Napsal: 26/12/2011, 14:04
Bylo by chybné domnívat se, že Polsko bylo v září 1939 ve válce proti Německu osamoceno. Nicméně pravdou je, že Británie s Francií se omezili pouze na ojedinělé bombardovací nálety, jako například 18.12.1939, kdy 44 britských bombardérů typy Wellington podniklo nálet na Wilhemshaven (nálet na stejný cíl se opakoval i o den později 19.9.1939, kdy se jej zůčastnilo 52 britských strojů). Němci samozřejmě střety s Brity podrobili analýze.
Poznatky o náletů Britů ze dne 18.12.1939
1. Protivník nastoupil s anglickými bombardéry vzoru Vickers Wellington. nepřítel letěl v koloně perutí mírně stupňovitě uspořádané směrem dozadu a dolů. Výška na příletu 4.000 m.
2. Angličtí piloti při boji silně ubírali výšku a při odletu již letěli ve výšce 2 až 5 metrů nad vodou. Pouze u jedné perutě byla pozorována stejná výška při boji jako při odletu.
3. Při boji se anglické svazy těsně semknuly. Zčásti to sloužilo jako obranný pohyb. Něketrá letadla měla vysunutou bolu (kulometné stanoviště vysouvatelné dolů) s dvojitým kulometem. Toto zařízení měla vždy letadla letící vně svazu.
4. U většiny letadel bylo pozorováno, že nouzově odhazovaly bomby do moře, aniž by došlo k jejich explozím.
5. Letouny byly opatřeny nátěrem značně odlišným od německých. Převažovala kamufláž s hnědými, zelenými a žlutými vlnitýmy pruhy. Poprvé byly pozorovány dobře viditelné výsostné znaky, které byly umístěny na obou stranách trupu.
6. Rychlost při horizontálním letu byla všeobecně asi 300 km/h, při sestupném letu 370 až 380 km/h. Bf 110 je schopný tento anglický letoun snadno dohonit a předhonit i při letu k zemi tak, že je možné rychle provést hodně útoků z každé strany i zepředu.
7. Hlavní palebná síla bojových letadel Vickers Wellington je namířená dozadu. Byla však zjištěná i obrana dopředu. Angličtí palubní střelci stříleli dobře. Největší účinnost má palba vlastních stíhacích letounů při útoku ze strany. Při útoku zezadu se s různým úspěchem dařilo vyřídit záďového střelce cílenou palbou na velkou vzdálenost (400 m). V takovém případě bylo možno přejít na kratší vzdálenost, aniž by protivník opětoval palbu. Z boly nebyla v žádném případě palba opětována.
8. Anglická letadla letěla neochvějně a ostře ve svém kurzu. tyto svazy bylo možné rozbít pouze tvrdým útokem. Jednotliví odtržení Angličané se vždy snažili připojit co nejrychleji ke svazu.
9. Model letadla Vickers Wellington je silně hořlavý. Motor a palivová nádrže vzplanou s různými průvodními jevy, a sice buď s explozemi nebo pomalu hoří a kouří. Na nosných plochách a na ocasní ploše postupoval oheň pomalu dále.
Frontachrichtenblatt der Luftwaffe, č.3
(Zdroj: Letecká válka 1939-1945 - Janusz Piekalkiewicz - Plzeň 1995)
Poznatky o náletů Britů ze dne 18.12.1939
1. Protivník nastoupil s anglickými bombardéry vzoru Vickers Wellington. nepřítel letěl v koloně perutí mírně stupňovitě uspořádané směrem dozadu a dolů. Výška na příletu 4.000 m.
2. Angličtí piloti při boji silně ubírali výšku a při odletu již letěli ve výšce 2 až 5 metrů nad vodou. Pouze u jedné perutě byla pozorována stejná výška při boji jako při odletu.
3. Při boji se anglické svazy těsně semknuly. Zčásti to sloužilo jako obranný pohyb. Něketrá letadla měla vysunutou bolu (kulometné stanoviště vysouvatelné dolů) s dvojitým kulometem. Toto zařízení měla vždy letadla letící vně svazu.
4. U většiny letadel bylo pozorováno, že nouzově odhazovaly bomby do moře, aniž by došlo k jejich explozím.
5. Letouny byly opatřeny nátěrem značně odlišným od německých. Převažovala kamufláž s hnědými, zelenými a žlutými vlnitýmy pruhy. Poprvé byly pozorovány dobře viditelné výsostné znaky, které byly umístěny na obou stranách trupu.
6. Rychlost při horizontálním letu byla všeobecně asi 300 km/h, při sestupném letu 370 až 380 km/h. Bf 110 je schopný tento anglický letoun snadno dohonit a předhonit i při letu k zemi tak, že je možné rychle provést hodně útoků z každé strany i zepředu.
7. Hlavní palebná síla bojových letadel Vickers Wellington je namířená dozadu. Byla však zjištěná i obrana dopředu. Angličtí palubní střelci stříleli dobře. Největší účinnost má palba vlastních stíhacích letounů při útoku ze strany. Při útoku zezadu se s různým úspěchem dařilo vyřídit záďového střelce cílenou palbou na velkou vzdálenost (400 m). V takovém případě bylo možno přejít na kratší vzdálenost, aniž by protivník opětoval palbu. Z boly nebyla v žádném případě palba opětována.
8. Anglická letadla letěla neochvějně a ostře ve svém kurzu. tyto svazy bylo možné rozbít pouze tvrdým útokem. Jednotliví odtržení Angličané se vždy snažili připojit co nejrychleji ke svazu.
9. Model letadla Vickers Wellington je silně hořlavý. Motor a palivová nádrže vzplanou s různými průvodními jevy, a sice buď s explozemi nebo pomalu hoří a kouří. Na nosných plochách a na ocasní ploše postupoval oheň pomalu dále.
Frontachrichtenblatt der Luftwaffe, č.3
(Zdroj: Letecká válka 1939-1945 - Janusz Piekalkiewicz - Plzeň 1995)