PALBA.CZ

Pátrači, v kapitole o bitvě na Bílé hoře píšeš, že se jí účastnili i nějací kozáci. Nevíš odkud tato jednotka pocházela?

Jarle, jde o takový můj projev nedůslednosti. Jelikož jsem čerpal z více zdrojů došlo k tomu, že jsem pro jeden druh vojáků nasazených v třicetileté válce použil dvojí název tak jako daní autoři ve svých pracích.
Pokud tedy píšu v bitvě na Bílé hoře o kozácích, není to nic jiného než polské jezdecké jednotky zvané Lisovčíci. Proč někteří autoři pro jejich název používají název kozáci je dáno asi jejich podobností vzhledovou či projevu. Byli to raubíři na koních, velmi výkonní ale zároveň to byla rabující chamraď.

Lisovčíci byli žoldnérské oddíly polské lehké jízdy. Vznikly snad v roce 1615, během polsko-ruské války probíhající v letech 1609 až 1618 a jednotku zorganizoval plukovník Lisowský po kterém nakonec dostali jméno. Po ukončení bojů v Rusku lisovčíci bojovali v dalších válkách:
- polsko-turecké válce v letech 1620-1621,
- polsko-švédské válce v letech 1626-1629 a nakonec také v té válce, které se věnuji v práci já, tedy v třicetileté válce.
V ní byli nasazeni na základě tajné dohody mezi polským králem Zikmundem III. Vasou a císařem. Několik pramenů se shoduje v tom, že měli velký podíl na vítězství císařských na Bílé hoře, kterému měli napomoci rozvrácením uherské jízdy, kdy asi opravdu napáchali mnoho škod.

Kozákům se podobali i tím, že byli proslulí svou odvahou, ale také mimořádnou brutalitou, kterou projevovali jak proti nepřátelům – odmítali brát zajatce, tak i vůči poddaným zemí ve prospěch kterých bojovali, včetně vlastní země. Skutečně se často nazývali v dobových zprávách polskými kozáky. Jelikož bojovali za nepatrný žold ale za podíl na kořisti, jejich plenění nabývalo takových rozměrů, že šokovalo současníky, přivyklé drsnému způsobu života v tehdejších časech. Jejich naprostá neovladatelnost nakonec způsobila, že tento sbor byl rozpuštěn, což se stalo v roce 1635.

Takže jde o jeden druh vojáků jednou v pramenech zvaných kozáky ale častěji a přesněji skutečně Lisovčíky.

Jinak jsem narazil na skvělou práci na netu o tom jak se měnili vojáci v průběhu této dlouhé války. Tak se na to mrkněte a dovíte se mnoho zajímavého.

http://www.primaplana.net/txt/varia/vog ... agner.html

Díky za informaci. Já tušil, že to asi budou nějaké polské jízdní jednotky. Jinak super článek, i když jsem jej zatím ještě nedočetl celý.

bývalá přítelkyně napsala o Lisovčících diplomku, podívám se jestli doma ještě něco nenajdu

Pátrač píše: Jinak kolegové zjistil jsem, že systém nepustil celou kapitolu, která končí obléháním Brna. Proto jsem chybějící čast implantoval do poslední kapitoly. Tak se na to podívejte, to Brno je dost zajíamvé.

Obávám se, že chybí i podstatná část druhé kapitoly.

Jarl - máš pravdu ale chybí jen tři odstavce a nyní už jsou vložené do kapitoly třetí.

t.hajek - pane kolego to by bylo více než skvělé. A já se nyní jdu podívat jak si vede kolega Johan.

Párači - super práce, konečně se mi to podařilo dočíst.
O tomto období mám spíš "povědomí" než nějaké znalosti.

O Švédech jsem někde četl (možná to bylo i na Palbě), že jejich převaha byla hlavně díky střeleckému výcviku a technice střelby pěchoty = stříleli rychleji než protivník.

Jistě znáš brněnskou pověst o tom proč Petrov zvoní poledne již v 11. Je to jen pověst nebo to má nějaký pravdivý základ?
Pro ty co ji neznají jde ve zkratce o to: obě strany viděli, že obléhání nikam nevede, tak se domluvili, že Švédové provedou poslední útok na Brno. Byla tam ale podmínka, že musí dobít město do 12 hodin, jinak, že ukončí všechny akce a odtáhnou pryč. Útok tedy začal a vyvíjel se pro Švédy dobře. Když brněnský velitel viděl situaci, že obrana se hroutí, tak nechal na Petrově odzvonit poledne již v 11 hodin. Švédové dohodu dodrželi a odtáhli. Od té doby zvoní Petrov poledne v 11 (Onderkův pomník na Svoboďáku na to také odkazuje).

Jája - jsem rád, že se Ti práce líbí - dal mi dost práce a patří k tomu lepšímu co jsem na Palbu vložil.

Švédská armáda pokud mohu soudit podle toho co jsem pročetl byla často lepší ale ne vždy. V čem byla lepší ? To je složitější. Ale zkusím to:

- byla zpravidla v lepším morálním stavu než protivník a její vojáci často dobrovolníci byli silně motivovaní. To považuji za velmi důležité

- byla dobře vybavena dělostřeleckým materiálem. To bylo u ní naprosto standartní. Ale nejen to. Měla děla různých hmotností a to od lehkých kterými mohli po bojišti pohybovat samotní dělostřelci nebo malé spřežení přes střední až po těžká děla.
S děly v bitvách skvěle manévrovali a ta lehká byla vždy s pěchotou a pomáhala jí prorážet protivníkovi liniie nebo naopak vyztužovala linie vlastní. Pro vojáka v té době blízká podpora děl měl velký psychický význam.
A nakonec velitelé všech urovní si svých kanonýrů hleděli a všichni byli vedeni k maximální palebné podpoře pěchoty. Tím se šetřili životy a to opět pro morálku vojáka má význam nesmírný.

- nikdy nebojovala v terciích. Považovala to za hloupost. Vždy bojovala v liniích, nanévrovala a několikrát s úspěchem tercie císařských rozvrátila vždy s osudovými dopady na poražené. A třeba bitvu u Jankova vyhráli díky novému taktickému manévru, který byl v té době revoluční a byl zaveden až asi o 100 let později.

- byla neustále v pohybu. Je až neuvěřitelné jak švédské síly po Evropě driftovali. To vytvářelo nejistotu o možných záměrech a nutilo císařské rozkládat síly po velké ploše. Obtížně potom císařští sbírali síly k bitvám tak, aby si vytvořili převahu.

- při obléhání byli velmi důslední, zdatní v zákopnických praceh a vždy sehnali překvapivě velké množství děl včetně těch největších, aby obléhaný prostor dobyli.

Císařští nebyli o moc horší ale často ten malý rozdíl stačil k porážce.

No a k té legendě? Je to nesmysl. Sice je to krásné romantiké a dýchá z toho trocha lsti a chytrosti, ale k pravdě to má příliš daleko. Koneckonů průběh posleního útoku na Brno jsem pečlivě popsal a pokud byl zahájen v odpoledních hodinách nějaké zvonějí v 11 hodin na něj nemohlo mít žádný vliv. Švédy neodrazilo zvonění na Petrově. Porazila je mimořádně houževnatá obrana, statečnost a vytrvalost obránců v bojových postaveních a mimořádná lidská statečnost obyvatel. Tam byl základ úspěchu a tedy i tohoto mimořádného vojenského skutku.

Pátrač píše:
No a k té legendě? Je to nesmysl. Sice je to krásné romantiké a dýchá z toho trocha lsti a chytrosti, ale k pravdě to má příliš daleko.

Děkuji za obšírnou odpověď.
Legendu zná snad každý Brňák a baví tím tady turisty. Vždy jsem chtěl vědět jak to bylo doopravdy a teď byla ideální doba to zjistit. Díky

Což o to legenda je to hezká a i já ji slyšel kdoví kolikrát. Když jsem v Brně a mám čas zajdu do kostela svatého Jakuba a zapálím svíčku u hrobky velitele obránců. Brňáci mají být na co pyšní a tak je dobře, že ta legenda je a je tak známá. Dotváří to kolorit města pod Špilasem...



A zde je náhrobek velitele obrany Brna v oné těžké době
Louise Raduita de Souches v kostele Svatého Jakuba.

Pátrač píše:- byla dobře vybavena dělostřeleckým materiálem. To bylo u ní naprosto standartní. Ale nejen to. Měla děla různých hmotností a to od lehkých kterými mohli po bojišti pohybovat samotní dělostřelci nebo malé spřežení přes střední až po těžká děla.
S děly v bitvách skvěle manévrovali a ta lehká byla vždy s pěchotou a pomáhala jí prorážet protivníkovi liniie nebo naopak vyztužovala linie vlastní. Pro vojáka v té době blízká podpora děl měl velký psychický význam.

Že by inspirace husitským vojskem a rozdělením palných zbraní? Řekl bych, že Švédové se jako jedni z prvních pokoušeli ve velkém vyrábět unifikované série atypy palných zbraní, což také muselo logicky přispět k úspěšností. A také, alespoň v první polovině třicetileté války disponovali nejlepší veliteli/stratégy. Nevím jak u Švédů, ale u císařských byl dost často předpoklda stát se velitelem rodový původ, nikoliv schopnosti.

Mne zarazila jiná věc: v dodatku o obléhání Brna jsou zmíněny ruční granáty! Nemá někdo nějaký obrázek nebo stručný popis?

Zemakt píše:Mne zarazila jiná věc: v dodatku o obléhání Brna jsou zmíněny ruční granáty! Nemá někdo nějaký obrázek nebo stručný popis?

něco takovédleho - tu se jedná o granáty z 18. století, ale bylo to relativně běžně používané už ve středověku, ale nebyly tuším železné.

super, ještě jsem někde vygůglil zmínku o dutých kovových a skleněných koulích. Princip bude stejný. Ovšem bylo zde zmíněno, že se jedná o vynález třicetileté války.

tu: http://www.valka.cz/clanek_11305.html

granáty plněné černým prachem v keramické nádobě používali Maltézští rytíři při obléhání Malty v 16st.

Miroslavkačer - abych řekl pravdu inspiraci husity bych v tom nehledal. Byla to nějakých 200 let mrtvá záležitost a paměť v otázkách vojenství nikdy nepřetrvává déle než dvě generace. Prostě měli za sebou v té době nějaké vojenské konflikty a byli ekonomicky na potřebné výši i technologie měli zvládnuté, tedy to udělali. Navíc třeba Torstenson byl původem přímo dělostřelec. Pro věděl co děla umí a jak je použít. A naučil to i své podřízené.

Že by ale měli ruční zbraně nějak zvláště vyčnívající kvalitou na zbraně císařských si dovolím pochybovat.

I o genialitě jejich velitelů není moc co uvést. Rozhodně nebyli nijak zvláště lepší než císařští. Opravdový génius třicetileté války byl Valdštejn. Další potom ten šikovný Francouz Ludvík II. Bourbon, vévoda d’Enghien. O tom také není pochyb. Na straně švédské potom zcela jistě Torstenson . Ale je lehké být geniální nebo spíše obtížně porazitelný když v nutíš protivníkovi stav, kdy jsi stále v pohybu a on neví kde soustředit síly. To není geniální , to je pouze chytré ale může to nést výsledky stejně jako genialita.

A nepleť se. I veškeré vyšší velení u Švédů bylo šlechtického původu jako tomu bylo u císařských. Doba kdy mohl vyniknout sedlák a dočkat se maršálské hole zatím ještě nenastala.

Jean Louis Raduit de Souche a jeho vojenská kariéra v císařských službách

Narozen 16.8.1608 v La Roschel.
V roce 1628 rodina prchá do ciziny před francouzskými vojsky po neúspěšné obraně La Roschel.
Ve švédské armádě získává hodnost plukovníka a utíká ze švédských služeb v červnu 1642 pro spor s švédským generálem Torstensnem Stahlhansonem, kterého kritizoval pro liknavost a malou odvahu.
1642 vstup do císařských služeb. Arcivévoda Leopold Vilém nabízí místo velitele dragounského pluku.
1. října 1642 získává hodnost plukovníka dragounského regimentu, který si naverbuje sám. Pluk operuje ve Slezsku, potom v Pomořansku, kde je začleněn do armády generálmajora Krakowa.
V listopadu 1643 se vrací do císařských zemí. Z vojska generálmajora Krakowa se vrátilo 1200 mužů z 4000.
Rozbrojů v vedení armády se zúčasňuje i Raduit de Souches a dostává se do vězení a je vyšetřován vojenským soudem. Vojenský soud v Praze ho zprošťuje obvinění.
Na podzim 1644 se zúčastní obléhání Olomouce.
20. září je vpuštěn do Předhradí, asi 600 vojáků se do děkanství (psal o tom Pátrač) dostává kanalizací a podzemními chodbami z hradního příkopu. Bránu se jim nepodařilo otevřít. Raduit de Souches se zbytkem vojáků uteče. Kroniky udávají, že Raduit de Souches se zdržel na děkanství při pohoštění, jeho vojáci bez něj nechtěli jít k bráně, tak švédové měli čas bránu obsadit a ubránit.
Císař 22. března 1645 píše brněnské městské radě, že Raduit de Souches velí obraně Brna. Brňané ho nechtěli přijmout. Nejdůležitější věcí bylo nařízení vykopání „kryté cesty“ od Starobrněnské brány na Špilberk.
Ještě před ukončením obléhání Brna 12.8.1645 dostává Raduit de Souches velení dalšího pluku.
27.10.1845 je Raduit de Souches povýšen na generál polního strážmistra (generálmajor) a je mu svěřeno obléhání švédských pevností na moravsko-rakouském pomezí.
Květen 1646 je povýšen do stavu svobodných pánů.
V rocích 1646 a 1647 vyhání Švédy z Rakouska (např. Rabensburg, Falkenstein) a Jihlavy.
V září a říjnu 1648 pomáhá Raduit de Souches s vojenskou hotovostí z Moravy a Slezska bránit Prahu.
Koncem roku, 8.9. 1948 se stává polním maršálem, velitelem na Moravě a městě Brně.
Švédský maršál Karel Gustav Wrangel v dopisech do Stockholmu přiznává, že Moravskoslezské vojsko velmi přispělo k neúspěchu pražské kampaně.
Na jaře 1650 dostává inkolát (domovské právo v českých zemích) s podmínkou, že přestoupí na katolictví. Raduit de Souches to učiní. Na Moravě levně kupuje panství Jevišovice, v Brně dostává darem od městké rady Dům pánů z Lipé, r. 1654 získává ve Vídni 2 domy a re. 1663 dům ve Znojmě.
1657-1660 se vyznamenává v švédsko-polské válce jako velitel císařské pomocné armády-
30. srpna 1657 s polním maršálem hrabětem Rajmundem Montecuccolim dobývá Krakov.
Začátkem roku 1658 je jmenován generálem polním zbrojmistrem, což je , že je velitel nad veškerým císařským dělostřelectvem.
1657, koncem roku vyhání Švédy z Toruně.
1659 vytlačuje Švédy z skoro celého Pomořanska. Dobývá švédské pevnosti na pravém břehu Odry.
Po vystoupení Anglie a Francie roku 1660 ve prospěch Švédska se uzavírá mír v Olivě a zabraňuje Raduit de Souchesi dobýt Štětín.
Získává pověst nejschopnějšího válečníka Evropy. Je mu 52 roků a začínají se silně projevovat jeho povahové vady – nesnášenlivost a nezřízená ctižádostivost. De Souches má neustále spory s generály Šporkem, Heisterem a Montecuccolim. Proto ho císař v roce 1660 pověřuje válkou na východě proti Jiřímu II. Rákoczymu a Turkům, kteří obléhali pevnost Velký Varadín (Oradea).
Raduit de Souches operuje na Tise a území dnešního Slovenska. Zásobovací problémy, zaviněné uherskými magnáty zaviní, že třetina vojáků je nemocná, zbytek armády má neustále hlad.
Roku 1663 se Turci zmocňují nejdůležitější pevnosti na Slovensku Nových zámků a začínají plenit jihovýchodní Moravu.
5.3.1663 je Raduit de Souches povýšen do říšského hraběcího stavu.
23. května 1663 jej císař jmenuje znovu velitelem Moravy. V září s nedostatečnými císařskými vojenskými silami a moravskou zemskou hotovostí tlumí Turecké nájezdy na Moravu.
Po příchodu říšských posil i v roce 1664 bojuje proti Turkům a 3. května dobývá Nitru a 13.6. vítězí dobívá Levice.
Opět se neshodne s Montecuccolim v otázce obležení Ostřihomi a je odvolán z vojska.
10. října 1664 je jmenován plukovníkem pevnosti Komárno a celé hraniční čáry s Turky. Organizuje zde budování pohraničních pevností, hlavně Leopoldova.
Císařským tajným radou je jmenován roku 1665 a roku 1668, 5. prosince získává po smrti Arnošta hraběte Trauna jeho plukovnické místo a hodnost velitele Vídně, kterou opevňuje.
Roku 1671 Raduit de Souches pomáhá potlačit spiknutí uherské šlechty.
Od roku 1673 je angažován v koaličních válkách proti Francii na bojištích v Holandsku, španělském Nizozemí, Alsasku a Porýní. Raduit de Souches vede nizozemsko-španělské vojsko - 21 000 mužů. Má chránit území Nizozemska před vstupem Francouzů, chce dobýt Trevír. Musí však spojit síly s vojskem prince Viléma Oranžského, aby mohl čelit Francouzským vojskům. Skoro ztracenou bitvu u Seneffe (je velitelem dělostřelectva) zachrání, ale kritizuje Viléma Oranžského za špatné vedení bitvy. Hned ráno odchází pryč.
Při obléhání pevnosti Oudenaarde s Vilémem Oranžským se opět dohaduje. Nařizuje opatření, které obléhání pevnosti maří a pro záchvaty elipsie upadá do bezvědomí.
Císař roku 1674 Raduit de Souchese odvolává a v prosinci ho předvolal před vyšetřovací komisi. Raduit de Souches se nebrání nařčení, že jednal svévolně a že nerespektoval nejvyšší velení.
V roce 1676 se snaží Raduit de Souches dosáhnout marně rehabilitace. Je zbaven funkcí u dvora a v armádě a má nařízeno, aby se odebral do konce života na své moravské statky.
12.srpna 1682 umírá slepý, v duševním poblouznění na blíže neurčenou chorobu.

Jeho syn, Karel Ludvík se stává polním maršálkem a roku 1691 umírá v bitvě proti Turkům u Slaného kamene v Uhrách.



Překlad nápisu na hrobě Raduita de Souches:
„Postůj tiše, poutníče, chceš-li zvědět který vojevůdce jest zde pochován. Jest to velký hrdina, známý daleko široko, jehož se nepřítel obával jako úderu hromu. Císař Ferdinand III. a Leopold I. poznali dosti za 38 roků jeho hrdinnou odvahu všude tam, kam ho posílali. Tento velký hrdina zmařil Švédům, kteří obléhali Brno a chtěli se zmocnit i Špiberku, jejich úmysly, když jako velitel posádky tasil svůj ostrý meč a nejenže osvobodil obě místa od nepřátel, nýbrž je i tak zastrašil, že z Moravy, Rakous a Čech museli před ním prchati, skízejíce ostudu a výsměch...“

Tunac - děkuji za splněný slib a za dodání podrobného životopisu tohoto vojáka. Skvěle doplnil tozo téma, které už jsem považoval tak nějak za skoro mrtvé. Neměl bys pár obrázků?

Erb rodu de Souche


Polepšený erb Raduita de Souche

Po přečetení ca 110 stránek můžu konstatovat - Hurá - zaplať pán bůh, že tu někdo něco takového vydal. Vřele doporučuju zejména Pátračovi, toho by to mohlo zajímat eminentně.

http://www.kosmas.cz/knihy/189307/bila-hora/

Doufám - i když nejspíš marně, že když už tu vyšlo česky něco takového, tak se profesionální vojenskohistorická obec našeho českého rybníčku chytí za rypák a začne psát poněkud relevantněji, než je zvykem.

Edit:
a ještě odkaz na recenze:
http://www.cupress.cuni.cz/ink2_ext/ind ... &zalozka=4