm. Spojenci se před Čching-taem znovu objevili 30. října a do boje se tentokráte kromě TRIUMPHU zapojila i plavidla IWAMI, TANGO, OKINOŠIMA a SUWO, jejichž cílem se staly baterie Iltis, Hui-čüen-huk a Čching-tao. TRIUMPH ve spolupráci s obrněnci IWAMI a SUWO bombardoval pobřežní objekty ještě následujícího dne, kdy na nepřátelské pozice společně vyslaly celkem 110 projektilů. To se už začal německý odpor hroutit a obléhání základny se blížilo k vítěznému konci, ale přesto Čching-tao ještě mezi 4. a 6. listopadem ostřelovaly lodě TRIUMPH, MIŠIMA, OKINOŠIMA a TANGO, načež Němci podepsali 7. listopadu kapitulaci a pevnosti se zmocnili Japonci a Britové.
Po pádu Čching-taa a zničení německé Východoasijské eskadry křižníků v bitvě u Falkland, byla další přítomnost britských těžkých jednotek v Tichém oceánu zbytečná, tudíž TRIUMPH dostal rozkaz k přesunu na Středozemní moře, aby se zapojil do nešťastné dardanelské operace. Během prvního útoku 19. února 1915 ostřeloval TRIUMPH vedený kapitánem Fitzem nejprve pevnost Ertogrul a později i Sedbülbahir, na kterou vypálil 56 granátů, ale nezaznamenal ani jeden zásah. Další pokus o zlomení tureckého odporu proběhl 25. února a tentokráte si spojenci počínali úspěšněji, díky čemuž se následujícího dne mohly bitevní lodě TRIUMPH, MAJESTIC a ALBION odvážit vplout přímo do ústí úžiny odkud je však brzy vypudila palba pobřežních baterií, což se opakovalo a v následujících dnech, přičemž TRIUMPH inkasoval 18. března zásah, jenž poškodil několik děl kalibru 76 mm.
Spuštěné protitorpédové sitě na bitevní lodi Triumph a ponorka U 21
Téhož dne byly parní barkasy z lodí TRIUMPH a MAJESTIC vyslány k útoku na poškozenou britskou ponorku E15, která uvízla v Dardanelách na mělčině a barkasy jí zničily torpédy. Velitelem operace byl korvetní kapitán Robinson a jednalo se o jeden z mála úspěšných případů bojového nasazení těchto malých nosičů torpéd, byť k němu nedošlo proti nepřátelskému plavidlu. Později podporoval TRIUMPH vylodění novozélandských a australských vojsk na Gallipoli, přičemž svedl 25. dubna krátký souboj s tureckou bitevní lodí TORGUT REIS, kterou přinutil k ústupu.
To se už blížil konec kariéry tohoto obrněněnce, jehož osud se naplnil 25. května 1915 poblíž mysu Gabatepe, kde jel potopila německá ponorka U 21, třebaže zakotvený TRIUMPH měl spuštěné protitorpédové sítě, uzavřené vodotěsné přepážky a chránilo jej jedno doprovodné plavidlo. U 21 se pod hladinou přiblížila na 300 m, a přesto že Britové zpozorovali blížící se nebezpečí a zahájili palbu, vystřelila z příďového torpédometu jedno torpédo, jež zasáhlo bitevní loď do pravoboku, pod úrovní hlavního pancéřového pásu. Německé ponorky této třídy byly vyzbrojené torpédy typu G/6, jejichž bojová hlavice obsahovala 160 kg trhaviny a pro starší obrněná plavidla představovala smrtelnou hrozbu. Exploze vyrvala v boku TRIUMPHU velký otvor, kterým do podpalubí vniklo množství vody, v důsledku čehož se obrněnec během dvanácti minut převrhl dnem vzhůru a později potopil za pozdravného volání své posádky. Katastrofu nepřežili 3 důstojníci a 70 (podle jiných zdrojů 75 námořníků). Většinu osádky naštěstí zachránil torpédoborec CHELMER a další doprovodná plavidla.
Technické parametry:
Délka (SWIFTSURE): 132,89 m (mezi svislicemi) 144,86 m (maximální).
Šířka: 21,57 m.
Ponor: 7,51 m (TRIUMPH 7,72 m).
Výtlak: standard 11 740 tun (TRIUMPH 11 980 tun), plný 13 432 tun (TRIUMPH 13 640 tun).
Výkon strojů: 12 500 koňských sil.
Rychlost: 19 uzlů (při zvýšeném tahu přes 20 uzlů).
Pancéřování:
Hlavní boční pás: 178 až 76 mm.
Horní pás: 178 mm.
Dělové věže: čela 254 mm, boky 203 mm, zadní část 76 mm, střecha 51 mm.
Barbety: 254 až 51 mm.
Kasematy: 178 mm.
Velitelská věž: 280 až 203 mm.
Paluba: 38 mm, karapasy a skosy 76 mm.
Výzbroj: 4 x 254 mm, 14 x 190 mm, 14 x 76 mm, 4 x 57 mm, 4 x kulomet, 2 x torpédomet.
Posádka: kolem 800 mužů.
Použité zdroje:
Навалъ коллекция но.1
А. Е. Тарас: Энциклопедия броненосцев и линкоров (2). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Jaroslav Hrbek: Velká válka na moři; díly 1 a 2. Vydalo nakladatelství Libri 2001.
Yvette Heřtová: Gallipoli 1915. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 2010.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě (2). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Vladimír Hynek, Petr Klučina a Evžen Škňouřil: Válečné lodě (3). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1988.
И.С. Исаков: Операция Японцев против Циндао в 1914 году. Vydal nakladatelství М.А. Леонов 2002.
http://wunderwaffe.narod.ru/WeaponBook/ ... /index.htm
http://www.cityofart.net/bship/site_nav.html
http://www.wikipedia.org/
http://www.battleships.ru/warships/swif ... alkov.html
http://www.battleships.ru/warships/triu ... alkov.html
http://www.battleships.spb.ru/0893/Triumph.html
http://www.agenziabozzo.it/index.shtm
http://www.maritimequest.com/warship_di ... erview.htm
http://www.warshipsww2.eu/staty.php?language=&show=A
http://www.navweaps.com/Weapons/WNBR_10-45_mk6-7.htm
http://www.navweaps.com/Weapons/WNBR_75-50_mk3.htm
http://www.battleships-cruisers.co.uk/hms_swiftsure.htm
http://www.battleships-cruisers.co.uk/hms_triumph.htm
http://oldships.webnode.cz/products/bar ... andenburg/
