No, a teď ani nevím proč to píšu .......bo mi to přijde jako zcela samozřejmé. Jo už jsem se chytíl, jako že tedy dle akademiků vystrčíš hlavu ze zákopu nasadíš si bodák a samotný vyběhneš s hrdinným úsměvem na zteč do území nikoho?
&
kde je člověku jasné, že takhle to stejně běžně nefungovalo a je to zidealizovaná forma?
Bude to chtít trochu historiografie, která objasňuje, proč jsem to sem dával.
Vtip je v tom, že v devatenáctém století, kdy se vojenská historie rodila jako disciplína, si lidé většinou všímali "velkých věcí": kudy táhly armády, kdo je tvořil a kde kro vyhrál jakou bitvu. Menší věci jako každodennost, kultura a v našem případě psychologie byly na okraji zájmu; chování vojáků na bojišti ve starověku se v této době věnoval snad jenom
Ardant du Picq, ale ten představuje spíše výjimku a nakolik mohu soudit, moc velkou stopu v tomto oboru nezanechal. Delbrück se potom sice zabýval malými věcmi typu kolik místa potřebuje průměrný makedonský voják ve falanze, ale morálka, psychologie a podobné věci mu byly pokud vím cizí.
V meziválečném období se to opět pokud vím nemění a stejně tak v době po druhé světové válce, kdy v šedesátých a sedmdesátých letech vzniká takzvaná nová vojenská historie a kdy se do historického bádání obecně dostává postmodernismus. To s sebou nese v zásadě dvě věci: konkrétně na poli vojenských dějin najednou tradiční otázky jako kdo, kde, proč a jak bojoval přestávají být v kurzu a v akademické sféře se stávají většinou doménou vojenských historiků-vojáků. Obecně v historické obci je to alespoň částečná rezignace na to, že je smysluplné rekonstruovat minulost, což velmi zjednodušeně řečeno nahrazuje práce s obrazy ("images"; představami lidí o věcech).
Pro nás to má zásadní důsledky v tom, že vojenská historie se více zaměřuje na fenomény jako identita, mentalita apod. a že nikoho moc nezajímá jak přesně to dělali, ale jak si to představovali. V důsledku toho zeje v bádání velmi mnoho děr, ale nikomu se moc nechce je zaplňovat, protože to zrovna není moc v kurzu. Jedním z těch, kteří tomu trendu vzdorují, byl John Keegan, který napsal knihu
The Face of Battle, kde z psychologického pohledu rozebíral boje u Agincourtu, Waterloo a na Sommě. Problém je s jeho prací v tom, že její těžiště leží spíše v pozdější době než ve stoleté válce: tato část knihy je spíše klasické cvičení v
Sachkritik, než že by tam představoval nějaký přelomový koncept.
Je to logické; dobové prameny pro to neposkytují moc dobrou oporu, ale důležité je, že ve zbytku knihy se o to pokouší a daří se mu to. Začal tím novou školu výzkumu, ale ta se nikdy/dosud nestala hlavním proudem, což platí tím více, čím vzdálenější období někdo zkoumá.
Výsledkem je, že většina akademiků si stále chování lidí v boji představuje podle toho tradičního modelu, který počítá s tím, že se bojující chovají maximálně efektivně, usilují o eliminaci nepřítele a zároveň se snaží přežít. Neznamená to, že si představují armády jako skupiny aktivních blbců, kteří takhle vyskakují ze zákopu, ale když zůstaneme u té Keeganovy Sommy, většina lidí si představuje, že muži měli poměrně dobré povědomí o situaci, rozuměli svým rozkazům a byli celkem ochotní vynakládat obrovské množství energie na to, aby byli na bojišti efektivní ve smyslu letality (tj. místo toho, aby třeba nosili raněné na obvaziště, leží někde v krytu, i když to nejspíš není potřeba, nebo se zastavili a snažili se přijít na to, proč jim ještě nedorazily nové rozkazy). Keegan u Sommy prokázal, že to tak nebylo, ale "on na to měl prameny".
Stejně tak to naznačil Marshall, ale na něj se snesla vlna kritiky. Přesto posunul pole vojenské psychologie zase o něco dopředu a dneska málokdo očekává, že všichni budou v boji fungovat na 100 % efektivně. Tím ale také inspiroval historiky předmoderní éry, kterým nejde o to říct "bylo to tak, jak psal Marshall," ale "možná ten náš model efektivity není úplně dobrý". Na Marshalla se odkazují proto, že je dobrý nápad ukázat, že něco podobného už někdo někdy dělal, protože v této branži je dobré mít možnost odkázat se na někoho, kdo to už někdy dělal, a ukázat, že díky tomu víte, co děláte.
Problém s těmi prameny je, že jednak ty předmoderní většinou prezentují bojovníka jako efektivní součást válečné mašinerie (bojuje vždy a odhodlaně, směřuje k maximalizaci poškození protivníka) a že nikomu se po příchodu postmodernismu (resp. po poststrukturalistickém obratu) nechce řešit jak to vypadalo ve skutečnosti. To je záležitost velmi okrajové skupiny, na kterou se podle mě a mých zkušeností většina ostatních dívá trochu skrze prsty.
Pokud někoho zajímá, jak tohle vypadá v praxi, přečtěte si Dubyho
Neděli u Bouvines, což je podle mě docela nepovedený pokus o to rozebrat středověkou bitvu, který mohl dopadnout mnohem lépe i v paradigmatu, ve kterém proběhl.
Zároveň vědecká obec na(ne)štěstí moc nevěří na vysvětlení "je to logické", příp. "odpovídá to mé zkušenosti", takže každé tvrzení potřebuje mít oporu v pramenech... u kterých ale nikoho moc neláká zjišťovat jestli to tak náhodou může nebo nemůže být (často stylem "Hm, a jak víte, že si to autor nevymyslel nebo že to není antické topos?" "Nevím, ale možná kdyby netáhli podél řeky, umřou žízní"). Druhá věc je ta, že s tímto mindsetem není moc možné říct, jestli jsou prameny idealizované nebo ne: podle něj to prostě není důležité.
Do toho akademici většinou vyžadují tsunami citací pod čarou, protože všemu už se přece někdo věnoval, takže pro mě má ta Whatelyho zmínka obrovskou cenu. Ne proto, že by ten výpočet říkal cokoli užitečného (což ukazuje zejména Polarfox), ale spíše proto, že se alespoň někdo snaží posunout debatu tímto směrem.
Nám to možná samozřejmé přijde, protože máme větší či menší zkušenosti s bojem (ať už se skutečným nebo simulovaným na různých reenactorských/milsim akcích), ale pokud si kariéru budujete v knihovnách, tak jich moc nezískáte. Zároveň i když je máte, tak je pak velmi obtížné je reflektovat a pracovat s nimi tak, aby to brali i ostatní, takže tyhle pokusy jsou podle mě strašně důležité.
Snad to dává smysl a teď už k detailům.
Většina z nich se boje ani z principu věci nemohla účastnit, kromě dejme tomu vyztužení a morální vzpruhy. Ostatně jak budeš likvidovat protivníka z třetí, čtvrté, osmé atp. řady?
Yup, důležitý faktor, který by vysvětloval ten (ne)poměr 1:5. Pokud stáli ve čtyřech řadách, tak ten obraz vypadá úplně jinak a najednou je tam hromada bojovníků, který si z bitvy odnese o jednoho nepřítele na svém účtu více.
Nicméně, pravděpodobně se v těch řadách střídali, i když nejspíš ne tak moc, aby se v první řadě tvaru prostřídali všichni. To ale ještě neznamená, že se v ní všichni snažili neustále aktivně útočit a že to odpovídalo modelu efektivního válečníka, který jsem popsal výše; zvláště ne, pokud k většině ztrát došlo na ústupu.
Whatelyho propočet pro toto ale nefunguje jako moc dobrý důkaz.
Co jsou prameny? Heroické eposy, kde je člověku jasné, že takhle to stejně běžně nefungovalo a je to zidealizovaná forma?
V pozdní antice/raném středověku básnická epika, legendy, letopisy, kroniky (a podobná historická díla), vojenské manuály, zákoníky, listiny a ikonografie. Problém je, že i když například právní prameny nabourávají obraz ideálního válečníka tím, že uvádí tresty za zběhnutí, jsou zároveň trochu otloukánci.
Biologicky to má nějak fungovat, ale kultura, náboženství a spol. ti to škrtí pod krkem a točí úplně někam jinam. Generalizace selhává.
Ostatně viz diskusi o
válkách v pravěku. Zatím je ten výzkum ale spíše ve stavu, kdy se pokoušíme zjistit jak moc je ve skutečnosti efektivní model maximálně efektivního bojovníka.
Myslím že Wellington se zmiňoval o tom, že byli vojáci kteří schválně stříleli "nad hlavu nepřítele", nebo tak něco.
Zkusím to pohledat.
A Napoleon v rozkazu před Slavkovem přikazoval vojákům, aby zbytečně s raněnými neodcházeli do týlu (plné znění má Kovařík ve Slavkovu 1805, ale teď tu knihu nemám u sebe).
Vedela tomu zabrániť rímska légia, keď vytvorila korytnačku ?
Želva je myslím vyloženě formace používaná při obléhání, v polních střetnutích ji netvořili.
Ten mechanismus je ale univerzálně platný; Hannibalova taktika proti Římanům byla založená na tom, že je donutil bojovat na malém prostoru, čehož dosahoval buď tak, že je natlačil na přírodní překážku (Trasimenské jezero) nebo že je obklíčil (Kanny). Většinou se ale všichni snažili zabránit právě tomuto scénáři.
