
Po odchodu konstruktérské dvojice Beneš – Hajn z Avie se stal novým šéfkonstruktérem ing. František Novotný, později vytvořil druhou skupinu dr. ing. Robert Nebesář. Novotný se v Avii věnoval vojenským letounům, jeho první konstrukcí byla Avia B-34. Tento stíhací letoun byl navržen pro nový řadový dvanáctiválec Avia Vr-36, což byla licenční verze francouzského motoru Hispano Suiza 12Nbr. Dosahoval velmi slušného výkonu 650 HP, letoun byl zalétán začátkem roku 1932. Nejednalo se zrovna o elegantní letoun, motor a chladič poměrně hodně ovlivňovaly siluetu letounu. Bylo dodáno pouze dvanáct strojů, jednalo se vlastně o jakýsi mezistupeň do zavedení nového stíhacího dvojplošníku.
Tímto typem byla započata série projektů s koncovým číslem 34. Avia B-134 měla mít dvojhvězdicový čtrnáctiválec Walter Mistral 14Kbs o výkonu 700 HP. Avia B-234 s hvězdicovým motorem Avia R-29 (600 HP) byla postavena v roce 1932. Díky problémům s motorem bylo od zkoušek upuštěno. Projekt B-334 měl být osazen britským dvojhvězdicovým motorem Armstrong Siddeley Jaguar Major (490 HP), B-434 měl být vybaven řadovým dvanáctiválcem Hispano Suiza 12Xbrs. Mezitím ale Avia začala vyjednávat o koupi licence moderního dvanáctiválce firmy Hispano Suiza, modelu HS 12Ydrs, případně jeho kanónové verze 12Ycrs. Motor s maximálním výkonem 860 HP se měl stát jednotným motorem našeho vojenského letectva.
Díky tomuto motoru se zrodila naše nejvýkonnější sériově vyráběná předválečná stíhačka AVIA B-534. Projekt byl původně označen jako B-34.2 Při stavbě projektu byl použit trup B-234, upravený pro originální francouzský motor 12Ybrs. První prototyp vzlétl 25.5.1933, druhý 5.9.1933. První prototyp byl předán ke zkouškám v září VLÚS, druhý byl stavěn jako předváděcí letoun. VLÚS stroj intenzivně testoval a porovnával s konkurenčními stroji - Letov Š-231 a Praga E-44. Vítěz se měl stát standardním stíhacím letounem našeho letectva.
Avia B-534 byla jednomístný jednomotorový dvojplošník s jednoduchými ocasními plochami a pevným podvozkem s ostruhou. Trup měl příhradovou konstrukci z ocelových trubek, byl vyztužen ocelovými dráty. Část potahu trupu (předek až po sedalo pilota) byl krytý plechem, za pilotní kabinou byl trup potažen plátnem. Ocasní plochy měly plechový potah na náběžných hranách, zbytek byl potažen plátnem. Stejným způsobem byl řešen potah křídel, plech byl ještě v místech styku horního křídla s křidélky a na spojení baldachýnu s vnějšími částmi horního křídla. Horní křídlo bylo rovné, spodní mělo kladné vzepětí 2,1°. Obě křídla měla stejný úhel náběhu 1,5°. Podvozek měl rozchod 1,9 metru, hlavní nohy byly vyrobeny z ocelových trubek a podepřeny vzpěrami. Podvozek byl vybaven olejopneumatickými tlumiči, byl schopen vydržet pád z výšky 0,65 m.
Pohon B-534 zajišťoval licenční motor Hispano Suiza HS 12Ydrs, vyráběný v Avii a ČKD. Jednalo se o dvouřadvý, kapalinou chlazený dvanáctiválec s válci do V, objem válců byl 36,05 litru. Normální výkon byl 650 HP, při zemi dokázal po dvě minuty dosáhnout hodnoty 750 HP a ve výšce 3000 metrů 860 HP po dobu 30 minut. Motor poháněl dvoulistou vrtuli Avia nebo Letov (podle výrobní verze). Pro kanónovou verzi Bk-534 byl použit motor 12Ycrs umožňující montáž kanónu střílejícího skrz dutou hřídel reduktoru vrtule. palivo bylo umístěno ve dvou nádržích v trupu (90+257 litrů), u verze Bk byla v trupu pouze nádrž s 96 litry. Další palivo bylo neseno v nádrži v baldachýnu horního křídla (2x65 litrů).
Výzbroj B-534 odpovídala době vzniku letounu. Čtyři kulomety vz.30 (první verze vz.28) ráže 7,92mm, vyráběné ČZ Strakonice, byly umístěny na bocích trupu (pozdější verze). Palebný průměr na kulomet byl 250 nábojů, byla zde ale možnost zvýšit zásobu na 300 nábojů. Verze Bk-534 bohužel nebyla osazena kanonem Oerlikon FFS-20 ráže 20 mm, místo něj byl zamontován další kulomet vz.30. Paradoxně kanónová verze měla menší palebnou sílu jako standardní B-534. Na spodním křídle bylo možno namontovat šest závěsníků Pantof vz.35, umožnující nést pumy ráže 10 kg nebo 4 x 20 kg,
6.6.1934 rozhodlo MNO o vítězství Avie B-534, S-231 byl vyroben v menší sérii. V červenci objednalo MNO první sérii 34 kusů, do konce roku byla ale tato série povýšena na 147 strojů. V roce 1936 bylo objednáno dalších 46 + 134 strojů, v roce 1937 to bylo 50 strojů. Ještě v roce 1938 bylo objednáno 69 stroj. Do výzbroje naší armády se tak dostalo postupně několik verzí tohoto stroje. Základní konstrukce zůstává stejná, mění se jen detaily a složení výzbroje.
1. verze – stroje s kusovými čísly 2-101, první stroje dostává letectvo na podzim 1935. Až do stroje 47 je tato verze vyzbrojena dvěma kulomety v trupu a dvěma kulomety na spodním křídle. Od stroje 48 letectvo přebírá letouny jen s trupovými zbraněmi. Při zkouškách je ověřena možnost zabudování dalšího páru kulometů do trupu.
2. verze - stroje s kusovými čísly 102-147 jsou již vyzbrojeny čtyřmi kulomety v trupu. Šlo vlastně o dokončení nasmlouvané série 147 strojů z roku 1935.
3. verze - stroje s kusovými čísly 148-173 jsou vybaveny kapotáží kol podvozku, změněn je i lapač vzduchu pro kompresor. Předchozí verze mají dva vstupy pro vzduch, tato verze má pod vrtulovým kuželem jen jeden vstup pro vzduch.
4. verze - stroje s kusovými čísly 174-445 jsou oproti předchozím verzím vybaveny uzavřeným pilotním prostorem. Ten je vytápěn teplým vzduchem přiváděným od vodního chladiče. Změněna je i vrtule, místo dřevěné dvoulisté vrtule Avia je použita dvoulistá kovová vrtule Letov Hd-43. Od stroje číslo 193 byla ostruhová kluzná patka nahrazena ostruhovým kolečkem z tvrzené gumy.
Kanónová verze Bk-534 měla problémy s vyzbrojením kanónem ráže 20 mm, motor byl upraven pro zástavbu francouzského kanonu Hispano 402. Naše armáda v rámci unifikace chtěla využívat u nás licenčně vyráběný Oerlikon FFS-20, to však znamenalo úpravu uložení kanónu. Zkoušky probíhaly na prvním letounu Bk-534.501, jeho první vzlet se datuje na 29.4.1938. Již v roce 1937 bylo objednáno 55+4 strojů s kusovými čísly 501 až 554, další objednávka na 66 strojů přišla těsně před Mnichovem. Ty byly dodány až po březnu 1939.
Po obsazení zbytku druhé republiky převzala všechny letouny umístěně v Čechách a na Moravě Luftwaffe. Používala je coby cvičné letouny u A/B Schulen a Jagdfliegerschulen, po montáži bubnů s lanem byly používaný coby vlečné letouny pro kluzáky DFS 230A, případně pro vlekání rukávových terčů pro cvičné střelby. Tři Bk-534 byly upraveny na palubní stíhačky pro letadlovou loď Graf Zeppelin. Pro provoz na letadlové lodi byly vybaveny závěsy pro katapultový vzlet a sklopným záchytným hákem. Zkoušky v letech 1940-41 ukázaly problémy s pevností trupu pro záchyt hákem, docházelo k jeho vytržení. V létě 1939 zakoupilo Bulharsko 78 strojů B-534 čtvrté verze, ty se dokonce zúčastnili akce proti B-24 při bombardování rumunských rafinérií v Ploesti.
Na Slovensku zůstal bývalý 3. letecký pluk, letectvo Slovenského štátu používalo během WW2 zhruba stovku B-534 (Bk). První bojové nasazení proběhlo již během konfliktu s Maďarskem na jaře 1939 (s poměrně nevalným výsledkem...). Avie se zúčastnili i bojů v Polsku a Sovětském svazu.
Nebudu zde rozebírat bojové možnosti B-534 vs Bf-109, na to se najdou jistě jiní. Avia B-534 byla strojem jiné generace, i když mezi posledními dvojplošníky ji jistě patří čelní místo. A když rotmistr František Cyprich sestřelil 2.9.1944 na B-534 maďarský Junkers Ju 52/3m, jednalo se o poslední sestřel druhé světové války dosažený dvojplošníkem.
technická data Avia B-534 - 4.verze:
délka – 8,1 m
rozpětí – 9,4 m
výška – 3,15 m
hmotnost prázdného letounu – 1460 kg
výkon motoru – 860 HP
maximální rychlost – 380 km/h
dostup - 10600 m
dolet – 600 km
osádka - 1
Použité zdroje:
Václav Němeček – Československá letadla 1
Ing. Jiří Vraný – Avia B-534
http://www.airwar.ru