Avia B-135 (Avia B-35 prototyp)
Napsal: 19/9/2009, 00:06
1) Posuzujeme-li únikové, ale i útočné, manévry s využitím výškového potenciálu letounů, pak bychom neměli zapomínat, že byly otestovány v praxi, a to i za 2.sv.v. Japonci. Prakticky až do roku 1943 tímto dokázali účinně umenšovat převahu spojenců a držet ofensivní ráz své vzdušné kampaně. Zároveň byly jejich stroje hůře vyzbrojeny a křehčí (jak vzhledem k namáhání konstrukce, tak k možnému poškození … např.v boji) konstrukce než ty spojenecké. Vzhledem k Bf-109 neměla B-534 žádný z těchto nedostatků (pouze, stejně jako japonské letouny vůči těm spojeneckým, byla i ona pomalejší).
2) V čase, o kterém se bavíme, bylo možno jakýkoliv únik eliminovat tehdy a jen tehdy, když jste dokázali předsadit palbu. U „stoupavějšího“ stroje to možné nebylo. Samozřejmě-při srovnání by to možné bylo, jenže B-534 mohla srovnávat mimo dosah mířené palby soupeřů.
3) Oproti Bf 109 měla B-534 menší hmotnost, větší nosnou plochu a tedy i přebytek vztlaku. Její parametry v akceleraci vzestupu (5 000m za 5 min/6 000m za 9,8 min u Bf.) i v celém jeho průběhu (=stoupavost 15m/s; event. 19m/s u Bk-534 s čistě kulometnou výzbrojí) byly výrazně lepší, a to při již zmiňované výškové převaze. Při testech sami Němci měli údajně uvádět, že Avie dokázala prakticky „vyskočit“ ze zaměřovačů.
4) Manévr, který pan kolega Kačermíra (v příspěvku ze: 17/9/2009, 16:08) popisuje má 1 zásadní výhodu-nutí protivníka do psího souboje … . Nejde ale jen o to. Zásadní únikový tah Befů byl obrat čenichem k zemi. Později, v průběhu 2.sv.v., při tomhle vykazovaly i mimořádnou výdrž. Na přelomu 1938/1939 tomu tak nebylo. Naopak B-534 vydržela jít po čumáku dolů déle, byť pomaleji. To znamenalo, že „mezek“ mohl se zárukou úspěchu takhle unikat pouze, když se dostatečně rychle dostal mimo dostřel. Jinak se, při srovnání, ocitl v potenciálně velmi nebezpečné situaci.
5) Nezapomínejme na zkušenost RAF, které se podařilo v praxi prokázat, že pro bombardér je útok s výškovou převahou stejně nebezpečný, jako útok stoupajícího stroje proti břichu.
6) Jinými slovy: B-534 měla roku 1938 stále ještě velmi působivý bojový potenciál.
7) I (byť nejen) ze zmiňovaných důvodů zastávám názor, že by naše letectvo nebylo smeteno z oblohy. Dále se dokonce domnívám, že by pro Němce bylo velice obtížné donutit ho do defensivy.
8) Střet švýcarského letectva s Lw v bitvě o Francii ukázal úlohu pozorovatelské služby v menších státech, a tedy i vzdušných prostorech. Nešlo o včasnou výstrahu, ale o identifikaci soupeře. To je určení početnosti formace, jejího rozsahu (rozvrstvení od spodní linie formace, až po její výškové krytí), jejího směru a (možno-li) i rychlosti. Švýcarská hlásná služba pracovala na stejném principu, jako ta naše. Zda bychom i my dosahovali stejné úspěšnosti dnes již nelze říci.
A konečně ještě něco. Znovu poukazuji na úspěchy polského letectva. S horšími, až podstatně horšími, stroji; v menších počtech; s horší strukturou útvarů a proti Lw, která již plně zvládala nové typy boje, měla lepší stroje než roku 1938 a významně posílila jak co do počtu letounů, tak i co do počtu pilotů.
P.S.k B-35:
Tady je veliká škoda, že po celou 1.1/2 roku 1938 opravdu nikdo prakticky neuvažoval o její výrobě. Ovšem stejně tak můžeme říci, že náběh její produkce na přelomu 1938/1939 by mohl být velmi hladký. Rozsah samozřejmě zůstává nezodpověditelnou otázkou, kde politická (neučiněná; dík Mnichovu) rozhodnutí představují nekalkulovatelnou neznámou.
2) V čase, o kterém se bavíme, bylo možno jakýkoliv únik eliminovat tehdy a jen tehdy, když jste dokázali předsadit palbu. U „stoupavějšího“ stroje to možné nebylo. Samozřejmě-při srovnání by to možné bylo, jenže B-534 mohla srovnávat mimo dosah mířené palby soupeřů.
3) Oproti Bf 109 měla B-534 menší hmotnost, větší nosnou plochu a tedy i přebytek vztlaku. Její parametry v akceleraci vzestupu (5 000m za 5 min/6 000m za 9,8 min u Bf.) i v celém jeho průběhu (=stoupavost 15m/s; event. 19m/s u Bk-534 s čistě kulometnou výzbrojí) byly výrazně lepší, a to při již zmiňované výškové převaze. Při testech sami Němci měli údajně uvádět, že Avie dokázala prakticky „vyskočit“ ze zaměřovačů.
4) Manévr, který pan kolega Kačermíra (v příspěvku ze: 17/9/2009, 16:08) popisuje má 1 zásadní výhodu-nutí protivníka do psího souboje … . Nejde ale jen o to. Zásadní únikový tah Befů byl obrat čenichem k zemi. Později, v průběhu 2.sv.v., při tomhle vykazovaly i mimořádnou výdrž. Na přelomu 1938/1939 tomu tak nebylo. Naopak B-534 vydržela jít po čumáku dolů déle, byť pomaleji. To znamenalo, že „mezek“ mohl se zárukou úspěchu takhle unikat pouze, když se dostatečně rychle dostal mimo dostřel. Jinak se, při srovnání, ocitl v potenciálně velmi nebezpečné situaci.
5) Nezapomínejme na zkušenost RAF, které se podařilo v praxi prokázat, že pro bombardér je útok s výškovou převahou stejně nebezpečný, jako útok stoupajícího stroje proti břichu.
6) Jinými slovy: B-534 měla roku 1938 stále ještě velmi působivý bojový potenciál.
7) I (byť nejen) ze zmiňovaných důvodů zastávám názor, že by naše letectvo nebylo smeteno z oblohy. Dále se dokonce domnívám, že by pro Němce bylo velice obtížné donutit ho do defensivy.
8) Střet švýcarského letectva s Lw v bitvě o Francii ukázal úlohu pozorovatelské služby v menších státech, a tedy i vzdušných prostorech. Nešlo o včasnou výstrahu, ale o identifikaci soupeře. To je určení početnosti formace, jejího rozsahu (rozvrstvení od spodní linie formace, až po její výškové krytí), jejího směru a (možno-li) i rychlosti. Švýcarská hlásná služba pracovala na stejném principu, jako ta naše. Zda bychom i my dosahovali stejné úspěšnosti dnes již nelze říci.
A konečně ještě něco. Znovu poukazuji na úspěchy polského letectva. S horšími, až podstatně horšími, stroji; v menších počtech; s horší strukturou útvarů a proti Lw, která již plně zvládala nové typy boje, měla lepší stroje než roku 1938 a významně posílila jak co do počtu letounů, tak i co do počtu pilotů.
P.S.k B-35:
Tady je veliká škoda, že po celou 1.1/2 roku 1938 opravdu nikdo prakticky neuvažoval o její výrobě. Ovšem stejně tak můžeme říci, že náběh její produkce na přelomu 1938/1939 by mohl být velmi hladký. Rozsah samozřejmě zůstává nezodpověditelnou otázkou, kde politická (neučiněná; dík Mnichovu) rozhodnutí představují nekalkulovatelnou neznámou.